HVĚZDOPAD
(napsala: čejka)
Meč ležel na stole před nimi, bledý a dokonale čistý, bez jediné skvrny, která by ho hyzdila. Přesto byl cítit nedávno prolitou krví. „Kdo ještě zemřel kromě Arthura?“ zeptala se. „Ser Gerold?“
Eddard přikývl. „I Oswel Whent. Z mých přátel téměř všichni. Ethan Glover, Mark Ryswell, Will Dustin… Vzpomínáš si na něj? Byl s námi tehdy v Harrenově. Krátce poté se oženil.“
Takže další žena stále doufá a zbytečně čeká, že se jí vrátí muž, kterého milovala. Stejně jako jsem čekala já. Boj u věže přežili jen dva z deseti – ten zvláštní malý seveřan z bažin a Ned.
Jeho vlastní, teď pečlivě ovázané rány, skrýval plášť. Nechce mi je ukazovat, stejně jako ty ostatní uvnitř, pomyslela si. Jenže jsme zranění oba, až příliš hluboko. V první chvíli shledání ho přes všechno, co stalo, objala – pak už nemohla. Mluvit však spolu museli. Cítila při tom zvláštní radost, jenže to zároveň neskutečně bolelo.
„Proč jsi mi nedala vědět o dítěti? Vysvětlil bych to otci sám, místo abych jen požádal Brandona.“
Takže už to ví.
„Nejdřív jsem tomu nevěřila,“ přiznala se. „Spolehla jsem se měsíční čaj a teprve později, když jsme se vrátili, jsem si uvědomila, že mi nepomohl. Jenže než tě posel stačil najít v Údolí, všechno se změnilo.“
Celý svět se změnil. Západozemí zaplavily smrt a válka, která teprve teď ve zdejších horách skončila.
„Byl tu ser Barristan Selmy,“ řekla. „Krátce předtím, než se maličká narodila. Jel s poselstvím do Slunečního oštěpu a zároveň hledal prince – proto se zastavil i u nás. Díval se na mě stejně jako tehdy na turnaji. Když zjistil, že jsem těhotná – a v našich šatech je opravdu těžké něco skrýt – zarazil se a nejdřív nevěděl, co by řekl. Když se vzpamatoval, nabídl mi ochranu, představ si – před lidmi a před mojí rodinou.“ Ta vzpomínka vzkřísila na její tváři stín úsměvu. „Nemohl mě sice požádat o ruku, ale myslím, že kdyby to nebylo v rozporu s jeho rytířskou ctí a hlavně s přísahou člena Královské gardy, nejspíš by kvůli mně předstíral, že to on byl otcem naší dcery. Jako kdyby zapomněl, že jsme v Dorne. V jediném království ze sedmi, kde se nemanželské děti nemusí stydět za svůj původ. Podle zdejších zákonů mohla přece jednat i…“ Jméno jeho sestry však už nedopověděla. „Vezmeš si chlapce s sebou na sever?“ zeptala se místo toho.
Eddard vypadal překvapeně. Dokonce v jeho očích zahlédla zděšení. „Jak bych mohl? Slíbil jsem, že ho udržím v bezpečí. Bylo to Lyannino poslední přání. Robert by možná dítě ušetřil, kdybych mu to řekl a prosil ho. Ale pokud by o ní začal pochybovat… A Tywin Lannister – šlo by jen o to, zda dítě zabije hned nebo později.“
„Co tedy? Chceš najít někoho, kdo by si ho v tajnosti vzal k sobě?“
Mlčel. Zvedla hlavu. „Copak?“
Viděla, že jen těžko hledá slova. Zbledla. „Tys chceš, abych…“
„Vím, je to příliš kruté.“ Omlouval se jí, což bylo ještě horší. „Jenže… I tvoje rodina si myslí totéž.“
„Ne, to nikdy!“ Couvla. To bylo víc, než se dalo snést. „Jak vás napadlo, že bych ho mohla přijmout? Že mi nahradí všechno, co jsem ztratila?“ Mou dceru a bratra. Milence. Když jí předtím chlapce ukázali, nedokázala se ho ani dotknout, natož vzít do náruče. Nakonec se přinutila se na něj alespoň podívat.
„Má šedé oči,“ řekla pak tiše. „Jako všechny čerstvě narozené děti – kromě těch s valyrijskou krví po obou rodičích.“ Takových jako většina dětí z našeho rodu a někteří Velaryonové. Jako Targaryenové. „Nejspíš mu takové zůstanou.“ Odvrátila se, aby neviděl, že jí po tvářích stékají slzy. Setřela si je hřbetem ruky. Naše dcerka měla nejspíš také oči v barvě zachmuřeného zimního nebe. Škoda že jsem je nikdy neviděla. Teprve když zase ovládla hlas, mohla pokračovat. „Zdědil přece i tmavé vlasy, dokonce rysy Starků, zdá se. Když řekneš, že je tvůj, nikoho nenapadne…“ Znovu se musela odmlčet. V duchu ale křičela. Ne na Eddarda, zničeného stejně jako ona sama. Na svého bratra, který ji opustil, když ho potřebovala nejvíc. Měl jsi to vědět, Arthure! Měl jsi vědět, že Ned má svou sestru stále rád a nikdy by jí ani jejímu dítěti nemohl ublížit. Copak ses tak změnil, abys ho začal nenávidět kvůli mně? On přece není žádný Lannister – vždyť bych ho jinak nemohla poslat za vámi! Proto jich k věži přijelo jen sedm a ne celá armáda. Vždycky jsi věděl, co je správné – jenže tentokrát? Všichni tři jste své životy zahodili zbytečně. A kdybyste zvítězili… Jak málo k tomu chybělo! Pak bys to byl ty, kdo by sem přivezl dítě a meč padlého soupeře. Myslíš, že by to bylo lepší? Proč tu jen nejsi, abys mi pomohl?
Slzy už nedokázala zadržet. „Vezmi si s sebou Wyllu,“ řekla mu. „Ví přece o všem – i o nás. Těžko bys teď hledal jinou kojnou, co by dokázala mlčet. Musíš jen slíbit, že za rok či dva, až už ji nebudete potřebovat, zajistíš, aby se vrátila zpátky domů. Má tu svou rodinu. Patří sem.“
Přikývl. Kdyby vše bylo tak snadné. Rozloučit se. Odejít.
„Buď šťastný, jak můžeš,“ zašeptala nakonec. „Jen už se nevracej.“