(napsal: Azrael)
Toto je jistá prequelová ukázka na chystané události v mé kronice. Některé zde zmíněné postavy se v ní dosud neobjevily, tudíž nemá smysl je ani v kronice hledat 😊
Černé cely Rudé bašty byly v běžné situaci sotva vhodným místem pro schůzku členů královské rodiny. Ovšem do běžné situace mělo současné dění jen daleko.
Aemon Targaryen s pozvednutou loučí v pravé ruce kráčel temnou chodbou a jeho nitrem lomcovala směsice pocitů. Před očima měl stále hrůzné výjevy plné krve a ohně doprovázené synovcovým křikem v momentě, kdy mu dračí plameny připekly zbroj k masu.
Zatímco si v duchu přehrával tyto výjevy, z černočerné tmy po jeho pravici se vynořily okované dveře jedné z černých cel. Levou rukou dvakrát a poté ještě třikrát zaklepal, dle dohodnutého signálu. Dveře se otevřely a Aemon vešel dovnitř. Celu neosvětlovaly žádné louče, a kromě úzkého pruhu světla, kterou vydávala jeho vlastní, tonula cela v neproniknutelné temnotě. Dveře se za Aemonem zase zavřeli a on obrátil louč k nim.
Vedle dveří se opírala o zeď stínová postava. Světlo louče její obličej osvětlovalo jen matně, ale odlesky ohně zazářily v purpurových očích. „Nesledoval tě nikdo, strýčku?“, zeptal se muž ze tmy kovově znějícím hlasem. „Ne“, odpověděl stroze Aemon.
„Dobře, takže můžeme začít“, ozvalo se ze stínů a postava vstoupila do záře louče. Podle jeho dlouhých černých vlasů a krátkého strniště by to mnozí nepoznali, ale podle jeho tvrdých, ale bezpochyby pohledných a vznešených rysů a temně purpurových očí už nemohl o jeho totožnosti nikdo pochybovat.
Princ Vaemond Targaryen se na svého strýce zkoumavě zadíval. „Co se děje, strýčku? Pochybuješ snad o tom, co musí být učiněno? Nebo ti došla odvaha?“, zeptal se tvrdým hlasem.
Aemonovi zorničky se zúžily a prsty jeho pravačky sevřely jílec meče v pochvě u pasu. „Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, vyzval bych ho za tuto urážku na souboj! Dávej si pozor na jazyk, synovče!“, opáčil a zlostně se na Vaemonda zadíval.
„Nechtěl jsem tě urazit, strýče. Ale teď je třeba rychle a rázně jednat, na pochyby tu není místo“, odpověděl stejně tvrdě Vaemond a opětoval strýčkův pohled.
Aemon se třikrát zhluboka nadechl a pak jílec meče pustil. „Aenar je v péči mistrů. Říkají, že z popálenin se vyléčí, ale zbroj se mu na několika místech připekla k tělu a…“, Aemon si odplivl, „… rozhodně v blízké budoucnosti nebude schopen vládnout. Jeho drak útok nepřežil. Snažil se Aenara bránit, ale Safír mu nejdříve utrhla křídlo a pak téměř ukousla hlavu“.
Vaemond sevřel ruce v pěst. „Za tohle strýc zemře. Kde vůbec je?“, zeptal se a zaťaté pěsti se mu viditelně třásly.
„Odletěl na Safír i se svými dětmi a jejich dráčaty. Je nasnadě, že zamíří do Údolí, má tam manželku a podporu. Nechce se mi ani uvěřit, že se pokusil zabít svého krále… svého vlastního synovce“, odpověděl Aemon a poslední slova už ze sebe doslova vyplivl. „Jako by nestačilo, jakou smrtí zemřel Rhaegar, teď ještě jeho dědic“, dodal a temný pohled upíral do země.
Vaemond se při zmínce o svém otci zachmuřil ještě víc. „Vždycky jsem říkal, že je šílený, ale ty jsi mi nevěřil. Přísahám při Sedmi bozích, že svého strýce zabiju. Dokud jsem byl ve městě, neodvážil se toho…“, začal, ale Aemon ho mávnutím ruky přerušil a tvrdým pohledem se zahleděl do jeho nachových očí.
„Ne“, řekl rázně a vytasil Temnou sestru. „Tím, kdo Aelyxe Targaryena zabije, musím být já. Je to můj bratr a já jsem králův pobočník a regent. Musí to být můj meč a Drogonovy čelisti. Přinesu svému bratrovi oheň a krev a draci budou znovu tančit“.