VEČER V HARRENOVĚ
(napsala: čejka)
Žárem pokřivené věže hradu se tyčily do výše, která se vyrovnala sebevědomí jeho někdejšího pána. Viděly už tolik, pomyslel si princ. Zkázu, kterou sem přinesl Aegon Dobyvatel, krutost a šílenství těch, jimž Harrenov později patřil, i bitvu Tance draků. Zčernalé zdi, co kdysi musely působit jako píseň o Reynech z Kastameru, jako výhrůžka všem, kdo by se odvážili odporovat. Jenže dnes už se draci stali minulostí. Jediné, co po nich zbylo, jsou jejich kosti a písně. A také my.
„Výsosti?“ Ser Oswel Whent, který jel po jeho boku, ho vrátil zpátky do přítomnosti. „Lord Walter, můj bratr. Přijel nás uvítat.“
„Jistě. Ať nejdřív složí poklonu mému otci.“ Opozdil se schválně, aby viděl, jak se zachovám. Strhl koně stranou a rytíři za ním následovali jeho příkladu. Projíždějící pán Harrenova ho však přece jen pozdravil alespoň úklonou. Chyba, se kterou nemohu nic dělat, pomyslel si princ. Vždyť celý tak dlouho připravovaný turnaj bude kvůli otcově přítomnosti nebezpečnější než sud divokého ohně. Za to však mohu poděkovat především Varysovi. A také Chelstedovi a Stauntonovi, kteří se domnívají, že chci uchvátit víc, než mi teď náleží. Jeden z nich uctívá otcův majestát a druhý se opírá o zákony, z nichž některé sám sepsal, bez jakýchkoli pochyb o jejich správnosti. A oba dva se chtějí dostat výš. Snaží se proto zavděčit panovníkovi, zatímco osud Západozemí je zajímá jen po obzor jejich vlastních cílů. (pozn. Aerysovi tehdejší rádci: Varys, lord Qarlton Chelsted – pozdější Aerysův pobočník, Symond Staunton – vrchní zákonodárce, Lucerys Velaryon – vrchní loďmistr)
Princ pobídl koně a širokým obloukem se vyhnul místu, kde lord Whent právě poklekl před svým králem. Zastavil se až o hodný kus dál, u zdobeného obytného vozu, jehož dveře se otevřely. Zevnitř vyhlédla jedna z dvorních dam a za ní pak také Elia. „Jsme už na místě?“ Vypadala velice unaveně, jako v poslední době často, a únava byla jasně znát i v jejím hlase.
„Ano,“ odpověděl. Věděl, že cestování je pro jeho manželku stále namáhavé a že by raději zůstala doma s dcerou. Od narození Rhaenys už ale uplynul víc než rok. Mistři navíc shodně tvrdí, že se Elia zotavila, jak to jen bylo možné, a odjezd na venkov za tak příznivého jarního počasí by jí měl spíš prospět.
„Jsme téměř u hradní brány,“ dodal. „Brzy si odpočineš. Pro tebe i všechny dámy, které si budeš chtít nechat u sebe, jsou už jistě připraveny komnaty.“
„To je dobře.“ Jemně se usmála, tak jako obvykle. Se vším pokaždé jen souhlasí. Stejně jako moje matka. Možná proto si spolu tak dobře rozumějí; obě dobře znají své povinnosti a ani jedna z nich se proti nim nikdy nepokusí vzbouřit.
Teprve po obřadném uvítání mohli pokračovat dál. Ještě před bránou se však průvod rozdělil. Hrad byl sice obrovský, jenže pohodlí bohužel skýtala jen jeho malá část. Komnaty uvnitř měl tedy pro sebe vyhrazen jen král se svou nejbližší družinou, zatímco jeho rytíři, kromě šesti gardistů, si odjeli postavit své stany a altány na vyhrazená místa na louce u kolbiště.
Všichni se znovu sešli až večer společně s dalšími hosty v obrovské hradní síni. Ostatní sem sice dorazili už v minulých dnech a každý den se pro ně vařilo v hradní kuchyni i u mnoha venkovních ohnišť, oficiální hostina k zahájení turnaje se ale mohla konat až teď, po příjezdu krále.
Lord Whent ji uspořádal se vší okázalostí, jaké byl schopen. Jsou tu stoly pro polovinu říše, pomyslel si princ. A polovina říše se také dostavila. Bude velká škoda, jestli přijdu o tak vzácnou příležitost.
Z nejvznešenějších šlechticů Západozemí přijali pozvání do Harrenova tři. Prvním z nich byl Mace Tyrell, čerstvý pán Vysoké zahrady, navzdory mladému věku už značně tělnatý. Šlechtic hrdý na svůj titul, jenže bez vlastního názoru. Druhým pak Jon Arryn, starší muž, důstojný a vznešený stejně jako hory jeho panství. A společně s ním přijel i jeho bývalý svěřenec, mladý lord Baratheon. Mladík z rodu krví spřízněného s naším. Těžko mi mohou zabránit říct jim pár zdvořilých slov. A pak… Alespoň lord Jon by mi mohl naslouchat. Je to moudrý, zkušený muž, jemuž stačí jen naznačit. Bude nejspíš opatrný, ale i kdyby v mých názorech shledal něco nepatřičného, jistě si tento dojem nechá pro sebe. Jenže co další části země?
Lord Stark měl právě mnoho starostí s nápravou škod po odcházející zimě, proto se omluvil a zůstal ve svém sídle na severu. Místo sebe sem poslal alespoň všechny své potomky, tři syny a dceru. Zvláštní však bylo, že odřekl také pán Řekotočí. Možná z podobného důvodu. Nebo snad zaslechl, co by se mohlo dít, a nechce se tu raději do ničeho zaplést? Edmure Tully byl ještě příliš mladý, než aby mohl přijet sám; dívky, o něco starší, chyběly také. Jenže s nimi bych stejně jednat nemohl.
Dorana Martella, věčně bojujícího se špatným zdravím, zastoupil podle očekávání jeho bratr, princ Oberyn. Poslouží to k lepšímu či horšímu? Říká se mu Rudá zmije, ale možná že bude upřímnější než Tyrell se svým lichocením. A kvůli nemoci, ať už skutečné či předstírané, zůstal doma i muž, který byl až donedávna pobočníkem krále. Názor Tywina Lannistera ovšem znám, pomyslel si princ. Proto sem nepřijel. A navíc jistě nechtěl vidět, jak ztrácí svého dědice.
Lord Whent pronesl na úvod dlouhý a zdvořilostmi zkošatělý přípitek na panovníkovo zdraví a teprve pak už mohli konečně všichni usedli na připravená místa. Jídlo i výzdoba stolů byly skutečně bohaté. Stříbrné i pozlacené talíře, umně zdobené poháry, množství různých jídel připravených dvěma tucty kuchařů a armádou jejich pomocníků. Rolníci, lovci ani rybáři zásobující hrad se poslední měsíc jistě nezastavili, a to byly zdejší spižírny kvůli chystanému turnaji průběžně zásobovány z Roviny už od minulého roku. Kromě hudebníků, kteří hned začali hrát, čekalo před síní několik skupin kejklířů, aby mohli mezi jednotlivými chody předvést svá umění. Pán Harrenova skutečně udělal, co mohl, aby na turnaj přilákal co nejvíc šlechticů a jeho úsilí mělo úspěch. Ti, kteří nechtěli změřit své zbraně v klání, přijeli alespoň proto, aby se mohli setkat s ostatními a pohlédnout na vladaře, který v posledních letech opouštěl hlavní město jen zřídka. Takže teď ho vidí. Jaký mají pocit?
Princ se rozhlédl, aby mohl číst v jejich tvářích.
Pro ty, kdo v poslední době navštívili hlavní město, nebyl králův zjev ničím novým. Mace Tyrell, páni z korunních zemí, někteří šlechtici z Bouřlivých krajin, Darryové a Mootonové – ti všichni se na svého panovníka dokázali dívat s úctou, nebo ji aspoň dobře předstírali. I Oberyn Martell věděl, co má očekávat. Úsměv na jeho rtech ale nevypovídal o ničem.
Avšak zápaďané, kteří se kromě turnaje přijeli podívat především na jmenování Jaimeho Lannistera mezi členy Královské gardy, byli očividně zděšeni. Otcův šat je sice honosný, jenže nedokáže zakrýt jeho ztrhanou tvář ani zanedbaný vzhled. Kdyby k sobě alespoň před odjezdem pustil lazebníka, aby mu upravil vous a zkrátil nehty na rozumnou délku… Od svého věznění v Šerodolu ale král dotek břitvy nesnesl, neboť jej pokládal za možný útok na svůj život.
Podobné pocity jako vazalové Lannisterů museli mít také ostatní říční páni včetně hostitele, i když zdvořilost a strach je nutily nedávat to najevo. Princ si přesto všiml několika špatně skrytých úšklebků a znechucených pohledů. A ještě něčeho dalšího. Dívají se na mě a porovnávají si nás. To je ovšem další následek otcova rozhodnutí. Právě tomu se sám vystavil tím, že se rozhodl přijet.
Překvapen byl jistě i lord Baratheon. Naklonil se a cosi zašeptal svým přátelům, synům Rickarda Starka, kteří seděli vedle něj. Reakci starších dvou princ neviděl, jen ohromený výraz a včas ovládnutý smích toho nejmladšího. A to chlapec ještě netuší, že i nevhodný vtip chápe můj otec jako urážku říše. Za takový zločin je možné člověka mučit nebo dokonce popravit.
Elia se ale usmívala; měla radost, že po dlouhé době zase vidí svého bratra. Oberyn jí musel chybět, vždyť se rozloučili hned po naší svatbě. Jejich strýc, princ Lewyn, se však k rodinnému rozhovoru přidat nemohl, neboť právě dnes si král usmyslel, že Martell je nejvhodnějším z gardistů k tomu, aby při hostině držel stráž za panovníkovým křeslem. Otec rád ukazuje svou moc. I když ví, co tím způsobí, dá stejně přednost vlastnímu uspokojení.
Po první desítce chodů, během nichž se vystřídali tři zpěváci a žonglér s pochodněmi, následoval tanec. Pro začátek velmi pomalý a slavnostní, s postupným střídáním partnerů v řadě, plný úklon a vyměňovaných zdvořilostí. Elia tančila vždy velmi ráda. Vypadá šťastně. A dnes tu nemá ani dítě, o které by si musela dělat starosti. Alespoň pro ni má tedy dnešní večer smysl.
Přesto, sotva skončil druhý kus, se Elia musela znovu posadit. „Je mi líto, ale jsem dnes příliš unavená,“ odmítla další pozvání. „Chybí mi alespoň jedna klidná noc po cestě.“
„Zvláštní.“ Králův pohled, předtím zdánlivě nevšímavý, sklouzl najednou k princezně. „Nečekal bych, že naše malá opice ztratí tak brzy chuť předvést nám, co umí. Těžko uvěřit. Jak je to možné?“
Elia se odvrátila, se snahou zakrýt ruměnec po očividné urážce. Aerysův hlas však hned pozbyl jakéhokoli náznaku žertu. „Odpověz mi!“ vyzval ji ostře.
Elia zbledla. Podívala se, s jasnou prosbou o pomoc, nejdřív na svého manžela a pak na strýce; bylo vidět, že má strach. Jeden z důvodů, proč jsme po svatbě odjeli na Dračí kámen, pomyslel si princ. A hned první večer pod střechou se otec vrací ke starým urážkám. Lidé mimo náš stůl naštěstí zatím nic neslyšeli.
Lewyn Martell udělal krok od krále směrem ke své sestře. „Veličenstvo,“ začal, „snad…“
Ne, pomyslel si princ. Odpovědět musím já. Gardisty navíc váže jejich přísaha. „Odpusť, otče,“ řekl. „Ale domnívám se, že opice, o které mluvíš, zatím stále ještě čeká venku před síní. Společně s kejklířem, k němuž patří. Že je to tak?“ obrátil se k lordu Whentovi.
Lord překvapeně, ale naštěstí rychle přikývl. „Ano, to je pravda, Výsosti. Oba sice měli vystoupit až později, po akrobatech z Pentosu, ale jestli si Jeho Veličenstvo přeje, dám je zavolat hned…“
Aerysovy oči se zúžily. „Proč ne? Budou jistě zábavnější než to, co právě vidím.“
Další urážka nás obou. I když alespoň ne tak zřejmá; proto bude lepší ji raději přejít. Při silnější známce odporu by se otec nemusel ovládnout a na veřejné měření sil mezi námi je zatím příliš brzy.
Jenže Elia nedokázala nic dalšího snést. „Doprovodíš mne, drahý?“ požádala manžela rozechvěle. „Chtěla bych už odejít.“
„Samozřejmě.“ Princ věděl, že od ní nemůže žádat víc, přesto… „Měl jsem si to uvědomit. Je to dlouhý večer. Omluvíš nás, otče?“
Přesto je škoda, že nezůstala, řekl si v duchu, když se pak loučili před její ložnicí. Měla se usmívat na všechny přítomné místo krále, který tu každého odpuzuje už svým zjevem. Mohla ukázat vlídnou tvář, laskavost a pochopení. Snad by to napravilo špatný dojem. Jak jinak máme udržet říši a zároveň s ní naši linii? To, o čem se potají mezi lidmi mluví, je přece vzpoura. Doby, kdy nás díky drakům nemohl nikdo zvenčí ohrozit, jsou dávno pryč. Otec vidí jen sebe a jako by nechápal, že jde ještě o mnohem víc; přitom on sám by to měl vědět nejlépe. Bohužel ale věří jen svým rádcům a vlastní pokřivené mysli.
Když se princ vrátil do sálu, zjistil, že hudebníci změnili tón. Místo veselého tance s neustálým střídáním partnerů se nyní hrály dlouhé písně s volnějším tempem určené pro páry. Oberyn Martell vzal za ruku dceru pána domu, která se podle tradice měla stát při zahájení turnaje královnou lásky a krásy. Chystá se ji svést?
Lord Robert tančil s pružnou, hnědovlasou dívkou v šatech z modrého hedvábí vyšívaného stříbrem a chvílemi se ji snažil obejmout víc, než bylo vhodné. Jeho snoubenka, uvědomil si princ. Lady Lyanna z rodu Starků. Zdá se, že si ti dva spolu rozumí. Dívka byla mladá, snad teprve čtrnáctiletá; nicméně na to, že dosud neměla příležitost poznat dvůr, působila ve velké společnosti jistě a její krok byl mimořádně lehký. Baratheon si podle všeho vybral dobře.
Zábavy se tentokrát výjimečně účastnili také členové Královské gardy, dokonce i sám Bílý býk. V obležení žen se octl rovněž Jaime Lannister, oděný zatím ještě v barvách svého rodu. Vypadá hrdě a šťastně, jako ženich před svatbou. Tuší vůbec, jaká služba ho čeká?
Ser Barristan se však ženským útokům dokázal vyhnout s grácií a za partnerku si vybral velmi krásnou dívku z princezniny družiny, kterou už dlouho znal a která mu byla blízká téměř jako vlastní příbuzná. Štít půjčený od bratra ve zbrani. Jiný význam to při povaze sera Barristana mít nemohlo. Po tanci ale bude čas také na rozhovory. Chvíle, kterou bych možná mohl využít.
Princ se proto hned nevrátil ke stolu, ale vyhledal ve skupince, shromážděné u jednoho z krbů, mladého rytíře, který mu dříve sloužil jako panoš. „Sere Richarde?“
Richard Lonmouth se svým společníkům hned omluvil. „Ano, Výsosti?“
„Rád bych, abys zbytek dnešního večera strávil ve společnosti lorda Baratheona,“ řekl tiše princ. „Na svém území přece nepobývá často, že? Ani teď, když je plnoletý.“
„Ne, Výsosti.“ Rytíř s kabátcem zdobeným v lemech vyšitými polibky a lebkami přikývl. „Lord Robert zatím stále tráví většinu času u svého bývalého pěstouna v Údolí. Je ovšem pravdou, že někteří z jeho vazalů už se nad tím pozastavují.“
Jde skutečně jen o pouhou lehkomyslnost mladíka, co kvůli zábavě přenechal svou zemi jiným? Nebo je za tím i něco jiného? „Pokus se zjistit víc o jeho záměrech. Možná má pobyt vašeho lorda v Orlím hnízdě ještě další důvody. Při poháru vína se často dozvíš mnohem víc, než když se zeptáš přímo. Mohl by ses toho úkolu ujmout?“
„Jsem ti k službám, Výsosti. Mám se ptát na něco konkrétního?“
„Raději ne. Buď opatrný. Spíš mu naslouchej a povzbuzuj ho. Zeptej se ho, zda se také zúčastní turnaje a pochval jeho volbu, ať už ti řekne cokoli. Pak se ho začni vyptávat na všechny šlechtice, kteří oznámili, že tu budou bojovat. Pijte společně na úspěch toho, komu přeje. A pak se ho zeptej…“ Jak na lorda Roberta zapůsobil můj otec, už vím. Baratheonové se jen málokdy dokáží ovládat. Ptát se přímo na krále by proto bylo nebezpečné. „Zjisti, co si myslí o mně.“
Píseň mezitím skončila a tanečníci se tedy mohli mezi sebou vyměnit. Oberyn Martell se rozhlédl po síni a zamířil k dívce, kterou si tentokrát bezpochyby vybral podle jejího půvabu. Selmy si bude muset najít jinou partnerku.
Bílý rytíř však už o další tanec zjevně nestál. Potom, co se musel své společnice vzdát, přešel raději k vyvýšenému stolu a tam se uklonil před králem, obklopeném hloučkem pochlebovačů z Roviny. Že by se otcova nálada díky nim zlepšila natolik, že by byl ochotný souhlasit s výměnou své osobní stráže? Zdálo se, že ano. Takže Lewyn Martell si dnes přece jen může promluvit se svým synovcem. Nakonec budu Tyrellovi a jeho nohsledům ještě vděčný.
Král o něco později skutečně odcházel z hostiny téměř spokojen; slavnostní fanfárou při jeho odchodu ale musel být ukončen i tanec. Hosté se znovu usadili a vzápětí přispěchali sluhové s dalšími konvicemi vína a džbány medoviny. Šance pro sera Richarda, aby se pokusil splnit svůj úkol.
Jenže na stejný okamžik čekal ještě někdo jiný; černý bratr, který tu hledal nové muže pro Noční hlídku. Takže otec ho během své přítomnosti nenechal promluvit. Šlo o porušení práva, které platilo již osm tisíc let. Snad se alespoň někdo přihlásí. Vždyť víc rytířů na jednom místě se sejde jen málokdy.
Až po tomto proslovu došlo také přece jen i na sera Richarda. Jeho přátelský rozhovor s mladým lordem Bouřlivých krajin plný přípitků začal dobře. Vypadají jako staří přátelé, a ne jako muži, co spolu do dnešního večera téměř nepromluvili.
Bohužel, brzy se vše zvrtlo. Poháry se zvedaly stále častěji a najednou už vůbec nešlo o to, na čí zdraví budou vypity, ale jen o to, kdo jich vyprázdní víc. Rytíř se držel statečně a zvládl tolik, že jiný by se vzdal už při polovině toho množství; přesto byl i přes hlasité povzbuzování přihlížejících nakonec poražen. Škoda. Zítra si nejspíš nebude pamatovat ani slovo z toho, co předtím slyšel.
Sera Richarda museli ze síně odnést; dostalo se mu však ještě uznání, které lord Robert vyslovil značně ztěžklým jazykem. I na něm si ale vítězství si vybralo svou daň. Stále se sice ještě držel na nohou, nicméně tak vratce, že přátelé raději odvedli na čerstvý vzduch i jeho.
Poté, co pitka skončila, nastal zvláštní klid. Chvíle jako stvořená pro píseň, napadlo prince.
Svou myšlenku vyslovil nahlas vlastně jen mimoděk. Nicméně zaslechl ji lord Whent a při své snaze vyhovět vznešenému hostu ji navíc hned pochopil jako přání. „Přineste z královských komnat harfu,“ nařídil. „Máme velké štěstí – Jeho Výsost nás dnes poctí jednou ze svých písní.“
Dobrá. O čem mám ale zpívat? Princ na okamžik zavřel oči. Toto místo má vlastní duši, smutnou a zlomenou. Harrenov neodešel najednou v plamenech jako Létohrad. Zůstal tu a slouží dál, z velké části zbavený své dřívější síly a pokřivený ohněm. Z Dobyvatelových rukou přešel k jeho vazalům; žádný rod si však pevnost dlouho neudržel a ani z ní nevzkřísil víc než odlesk toho, čím kdysi po dokončení tak krátce byla.
Když v duchu probíral všechny, kdo v Harrenově dříve žili, vzpomněl si na příběh, co se tu odehrál před víc než stoletím. To je píseň, kterou bych měl dnes večer zpívat, napadlo ho. Jen vystihnout její podstatu, jak potřebuji. Původní nápěv, určený pro loutnu, si kdysi upravil a teď musel chvíli vzpomínat, než si jej znovu dokázal vybavit v patřičné podobě. Ano, řekl si nakonec. Očekávají píseň o lásce. Tu jim dám; ale zároveň bude patřit i k Harrenovu.
Ověřil si naladění strun a když hosté kolem ztichli, začal.
„Za dlouhých nocí
dokáží hvězdy
pohlédnout do tváří
lidem, co odešli.
Najdou je a poví
příběh z doby války,
v níž draci jezdce do bitev nesli.“
Píseň z období Tance draků vyprávěla kromě bojů hlavně o náklonnosti, co tehdy nečekaně vznikla mezi princem Daemonem a prostou dívkou. Princ, odvážný a smyslný muž bez skrupulí, byl bratrem Viseryse I. a druhým manželem jeho dcery, královny Rhaenyry. Protože Viserys odkázal Rhaenyře trůn v rozporu se zavedenými zvyklostmi, musela si jej vydobýt od svého mladšího nevlastního bratra Aegona, a podařilo se jí to jen na krátký čas.
Když během války ztratila královna několik svých příbuzných, včetně syna, vzpomněla si na radu, kterou dostala ještě dřív, než otevřeně uplatnila svůj nárok, a zkusila najít další bojovníky schopné létat na dracích i mezi nemanželskými potomky Targaryenů. Jedním ze čtyř, co tehdy tváří v tvář drakovi přežili a dokázali jej ovládnout, byla i chudá, nevzdělaná dívka z podhradí Dračího kamene, která se prý snad jmenovala Kopřiva.
Manželství Daemona a Rhaenyry v té době již ochladlo natolik, že spolu jen málokdy sdíleli lože a princ, odjakživa známý svou zálibou k ženám, často odcházel hledat potěšení jinam. Jeho vztah ke Kopřivě byl však zvláštní – dokonce natolik, že se o tom, jak daleko vlastně zašel, dlouho přeli kronikáři nejen se zpěváky, ale i mezi sebou. V každém případě Rhaenyra podezřívala svého manžela z nevěry, a proto chtěla dát jeho přítelkyni bez dalších důkazů zavraždit. Když se to Daemon dozvěděl, Kopřivu sice opustil, ale ne proto, aby se vrátil ke královně. Místo toho vyzval na souboj jednoho z hlavních Rhaenyřiných protivníků, mladšího Aegonova bratra Aemonda. Oba muži padli právě zde a společně se svými draky spočinuli ve vodách jezera pod Harrenovem.
Princ nechal do ticha doznít poslední akord. Pak odložil loutnu a zvedl od ní oči, aby zjistil, jak jeho píseň zapůsobila na ostatní.
Byla víc než hodina po půlnoci, takže většina žen, co by mu jindy rády naslouchaly, síň dávno opustila. Přesto se nikdo neodvážil promluvit a rozhodně to nebylo jen kvůli úctě k dědici království.
Mlčeli dokonce panoši, kteří by jindy, rozveselení vínem, jen stěží dokázali držet jazyk za zuby. Mlčeli také dospělí muži, jimž píseň připomněla, jaké to je, stanout ve válce proti nepříteli a jak snadné je při tom ztratit život.
Žena však stála blízko jen jediná, šedooká dívka ze severu. Plakala. Tiše, bez hlasitého vzlykání, na něž byl princ u sotva odrostlých děvčat zvyklý, dokonce bez jakékoli stopy afektovanosti, kterou občas vídal u dospělých žen; nic víc než slzy na tvářích. Pláče, jako by také ztratila všechno, co pro ni mělo cenu, pomyslel si s údivem. Jako by si to, co milovala, vzalo zdejší jezero. Ona mi opravdu rozuměla.
Dojalo ho to. Právě od ní by nic podobného nečekal. Copak Starkové vytesaní z ledu mají v sobě také cit? Zvláštní. Kdybychom byli sami, mohl bych jít za ní a zeptat se… Jenže sami nebyli.
Dívčina smutku si ale všiml i její mladší bratr. Dospělý muž by se zachoval dvorně a pokusil se ji utěšit, nebo alespoň její dojetí respektoval. Chlapec však zatím kvůli svému věku podobnou schopnost postrádal. „Ty pláčeš?“ zeptal se nejdřív své sestry nedůvěřivě a pak se rozesmál. „Proč? Kvůli jednomu starému příběhu? Ty, která jezdíváš s otcem na lov?“ Zdálo, že ho to velice pobavilo. „Ty, která na nádvoří vždycky křičíš, že jenom zbabělec šetří svůj meč? To přece nemůžeš myslet vůbec vážně, Lyo. Vždyť je to hloupé.“
Dívka si okamžitě setřela slzy a napřímila se. „Hlupák jsi ty, Bene,“ odsekla mu. Jenže chlapce to ani trochu nezarazilo. Dívka se rozhlédla, vzala nejbližší pohár vína a vylila je bratrovi do vlasů. „Aby ses nesmál věcem, kterým nerozumíš!“ Postavila pohár zpátky na stůl a bez rozloučení vyběhla ze síně. Chlapec si otřel rukávem obličej a v rozpacích se obrátil k mladému seveřanovi, který seděl vedle něj. „Ona se vrátí,“ řekl mu nejistě. „Hádáme se často. Umí být prudká, ale brzy mi všechno odpustí.“
Pak máš štěstí, pomyslel si princ. Můj bratr je ještě dítě, ale ani na zdánlivou křivdu nikdy nezapomíná. To mají s otcem společné.
Jenže se jim vlastně nemohu divit, napadlo ho ještě, když pak procházel labyrintem chodeb ke svým komnatám. Protože ve skutečnosti jsem takový i já.