Bouře mečů – Sansa I

Ukázková kapitola z nového vydání Bouře mečů v překladu Petra Kotrleho.

SANSA

Pozvánka působila celkem nevinně, ale pokaždé když si ji Sansa přečetla, sevřel se jí žaludek. Má být královnou, je krásná a bohatá a všichni ji milují. Tak proč by chtěla povečeřet s dcerou zrádce? Říkala si, že třeba je za tím zvědavost; možná si Margaery Tyrellová chtěla konkurentku, kterou vytlačila, důkladně prohlédnout. Je možné, že ke mně cítí zášť? Myslí si, že jí přeju jen to nejhorší…

Sansa se dívala z hradeb Rudé bašty, jak Margaery Tyrellová a její doprovod stoupají na Aegonův vrch. Joffrey se setkal se svou novou nastávající u Královy brány, aby ji přivítal ve městě, a pak už pokračovali bok po boku rozjásanými davy. Joff se blyštěl v pozlacené zbroji a to Tyrellovo děvče okouzlovalo v zelených šatech s pláštěm z podzimních květin, který mu vlál z ramenou. Bylo jí šestnáct. Měla hnědé vlasy a hnědé oči, byla štíhlá a krásná. Lidé vyvolávali její jméno, když je míjela, zvedali děti, aby jim požehnala, a pod kopyta jejího koně házeli květy. Nedaleko za ní ji následovaly matka a babička ve vysokém obytném voze, který měl na bocích vyřezáno sto navzájem propletených růží, do jedné zlacených a třpytivých. Prostí lidé zahrnovali jásotem i je.

Stejní prostí lidé, kteří mě strhli z koně a zabili by mě, nebýt Ohaře. Sansa neudělala nic, proč by ji lidé měli nenávidět, tak jako Margaery Tyrellová neudělala nic, aby si získala jejich lásku. Chce snad, abych ji měla ráda i já? Znovu se na pozvánku zadívala. Vypadalo to, že ji Margaery napsala vlastní rukou. Chce, abych jí dala požehnání? Sansa uvažovala, jestli Joffrey o večeři ví. Klidně to mohlo být všechno jeho dílo. Při tom pomyšlení dostala strach. Jestli stál za pozváním Joff, určitě chystal nějaký krutý žert, aby ji v očích starší dívky zahanbil. Že by poručil své Královské gardě, aby ji znovu svlékla donaha? Když to udělal naposledy, jeho strýc Tyrion mu v tom zabránil, jenže teď by ji Skřet zachránit nemohl.

Mě může zachránit jenom můj Florian. Ser Dontos jí slíbil, že jí pomůže utéct, ale nejdřív tu noc, kdy se Joffrey ožení. Její oddaný rytíř proměněný v šaška ji ubezpečil, že vše je pečlivě připraveno; zbývá jen vydržet, než přijde ta chvíle, a počítat dny.

A jít na večeři se svou náhradnicí…

Možná Margaery Tyrellové křivdila. Třeba ta pozvánka nebyla nic víc než projev laskavosti, zdvořilost. Třeba jde jenom o večeři. Jenže byla na Rudé baště, v Králově Přístavišti, na dvoře krále Joffreyho Baratheona, prvního toho jména, a jestli se tady Sansa Starková něčemu naučila, byla to nedůvěra.

Přesto musela pozvání přijmout. Nebyla teď nic, zapuzená dcera zrádce a zostuzená sestra vzbouřeneckého pána. Joffreyho budoucí královnu mohla sotva odmítnout.

Škoda že tady není Ohař. Tu noc, kdy zuřila bitva, za ní Sandor Clegane přišel do její komnaty, aby ji z města odvedl, ale Sansa odmítla. Občas teď v noci ležela na posteli, nemohla usnout a přemýšlela, jestli se rozhodla dobře. V cedrové truhle měla pod letním hedvábím schovaný jeho ušpiněný bílý plášť. Neuměla by vysvětlit, proč si ho nechala. Slyšela, že z Ohaře se vyklubal zbabělec; uprostřed bitvy se opil tak, že velení nad jeho muži se musel ujmout Skřet. Ale Sansa to chápala. Znala tajemství jeho popálené tváře. Jenom se bál ohně. Tu noc divoký oheň zapálil samu řeku, a dokonce i vzduch vyplnil zeleným plamenem. Sansa měla strach i uvnitř hradu. Venku… ani si to nedovedla představit.

S povzdechem vytáhla pero a inkoust a taktně Margaery odepsala, že její pozvání přijímá.

Když nastal smluvený večer, přišel pro ni další člen Královské gardy, jiný než Sandor Clegane… dalo by se říct, že ti dva se lišili jako květina od psa. Když Sansa spatřila, že na prahu její komnaty stojí ser Loras Tyrell, srdce se jí rozbušilo maličko rychleji. Bylo to poprvé, co mu od jeho návratu do Králova Přístaviště, kam dorazil v čele předvoje armády svého otce, byla tak blízko. V první chvíli nevěděla, co říct. „Sere Lorasi,“ hlesla nakonec, „vypadáš… vypadáš nádherně.“

Rozpačitě se na ni usmál. „Jsi velice laskavá, má paní. A nadto i krásná. Moje sestra tě netrpělivě očekává.“

„Moc jsem se na naši večeři těšila.“

„Stejně jako Margaery a moje urozená babička.“ Vzal ji za ruku a zamířil s ní ke schodům.

„Tvoje babička?“ Sansa zjistila, že jí dělá problémy jít, mluvit a zároveň ještě přemýšlet, když se ser Loras dotýká její paže. Přes hedvábí cítila teplo jeho ruky.

„Ano, lady Olenna. Bude s vámi u večeře také.“

„Ach tak,“ řekla Sansa. Mluvím s ním a on se mě dotýká, drží mě za ruku a dotýká se mě. „Říká se jí Trnová královna. Je to tak?“

„Ano.“ Ser Loras se zasmál. Je to ten nejvřelejší smích, jaký znám, stačila si pomyslet, než pokračoval. „Ale před ní bys to jméno používat neměla, nebo by se mohlo stát, že tě popíchá.“

Sansa zčervenala. Každý hlupák by pochopil, že žádné ženě neudělá radost, když se jí říká „Trnová královna“. Možná jsem opravdu tak hloupá, jak tvrdí Cersei Lannisterová. Zoufale se pokusila vymyslet něco důvtipného a milého, co by mu řekla, ale byla s rozumem v koncích. Málem mu polichotila, jak je krásný, když si vzpomněla, že to už mu řekla.

Ale opravdu krásný byl. Zdál se být vyšší, než když se s ním setkala poprvé, ale pořád byl hbitý a elegantní, a Sansa ještě nepotkala jiného chlapce, který by měl tak nádherné oči. Jenže on už není chlapec, je dospělý muž, rytíř Královské gardy. Měla pocit, že bílá mu sluší ještě víc než zelená a zlatá rodu Tyrellů. Jediná barevná věc, již teď měl na sobě, byla brož, která mu spínala plášť – růže Vysokých zahrad vytepaná z měkkého žlutého zlata a zasazená do lůžka z jemně zelených jadeitových lístků.

Ser Balon Swann jim otevřel vrata Maegorovy pevnosti. I on byl celý v bílé, ale nevypadal v ní zdaleka tak dobře jako ser Loras. Za příkopem s ostrými kůly se dva tucty mužů cvičily v boji s mečem a štítem. V situaci, kdy bylo na hradě tak plno, přenechali vnější nádvoří hostům, aby si tam postavili stany, a pro výcvik tak zůstala jenom menší vnitřní nádvoří. Ser Tallad upíral oči na štít jednoho z Redwyneových dvojčat a nutil je couvat. Zavalitý ser Kennos z Útesu, který při každém zvednutí dlouhého meče hekal a funěl, dokázal podle všeho odolávat Osneymu Kettleblackovi, ale panoši Morrosi Slyntovi s tváří žabáka uděloval jeho bratr ser Osfryd krutou lekci. Měli sice jen ztupené čepele, ale i tak se Slynt bude moci zítra pochlubit bohatou úrodou podlitin. Sanse stačilo jenom se na to dívat, a škubala sebou. Ještě ani pořádně nepohřbili padlé z poslední bitvy a už se cvičí na další.

Na okraji nádvoří se osamocený rytíř se dvěma zlatými růžemi na štítu úspěšně bránil třem protivníkům najednou. Přímo před jejich zraky jednoho zasáhl do hlavy tak, že nešťastník ztratil vědomí. „To je tvůj bratr?“ zeptala se Sansa.

„Ano, má paní,“ odpověděl ser Loras. „Garlan často cvičí proti třem, nebo dokonce čtyřem mužům. Tvrdí, že v bitvě je to málokdy jeden na jednoho, tak chce být připravený.“

„Musí být velmi statečný.“

„Je to skvělý rytíř,“ odvětil ser Loras. „Přiznávám, že je lepší šermíř než já, ale já to zase umím líp s jezdeckým kopím.“

„Vzpomínám si,“ řekla Sansa. „Jsi skvělý jezdec, pane.“

„Paní je velice laskavá, že to říká. Kdy mě viděla v sedle?“

„Přece na místokrálově turnaji, ty si nevzpomínáš? Měl jsi krásného bílého oře a tvou zbroj zdobila stovka různých květin. Dal jsi mi růži. Červenou růži. Ostatním dívkám jsi ten den házel bílé.“ Zčervenala, když o tom mluvila. „Řekl jsi, že žádné vítězství není ani zpola tak krásné jako já.“

Ser Loras se na ni zdrženlivě usmál. „Vyjádřil jsem jen prostou pravdu, o níž se může přesvědčit každý, kdo má oči.“

On si to nepamatuje, uvědomila si překvapeně Sansa. Je ke mně jenom zdvořilý, ale ve skutečnosti si nepamatuje mě, růži ani nic jiného. A ona si byla tak jistá, že to něco znamená, že to znamená všechno. Červená růže, ne bílá. „Předtím jsi vyhodil ze sedla sera Robara Royce,“ připomněla mu zoufale.

Uvolnil svou ruku z jejího sevření. „Robara jsem zabil u Bouřného konce, má paní.“ Nechlubil se tím, řekl to smutně.

Ano, a spolu s ním dalšího z Duhové gardy krále Renlyho. Sansa slyšela, jak o tom ženy mluvily u studny, ale v tu chvíli na to zapomněla. „To bylo tenkrát, když byl zavražděn lord Renly, že? Pro tvou sestru to muselo být strašné.“

„Pro Margaery?“ V jeho hlase byl neklid. „Jistě. Ale ona byla v Trpkém mostu. Neviděla to.“

„I tak, když se to doslechla…“

Ser Loras se rukou zlehka dotkl jílce svého meče. Rukojeť pokrývala bílá useň, hruška byla alabastrová růže. „Renly je mrtvý. Robar taky. Proč o nich mluvit?“

Ostrost, s jakou to řekl, ji zaskočila. „Já… pane… nechtěla jsem tě urazit, pane.“

„A ani jsi nemohla, lady Sanso,“ odpověděl ser Loras, ale veškerá vřelost z jeho hlasu vyprchala. Ani za ruku už ji nevzal.

Po točitém schodišti sestoupili v čím dál tíživějším tichu.

Proč jsem jen musela zmiňovat sera Robara? vyčítala si Sansa. Všechno jsem pokazila. A on se na mě teď zlobí. Snažila se vymyslet něco, čím by to odčinila, ale všechna slova, která ji napadala, byla ubohá a nepřesvědčivá. Mlč, nebo to ještě zhoršíš, pomyslela si.

Lord Mace Tyrell a jeho doprovod byli ubytováni za královským septem, v podlouhlé věži s břidlicovou střechou, které se říkalo Panenská skrýš, a to od doby, kdy do ní král Baelor Požehnaný zavřel své tři sestry, aby ho pohled na ně nesváděl k hříšným myšlenkám. Před vysokými, vyřezávanými dveřmi stáli dva strážní. Na sobě měli zlacené lehké přilby a zelené pláště, které byly lemované zlatým saténem a na prsou měly vyšitou zlatou růži Vysokých zahrad. Oba byli sedm stop velcí a měli široká ramena, úzký pas a vypracované svaly. Když Sansa přišla tak blízko, že jim uviděla do tváře, zjistila, že je od sebe nedokáže rozeznat. Měli stejné ostře řezané tváře, stejné hluboké modré oči, stejné husté zrzavé vousy. Na okamžik zapomněla na své rozpaky. „Kdo je to?“ zeptala se sera Lorase.

„Osobní stráž mé babičky,“ řekl jí. „Jejich matka je pojmenovala Erryk a Arryk, ale babička je nedovede rozeznat, a tak jim říká Levý a Pravý.“

Levý a Pravý otevřeli dveře. Vyšla z nich samotná Margaery Tyrellová a jak velká voda seběhla po krátkém schodišti, aby je přivítala. „Lady Sanso,“ zvolala. „Jsem moc ráda, že jsi přišla. Buď vítána.“

Sansa poklekla k nohám budoucí královny. „Prokazuješ mi velkou čest, Milosti.“

„Nechceš mi raději říkat Margaery? Vstaň, prosím. Lorasi, pomoz lady Sanse na nohy. Mohu ti říkat Sanso?“

„Když tě to potěší.“ Ser Loras jí pomohl vstát.

Margaery ho sesterským polibkem propustila a vzala Sansu za ruku. „Pojď, moje babička čeká, a nepatří zrovna k nejtrpělivějším dámám.“

V krbu praskal oheň a podlaha byla poházená vonným rákosem. U dlouhého dřevěného stolu seděl tucet žen.

Sansa poznala jenom vysokou, důstojnou manželku lorda Tyrella, lady Alerii. Dlouhý stříbřitý cop měla stažený kroužky vykládanými drahokamy. Margaery ji seznámila s ostatními. Byly tam tři sestřenice Tyrellů, Negga, Alla a Elinor, všechny přibližně stejně staré jako Sansa. Baculatá lady Janna byla sestra lorda Tyrella, provdaná za jednoho z Fossowayů se zeleným jablkem ve znaku. Milá lady Leonette s rozzářenýma očima byla rovněž Fossowayová, manželka sera Garlana. Septa Nysterica měla nevzhledný obličej zjizvený neštovicemi, ale zdála se být zábavná. Bledá, elegantní lady Gracefordová nosila pod srdcem dítě a sotva osmiletá lady Bulwerová byla sama dítětem. A „Merry“ měla říkat hlučné, boubelaté Merredyth Craneové, ale pozor, aby si to nespletla s lady Merryweatherovou, smyslnou černookou myrskou krasavicí.

Úplně nakonec ji Margaery přivedla před vrásčitou, šedovlasou stařenu v čele stolu. „Je mi ctí, že ti mohu představit svou babičku lady Olennu, vdovu po Luthoru Tyrellovi, lordu z Vysokých zahrad, který nás opustil, ale vzpomínky na něho nám všem přinášejí útěchu.“

Stařena voněla růžovou vodou. Vždyť je to jen takový věchýtek. Nebylo na ní nic pichlavého. „Polib mě, dítě,“ řekla lady Olenna a nepevnou rukou posetou stařeckými skvrnami zatahala Sansu za zápěstí. „Je od tebe velmi milé, že se mnou a s hejnem mých hloupých slepiček povečeříš.“

Sansa poslechla a políbila starou ženu na tvář. „Od tebe je velmi milé, že jsi mě přijala, paní.“

„Znala jsem tvého dědečka, lorda Rickarda, i když jen trochu.“

„Zemřel dřív, než jsem se narodila.“

„Já vím, dítě. Tvůj dědeček ze strany Tullyů, lord Hoster, prý také umírá. Ale to ti určitě řekli. Je to už starý muž, i když ne tak starý jako já. Noc si nakonec přijde pro každého z nás, a pro některé příliš brzy. To ty určitě víš lépe než mnoho jiných, ubohé dítě. Je mi známo, že sis užila dost zármutku. Je nám líto těch, které jsi ztratila.“

Sansa pohlédla na Margaery. „Zarmoutilo mne, když jsem se dozvěděla o smrti lorda Renlyho, Milosti. Byl velmi galantní.“

„To je od tebe laskavé,“ odvětila Margaery.

Její babička si pohrdlivě odfrkla. „Ano, byl galantní, okouzlující a velice čistotný. Uměl se oblékat, uměl se usmívat, uměl se koupat a nějak si vzal do hlavy, že se díky tomu hodí za krále. Jistě, Baratheonové odjakživa přechovávali podivné představy. Podle mě za to může jejich targaryenská krev.“ Popotáhla nosem. „Kdysi se mě pokusili provdat za Targaryena, ale udělala jsem tomu rázný konec.“

„Renly byl statečný a galantní, babičko,“ promluvila Margaery. „I otec ho měl rád, a Loras taky.“

„Loras je mladý,“ prohlásila lady Olenna rázně, „a velice dobře umí srážet kusem dřeva muže z koní. To ještě neznamená, že je moudrý. Pokud jde o tvého otce, škoda, že jsem se nenarodila jako venkovská žena vybavená velkou dřevěnou lžící, možná by se mi bývalo podařilo vtlouct mu do té jeho tlusté hlavy trochu rozumu.“

„Matko,“ napomenula ji lady Alerie.

„No tak, Alerie, takovým tónem se mnou nemluv. A neříkej mi matko. Kdybych tě porodila, určitě bych si to pamatovala. Jsem odpovědná jenom za tvého manžela, pána z Vysokých zahrad.“

„Babičko,“ ozvala se Margaery, „važ svá slova. Co si o nás jinak Sansa pomyslí?“

„Třeba si bude myslet, že máme trochu rozumu. Nebo aspoň jedna z nás.“ Stará žena se otočila zpátky k Sanse. „Varovala jsem je, že je to zrada, Robert má dva syny a Renly staršího bratra, tak jak by mohl mít nárok na to ošklivé železné křeslo on? Ale no tak, říká mi syn, ty nechceš, aby tvoje hodná holčička byla královna? Vy Starkové jste už kdysi krále měli, Arrynové a Lannisterové taky, po ženské linii dokonce i Baratheonové, ale Tyrellové byli nanejvýš majordomové, dokud nepřišel Aegon Drak a neusmažil právoplatného krále Roviny na Ohnivém poli. Jestli je pravda, co se říká, dokonce i náš nárok na Vysoké zahrady je trochu vachrlatý, jak si odjakživa stěžují ti hrozní Florentové. Určitě se ptáš: ‚A co na tom záleží?‘ a kromě pitomců jako můj syn je to samozřejmě všem úplně jedno. Při pomyšlení, že by se mohl dožít toho, jak jeho vnuk posadí svou zadnici na Železný trůn, se Mace nafoukne jako… jak se tomu říká? Margaery, ty jsi chytré děvče, buď tak hodná a řekni své ubohé, staré, přitroublé babičce, jak se říká té zvláštní rybě z Letních ostrovů, která se nafoukne skoro až na desetinásobek své velikosti, když se do ní strčí.“

„Říká se jí náfuka, babičko.“

„No ovšem. Na Letních ostrovech nemají žádnou představivost. Po pravdě řečeno, můj syn si měl dát do znaku náfuku. Mohl by jí nasadit korunu, jako Baratheonové tomu svému jelenovi, možná by mu to udělalo radost. Já tvrdím, že jsme se do celého tohohle hloupého podniku neměli plést, jenže jak jednou podojíš krávu, už smetanu zpátky do vemene nenastříkáš. Když lord Náfuka nasadil korunu na Renlyho hlavu, spadli jsme do té bryndy až po uši, a teď jsme tady, abychom to dovedli do konce. Co tomu říkáš ty, Sanso?“

Sansa otevřela ústa a znovu je zavřela. Sama si připadala jako náfuka. „Tyrellové odvozují svůj původ od Gartha Zahradníka,“ bylo to nejlepší, co ze sebe dokázala narychlo dostat.

Trnová královna vydala frkavý zvuk. „To mohou zrovna tak Florentové, Rowanové, Oakheartové a půlka ostatních šlechtických rodů z jihu. Garth prý rád sázel své sémě do úrodné půdy. Nedivila bych se, kdyby měl zahrádku na více místech.“

„Sanso,“ přerušila ji lady Alerie, „určitě máš obrovský hlad. Dáme si společně kus kance a citronové koláčky?“

„Citronové koláčky mám nejraději,“ přiznala Sansa.

„Slyšely jsme,“ prohlásila lady Olenna, která se očividně nechtěla nechat umlčet. „Ten tvor, který si říká Varys, se tvářil, jako bychom mu za tu informaci měli být vděční. Abych pravdu řekla, nikdy jsem úplně nepochopila, k čemu jsou eunuchové na světě. Připadá mi, že nejsou nic víc než muži, kterým tu užitečnou část uřízli. Alerie, řekneš jim, aby nám přinesli jídlo, nebo mě chceš nechat umřít hlady? Pojď, Sanso, sedni si vedle mě, se mnou není taková nuda jako s těmi ostatními. Doufám, že máš ráda blázny.“

Sansa si uhladila sukně a posadila se. „Tedy… říkáš blázny, paní? Myslíš ty v šaškovském kostýmu?“

„V tomto případě v peří. O kom jsem podle tebe mluvila? O svém synovi? Nebo těchto překrásných dámách? Ne, nečervenej se, dohromady s těmi svými vlasy pak vypadáš jako granátové jablko. Po pravdě řečeno, všichni muži jsou blázni, ale ti v šaškovském kostýmu jsou aspoň zábavnější než ti s korunou. Margaery, milé dítě, zavolej Bukače. Uvidíme, jestli se nám podaří lady Sansu rozveselit. Vy ostatní si sedněte, opravdu vám musím všechno říkat? Sansa si musí myslet, že moje vnučka má za doprovod stádo ovcí.“

Bukač dorazil ještě před jídlem. Na sobě měl šaškovský úbor ze zelených a žlutých per a na hlavě svěšenou šaškovskou čepici. Byl to obrovský, kulatý tlouštík, velký jak tři Měsíčci dohromady. Do síně vstoupil tak, že vymetl několik hvězd, načež vyskočil na stůl a položil přímo před Sansu obrovské vejce. „Rozbij je, má paní,“ vybídl ji. Jakmile to udělala, z vejce vyskočilo dvanáct žlutých kuřat a rozprchlo se všemi směry. „Chyťte je!“ zvolal Bukač. Malá lady Bulwerová jedno popadla a podala mu je zpátky, načež šašek zaklonil hlavu, hodil si je do svých obrovských, natahovacích úst a dělal, že je celé spolkl. Když pak říhl, vylétla mu z nosu maličká žlutá pírka. Lady Bulwerová spustila zoufalý nářek, ale slzy se nenadále změnily v radostné pištění, když se jí kuře vysoukalo z rukávu šatů a rozběhlo se jí po ruce.

Když pak služebnictvo přineslo polévku z pórku a hub, Bukač začal žonglovat. Lady Olenna se posunula dopředu a opřela se lokty o stůl. „Znáš mého syna, Sanso? Lorda Náfuku z Vysokých Zahrad?“

„Je to velký lord,“ odpověděla zdvořile Sansa.

„Velký blb,“ odvětila Trnová královna. „Jeho otec byl taky blb. Můj manžel, zesnulý lord Luthor. Jistě, měla jsem ho celkem ráda, nenech se mýlit. Byl to laskavý muž a nedá se říct, že by to v ložnici neuměl, ale stejně byl hrozný blb. Podařilo se mu při sokolnickém lovu spadnout z útesu. Prý hleděl nahoru na nebe a vůbec si nevšímal, kam ho kůň veze.

A můj syn blb teď dělá totéž, jenže místo na koni jede na lvu. Na lva je snadné naskočit, ale sesedá se z něho podstatně hůř. Varovala jsem ho, ale on se jenom směje pod fousy. Jestli někdy budeš mít syna, Sanso, často ho bij, aby se tě naučil poslouchat. Já jsem měla jen jednoho chlapce a skoro jsem ho neuhodila, takže teď věnuje víc pozornosti Bukačovi než mně. Lev není ochočená kočka, řekla jsem mu, jenže on na mě udělal jenom: ‚tss, tss, matko.‘ Podle mě se v této říši moc často dělá tss, tss. Všichni tihle králové by udělali mnohem líp, kdyby odložili meče a naslouchali svým matkám.“

Sansa si uvědomila, že znovu nechala otevřená ústa, a tak je vyplnila lžící s polévkou. Lady Alerie a ostatní ženy se chichotaly podívané na to, jak Bukač odráží pomeranče hlavou, lokty a svou širokou zadnicí.

„Chci, abys mi řekla pravdu o tom královském synkovi,“ promluvila lady Olenna náhle. „O tom Joffreym.“

Sansa křečovitě sevřela lžíci. Pravdu? Nemůžu. Neptej se na to, prosím, nemůžu… „Já… já… totiž…“

„Ano, ty. Kdo jiný to může vědět líp? Uznávám, že královské vzezření vcelku má. Trochu namyšlený, ale to bude tou lannisterskou krví. Ale donesly se k nám jisté znepokojivé zvěsti. Je na nich něco pravdy? Choval se k tobě ten chlapec nehezky?“

Sansa se nervózně rozhlédla kolem sebe. Bukač si hodil do úst celý pomeranč, kousl do něj, polkl, pleskl se přes tvář a vyfoukl semínka nosem. Ženy se chichotaly a smály. Služebnictvo chodilo sem a tam a Panenskou skrýší se rozléhalo cinkání lžic o talíře. Jedno kuře vyskočilo zpátky na stůl a proběhlo polévkou lady Gracefordové. Nezdálo se, že by si jich někdo z přítomných všímal, ale Sansa byla i tak vystrašená.

Lady Olenna začala být netrpělivá. „Proč civíš na Bukače? Na něco jsem se tě zeptala, a očekávám odpověď. Nebo ti snad Lannisterové ukradli jazyk, dítě?“

Ser Dontos ji upozornil, že mluvit bez obav může pouze v božím háji. „Joff … Král Joffrey je… Jeho Milost je velice spravedlivá a hezká a… a statečná jak lev.“

„Jistě, všichni Lannisterové jsou lvi, a když si Tyrell uprdne, voní to úplně jako růže,“ řekla ostře stařena. „Ale jak je laskavý? Jak chytrý? Má dobré srdce, něžnou ruku? Je kavalírský, jak se na krále patří? Bude Margaery opatrovat, zacházet s ní hezky a chránit její čest jako svou vlastní?“

„Bude,“ zalhala Sansa. „Je velice… velice pohledný.“

„To už jsi říkala. Víš, dítě, někteří o tobě říkají, že jsi pobrala stejně málo rozumu jako tady Bukač, a já jim začínám věřit. Pohledný? Doufám, že své Margaery už jsem vysvětlila, jakou cenu má pohlednost. O něco menší než kejklířův pšouk. Aerion Jasný plamen byl vcelku krasavec, ale stejně byl zrůda. Otázkou je, jaký je Joffrey.“ Zvedla ruku a chytila sluhu, který šel kolem. „Nemám ráda pórek. Odnes tu polévku a přines mi kousek sýra.“

„Sýr se bude podávat až po zákuscích, paní.“

„Sýr se bude podávat tehdy, kdy to budu chtít já, a já chci, aby se podával teď.“ Stará žena se otočila zpět k Sanse. „Ty se bojíš, dítě? Není proč, tady jsme jenom samé ženy. Řekni mi pravdu, nic zlého se ti nestane.“

„Můj otec vždycky říkal pravdu.“ Sansa mluvila tiše, ale i tak se jí slova vzpírala.

„Ano, lord Eddard, říkalo se to o něm, ale i tak ho označili za zrádce a usekli mu hlavu.“ Oči stařeny se do ní zavrtaly, ostré a jasné jako hroty mečů.

„To Joffrey,“ řekla Sansa. „To udělal Joffrey. Slíbil mi, že bude milosrdný, a nechal otce setnout. Řekl, že právě tohle je milosrdenství, a vzal mě nahoru na hradby a nutil mě se na to dívat. Na tu hlavu. Chtěl mě rozplakat, ale…“ Najednou se zarazila a zakryla si ústa. Ach, řekla jsem příliš mnoho, dobrotiví bohové, oni to zjistí, doslechnou se to, někdo to na mě prozradí.

„Pokračuj.“ Tentokrát ji pobídla Margaery. Joffreyho budoucí královna. Sansa nevěděla, kolik toho vyslechla.

„Nemohu.“ Co když mu to řekne, co když to prozradí? Potom mě určitě zabije, nebo mě vydá seru Ilynovi. „Nemyslela jsem to tak… můj otec byl zrádce a bratr také. Mám v sobě zrádcovskou krev. Nenuťte mě, prosím, abych říkala víc.“

„Uklidni se, dítě,“ přikázala jí Trnová královna.

„Je vyděšená, babičko, vždyť se na ni podívej.“

Stará žena zavolala na Bukače: „Blázne! Zazpívej nám něco. Nějakou dlouhou píseň. Třeba ‚O medvědovi a krásné panně‘, ta bude dobrá.“

„Dobrá!“ zopakoval šašek. „Ta bude moc dobrá. Mám ji zazpívat stoje na hlavě, má paní?“

„Bude tak znít líp?“

„Ne.“

„V tom případě stůj na nohách. Nechceme, aby ti spadla čapka. Jestli si dobře vzpomínám, ze zásady si nemyješ vlasy.“

„Jak moje paní poroučí.“ Bukač se hluboce uklonil, obrovsky si říhl, potom se narovnal, vystrčil břicho a začal hulákat. „Žil jednou medvěd, veliký MEDVĚD! Huňatou srst měl, byl černý a hněd…“

Lady Olenna se přisunula blíž. „Už když jsem byla mladší než ty, bylo dobře známo, že na Rudé baště mají i zdi uši. Tak jim teď Bukač hezky zazpívá a my děvčata si zatím můžeme bez obav promluvit.“

„Ale,“ namítla Sansa. „Varys… on to ví, vždycky…“

„Zpívej hlasitěji!“ křikla Trnová královna na Bukače. „Vždyť víš, že tyhle staré uši jsou už skoro hluché. Tak proč na mě šeptáš, ty vypasený blázne? Za šeptání tě neplatím. Zpívej!“

„…MEDVĚD!“ zaburácel Bukač, až se jeho znělý, hluboký hlas vrátil ozvěnou od krokví. „DEJ SE K NÁM, ZVALI HO, POJĎ V ŠIRÝ SVĚT! V ŠIRÝ TEN SVĚT ŘÍKÁŠ? VŽDYŤ JSEM MEDVĚD! HUŇATOU SRST MÁM, JSEM ČERNÝ A HNĚD!“

Vrásčitá stará dáma se usmála. „Na Vysokých zahradách máme mezi květinami mnoho pavouků. Dokud se drží stranou, necháváme je, ať si tkají ty svoje pavučinky, ale když se nám připletou pod nohy, zašlápneme je.“ Poklepala Sansu po hřbetě ruky. „A teď s pravdou ven, dítě. Jaký člověk je tento Joffrey, který si říká Baratheon, ale je k nerozeznání od Lannisterů?“

„A TAK ŠLI CESTOU TAM A HNED ZAS ZPĚT, TŘI HOŠI, KOZEL A KŘEPKÝ MEDVĚD!“

Sansa měla pocit, jako by jí srdce uvízlo v hrdle. Trnová královna byla tak blízko, že cítila, jak k ní doléhá její nakyslý dech. Vyzáblými prsty ji štípala do zápěstí. Také Margaery na druhé straně poslouchala. Sansa se zachvěla. „Zrůda,“ zašeptala tak roztřeseně, že skoro neslyšela vlastní hlas. „Joffrey je zrůda. Lhal o tom řeznickém chlapci a donutil otce, aby zabil mého vlka. Když se mnou není spokojen, nechá mě zbít Královskou gardou. Je zlý a krutý, paní, je to tak. A královna taky.“

Lady Olenna Tyrellová a její vnučka se na sebe podívaly. „Ach,“ řekla pak stařena, „to je škoda.“

Bohové, pomyslela si zděšeně Sansa. Jestli se za něho Margaery nevdá, Joff se dozví, že je to moje vina. „Prosím,“ vyhrkla, „nerušte svatbu…“

„Nemusíš mít strach, lord Náfuka je rozhodnutý, že Margaery bude královna. A slovo Tyrella má větší cenu než všechno zlato v Casterlyově skále. Alespoň za mě to tak bylo. Přesto ti děkujeme za upřímnost, dítě.“

„TANČILO, VÍŘILO V KOLE VŠECH PĚT! VŠECH PĚT! VŠECH PĚT!“ Bukač poskakoval, řval a dupal nohama.

„Sanso, chtěla by ses na Vysoké zahrady podívat?“ Když se Margaery Tyrellová usmála, hodně se podobala svému bratru Lorasovi. „Všechny podzimní květiny jsou teď v plném květu. Najdeš tam sady, fontány, stinná nádvoří a mramorové kolonády. Na dvoře mého urozeného otce jsou vždy zpěváci, které je příjemnější poslouchat než tady Bukače, pištci, hudci a harfeníci. Máme ty nejlepší koně a po Klikatici se plaví výletní loďky. Věnuješ se sokolnictví, Sanso?“

„Trošku,“ připustila.

„BYLA TO KRÁSA, JIŽ NEVIDĚL SVĚT. PANNA, CO VE VLASECH VONĚL JÍ MED!“

„Vím, že si Vysoké zahrady zamiluješ stejně jako já.“ Margaery Sanse odhrnula uvolněný pramínek vlasů. „Jakmile je uvidíš, už nebudeš chtít nikdy odjet. A třeba ani nebudeš muset.“

„TEN MED! TEN MED! PANNA, CO VE VLASECH VONĚL JÍ MED!“

„Psst, dítě,“ zasyčela na ni ostře Trnová královna. „Zatím nám Sansa ani neřekla, jestli by na návštěvu chtěla přijet.“

„Ovšem že bych chtěla,“ vyhrkla Sansa. Podle popisu vypadaly Vysoké zahrady jako přesně to místo, o jakém vždycky snila, nádherný kouzelný dvůr, jaký si kdysi představovala v Králově Přístavišti.

„TU VŮNI VE VZDUCHU, POZNAL JI HNED. MEDVĚD! MEDVĚD! HUŇATOU SRST MĚL, BYL ČERNÝ A HNĚD.“

„Jenže královna,“ pokračovala Sansa, „mi odjet nedovolí…“

„Ale dovolí. Bez pomoci Vysokých zahrad Lannisterové nemají šanci udržet Joffreyho na trůnu. Když o to můj urozený syn požádá, nebude mít jinou možnost než jeho žádosti vyhovět.“

„A udělá to?“ zeptala se Sansa. „Požádá o to?“

Lady Olenna se zamračila. „Nevidím důvod, proč mu dávat na výběr. O našem skutečném záměru pochopitelně nemá tušení.“

„TU VŮNI VE VZDUCHU, POZNAL JI HNED.“

Sansa svraštila čelo. „A jaký je náš skutečný záměr, paní?“

„ZAVĚTŘIL, ZAŘVAL A VYRAZIL VPŘED! VE VZDUCHU VONĚL TAM SLAĎOUČKÝ MED!“

„Zařídit, aby ses bezpečně vdala, dítě,“ řekla stará dáma do Bukačova vyřvávání té prastaré písně, „za mého vnuka.“

Ach, vdát se za sera Lorase… Sanse uvízl dech v hrdle. Před očima uviděla sera Lorase v blyštivé safírové zbroji, když jí hodil růži. Sera Lorase v bělostném hedvábí, tak čistého, nevinného a krásného. Ďolíčky, které se mu dělaly v koutcích úst, když se usmál. Vzpomněla si na jeho zvonivý smích, teplo jeho ruky. Mohla si jen představovat, jaké by to bylo vyhrnout mu tuniku a pohladit hladkou pleť pod ní, stoupnout si na špičky a políbit ho, pročísnout mu prsty ty husté hnědé kadeře a utopit se v jeho hlubokých hnědých očích. Po šíji se jí rozlil ruměnec.

„JÁ VŠAK JSEM PANNA, COŽ NEMÁM DOST BĚD? TANČIT CHCE SE MNOU HUŇATÝ MEDVĚD! TANČIT CHCE SE MNOU HUŇATÝ MEDVĚD!“

„Líbilo by se ti to, Sanso?“ otázala se Margaery. „Nikdy jsem neměla sestřičku, jen samé bratry. Prosím, řekni, že ano, prosím, řekni, že by sis mého bratra vzala.“

Sansa ani nevěděla, jak se z ní ta slova vyhrnula. „Ano. Vzala bych si ho. Nic na světě by se mi nelíbilo víc. Vdát se za sera Lorase, milovat ho…“

„Lorase?“ zeptala se mrzutě lady Olenna. „Nedělej ze sebe hloupou, dítě. Členové Královské gardy se přece nesmějí oženit. Copak tě na Zimohradu nic nenaučili? Mluvily jsme o mém vnukovi Willasovi. Ano, je pro tebe trošku starý, ale je to hodný chlapec. Není žádný blb, a navíc je dědic Vysokých zahrad.“

Sansa cítila, jak se kolem ní zatočil svět. V jednom okamžiku měla hlavu plnou snů o Lorasovi a hned nato jí je všechny rozmetaly. Willas? Tak Willas? „Já,“ začala nešikovně. Zdvořilost je zbrojí dámy. Nesmíš je urazit, tak si dej pozor, co řekneš. „Já sera Willase neznám. Neměla jsem to potěšení setkat se s ním, paní. Je… je stejně skvostný rytíř jako jeho bratři?“

„POPAD JI HBITĚ A DO VÝŠKY ZVED! MEDVĚD! MEDVĚD!“

„Ne,“ řekla Margaery. „Nikdy nesložil rytířskou přísahu.“

Její babička se zamračila. „Řekni té dívce pravdu. Ten ubohý chlapec je zmrzačený, tak to prostě je.“

„Zranil se jako panoš, když se účastnil svého prvního turnaje,“ prozradila jí Margaery. „Jeho kůň upadl a rozdrtil mu nohu.“

„A mohl za to ten dornský had, Oberyn Martell. A jeho mistr zrovna tak.“

„JÁ CHTĚLA RYTÍŘE, PŘIŠEL MEDVĚD! MEDVĚD! MEDVĚD! SRST MÁ HUŇATOU, JE ČERNÝ A HNĚD!“

„Nohu má Willas ošklivou, ale srdce dobré,“ řekla Margaery. „Když jsem byla malá, chodil mi číst a kreslil mi hvězdy. Uvidíš, Sanso, budeš ho milovat stejně jako my.“

„KOPALA, PLAKALA, KRÁSNÁ JAK KVĚT, ALE ON SLÍZAL Z NÍ VŠECHEN TEN MED! TEN MED! TEN MED! SLÍZAL JÍ ZE VLASŮ VŠECHEN TEN MED!“

„Kdy bych se s ním mohla setkat?“ zeptala se váhavě Sansa.

„Brzy,“ přislíbila Margaery. „Až se s Joffreym vezmeme a ty odjedeš na Vysoké zahrady. Moje babička tě tam odveze.“

„Odvezu,“ řekla stará žena, poklepala Sanse na ruku a obdařila ji vlídným vrásčitým úsměvem. „To se ví, že odvezu.“

„NEJDŘÍV SI VZDYCHLA, VŠAK ZAVÝSKLA HNED! TEĎ BUDEŠ MEDVĚDE CELÝ MŮJ SVĚT! MŮJ SVĚT! A TAK ŠLI SPOLU HNED TAM A ZAS ZPĚT. MEDVĚD A PANNA, KRÁSNÁ JAK KVĚT.“

Bukač z plných plic dozpíval poslední verš, vyskočil do vzduchu a dopadl na obě nohy. Byla to rána, až se číše s vínem na stole zatřásly. Ženy se začaly smát a tleskat.

„Už jsem se bála, že ta hrozná píseň snad nikdy neskončí,“ prohlásila Trnová královna. „A podívejme, tady se nese můj sýr.“

 

 

Zveřejněno se souhlasem nakladatelství ARGO.

Náhledový obrázek: AMOKA