PRINC
(napsala: čejka)
Dopis ho pálil, jako kdyby byl napsán písmeny z rozžhaveného kovu.
Drahý, vždy jsem se Tě snažila pochopit a pomáhat Ti ve všem, co sis přál… Četl ta slova několikrát a působila na něj stále stejně.
Svítání bylo na dosah. Kolem zatím vládlo ticho. V Rudé baště i v Dračím kameni se přitom vždy už od poloviny noci roztápěly pece v kuchyních, přes nádvoří přecházeli podomci s koši dřeva do krbů nebo strážní, služky zametaly podlahy na chodbách a prostíraly stoly k snídani. Tam jsem nikdy nebyl sám. Soukromí jsme neměli dokonce ani s Eliou, pomyslel si. Varysovi špehové, otcovi špehové, všichni, kdo se toužili zavděčit zároveň jim dvěma i mně. Až tady jsem začal opravdu žít.
„Výsosti. Mohu ti nějak pomoci?“
„Arthure.“ Ani on nemůže spát. „Posaď se.“
Vysoký rytíř v kroužkové košili a bílé tunice přijal místo na omšelé kamenné lavici. Tmavé údolí pod nimi zůstávalo tiché.
„Máme se připravit na odjezd?“
I on si myslí, že je to nutné. „Ne,“ odpověděl stručně.
Rytíř byl překvapen. „Jak si přeješ, Výsosti. Ale…“ zaváhal.
Otec by žádnou námitku nesnesl, pomyslel si princ. Ani já bych neměl. Jenže Arthur je můj nejlepší přítel, bližší, než mi kdy byl kdokoli z vlastní rodiny. „Mluv dál,“ pobídl ho.
„Věci už zašly příliš daleko, Výsosti. Vzpoura… Kdyby se podařilo přesvědčit krále, aby všem třem vzbouřeným lordům nabídl milost a odškodné, snad by se ji ještě podařilo zastavit. Jinak tato válka zasáhne celé Západozemí.“
„A ty se domníváš…“
„Nikdo jiný než Tvoje Výsost to nedokáže. Lord Merryweather| je příliš slabý.“
Bohužel král vyhoví jen těm, co mu přikyvují. „Ani mně nebude otec naslouchat. Pokud se pokusím o cokoli, co nebude v souladu s jeho přáním…“ Až se vrátím, budu muset nejdříve čelit jemu. Vždyť k válce nás dohnal on. Možná proto, že si tak vybil část hněvu, který chtěl ve skutečnosti namířit proti mně. Kdybych jen tehdy tušil, jak daleko zajde…
Rytíř se přesto nevzdal. „Chápu, Výsosti. V sázce je však příliš mnoho. A zdraví Jeho Veličenstva se přitom stále zhoršuje. Co když přišel čas…“
„Na vládu regentů? O tom jsme spolu mluvili už několikrát. Jenže to předpokládá zbavit se poloviny malé rady a získat na svou stranu většinu hlavních rodů. Kvůli Chelstedovi k tomu nebyla příležitost ani v Harrenově.“
„Nemohla by lady Lyanna napsat dopis svému bratrovi?“
„I pokud bych ji k tomu přesvědčil, nemyslím, že by to pomohlo. Nový lord Stark není sice tak prudký jako jeho starší bratr, ale stále mezi námi leží krev jeho nejbližších příbuzných.“ Ani Lyanna na to jistě nedokáže zapomenout.
„Kdyby Jeho Veličenstvo souhlasilo s dodatečným sňatkem…“
„To by snad byla možnost, jak usmířit alespoň Sever. Ovšem nevím, co by k tomu mého otce přimělo.“
Oba se odmlčeli.
„Zatím se nemohu vrátit,“ promluvil nakonec princ. „Ne bez spojenců. Je třeba zjistit, zda by s našimi plány i za těchto okolností souhlasili Hightowerové. Doufám, že ser Gerold pochopí, že je to také v zájmu mého otce. Ať vládne jako král dál, ale jen s pravomocemi, které nikoho neohrozí. Tyrellové bezpochyby přejdou na stranu toho, kdo bude mít větší šanci uspět. Lady Olenna se o to postará. A kdyby se nám podařilo získat Tywina Lannistera…“
„Ser Jonothor by řekl, že pro to stačí jen unést ještě i jeho dceru.“
Princ se hořce usmál. „Snad najdeme jiný způsob. Můj otec lorda Tywina urazil už mnohokrát. Mezi mnou a Lannistery však kromě onoho neuskutečněného sňatku žádný důvod k zášti není.“
„A Martellové? Dopis, který jste dostal, Výsosti…“
„Princ Doran nechce bojovat na žádné straně. K vzbouřencům se sice nepřidá, ale zatím je příliš rozhořčen, než aby nám poskytl vojsko. Elia mi však píše, že pokud se k ní vrátím, přesvědčí ho.“ Podpořím Tě, i má rodina, tak jako jsem to dělala vždy. „Čeká naše druhé dítě. Mělo by se narodit tři nebo spíš čtyři obraty měsíce před koncem roku.“ Sevřel v ruce svitek s řádky, které mu napsala. Stalo se to v některé z našich posledních společných nocí, kdy Elia doufala, že se nám ještě podaří zapomenout na Harrenov. „Rád bych byl u ní, avšak za těchto okolností to nejde. Selmy si naštěstí nebude jistý tím, že mi její dopis předali. Právě tak to vyřídí i v hlavním městě. Musím těch pochybností využít, abych získal čas.“
„Možná bychom se měli pokusit jednat i s lordem Arrynem,“ navrhl rytíř. „Je to rozumný muž a vládě regentů by byl jistě nakloněn.“
„Snad. Máš pravdu. To on byl přece první, kdo se po zvážení všech okolností rozhodl pro vzpouru. Díky svému vlivu by stále mohl zapůsobit na Starky. Jen je třeba najít vhodného prostředníka. Sám s Údolím teď jednat nemohu, to by můj otec samozřejmě chápal jako zradu.“
„A Robert Baratheon?“
Slunce právě vycházelo. Jeho rozechvělý jas vysvobodil z šera starou tvrz s věží střežící opuštěné solné doly v údolí. Na západní straně se pak jako další hradba za ní zjevily skály zdejších rudých hor. Jako když strhnete plášť, pomyslel si princ. Jako když nůž řízne až do krve. „Myslíš, že bychom se mohli usmířit?“ odpověděl. „Rád bych se o to pokusil. Jenže skutečnost, že ho můj otec chtěl dát zabít, by lord Robert zřejmě přešel snáz než to, že jsem mu vzal jeho dívku. Mezi námi je teď už jen nenávist. A jedině bohové vědí, zda ji jednou dokáže něco ukončit.“