Fan povídky na téma Písně ledu a ohně - Ice & Fire
Fan povídky na téma Písně ledu a ohně - Ice & Fire
Prostor pro nesoutěžní fanouškovskou tvorbu ze světa Písně. Téma i styl dle vlastního uvážení. Povídky, básně, písně, komiksy, zkrátka jakýkoliv formát uznáte za vhodné. Témata libovolná. Pokud potřebujete inspiraci, můžete zkusit zapátrat zde, nebo si řekněte v diskuzi. Anonymní autory … celý článek
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Omlouvám se autorovi i čtenářům za měsíční prodlení při zveřejnění. Nemoc, práce, skleróza.
(Omlouvám se, pokud bude teď zveřejnění povídek trvat o něco déle. Mám až do dubna náročné pracovní období, takže provoz na webu odsouvám stranou. Pokud se autorovi bude zdát, že se nic neděje příliš dlouho, klidně do mě dloubněte v poště. Dočasně jsem si tam nastavila notifikace na mail.)
http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-harrenov/
http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-catelyn/
http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-princ/
http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-hvezdopad/
Nechť se vám zlíbí :)
To jsou ty nevýhody rychlopsaní ;-)
@Lady Ašara a @Nevada
Moc Vám oběma děkuju za zkušební (a Nevadě za kontrolní závěrečné) čtení. Konečně se mi podařilo všechno shrábnout a dokončit rozepsané věci. Nevím, jestli časem k těmhle několika povídkám ještě něco přidám, ale zatím tohle téma berte jako uzavřené 8-)
Děkuju :-). A budu se těšit na povídku od Tebe i od Aviv
Aegon o tom tehdy řekl matce a zeptal se, jestli by místo něj mohla být králem Rhaenyra. Matka mu dala facku a sykla: „Už nikdy takové věci neříkej."
Bylo to poprvé, co ho uhodila. Tvář jí okamžitě změkla a ruku mu přiložila na tvář. "Musíš být král, Aegone. Rozumíš? Jednou budeš král. Pro nikoho z nás není jiná možnost."
Nechápal.
Ani teď to nechápe.
Aemond s ním praští o tvrdé, sluncem vyhřáté dlažební kostky se zuřivostí, jakou u něj Aegon nikdy předtím neviděl. Aemond není nikdy divoký, ne po té noci. Zaplatil cenu za unáhlenost a místo toho vyrostl do podoby Válečníka, stoického a jakoby z kamene.
Ptát se, jestli je pravda, že otec zemřel – náš otec, který miloval ducha a zapomínal na své děti, náš otec, který si znovu a znovu vybíral jednu dceru a jednu mrtvou manželku – je děsivé a zvláštní.
Byl to ser Criston, kdo ho naučil, jak ovládat meč, jak jezdit na koni, jak se holit. Je to ser Criston, kdo stojí po boku jejich matky, kdo odnesl Helaenu z božího háje do porodního lože a který laskavě přijímá květiny od malé Jaehaery.
Jejich otec je mrtvý. Chtějí, aby byl Aegon král.
Chtějí, aby seděl na té ubohé železné židli, aby se na ní znovu a znovu řezal, dokud se rány nedají napočítat do tisíců, aby mohli vidět, jak Aegonova krev kape z tepny, aby viděli, že tenhle král, tenhle muž, tenhle chlapec je stejně jako jeho otec a jeho sestra krví draka. Hleďte na oheň v té krvi a velebte krále.
"Nehodím se na to!"
Aemond s ním souhlasí. Aemond s ním vždycky souhlasil, kdykoliv Aegon řekl, že nechce být králem, nechce říši, nechce být krví draka.
Aemond je vyšší, Aemond je silnější, Aemond je lepší. Drží jeho tvář, jeho bratr jako oživlý Válečník, se zraněním v bitce o draka v jednom oku a ctižádostí v druhém. Aegon rozhodně žádného ze Sedmi nepřipomíná.
Vezmi si to, tiše prosí. Vezmi si to, je to tvoje. Ať jsme vyrovnaní. Vezmi si to a osvoboď mě.
Aemond zaváhá a Aegon se skoro usměje. Měl by milovat svoji rodinu, svoje království, svoje děti – možná ho má Aemond přece jen rád, tak jako má rád Aegonovy děti, jejich rodinu, Helaenu. Na krátkou chvíli Aegon opravdu věří, že Aemond má rád i jeho.
“Královna čeká.”
Na otcovo mrtvé tělo se ani nepodívá. Nepřeje si dát mu sbohem a nezapálí za něj svíčku. Jeden cizinec se vrací k druhému. Aegonovi to přijde příhodné.
Netrhne sebou, když ho ser Criston osloví „můj králi“ nebo když se mu matka pokloní. Nevšímá si těl visících po Rudé baště, jsou to jenom zrádci, co by zahájili rebélii.
V dětském pokoji sleduje, jak si děti tiše hrají s vyřezávanými dřevěnými draky. Jeho děti jsou zvláštní, malá stvoření, která vypadají stejně jako on, jako jeho bratři, jako jeho sestra. Napadá ho, jestli jeho děti budou stejně beznadějné jako on, nebo divné jako Helaena. Nezná je dobře. Stejně jako se Aegon nehodí na krále, nehodí se ani na otcovství.
Myslí si, že je miluje, jako by člověk měl milovat svoje děti, protože pocházejí od něj. Od něj a jeho sestry, z noci, která byla posilněná vínem a oba zavřeli oči. Nemohl se na ni tu noc dívat, ani tu další, ani během žádné jiné. Je to jeho sestra, jak se na ni může dívat jako muž na ženu, jako na manželku nebo milenku? Je to jeho sestra a hrávali si spolu v božím háji.
Nechá si do své komnaty přinést obří mapu a sluhové ji pověsí na zeď, kde bývala oplzlá tapisérie, která se mu docela líbila, ale matka trvala na tom, že je zahanbující.
Aegon se podívá na své království, v ruce pohár vína, aby zahnal bolest hlavy. Zaujme ho Rovina, kde kdysi býval hrad u moře (ne Rudá bašta) a jeho paní (ne jeho sestra).
Vypije víno do dna, nehodný následník, uchvatitel. Jaké písně o něm asi tak budou zpívat.
tohle je naprosto dokonalá věc :applause:
Už mnohokrát ho prosila, aby svůj znetvořený obličej zakryl maskou, kterou pro něj nechala vyrobit. Pokaždé odmítl. Stejně jako odmítal mistry, když mu chtěli dát na bolest makové mléko.
"Proč se tak trápíš?" Ptala se ho matka. "Copak k tomu všemu musíš hrát tuhle hloupou hru? K čemu?"
Byla to dobrá otázka, ale Aegon se na ni neobtěžoval odpovědět. Nechtěl, aby matka věděla...
Bylo to zvláštní, ale bolest z všech těch zranění dávala zapomenout na ten bodavý pocit kdesi uvnitř. Dalo se to popsat jen obtížně, ale Aegon věděl..
Vyhrál, ale on se jako vítěz necítil. Ta zatracená válka byla skoro u konce a on seděl na otcově křesle. Jenže k čemu to bylo?
Bohové, buďte proklati, Daemon a Rhaenyra vyhráli, pomyslel si hořce. Jistě, oba byli mrtví a on naživu, ale za jakou cenu?
Oba jeho synové byli pryč. Smutný a váhavý Jaeherys i maličký Maleor.
Mrtvá byla i Healena, jeho nemilovaná manželka - sestra. Nikdy k ní nechoval vřelé city, ale to co ji potkalo...
A i jeho bratříčci. Divoký Aemond a i rytířský galantní Dareon. Oba mrtví. Jeden na dně Božího oka a druhý kdesi v ruinách Valína
A Sluncežár...byl u toho, když na Dračím kameni umíral. Měl ruku položenou na jeho nozdrách a nedokázal uronit ani slzu. Jen se díval a nedokázal se pohnout, když ten okamžik přišel.
Zůstaly jen vzpomínky a ty bolely tisíckrát víc než všechny rány na těle.
Jestli je tohle vítězství, tak jak asi vypadá porážka? Ptal se sám sebe a mlčky pozoroval svou matku v jejích dokonale padnoucích šatech. Samozřejmě zelených. Možná to byly ty, které měla tenkrát na sobě. Nedivil by se tomu.
Matka a dcera. To jediné co mu zbylo a samozřejmě ten zatracený trůn.
Nikdy to křeslo nechtěl, ale přijal ho. Posadil se na něj a nechal je, aby z prince Aegona udělali Aegona druhého svého jména.
Stal se králem ne kvůli sobě a snu o slávě, ale kvůli tomu, aby ochránil své bratříčky a své malé a samozřejmě i matku.
Nechtěl, aby je zabili. Jenže bohové měli krutý smysl pro humor. Přijal korunu, aby je všechny ochránil a většina z nich byla mrtvá.
Byli pryč a jemu zůstal ten zatracený trůn, říše spálená na uhel a zmrzačené tělo.
Všichni říkali, že je vítěz, ale on se za něj nepovažoval.
Konec Aegona II. byl velmi shakespearovský a v něčem to připomíná osud Anakina.
Oba si vybrali cestu v naději, že tím ochrání své drahé a výsledek byl...
Jo a to ještě nevěděl, jak jeho manželka a dcera dopadnou.
Tomu říkám víkendová spisovatelská smršť. Že jste se do toho ale vložili ;-)
V hlavě mám dvě trochu delší věci, jednu lehčí a jednu, no, Aegon a Alicent v budoucnu, ale to až po víkendu.
http://www.icefire.cz/komunita/povidky/nesoutezni/utrzky-z-robertovy-rebelie-jaime-ii/
Ke svému údivu však zjistil, že ho za ruce a hlavu nedrží strýcovi zbrojnoši, ale že se mu podařilo zamotat se do přikrývky.
"Jsem u vás, Vaše Veličenstvo," konejšivý hlas jednoho z jeho bílých plášťů ho měl uklidnit, ale spíše to přineslo opak.
Těm sedmi, kteří ho měli střežit nebyl ochoten věřit. Tedy tady v Králově přístavišti se nedalo věřit nikomu a pro Rudou baštu to platilo dvojnásob.
Nebylo se komu svěřit a i kdyby, tak co by jim řekl? O tom, že se mu pořád zdá o Dračím kameni a že má před sebou neustále tu chvíli, kdy matku pohltily plameny.
Pět synů vzešlo z lůna Rhaenyry Targaryen, ale zbyl jediný. Jenže copak o tom mohl mluvit?
O tom, že smutní za svého bratříčka Viseryse, kterého opustil tam v Jícnu? Nebo že mu chybí jeho nevlastní bratři?
Většinu života měl kolem sebe houf svých příbuzných. Teď byl sám, když nepočítal svou sestřenici snoubenku a nevlastní babičku.
Ta první ho ale děsila a ta druhá ho otevřeně nenáviděla a nejraději by ho viděla mrtvého.
Vinila ho za smrt svých synů a dvou vnoučat. Byl synem dvou lidí, které nenáviděla a měl tu drzost přežít a teď seděl na trůnu, na který se tak usilovně snažila dostat svého syna.
Jistě, kdyby to bylo na ní, tak by skončil v dračím žaludku i on. "Naštěstí" měl strýc více rozumu a svého malého synovce ušetřil.
Neznamenalo to, že byl král Aegon dobrý člověk. Jako by nestačil jeho znetvořený obličej, tak byl často opilý a pod vlivem vína se často dával slyšet: "Jestli se ti černí bastardi nevzdají a neohnou koleno, tak jim začnu posílat části toho jejich princátka."
Tak žil poslední potomek Rhaenyry Targaryen v neustálém strachu, až do chvíle, kdy mu lordové Blackwood a Tully, kteří rozdrtili poslední vojsko krále Aegona, přišli oznámit, že král Aegon je mrtev, a že mladý princ je volný.
Oznamovali mu to v kleče a říkali mu u toho Veličenstvo. Malý Targaryen tak velmi rychle zjistil, že svobodný rozhodně není. Sice už nebyl vězeň, ale posadili ho na trůn jeho matky a nechávali ho otiskovat pečeť na dokumenty, které vydali jeho regenti.
Samozřejmě se ho na nic nikdy neptali. Prostě mu předložili pergamen a on musel otisknout pečeť do horkého vosku.
Stejně tak to bylo s jeho zásnubami. Prostě mu oznámili, že v zájmu říše pojme za manželku svou sestřenici Jaeheru.
A i když byl malý chlapec, tak rychle pochopil, že tady u dvora je mnoho těch, kteří nosí úsměvy jako masku a ve skutečnosti by ho nejraději viděli mrtvého. Strýc byl sice mrtvý, ale jeho stoupenci tu byli neustále a nezapomínali.
Tak si začal nasazovat masku i on. Mlčky stvrzoval vůli svých regentů, mlčky přijímal jejich rozhodnutí. Mlčky a lhostejně se zúčastňoval života u dvora.
Skoro se zdálo, že ten chlapec nežije v přítomnosti a jeho myšlenky bloudí neznámo kde.
Král ale věděl, že chlapec, za kterého ho všichni považují, je mrtvý. Zabila ho válka a to málo co z něj zbylo odešlo na věčnost ve chvíli, kdy dračí plamen pohltil jeho maminku.
Byl sám a neměl nikoho.