Hostina pro vrány – Kapitán stráží

Ukázková kapitola z nového vydání Hostiny pro vrány v překladu Michaly Markové.

 

KAPITÁN STRÁŽÍ

 

„Ty krvavé pomeranče jsou přezrálé,“ poznamenal princ znaveně, když ho kapitán dovezl na terasu.

Pak celé hodiny nepromluvil.

S těmi pomeranči měl pravdu. Několik jich spadlo na bleděrůžový mramor a při dopadu puklo. Ostrá, sladká vůně pronikala Hotahovi do nosu při každém nádechu. Princ ji nepochybně cítil také, protože v kolečkovém křesle, jež mu nechal vyrobit mistr Caleotte, vyloženém prachovými polštáři a na rachotících kolečcích z ebenu a ze železa seděl přímo pod stromy.

Dlouho tu jediným zvukem byly dětské hlasy a šplouchání v jezírkách a fontánkách, a tu a tam to tiše žuchlo, když na terasu dopadl další pomeranč a pukl. Pak na opačném konci paláce tlumeně zadusaly o mramor jezdecké boty.

Obara. Kapitán ji poznal podle kroku: měla dlouhé nohy a chodila rychle a vztekle. Teď už bude její kůň ve stáji u bran, bude zpěněný a zkrvavený od ostruh. Jezdila jedině na hřebcích a prý se holedbala, že dokáže zkrotit každého koně v Dorne… a stejně tak každého muže. Kapitán rozpoznal i další chůzi, rychlé, tiché, šouravé kroky mistra Caleotta, který se s ní snažil udržet tempo.

Obara Písečná vždycky chodila příliš rychle. Jako by se hnala za něčím, co nemůže chytit, řekl kdysi princ své dceři, když byl kapitán v doslechu.

Když se objevila pod trojitým obloukem vstupu, Areo Hotah jí dlouhou sekerou zahradil cestu. Hlavice byla upevněná na šest stop dlouhé násadě z horského jasanu, takže obejít se nedala. „Dále nechoď, má paní,“ zavrčel hlubokým basem se silným norvoským přízvukem. „Princ si nepřeje být rušen.“

Její tvář, která byla už předtím jako z kamene, po jeho slovech ztvrdla ještě víc. „Stojíš mi v cestě, Hotahu.“ Obara byla nejstarší z Písečných zmijí, byla to kostnatá, téměř třicetiletá žena s blízko posazenýma očima a špinavě světlými vlasy poděděnými po té kurvě ze Starého Města, která ji porodila. Pod pláštěm z barevného, šedohnědého a zlatého písečného hedvábí měla staré jezdecké oblečení z poddajné hnědé kůže. Jinak na ní nic poddajného nebylo. U pasu měla stočený bič, na zádech pak kulatý štít z oceli a mědi. Kopí si nechala venku. Za to byl Areo Hotah v duchu vděčný. I když byla ta žena mrštná a silná, přesto věděl, že jemu se v boji nevyrovná… ona to ale nevěděla a on netoužil po tom, aby růžový mramor zrudl její krví.

Mistr Caleotte přešlápl z nohy na nohu. „Lady Obaro, snažil jsem se ti vysvětlit…“

„Ví, že můj otec zemřel?“ zeptala se Obara kapitána. Mistrovi nevěnovala víc pozornosti než mouše, pokud by ta moucha byla tak bláhová, aby jí bzučela kolem hlavy.

„Ví,“ přisvědčil kapitán. „Přiletěl pták.“

Smrt do Dorne dorazila na krkavčích křídlech, v malém dopise s těžkou hrudkou tvrdého rudého vosku.

Caleotte zřejmě vycítil, co v tom dopise je, protože ho k doručení předal Hotahovi. Princ kapitánovi poděkoval, ale s rozlomením pečeti dlouho otálel. Celé odpoledne seděl s pergamenem na klíně a díval se, jak si děti hrají. Díval se na ně, dokud nezapadlo slunce a večerní chlad je nezahnal domů; pak se princ díval, jak se ve vodě zrcadlí hvězdy. Teprve když vycházel měsíc, poslal Hotaha pro svíčku, aby si pod pomerančovníky mohl v noční tmě dopis přečíst.

Obara sáhla na bič. „Tisíce lidí kráčejí pískem ke Kostěné cestě, aby pomohly Ellarii dovézt otce domů. Septa praskají ve švech a rudí kněží zapálili chrámové ohně. V domech měkkých podušek obcují ženy s každým mužem, který přijde, a neberou od nich peníze. Na Slunečním kopí, na Zlomeném rameni, podél Zelené krve, v horách, v hloubi písků, zkrátka všude si ženy rvou vlasy a muži řvou vzteky. A všichni se ptají na totéž: co udělá Doran? Co udělá jeho bratr, aby pomstil našeho zavražděného prince?“ Přistoupila ke kapitánovi blíž. „A ty mi řekneš, že si nepřeje být rušen!“

„Nepřeje si být rušen,“ opakoval Areo Hotah.

Kapitán stráží dobře znal prince, kterého střežil. Kdysi dávno přišel z Norvosu jako holobrádek, jako velký, širokoplecí hoch s tmavou kšticí. Dnes byla ta kštice bílá a jeho tělo neslo stopy mnoha bitev, ale sílu neztratil a dlouhou sekeru měl pořád nabroušenou, jak ho naučili vousatí kněží. Nepustím ji, usmyslel si. „Princ se dívá, jak si děti hrají,“ oznámil jí. „A když se dívá, jak si děti hrají, nikdy nechce být rušen.“

„Hotahu,“ oslovila ho Obara Písečná, „buď mi uhneš z cesty, nebo popadnu tu sekeru a…“

„Kapitáne,“ ozvalo se mu za zády velitelským tónem, „pusť ji. Promluvím s ní.“ Princ měl zastřený hlas.

Areo Hotah jedním trhnutím napřímil sekeru a ukročil do strany. Obara se na něj ještě jednou dlouze podívala, prošla kolem něj a mistr jí spěchal v patách. Caleotte měřil pouhých pět stop a hlavu měl holou jako vajíčko. Z jeho hladké, tlusté tváře se dal jen těžko uhádnout věk, ale byl tu dříve než kapitán, sloužil dokonce už princově matce. Navzdory věku a tloušťce byl stále ještě poměrně čiperný a také chytrý, ale příliš pokorný. Tohle není soupeř pro žádnou z Písečných zmijí, pomyslel si kapitán.

Ve stínu pomerančovníků seděl v křesle princ, nohy soužené dnou měl natažené a pod očima temné kruhy. Jestli nespavostí trpí ze žalu nebo kvůli dně, to Hotah nedokázal odhadnout. Tam dole si ve fontánách a nádržích pořád ještě hrály děti. Nejmladšímu bylo sotva pět, nejstarším devět a deset. Byli mezi nimi rovným dílem chlapci i děvčata. Cákali a pokřikovali vysokými, pronikavými hlásky. „Není to tak dávno, co sis v těch jezírkách hrála i ty, Obaro,“ poznamenal princ, když před jeho kolečkovým křeslem poklekla na jedno koleno.

Odfrkla si. „Je to dvacet let, nebo skoro dvacet, na tom nezáleží. A nebyla jsem tu dlouho. Zapomněl jsi, že jsem mládě děvky?“ Když neodpověděl, zase vstala a založila ruce v bok. „Můj otec byl zavražděn.“

„Byl zabit v boji muže proti muži při soudu bojem,“ pronesl princ Doran. „Podle zákona to není vražda.“

„Byl to tvůj bratr.“

„To byl.“

„A jak se tedy k jeho smrti postavíš?“

Princ se v křesle namáhavě otočil a podíval se na ni. Doranu Martellovi bylo jen dvaapadesát, ale vypadal mnohem starší. Pod lněným rouchem se skrývalo měkké, beztvaré tělo, na nohy se skoro nedalo podívat. Klouby měl nestvůrně nateklé a zrudlé dnou: levé koleno připomínalo jablko, pravé meloun, prsty na nohou se proměnily v temně rudé hrozny zralé tak, jako by měly pod sebemenším dotekem prasknout. Na bolest si nikdy nestěžoval, byť jej rozechvěla i pouhá tíha pokrývky. Mlčení je přítelem vládce, slyšel ho kdysi kapitán říkat dceři. Slova jsou jako šípy, Arianne. Jakmile je vypustíš, už je nemůžeš vzít zpět.

„Napsal jsem lordu Tywinovi.“

„Napsal? Kdybys byl jen zpola takový muž, jako byl můj otec…“

„Já nejsem tvůj otec.“

„To vím,“ opáčila Obara hlasem plným pohrdání.

„Takže ty bys mě poslala do boje.“

„Mám lepší nápad. A nebudeš muset ani vstát z křesla. Dovol mi, abych otce pomstila. Máš vojsko v Princově průsmyku. Lord Yronwood má další na Kostěné cestě. Svěř jedno mně a Nym to druhé. Ona ať vyrazí po Královské cestě, já mezitím zburcuju pomezní pány na jejich hradech a vyrazím pochodem na Staré Město.“

„A jak si představuješ, že udržíš Staré Město?“

„Stačí mi ho vyplenit. Majetek Hightowerů…“

„Toužíš po zlatě?“

„Toužím po krvi.“

„Lord Tywin by nám měl poslat hlavu Hory.“

„A kdo nám pošle hlavu lorda Tywina? Ten si Horu vždycky choval jako mazlíčka.“

Princ ukázal k nádržím. „Obaro, podívej se na ty děti, buď tak hodná.“

„Nebudu. Mnohem radši bych proklála lordu Tywinovi břicho kopím. Donutila bych ho zpívat ‚Deště Kastameru‘, přitom bych mu vytáhla střeva a koukla bych se, jestli v nich má zlato.“

„Podívej se na ně,“ opakoval princ. „To je rozkaz.“

Několik menších dětí leželo na břiše na hladkém růžovém mramoru a vyhřívalo se na slunci. Ostatní se šplouchaly v moři za nimi. Tři stavěly hrad z písku: jeho vysoká věž se podobala věži Starého paláce zvané Kopí. Asi dvacet či možná víc se jich shromáždilo ve velké nádrži a sledovaly turnaj – menší děti seděly na ramenou těm větším, které se brodily po pás hlubokou vodou, a snažily se navzájem shodit. Vždycky když se nějaká dvojice vykoupala, ozvalo se šplouchnutí následované hurónským smíchem. Dívenka snědá jako oříšek právě strhla světlovlasého chlapce z ramenou jeho bratra, až sletěl po hlavě do nádrže.

„Tvůj otec tuhle hru hrával také, jako já před ním,“ řekl princ. „Byl mezi námi rozdíl deseti let, a tak jsem vodní hry opustil, právě když on byl tak velký, aby si tu začal hrát, ale sledoval jsem ho pokaždé, když jsem přijel navštívit matku. Už jako chlapec měl divokou povahu. Byl rychlý jako vodní had. Často jsem se díval, jak shazuje do vody chlapce mnohem větší, než byl on sám. Připomněl mi to v den, kdy odjížděl do Králova Přístaviště. Musel mi přísahat, že se mu to zase povede, jinak bych ho nepustil.“

„Nepustil?“ zasmála se Obara. „Jako kdybys ho mohl zastavit. Rudá zmije z Dorne si jezdila, kam se jí zachtělo.“

„To ano. Kéž bych pro tebe měl aspoň nějakou útěchu ve tvém…“

„Nestojím o útěchu,“ utrousila pohrdavě. „Když si pro mě otec kdysi přišel, má matka mě nechtěla pustit. ‚Je to děvče,‘ říkala, ‚a myslím, že ani není tvoje. Měla jsem tisíc jiných mužů.‘ Hodil mi k nohám kopí a matku uhodil hřbetem ruky přes tvář, až se dala do pláče. ‚Chlapci i děvčata svádějí stejné bitvy,‘ prohlásil, ‚ale bohové nám dopřejí zvolit si zbraně.‘ Ukázal na kopí, pak na plačící matku, a já si vybrala kopí. ‚Říkal jsem ti, že je moje,‘ poznamenal otec a odvedl si mě. Matka se do roka upila. Povídá se, že když umírala, pořád ještě plakala.“ Obara přistoupila ještě blíž k sedícímu princi. „Dovol mi použít kopí – o nic víc nežádám.“

„Nežádáš málo, Obaro. Rád bych se na to rozhodnutí prospal.“

„Už jsi spal až příliš dlouho.“

„Snad máš pravdu. Pošlu ti zprávu na Sluneční kopí.“

„Tak ať ta zpráva hovoří o válce.“ Obara se otočila na podpatku a odkráčela stejně zuřivě, jako sem přišla: mířila do stájí, aby si vzala čerstvého koně a pak opět vyrazila tryskem na cestu.

Kulaťoučký, maličký mistr Caleotte otálel. „Bolí tě nohy, můj princi?“

Princ se pousmál. „Hřeje slunce?“

„Mám ti přinést lék na bolest?“

„Ne. Potřebuji být při smyslech.“

Mistr zaváhal. „Můj princi, je… je to rozumné, dovolit lady Obaře, aby se vrátila na Sluneční kopí? Určitě vzbouří lid. Ten tvého bratra velmi miloval.“

„Jako my všichni.“ Přitiskl si prsty na spánky. „Ne. Máš pravdu. I já se musím vrátit na Sluneční kopí.“

Drobný mužík zaváhal. „Je to moudré?“

„Moudré ne, nutné ano. Raději pošli jezdce za Ricassem, aby mi připravil mé komnaty ve Sluneční věži. A uvědom mou dceru Ariannu, že zítra přijedu.“

Má princeznička. Kapitánovi se po ní bolestně stýskalo.

„Budeš viděn,“ varoval ho mistr.

Kapitán věděl, co tím myslí. Když před dvěma lety opustili Sluneční kopí a uchýlili se do klidu a osamění Vodních zahrad, dna ještě prince Dorana nesoužila tak krutě. Tehdy stále chodil, i když pomalu, s hůlkou a s bolestným šklebem při každém kroku. Princ netoužil po tom, aby jeho nepřátelé věděli, jak je teď slabý, a Starý palác i město v jeho stínu byly plné očí. Očí, pomyslel si kapitán, a schodů, které nedokáže zdolat. Aby se dostal nahoru na Sluneční věž, musel by umět létat.

„Musím být viděn. Někdo musí zklidnit vášně. Je třeba lidu Dorne připomenout, že má ještě stále prince.“ Malátně se usmál. „I když starého a zkrouceného dnou.“

„Jestli se vrátíš na Sluneční kopí, budeš muset přijmout princeznu Myrcellu,“ řekl Caleotte. „Bude tam s ní její bílý rytíř… a jak víš, ten posílá dopisy své královně.“

„To předpokládám.“

Bílý rytíř. Kapitán se zamračil. Ser Arys přišel do Dorne, aby sloužil své princezně tak, jak Areo kdysi přišel s tou svou. Dokonce i jejich jména se podivně podobala: Areo, Arys. Tím ale veškerá podobnost končila. Kapitán z Norvosu odešel, opustil tamější vousaté kněží, ser Arys Oakheart však stále sloužil Železnému trůnu. Když Hotah toho muže v dlouhém sněhobílém plášti spatřil, většinou při těch příležitostech, kdy ho jeho princ poslal na Sluneční kopí, přepadl ho vždy mírný smutek. Cítil, že jednoho dne spolu svedou souboj: toho dne Oakheart zemře, toho dne mu kapitánova dlouhá sekera rozpoltí lebku. Přejel dlaní po hladké jasanové násadě a přemítal, zda se ten den už blíží.

„Schyluje se k večeru,“ říkal právě princ. „Počkáme na ráno. Postarej se, abych měl za rozbřesku připravená nosítka.“

„Jak poroučíš.“ Caleotte se uklonil. Kapitán ustoupil, aby mistr mohl projít, a naslouchal jeho vzdalujícím se krokům.

„Kapitáne?“ Princ měl tichý hlas.

Hotah vykročil k němu, rukojeť sekery v dlani. Jasanové dřevo bylo hladké jako ženská pleť. Když došel ke kolečkovému křeslu, tvrdě udeřil koncem násady o zem, aby ohlásil svou přítomnost, ale princ měl oči jen pro děti. „Měl jsi bratry, kapitáne?“ zeptal se. „V Norvosu, v mládí. Nebo sestry?“

„Obojí,“ odpověděl Hotah. „Dva bratry, tři sestry. Já byl nejmladší.“ Nejmladší a nechtěný. Další krk k nakrmení, velký kluk, co moc jedl a oblečení mu bylo vždycky hned malé. Nebylo divu, že ho prodali vousatým kněžím.

„Já byl nejstarší,“ řekl princ. „A přesto jsem poslední. Když Mors a Olyvar zemřeli ještě v kolébce, už jsem se vzdal naděje, že bych kdy měl bratra. Bylo mi devět, když se narodila Elia, sloužil jsem jako panoš na Solném pobřeží. Když krkavec přinesl zprávu, že má matka porodila o měsíc dřív, byl jsem dost starý na to, abych chápal, že to dítě nepřežije. Dokonce i když mi lord Gargalen oznamoval, že mám sestru, přesvědčoval jsem ho, že jistě brzy zemře. Přesto ale z milosti velké Matky přežila. A o rok později přišel na svět s křikem a kopáním Oberyn. Když si ti dva hráli tady v nádržích, já už byl dospělý muž. A přesto tu já sedím a oni už nejsou mezi živými.“

Areo Hotah netušil, co na to říct. Byl jen kapitán stráží, a dokonce i po těch letech byl v téhle zemi a před jejím bohem sedmi tváří cizincem. Sloužit. Poslouchat. Chránit. To slíbil v šestnácti, v den, kdy se oženil se svou sekerou. Prosté sliby pro prosté muže, říkali vousatí kněží. V poskytování rad truchlícím princům ho nikdo necvičil.

Stále ještě hledal slova, když ani ne stopu od sedícího prince dopadl s těžkým žuchnutím další pomeranč. Doran sebou při tom zvuku trhl, jako by ho čímsi zabolel. „Dost,“ povzdechl si, „to už stačilo. Běž, Areo. Nech mě, budu se ještě pár hodin dívat na děti.“

Když se se západem slunce ochladilo a děti si šly dovnitř najít něco k večeři, princ dál seděl pod pomerančovníky a hleděl na nehybnou hladinu nádrží a na moře za nimi. Sluha mu přinesl misku fialových oliv, chlebovou placku, sýr a cizrnovou pastu. Princ se trochu najedl a vypil pohár toho sladkého, těžkého, silného vína, které miloval. Když byl pohár prázdný, nalil si znovu. Někdy k ránu ho za tmy zastihl spánek přímo v křesle. Teprve pak ho kapitán odvezl po měsícem zalité chodbě, podél řady štíhlých sloupů a půvabně klenutou branou až do velké postele s čistými, chladivými lněnými přikrývkami v pokoji s výhledem na moře. Když ho přenášel na lože, Doran zasténal, ale bohové byli slitovní a princ se neprobudil.

Cela, v níž kapitán spal, přiléhala k princově ložnici. Usedl na úzký kavalec, z výklenku vzal brousek a olejem napuštěný hadřík a dal se do práce. Ať je tvá sekera vždy ostrá, nakázali mu vousatí kněží v den, kdy ho ocejchovali. A on je poslechl.

Při broušení myslel Hotah na Norvos, na horní město na kopci a dolní u řeky. Ještě teď mu v hlavě zněly jeho tři zvony, Núm, jehož hluboké dunění cítil až v kostech, hrdý a silný hlas Narrah a stříbřitý smích sladké Nyel. Zase cítil v ústech zimní koláč plný zázvoru, piniových oříšků a třešní, zapíjený násou, kvašeným kozím mlékem, které se podávalo v železném poháru a sladilo medem. V duchu viděl svou matku v šatech s veverčím límečkem, v těch, které nosila jen jedinkrát za rok, když se chodili dívat, jak pod schodištěm Hříchu tančí medvědi. A zase cítil pach škvířících se chlupů, když mu vousatý kněz přitiskl železo přímo doprostřed hrudi. Byla to tak prudká bolest, že se mu z ní div nezastavilo srdce, ale Areo Hotah se ani nepohnul. Přes znamení sekery mu chlupy už nikdy nenarostly.

Teprve když byly oba břity tak ostré, že by se s nimi dalo oholit, odložil kapitán svou ženu z jasanu a železa na postel. Zívl, stáhl ze sebe špinavé šaty, hodil je na zem a natáhl se na slamník. Z pomyšlení na cejch ho to místo začalo svědit, a ještě než zavřel oči, musel si ho podrbat. Měl jsem posbírat ty popadané pomeranče, pomyslel si ještě a usnul s představou jejich trpce sladké chuti a lepkavé pomerančové šťávy na prstech.

Rozednilo se až příliš brzy. Venku před stájemi stála nejmenší z trojích koňských nosítek, ta cedrová s červenými hedvábnými závěsy. Kapitán si jako doprovod vybral dvacet kopiníků z třicetičlenné posádky Vodních zahrad: ostatní tu měli zůstat, aby střežili dům a děti, mezi nimiž byli i potomkové významných pánů a bohatých obchodníků.

I když princ hovořil o odjezdu za svítání, Areo věděl, že pospíchat nebude. Zatímco mistr pomáhal Doranu Martellovi s koupelí a ovazoval mu oteklé klouby obvazy napuštěnými hojivou mastí, kapitán si oblékl košili z bronzových šupin, jak se na jeho hodnost slušelo, a přes ni rozevlátý plášť ze šedohnědého a žlutého písečného hedvábí, aby měď nerozpalovalo slunce. Vypadalo to na horký den. Kapitán už dávno odložil těžký žíněný plášť a železem pobitou koženou tuniku, jakou nosil v Norvosu, protože v těch by se v Dorne uvařil. Ponechal si lehkou železnou přilbici s hřebínkem naostřených ostnů, ale nyní ji halil do oranžového hedvábí, které proplétal mezi ostny, jinak by mu pod tím rozžhaveným kovem hlava třeštila, ještě než by vůbec spatřil palác.

Princ stále nebyl připravený k odjezdu. Rozhodl se nejprve posnídat – krvavý pomeranč a talíř racčích vajíček se šunkou a ostrými papričkami. Pak nedal jinak, než že se musí rozloučit s těmi z dětí, které si obzvlášť oblíbil: s Daltovým synkem, s dětmi lady Blackmontové a s tou dívkou s kulatým obličejíkem, jednou ze sirotků, jejíž otec dřív prodával podél Zelené krve plátno a koření. Když s nimi Doran rozprávěl, měl přes kolena přehozenou překrásnou myrskou přikrývku, aby děti ušetřil pohledu na své oteklé a zavázané klouby.

Na cestu vyrazili v poledne: princ v nosítkách, mistr Caleotte na oslu, zbytek pěšky. Vpředu a vzadu kráčelo pět kopiníků, deset dalších obklopovalo nosítka z obou stran. Areo Hotah sám zaujal své obvyklé místo po princově levici a v chůzi si opíral sekeru o rameno. Cesta ze Slunečního kopí na Vodní zahrady vedla podél moře, takže když postupovali liduprázdnou hnědočervenou krajinou, kamenitou, písčitou a se zakrslými, pokroucenými stromy, chladil je svěží větřík.

V polovině cesty je překvapila další Písečná zmije.

Zničehonic se objevila na jedné z dun – seděla na pískově zlatém oři s hřívou jako jemné bílé hedvábí. Dokonce i na koni byla lady Nym půvabná: oděná byla v třpytivém šeříkovém hávu a ve skvostném hedvábném plášti v odstínech smetany a mědi, který se nadouval s každým závanem větru, jako by se měla každou chvíli vznést. Nymerii Písečné bylo pětadvacet let a byla štíhlá jako proutek. Rovné černé vlasy měla spletené do dlouhého copu svázaného rudozlatým drátkem a jejich linie jí nad obočím tvořila klín právě takový, jako míval její otec. Vysedlé lícní kosti, plné rty a mléčně bledá pleť jí dodávaly onu krásu, která její starší sestře chyběla – jenže Obařina matka byla nevěstka ze Starého Města, kdežto Nym kolovala v žilách krev jednoho z nejvznešenějších a nejstarších rodů Volantisu. Za ní stál doprovod tuctu jízdních kopiníků s kulatými štíty, jež se leskly na slunci. Vyrazili za ní po svahu duny.

Závěsy nosítek byly shrnuté ke stranám, aby si princ mohl lépe vychutnat vánek od moře. Lady Nym dojela až k němu a zpomalila svou pěknou zlatou klisnu, aby držela krok s nosítky.

„To je ale příjemné setkání, strýčku,“ pronesla melodicky, jako by ji sem zavála čirá náhoda. „Mohu tě doprovodit na Sluneční kopí?“ Kapitán šel na opačné straně nosítek, ale slyšel každé její slovo.

„To budu rád,“ odvětil princ Doran, i když kapitánovi to příliš potěšeně neznělo. „Dna a žal jsou na cestách špatnými společníky.“ Z čehož kapitán poznal, že každý oblázek na cestě působí na jeho oteklé klouby jako bodnutí šídlem.

„S dnou ti nepomohu,“ řekla, „ale pro žal můj otec neměl pochopení. Více mu vyhovovala pomsta. Opravdu se Gregor Clegane doznal, že zavraždil Eliu a její děti?“

„Vykřičel svou vinu před celým dvorem,“ přitakal princ. „Lord Tywin nám slíbil jeho hlavu.“

„A Lannister vždycky splácí své dluhy,“ řekla lady Nym. „Jen mi připadá, že nám chce lord Tywin zaplatit po svém. Dostala jsem zprávu od našeho milého sera Daemona, který tvrdí, že otec v boji toho netvora párkrát pěkně polechtal. V tom případě musí být ser Gregor už teď skoro mrtvý, a zásluha lorda Tywina to rozhodně není.“

Princ se zaškaredil. Kapitán nebyl s to odhadnout, může-li za to dna, nebo slova jeho neteře. „Možná máš pravdu.“

„Možná? Já říkám – určitě.“

„Obara by nejradši, abych vytáhl do boje.“

Nym se rozesmála. „Ano, chtěla by vypálit Staré Město. Nenávidí ho právě tak, jako ho naše sestřička miluje.“

„A co ty?“

Nym se ohlédla po své družině, jež jela tucet délek za ní. „Když se ke mně ta zpráva donesla, zrovna jsem byla na loži s Fowlerovými dvojčaty,“ zaslechl kapitán. „Znáš heslo Fowlerů? Chci se vznést! A právě to žádám od tebe. Chci se vznést, strýčku. Nepotřebuji žádné velké armády, vystačím si s jednou milou sestřičkou.“

„Myslíš Obaru?“

„Myslím Tyene. Obara je moc hlasitá. Tyene je tak milá a něžná, že ji nikdo nebude podezírat. Obara by Staré Město proměnila v otcovu pohřební hranici. Já tak hamižná nejsem. Mně budou stačit čtyři životy. Zlatovlasá dvojčata lorda Tywina oplátkou za Eliiny děti. Starého lva za samotnou Eliu. A nakonec malého krále – to za mého otce.“

„Ten chlapec nám nikdy neudělal nic zlého.“

„Pokud lze věřit lordu Stannisovi, ten chlapec je bastard zrozený ze zrady, z incestu a nevěry.“ Hravý tón se jí z hlasu vytratil a kapitán se přistihl, že ji přimhouřenýma očima sleduje. Její sestra Obara nosila u pasu bič a kopí mívala všem na očích. Lady Nym byla stejně smrtelně nebezpečná, jen nože měla dobře ukryté.

„Otcovu vraždu může smýt jen královská krev.“

„Oberyn zemřel v souboji, v němž se bil za věc, jež se ho nijak netýkala. Tomu neříkám vražda.“

„Říkej tomu, jak chceš. Poslali jsme jim nejlepšího muže Dorne a oni nám vrátili pytel kostí.“

„Dalece překročil vše, oč jsem ho žádal. ‚Obhlédni toho dětského krále a jeho radu a zjisti, jaké mají silné a slabé stránky.‘ Tak jsem mu to říkal na terase, jedli jsme tehdy pomeranče. ‚Pokud to půjde, získej nám přátele. O Eliině konci zjisti, co se dá, ale pozor, abys zbytečně nerozdráždil lorda Tywina.‘ Tak jsem mu to řekl. Oberyn se zasmál. ‚Kdy já jsem někoho dráždil zbytečně? To radši vzkaž Lannisterům, aby nedráždili oni mě.‘ Toužil po spravedlnosti pro Eliu, ale nehodlal čekat…“

„Čekal sedmnáct let,“ přerušila ho lady Nym. „Kdyby bývali zabili tebe, otec by vytáhl se svými vazaly na sever, než by tvé tělo stačilo vychladnout. Být to ty, teď už by se na pomezí snášel déšť kopí.“

„O tom nepochybuji.“

„A stejně tak, můj princi, nepochybuj o tom, že mé sestry a já nebudeme na pomstu čekat sedmnáct let.“ Pobídla klisnu ostruhami a byla pryč, tryskem se hnala ke Slunečnímu kopí a její družina se řítila za ní.

Princ se zabořil do podušek a zavřel oči, ale Hotah věděl, že nespí. Trýznily ho bolesti. Na okamžik kapitán uvažoval, že by k nosítkům povolal mistra Caleotta, ale kdyby si to princ Doran přál, zavolal by ho sám.

Odpolední stíny byly dlouhé a syté, a když na východě zahlédli věže Slunečního kopí, slunce už bylo rudé a oteklé jako princovy klouby. Nejprve se vynořilo štíhlé Kopí, sto padesát stop vysoké a korunované kopím ze zlacené oceli, jež k jeho výšce ještě dalších třicet stop přidalo; následovala mohutná Sluneční věž se zlatou kopulí a s okny z barevných sklíček, a nakonec okrový Písečný koráb, který vyhlížel jako obludná, mořem na břeh vyvržená a zkamenělá loď.

Sluneční kopí od Vodních zahrad dělily pouhé tři leguy pobřeží, ale byly to dva různé světy. Tam na slunci dováděly nahé děti, na dlážděných nádvořích hrála hudba a vzduch ostře voněl citrony a krvavými pomeranči. Tady to čpělo prachem, potem a kouřem a noci ožívaly halasem hlasů. Sluneční kopí nebylo vystavěno z růžového mramoru, nýbrž z bláta a slámy, a z barev tu převládala šedá a okrová. Prastará pevnost rodu Martellů stála na nejvýchodnějším konci malého kamenitého a písčitého výběžku pevniny, ze tří stran obklopeného mořem. Na západní straně se ve stínu mohutných zdí tísnily krámky z vepřovic a chatrče bez oken, lnuly k hradu jako vilejši k trupu galéry. Ještě dál na západ vyrostly stáje, hostince, vinné šenky a domy rozkoše, mnohé byly obklopené vlastními hradbami a pod těmi vznikaly další chatrče. A tak dále a tak dále, jak by řekli vousatí mniši. Ve srovnání s Tyrošem, Myrem nebo Velkým Norvosem bylo tohle uskupení staveb ve stínu věže pouhou vesničkou, ale tady v Dorne nic podobnějšího městu neměli.

Lady Nym dorazila o několik hodin dříve než oni a nepochybně o jejich příjezdu uvědomila stráže, protože Trojitá brána je očekávala otevřená dokořán. Jen zde byly brány řazené za sebou, aby tudy mohli návštěvníci projít skrze trojí Vinutou hradbu přímo do Starého paláce, bez nutnosti překonávat míle úzkých uliček, schovaných dvorků a hlučných bazarů.

Jakmile se v dohledu objevilo Kopí, princ Doran zatáhl závěsy nosítek, ale přesto na něj lidé, které míjel, pokřikovali. Písečné zmije je rozpálily doběla, pomyslel si kapitán mrzutě. Překonali špínu vnější, do oblouku stočené ulice a projeli druhou branou. Tady vanul vítr čpící dehtem, slanou vodou a hnijícími chaluhami a dav s každým krokem houstl. „Cestu pro prince Dorana!“ zaburácel Areo Hotah a udeřil násadou sekery o cihly. „Udělejte cestu pro dornského prince!“

„Princ je mrtvý!“ zaječela za ním nějaká ženská.

„Chop se kopí!“ zaryčel jakýsi muž z balkonu.

„Dorane!“ zvolal čísi hlas prozrazující urozenou krev. „Chop se kopí!“

Hotah už se ani nenamáhal zjišťovat, komu hlasy patří: dav byl příliš hustý a třetina těch lidí něco křičela. „Chop se kopí! Pomstu za Zmiji!“ Když dospěli ke třetí bráně, stráže už musely lid rozhánět, aby měla nosítka volnou cestu, a dav začal házet vším možným. Jakýsi malý otrhánek proběhl kolem kopiníků s poloshnilým granátovým jablkem v ruce, ale když mu cestu zkřížil Areo Hotah se sekerou v pohotovosti, pustil hoch jablko na zem a rychle se klidil. Jiní, co stáli dál, vrhali citrony, limetky a pomeranče a řvali přitom: „Boj! Boj! Chopme se kopí!“ Jednoho ze strážných zasáhl citron do oka a kapitánovi samotnému se rozplácl pomeranč o nohu.

Z nosítek se odpovědi nedočkali. Doran Martell setrval ve skrytu za hedvábnými stěnami, dokud je všechny nepohltily pevnější zdi hradu a padací brána se za nimi s rachotem a skřípěním nesvezla dolů. Křik zvolna utichal. Na nádvoří na otce čekala princezna Arianne s polovinou dvora: byl tu starý, slepý senešal Ricasso, kastelán ser Manfrey Martell, mladý mistr Myles v šedém rouchu a s navoněným vousem jemným jako hedvábí a čtyři desítky dornských rytířů ve splývavých lnech půl sta odstínů. Stála tu i malá Myrcella Baratheonová se svou septou a ser Arys z Královské gardy umdléval horkem v bílé šupinové zbroji.

Princezna Arianne v sandálech z hadí kůže a s tkanicemi zašněrovanými až po stehna přistoupila k nosítkům. Hříva havraních vlasů jí v prstýncích spadala až po bedra, čelo jí zdobil pásek měděných sluncí. Je pořád tak drobná, napadlo kapitána. Písečné zmije byly vysoké, zato Arianne se vyvedla po matce, která měřila pouhých pět stop a dva palce. Pod kameny vykládaným opaskem a volnými vrstvami splývavého purpurového hedvábí a žlutého aksamitu se však skrývalo ženské tělo s vábnými, oblými křivkami. „Otče,“ oslovila ho, když se závěsy rozhrnuly, „Sluneční kopí se raduje z tvého návratu.“

„Ano, slyším tu radost.“ Princ se znaveně pousmál a zarudlou, oteklou dlaní pohladil dceru po tváři. „Sluší ti to. Kapitáne, buď tak laskav a pomoz mi vystoupit.“

Hotah zasunul sekeru do smyčky na zádech a citlivě, aby nedráždil rozbolavělé klouby, vzal prince do náručí. I tak Doran Martell tiše zalapal po dechu.

„Poručila jsem kuchařům, aby na dnešní večer připravili hodokvas,“ oznámila Arianne. „Bude se podávat všechno, co máš nejradši.“

„Bojím se, že to neocením.“ Princ se zvolna rozhlédl po nádvoří. „Nevidím Tyene.“

„Prosila o soukromou schůzku. Poslala jsem ji do trůnního sálu, aby se tam s tebou setkala.“

Princ si povzdechl. „Tak dobrá. Kapitáne, čím dříve to budu mít za sebou, tím dříve si budu moci odpočinout.“

Hotah ho vynesl po dlouhých kamenných schodech Sluneční věže do velkého, okrouhlého sálu pod kupolí, kam se širokými okny poskládanými z mnohobarevných sklíček linulo pozdně odpolední světlo a zdobilo světlý mramor démanty půl sta barev. Tady na ně čekala třetí Písečná zmije.

Seděla se zkříženýma nohama na polštáři pod vyvýšeným stupínkem, na kterém stálo čestné sezení, ale jakmile vešli, vstala. Na sobě měla přiléhavý šat z bleděmodrého aksamitu a s rukávy z myrské krajky, v němž vypadala nevinně jako sama Panna. V jedné ruce držela výšivku, na které právě pracovala, ve druhé zlaté jehlice. I vlasy měla zlaté, a oči jako modré tůně… a přesto jimi kapitánovi kdovíproč připomněla svého otce, i když měl Oberyn oči černé jako noc. Hotah si náhle uvědomil, že všechny dcery prince Oberyna podědily bez ohledu na barvu jeho zmijí oči.

„Strýčku,“ oslovila ho Tyene Písečná, „čekám tu na tebe.“

„Kapitáne, pomoz mi do vysokého křesla.“

Na pódiu stála dvě křesla, podobná si skoro jako vejce vejci až na to, že jedno mělo na opěradle zlatem vykládané martellovské kopí a to druhé planoucí slunce Rhoynů, znak, který vlál na stěžních Nymeriiných lodí, když kdysi připluly do Dorne. Kapitán usadil prince pod kopí a ustoupil stranou.

„Tolik tě to bolí?“ Lady Tyene měla jemný hlas a byla něžná jako letní jahody. Její matka byla septa a Tyene vyzařovala jakousi téměř nadpozemskou nevinnost. „Mohla bych ti v tvé bolesti nějak ulevit?“

„Pověz, co mi povědět chceš, a nech mě si odpočinout. Jsem unavený, Tyene.“

„Toto je pro tebe, strýčku.“ Tyene rozložila kus látky, který vyšívala. Byl na něm vyobrazený její otec princ Oberyn v sedle pískově zbarveného oře, v červené zbroji a s úsměvem na rtech. „Až výšivku dokončím, bude tvá, abys na něho nezapomněl.“

„Já se na tvého otce nechystám zapomenout.“

„To ráda slyším. Mnoha lidem to vrtá hlavou.“

„Lord Tywin nám slíbil Horovu hlavu.“

„Je velice laskav… avšak pro chrabrého sera Gregora se nehodí zemřít katovým mečem. Modlili jsme se za jeho smrt tak dlouho, že by bylo jedině spravedlivé, kdyby se za ni modlil také. Vím, jaký jed otec použil, a vím také, že žádný jed nepůsobí pomaleji a nečiní větší utrpení. Brzy možná už Horu uslyšíme křičet, i tady na Slunečním kopí.“

Princ Doran si povzdechl. „Obara na mě doráží, že mám vyhlásit válku. Nym by se spokojila s vraždou. A ty?“

„Válka,“ odvětila Tyene, „ale ne ta, jakou chce má sestra. Dorňané nejlépe bojují na vlastním území, a já tedy radím naostřit si kopí a vyčkat. Až sem Lannisterové a Tyrellové přitáhnou, pustíme jim žilou v průsmycích a pohřbíme je pod polétavým pískem, jak jsme to učinili už stokrát předtím.“

„Pokud sem přitáhnou.“

„To budou muset, pokud nechtějí, aby se říše opět rozštěpila jako předtím, než jsme se sňatkem spojili s draky. To mi říkal otec. Říkal, že můžeme poděkovat Skřetovi, že nám poslal princeznu Myrcellu. Je moc hezká, nemyslíš? Kéž bych měla taky tak kučeravé vlasy. Je to rozená královna, jako její matka.“ Tyene se ve tvářích objevily dolíčky. „Bylo by mi ctí uspořádat svatbu a také se postarat o výrobu korun. Trystane a Myrcella jsou tak nevinní, že jsem uvažovala o bílém zlatu… se smaragdy, ty by se hodily k Myrcelliným očím. Ale samozřejmě by posloužily i démanty a perly, hlavně že se ty děti vezmou a budou korunovány. Pak je třeba jen pozdravit Myrcellu jako toho jména první, královnu Andalů, Rhoynů a Prvních lidí a právoplatnou dědičku Sedmi království Západozemí, a počkat, až přijdou lvi.“

„Právoplatnou dědičku?“ Princ si odfrkl.

„Je přece starší než její bratr,“ vysvětlovala mu Tyene jako nějakému bláznovi. „Podle zákona by měl Železný trůn připadnout jí.“

„Podle dornského zákona.“

„Když se dobrý král Daeron oženil s princeznu Mariah a přivedl nás do svého království, bylo stanoveno, že v Dorne budou navždy platit dornské zákony. A Myrcella se náhodou nachází v Dorne.“

„To se vskutku nachází,“ pronesl princ nevraživě. „Budu si to muset rozmyslet.“

„Moc přemýšlíš, strýčku,“ opáčila Tyene rozmrzelým tónem.

„Skutečně?“

„Otec to říkával.“

„Oberyn přemýšlel málo.“

„Někteří muži přemýšlejí, protože se bojí konat.“

„Mezi strachem a opatrností je rozdíl.“

„V tom případě se budu modlit, abych tě nikdy neviděla vyděšeného, strýčku. To bys mohl zapomenout i dýchat.“ Zvedla ruku…

Kapitán zvučně udeřil násadou sekery o mramor. „Příliš si troufáš, má paní. Sestup, prosím, z pódia.“

„Nechtěla jsem mu ublížit, kapitáne. Já svého strýce miluji stejně tak, jak vím, že on miloval mého otce.“ Tyene před princem poklekla na jedno koleno. „Řekla jsem vše, co jsem ti říci chtěla, strýčku. Odpusť mi, jestli jsem tě urazila – mám srdce na kusy. Mohu i nadále spoléhat na tvou lásku?“

„Navždy.“

„Pak mi tedy požehnej a já půjdu.“

Doran na kratičký okamžik zaváhal a pak položil neteři dlaň na hlavu. „Buď statečná, dítě.“

„Jak bych mohla nebýt? Jsem jeho dcera.“

Jakmile byla pryč, vtrhl na pódium mistr Caleotte. „Můj princi, snad nezkusila… počkej, prohlédnu ti ruku.“ Nejprve prozkoumal dlaň, pak ji zlehka otočil hřbetem vzhůru a očichal princi prsty. „Ne, vypadá to dobře. Žádné škrábance, takže…“

Princ se mu vymanil. „Mohl bys mi opatřit makové mléko, mistře? Náprstek bude stačit.“

„Mák. Ano, zajisté.“

„Myslím tím hned,“ pobídl ho Doran jemně a Caleotte seběhl ze schodů.

Venku mezitím zapadlo slunce. Teď vládl pod kupolí modrý přísvit soumraku a barevné kosočtverce na podlaze se vytrácely. Princ seděl na vysokém křesle pod martellovským kopím a ve tváři byl bledý bolestí. Po dlouhém tichu se obrátil na Area Hotaha. „Kapitáne,“ pronesl, „jak oddaná mi je má stráž?“

„Je ti oddaná.“ Kapitán nevěděl, co jiného říci.

„Všichni? Jen někteří?“

„Jsou to dobří muži. Dobří Dorňané. Udělají, co jim poručím.“ Udeřil sekerou o zem. „Přinesu ti hlavu kohokoliv, kdo by tě zradil.“

„Nechci hlavy. Chci poslušnost.“

„Tu už máš.“ Sloužit. Poslouchat. Chránit. Prosté sliby prostého muže. „Kolik mužů potřebuješ?“

„To nechám na tobě. Možná to nemusejí být šiky, možná lépe poslouží pár dobrých vojáků. Chci, aby to proběhlo rychle, co nejklidněji a bez krveprolití.“

„Rychle, klidně a bez krveprolití. Dobrá. Jak zní tvůj rozkaz?“

„Najdeš bratrovy dcery, vezmeš je do vazby a zavřeš do cel na špici Kopí.“

„Písečné zmije?“ Kapitánovi vyschlo v hrdle. „Všech… osm, můj princi? I ty malé?“

Princ se zamyslel. „Elariina děvčata jsou moc malá, od těch nebezpečí nehrozí, ale někdo by je mohl chtít proti mně použít. Bude nejlepší mít je v bezpečí u sebe. Ano, i ty malé… ale nejdřív se postarejte o Tyene, Nymerii a Obaru.“

„Jak můj princ poroučí.“ Srdce měl ztrápené. To se mé malé princezničce nebude líbit. „A co Sarella? To už je dospělá žena, je jí skoro dvacet.“

„Pokud se nenavrátí do Dorne, pak pro ni nemohu udělat víc než se modlit, aby prokázala víc rozumu než její sestry. Nech ji jejím… hrám. Vyhledej ty ostatní. Dokud nebudou bezpečně pod dozorem, nebudu mít klidný spánek.“

„Stane se, jak poroučíš.“ Kapitán zaváhal. „Až se to dozví lid, vypukne v ulicích křik.“

„Křičet bude celé Dorne,“ odvětil Doran Martell unaveně. „Já se jen modlím, aby ten křik dolehl k lordu Tywinovi do Králova Přístaviště. Ať ví, jak oddaným přítelem mu Sluneční kopí je.“

 

Zveřejněno se souhlasem nakladatelství ARGO.

Náhledový obrázek: Henning Ludvigsen