Fan povídky na téma Písně ledu a ohně - Ice & Fire
Fan povídky na téma Písně ledu a ohně - Ice & Fire
Prostor pro nesoutěžní fanouškovskou tvorbu ze světa Písně. Téma i styl dle vlastního uvážení. Povídky, básně, písně, komiksy, zkrátka jakýkoliv formát uznáte za vhodné. Témata libovolná. Pokud potřebujete inspiraci, můžete zkusit zapátrat zde, nebo si řekněte v diskuzi. Anonymní autory … celý článek
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Bylo jí šestnáct, když se narodil v její krvi a špíně. A křičel, jako by se ho dotkly plameny. Jako by světu oznamoval, že Alicent Hightower je matka a vždycky bude. Připadala si jako označkovaná kráva.
Hltal její mléko i pozornost se zoufalým hladem. Jeho prsty jí přejížděly po tváři, hladily ji a bušily do ní. Byly mu dva roky, když pochopil, že její tělo a jeho nejsou to samé. Začal plakat, kdykoliv nebyla v dohledu a jenom její dotek ho utišil. Pevně se jí držel za ruku, když se učil chodit, a vždycky se k ní vrátil a tvář zabořil do její sukně.
Zajímalo by ji, jestli to cítí taky. Hrůzu z toho být zavřený v kleci uprostřed dračího doupěte.
Jako by nemohla vyrůst a Alicent snad chápala proč. Zatímco ona ve své hlavě byla pořád v sále, kde držela mrtvou ruku svého posledního syna, Jaehaera nemohla opustit místnost, kde sledovala jednoho krutého pitomce setnout její dvojče.
Ta se nedožije dospělosti, pomyslela si Alicent s novým zoufalstvím. Ne poprvé ji napadlo, jestli Helaena neviděla právě smrt svojí holčičky, než se vrhla na bodce.
Daemon Targaryen – ať se smaží v sedmi peklech – jí nakonec vzal dvě děti a dvě vnoučata. Dívala se na svou Jaehaeru a viděla chlupatého zajíčka uprostřed louky, čekajícího na dravce. A jestli snad Jaehaera přežije dost dlouho, tak její děti stejně... V Alicent se znovu sbíralo cosi černého a ona nevěděla, jestli se v příští chvíli zhroutí v pláči nebo začne křičet jako šílená. Žila snad v nějakému krutém vtipu, který pro ni Sedm připravilo.
A tak konečne řekla ta slova. Řekla Jaehaeře, ať radši tomu jejich vzácnému chlapci podřízne hrdlo...
...
Dva strážci mu otevřeli dvěře a ustoupili stranou. Dívala se z okna, ale hned se otočila a pochybovačně si ho změřila od hlavy k patě. Cregan Stark královnu Alicent poprvé viděl před několika týdny, bledou a zděšenou, ale stále ve zlatem vyšívaných zelených šatech. Teď tu stála v bleděmodrých šatech pro královnu naprosto nevhodných. Rysy měla pořád krásné, ale rty pevně semknuté, kůži na tváři skoro průhlednou a oči horečnaté.
“Takže mě konečně necháte popravit?”
“Přišel jsem si promluvit.”
“Ah,” odvrátila na chvíli zamyšleně. Zdálo se mu, že to znělo zklamaně.
“Paní, už jsem ti přece dal milost.”
“Plivu na tvoji milost, Starku. Jdi slavit společně s ostatními supy,” začala podrážděně přecházet po místnosti.
“Chtěl jsem se jenom naposledy zeptat, proč se nechováš v zájmu svojí vnučky a neusmíříš se s králem.”
Protože ho zplodil ten krvavý zkurvysyn s běhnou, co mi nasadila řetězy, chtělo se jí zařvat, ale z krku to nedostala.
Poznal, že udělal chybu, když se musel vyhnout svícnu, který Alicent poslala jeho směrem a který se odrazil od dveří.
“Snad si nemyslíš, že jsem všechno obětovala pro tohle,” prskla, “Pro to, aby Jaehaeru zmáčkli, využili a zbytky odhodili. Jestli má moje krev pokračovat jedině tak, že se spojí s jeho, nestojím o to. Ale oba snad víme, co je pravděpodobnější. Potřebujete ji jenom tak dlouho, dokud nezmlknou příznivci jejího otce. Pak tomu vašemu vzácnému chlapci najdete nějakou veselou dokonalou malou ženušku.”
Mávla při své řeči rukou a když skončila, všiml si, že na dolním rtu má několik drobných kapek krve.
“To přece nemůžeš vědět...”
Na tváři mu přistála její dlaň. “Co z toho, co jsi na tomhle místě viděl, tě přesvědčilo, že se mýlím?”
“Co tedy chceš, má paní?” Modlil se, aby řekla, že se chce stát septou.
“Ale Starku, já přece chci už jenom znovu vidět svoje syny. A svoji sladkou Helaenu.”
Když jí chtěl položit ruku na rameno, vtáhla vzduch a s určitým děsem o krok ustoupila.
“Možná už dnes v noci,” slyšel ji už na odchodu a její slova poprvé zněla vřele.
Slyšel tiché kroky a cítil, jak se mu rozbušilo srdce, protože nepatřily nikomu, koho znal. Poslouchal, ani se nepohnul a oči držel pevně zavřené. Slyšel už jeho dech a vyžadovala to všechno jeho sebeovládání ležet v klidu, protože v rukou i tváři cítil ostré cukání. Teď!
Dýka se snesla dolů a Daeron cítil, jak mu lehce zavadila o paži, když do toho muže vrazil a pohotově srazil na zem. Výdech, nádech – než si to ten muž stačil opravdu uvědomit, Daeron chytil dýku, o kterou se ve tmě pořezal. Instinktivně mu tu čepel vrazil tam, kde předpokládal, že má krk. Muž jedinkrát vykřikl.
Když se zvednul na kolena, uvědomil si, že na rukou, hrudníku i tváři cítí mokré teplo. Většina té krve nebyla jeho.
Když se přihnal strážný s pochodní, překvapením rozšířil oči. Princova noční košile byla napůl rudá a ten chlapec si utíral dlaně do jejích čistých zbytků a dýchal v šoku.
„Nebudeme… nebude o tom mluvit,“ řekl Daeron nakonec a hlas se mu třásl jenom trochu.
Havran s varováním od matky dorazil až ráno.
Lady Mysaria opustila solár a nechala královnu o samotě. Ta to nevěděla, ale ještě předtím než zavřela dveře, zlomyslně se ušklíbla.
Zlomená. Ponížená. Připravená o všechno, na čem jí kdy záleželo. A nyní okradená i o tu poslední útěchu, kterou ve svém krátkém životě měla.
Její syn, její sladký maličký princ. Její nejmladší dítě, na které se od oné strašné noci nedokázala ani podívat, aniž by jí srdce rozerval vír výčitek a zármutku.
Musí to skončit. Helaena to věděla. V hlavě jí vířil chaos. Bzučel jako vosí úl a jediný hlásek, který tím chaosem pronikl jí milosrdně šeptal, aby se připojila ke svým dětem... Je čas.
Ani vlastně nepřemýšlela, co dělá. Dokázala by to vůbec? Nevěděla.
Naposledy zahlédla svůj odraz v zrcadle. Nepoznávala se.
Špinavé šaty na jejím vyzáblém těle visely jako na umrlci. Zplihlé mastné vlasy se jí v nevzhledných uzlech kroutily kolem tváří a její nezdravě bledá pleť připomínala mrtvolu.
Její tělo už objímal Cizinec a nyní k němu musí připojit i svou duši.
Od okna vanul příjemný noční chlad. Naposledy se podívala na černou oblohu a uviděla je. Jaehaerys na ni hleděl a v jeho očích nebyla ani stopa po výčitkách. Jeho malý bratr Maelor k ní natahoval ručku a se smíchem na rtech jí vyzíval, aby si s ním šla hrát.
Z jejích očí kanuly slzy a rty jí zbrázdil úsměv. Byla doma.
S touto myšlenkou vykročila do okna a její mysl se laskavě propadla do náruče temnoty.
Dobrá práce, Aegon III. takový opravdu byl. Kvůli tomu, co prožil ve válce, se z něho stal hodně zvláštní smutný člověk a byl možná mnohem důležitější, než by se zdálo. Třeba se Martin dostane ještě i k druhému dílu Ohně a krve.
@svoa00
Jedna povídka lepší než druhá! A tady ještě všechny pěkně pohromadě. Zajímavé je, že přes všechno, co na něm bylo slabého, bojoval Aegon II. tak urputně, že - a teď ten spoiler? no dobře, naposled
@Azrael
Dal sis opravdu záležet. Helaena byla další člověk, kterého válka semlela. Zničila ji už ta hrozná vražda, na kterou se musela dívat, a co teprve to ostatní.
Když ser Criston do její komnaty pustil Aemonda, jako by znovu ožila. Poznala, že je něco špatně, jakmile ho uviděla. Znala svého syna a praskliny v jeho masce – bál se slov, která jim musí říct, a celou dobu sledoval právě ji.
Zbledla, když popsal, co udělal, a klesla do křesla. „Matka ať nás ochraňuje… Chlapče, cos to udělal?“
„Jenom to, co bylo třeba. O jednoho z nich míň. Stejně by k tomu brzy došlo.“
Možná, v bitvě, ale on dal právě celé říši důvod dívat se na jejich stranu mezi prsty. Její otec vzácně zvýšil hlas. „Sedm ti nechalo jedno oko, jak můžeš být tak slepý?“
Aegon se jenom zasmál, poplácal bratra po zádech a prohlásil, že je to dobrý začátek a že Aemondovi hned nechá připravit oslavu na přivítanou. Její mladší syn jenom přikývl a znovu se zadíval na ni. Její úžasní hloupí synové. Slyšeli slova, ale neposlouchali.
„Rhaenyra tohle nikomu z nás neodpustí. Tak jako já bych neodpustila, kdyby se něco stalo tobě.“
„To stěží hrozilo.“
Na chvíli zavřela oči, než na rameni ucítila ruku.
„Nenávidíš mě za to? Jestli tě to uklidní, neměl jsem v úmyslu, aby to zašlo tak daleko,“ ptal se Aemond, jako vždycky hladový po její přízni.
Položila dlaň na tu jeho. „Jsem… zklamaná, to je pravda.“ Její syn, co tolik chtěl být ve všem nejlepší, teď vrah příbuzných…
„Je to moje vina. Neměla jsem vás zatahovat do té hry, byli jste děti.“
Chápal, co tím myslela, a jenom zakroutil hlavou. „Nechala bys nás bezbranné jako koťata. Nevadí mi to. Jestli mi někdo zkusí připomínat, kdo teď jsem, přijde o jazyk.“
Když někomu useknete jazyk, dáte jenom všem ostatním na srozuměnou, že měl pravdu… Byl to její syn, ale už ne malý chlapec. Znala ho opravdu?
Jakmile odešel, otočila se k Ottovi, který pozoroval plameny v krbu. „Otče…“ Zaznělo to tiše a trochu zoufale. Našel pro ni jistou úctu, když se mu postavila, ale teď ho jistě potěšilo, jak moc ho pořád potřebuje. Dokáže přece zachránit, co se dá… dokud něco ještě zachránit jde.
„Zítra pošlu další havrany. Tentokrát už s žádostí o vojsko, i když tak brzy jsem to rozhodně nechtěl.“ Víc neřekl. V téhle rodině se o důležitých věcech nikdy nemluví. Její otec tedy bude znovu slibovat, podkopávat, hrozit a nakonec i lhát… Sedm se nejspíš na ně na všechny hněvalo, když už začátek je špatný.
„Zítra ráno. Měla bys jít spát a odpočinout si před tím, co nás čeká.“ Zněl chladně a znovu se úplně ovládal, jako by neměl jedinou starost na světě, jako by celá jeho rodina byly dřevěné figurky. Chtěla mu ještě něco říct, chtěla, aby ji aspoň jednou zase obejmul a utěšil, jako když byla malá holčička a pořezala se o trní. Jenže on už dávno byl někdo jiný.
Když osaměla, postavila se znovu k oknu a objala se rukama sama. Na jazyku měla starou hořkost. Dělala přece všechno podle práva i králova posledního přání, tak proč si jako vždycky připadá, jako by bojovala proti proudu? Být šlechtická manželka, být královna, mělo přece znamenat, že se nebude muset bát o budoucnost svoji ani svých dětí. To mohla rovnou…
„Sere Cristone?“ zavolala.
Vešel skoro hned, jako vždycky její věrný rytíř, a zůstal stát u dveří. „Moje královno?“
Poprvé za poslední dny se trochu usmála. Byl vždycky velmi důsledný v tom, jak se k ní choval, když už nic jiného.
„Aegon má kolem sebe stráže pořád, někdo musí hlídat i Aemonda, ať se mu to líbí nebo ne. Musíme varovat Daerona, že na něj někdo pošle vraha,“ vyjmenovala. Nechat zavraždit toho chlapce by byl přesně ten způsob, kterým by se Daemon chtěl pomstít na její rodině.
„Jak si přeješ,“ přikývl stroze, ale poznala v tom zaváhání.
„Ale no tak, přede mnou můžeš mluvit,“ zasmála se krátce.
„Myslíš, že to bude stačit, paní?“
„Nevím, ale to bys nás už všechny mohl zavřít do kobky. Pojď sem,“ pokynula mu.
Když se k ní připojil u okna, viděla na něm, že chce něco říct, nejspíš něco o tom, že je tu příliš chladno.
„Když jsem byla malá, v létě jsem vždycky vyběhla až na vrchol věže a tančila v dešti.“
„To si umím těžko představit,“ pronesl pobaveně.
„Bylo mi pět let.“
„Já jsem kdysi vyběhl do bouřky a pak týden strávil v horečce. Moje matka mě tehdy málem zabila, takže jistě pochopíš…“
Chytila ho za bradu a zadívala se mu na rty. A znovu ji píchlo u srdce. Možná už neplatilo, že nemůže zajít dál kvůli povinnosti, ale on přece nebyl jiný. Její otec ji miloval kvůli ambicím, které mu pomohla naplnit, Rhaenyra ji milovala kvůli tomu pocitu, že je oproti někomu lepší, Viserys ji nějakou dobu miloval kvůli dětem, o které nakonec nestál. Ser Criston ji miloval kvůli představě, kterou o ní měl, kvůli iluzi o tom, že sloužit jí znamená být lepší člověk, než ve skutečnosti byl. I ji by nenáviděl, kdyby tu představu zničila.
„Můžeš jít,“ řekla měkce.
Co by asi řekl tomu, že kdysi dávno, než byla vdaná, si hloupě představovala, že by s ním utekla. Nevěděla, jestli by to dokázala tehdy, ale teď to nemohla udělat už vůbec. Že prý nechtěla svobodu, jenom okno z vězení, tvrdila o ní Rhaenys. Děti jsou prý jako past. To zase říkal Larys Strong. Jako by snad pro ni dávno nebylo pozdě být někde jinde.
Alicent opatrně strčila ruku ven z okna do deště a rychle ji zase stáhla do bezpečí, protože voda byla chladná a vítr ledový.
Dá se jenom říct - škoda že Oheň a krev není napsaný takhle. Udělat tak pěknou povídku z jednoho původního odstavce je prostě nádhera.
Jinak výborná práce, @svoa00 :)
Tak nevím, kdo by ty POV kapitoly s Martinovou rychlostí napsal :D On si schválně hraje s tématem historické věrnosti a že někdy ani jedné z nabízených verzí nemůžete věřit. Můj oblíbený příklad je konec Daerona a Tessarion. Nikdo Daerona neviděl umřít, ale Tessarion vzápětí z nějakého důvodu útočí na dva draky - trochu zvláštní, že. Vzhledem k tomu, jak často kánon Tance Martin za posledních deset let měnil... no, bude fascinující vidět, jestli si tvůrci seriálu budou dál hrát na historickou ambivalenci s menšími změnami, nebo si odvážně řeknou, že těch 35 stránek je holt taková volná osnova. Jejich výklad, změny a rozšíření jsou zatím za mě tak půl na půl.
Ale dobrá připomínka od svoy, že úmyslná nespolehlivost verzí z druhých ruk.
Seveřanovy šedé oči se na něj dívaly s neskrývaným pohrdáním a výsměchem.
"Považuješ mě snad za blázna, Králotvůrče?" Odfrkl si vůdce Zimních vlků. "Moje ocel je příliš cenná než abych ji zamazal krví někoho jako jsi ty."
Cole nedal najevo, že se ho ta hrubá slova nějak dotkla. Byl Pobočník a Lord velitel královské gardy a tyhle dva tituly ho zavazovaly k tomu, aby si zachoval nadhled. Vždyť co jiného byl lord Dustin a všichni ti jeho Zimní vlci než horda bezbožných barbarů ve vlčích kůžích.
Bezděčně stočil pohled k místu, kde stáli a čekali. Starší muži s tvářemi zbrázděnými vráskami a některým z přileb vyčuhovali šedé prameny vlasů.
Starci, pomyslel si Cole. Opustili své rodiny, aby jim dali větší naději na přežití zimy, která se rychle blíží. Odešli do války, aby ulehčili svým blízkým a určitě bylo lepší hrdinně padnout v bitvé než pomalu umrzat a hladovět.
Chtě, nechtě je Criston musel obdivovat. On sám také obětoval mnohé pro svou královnu, ale jeho za to polovina říše nenáviděla.
Nebylo pochyb, že ti seveřané jsou hroziví bojovníci. Neměli co ztratit a z takových vždy byli nejlepší vojáci a i za normálních okolností by se Cole střetnutí s nimi obával, natož teď, kdy za sebou měli vítěznou bitvu s Lannistery a odřízli Cristonovu vojsku ústupovou cestu.
Byli v pasti a Cole to dobře věděl. Z jedné strany Boží oko a z druhé Zimní vlci a říční lordi. Nebylo kam utéct.
"Proč bychom měli poslouchat někoho, kdo má místo cti kbelík sraček?" Doplnil Dustina drobný a prošedivělý chlapík.
Jeho přízvuk i pomačkaná plátová zbroj prozrazovaly, že nepatří mezi Seveřany. Cole ho znal podle jména ser Pate z Dubového listu.
Právě on svou vlastní rukou poslal do Sedmi pekel lorda Jasona a tím si vysloužil přezdívku Zabiják lvů
Cole se mírně pousmál: "Těší mě, že tak proslulý válečník jako ty, mi věnuje svou ctěnou pozornost. Ty se mnou nechceš zkřížit meč? Muž, který zabil lorda, Pobočníka a velitele královské gardy? Jak by se ti to líbilo?"
"Nelíbilo," odmítl Pate. "Špinit si meč krví někoho jako jsi ty by přineslo akorát smůlu."
Cole pochopil, že prohrál. Vlastně to tušil už ve chvíli, kdy je uviděl, ale musel to zkusit. Povinnost a čest tomu chtěly. Teď měl alespoň čisté svědomí, že to zkusil.
Teď už zbývá jenom se vrátit a vyrazit do boje. Když padnout, tak čestně. Pomyslel si.
Nasadil koni ostruhy a vyrazil ze svahu ke svým.
"Počkej, Cole!"
Zastavil koně a začal se obracet zpět. Najednou to ucítil. Z několika míst na těle. Bodavá bolest. Bezděčně si rukou sáhl na jedno z těch míst. Prsty v ocelové rukavici nahmataly dřevěný dřík šípu.
"Ach," vydechl a pak se pomalu zhroutil na zem.
Půda rozmočená z předchozích deštů voněla zeminou a rozkladem.
Rychle ztrácel vědomí. Poslední co slyšel byla Dustinova slova: "Smrt v čestném boji je pro tebe příliš dobrá. Zrádci patří jedině zrádcovská smrt!"
Pak už neslyšel nic. Než zavřel oči, tak se mu před očima mihlo několik obrazů.
Znovu byl hochem, který čerstvé oslavil devátý den jména. Otec mu dal malý dřevěný meč.
Byl to vlastně jen nahrubo opravovaný klacek, ale pro chlapce byl vším. Nosil ho neustále s sebou a tiskl ho k sobě způsobem jakým matky objímají své děti.
Znovu vyjel, aby srazil ze sedla prince Daemona. Ten pohled fialových očí, když se musel vzdát synovi majordoma. Kdyby ho tenkrát zabil, tak všechno mohl být všechno jinak....
Právě mu připnuli bílý plášť a on klečel před králem Viserysem a odříkával ta slova. Znovu viděl úsměv princezny Rhaenyry. Už tehdy nebylo pochyb, že z ní bude nádherná žena.
Ústa princezny Rhaenyry se přibližovala k jeho ústům a on ji od sebe jemně odstrčil.
Harwina Stronga, křičícího bolestí odnášeli na nosítkách a Joffreyho Lommoutha museli doslova odtáhnout s rozdrcenou lebkou.
Královna Alicent ho jemně hladila po hlavě a šeptala slůvka útěchy. Zatímco on vzlykal jako děcko.
Princ Aegon a jeho úsměv, když ho pochválil za to jak si vedl v cvičném souboji. Bylo to víc laskavých slov než kolik mu dal do té doby otec.
Krvavý úsměv na hrdle lorda Beesburyho, když mu otevřel hrdlo dýkou. Urazil jeho královnu a zastával se té děvky Rhaenyry. Té, kterou tolik miloval, ale odmítl ji ona se začala kurvit s polovinou Západozemí.
Dustin mluvil o cti, ale nevěděl nic. Rhaenyra nebyla dobrá ani čestá žena a z té dívenky vyrostla zpupná bestie, která pošpinila čest svou i celého rodu. Přesto ji miloval. Miloval ji, stejně jako ji miloval, nenáviděl a pohrdal jí.
To královna Alicent byla ta dobrá...pro každého měla vlídné slovo a naslouchala. Ach, jak ta uměla naslouchat... byla pro něj jako matka. A její chlapci... právě on Aegona přesvědčil, aby se stal králem. Dokázal uklidnit Aemondovy záchvaty zuřivosti a Dareona neustále učil, že čest, odvaha a věrnost jsou lepší zástava než všechny erby dohromady.
A uměl rozesmát i princeznu Healenu i její smutná dvojčata Jaeheryse a Jaeheru.
A najednou to přišlo.
Matka měla tvář Alicent a postavu Rhaenyry
Je fakt, že kronikářská forma nabízí úplně jiné možnosti - víc verzí stejné události atd. Bylo by hezké mít třeba část v podobě kroniky a do toho aspoň občas kapitolu POV. Ale můžeme být rádi, že Martin touhle kronikou popsal kus historie Targaryenů. Detaily si teď rozebírají v seriálu a my máme zase kus prostoru pro fantazii.
Uznávám, že vztah Cristona a Alicent byl složitý a mnohovrstevný, ale úplně jsem nevěděl jak ho popsat. Platonická láska by asi seděla lépe, ale to mi tam neznělo tak dobře :-D
Jak?
Třeba právě takhle:
Dopisy z Casterlyovy skály I
Hrot brku se zlehka dotkl pergamenu, který si předtím pečlivě připravila a urovnala. Jistě, jako lady Casterlyovy skály a manželka Pobočníka mohla tenhle úkol svěřit mistrovi, ale Tywin šedým myším nikdy nedůvěřoval (Upřímně řečeno je podezříval, že hrají svou hru v zájmu Citadely) a navíc slova, která si tak dlouho připravovala byla určena jen očím jejího lorda manžela a v ideálním případě by je neměl vidět nikdo další.
Ještě jednou se rozhlédla po svém malém a útulném soláru, jehož stěny nechala pokrýt koberci z Myru, což se teď v zimně, kdy tady uvnitř Skály bylo velmi chladno, hodilo. Bylo to drahé, ale Tywin, jindy tak opatrný na vydání každého zlatého Draka, svojí drahé nedokázal říct ne, navíc když se stále nevzpamatovala z posledního porodu.
Drahý Tywine,
věřím, že se k Tobě tento dopis dostane co nejrychleji, a že Tě snad alespoň trochu potěší a pomůže Ti na chvíli od tvých obvyklých starostí.
Kevan si jako kastelán vede více než dobře a navzdory tomu, že stále mrzne a sněží tak děti, já ani nikdo jiný na hradě netrpíme nedostatkem a o všechny naše potřeby je více než dobře postaráno.
Musím říct, že ta spousta ovesné kaše, kterou jsem v posledních týdnech snědla mi docela svědčí a dokonce jsem se odvážila podniknout krátkou procházku po Skále. Mistr měl sice jisté námitky, ale sám dobře víš jak umí být úzkostný a opatrný.
Kdyby bylo po jeho, tak bych nepochybně strávila zbytek života v posteli a jen bych ležela a tloustla.
Na okamžik se ruka s brkem zarazila a Joanna se neubránila lehkému pousmání. Byla to zajímavá představa, ale pro manželku Tywina Lannistera byl takový život jen obtížně představitelný, už jen kvůli tomu, že Tywin zahálku a nicnedělání nesnášel.
Potřásla hlavou a vrátila se ke psaní
Co se dětí týče, tak by mi na popsání všeho nestačil ani tucet pergamenů. Tak se budou snažit o co největší stručnost
Jaime u sebe neustále nosí meč, který jsi mu dal k poslednímu dni jména a náš zbrojmistr by se mnou určitě souhlasil, že tahle věc funguje více než dobře.
Vlastně se z něj tak trochu stává postrach všech mužů ve Skále. Naposledy se pokusil vyzvat na souboj jednoho ze štolbů, což zarazil Kevan s tím, že jít s mečem proti vidlím je poněkud nečestné.
Co se učení týče, tak tomu moc nedá a vlastně ho v tomto ohledu zastiňuje naše malá Cersei...
Snažím se obě děti držet odělené a služebnictvo má oči na šťopkách, aby se neopakovala ta věc, o níž jsme spolu mluvili před Tvým odjezdem.
I tak jsem názoru, že bude lépe, když budou ti dva trochu dál od sebe. Jaime se blíží k věku, kdy by z něj měl být panoš a Cersei roste do krásy a blíží se čas, kdy bude vhodné přivést ji ke dvoru a pomalu a nenápadně se začít rozhlížet po vhodném manželovi.
Další krátká přestávka. Jejich jediná dcera byla živé a neposedné dítě. Se zelenýma očima a záplavou zlatých vlasů byla dokonalým odrazem své matky v jejím věku...jen ta povaha byla poněkud nešťastná, ale které dítě nemělo své rozmary?
Joanna nepochybovala, že Cersei v Přístavišti zazáří a trochu ji mrzelo, že nebude u toho až se její holčička ocitne u dvora, ale od té nešťastné záležitosti s králem se hlavnímu městu vyhýbala a nehodlala na tom nic měnit. Opravdu znovu nechtěla Aeryse vidět a oživovat vzpomínky na všechny ty věci.
Rychle se vrátila k psaní, aby tyhle nebezpečné a nepříjemné myšlenky zahnala.
A náš nejmladší Tyrion má nesmírně silný hlas. Vlastně ho slyšíme skoro neustále a taky má neustále hlad. Skoro mám pocit, že se rozhodl vypít všechno mléko, které nám bohové poskytli od stvoření světa
Joanna se znovu zastavila a váhala co ještě o jejich nejmenším potomkovi napsat. Vlastně bude lépe, když toho nebude příliš, usoudila po krátkém přemýšlení.
Tywin se dosud nesmířil s tím, že jeho syn se narodil znetvořený. Kdyby Joanna nepřežila...na takové věci bylo lépe nemyslet.
Lepší bylo znovu sklonit hlavu a celý vzkaz uzavřít slovy S úctou a oddaností Tvá věrná Joanna
Jen u toho vlastně moc nevidět, co se tím změnilo (a ani jak to, že to dopadlo takhle a ne jako v originálu). Funguje to za mně jako úvod, ale chtělo by to to rozvinutí, kde uvidíme, k čemu její přežití vedlo (a třeba někde bude zmínĚno a díky čemu přežila).
Dýchá ještě zrychleně, když se podívá na matku. Netušil předem, co jí řekne. Vyměnili si několik krátkých listů, než přijel. Žádný z nich nebyl zvlášť osobní, kromě zprávy, že jeho dcera je v bezpečí. Myslel si, že Alicent nenávidí za to, kam je všechny její umíněnost přivedla, a že na ni bude jenom plivat jed. Když teď ale sedí proti němu... Na jazyku má tolik slov, ale ne v každém je dýka. Jsem teď menší zklamání než Aemond, matko? Já aspoň ještě žiju.
Nadechne se, aby jí to řekl, ale pak si i ve světle jediné lampy všimne jejího zarudlého nosu a unavených očí. Svaly ve tváři má matka napjaté, jako by celé noci nespala. Nediví se jí. V jejích snech je nejspíš pořád ještě bezstarostné léto před pár roky a jakmile otevře oči, dopadne na ni skutečnost jako kladivo. A tak Aegon spolkne ta slova. Jsou věci, o kterých ani někdo jako on nežertuje.
Matka ho starostlivě sleduje a okamžitě mu podá pohár. „Pij,“ řekne jemně. Podle vůně je to makové mléko a jemu se z něj zvedne žaludek.
„Jak pozorné, ale kdybys díky té břečce strávila měsíce jako v mlze, taky by tě ani nenapadlo se jí ještě někdy dotknout.“ Její hlas a občas tvář jsou skoro jediné dvě věci, které si z té doby pamatuje. Přesto si pohár vezme - a pootevřenými dveřmi ho vyhodí ven. Až teď si všimne, jak tiché město je. Na Aegonův vrch jedou prázdnými ulicemi, které lemují vyrabované obchody a opuštěné domy. Jak jinak, napadne ho.
„Neslyším zvony a fanfáry, nikdo nehází květiny a nikdo mi nepřipíjí. Skoro jako by proti našemu vítězství někdo něco měl,“ pousměje se křivě. „Stálo to za to, matko?“ hned zvážní.
„Co chceš slyšet? Že kdybych si mohla vybrat, že bych radši neobjala tvoje chlapce a neslyšela Helaenu smát se? Samozřejmě že bych to vyměnila. Spokojený, teď, když jsi to slyšel?“ Slova ze sebe vztekle vychrlí, než se znovu úplně ovládne.
„Ne.“ Slzy, které se jí objevily v očích, ho uspokojily víc. Připadá si znovu jako malý chlapec – další prázdné dětinské vítězství.
Matka vzdychne a zdvihne ruku k jeho spálené tváři.
„Promiň mi to,“ řekne jí tiše. Ví přece, že je k ní zbytečně krutý. Pohrdá tím, jaký je. A umřela by pro něj. Chtěla ho dostat zpátky k sobě, stejně jako on se chtěl dostat k ní, víc, než se chtěl dostat zpátky k té železné židli. Byl přece její první syn a její poslední. „Vím, že ti není dobře, ale mě je ještě hůř.“
„Aegone, nebudeme...“ V tu chvíli matce přeskočí hlas. „My oba jsme toho hodně obětovali.“
Roky mládí, sny, možnost mít děti s někým, koho milujete, syny, manželky, otce, zdraví, svého draka…
„Je pozdě na tom něco změnit, ale postaráme se o to, aby všechno, co jsme ztratili, mělo smysl, ano? Prostě to musí mít smysl,“ přiloží dlaň na tu jeho.
„V tom jsme zajedno.“
Po tom všem, jak by mohli přiznat, že nic z toho, co dělali, nemělo smysl a nezbláznit se?
***
Z hradeb Rudé bašty visí těla a zdobí ji nabodnuté hlavy, kolem kterých létají vrány. Na těc lidech mu nezáleželo dost na to, aby je nenáviděl. Necítí ani žádnou zvláštní nenávist ke svému malému synovci, je to jenom tichý vyděšený chlapec, co měl smůlu na rodiče. Zato když mladého Aegona viděla matka, stiskla rty do úzké škvírky a se zraněným výrazem rozkázala, ať už jí nikdy nepřijde na oči – vypadá jako dokonalá směsice svých rodičů. Kdyby ho teď pořád nepotřebovali a záleželo na Alicent, Rhaenyřin syn je první, komu dá srazit hlavu. Hned další den matka Aegona přesvědčí, aby se zasnoubil s dcerou lorda Baratheona.
Koho Aegon doopravdy nenávidí, to je Mořský had. Přísahal mu věrnost, ale ten stařec je tak kluzký, že by přísahal znovu a znovu a byla to jenom slova, na kterých se jednou zadusí, jako by to byly zvratky. Nesnáší i Laryse Stronga, o kterém si myslí, že od začátku hraje dvojí hru, ale jak si může být jistý, než bude příliš pozdě? Zbavit se ho teď by mohla být stejná katastrofa jako odhodit v bitvě brnění.
Sedm se muselo úžasně bavit, když ho teď sledovali. Držel se trůnu zuby nehty a dobelhal se na něj zpátky a dokonce ani teď nemůže dělat, co by doopravdy udělat chtěl. Larys ho zachránil, ale zároveň možná odevzdal město jeho sestře a zradil ho tím. Corlys Velaryon do poslední chvíle bojoval za Rhaenyru proti právoplatnému králi. Ten spratek, jeho vnučka a dcera toho zkurvence, zaútočila na krále. Každý z nich si ve skutečnosti zaslouží kata a přece... S radostí do budoucna se Aegon dívá jenom při představě, že není nic, co by nespravila dýka.
***
Poslední den roku se rozezní zvony a Aegon se rozhodne slavit a v nosítkách se vydat k Dračímu doupěti. Přes dvě stovky vášnivých příznivců Pastýře nechal vyválet v dehtu a připoutat ke kůlům a teď je postupně zapalují, aby králi posvítili na cestu.
U trosek Dračího doupěte je mezi pěti dračími hlavami připoutaný samotný Pastýř. Aegon čekal něco velkolepějšího, ale vidí jenom vychrtlého starce, co se kroutí v řetězech. Ten ubohý blázen blábolí cosi o tom, že než nový rok skončí, sejdou se spolu v pekle. Oh, tak Pastýř nakonec přece jenom uznává svoje hříchy. „To bys čekal dlouho, než by na tebe přišla řada,“ odsekne Aegon. Pokud se Daemon Targaryen dočkal vítězství v boji, pořídil si milenku a umřel něčím jako hrdinskou smrtí, on sám se rozhodně necítí prokletý za vraždu příbuzných.
Od jednoho z rytířů si vezme pochodeň a Pastýře zapálí, než rychle odhodí dřevo, aby mu nevypadlo z ruky. To, co mu zbylo ze svalů, se už třese bolestí a těch pár okamžiků poslouchá Pastýřův křik. Musí to být úlevné být tak přesvědčený o vlastní pravdě. Aegon by to nikomu nepřiznal, ale docela by se mu líbilo věřit tomu, že jednou po smrti už nebude vnímat vůbec nic.
Ten večer si s ním chce promluvit Corlys Velaryon. „Výsosti,“ začne opatrně a jenom v rychlém gestu skloní hlavu. Navrhuje Aegonovi udělit milost všem, kteří podporovali jeho sestru – v zájmu říše. „I král Jaehaerys se usmířil s těmi, kdo podporovali jeho strýce Maegora.“
„Je od tebe milé předstírat, že ti ještě nedošlo, že nejsem vůbec jako Jaehaerys. Řekni mi, lorde Corlysi, zemřela snad kvůli jejich zradě jeho manželka, děti a drak a skončil snad jako mrzák? Pokud to tak bylo, můžeme si promluvit o tom, že bych ještě někdy měl doopravdy věřit slovům a dobré vůli a velkoryse rozdávat pardony.“ Aegon se odmlčí. „Ty jsi mi taky neodpustil,“ řekne bez jakýchkoliv pochybností
Corlys mu neodporuje, jenom se na něj poprvé podívá s čímsi jako lítostí. „Pokud to vidíš takhle, můj pane. Některé zlomené věci zkrátka nejdou snadno spravit.“
Některé zlomené věci zkrátka mají příliš ostré hrany.
***
Lord Corlys nestrašil, měl pravdu, pánové ze Severu, říčních krajích a Údolí se rozhodli bojovat. A znovu trvá na tom, aby jim Aegon odpustil. Corlys trvá na tom, aby Aegon jmenoval dědicem svého synovce. Syna Rhaenyry, jak jinak. Corlys je pořád člověk jeho sestry - ta mu aspoň nezabila manželku. Prý by měl Rhaenyřina syna zasnoubit se svou dcerou, jak přislíbila královna Alicent. A ty jsi jí věřil, hlupáku?
Aegon se tomu nejdřív vysměje – všechnu krev přece neprolil a neztratil toho tolik pro takový výsledek.
To až Larys Strong ho přesvědčí, že takové uspořádání by bylo samozřejmě jenom dočasné a ať Corlysovi vyhoví. Aegon se má přece oženit s dcerou lorda Baratheona. „Ano, jsem si jistý, že se nemůže dočkat, až se poprvé podívá na prince ze svých snů a až si ji odvedu do postele,“ směje se nad vínem, svojí poslední radostí. Jeho smích je štěkavý zvuk, který i jemu samotnému zní ošklivě. Skoro se viděl, jak vedle ní leží se slzami v koutkách očí a jeho nevěsta ho sleduje vyděšenýma očima, nejistá, co má dělat.
***
Borros Baratheon odjel do bitvy a asi jako jediný si je jistý svým úspěchem. Nepřátelé jsou už jenom kus od Králova Přístaviště a on je tak plný sebevědomí!
„Milosti, nerad to říkám, ale měla by tu konečně zaznít pravda,“ tvrdí Tyland Lannister.
Pravda o tom, že Aegonovi nikdo kolem neměl věřit a on nikdy neměl věřit jim? Připadá si jako zraněný vůdce smečky, kterého ta smečka při první příležitosti obětuje.
„Navrhoval jsou toho jejich chlapce popravit, protože dokud žije, vždycky bude představovat hrozbu,“ ťuká nehty do stolu slepý Tyland. „Nestalo se. Nechceš to slyšet, ale přesto - co přesně máš v plánu, až lord Borros nepřátele neodrazí?“
Ano, přesně ta otázka, které se Aegon věnovat nechtěl.
„Pokud se tak stane, vzdej se,“ navrhuje Corlys Velaryon, jako vždy věcně, jako by to byla malá záležitost. „Zachraň město, svoje lidi i sebe. Pokud vzdáš trůnu ve prospěch prince, dovolí ti obléct černou a dožít se ctí na Zdi.“
„Udělal by to?“ zeptá se Aegon s určitou nadějí. Ale ne, byl by to směšný život pro mrzáka jako on byl – choval by snad v tom sněhu havrany a vzpomínal na ty, co kvůli němu všechno obětovali a pokud na něj opravdu někde čekali, tak ho proklínají?
Veškeré takové myšlenky utne jeho matka. „U Sedmi, co je to nesmysly? Nakrmil jsi Rhaenyrou svého draka a on to celé viděl.“
Matka je skoro bílá, pod očima má tmavé kruhy a jako by v poslední době nemohla ani jíst.
„Tak co mi radíš?“ ptá se jí tiše.
„Nech tomu chlapci useknout ucho a pošli ho s varováním, že za každou míli, o kterou postoupí, dostanou další jeho část, když o něj tak stojí.“
V tváři jí nervózně trhne sval, když to říká. Pak se skloní a políbí ho do vlasů. Nezůstala v ní žádná laskavost z dřívějška, jenom pro něj, stejně jako jeho jediná přízeň teď patřila jí. Kdyby ho neměla, kdoví, co by se z ní stalo. To, že Aegon je král, je přece to poslední, co jejímu snažení v životě dávalo smysl. Žádné ze svých mrtvých dětí nemohla pohřbít a on si je jistý, že kdyby měl umřít, matka se jeho pohřbu nezúčastní ze vzdoru.
„Dobře, tak se to stane,“ vezme její ruku na chvíli do své a stiskne ji.
„Půjdu se pomodlit do septa, ať je tohle poslední špinavá věc, kterou musíme udělat.“
Když matka odejde, Aegon se obrátí na Corlyse. „Obávám se, že to nemusí být tak docela pravda. Pokud mě tvůj bastard zklame, bude následovat i tvoje vzácná vnučka.“ Je to tak rozkošná představa, že by to málem stálo za to.
***
Pozdě odpoledne skrz studený déšť přiletí havran, od kterého Larys Strong převezme zprávu. Přečte ji bez výrazu a přikývne.
„Takže?“ rozmáchne se Aegon netrpělivě rukou.
„Ach, lord Borros zvítězil, s velkými ztrátami, ale zvítězil,“ zasměje se úlevně. „Jestli tvoje milost dovolí, dnes vítězství oslavíme a začnu připravovat přivítání pro lorda Baratheona.“
***
O chvíli později na Aegona čekají nosítka. Chce do hradního septa, aby novinky předal matce a trochu ji tím uklidnil. V nosítkách, tak jako vždycky, čekají podušky a víno.
Když dopije druhou číši, hlavu má už lehkou a na malou chvíli necítí nenávist vůbec k nikomu a zapomene na tu hořkost, co ho věčně doprovází. Štěstí se otočilo a kdoví, třeba se časem dokonce znovu naučí být laskavý, jeho dcera a jeho nevěsta ho to naučí.
Pak na jazyku rozezná ocelovou příchuť krve a štěkavě se zasměje nad tím, že něčemu takovému na půl úderu srdce věřil. To poslední, co slyší, je matčin výkřik do nebe.
Nálož mizérie to byla potentní, kousek malého Aegona za každou míli, když ho tak chtějí, opravdu poetické a koncentrovaná náklonnost, když už nic jiného nezbylo s lavírovaním mezi krutostí a vlídností taky. Úplně jsem viděla jak u jednotlivých bodu ti lidé kolem postupně spějí k rozhodnutí zbavit se zjizveného krále. Poslední notička se snem o laskavosti tragédii zaklincovala. Aegon coby chovatel havranu je zajímavá myšlenka. A u těch pastýřskych poprav mě až zamrazilo.