Jaime I
(napsala: čejka)
„Sere? Je čas na tvou hlídku.“
Jaime se posadil na lůžku a rozespale si vymnul z očí zbytky spánku. Mladý hlas, který neznám. A žádný pozdrav nebo omluva. Co má tohle být?
Před ním stál panoš starší než on sám a podával mu čerstvě vypranou bílou tuniku. Jaime to ignoroval. „Jsi tu nový, že?“ zeptal se. „Být tebou, raději bych si tu příliš nezvykal. Jsem si jistý, že tak drzého sluhu jsem nikdy neměl.“
Panoš se na něho překvapeně podíval a ruka s tunikou mu klesla. Otevřel ústa k odpovědi, ale pak je zas zavřel. Nic podobného jistě nečekal; vždyť označit ho za sluhu byla urážka.
Třetí syn třetího syna, kterého poslali ke dvoru s nadějí, že tu možná jednou jako rytíř zůstane, pomyslel si Jaime. Jen ať si svůj zdejší chléb hezky zaslouží.
Venku byla ještě tma. Jaime se dal rychle do pořádku, snědl snídani, kterou mu i s čistou tunikou přinesl panoš, a vyšel na chodbu. Všude ještě hořely louče, takže věděl, že má dost času. Přesto při chůzi přes nádvoří přidal do kroku. Gerold Hightower si velmi zakládal na kázni svých mužů, v žádném případě je nerozmazloval a první věc, kterou každému z nich vštípil, byla přesnost.
Chybí mi Cersei, uvědomil si Jamie cestou ke královým komnatám. Postrádal ji, v chladných ránech jako toto především fyzicky. Obdivu mladých dam u dvora si sice užíval dost, i jejich milostných psaníček a letmých dotyků, dokonce pokusů o polibek; nikdy si však nevzal o nic víc. Svůj důvod ke zdrženlivosti znal, nechápal ale, jak mohou podobným výzvám odolávat jeho bratři ve zbrani.
Všichni do jednoho totiž přitahovali pozornost. I ti nejstarší z nich, velitel gardistů Gerold Hightower a Barristan Selmy. Oba sloužili u dvora ještě před Létohradem a krátce poté si získali úctu svými činy ve válce Devítigrošových králů. Dva rytíři, o nichž se zpívaly tucty písní, a bylo těžké říct, který z nich je slavnější. Hightower byl stále ještě vcelku pohledný muž, vysoký a obdařený mimořádnou silou. Po tolika letech už ho ale před ženami chránila nejspíš jeho pověst, neboť o několika kráskách, které odmítl, se mezi lidmi vědělo. Nicméně předtím, než vstoupil do Královské gardy, si podle jeho vlastních vzpomínek na Staré Město, o něž se občas podělil, neodříkal vůbec nic. Proč by také měl; vždyť jako syn tamního lorda si tehdy mohl mezi dívkami vybírat.
Ser Barristan šel ve své zdrženlivosti ještě dál a kvůli bílému plášti se vzdal dědických práv prvorozeného syna a rovněž své snoubenky. Ten si udělal milenku ze své přísahy. Vzor všech rytířských ctností, ušklíbl se v šeru Jaime. U něj skutečná dívka nemá šanci.
Jonothor Darry a Oswell Whent se mu zdáli přístupnější. I oni se sice většinou tvářili, že ženské půvaby nevidí, ale Jaime si všiml, že se občas přece jen rádi ohlédnou za některou zdejší pěknou dámou či služebnou. Pokud šlo o Lewyna Martella, podle několika Whentových dvojsmyslných narážek Jaime pochopil, že strýc princezny Elii je zcela jiného ražení a měl, či dokonce stále má, milenku skutečnou… i když byl samozřejmě natolik opatrný, aby ji držel stranou dvora a navenek zachovával dekorum.
Záhadou však v tomto ohledu zůstával Arthur Dayne. Jeho si Jaime ze všech gardistů vážil nejvíc; vždyť měl nedávno příležitost poznat ho blíž při honbě za psanci z Královského lesa. Tam ser Arthur dokázal, co se předtím nikomu jinému nepodařilo – svou velkorysostí a pochopením si získal místní vesničany, a tak připravil lupiče o jejich spojence. Nakonec zabil v souboji i obávaného vůdce bandy a všechny psance, kteří přežili, poslal na Zeď. Avšak, stejně jako princ Lewyn, pocházel tento rytíř z Dorne známého uvolněnými mravy. Že by se tak snadno zřekl žen? Ke všemu byl první, koho si korunní princ vybral, aby ho doprovázel při únosu dcery lorda Starka. To Jaimeho obdiv trochu zchladilo. Takže Dayne na svou službu doplatil a společně s Whentem se stal kuplířem.
Jako vojáci byli ovšem Jaimeho noví bratři skutečnou elitou Západozemí. Bojovat s nimi ho těšilo dokonce tolik, že ve chvílích, kdy mohl s některým z nich zkřížit zbraň, přestával litovat, že ztratil Cersei. Přitom jsem se dal k bílým plášťům proto, abych jí mohl být nablízku, přemítal. Jak ironické, že právě kvůli tomu nás otec potom rozdělil.
Když dorazil ke královu soláru, zjistil, že už tam na něj čeká ser Barristan, aby mu předal stráž. Dřív bylo obvyklé, že drželi hlídku ve dvou, ale teď, když se počet gardistů přítomných v hlavním městě zmenšil ze sedmi na pět, se museli střídat jinak. Selmy se tvářil vážně. „Řekl bych, že dnes to na klidnou službu nevypadá,“ přivítal Jaimeho. „V noci přiletěl pták s dopisem. Král zuří.“
„Proč?“
„Rackov padl.“
Jaime měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Rychle se odvrátil, ale úsměv se mu zcela skrýt nepodařilo. Vždyť nový králův pobočník, lord Merryweather, předtím krále ujišťoval, že Jon Arryn je jen bázlivý starý muž, kterého stačí vyděsit ukázkou síly a poslechne na slovo. Proto poslali k západním hranicím Údolí mnohem méně vojáků, než radil Hightower. Lord Arryn ale rozkaz, který ho nutil k vraždě jeho bývalých svěřenců, nečekaně odmítl a rozhodl se naopak hájit své území. Takže stařec si vzal zpátky, co mu patří. Zřejmě tak neschopný ještě nebude.
Jaimeho však veselí přešlo hned ve chvíli, kdy vstoupil dovnitř. Aerys seděl na zemi uprostřed spouště ze střepů a strhaných závěsů. V tak hrozném stavu ho Jaime snad ještě neviděl. Král těkal očima po místnosti, jako by hledal na koho zaútočit. Mimoděk přitom trhaně pohyboval prsty, které tak s dlouhými, měsíce nestříhanými nehty, připomínaly víc než kdy jindy dravčí pařáty.
Aerys měl na sobě jen zmuchlaný noční oděv a jeho vlasy i vous byly špinavé a zcuchané, přestože včera výjimečně dovolil, aby se mu věnoval lazebník. Pouze z jeho hlasu se proto dalo poznat, že zatím ještě zcela nepřekročil hranici příčetnosti. „Kde je Merryweather?“ zeptal se ostře. „Chci, abyste ho sem okamžitě přivedli. Za tohle se mi bude zodpovídat.“
Sluhové vyděšeně couvli, ale Jaime se jen hluboce uklonil. „Jak si přeješ, Veličenstvo.“
Nový králův pobočník, lord Owen Merryweather, nesahal bezpochyby tomu předchozímu ani po paty. Chyběla mu prozíravost, ráznost i dlouholeté zkušenosti se správou říše a předčil Tywina Lannistera pouze v jedné věci – ve schopnosti zavděčit se králi. Merryweather svou oddanost k němu projevoval tak silně, že si naopak znepřátelil korunního prince.
Jaime proti lordu Owenovi vlastně nic osobního neměl; přesto vytáhnout ho z postele a předhodit králi byl okamžik radosti, který si dopřál s velkým potěšením. Škoda, že tu scénu nevidí můj otec. Možná, že by se konečně usmál.
Několik dní poté dostali ještě další špatné zprávy. Eddardu Starkovi se podařilo doplout do Bílého Přístavu, což znamenalo, že kromě Údolí brzy povstane také celý Sever. Navíc se dalo předpokládat, že lord Robert, který vedl útok při dobytí Rackova, odjel svolat své vlastní vazaly. „Musíme mu v tom zabránit,“ prohlásil hrdinsky Merryweather a vyslal na honbu za ním flotilu lodí. Žádná z nich ale neuspěla. Pobočník se tedy pokusil vyjednávat přímo s lordy Bouřlivých krajin a zřejmě je odhadl dobře, protože se mu nakonec podařilo získat několik z nich na svou stranu. „Fell, Cafferen a Grandison,“ vyjmenovával je králi s radostí a ten byl tak potěšen, že ten večer pouze zbil dva sluhy za to, že mu příliš brzy otevřeli dveře.
Později se v hlavním městě dozvěděli o bojích, které teď musí Robert Baratheon na svém území svádět s lordy, co mu vypověděli poslušnost. „Jeho lidé ho brzy udolají sami,“ sliboval lord Merrywheater. „A když ne, bude tak oslabený, že si ho naše armáda jen sebere ze země.“
Králova nálada tedy nějaký čas zůstala dobrá. Varys byl ale přesto znepokojen, a tak na jeho naléhání nakonec odjel do Dorne Barristan Selmy. Měl navštívit prince Dorana a důrazně si vyžádat jeho vojsko, neboť Sluneční oštěp se zatím ke vzpouře stavěl dost vlažně.
Druhým úkolem sera Barristana pak bylo pokusit se najít korunního prince. Rhaegar tehdy před únosem dcery lorda Starka odjel z hlavního města ve společnosti dvou gardistů a pokud mu některý z nich pomohl najít úkryt, jen těžko to mohl být Oswell Whent. Poblíž Harrenova by byla princova družina příliš nápadná; hrad Dayneů se ale nacházel až na jihu Západozemí. Podle Varyse bylo proto třeba pátrat hlavně v Dorne a na východním pobřeží Roviny; předpokládal, že Bouřlivým krajinám by se Rhaegar se snoubenkou tamního lorda raději vyhnul. Horší možností ovšem bylo, že princ odjel až za Úzké moře; pak ovšem mohl po sobě nechat alespoň stopu v některém z přístavů. Selmy s sebou pro případ, že uspěje, vezl dopis, který napsala princezna Elia. Kromě jiného v něm manželovi sdělovala, že za několik měsíců očekává dalšího potomka.
Ještě před návratem sera Barristana však přišly z jihu zvěsti zcela jiného druhu. Robertu Baratheonovi se podařilo shromáždit dostatečně velké vojsko a s ním se postavil proti těm, kdo se mu vzepřeli. Utrpěl sice nejdřív porážku od lorda Tyrella u Jasanobrodu, po ní však zvítězil v jednom dni dokonce ve třech bitvách, kdy u Létohradu porazil postupně lorda Grandisona, Cafferena i Fella. Dalo se očekávat, že se brzy vydá na pochod na sever, aby se spojil s ostatními vzbouřenci. Bylo proto nutné zastavit ho dřív, než k tomu dojde.
Taková akce si ovšem žádala schopného velitele, k němuž měl váhavý, opatrný lord Merryweather hodně daleko. Aerys se ho proto okamžitě zbavil a poslal do vyhnanství. Dalším pobočníkem byl pak jmenován muž zcela jiného charakteru – mladý a velmi rázný lord Jon Connigton, který hned začal napravovat škody, které předchozí pobočník způsobil svou nečinností.
Ze všeho nejdřív Connigton napsal dopisy všem lordům, kteří se zatím na rebelii nepodíleli. Sliboval i vyhrožoval, podle toho, co se domníval, že bude účinnější, a díky slibům tak snadno, byť ne právě levně, získal pro krále armádu Tyrellů. S trochou nátlaku se dala očekávat i spolupráce Řekotočí, neboť Hoster Tully byl velmi pragmatický člověk a dokázal si spočítat, co pro něj bude výhodné. Někteří z říčních lordů jako Mooton nebo Darry dokonce na jeho názor ani nečekali a jasně se vyslovili pro loajalitu koruně.
Sluneční oštěp se ale zatím pořád zdráhal. Ser Barristan bohužel nebyl, vzhledem ke své upřímnosti, právě nejlepším vyjednavačem, a tak zřejmě vylíčil události, které vedly ke vzpouře, až příliš pravdivě. Dorne mělo poskytnout pět tisíc vojáků, jenže ti se svým příjezdem nijak nespěchali. Král se proto rozzlobil. V dalším dopisu, který poslal Doranu Martellovi, už bylo jasně řečeno, že pokud válka zasáhne hlavní město, bude ohrožen i život princezny Elii. A kvůli ní tedy dornský princ nakonec rychle vypravil na cestu dokonce dvakrát tolik vojáků, než slíbil poslat původně.
Stranou tak zůstala pouze Casterlyova skála. Otec se už nejspíš nechce ke koruně vrátit, uvažoval Jaime. Kdy to pochopí král? Nebude přece věčně věřit Pycelleho výmluvám o ztracených ptácích.
Velmistr ale k omluvě Tywina Lannistera našel ještě další důvody. „Nezapomínejme, že je stále nemocen,“ vysvětloval králi i malé radě. „A podle zpráv, které ze máme od námořníků, troufalost železných mužů v poslední době vzrůstá. Síly západních zemí jsou proto nyní třeba k obraně pobřeží a stáhnout je sem by znamenalo ohrozit velkou část říše včetně Starého Města.“
Jednou časně ráno po noční službě stál Jaime na hradbách Rudé bašty a pozoroval stěžně lodí ve vodách Černovodého zálivu. Možná jsem se měl stát raději námořníkem, přemítal. Odplout si pro slávu do Ašaje a k Tisíci ostrovů jako Mořský had…
„Krásný východ slunce, že, sere?“
Jaime se ohlédl. Zdá se, že velmistr stejně jako já zatoužil po čerstvém vzduchu. „Ve skutečnosti jsem se díval na přístav,“ odpověděl. Doufám, že to byl jen zdvořilý pozdrav.
Starý muž ale došel až k němu. Plachty velkých galér se právě barvily ranním sluncem. „Nádherné,“ řekl a povzdychl si. Chvíli se mlčky díval, jako kdyby sem přišel jen kvůli tomu pohledu. Pak se však zeptal: „Žádné zprávy od tvého otce, sere?“
Jaime se zarazil. Možná jsi nějaké četl ty. K dopisům, které sem přinesou krkavci, máš přece přístup dřív než my všichni.„Proč? Měl bych je snad mít?“ Otec s ním téměř nepromluvil, ani mu po nikom neposlal vzkaz od chvíle, kdy zjistil, že Jaime vstoupí do Královské gardy. Jaký by měl důvod psát mi právě teď?
V koutku Pycelleho úst se objevil jemný úsměv. „Asi si to neuvědomuješ, sere, ale lord Lannister má nyní v rukou velkou moc. Téměř tak velkou, jakou míval dřív coby správce Západozemí.“ Krátce se rozhlédl. Byli sami, nejbližší strážní stáli více než padesát kroků od nich. Velmistr proto pokračoval, jen tišším hlasem. „Zřejmě víš, sere, že snahy o svržení krále se objevují už dlouho. Začaly jeho zajetím v Šerodolu; nicméně k různým menším pokusům o spiknutí zatím docházelo jen mezi nižší šlechtou. Teď však došlo ke skutečné vzpouře, ke vzpouře velkých rodů. Starkové i Baratheonové k ní, pravda, byli donuceni, ale Jona Arryna král velmi podcenil. Proto teď tolik záleží na tom, k jaké straně se přidá tvůj otec. Pokud by na Údolí zaútočil v době, kdy je postavení lorda Bouřlivých krajin ohroženo a Sever teprve sbírá síly, mohl by celé povstání rozdrtit. Pokud by si však zvolil jinak…“ Velmistr se tázavě podíval na Jaimeho.
Ten jen pokrčil rameny. „Vůbec netuším, jaké má můj otec úmysly. Jistě však zachová věrnost králi.“ Chtějí mne snad také obvinit ze spiknutí, aby pak mohli otce vydírat?
Pycelle však chápavě přikývl. „Ovšemže. Jen předpokládám, že lord Lannister si bude za svou loajalitu žádat určitou cenu. Oba přece tušíme, že se nezdráhá jen kvůli svému zdraví. Proto, sere, pokud by se ti ozval a vyslovil se, co žádá za svůj návrat… pokusím se přesvědčit Jeho Veličenstvo, aby se požadavky tvého otce zabývalo.“
„Otec za sebe obvykle mluví sám,“ odpověděl opatrně Jaime. Velmistrovo přání navíc není královým. Ani přáním jeho pobočníka či ostatních rádců – to zjistil už dávno. A co chtěl otec ze všeho nejvíc, mu stejně dát nemohou. Jedině snad že by král vydědil potomky princezny Elii.
Pycelleho žádostí se však Jaime nakonec trápit nemusel, neboť žádný vzkaz z domova nedostal. Rozdělení sil zůstalo stejné a Jaime mohl později, tentokrát z městských hradeb, jen sledovat, jak z města vyráží dlouhý průvod ozbrojenců, aby se připojil k oddílům tábořícím před městem. Vojsko vedl sám lord Connigton, který o pomoc králových gardistů vůbec nepožádal. Nejspíš aby se s nimi nemusel dělit o slávu, říkalo se všude ve městě.
Jaime měl proto zůstat v Rudé baště společně se svými zbylými bratry. Nebyl sám, jehož služby pobočník odmítl; přesto si připadal jako pes, kterého nechali doma při lovu. Cersei. Vidět ji znovu nahou v lázni… říkal si, když se snažil na tu křivdu zapomenout. Jenže jeho sestra byla daleko a jemu zbylo jen hlídat krutého, pološíleného muže a snažit se vyhovět jeho vrtochům. K tomu jsem tolik let trénoval na cvičišti? Vždyť své umění teď ani nemohu použít. Král mu vzal možnost bojovat na turnaji v Harrenově a Jon Connigton ve válce.
Cersei… opakoval si Jaime, když přihlížel dalšímu záchvatu Aerysova vzteku. Ji připravili o sňatek s princem a mně o většinu z toho, oč jsem stál. Copak se takhle dá žít? Jenže my dva se už nejspíš nikdy nesetkáme.