EDDARD II
(napsala: čejka)
„Do Bílého Přístavu?“
To jméno rybáře vůbec nepotěšilo. Doufal ve snazší výdělek, pomyslel si Ned. Kdoví, za koho mě považuje? Možná za dobrodruha, co utíká před svými věřiteli. Šaty, které měl na sobě, byly tmavé, jednoduchého střihu a postrádaly jakýkoli znak. Přesto se na první pohled lišily od oblečení prostých lidí a mohly patřit stejně tak šlechtici jako významnějšímu kupci.
Muž, kterého Ned oslovil, se zamračil a zavrtěl hlavou. „To je dost daleko. V létě – proč ne. Ale teď… Málokdo z nás zůstává na moři přes noc. Měl by ses raději poptat jinde.“
„Dobře ti zaplatím.“ Ned vytáhl měšec a vysypal si na dlaň hrst stříbrňáků. „Nemám čas hledat galéru až někde v Rackově. Potřebuji být na místě co nejrychleji, abych… se tam mohl s někým sejít.“
Ve vesnici našel bohužel příliš málo lodí na to, aby si mohl vybírat. Z prostého důvodu, o němž se dozvěděl až pozdě – většina zdejších mužů právě zkoušela své štěstí v jižnějších vodách. V malém přístavu tak zbylo jen několik člunů s vesly, neohrabaná bárka, dobrá leda tak na sbírání škeblí nebo vláčení sítí těsně u pobřeží, a tři plachetnice. Ned si je prohlédl všechny. Jedna z nich patřila hluchému starci a další bratrům, co svými obličeji nevzbuzovali důvěry ani za mák. Buď tato poslední loď, nebo budu muset hledat jinde. Pěšky by to ale znamenalo ztratit den či dva, během nichž se navíc mohlo zhoršit počasí. Neměl jsem tak rychle propustit svůj doprovod. Jenže se mi zdálo, že koně už nebudu potřebovat.
Peníze naštěstí dokázaly rybářův názor změnit. Když Ned uviděl jeho výraz, pochopil, že nabídl dost. Nejspíš je to víc, než ten si muž vydělá za celý rok. Stačilo částku zdvojnásobit a rychle se dohodli.
Na palubě plachetnice ale čekalo překvapení, neboť druhým členem posádky byla dcera majitele lodi. „Měl jsem dřív i chlapce,“ vysvětlil rybář. „Jenže nejstarší mi utekl na trhu v Rackově a ti mladší… Vzala si je zimní horečka, i s mojí ženou. Proto si teď musíme vystačit sami, jen my dva.“
Té dívce nemůže být víc než šestnáct nebo sedmnáct, napadlo Neda. Vždyť je mladší než já. Hodí se vůbec k tomu, co potřebuji? Své pochybnosti si však raději nechal pro sebe. Život na Prstech byl těžký a zdejší lidé neměli příliš na výběr, jen moře nebo farmaření na skalnaté půdě. Naštěstí se zdálo, že mladá rybářka své práci rozumí a ruce měla plné mozolů stejně jako její otec.
Zatím vál vcelku příznivý jihovýchodní vítr, který určil směr jejich cesty přímo přes záliv. Vypluli tedy s odpoledním odlivem a nenašel se nikdo, kdo by je sledoval, kromě hejna zvědavých, křičících racků.
Studené zimní moře je přivítalo právě tak, jak od něj v této roční době dalo očekávat. Rozhodně nepřipomínalo klidnou hladinu jezera a v otevřeném ústí zálivu byly vlny ještě znatelně vyšší než u břehu. Studený vítr jim navíc chvílemi s chutí házel do obličeje spršky slané vody. Ned se sice v posledních letech plavil kolem pobřeží několikrát, ale přesto mu pokaždé nějaký čas trvalo, než si na palubu pod nohama zvykl. S radostí by dal přednost koňskému hřbetu. Jenže Královská cesta, jediná, která vedla přes bažiny na Sever, se pro něj touto dobou už bezpochyby uzavřela.
Obloha byla naštěstí téměř čistá a odrážela se v modrostříbřité hladině moře. Pobřeží nechali za sebou a v dálce před nimi čekal Sever. Někde na severozápadě se skrývaly také ostrovy uprostřed zálivu pojmenované kvůli své vzájemné blízkosti Tři Sestry. Těm se ale, vzhledem k jejich špatné pověsti, chtěl rybář raději vyhnout. Ned s tím souhlasil. Pokud lze věřit jen polovině toho, co jsem slyšel, bude to lepší, i kdyby nás to stálo čas navíc.
Žádnou větší loď zatím nezahlédli, jen v dálce pár menších rybářských plachetnic podobných jejich vlastní. První noc strávili v malé zátoce u Oblázku, skalnatého ostrova bez pitné vody obydleného kvůli tomu jen kraby a mořskými ptáky. Po skromné večeři odešel rybář se svojí dcerou do kajuty a Ned zůstal na palubě sám. Chvíli, stejně jako v předchozích večerech, pozoroval chladnou, tmavnoucí zimní oblohu s důvěrně známými hvězdami. Dostihla ho únava z cesty, a to nejen z dneška, kdy se musel znovu spřátelit s mořem, ale také z předchozích dní, kdy se jen se dvěma vojáky snažil co nejdříve překonat vzdálenost mezi Měsíční bránou a Prsty. Po štěrkových silnicích a polních cestách se hnali rychle, měnili koně při každé příležitosti a odpočívali vždy jen krátce, pár hodin spánku mezi půlnocí a rozbřeskem. Navazující přechod přes hory byl obtížný a zároveň nebezpečný kvůli úzkým stezkám a horalům, na které mohli kdykoli narazit. Teprve pak se dostali na severní pobřeží Prstů, kde se Ned s oběma vojáky rozloučil.
Během následujícího dne však neměl na práci nic jiného než čekat, přemýšlet a snažit se ovládnout svou netrpělivost. Opíral se o zábradlí na palubě, nebo přecházel podél něj těch pár kroků, co mu prostor lodi dovolil, a díval se na severovýchod. Nejraději by byl už na druhé straně Kousance. Přestože Bílý Přístav nemohli zatím zahlédnout ani náznakem, nedokázal se ubránit, aby ho už od vyplutí nehledal v každé větší skále, co se jim ukázala. Město navštívil naposled ještě jako chlapec, takže mu vzpomínky značně zkreslila léta, která mezitím uběhla. Stále si však zřetelně vybavoval silné kamenné hradby obou tamních pevností, mola, dlážděné náměstí a vřelou pohostinnost Manderlyů.
Budou prvním rodem, s nímž se doma setkám. Sever teď patří mně. Stále tomu úplně nevěřil. Nedokázal se ještě s otcem a bratrem rozloučit a přijmout skutečnost, že jsou navždy pryč. Podvědomě jaksi čekal, že se oba vrátí a převezmou úkol, který ležel před ním. V první chvíli po přečtení králova dopisu cítil pouze hněv a zděšení nad jejich vraždou, navíc také strach o Lyannu, která se teď jako rukojmí Targaryenů dostala do ještě zoufalejší situace než předtím. Vše ostatní si uvědomil až později a kromě vznešeného titulu to byla hlavně velká odpovědnost. Vracím se do země, kterou musím chránit, říkal si. Právě teď jí však vezu válku.
Dobře věděl, co vše záleží na tom, jestli Jon Arryn s Robertem uspějí v Rackově. Tentokrát nešlo o drobnou šarvátku s horaly v otevřené krajině, ale o útok na opevněné, dobře zásobené město, které mohl Jon napadnout jen z pevniny. Oba moji přátelé ovšem Rackov dobře znají, stejně jako jeho hradby i velikost posádky. Díky tomu by měli snáz najít zranitelné místo. Jenže pokud by se obléhání protáhlo, stačí z Černovodého zálivu připlout flotila s královými vojáky, a tím by bylo vše ztraceno.
Kdybych jen mohl jet s nimi… Už od dětství si s Robertem zvykli spoléhat jeden na druhého a o to víc teď Ned litoval, že se museli rozloučit. Doufal jen, že jeho přítele minou všechny nepřátelské šípy i ostatní zbraně užívané obránci hradeb. Jinak o něm nepochyboval ani v nejmenším. V přímém útoku se těžko najde muž, který by Roberta zastavil. Dokáže bojovat tak, jako by byl sám svým válečným kladivem.
Touha po čerstvých zprávách byla dalším důvodem, proč Ned toužil po rychlé cestě. Možná že se už v Bílém Přístavu se dozvím, jak se Jonovi s Robertem dařilo. Podle toho budu jednat dál. Kdyby došlo k nejhoršímu a oba dva museli uprchnout, můžeme se společně bránit. Ovšem získat zpět Údolí by pak bylo velice těžké. Dobýt by se dalo snad jen zevnitř, pokud by většina lordů zůstala na Jonově straně.
Jestli jsou však bohové alespoň trochu spravedliví, měli by jemu a Robertovi dopřát vítězství. I tak nás čeká boj, k jakému v Západozemí nedošlo snad od dob Aegona Dobyvatele. Jak se k němu postaví Sever? Manderlyové byli k otci vždy loajální, i rod Mormontů a Umberů. Ale co Karstarkové nebo Gloverové? Lord Ryswell, kterého jsem se možná dotkl… A Boltonové? Všechny je musím přesvědčit o vzpouře a vést. V Jonově síni se to zdálo snadné, teď ale Ned začínal pochybovat. Brandona by jistě následovali, ale mě? Žil jsem přece v Údolí tak dlouho, že k nim přijdu málem jako cizinec. Poslechnou moji výzvu, nebo zůstanou věrní králi, tak jako to udělal pán Rackova?
Jenže nejde jen o odplatu za únos a vraždy, ale o celou říši, připomněl si. Proto se Jon vzbouřil, nejen kvůli nám. Západozemí nemůže zůstat v rukou vraha a šílence. Zničilo by to nás všechny. Musím je přesvědčit za každou cenu.
Když tedy ujistil sám sebe, že jedná správně, vrátil se mu klid a začal přemýšlet o všem, co udělá, až za několik dní vstoupí na svou vlastní půdu. Jak osloví lorda Manderlyho a ke kterým dalším rodům se bude muset vypravit osobně, aby je získal…
Plánováním nakonec strávil většinu dopoledne. Teprve potom, co si promyslel to nejdůležitější, se dokázal posadit a uvažovat i o věcech, které se války bezprostředně netýkaly. Některé z jeho myšlenek a vzpomínek však byly tak vzácné, že je zatím raději znovu odložil, aby zůstaly tím, čím jsou. Věděl, že teď není vhodný čas na to, aby mohl snít.
Ale jiné, prostší věci, se ukrýt nechtěly. Být uzavřen s dalšími lidmi v těsném prostoru lodi znamená stát se součástí jejich světa, a tak se Ned během dne často díval na rybáře s jeho dcerou, jak se střídají při ovládání plachet a kormidla, naslouchal jejich hovoru a zároveň je přitom poznával – a to mnohem víc, než by si přál.
Rybář byl statný, šlachovitý muž s ostrým zrakem, s vousem, který byl hustší než jeho vlasy, a s velkou zásobou těžko uvěřitelných námořnických historek. Jako mladík se kdysi plavil do Východozemí a jednou dokonce až do Starého Města. Když se však znelíbil svému kapitánovi, musel z karaky, na níž sloužil, odejít a pak se zařekl, že na cizí loď už víckrát nevstoupí. Jenže peníze mu stačily sotva na to, aby se vrátil domů. Protloukal se tedy všelijak a nějaký čas potom strávil na Sestrách, odkud si nakonec přivezl svou loď a manželku. Na ostrovy se ale vracel nerad a ani jeho žena prý o to příliš nestála.
„Tam jsou všichni sami pro sebe,“ řekl Nedovi. „Pašeráci a často i něco horšího. Možná ne piráti, ale mají k nim zatraceně blízko. Co jiného by je taky dokázalo uživit. Ta trocha rybaření? I sebelepší úlovek je k ničemu, když se kupci bojí přistát. Kdo chce prodat, musí se plavit do Bílého Přístavu, nebo se nechat ošidit od překupníků.
U nás na Prstech na tom sice nejsme o moc líp, jenže každý ví, že se aspoň nemusí bát přiblížit ke břehu. Lákat lodi na mělčinu si tady nedovolí nikdo – a kdyby, skončil by hned na oprátce nebo na Zdi. Jenže na Sestrách…“ Zavrtěl hlavou. „Ani pořádné bohy tam nemají a na místních je to vidět. Vždyť jejich páni jsou možná víc příbuzní s mořem než železní. Prý vypadají napůl jako ryby. Aspoň že ta moje byla obyčejná ženská se vším všudy. Když jsme se vzali, chtěla odtamtud pryč, stejně jako já.“ Odplivl si. Ned se mu nedivil. Příběhy o zvláštních ztroskotáních u Sester se vyprávěly i v Rackově. O podobě tamních lordů ale slyším poprvé. Kdoví, co je na tom pravdy. Možná nic. Vždyť o lidech z horských klanů se také vypráví spousta smyšlenek a co teprve o těch, co žijí za Zdí.
Rybářově dceři výřečnost naopak chyběla. Ráda se ale zasmála, když její otec drsně zavtipkoval a také si spolu s ním zpívala všelijaké pijácké písně jako Čtyřiapadesát beček nebo Veselé holky z hospody. Na sobě měla tlustou, špinavě hnědou vlněnou halenu se šátkem stejné barvy, její ruce byly zhrublé, plné jizev a tvář červená, ošlehaná slaným mořským větrem. Přesto se svými tmavými vlasy spletenými do silného copu nepostrádala jistý půvab, jak Ned zjistil, když si ji časem z nedostatku jiného rozptýlení začal prohlížet blíž. Rybářka si toho všimla, a tak se zadíval jinam; pak se k ní ale jeho pohled vrátil. Kdyby tu byl se mnou Robert, vůbec by se neostýchal a ta dívka by za chvíli viděla jen jeho, pomyslel si. A Brandon… Ani on by neměl žádné zábrany. Smál by se s ní, bez rozpaků by ji oslovil a kdoví, kam až by pak spolu došli. Brandon… Jak mohl být jeho bratr už jen vzpomínkou? Tak silný a nebojácný muž. Když jsme se loučili, ještě žertoval o svatbách. Jak rád bych byl zase s ním.
Odpoledne vítr zesílil, začal se měnit na východní a uklidnil se až k večeru. Loď se proto občas ozvala na protest a udržet ji ve správném směru bylo mnohem namáhavější. Ned si všiml, že mladé ženě je chvílemi zatěžko svou práci zvládnout. Co kdybych jí nabídl pomoc? napadlo ho najednou. Na pevnině by o něčem podobném ani neuvažoval, ale tady… Jde přece o rychlost naší plavby. Když dobře využijeme vítr, dostanu se dřív k cíli. Ti dva přece nevědí, kdo jsem. Rybářka ho sice občas oslovila „milostpane“, ale buď kvůli tomu, že mu chtěla zalichotit, nebo spíš proto, že jiné zdvořilé oslovení neznala.
Po chvíli přemýšlení nakonec vstal a zamířil k ní. Jenže když položil ruku na lano, které se snažila přitáhnout, zavolal na mladou ženu její otec a vyměnil si s ní místo. Ned pokrčil rameny. Ten mě jistě potřebovat nebude.
Druhou nocí však jejich klidná plavba skončila a osamělou plachetnici si našla bouře. Rybář věštil špatné počasí už od rána a hrubě kvůli tomu klel. Měl pravdu. Ještě během dopoledne se obloha zatáhla nízkými, temně šedými mraky a octli se v sevření větru a deště promíchaného se sněhem. Loď se nakláněla tak hluboce, až občas nabrala trochu vody bokem. Všichni tři se museli připoutat provazy, aby je vlny nespláchly do moře. Vzduch byl plný vloček a ledové slané tříště. Rybář cosi křičel do hukotu větru – zřejmě chtěl Nedovi a své dceři vysvětlit, co je třeba zařídit, ale bohužel mu nikdo z nich nerozuměl. Rozzuřeně se tedy odvázal, aby mohl udělat, co bylo třeba, sám. Avšak právě tehdy se plachetnice znovu naklonila a přehnala se přes ni chladná vlna, která zaplavila celou palubu. Když se potom stará loď zase narovnala, měla v sobě víc vody, než jí bylo zdrávo, a po rybáři nezbyla ani stopa.
Jsme sami, uvědomil si Ned. Osud plachetnice i jejich životy teď závisely pouze na dceři zmizelého muže.
Té proto nezbyla ani chvíle na to, aby mohla truchlit. Možná že plakala, ale i její slzy by smyl déšť. Loď kvůli nabrané vodě ztěžkla, takže se sice nakláněla méně, zato však byla hůře ovladatelná a to ještě voda v podpalubí stále pomalu přibývala. Některou uvolněnou škvírou musí zatékat do trupu, pochopil Ned, když nahlédl dolů průlezem vedoucím do kajuty a zjistil, že už je zaplaveno její dno skoro na stopu. Zvažoval, zda má riskovat, uvolnit svůj provaz a slézt dolů. Možná bych mohl část vody vybrat. Nicméně další náraz větru, mořská pěna pod nohama a vzpomínka na mrtvého rybáře ho donutily se takové myšlenky vzdát.
Bohužel se právě nacházeli uprostřed čelistí Kousance a pobřeží se jim tedy v obou směrech příliš vzdálilo. Zbyla jim však ještě jedna naděje. Mohli se pokusit se doplout na Sestry, které musely být blízko nich směrem na východ. Společně tedy upevnili lana ovládající plachty, jak bylo třeba; pak se rybářka chopila kormidla. Ukázala Nedovi, co dělat, když budou měnit směr; zatím ale dokázala vést loď sama. Odvaha ženy, pomyslel si Ned. Jsou slabší, a přesto, když jde o život, se nám musí vyrovnat. Jak jen to dokáže? Člověka, který v nebezpečí překračuje své síly, už sice viděl několikrát, ale nikdy ne mladou dívku.
Naštěstí byl ještě den, i když stále zahalený do šedé opony z deště. Slunce vůbec nezahlédli. Rybářka se proto mohla řídit pouze směrem, který jim dala bouře, a svou zkušeností.
Východní vítr je hnal rozbouřenými zimními vodami a plachty se zmítaly v jeho silných poryvech. Nezbývalo než doufat, že vydrží. Jsme už na dosah Severu, pomyslel si Ned. Snad o nás bohové vědí. Kdo jiný by nás teď dokázal najít, aby nám pomohl?
Mořská hladina kolem nich se zdála prázdná. Ale ať už to byli staří bohové, Kovář, Paní vln nebo jen pouhý vítr, někdo se nad nimi přece jen slitoval. Šedá mlha se nakonec rozestoupila a vynořilo se z ní několik vzdálených světel a později i dlouhý tmavý obrys pobřeží. Radovat se však ještě nemohli. Všude mimo přístavy totiž pod hladinou číhaly útesy, které dobře znali jen místní lidé. Zemi jsme našli, ale jestli u ní dokážeme přistát, budeme mít velké štěstí, uvědomil si Ned, když propluli těsně kolem jednoho ze skalisek, do poslední chvíle skrytého pod rozbouřenou bílou hladinou.
To nejjasnější světlo před nimi, mnohem silnější než chabé mihotání všech ostatních, muselo být majákem. U které ze Sester jsme? Každá z nich měla jiný hlavní přístav. Jen jeden z nich však byl tak dobrý, aby v něm mohly lodě přistát bez majáku nebo lodivoda. Ty ostatní obklopovaly mělčiny a skály podobné té, jakou minuli před chvílí.
Blížil se večer a s vodou stále rychleji přitékající do podpalubí ubýval čas, co ještě měli na přistání. Už nemohli plout až k majáku, jehož oheň před nimi plápolal; museli ke břehu co nejdřív. Rybářka proto využila první vhodnou mezeru v pásu útesů a vplula mezi ně. Avšak vítr loď nečekaně uchopil a prudce jí smýkl k černému kameni. Tvrdý náraz, dřevo zapraskalo. Plachetnice zůstala na chvíli uvězněná; pak díky další vlně, která ji nadzvedla, z pasti přece jen vyklouzla. Utrpěla však citelnou ránu, kterou dovnitř začala vnikat další voda.
Nastal zoufalý boj o to, kdo zvítězí – moře, které se chtělo lodi zmocnit, nebo zručnost mladé ženy, která se snažila překonat zbývající vzdálenost k ostrovu. Plachetnice se nakonec probojovala až na několik desítek stop od od břehu. Tam už ale zůstala, napůl potopená, zaklíněna v dalším pásu skal. Každou chvíli ji přitom nebezpečné vlny mohly rozbít úplně.
Nezbylo, než loď rychle opustit. Na druhé straně kamenné bariéry byla voda mnohem klidnější, což trosečníky zachránilo, neboť krátký úsek na mělčinu museli přeplavat. Pak se přebrodili na břeh. Tam klesli do hrubého písku naplaveného mezi kamením, unavení, zkřehlí a promočení do poslední nitky. Oba kašlali a zvraceli mořskou vodu, které se v rozbouřeném moři napili víc než dost. Večer byl chladný, větrný a stále bičovaný mrznoucím deštěm, prosypaným chuchvalci zledovatělého sněhu. Na pláži proto nesměli zůstat dlouho; znamenalo by to jen zemřít zimou místo utopením.
„Musíme jít,“ vyzval Ned rybářku a pomohl jí vstát. Podle jednoduchého kamenného mola a několika člunů, které ležely za čárou příboje, usoudil, že poblíž musí být osada. Ty čluny zřejmě vytáhli na břeh, aby je ochránili před bouří.
Naštěstí se nemýlil. Hned za nejbližším svahem zjistil, že se dostali se na dohled městských hradeb, před nimiž se tu jako vyhnanci krčilo několik ubohých rybářských domků. Kouř stoupal z komína jen jediného z nich. Ned tam zabušil na dveře.
Otevřela mu starší, hubená žena, které se za zády schovávaly čtyři děti. Nejspíš čekala někoho jiného, napadlo Neda, když uviděl, jak před nimi zděšeně couvla. Pár stříbrných mincí však stačilo ženiny obavy rozptýlit natolik, že cizince pustila dovnitř. Kromě otrhaných pokrývek jim našla i něco k jídlu a dala do pořádku jejich oblečení; zírající děti okřikla a rychle zahnala na půdu.
Jsme v bezpečí. Do chatrče sice při silnějších nárazech větru profukovalo, na zdi visela místo rohoží jen rybářská síť a kromě postele paní domu se špinavým slamníkem se všechen nábytek v místnosti skládal pouze z několika košů, lavice a vratkého stolu; bylo to však útočiště na pevné zemi a Ned si s úlevou vydechl. Víc nežádal a jediné, co teď potřeboval, byl spánek.
Jeho společnice na tom ale byla mnohem hůř. Dnešek ji vyčerpal a chabé teplo malé, špatně táhnoucí pece jí na zahřátí vůbec nestačilo. Kůži měla stále bledou, stejně jako rty. Celá se chvěla a jen stěží dokázala sníst trochu polévky. Bylo zřejmé, že je na konci sil. Zachránila mi život, pomyslel si Ned. Jenže teď kvůli mně zůstala sama.
Tentokrát nezvažoval, zda je to vhodné, a udělal pro ni, co mohl. Začal jí třít dlaně i chodidla, a když ani to nepomohlo, objal ji. V tu chvíli tím nemyslel nic víc. Přesto se mu zároveň vynořila živá vzpomínka na dívku, s níž na sklonku minulého roku tančil a kterou pak také držel v náručí. Osiřelá rybářka se ani nepokoušela něco namítat. S důvěrou se k němu schoulila, a když se pak přestala třást, konečně usnula.
Do rána bouře přešla. Nechala po sobě pouze všudypřítomný vítr a na kamenité pláži chaluhy a trosky z rozbité lodi, které sem vynesl příliv.
Aspoň nás donesla až sem, pomyslel si Ned, když vyšel na svah před chatrčí a uviděl, co z plachetnice zůstalo. Mráz se do něj ostře zakousl, protože šaty, které si ráno znovu oblékl, nestačily přes noc úplně uschnout. Město musí počkat, řekl si, když se otřásl zimou. K bráně to byl ještě hodný kus cesty a slunce se zatím ještě ani nevyhouplo nad obzor.
Vrátil se tedy zpět do chatrče a přiložil na oheň. Protože sklo v rámech oken nahrazovaly jen cáry tuleních kůží a okenice byly kvůli mrazu zatím zavřené, zapálil pak také louč, aby viděl před sebe dál než na dva kroky.
Rybářka ještě spala. Sklonil se k ní. Byl to pro něj zvláštní pocit strávit noc zase jednou tak blízko ženy. Jak snadno bych toho mohl využít, napadlo ho. Většina mužů, co znám, by to bez výčitek udělala. Sám se sice nikdy nedokázal chovat k dívkám tak bezstarostně jako jiní, ale po včerejšku, kdy vše málem skončilo… Při pohledu na ni si náhle uvědomil, jak si přeje dokázat sám sobě, že je ještě naživu.
Přejel konečky prstů zlehka po její paži. I tento letmý dotek mu však znovu něco připomněl – a tehdy se zarazil. Uvědomil si, že nemůže pokračovat dál. Bránilo mu v tom něco velice silného a mnohem důležitějšího než vděk, na který od něj ta žena měla právo. Byl to hluboký, vřelý cit a přání, které v sobě už od Harrenova skrýval s nadějí, že jednou změní ve skutečnost.
Stáhl tedy ruku a rozhlédl se po místnosti. Na půdě se nic nehýbalo, děti zřejmě také spaly. Už předtím si ale všiml, že na slamníku dole zůstala jen přikrývka, protože jejich hostitelka někam odešla. Stůl byl prázdný, stejně jako dřevěné misky uložené na polici.
Rybářčiny šaty stále visely na bidle nad pecí. Svůj vlastní oděv si odtamtud vzal už předtím. Zůstal mu však jen kabátec, kalhoty a tunika, protože těžký plášť musel odhodit cestou na břeh.
Podíval se na své dlaně. Byly odřené od lodního lana a také místy až do krve od skal, které museli včera překonat. Několik šrámů utrpěl i jeho oděv, který byl navíc stále ještě trochu tuhý a drsný od špatně vyprané soli. Nad takovými drobnostmi mávl rukou; velmi ho ovšem mrzelo, že ztratil meč, který si před bouřkou odložil v podpalubí a pak už se pro něj nemohl vrátit. Nu, budu potřebovat jiný, pomyslel si. Lepší zaplatit moři mečem než životem. Jenže teď musím najít hlavně jinou loď.
„Milostpane?“ ozvalo se za ním. Byla to rybářka, která se právě probudila a pokoušela se zahalit do děravé přikrývky.
Ned se ohlédl. „Už je ti dobře?“ zeptal se. „Opravdu mě mrzí, co se stalo tvému otci.“
Mladá žena rozpačitě přikývla. „Jsi hodný, milostpane. Bohové… berou si k sobě, koho chtějí.“
Až příliš často. „Máš na Prstech ještě nějakou rodinu?“
Rybářka si nejistě skousla ret. „Ne. Aspoň myslím… Ale na Dlouhé Sestře mám strýce. Možná že si mě u sebe nechá. Já totiž…“ Zarazila se a pak přiznala: „Budu mít dítě.“ Na udivený Nedův pohled dodala: „Není to zatím vidět. Je ještě brzo – jen dva obraty měsíce.“
Bohové. „Jak tě tedy pro všechno na světě mohl vzít otec na tak těžkou cestu?“
Mladá žena jen s lítostí pokrčila rameny. „Nevěděl to. Určitě by se zlobil a pak by mě zbil. Mockrát mi říkal, ať si dám pozor, že mě s žádným bastardem živit nebude.“
„A ten muž, co…“
„Byl to námořník, ze severu. Zastavili se u nás jen na pár dní, kvůli opravě lodi. Ten už se nevrátí.“
Takže jeden z mých lidí, pomyslel si Ned. Dlužím jí tedy i za něj. Uvědomil si, že vlastně ani nezná její jméno. Když na ni otec volal, používal vždy jen různé přezdívky – od „krásky“ a „mého potěšení“ až k „mořské vydře“. Jednou ji dokonce nazval i „malou děvkou“. Nejspíš ten Seveřan nebyl první.
Rybářka popotáhla a utřela si nos cípem přikrývky. „Proč jsi chtěl vlastně jet na sever, milostpane?“ zeptala se nesměle.
Proč její otec zemřel? Ned se zamyslel. Zaslouží si to vědět. A také by měla. „Abychom mohli společně s vaším lordem Jonem Arrynem bojovat proti králi,“ odpověděl.
Posadil se na zem vedle ní a začal jí vyprávět o všem, co ho sem přivedlo. O králově šílenství, o turnaji v Harrenově i únosu Lyanny, o uvěznění a vraždách svého otce a bratra. Řekl jí v krátkosti také o tom, jak vyrůstal na dvoře Jona Arryna a co pro něj tento muž znamená. A především, že se Jon kvůli němu a Robertovi nakonec rozhodl vzepřít koruně.
Když se Ned dostal až k jejich odjezdu z Měsíční brány, uslyšel venku hlasy a řinčení zbroje. Rychle vstal. Než ale stačil dojít ke dveřím, otevřely se a dovnitř se vhrnula skupina ozbrojenců oděných převážně do zbroje z vařené vepřovice. Za nimi nahlížela dovnitř majitelka chatrče.
„Ta ženská měla pravdu!“ vykřikl voják, který vstoupil jako první. „Boháč a s ním moc pěkná holka.“
„Aby nebyla,“ zasmál se druhý. „Když máš dost peněz, tak si vybíráš.“
Ned se postavil před mladou rybářku a přejel všechny příchozí pohledem. Jeden z nich, ten nejvyšší, měl na rameni okovaný štít, pod pláštěm kroužkovou košili posetou rzí a na hlavě lehkou, vpředu otevřenou přilbu. Zřejmě velitel jednoho z oddílů místní hlídky. „Komu sloužíte?“ zeptal se ho chladně.
Vojáci ztichli. Vůdce si posunul dozadu otlučenou přilbu. „Lordu Borrellovi,“ odpověděl, na rozdíl od svých mužů docela zdvořile.
To jméno Ned znal. Jsme na Milé Sestře. „Cestuji na sever a včerejší bouře nás připravila o loď,“ řekl. „Potřebuji se dostat do Bílého Přístavu.“
Velitel na chvíli zaváhal. Pak ale rázně odmítl. „Jindy bys mohl, vznešenosti, ale teď…“ Zavrtěl hlavou. „Orlí hnízdo se vzbouřilo proti králi a prý se teď bojuje u Rackova. Dostali jsme rozkaz hlídat každého cizince. Odvedeme tě k našemu lordovi a teprve on rozhodne, jestli ti dovolí odsud odjet.“
Takže už i tady vědí o naší vzpouře, pomyslel si zachmuřeně Ned. Nejspíš jsem se až příliš zdržel v horách. Těch mužů je aspoň dvacet a i kdybych je uplatil, nejspíš by mě pak chytili v přístavu. Sunderland, kterému podléhají všechny tři zdejší ostrovy, je prý vážně nemocen; nezbývá mi tedy nic jiného než jednat s pánem Milé Sestry. Těžko říct, zda mě pozná. Je to možné. Dobře věděl, že i když Sestry formálně patří ještě k Údolí, jméno Arrynů tu bohužel nemá velkou váhu. „Půjdu s vámi,“ souhlasil proto neochotně. Ohlédl se za sebe a dodal: „Jen ještě musím dát něco do pořádku.“
Vytáhl měšec a podal jej rybářce, která se dosud ukrývala ve své houni. „Tvůj otec zemřel statečně, jako voják v bitvě,“ řekl jí. Jako voják, co padl na můj rozkaz. „Vrátit ti ho nedokážu, ale aspoň zaplatím, co jsme si dohodli. Zbytek je pro tebe. Za zničenou loď i… za vše ostatní.“
Mladá žena nejistě natáhla ruku. Sotva si však peníze vzala, hmátl po nich rychle jeden z vojáků.
Ned ho chytil za zápěstí a pevně mu je sevřel. „Opovaž se ji okrást,“ řekl ostře, tak aby ho slyšeli i všichni ostatní. „To stříbro patří jen jí. Jejího otce stálo život.“
Ostatní muži se po sobě podívali. „Nechte tu holku být,“ rozhodl nakonec velitel. „Když je to cena za krev… Zkrátka stejně nepřijdeme.“ Obrátil se k Nedovi. „Protože myslím, že nám své peníze ještě nahradíš. Slunce sice teprve vyšlo, ale stráže ve Vlnolamu kvůli tobě jistě otevřou bránu už teď.“