Přízrak

(napsal: Oakenfist)

Ve Starém městě nastala hodina duchů. Zahalená postava se pohybuje po střechách cechovních domů stojících na západním břehu Medovíny. Tašky na šikmých, hladkých střechách pokryla námraza, postava kráčí i tak dál s jistotou akrobata. Tak zima konečně dorazila až dolů na jih Západozemí. A když v Citadele o kus výš na astronomické věži zahlédnou na večerní obloze první hvězdu, přebírá vládu nad městem Přízrak. Za šera ožívá, je volný a konečně může na celou noc skončit s přetvářkou, která provází jeho dny. Jak se noci prodlužují, jeho moc roste.

Přízrak slouží městu a lidem v něm. Ne všichni to ocení: Městská hlídka na něj čas od času pořádá hon. To pak do nočních ulic vběhne zástup ozbrojenců s pochodněmi, připomínající svícemi osvětlené procesí kněží Hvězdného septa, běhají od domu k domu, z ulice do ulice, dlažba duní pod podrážkami jejich bot, místní se budí a hartusí na ten kravál, lijí jim na hlavy noční výkaly a házejí po nich plesnivé ovoce a zeleninu. A Přízrak láká zbrojnoše za sebou, skáče po střechách z ulice do ulice, přes kostelíčky na nábřeží k honosným svatyním u Medovíny, a pak zpět do dolního města, kde se jim nakonec ztratí v bludišti krysích děr a černých veřejných domů.

Přízrak se objevil ve městě poprvé před několika lety. Tajemná postava se vždy zhmotní z kouřových clon různých barev, především různě sytých odstínů zelené a zlaté, než z nich noční tma opět vytvoří černou a tmavě šedou – barvy zimy. Pak se Přízrak ztratí v zástupu jiných přízraků a strašidel, ožívajících v tuto hodinu. Staré město vzniklo před pradávnem, ale žádný z mnoha duchů nashromážděných za ty věky v jeho ulicích a zákoutích není tak obávaný a mocný jako Přízrak.

Zahalená postava stojí na střechách domů u nábřeží, kde černou oblohu rozjasňuje svit nočních ohňů. Kolem prosté, nízké stavby chrámu Rudého boha ulehly k odpočinku skupinky těch nejubožejších. Zima – nejdelší a nejhorší zima, jakou kterýkoli ze živých lidí pamatuje – vyhání v Západozemí víc a víc lidí z jejich domovů a žene je před sebou na jih. Ti, které nedostihla, se dostali až sem, kde je zastavilo moře. A protože moře nezamrzá, tak jako se to stalo Šeptavici na soutoku s Medovínou, rozlily se zástupy uprchlíků po celém Starém městě. Jídla je stále méně, i když tady na Rovině alespoň ještě nějaké je … a dá se koupit. Tak majetní lidé prodávají svůj majetek, mladé dívky a mladí chlapci nabízejí svoje tělo, a ostatní lidé obětují i svoji svobodu, když není zbytí. Ve městě se najde na všechno kupec a otrokáři se neštítí ničeho.

Kde ty muže najde, mu řekl ten chytrý, tlustý Tarlyho chlapec. Vypadá jako budižkničemu, ale … je to Černá velryba, tak ho Přízrak nazval, když ho po letech znovu potkal v Citadele. A arcimistři učí studenty v Citadele, že velryby bývají moudré a silné.

„Jeden z Železných a jeden žoldnéř,“ řekl mu Tarly. Jeden s horší pověstí než ten druhý a spolu vedou tu otrokářskou bandu. „Když dostaneš je, zbytek tlupy se rozpadne.“ Velryba je mu užitečný. Hlavně umí něco, co dokáže málokdo ve Starém městě, zvlášť v Citadele mezi užvaněnými novici, a ještě užvaněnějšími akolyty, o arcimistrech nemluvě – udrží tajemství.

Nastala hodina sovy. To je nejmoudřejší z ptáků, ví, že noc je lepší čas na lov, než den. Ve dne sovy za nic nestojí, tihle dravci jsou za slunečního svitu bezbranní … i Přízrak je za bílého dne jen stínem sebe sama, líný, proradný, chlípný tvor … a také opilý, když sežene peníze, a velmi opilý, když sežene hodně peněz. Říká se o něm, že není k ničemu. Za zády jeho otce si to lidé dovolí pouze šeptat, i když Přízrak sám ví, že si to jeho otec myslí taky. Proč by jinak svého syna nechal v tak potupné pozici – student v Citadele, a ještě takový student? Muži z jeho rodu se přece nemohou stát mistry, a klanět se jiným lidem, snad kromě králů. Vždyť se před jeho rodem sklání i lord Hightower, pán Starého města a ochránce Citadely.

Ale lidé nic neví, a neví to ani jeho otec. Nikdo netuší, že nad Přízrakem se vznáší ještě jeden přízrak a ten určuje jeho kroky. Přízrak jednoho z největších rytířů, který kdy jezdil po Rovině. Rytíře, po kterém dostal svoje jméno, které už tolikrát zklamal. Leo Dlouhý trn … Paže slavného předka byly silné a dlouhé, jako jeho slavné turnajové kopí, po kterém dostal svoji přezdívku a se kterým uměl tak mistrovsky zacházet. Až ze záhrobí drží náš Přízrak za ruce, tahají za jeho zelenozlatý plášť, svírají jeho hrdlo, když vyspává svoje opilecké eskapády. A Přízrak nemůže jinak … kdyby přiznal, co je doopravdy zač, veškeré kouzlo by se ztratilo a už by se nemohl objevovat z ničeho a šířit hrůzu mezi zloději a násilníky, se kterými se za bílého dne bratříčkuje a opíjí do němoty. Nikdo nepodezírá Líného Lea, věčného studenta, protekčního fracka, chráněného ve městě … strážemi vlastního otce, velitele městské hlídky. Těmi samými, kteří ho za nocí honí po ulicích a po střechách.

Děláš svému rodu ostudu každým svým slovem, které řekneš. A Citadele děláš ostudu už jen tím, že jsi jeden z nás. To mu pověděl jednou ten jemný, pružný chlapec z Dorne, Alleras, řečený Sfinga. V ten den se všechno změnilo. Sfinga, Žaboskok, Flekatý Pate, ostatní … neznali jeho druhé já, nevěděli dokonce ani to, že v tajnosti vykoval již dvanáct článků na svém řetězu – ale ne kvůli tomu, aby se stal mistrem. Vědění je největší zbraní našeho Přízraku. Výbušné prášky, skla a zrcadla pro optické klamy, hustě kouřící směsi, duté tyče pro podivné zvuky. A především – umění odhadnout protivníka skrze pozorování. Na svých druzích ve studiu vyzkoušel prvně svůj způsob soustředění pozornosti. Jejich přezdívky, které jim přisoudil, měly být pouze zástěrka a nevinný žert, a přitom byly součástí složitější mozaiky, kterou žádný z nich, dokonce ani Sfinga, jinak bystrý jako arcimistr, nebyl s to prohlédnout.

To byl také jeho důvod, který zmínil Velrybě, když mu ten chlapec naléhavě domlouval, aby tolik nepil: „Alkohol otupuje smysly. Jednou z nějaké střechy spadneš, když budeš tolik pít.“

„Je to moje metoda, Same,“ chlácholil ho. „Během pití se každý uvolní, přestane se ovládat a odhalí svoje silné i slabé stránky. Z jaké strany bude zranitelnější, jaká je rychlost jeho reflexů. Taky se někomu dá občas do pití něco hodit – stříbrný článek řetězu jsem neukoval nadarmo. A už nepiju tolik, opravdu … jenom se snažím, aby to pořád tak vypadalo.“

Velryba nejen, že tajemství udržel. Byl je schopen odhalovat. Do noční akce na střechách by ho Přízrak nikdy nevzal, Tarly by musel nejprve pár kamenů živé váhy shodit, i když za dobu strávenou v Citadele zmužněl a z těla mu zmizel nějaký tuk. Pro získávání informací byl ale nepostradatelným partnerem. Přízrak znal z dřívějška jeho otce a čím byl Velryba starší, tím víc se svému otci podobal. Otec ani syn by za toto zjištění asi nebyli rádi. Přesto byl mladý Tarly – stejně jako ten starý – vytrvalý, bystrý, neústupný … a metodický, co se zločinců týkalo. Tak jako lord Randyll zabíjel psance svým velkým mečem z valyrijské oceli, tak byl Samwell Tarly schopen seslat na ty samé muže zkázu svým rozumem. Vedl Přízraku jeho seznamy a pomáhal plánovat jeho útoky.

Dva cíle pro dnešní noc si Přízrak vybavil rychle. Železný byl snadnější kořist z těch dvou, jistě silný a statečný, ale jeho pohyby byly pomalé, nevyvážené a riskantní – když o něm víc přemýšlel, přišlo mu, že pobyt na pevné zemi snižuje jeho schopnosti. Jeho přirozeným prostředím bylo moře a lodní paluba. Žoldnéř byl jiný typ člověka – rozvážný, nevýrazný muž, vyzáblý jako mrtvola a s kůží stejně mrtvolné barvy. Vychytralý a brutální. Když už se pro něco rozhodl, udělal vše bez zaváhání a jakýchkoli skrupulí. Jeho budou jeho muži poslouchat na slovo na rozdíl od Železného … tím všichni pohrdali, zatímco ze Žoldnéře měli někteří respekt, jiní přímo hrůzu. A co o něm slyšel Velryba, tak z dobrého důvodu. Patřil k nejhorší sortě vojáků, kteří za války pěti králů pustošili Říční krajiny v Západozemí, aby se po smrti svého velitele na Harrenově rozprchli po celé říši. Sice jich pomalu ubývalo, ale někteří z nich ještě kradli, prznili a zabíjeli – nic jiného je nebavilo. Krvaví drancíři Qohořana Vargo Hoata, a tenhle byl jedním z jeho kapitánů.

Přízrak s nimi jednou pil, v nevěstinci, kam jejich banda dodávala čerstvé ženské maso. Železný se tenkrát chlubil, jak se jeho lodě zmocnily skupiny galér s uprchlíky před zimou, mířících z Lannisportu na Letní ostrovy. Jak pozabíjeli posádku a všechny muže, ošklivější ženy znásilnili a podřízli jim krky, než je dali Potopenému bohu, ostatní ženy i s dětmi prodali. Železní přece dříve neuznávali otroctví, kradli mladé dívky, ale dělali z nich solné ženy, ne otrokyně. Ale to se změnilo, ostatně jako skoro všechno, za téhle dlouhé, strašné zimy. A na svědomí to měl jejich nový král, o kterém Železný velitel tvrdil, že byl jeho pravou rukou. Ostatní z jeho bandy se přitom pochechtávali a překřikovali se, že pravou rukou mohl být těžko, když za něco stojí jenom jeho levá ruka. A tenhle Lucas Codd se smál s nimi.

Žoldnéř dorazil později během večera. Každý si pak u stolu dával hned větší pozor na jazyk. Do Starého města se jeho část bandy dostala později než Železní, ale brzy o nich vědělo celé podsvětí. Rychle ovládli přízračný svět krysích děr a černých veřejných domů. Potřebovali ale ještě někoho, kdo za ně dosáhne i na moře. Tak se dal tenhle vyzáblý muž se zarudlýma očima dohromady s Levorukým Lucasem Coddem a posádkou jeho lodi, která ve Starém městě uvízla. Na souši ale velel on – Urswyck, řečený Věrný, a byla to jeho neblahá pověst, kterou by nikdy nezradil, a nikdo z jeho mužů by se o tom neodvážil pochybovat.

Nastala hodina vlka. Nejčernější období noci, kdy tma skryje všechny nepravosti. K jedné takové se právě schyluje v městských docích, které matně osvětluje slabá záře skomírajícího strážního ohně Vysoké věže z Ostrova bojů na druhé straně zálivu. Kdyby tak lord Leyton věděl, co se odehrává u paty jeho sídla, sestoupil by po mnoha letech dolů z vrcholu věže a zjednal pořádek? To by ale musel Hightower svoje revmatické oči odtrhnout alespoň na chvíli od hledání vyvanulých proroctví, po kterých pátrá v rozpadajících se svitcích se svojí nejstarší dcerou, Šílenou pannou. V docích se to u třech bachratých kog se staženými plachtami hemží lidmi, v chumlu je spousta žen s malými dětmi, a také mužů s melancholickými a prázdnými obličeji, kteří zaplatili i ten poslední měďák, aby se jejich rodiny na jednu z lodí dostaly. Sami se nechají přikovat k veslům a budou doufat, že se po cestě stane nějaký zázrak, který rozbije jejich okovy. Nikdo z těch lidí netuší, že budou všichni na konci svého putování prodáni na otrokářském špalku.

Přízrak vidí z ploché střechy doků, jak se čekající lidé srovnali do předpisových zástupů, klepou se zimou, když je jejich vetché oblečení v nejchladnější hodinu noci nedokáže zahřát. Skupinka Coddových Železných, zabalená do kožešin a opřená o stěnu doku, má zástupy cestujících na povel. Zevlující muži si doteď podávali dokola měch vína nad plápolajícím ohněm železného koše, když nejbližší Železný vyjekne a vytřeští oči. U jeho hlavy se ozve tiché lupnutí a o půl zabušení srdce později toho muže zachvátí plameny. Ostatní od něj uskočí, nejspíš si myslí, že na muže přeskočil oheň ze železného koše, tak chtějí být od plamenů co nejdál. A ještě než první oběť padne na záda a začne sebou s řevem mlátit na zemi, ozve se znovu tiché lupnutí. To o sebe zavadila ještě jednou křesadla. Přízrak pocítí k Železným mužům kratičkou lítost. Nemohli tušit, že je před chvílí obklopil neviditelný závoj vysoce hořlavého prachu. Pomyslí si, že když začnou hořet všichni najednou, mohlo by to třesoucí se rodiny v zástupech u lodí alespoň na chvilku zahřát. Kožešiny na tělech Železných vzplanou vysokým plamenem a mrazivý vzduch přístaviště naplní zápach pálících se chlupů a lidského masa.

Z otevřených vrat doku vyběhne Lucas Codd a zbytek jeho posádky. Přízrak popadne svoje kopí. Napadne ho, jestli Leo Dlouhý trn také jako správný rytíř ochraňoval bezbranné a trpící. Nebo prostě jezdil po Západozemí od turnaje k turnaji a v ruce svíral vždy pouze dlouhé turnajové kopí s otupeným hrotem?

Děláš svému rodu jen ostudu …

Lucase Codda najednou nějaká mocná síla přišpendlí k zemi. Z krku mu trčí kopí – jeho velmi ostrý hrot se dokázal zarýt i do zmrzlé půdy, která teď pije Coddovu horkou krev. Jeho zbylí druhové prchají do černi noci. Přízrak vychází ze stínů, zůstává na střeše doku, aby ho všichni lidé v zástupech u lodí slyšeli. Stojí ale tak, že jeho tvář ve stínu zůstává.

„Byli jste podvedeni,“ říká těm lidem. „Jsem Přízrak – strážce noci. Všichni do jednoho jste měli být prodáni do otroctví těmito mrtvými muži.“ Při těch slovech máchne rukou směrem k pozůstatkům spálených těl. „Peníze, které jste jim zaplatili, vám vrátit nedokážu, ale zbyla vám ta nejcennější věc, co máte – svoboda. Můžete si zabrat tyhle lodě a všechno co na nich najdete, jejich majitel se o ně už nepřihlásí. Pokud jsou mezi vámi nějací lodníci, hledejte třeba štěstí na moři, pokud ne, můžete lodě rozštípat a jejich dřevo vás zahřeje za nocí. Doufejte v záchranu, v konec zimy … věřte, že se blíží.“

Přízrak mizí ze střechy doku v oblaku zelenozlatého kouře. Noří se do labyrintu krysích děr v dolním městě a hledá tu správnou uličku. Když ji nalezne, seskočí ze střechy a ukryje se temném koutě na jejím začátku. Očima uvyklýma naprosté tmě si prochází každé zákoutí úzkého prostoru. Určitě tu už jednou nebo dvakrát byl … za dne, ale to měl právě příliš v hlavě, než by si zapamatoval něco důležitého. Navštívil ji ale ještě jednou, a to dával dobrý pozor, kam ho nakonec cesta uličkou dovedla. Přízrak zůstává ve střehu a čeká.

Musí být už jen chvíli před rozbřeskem, když se v uličce objeví skupina ozbrojenců. Ve srovnání s Coddovými Železnými jsou disciplinovaní. Kráčí rozvážně a kontrolují každý kout. Už se k nim nejspíš doneslo, jak dopadli jejich druhové v docích. Hubenou postavu Věrného Urswycka není pořádně vidět, ale Přízrak cítí, že tam je, někde mezi svými muži. Přikrade se ke skupince zezadu, vytasí meč a nejbližšímu ozbrojenci přesekne podkolenní šlachy. V uličce je ale těsno a mužovo bolestné zakvílení se v prostoru rozléhá příliš hlasitě. Urswyckův oddíl se znovu bleskově zformuje, a i když Přízrak couvá zpět do stínů, temný příkrov noci se definitivně rozplynul a jeho vláda je u konce. Dva zbrojnoši ho popadnou za ramena a smýknou s ním doprostřed uličky. Jejich kapitán popojde blíž, aby si mohl Přízrak lépe prohlédnout. „Vida,“ pronese nevzrušeným, tichým hlasem. „Chytili jsme ducha.“ Sehne se a sevře Přízrak pod krkem. Prsty má studené, odporně suché a ostré jako hroty palcátu.

„Asi by úplně stačilo, kdybych toho zkurvysyna veřejně odmaskoval,“ říká Urswyck, pustí krk Přízraku ze svého sevření a zamne si bradu, jako by usilovně přemýšlel, co pro něj bude nejvýhodnější. „Kdybychom mu vzali ten jeho plášť a pověsili ho nad průčelí Hvězdného septa, každý by se dovtípil, že noci budou zase patřit jenom nám.“ Znovu se zamyslí a po bolestně dlouhé chvíli zakroutí hlavou. „Ne … bude lepší, když tam pověsíme i jeho hlavu.“ Popadne Přízrak za vlasy. V uličce už je skoro denní světlo, za chvíli vyjde slunce, ve Starém městě nastane další jasný, mrazivý den.

Urswyck se zarazí a pozorně se na Přízrak zadívá. „Počkat, hoši, odkud mi toho chlapa jenom známe?“ Jeho muži se kolem Přízraku rozestoupí, aby svému veliteli pomohli zodpovědět otázku, když se jeden z nich napřímí a vyhekne: „Já …“ a svalí se na zem. Všechno se pak odehraje velmi rychle. Dva další muži padnou k zemi a Přízrak se odkutálí ke stěně uličky. Urswyck na něj vrhne ošklivý pohled a sáhne po svojí dlouhé dýce, když se rysy jeho zarputilé, mrtvolné tváře najednou vyhladí … a Věrný Urswyck se nechápavě podívá dolů, kde mu z prsou trčí šíp. Vzápětí se mu do oka zabodne druhý šíp s takovou silou, že z něj Přízrak spatří jenom konec dříku s šarlatovým opeřením. Když se rozhlédne kolem sebe, zjistí, že zůstal v uličce sám, s Urswyckem a dalšími mrtvými Chrabrými kumpány.

Je po poledni a v severní věži Ptačince v Citadele sedí Líný Leo Tyrell a soustředěně hledí do plamene skleněné svíce. Arcimistr Marwyn, který obýval tuhle velkou kulatou komnatu, než odešel na Východ hledat draky, tu nechal hořet černou, tři stopy vysokou svíci, tenkou, zohýbanou do podivných tvarů. Její plamen je jasný, velmi nepodobný běžnému plameni svíček z vosku nebo loje, hoří mocným, stálým světlem, které zvláštně mění barvy svého okolí – rudá září jako oheň, žlutá jako zlato … a černá je jako nejhlubší noc. Plamen, jakkoli intenzivní, vůbec nestravuje subtilní strukturu svíce, ta zůstává pořád stejná … a je tomu tak už stovky let. Tuhle svíci zhotovili mágové valyrijské Svobodné državy z obsidiánu a naplnili ji svými krvavými kouzly. Citadela opatrovala několik z nich – jednu zelenou a tři černé svíce z dračího skla – jako jeden ze svých největších pokladů.

Říká se, že staří čarodějové dokázali skrze plamen skleněné svíce dohlédnout přes půl světa daleko. Když se o to pokoušel Leo Tyrell, neviděl v plameni výjevy ze vzdálených krajů, ale obrazy vzdálené v čase. Poznával v nich město a jeho zákoutí a jeho obyvatele, známé i neznámé. Věděl, že podobný dar mají někteří kněží Rudého boha – ti také vidí ve svých nočních ohních obrazy a symboly, jakkoli nejistého významu. A dále věděl, že s tím, jak moc ohně narostla, když se na svět vrátili živí draci, se vlohy rudých kněží znásobily. Snad právě to dovolilo arcimistru Marwynovi, a také Leovi Tyrellovi, který tajně vykoval na svém řetězu i článek z valyrijské oceli, ovládnout světlo skleněné svíce. Byl schopen vidět do budoucnosti, nezahlédl celý svůj osud, nezahlédl svoji smrt, ale často viděl pravdu. Co ještě viděl? Uličku, ve které ho napadl Urswyck a jeho muži … a šípy, jak se jim zabodávají do těla. Bylo to vítězství, co ho čekalo na konci té uličky, proto ji minulou noc hledal a vstoupil do ní beze strachu. Proto se nebránil, když se ho Chrabří kumpáni zmocnili – byl zvědavý.

Ohnivé obrazy mu totiž ukázaly ještě něco. V plameni svíce viděl, že v uličce nebude proti Urswyckovi a jeho bandě stát sám. Spatřil toho, kdo na Urswyckovy muže vypustí smrtící šípy. Vysokou siluetu lučištníka, oblečenou do přiléhavého kabátce a vysokých bot, které štíhlou a šlachovitou postavu objímaly jako dobře padnoucí kůže. Postava stála nad uličkou a nějakou dobu hleděla Přízraku přímo do očí, aby se pak otočila a zmizela pryč. A když se to ráno díval na postavu lučištníka na střeše znovu, tentokrát doopravdy, měl zvláštní pocit. Zavolal na neznámého slova poděkování. Lučištník ale jenom založil svůj dlouhý luk do pouzdra za záda, otočil se na podpatku a vyběhl po střeše. Pohyboval se po střechách stejně jako Přízrak, ale s větší graciézností, zdálo se, že ten člověk musí v sobě mít něco ze zvířete … něco z opice … a něco z hada. Ale kdo to může být? Leovi připadalo, že se s tím hadím tvorem už někde setkal.

Opět se zadíval do plamene. Stávalo se, že když Přízrak při nočním dobrodružství někoho zabil, černá svíce mu další den posílala jasnější obrazy … a někdy i mluvila. Oheň … a krev. To byla podstata nejmocnější magie. V takových chvílích hledal Leo Tyrell v plamenech širokou, sveřepou tvář arcimistra Marwyna, doufal, že mu valyrijská svíce umožní zahlédnout, co se děje daleko na Východě, kam Marwyn tak chvatně odešel, když Samwell Tarly přivezl první pravdivé zprávy od Zdi a mrtvé tělo Aemona Targaryena. Hučení v plameni zvláštně zesílilo, jako by oheň odpovídal na jeho němé prosby.

Ale místo Marwynova rozčepýřeného vousu a krvavého úsměvu mu plameny ukazovaly dívku, velmi drobnou, štíhlou jako proutek – svojí štíhlostí docela připomínala hadího souputníka Přízraku z nočního dobrodružství, jinak ale nemohla být odlišnější – byla oblečená do volných jezdeckých kalhot a krátké vesty, která toho více odhalovala, než zakrývala … žádné další oblečení na sobě neměla. Líný Leo vídal už dřív v ohni svící nahé ženy, to když byl opilý. Tahle dívka ale byla úplně jiná. V ruce držela bič. Její bledý obličej, jakoby vyřezaný z kusu mramoru, lemovaly velmi krátké a téměř bílé vlasy, které oslnivě zářily, chvíli zlatě, chvíli stříbrně. A její oči, široké a obrovské, temnější než smolné stěny veřejných domů v labyrintu dolního města, tak černé, až se zdály být fialové, odrážely a podbarvovaly plameny ohně, který kolem ní plápolal … a stále sílil. Stravoval neznámé město na pozadí noční oblohy.

Leo Tyrell, noční strážce a ochránce Starého města, najednou ví, že ta dívka přijde a že to nebude dlouho trvat. Potom rozpustí sníh a led, narůstající kolem jeho města. Zároveň se nemůže zbavit pocitu, že s tou dívkou přijde něco děsivého, svým způsobem horšího, než to, co se sem blíží od Zdi. Vzpomíná si, co v žertu říkal svým druhům z Citadely jednou v hostinci U brku a korbele: Staré síly se probouzejí. Stíny se rozhýbávají. Brzy se na nás snese věk divů a hrůzy, věk bohů a hrdinů.

A když se zadívá ještě naposledy do plamene skleněné svíce a zaposlouchá se do jejího temného, hučícího hlasu, mladá, křehká dívka s bičem v ruce se znovu objeví, vykročí k němu z plamenů a za její hlavou se objeví silueta hořícího, obrovského města, a nad jeho kouřícími rozvalinami konečně spatří Leo Tyrell … draky.