JAIME II
(napsala: čejka)
„Sere Barristane.“ Bylo to poprvé od jmenování rytířem, kdy Jaime někoho o něco prosil. „Mohl bys prince Rhaegara požádat, abych mohl jet také s jeho vojskem? Jon Darry je ochotný vyměnit si se mnou místo, mluvil jsem s ním o tom.“
Selmy ho vyslechl, vážný ve svém bělostném plášti a šupinové zbroji. Právě se chystal do trůnního sálu. „Chápu tě, bratře,“ odpověděl. „Jenže nemám pravomoc k tomu, abych ti mohl vyhovět. Sám jen poslouchám rozkazy, přestože teď, v nepřítomnosti sera Gerolda i prince Lewyna, zastupuji velitele. Jonothor má velet lučištníkům a tebe si vyžádal přímo král. Víš, že tak činí často. Budeš mít na starost posádku Rudé bašty.“
„Mám se schovávat za hradbami, zatímco vy odjíždíte do války?“
Ser Barristan zavrtěl hlavou. „Všichni máme své povinnosti. Tou naší je chránit krále a jeho blízké. Armádě velí korunní princ a každému z nás určil místo, kde je ho zapotřebí.“
„Ale vždyť půjde o největší bitvu v dějinách říše!“ vykřikl Jaime. „Bude v ní bojovat jedna polovina Západozemí proti druhé, ta bitva vstoupí do dějin – ale bez Lannisterů!“
Selmy se na něj překvapeně podíval. „Teď ale musíš zapomenout na slávu svého rodu, sere. Máš jiný úkol. Krom toho… Přes všeobecné pochybnosti je stále ještě možné, že se k nám tvůj otec nakonec připojí. Na rozdíl od malé rady nečekám posla nebo krkavce, kteří by vzhledem ke vzdálenosti nejspíš stejně padli do rukou nepřátel. Nicméně máme čerstvé zprávy o menších vojenských oddílech, které se pohybují směrem k hlavnímu městu, a to mnohem jižněji, než by měl být kdokoli ze vzbouřenců. Doufám – a velmistr Pycelle také – že by mohlo jít o předvoj armády lorda Lannistera.“
Že by mému otci konečně slíbili dost, aby to vyvážilo křivdy, které si hýčká? Král ani jeho pobočníkům se to nepodařilo, ale princ Rhaegar jednal s Casterlyovou skálou hned od svého návratu. Gerold Hightower totiž, na rozdíl od sera Barristana, o něco později uspěl a dokázal korunního prince najít; anebo se spíš Rhaegar rozhodl sám, že svůj úkryt opustí. Aby se mohl usmířit s manželkou, přijel zpět dokonce bez lady Lyanny. Tu ovšem nepropustil, jen ji nechal kdesi na jihu střeženou Hightowerem a oběma gardisty, co mu pomáhali už při jejím únosu. Jaime to chápal. I kdyby se ta dívka princi omrzela, může ji pořád ještě využít jako rukojmí. Jenže kdyby ji přivedl sem, Aerys by ji zabil stejně jako ostatní Starky, co se mu dostali do rukou.
Vzpoura však měla, jak řekl Pycelle, ve skutečnosti jiné, mnohem hlubší příčiny než zneuctěnou dceru jednoho lorda. Kdyby král tehdy nabídl Starkům a Baratheonovi odpovídající odškodné, s velkou pravděpodobností by ho přijali. Aerys naneštěstí udělal pravý opak a rozpoutal tak válku, která mohla zničit nejen jeho rod, ale celé Západozemí.
Korunní princ si to nebezpečí uvědomoval, a proto se nyní snažil získat na svou stranu Tywina Lannistera. O dopisech nebo nových nabídkách však Jaime věděl jen velice málo. Co se děje, si mohl domýšlet vlastně jen z vět vyslechnutých na stráži u krále. Jestli je ale pravda, že sem otec poslal vojsko… Napřímil se s náhlou nadějí. Pak by si mě mohl vyžádat. Pokud se smířil s králem, musel odpustit i mně. A svolení, abych bojoval po jeho boku, bude maličkost oproti ostatním požadavkům, které jistě měl. Mám nejvyšší čas dát si do pořádku válečnou výstroj.
Jaime se chtěl proto rychle rozloučit, ale ser Barristan ho ještě zastavil. „Tvé službě se nedá nic vytknout, bratře, ale až tu budeš odkázán jen sám na sebe…“ Vypadal zamyšleně. Patřil k lidem, kteří raději užívali zbraň než slova, jenže tentokrát chtěl očividně vyjádřit myšlenku, kterou považoval za důležitou. „Uvědom si, že jediné, oč se pak budeš moci opřít, je naše přísaha. Když mne přijali mezi Bílé meče, nebyl jsem zdaleka tak mladý jako ty. Avšak v tvém věku jsem už sloužil u dvora, a proto jsem věděl, co všechno může být povinností rytíře Královské gardy. Nejen bojovat, ale stát panovníkovi po boku vždy, kdy tě bude potřebovat. Třeba až do samého konce. Vždyť přece víš, co se tehdy stalo.“
„Jistě.“ Věděl to každý. Létohrad. I kdyby na to Jaime na okamžik zapomněl, byl tu obvykle Gerold Hightower, aby při každé vhodné příležitosti zmínil věrnost a výjimečnou odvahu předchozího velitele gardistů. Ser Duncan Vysoký. Nejlepší rytíř, jakého v Západozemí pamatují, který zemřel jen kvůli vrtochu svého krále. To mě má přesvědčit?
„Naše služba není vždy lehká,“ pokračoval Selmy, jako kdyby Jaimemu četl myšlenky. „Patřit do panovníkovy osobní stráže je nejvyšší poctou, jaké se může rytíři v Západozemí dostat; jenže nestačí jen dobře vládnout mečem. Znamená to, že i ty sám zodpovídáš do jisté míry za osud říše. Že svůj život věnuješ králi a jeho rodině.“
Jako bych slyšel Hightowera, pomyslel si Jaime. Poslušnost. Odpovědnost. To byla velitelova odpověď na všechno. Už předtím, když všichni ostatní gardisté odjeli z města, si Jaime užil obojího dost a teď měl s králem znovu zůstat sám.
„Dobře víš, že jsem lepší než Darry,“ ulevil si, když už byl z doslechu za dveřmi. „K čertu s tebou a s princem.“ Dokonce i ten, kdo v bitvě zemře, bude mít možnost zapsat se do dějin a dostanou ji všichni kromě mě. Tak vypadá služba bílého rytíře – nemyslet, jen posloužit za rohožku, kdykoli to král nebo jeho dědic uznají za vhodné.
Jaime sešel zachmuřeně po věžním schodišti až do přízemí.
„Sere!“
Jamie rychle couvl o dva kroky zpět. Málem se srazil s mužem, kterého tu vůbec neočekával – s novým pobočníkem, lordem Chelstedem. Hvězda mladého Jona Connigtnona nebyla nakonec ničím víc než pouhým rojem jisker, který se rozplynul hned po Bitvě zvonů v Kamenném septu. Šlechtic poražený vzbouřenci ztratil královu přízeň, musel odjet za moře a to, co po něm zbylo, si mezi sebou velice rychle rozebrali jiní.
Qarlton Chelsted neměl Connigtonovu odvahu a ani zdaleka tak velký majetek jako lord Merryweather, který sloužil koruně ještě předtím; vyrovnal se mu však alespoň ve schopnosti lichotit a projevovat nadšení nad každou Aerysovou myšlenkou. A protože s mincemi uměl zacházet mnohem lépe než s palcátem a dýkou, jež měl ve znaku, stačilo to k tomu, aby mu král věnoval stříbrný řetěz a svěřil mu tím správu nad celým Západozemím.
Jaime nového pobočníka pozdravil tak, jak se patřilo; Chelsted mu ale odpověděl jen nepřítomným pokývnutím hlavy. Pak se zadíval na Jaimeho bílý plášť. „Sere, rád bych si promluvil s tvým současným velitelem. V soukromí, jestli je to možné.“
„Ser Barristan je ve své cele. Mám mu říct, aby přišel za tebou?“
„Ne, to nebude třeba. Zaveď mě k němu.“
Jaime pokrčil rameny nad neobvyklou žádostí. Otec by se nikdy takhle neponížil. I Selmy se zdál pobočníkovou návštěvou dost překvapen. „Čemu vděčím za tuto poctu, můj pane?“
Lord Chelsted se ohlédl po Jaimem. „Nikdo cizí sem teď nepřijde?“
„Jsme ve věži sami.“
„Dobře. Jde totiž o citlivou záležitost. O jednu ze… zálib Jeho Veličenstva.“
„O kterou z nich?“ zeptal se opatrně Selmy. Způsoby, jimiž se král bavil, znali jeho gardisté lépe než kdo jiný. Zřejmě další chudák, kterému se dostalo pocty být zmrzačen rukou našeho vládce, pomyslel si Jaime. V poslední době začínali mít sluhové takový strach, že je majordomus musel doslova nutit, aby šli obsluhovat k panovníkovu stolu nebo mu posloužit v komnatách. Aerysovy krutosti nezůstala ušetřena ani královna; o tom však kromě bílých rytířů věděly jen její osobní služky.
Jenže lord Chelsted začal kupodivu zcela odjinud. „Všiml sis, jak často k sobě král v poslední době zve představeného cechu pyromancerů?“ zeptal se. „On a jeho lidé jsou v Rudé baště snad každý den.“
„Ano,“ připustil ser Barristan. „Jeho Veličenstvo se přece vždy rádo bavilo alchymistickými triky. Snad teď kvůli napětí z nadcházející bitvy potřebuje víc rozptýlení.“
Pobočník zavrtěl hlavou. „Mám z toho špatný pocit. Nálady krále se mění ještě častěji než dřív. Podezřívá kdekoho, ale Rossart k němu chodí s takovou samozřejmostí, jako kdyby patřil k malé radě. Na to že nemá ani šlechtický titul, začíná být hodně sebevědomý. Když jsem se ho dnes ptal, proč sem přišel, odpověděl mi tak drze, jak by se neodvážil žádný z lordů. Že prý vědomosti, kterými slouží, mají větší cenu než celé vojsko. A ať mu uvolním cestu, aby na něj král nemusel čekat.“
A ty sis to nechal líbit, hlupáku? Jaime pohlédl na Selmyho, ale ser Barristan ze zdvořilosti neřekl nic.
Lord Chelsted se odmlčel. „Dal jsem mistra pyromancerů sledovat, protože se neodvažuji zeptat přímo Jeho Veličenstva. Varys možná ví, oč jde, ale nechce mi nic říct. Požádal bych o pomoc prince Rhaegara, jenže ten je bohužel stále u vojska. Sdělil jsem tedy své obavy alespoň královně, ale nevěnovala mi pozornost.“ Chelsted zavrtěl hlavou. „Nemohl by o tom s královnou promluvit princ Lewyn?“ zeptal se téměř prosebně. „Jako příbuzného by ho jistě vyslechla a také jeho slova zvážila víc než moje.“
Selmy ho ale zklamal. „Ten je teď také mimo město. Vrátí se až těsně před bitvou.“ Lewyn Martell odjel na rozkaz krále vstříc dornským oddílům hned po Bitvě zvonů a od té doby měl na starosti výcvik svých krajanů i zajištění jejich odpovídající zimní výstroje.
Pobočník po odmítavé odpovědi schlípl. „Pak tedy… děkuji, že jsi mne vyslechl alespoň ty, sere.“
To má být nejmocnější muž Západozemí hned po králi. Jaime v duchu žasl. Jak mohl princ, když už se vrátil, dovolit, aby říše zůstala v takových rukou? Jaime slabochy vždycky pohrdal.
Ser Barristan si vzdychl. „Mrzí mne, že pro tebe nemohu udělat víc. Mohu ti jen slíbit, že o tvém podezření povím korunnímu princi. Je sice také zaneprázdněn, ale ještě před odjezdem do války se má vrátit do Rudé Bašty. Doufejme, že si najde chvíli zeptat se krále na jeho úmysly.“
Snad a kdovíkdy. Lord Chelsted očividně doufal v něco lepšího, ale protože mu Selmy jinak neměl co nabídnout, nezbylo pobočníkovi nakonec, než se s tímto hubeným výsledkem spokojit a odejít. Hloupý není, pomyslel si Jaime. Ovšem do skutečného správce říše má hodně daleko. Jinak by si pravdu zjistil i bez nás.
Několik dalších dnů uteklo velice rychle. K ležení armády, jež tábořila na křižovatce Královské cesty a Zlaté cesty před městem, se sjížděly poslední vozy se zásobami a vítr odtamtud přinášel až za hradby povely a řinčení zbraní používaných při výcviku. Vojsko se skládalo hlavně z čerstvých posil z Roviny, z mužů, které po Connigtonově porážce přivedli zpět z říčních krajin Selmy a Jonothor Darry, a také z lehké jízdy a kopiníků, které nakonec přece poslal z Dorne princ Doran.
Jaime napjatě čekal kromě zpráv o postupu nepřátel na jakýkoli náznak toho, že by se na cestě k hlavnímu městu objevil oddíl pod lannisterskými prapory. Jeho zlatá zbroj stále čekala, zatímco hlavní síly vzbouřenců se pomalu stahovaly směrem k Zelenému bodci a ke Kamennému valu. Začínalo být zřejmé, že k rozhodující bitvě dojde buď u Harrenova nebo u brodu na Královské cestě; o vojsku Lannisterů ale nepřišla vůbec žádná zmínka. Z mužů, o nichž velmistr Pycelle doufal, že by mohli patřit pod velení Jaimeho otce, se nakonec vyklubaly jen opožděné oddíly ze Zlatoháje a tlupa dezertérů, kteří po dopadení skončili na šibenicích poblíž Valína.
Pyromanceři si zatím chodili ke dvoru, kdy je napadlo. Copak je někdo jmenoval členy královského rodu, aby měli taková práva? Jaime si všiml, že dokonce i Selmymu se to zajídá, ale královy oblíbence si samozřejmě nemohl dovolit nikdo obtěžovat.
Lordu Chelstedovi se kvůli tomu usadil na obličeji zasmušilý stín, který odkládal jen při audiencích v trůnním sále. Neustále naléhal na Varyse, aby se pokusil zjistit, co Rossart a jeho pomocníci vlastně chystají. Mistr našeptávačů pobočníkovým obavám vždy zdvořile přikývl, ale jeho odpověď zněla pokaždé stejně: „Kdyby si Jeho Veličenstvo přálo ti své záměry sdělit, můj pane, jistě bys vše už dávno věděl.“
Příležitost k soukromému setkání s korunním princem pobočník zatím nedostal. Chelsted sám nyní z Králova přístaviště odjet nemohl a hlavní stan armády byl kvůli nárokům vojska na prostor téměř půl dne jízdy daleko. Někteří tvrdili, že je to i proto, aby Rhaegar získal vzdálenost, která ho oddělí od jeho otce. Princ se měl vrátit až těsně před odjezdem do bitvy; jenže k lámání chleba mezi králem a jeho zástupcem došlo ještě předtím.
Jednou dopoledne, když byl Aerys ve zvlášť dobré náladě, vešel lord Chelsted do trůnního sálu s neklidným, napjatým výrazem.
„Veličenstvo,“ uklonil se při pozdravu. „S radostí vidím, že se Tvá Milost nachází v dobrém rozpoložení. Neznám nic krásnějšího, než pohled na královu tvář, když se usmívá.“
Většina sluhů by řekla totéž, pomyslel si Jaime. Kromě těch, co krále rozveselili tím, že mu posloužili jako terč k vybití jeho vzteku.
Naštěstí měl Aerys tentokrát k úsměvu zcela jiný důvod. Rossart pro něj společně se svým nejbližším pomocníkem Belisem právě chystal soukromé představení – zjednodušenou ukázku námořní bitvy. Na hladině vodní nádrže, přinesené do sálu ze zahrady, pluly modely lodí a devět z nich neslo vlajky a znaky Svobodných měst. Jedna měla dokonce plachty obarvené po tyrošském způsobu; na každém plavidle pak byla klícka s pípajícím jednodenním kuřetem. Zbývající tři napodobeniny korábů měly zřejmě patřit pirátům z Kamenných schodů. Plachty loděk byly otrhané, s načrtnutým obrysem kraba, a místo kuřete byla k palubě pevně přivázána napůl olysalá zakrslá krysa. Ty jsou z vlastních zásob pyromancerů? Dřevo plavidel bylo nasáklé zelenou olejnatou látkou.
„Symbol našich příštích vítězství, Milosti?“ zeptal se zdvořile lord Chelsted.
„Jen co se zbavíme té vzbouřenecké chátry.“ Aerys se ohlédl. „Rossarte! Ukaž nám, co tu vy dva dnes máte. Začni s kraby.“
„Jak si přeješ, Veličenstvo.“
Pyromancer vzal dlouhou třísku, zapálil ji v krbu a pak ji postupně přiložil k vlajkám na špicích stěžňů napodobenin pirátských lodí. Když krysy ucítily blízkost ohně, začaly se i přes pouta zmítat, cenit zuby a pištět. Plameny sešplhaly po plachtách dolů, přeskočily na palubu a na hladině nádrže se náhle objevily tři koule zeleného ohně. V nich všechna tři zvířata okamžitě zmizela.
Kuřata zatím zděšeně pípala, přestože měla být zkázy ušetřena alespoň do dalšího králova pokynu. Nakonec jim ale nezbylo ani tolik času. Jedna z hořících loděk se přiblížila k té, co měla na sobě znak Volantisu a oheň se okamžitě zmocnil nové oběti. Potom už byl žár tak velký, že stačil k tomu, aby shořelo vše, co na hladině kamenné nádrže shořet mohlo.
„Příliš rychlé.“ Král se zaklonil a znechuceně si odfrkl. Očividně byl zklamán. „Příště od vás chci vidět něco lepšího.“
„Ovšemže, Milosti. Podle tvého přání.“
Chelsted se nervózně usmál. „Jsem si jist, že váš cech slouží koruně velmi svědomitě. Já sám bohužel nejsem žádný voják, Veličenstvo, ale i tak bych si přál více přispět k obraně města. Naštěstí se zdá, že tví služebníci mne v tom víc než nahradili.“ Obrátil se k pyromancerům. „Vaše práce i diskrétnost jsou vskutku obdivuhodné. Viděl jsem, co jste dokázali. Připravit několik tisíc nádob s divokým ohněm – přiznám se, že jsem žasl, když jsem je našel ve sklepeních u všech městských bran.“
Dát divoký oheň jako zbraň městské hlídce? Jaime si nebyl jistý, jestli to považuje za dobrý nápad. Jak s ním budou strážní zacházet? To dá král ke každé bráně přidělit i pyromancera?
Lord Chelsted pokračoval. „V tak krátkém čase to jistě nebyla žádná maličkost. Ještě k tomu roznést nádoby i jinde po Králově přístavišti, a to vše v naprosté tajnosti. Musím říct, že zvlášť úkryt pod Baelorovým septem na mne udělal velký dojem. Přesvědčit septony o tom, že jde jen o zásobu oleje k obřadům pro Jeho Veličenstvo… Sám bych to nevymyslel lépe. Smím se však zeptat, proč jsou nádoby s divokým ohněm ukryty právě tam? U městských hradeb chápu, budou po ruce hned, kdyby se nás odvážil obtěžovat kterýkoli vzbouřenecký oddíl, ale uložit je přímo uprostřed města?“
Rossarta otázka sice překvapila, ale rozhodně nevyvedla z míry. „Jeho Veličenstvo nám dalo v této věci jasné rozkazy,“ odpověděl. „Substance byla umístěna podle jeho přání.“
„Ano.“ Aerys přikývl. „Nechápeš? Pokud by můj syn prohrál válku a zrádci se dostali až sem… než abych jim vydal město, zničím jej. Divoký oheň zapálený na tolika místech zároveň nebude možné uhasit.“
Takže místo kapitulace bys nás všechny raději zabil? Jaime nemohl královým slovům uvěřit. I zvířata se bojí ohně. Tak šílený, aby se upálil i s námi, přece nemůže být ani on.
Chelsted však Aeryse znal mnohem lépe. Zbledl. „K čemu hned myslet na porážku, Milosti?“ Málem se přitom zakoktal. „Spíš bychom přece měli myslet na to, jak oslavit vítězství.“
„Může se to stát.“ Král se zamračil. „Nezakrývejme si před tím oči. Těm prašivým Dornům vůbec nevěřím. Jsou buď zákeřní anebo zbabělí. Aby udělali, co mají, je nutné držet je na obojku s krátkým řetězem jako otroky.“
Zákeřní? Zbabělí? Před Lewynem Martellem bys to nikdy nevyslovil, ať už si o něm myslíš cokoliv, pomyslel si Jaime. A jsem si jist, že ani před korunním princem. Všichni říkají, že se po turnaji v Harrenově změnil; chová se prý teď mnohem rozhodněji než dřív. A všichni také vědí, že kdyby se sem nevrátil, vzbouřenci by nás smetli už dávno.
Pobočník se přece jen pokusil situaci trochu zlehčit. „Milosti, divoký oheň je drahou kratochvílí, kterou prostý lid zdaleka neocení tak, jak by měl.“ Usmál se, aby podepřel svůj chatrný vtip, jenže zblízka bylo jasně vidět, jak se potí. Přesto pokračoval. „Snad by bylo lepší využít raději tu vzácnou látku spíš na městských hradbách. Vždyť co si s ní počne některý z bratrů v Baelorově septu, pokud ji náhodou najde? A kdyby se zmínka o divokém ohni dostala mezi lidi, vypuknou nepokoje. Za takových podmínek přece není možné udržet ve městě pořádek.“
Král neodpověděl.
Pobočník nasucho polkl a pokračoval. „Veličenstvo, jde tu o životy tvých poddaných! Všichni do jednoho k tobě vzhlížejí. Jde také o sídlo, které vybudovali tví předci, o septa, domy měšťanů a šlechty, o Rudou baštu…“
„A právě proto v případě porážky všechno odejde se mnou.“
Lord Chelsted poklekl. „Veličenstvo, ve jménu Sedmi tě prosím… Smiluj se nad svými lidmi. Smiluj se jako otec, kterým si vždycky byl pro ně i pro celou říši.“
Aerys ho pozoroval chladným, kamenným pohledem. Když konečně promluvil, zdálo se, že jeho hlas zcela pozbyl lidskosti. „Nikdy.“ Tak musí znít hlas Cizince, napadlo Jaimeho.
Král se předklonil. „Chceš snad říct, že pro mé poddané není nejvyšší ctí zemřít se svým vládcem? Po čem lepším by ti žebráci mohli toužit? Byl to oheň, jímž Dobyvatel stvořil tuto říši. A pokud má rod Targaryenů odejít, bude to také v ohni, společně se vším, co mu patřilo.“
Tehdy lord Chelsted sklopil hlavu. Uvědomil si, že je poražen. Protože mu došla další slova, zvedl ruce a sundal si z krku řetěz ze spojených stříbrných ruček. „Odpusť, Veličenstvo, ale… Nemohu si vzít něco takového na svědomí. Vracím ti tedy moc, kterou jsi mi svěřil.“ A odložil řetěz vedle sebe na podlahu.
Pokud se však domníval, že tím královo rozhodnutí zvrátí, nemohl se mýlit víc. Aerysovy oči potemněly.
„Stráže!“ vyštěkl. „Zadržte toho zrádce, co odmítá sloužit říši. Rossarte!“
Vojáci se lorda Chelsteda chopili a spoutali ho bez jakékoli úcty k jeho titulu či bývalému úřadu. Krátce poté už pyromancer zapaloval oheň, hluchý, stejně jako král, ke všem prosbám o slitování.
Odpovědnost a povinnost, opakoval si v duchu Jaime. Povinnost, odpovědnost. Nepomáhalo to. Chelstedovy výkřiky byly stále hlasitější a zoufalejší, až se změnily v nepříčetný řev. Jaime už sice viděl zemřít na popravišti i v boji mnoho lidí, ale tohle bylo něco zcela jiného. Oheň ničil samou podstatu člověka. Zabíjel pomalu a strašně a z oběti pak nezbyla ani tvář, na kterou byste se mohli ještě podívat. Lord Stark odolával déle; byl z mnohem tvrdšího těsta a snažil se zachovat si svou důstojnost. Ale ani on nevydržel. To nedokáže nikdo. Jen němí nekřičí… i když o oni možná v takovou chvíli přece jen najdou hlas.
Jaime se uzavřel se do sebe a snažil se vyvolat si v duchu jakoukoli vzpomínku, která by mu pomohla hrůzu před sebou nevnímat. Stejně jako při popravě Starků našel jen jedinou. Cersei, říkal si. Její vlasy, co nás přikryly při milování. Naše divoká objetí, stopy zubů, co mi pak nechávala na památku, hebkost její kůže… Pouze díky tomu, že myslel na ni, dokázal zůstat nepohnutě na svém místě u trůnu tak dlouho, jak bylo třeba.
Když Chelstedův hlas konečně utichl a jeho tělo se přestalo zmítat, Aerys vstal. Na zem odkapávala krev z několika čerstvých řezných ran, které na jeho pažích zanechaly železné čepele trůnu. Král přešel blíž k ohni a kochal se plameny, co stále ještě svíraly zčernalou, ohořelou mrtvolu. Jak je možné, že mu vůbec nevadí ten pach? Jaime sám by dal cokoli za to, aby teď mohl z trůnního sálu odejít.
Cosi zacinkalo – stříbrný řetěz, který zůstat ležet na podlaze tam, kam jej Chelsted předtím odložil. Aerys odznak pobočníkova úřadu zamyšleně obrátil špičkou boty. „Rossarte!“
Pyromancer s úklonou předstoupil. „Veličenstvo si přeje?“
„Jsem s tebou spokojen. To mohu říct jen o málokterém svém služebníkovi. Poklekni.“
Rossart poslechl.
„A zvedni ten řetěz – ode dneška patří tobě.“
Pyromancer s úctou políbil cíp králova roucha. „Děkuji, Milosti. Vynasnažím se, abych plnil všechna tvá přání jako doposud.“ Jednou rukou zatápal po stříbrném řetězu. Pověsil si ho kolem krku a postavil se. Kov zachytil odlesk zelených plamenů a král souhlasně přikývl.
Ať bohové chrání říši, jestli ještě mohou, pomyslel si tehdy Jaime. Ale možná že ji už dávno pohřbili i s námi.