EDDARD III
(napsala: čejka)
Dveře Nedova soláru se staly v posledních dnech tou nejzbytečnější věcí na světě. Neustále se otvíraly, protože se někdo dožadoval vstupu – ať už šlechtic, voják, obyčejný poslíček nebo jen kuchař s košem občerstvení.
Stůl uprostřed místnosti pokrývaly z větší části mapy s vyobrazením říčních krajin. Našly se tu ale i pergameny týkající se nejvýznamnějších částí Roviny, Dorne, korunních zemí včetně hlavního města a dokonce několik svitků s náčrty pobřeží a námořních cest. U každé pevnosti byl zakreslen erb jejího majitele a čerstvým inkoustem zapsán odhadovaný počet mužů posádky. Zbytek místa patřil svícnům, kalamáři, korbelům s medovinou i tmavým pivem a také lovecké dýce, kterou tu nechal odloženou před svou poslední cestou ještě lord Rickard.
Samotný solár byl rovněž přeplněný. Přítomní měli sice vyhrazena svá místa ve Velké síni, ale přesto během dne raději přicházeli sem. Válečníci v černé, v lesní zeleni nebo v hnědé, se znaky vyšitými zlatou, stříbrnou, tmavou či šarlatovou nití; muži v nejlepších letech, další s prošedivělými vousy a s nimi jejich synové a vnuci. Všechny sem přivedly přísaha a úcta, které je vázaly k Zimohradu, a každý z nich chtěl přispět k plánům tažení svými zkušenostmi a radou. Díky tomu bylo v místnosti hlučno jako ve velkém hostinci a občas docházelo k hádkám těch, co si své názory chtěli porovnávat.
Neda ale všechen ten ruch těšil. Připomínal mu doby, kdy se u hodovních stolů v Orlím hnízdě a v Měsíční bráně scházeli rytíři ze všech koutů Západozemí, aby tu při hlučných, veselých hostinách znovu vybojovávali své bitvy. Díky nim byla síň Jona Arryna tou nejlepší školou válečné strategie, jakou si kdo mohl přát.
Konečně jsem zpátky doma, pomyslel si. Během posledních deseti let pobýval na Zimohradu vždy jen krátce a teď ho tu najednou jako svého lorda zdravili ti, co kdysi obdivoval jako chlapec. K nim přibyli další, kteří za tu dobu stačili vyrůst v dospělé muže, a právě tito mladíci se k Nedovi hlásili nejvřeleji.
„Jak dlouho ještě budeme čekat? Chybí nám přece Tallhartové,“ zeptal se netrpělivě Hallys Hornwood, i když sám dorazil se svými muži teprve krátce po poledni.
Ned zvedl hlavu od nové kroužkové košile, kterou mu právě přinesl kovář. „Nebudeme na ně čekat vůbec,“ odpověděl. „Očekávám, že zítra odpoledne přijedou Flintové a ti jsou poslední. S lidmi z Torrhenova dvorce se setkáme až před Šíjí. Stejně tak s pěšáky z Mohylova a Bílého Přístavu.“
„Budou připraveni? Abychom pak nemuseli tábořit několik dní na cestě a čekat, než si zašněrují kalhoty.“
Ned se usmál a zavrtěl hlavou. „Žádný strach. Poslal jsem napřed oddíl vedený Martynem Casselem. Jeli s ním i Umberové a můj bratr. Všechno bylo v pořádku. Benjen je už s několika muži na zpáteční cestě a nejpozději pozítří by se měli vrátit. Jakmile se tu objeví, vyrazíme.“
„Nemohl tu ten zpropadený kluk zůstat?“ zahudral lord Cerwyn. „Jen nás zdržuje.“
„Samozřejmě že mohl.“ Ned pokrčil rameny. „Jenže to byla – možná nadlouho – jeho jediná příležitost opustit Zimohrad. Během války tu musí zůstat místo mne.“
„A kdy se k nám připojí oddíly říčních krajin?“ zeptal se věčně zachmuřený Rickard Karstark.
To byla skutečně důležitá otázka. Zatím totiž jejich alianci tvořily pouze spojené síly Severu a Údolí – a to, bohužel, síly stále poněkud nejednotné. Mnozí ze šlechticů Údolí dlouho váhali mezi loajalitou ke svému lordovi a ke koruně a Marq Grafton, který se uzavřením Rackova postavil na stranu krále, byl jen prvním z nich. Jona stálo hodně úsilí, než se mu podařilo zvládnout svou zemi natolik, aby si mohl dovolit ji s vojskem opustit. A kvůli obraně východu vede nakonec Robertovi mnohem méně mužů, než původně doufal.
V podobné situaci byl i Robert. Když se vrátil domů, zjistil, že někteří ze šlechticů Bouřlivých krajin se díky vlivu králova pobočníka Baratheonů zřekli. Musel proto bojovat nejdříve proti nim a teprve po několika vítězných bitvách na vlastním území se mohl vydat na pochod směrem k hlavnímu městu. Rodovou pevnost zatím svěřil svému sedmnáctiletému mladšímu bratru Stannisovi, který slíbil, že Bouřlivý konec králi nikdy nevydá.
Sever byl však ze všech částí říše zasažen činy Targaryenů nejvíc. Během dlouhé zimy jej chránila rozvážnost a pevná ruka lorda Rickarda a na to jeho vazalové nezapomněli. Proto jen málokdo z nich Nedovu výzvu odmítl. Některé rody, především Umberové a Manderlyové, chtěly smrt svého lorda pomstít se stejným odhodláním jako vraždu vlastního příbuzného, jiné zase hnala do války chuť po boji a snaha ukázat vlastní síly. Dokonce i Willam Dustin se rozhodl opustit svou mladou manželku a odjet společně s ostatními.
„Doufám, že se s posilami z Řekotočí setkáme už brzy,“ odpověděl Ned na Karstarkův dotaz. Snaha získat dalšího silného spojence měla naštěstí alespoň částečný úspěch. „Jon Arryn mi psal, že udělá vše, co je možné, aby svého budoucího tchána přiměl ke spěchu. Získáme tak osmadvacet tisíc pěšáků, k tomu patnáct stovek jezdců ve zbroji a dva tisíce mužů lehké jízdy.“ Robert bude tyto posily nutně potřebovat kvůli očekávanému útoku armády vedené novým královým pobočníkem, lordem Connigtonem.
Jako další si pozornost vyžádal majordomus. „Můj pane, když dovolíš, rád bych, abys mi řekl, jak má po tvém odjezdu vypadat rozdělení potravin, které očekáváme z Bílého Přístavu. Potřebuji vědět, jakou část zásob máme poslat za vojskem a co si můžeme dovolit rozdělit mezi místní.“
„Jistě.“ Jaro, které trvalo sotva pár obratů měsíce, bylo příliš krátké, než aby Seveřané stačili sklidit alespoň jednu úrodu. Pokud chtěl Ned odjet – a to zřejmě na delší čas – nemohl odvést většinu mužů a jejich rodinám, které tu zůstanou, zanechat jen hlad. Údolí se sice dělilo se Severem o svou letní sklizeň už několik let, ale i tam se zásoby po dlouhé zimě tenčily. Lord Manderly proto dostal za úkol zajistit dodávky potravin ze zámoří. Snad se nám podaří získat ještě něco od kupců z Roviny, jenže ti pravděpodobně brzy dostanou zákaz cokoli prodávat vzbouřencům. Pak už bude nutné jednat s pašeráky, kteří si ovšem určí několikanásobně vyšší ceny.
Poté, co se s majordomem dohodl na nejvhodnějším poměru zásob, bylo třeba znovu probrat podle posledního stavu vojsk s důstojníky podobnou záležitost, a to jak nejlépe rozložit oddíly, které dostanou za úkol hlídat pobřeží Severu. Nejdůležitější bylo samozřejmě ubránit přístup k moři. Z východu se dal očekávat útok na Bílý Přístav, na západě však bylo třeba střežit také Pramínky a Kamenité pobřeží, protože zde hrozily nájezdy železných mužů. Ti sem podnikali loupežné výpravy v kterékoli roční době a oslabené vesnice je teď přilákají jako rozbitý včelín.
Zbyla ještě jedna věc, na které velmi záleželo, ale zatím o ní s nikým nemluvil. Chtěl ji však dát do pořádku ještě před svým odjezdem. Král mu zavraždil otce i bratra, čímž mu dal zodpovědnost za celý Sever. Potřebuji manželku, pomyslel si, a to rychle. Moji vazalové se nejspíš o tuto čest začnou brzy předhánět a nedají se odbýt tak snadno jako Rodrick Ryswell, jehož nabídku po Harrenově odmítl na mou prosbu ještě otec. Všichni se začnou ptát, která dívka se stane příští lady ze Zimohradu. Teď však mohu jednat sám a měl bych to udělat dřív, než se válka rozhoří v plné síle.
Za dveřmi soláru čekal jako obvykle chlapec připravený vyřídit každý vzkaz. „Zavolej sem mistra,“ řekl mu. „Ať přinese pergamen; potřebuji odeslat dopisy.“
Psal jí už předtím, tajně, ještě z Bílého Přístavu, po muži, kterého mu tehdy našel lord Manderly. Posel se však vrátil zpět bez odpovědi. Zjistil pouze, že opustila dvůr a odjela ke své rodině.
Tentokrát ale nepojede jen jeden muž. Pošlu jich víc a dva nebo tři z nich musí být šlechtického původu, aby jí mohli poskytnout doprovod, kdyby se odvážila odjet hned za mnou. Ty, kteří přicházeli v úvahu, si naštěstí mohl vybrat i mezi přítomnými. Až přijde mistr, řeknu jim, aby zůstali. Vysvětlím jim, oč jde, a podle toho, jak mi odpoví, se rozhodnu. Ostatní odejdou k večeři.
Dopisy chtěl napsat dva – jeden z nich vlastní rukou, pro ni, a druhý přenechá mistrovi. Pošlu své posly lodí, uvažoval. Musím ji ale dát předem připravit. Měla by se raději tvářit jako obchodní – nějaké kožešiny, možná jantar… Plout kolem západního pobřeží bude teď zřejmě nejbezpečnější. Východ od Rackova až po Bouřlivý konec měl co činit s královskou flotilou a další nebezpečí představovali piráti na Kamenných schodech. Cesta po pevnině by znamenala jet přes západní nebo korunní země a pak přes celou Rovinu, nyní rovněž nepřátelské území. Zůstala tedy tato možnost. Síly Starého Města byly z větší části odvolány k obraně západu a Tywin Lannister, který se nedávno vzdal svého úřadu, naštěstí stále držel na uzdě železné. Jon se sice pokusil o spojenectví i s ním, jenže kladné odpovědi se nedočkal. Pán Casterlyovy skály se podle všech známek zatím rozhodl pro neutralitu. Snad se domníval, že ho král znovu požádá o pomoc a v takovém případě by si mohl diktovat vlastní podmínky.
Kterou stranu si Lannisterové nakonec zvolí, bylo těžké říct, zatím se však dalo doufat alespoň v to, že nechají bez potíží proplout loď směřující na jih. Snad jim postačí jen vyšší clo.
Mistr se však zdržel, a tak měl Ned čas zajít v myšlenkách ještě dál. Mám vůbec poslat vzkaz, že ji o něco žádám? zarazil se s pochybnostmi. Mám právo chtít po ní, aby se za mne provdala? Co když válku prohrajeme? Dokázal by ji před hněvem šíleného krále ochránit její bratr? Měl bych jí raději ponechat možnost, aby mne odmítla. To přijmu, ale sám se jí kvůli tomu nevzdám.
Do soláru konečně vstoupil předvolaný mistr. „Omlouvám se za zpoždění, můj pane,“ uklonil se, „ale pták právě přinesl zprávu z Řekotočí.“
„Výborně.“ Ned přikývl. „Jak to vypadá s jejich vojskem?“
„Šlechtici se sjíždějí, zatím však jen s menšími oddíly. Očekává se totiž brzký příjezd lorda Arryna, který má uzavřít dohodnutý sňatek s lady Lysou. Zbytek tamních sil je svolán a bude připraven do příštího úplňku, ale muži zatím nedostali rozkaz k pochodu na jih.“
„Cože, Tully nás odmítl?“ vykřikl Mark Ryswell.
„Ne.“ Mistr si odkašlal. „Ale klade si podmínky. Jeho vojska totiž požaduje i král. Ve svém dopise se tedy lord Tully ptá, zda riskovat osud říčních krajin ve sporu, který se ho zatím vlastně netýká? Pravda, dojde ke svazku mezi jeho zemí a Údolím, ale to prý nestačí. Píše, že je třeba naplnit také svazek přislíbený lordem Rickardem.“
Ned měl pocit, že špatně slyšel. „Jaký svazek? Můj bratr přece zemřel.“
„Lord Tully přesto trvá na dodržení původní dohody o sňatku. Vyjadřuje údiv nad tím, že Sever zatím neprojevil zájem ono pouto znovu navázat a odvolává se na zvyk ještě z doby sedmi králů, kdy se tímto způsobem obnovovaly svazky v rodech. I proto si přeje, aby se jeho dcera Catelyn provdala za tebe, můj pane. Spojení se Severem musí být pevné, napsal. Jinak velmi lituje, ale bude nucen převést svá vojska pod velení nového králova pobočníka.“
Hoster Tully si umí stát za svým, vzpomněl si Ned na slova Jona Arryna, která o svém budoucím příbuzném kdysi pronesl. „Všichni říční lordové si na sobě velmi zakládají a on je, snad kromě Waldera Freye, nejtvrdohlavější z nich.“ Starší dcera lorda Tullyho se podle slibu měla provdat ne za pána, ale za dědice Zimohradu. Tím je nyní můj čtrnáctiletý bratr. Jenže když se ožením, možnost získat titul lorda se Benjenovi vzdálí. Prý starý zvyk… Kdysi se dávno se muži skutečně ženili s vdovami po svých příbuzných a občas k tomu, hlavně kvůli majetku, docházelo i dnes. Jenže tady vůbec nejde o posvátnou tradici. Jen o někdejší plány mého otce a chuť, s jakou se jich ten jižan chytil a odmítá se jich vzdát. Tullymu nestačí, že se jeho mladší dcera stane paní Údolí. Čeká, že s radostí zastoupím Brandona a vyhrožuje mi, že se jinak postaví proti nám. Chce, aby se jeho starší dcera stala paní Severu a pro nic menšího svou zemi riskovat nebude. Proto by se těžko spokojil s mým mladším bratrem.
Ned zjistil, že se na něj dívají všichni v místnosti. Očekávají, že přijmu. Zdá se to snadné. Jenže všechno v něm se proti tomu bouřilo. Řekl tedy jen: „Nabídku zvážím. Odpovím ale až zítra.“ Až přejde noc. Pak snad budu schopen dát lordu Tullymu vhodnou odpověď. Teď nemohl.
Vyšel ven, do večerního soumraku. Nádvoří bylo tak zaplněné lidmi, že se mezi nimi téměř nedalo projít. Venku byli snad všichni obyvatelé hradu a spolu s nimi také přinejmenším stejný počet rytířů a ozbrojenců z doprovodu šlechticů, kteří se na Zimohrad v posledních dnech sjeli. Živo bylo i na mostu u brány vedoucí k zimnímu městečku. Zdejší kuchyň pro příchozí zdaleka nestačila, proto se vařilo i u několika ohnišť venku. Jeden z kuchařů právě u stolu s korbely narážel nový sud piva a z kovárny se navzdory večerní hodině ozývalo silné bušení kladiva.
Tady žádný klid nenajdu, pomyslel si Ned. Potřeboval se někomu svěřit a vysvětlit důvod, proč je mu ten nucený sňatek proti mysli. Scházel mu Jon Arryn, s nímž by mohl vše probrat a požádat ho o radu. Jenže jeho přítel s ním nebyl, ani nikdo jiný, kdo by ho dokázal nahradit. Jedině Benjen. Je ještě mladý, ale snad by mi porozuměl. Už ho chtěl vyhledat, ale pak si vzpomněl, že ani jeho bratr tu není, protože odjel do Torrhenova dvorce.
Ve snaze vyhnout se okolnímu zmatku zamířil tedy Ned k průchodu vedoucímu do božího háje. Na jediné místo, kam teď mohl jít, prosté od hluku a přístupné myšlenkám. U východu z tunelu visely po stranách dvě lampy. Sňal jednu z nich z háku a vstoupil mezi duby a borovice. Pod nohama mu křupal zmrzlý sníh. Keře i kmeny stromů se do výše několika stop ukrývaly ve starých závějích, jen pěšiny vedoucí k hostinskému domu a k jezírkům byly udržovány průchozí. Kroky ho nakonec zavedly až na místo, které připomínalo mýtinu a kde světlo noční oblohy pronikalo hustými větvemi háje. Pod ledem a vrstvou sněhu se tu skrývalo jezírko s vodou, která byla na rozdíl od ostatních pramenů na Zimohradu chladná jako Sever sám.
Na břehu tiše čekal věkovitý čarostrom. Ned u něj poklekl a začal se modlit; teprve teď dokázal znovu myslet. „Co mám lordu Hosterovi odpovědět? Mám na sebe vzít závazek svého bratra? Oženit se s dívkou, co měla patřit jemu?“ zeptal se. „Vždyť Brandon se už za ni dokonce bil v souboji. Mne Catelyn vůbec nezná. Jenže její otec si je vědom své ceny a od svého úmyslu zřejmě neupustí.“
Zadíval se na tvář vyrytou v kůře stromu. „Nebo máme jít do války bez Řekotočí?“ Jen tři království, z toho dvě nedávno roztříštěná, proti zbývajícím čtyřem a proti králi. Nepochyboval o tom, jak by jejich vzpoura v takovém případě skončila. Poté, co se dozvěděl, jak krutě ve skutečnosti zemřeli jeho otec a bratr, si mohl být jist i tím ostatním. Aerys by se naší popravou bavil celé dny a ne hodiny, pomyslel si. Sever, Údolí i Bouřlivé krajiny by byly ve jménu krále ztrestány jako nepřátelské území. Pokud jde o Lyannu, ta by zůstala hračkou korunního prince, kterou zabijí, kdy se jim zlíbí. Jsme teď vzbouřenci, a tak nám nezbývá nic jiného než zvítězit.
Vstal. Uvědomil si, že odpověď dostal, ale stále se s ní nemohl smířit. Vrátil se zpět do svých pokojů, jenže usnout už nedokázal a stále přemýšlel nad oběma možnostmi. Nad ránem se nakonec raději vrátil do soláru. Hned za ním přispěchal sluha, aby rozdělal oheň v krbu a otevřel okenice; Ned si ho při tom sotva všiml. Dovnitř místnosti se okny pomalu začalo prodírat matné, právě probuzené slunce, solár však kamsi zmizel a místo přicházejícího rána se všude znovu rozprostřela noc. Ne studená a sevřená mrazem jako ta, co se právě loučila. Byla to laskavá, svěží jarní noc s měsíčním světlem, loučemi a ohni na všech nádvořích i pod hradbami. U ohňů se zpívaly hrdinské i dojemné písně, ozýval se smích, hlasité přípitky, veselé sázky, volání k tanci… Stačilo jít směrem k nim. Když však natáhl ruku, objevil se přímo před ním vnitřní závěs a šero stanu, který osvětlovala jediná svíce. Vešli společně dovnitř, jen on sám a dívka, kterou sem doprovodil. Uslyšel její hlas, jemný a něžný. „Pst. Dnes žádné přísahy. Já ti věřím.“ Políbil ji do vlasů, pak na ústa. Objali se a svět kolem nich najednou přestal existovat. Znovu cítil její vůni a vřelost její náruče; sdíleli spolu navzájem svá těla i svůj dech. A stále před sebou viděl láskyplný Ašařin úsměv, když se přikryla jeho pláštěm. Tu chvíli si nikdy nevymaže z paměti.
„Můj pane?“ Otázka mistra, který právě vstoupil, ho vytrhla ze vzpomínky. Pozdrav, který byl vysloven ještě předtím, Ned úplně přeslechl. „Jakou odpověď mám poslat do Řekotočí? Že potřebuješ čas na rozmyšlenou?“
Snad bych to mohl vzkázat. Ovšem s tím se lord Tully dlouho nespokojí. „Právě čas nám teď bohužel chybí,“ řekl, stále ještě napůl nepřítomně.
Za mistrem vešli dovnitř i členové jeho družiny, ti nejlepší přátelé, které kromě Roberta a Jona Arryna měl. Vždy veselý Will Dustin, jeho příbuzný Mark Ryswell, hlučný Theo Wull a další. Smáli se, s tvářemi zčervenalými z chladného zimního vzduchu, kožešinové pláště čerstvě poprášené sněhem. Jak jsou netrpěliví, pomyslel si Ned. Nejraději by byli už na cestě na jih. A tam na mě čeká Robert, kterému jeho vlastní síly ani s Jonovou pomocí zřejmě stačit nebudou. Zvlášť pokud se proti nim v bitvě s královými vojsky postaví i Řekotočí.
Obličeje mužů kolem Neda zářily radostí a vzrušením, pocity, které ho nyní zcela opustily. Svůj plášť jsem jí nechal, pomyslel si. Šedý plášť s broží zlovlka. Jen příslib svatebním slibům, které jsme si chtěli dát později. Jak jí to vysvětlím? Jak ji mohu opustit a odejít k jiné ženě? Jenže Dayneové jsou jen vazaly Martellů. A Dorne musí kvůli své princezně provdané za Rhaegara Targaryena následovat korunu, děj se, co děj.
Rozhlédl se po svých přátelích. „Zima se vrátila,“ řekl jim. „Myslel jsem předtím ještě na jinou cestu, o kterou jsem chtěl některé z vás požádat. Ale teď je čas, abychom se všichni vydali do války. Lorda Tullyho v ní postrádat nemůžeme. Jeho nabídku proto přijímám.“