Ukázková kapitola z nového vydání knihy Tanec s draky v překladu Dominiky Křesťanové.
JON
Bílý vlk uháněl černým lesem pod bledým útesem vysokým jako samo nebe. Měsíc běžel s ním, klouzal hvězdnou oblohou mezi propletenci větví nad jeho hlavou.
„Sníh,“ zabručel měsíc. Vlk neodpověděl. Pod tlapami mu křupal sníh. Mezi stromy vzdychal vítr.
Odkudsi zdaleka slyšel volání smečky, volali ho, jako by byl jeden z nich. I oni byli na lovu. Jeho černého bratra drásajícího maso ohromné kozy bičoval divoký déšť, smýval mu krev z boku, kde mu roztrhl kůži dlouhý kozí roh. Jinde zvedla hlavu jeho sestřička, aby zazpívala měsíci, a stovka nevelkých šedých bratranců a sestřenic se zarazila uprostřed lovu a přidala se k ní. Kopce, kde žili, byly teplejší a plné jídla. Nejednu noc hodovala sestřina smečka na mase ovcí, krav a koní, kteří padli za kořist lidem, a občas dokonce i na mase samotných lidí.
„Sníh,“ zavolal měsíc znovu a zavřískl. Bílý vlk našlapoval po lidské stezce pod ledovým útesem. Na jazyku cítil chuť krve a v uších mu zvonila píseň stovky bratranců. Kdysi jich bylo šest, pět naříkajících slepých mláďat se batolilo ve sněhu vedle mrtvé matky a sálo z jejích tvrdých mrtvých cecíků studené mléko, zatímco on se jako jediný odplazil dál. Zbyli čtyři… a jednoho z nich už bílý vlk nedokázal vycítit.
„Sníh,“ nedal se měsíc odbýt.
Bílý vlk před ním unikal, hnal se k jeskyni noci, kam se už dřív schovalo slunce, jeho dech se ve vzduchu mrazivě srážel. Za nocí bez hvězd byl mohutný útes černý jako kámen, byla z něj temnota tyčící se vysoko nad širým světem, ale když vyšel měsíc, zářil ledovým třpytem jako zamrzlý potok. Vlkova srst byla hustá a huňatá, ale jakmile zavál vítr podél ledu, pronikl chlad každou kožešinou. Na druhé straně foukalo ještě studeněji, dobře to cítil. Tam, kde byl jeho bratr, ten šedý, vonící létem.
„Sníh.“ Z větve sklouzl rampouch. Bílý vlk se otočil a vycenil zuby. „Sníh!“ Srst se mu zježila a lesy kolem něj se rozplynuly. „Sníh, sníh, sníh!“ Zaslechl tlukot křídel. Šerem proletěl krkavec.
Žuchl Jonu Sněhovi na hrudník a zaškrábal o něj drápy. „SNÍH!“ zavřeštěl mu do tváře.
„Já tě slyším.“ Pokoj byl zšeřelý, jeho kavalec tvrdý. Mezi okenicemi pronikalo dovnitř šedé světlo věštící další bezútěšný chladný den. „Takhle jsi budil Mormonta? Nestrkej mi peří do obličeje.“ Vyprostil zpod přikrývek ruku, aby ptáka odehnal. Byl to velký krkavec, starý, rozčepýřený a kurážný, ničeho se nebál. „Sníh,“ opakoval a popoletěl na sloupek postele. „Sníh, sníh.“ Jon sevřel polštář dlaní a hodil, ale pták se vznesl do vzduchu. Polštář narazil do stěny, roztrhl se a všude kolem zavířila jeho náplň. Přesně v tu chvíli strčil hlavu do dveří Edd Bolestín. „S vodpuštěním,“ pravil, jako by vířící peří vůbec neviděl, „mám milostpánovi přinýst něco k snídani?“
„Zrní,“ zavřeštěl havran. „Zrní, zrní.“
„Pečeného krkavce,“ navrhl Jon. „A půl pinty piva.“ Ještě pořád mu připadalo zvláštní, že mu někdo nosí věci a obsluhuje ho. Nebylo tomu tak dávno, co by chystal lordu veliteli Mormontovi snídani on sám.
„Třikrát zrní a jeden pečenej krkavec,“ shrnul objednávku Edd. „Výborně, milostpane, akorát že Hobb udělal vařený vajíčka, prejt a dušený jablka se sušenejma švestkama. Dušený jablka jsou báječný, až na ty švestky. Já bych je nejed. Ale jednou je Hobb nasekal s kaštanama a mrkví a schoval do slepice. Kuchařům se nedá věřit, můj pane. Vožulej tě, když to nejmíň čekáš.“
„Později.“ Snídaně může počkat, ale Stannis nepočká. „Nějaké potíže u palisád včera v noci?“
„Od tý doby, cos dal strážit stráže, je ticho po pěšině, milostpane.“
„Výborně.“ Drželi za Zdí na tisíc zdivočelých, zajatce, které pobral Stannis Baratheon, když jeho rytíři rozdrtili hadrářskou armádu Mance Nájezdníka. Mezi vězni bylo mnoho žen a někteří strážní je potají vyváděli ven, aby jim zahřívaly postel. Královi muži, královnini muži, nebyl mezi nimi rozdíl, i pár černých bratrů se pokusilo o totéž. Muži jsou muži a tohle byly na tisíc leguí daleko jediné ženy.
„Přišli se nám vzdát další dva zdivočelí,“ pokračoval Edd. „Matka a malá holčička, co se jí držela za sukně. Měla s sebou ještě chlapečka, mrňouska zavinutýho v kožešinách, ale ten byl mrtvej.“
„Mrtvý,“ ozval se krkavec. Bylo to jedno z jeho oblíbených slov. „Mrtvý, mrtvý, mrtvý.“
Svobodný lid se k nim trousil skoro každou noc, vyhladovělá, napůl zmrzlá stvoření, která utekla z bitvy pod Zdí, ale zakrátko přilezla zpátky, když jim došlo, že nemají bezpečné místo, kam by se obrátili. „Vyslechli jste tu matku?“ zeptal se Jon. Stannis Baratheon rozbil vojsko Mance Nájezdníka napadrť a král za Zdí teď byl jeho zajatcem… ale tam venku zbýval Plakač, Tormund Obromor a tisíce dalších.
„Ano, milostpane,“ odpověděl Edd, „ale ví jen to, že během bitvy utekla a pak se schovávala v lesích. Nacpali jsme ji kaší, poslali do ohrady a mrňousek jsme spálili.“
Spalování mrtvých dětí už Jona Sněha netrápilo, horší to bylo s těmi živými. Dva králové probudí draka. Nejdřív otec a pak syn, pak oba zemřou jako králové. Slova, která drmolil jeden z královniných mužů, když mu mistr Aemon čistil rány. Jon nad nimi tehdy chtěl mávnout rukou jako nad horečnatým blábolením. Aemon s ním nesouhlasil. „Královská krev má zvláštní moc,“ varoval ho starý mistr, „a lepší muži než Stannis napáchali horší věci, než je tahle.“ Tenhle král je možná přísný a nemilosrdný, pravda, ale dítě u prsu? Jen netvor by dokázal vydat plamenům živé dítě.
Jon se potmě vymočil, naplnil nočník, zatímco si krkavec Starého medvěda skřehotavě na cosi stěžoval. Vlčí sny byly čím dál silnější, už si je pamatoval i v bdělém stavu. Duch ví, že Šedý vítr je mrtvý. Robb zahynul na Dvojčatech, zradili ho muži, které pokládal za přátele, a jeho vlk zemřel s ním. Zavraždili i Brana a Rickona, sťali jim hlavu na rozkaz Th eona Greyjoye, svého času svěřence jejich urozeného otce… ale jestli sny nelžou, jejich zlovlci unikli. Na Královnině koruně jeden z nich vyrazil ze tmy a zachránil Jonovi život. Musel to být Léto. Byl šedý, a Chundeláč má černou srst. Rád by věděl, jestli ve vlcích dál žije alespoň část jeho mrtvých bratrů.
Naplnil umyvadlo vodou ze džbánu u postele, umyl si obličej a ruce, natáhl si čisté vlněné oblečení, zavázal černý kožený kabátec a na nohy obul obnošené vysoké boty. Mormontův krkavec ho při tom sledoval bystrýma černýma očkama a pak přeletěl k oknu. „Myslíš, že jsem tvůj nevolník?“ Jon rozevřel okenní křídla s kosočtvercovými výplněmi z tlustého žlutého skla a do tváře ho uhodil ranní chlad. Zhluboka se nadechl, aby rozehnal noční pavučiny, a krkavec se vznesl do vzduchu. Ten pták je až moc chytrý. Dělal Starému medvědovi společnost dlouhou řadu let, ale nebránilo mu to v tom, aby si po Mormontově smrti pochutnal na jeho obličeji.
Schodiště před ložnicí vedlo dolů do větší místnosti zařízené zjizveným stolem z borového dřeva a tuctem židlí z dubu a kůže. V Králově věži se usadil Stannis a z Velitelské věže zbyly jen ohořelé holé stěny, a tak vzal Jon zavděk skromným příbytkem Donala Noyeho za zbrojnicí. Časem nepochybně bude potřebovat větší prostor, ale prozatím, než si zvykne na velení, to bohatě postačí.
Úmluva, kterou mu král předložil k podpisu, ležela na stole pod stříbrným pohárem, který kdysi patřil Donalovi Noyemu. Po jednorukém kováři tu zbylo jen málo osobních předmětů: tenhle pohár, šest měďáků a stříbrná hvězda, stříbrem vykládaná brož se zlomenou sponou a zatuchlý brokátový kabátec s vyšitým jelenem, znakem Bouřného konce. Pro něj byly nejcennější jeho nástroje a meče a nože, které vyrobil. Jeho život se odehrával u výhně. Jon odstrčil pohár stranou a znovu si přečetl pergamen. Když dám na tohle svoji pečeť, budu navěky v paměti všech jako lord velitel, který rozdal Zeď, uvažoval, ale kdybych odmítl…
Stannis Baratheon nenechával nikoho na pochybách, že je nedůtklivý a neklidný host. Vyjel po Královské cestě skoro až do Královniny koruny, prolezl prázdné chýše v Krtinci, prozkoumal pobořené pevnosti v Královnině bráně a v Dubovém štítu. Každou noc vystupoval s lady Melisandrou na Zeď a ve dne procházel mezi palisádami a vybíral zajatce, které rudá žena vyslechne. Nemá rád, když není po jeho. Jon měl obavy, že dopoledne, které ho čeká, nebude příjemné.
Ze zbrojnice slyšel řinčení štítů a mečů, jak se nejnovější skupina chlapců a čerstvých rekrutů vyzbrojovala. Slyšel, jak je Železný Emmett popohání, aby si pospíšili. Cotter Štít se ho nevzdával rád, ale mladý průzkumník měl nadání na výcvik mužů. Má boj nadevšechno rád a naučí ho milovat i tyhle chlapce. Přinejmenším doufal, že to tak bude.
Na kolíku u dveří visel Jonův plášť a na sousedním jeho opasek s mečem. Obojí si oblékl a prošel do zbrojnice. Všiml si, že rohož, kde spává Duch, je prázdná. Ve dveřích stáli dva strážní v černých pláštích a lehkých železných přilbicích, v rukou kopí. „Bude chtít milostpán doprovod?“ zeptal se Garse.
„Počítám, že Královu věž najdu sám.“ Jon nesnášel, když se za ním táhla stráž, kamkoli šel. Připadal si jako kachní matka v čele zástupu káčat.
Mládenci Železného Emmetta se činili na dvoře, otupené meče zvonily o sebe a bušily do štítů. Jon se na chvilku zastavil a sledoval, jak Kůň zatlačuje Skákavého Robina dozadu ke studni. Kůň má všechny předpoklady stát se dobrým bojovníkem, usoudil. Byl silný a dál na své síle pracoval, a měl zdravé instinkty. Skákavý Robin byl jiný případ. Jako by nestačilo, že má koňskou nohu, navíc se bál přijmout ránu. Možná bychom z něj mohli udělat správce. Zápas znenadání skončil, když Skákavý Robin upadl na zem.
„Vedl sis dobře,“ obrátil se Jon na Koně, „jen při útoku držíš štít moc nízko. S tím bys měl něco udělat, jinak by tě to mohlo stát život.“
„Ano, milostpane. Příště ho budu držet výš.“ Kůň vytáhl Skákavého Robina na nohy a menší chlapec se neohrabaně uklonil.
Na opačné straně dvora šermovalo několik Stannisových rytířů. Královi muži v jednom koutě, královnini ve druhém, neušlo Jonovi, ale nebylo jich moc. Na většinu z nich je moc zima. Když je míjel, ozval se mu za zády hromový hlas: „MLADEJ! TY TAM! MLADEJ!“
Od chvíle, kdy byl ustanoven lordem velitelem, už slyšel mnohem horší oslovení. Tvářil se, že muže neslyší.
„Sněhu,“ nenechal se volající odbýt. „Lorde veliteli.“
Tentokrát se zastavil. „Sere?“
Rytíř byl o šest coulů vyšší než on. „Muž, který nosí valyrskou ocel, by ji měl používat na lepší věci, než aby se s ní drbal na zadku.“
Jon muže viděl už dřív na hradě – proslulý rytíř, který se svým věhlasem nijak netajil. Během bitvy pod Zdí zabil ser Godry Farring prchajícího obra, když se pustil na koni za ním, vrazil mu kopí do zad a pak sesedl a usekl netvorovi jeho uboze malou hlavu. Královnini muži mu začali přezdívat Godry Obrobijec.
Jon si vzpomněl na plačící Ygritte. Jsem poslední z obrů. „Používám Dlouhý dráp, když je ho zapotřebí, sere.“
„Otázka je, jak dobře.“ Ser Godry vytasil vlastní zbraň. „Jen se předveď. Slibuju, že ti neublížím, mládenče.“
To je od tebe úžasně laskavé. „Někdy jindy, sere. Obávám se, že teď mám jiné povinnosti.“
„Obáváš se. To vidím.“ Ser Godry se zašklebil na svoje kumpány. „On se obává,“ zopakoval, kdyby to snad někdo nepochopil.
„Omluv mě, prosím.“ Jon se k nim obrátil zády.
V bledém jitřním světle vypadal Černý hrad chmurně a bezútěšně. Velím místu, pomyslel si Jon zasmušile, které je napůl pevnost, napůl rozvalina. Z Velitelské věže zbývaly jen zdi, společná síň byla hromada zčernalých trámů a Hardinova věž vypadala, že ji smete příští poryv větru… tak ovšem vypadala už léta. Za nimi se zdvíhala Zeď, obrovská, hrozivá, mrazivá, hemžící se dělníky, kteří vyháněli do výše nové klikaté schodiště, jež mělo navázat na zbytky původního. Pracovali od svítání do soumraku. Bez schodů se na vrchol Zdi nedalo dostat, jedině pomocí rumpálu. Kdyby zdivočelí znovu zaútočili, nebyl by tenhle způsob k ničemu. Nad Královou věží, ze střechy, kde Jon Sníh ještě nedávno číhal s lukem v ruce a se Saténem a s Hluchým Dickem Follardem po boku zabíjel Thenny a svobodný lid, práskal jako bič ohromný zlatý praporec rodu Baratheonů. Na schodech se třásli zimou dva královnini muži, dlaně zastrčené do podpaží a kopí opřená o dveře. „Látkové rukavice jsou k ničemu,“ řekl jim Jon. „Zajděte zítra za Bowenem Marchem, dá vám každému kožené rukavice vystlané kožešinou.“
„Zajdeme, milostpane, a děkujeme,“ odpověděl starší strážný.
„Jestli nám do tý doby neumrznou hnáty,“ zabručel mladší. Dech se mu před tváří bíle srážel. „A to jsem si myslel, jaká je zima na Dornským pomezí. Co jsem tehdy věděl?“
Nic, pomyslel si Jon Sníh, zrovna jako já.
V polovině točitého schodiště narazil na Samwella Tarlyho, který mířil opačným směrem. „Jdeš od krále?“ zeptal se Jon.
„Mistr Aemon mě k němu poslal s dopisem.“
„Rozumím.“ Někteří lordové svým mistrům věřili a nechávali je číst jejich dopisy, ale Stannis trval na tom, že každou pečeť rozlomí osobně. „Jak to Stannis přijal?“
„Moc dobře ne, soudě podle toho, jak se tvářil.“ Sam ztišil hlas do šepotu. „Neměl bych o tom mluvit.“
„Tak o tom nemluv.“ Jon by rád věděl, který z leníků jeho otce to byl tentokrát, kdo odmítl přísahat Stannisovi věrnost. Když se k němu přidal Karhrad, neotálel s tím, aby se to všichni dozvěděli. „Jak ti to jde s dlouhým lukem?“
„Našel jsem výbornou knihu o lučištnictví.“ Sam svraštil čelo. „Ale doopravdy střílet je mnohem těžší než o tom číst. Nadělaly se mi puchýře.“
„Pokračuj v cvičení. Kdyby se tu některé temné noci objevili Jiní, bude se nám tvůj luk na Zdi hodit.“
„Doufám, že to se nestane.“
Před královým denním pokojem stály další stráže. „V přítomnosti Jeho Milosti nejsou povolené zbraně, můj pane,“ obrátil se k Jonovi seržant. „Dej mi svůj meč. A nože také.“ Jon věděl, že nemá cenu něco namítat. Odevzdal zbraně strážnému.
Uvnitř denního pokoje bylo teplo. Lady Melisandra seděla u ohně a na bledé kůži hrdla se jí třpytil rubín. Ygritte byla políbená ohněm, ale rudá kněžka byla sám oheň, vlasy měla jako plameny a krev. Stannis stál u hrubě tesaného stolu, kde byl Starý medvěd zvyklý sedávat a jídat. Na desce stolu ležela velká mapa severu nakreslená na roztřepeném kusu vydělané kůže. Na jednom konci byla zatížená lojovou svící, na druhém ocelovou rukavicí.
Král měl na sobě kalhoty z jehněčí vlny a prošívaný kabátec, ale i tak působil ztuhle a prkenně, jako by na sobě měl nepohodlné železné pláty zbroje. Pleť měl bledou a vous zastřižený tak nakrátko, jako by mu ho na čelist jen namalovali. Z černých vlasů už mu zbýval jen proužek kolem spánků. V ruce držel pergamen se zlomenou pečetí z tmavě zeleného vosku.
Jon poklekl na koleno. Král se na něj zamračil a vztekle zachrastil listem. „Povstaň. Pověz mi, kdo je Lyanna Mormontová?“
„Jedna z dcer lady Maege, pane. Ta nejmladší. Dostala jméno po sestře mého urozeného otce.“
„Nepochybně proto, aby se tvému urozenému otci zavděčili, dobře vím, jak se tyhle hry hrají. Kolik je tomu bídnému dítěti let?“
Jon se nad tím musel zamyslet. „Deset. Možná o něco víc nebo míň, ale ne o tolik, aby to stálo za řeč. Smím vědět, čím Tvoji Milost urazila?“
Stannis se zahleděl do dopisu. „Medvědí ostrov nezná jiného krále než krále Severu, a ten se jmenuje STARK. Desetileté dítě, říkáš, a to si troufá odporovat svému právoplatnému králi.“ Krátký vous mu ležel na propadlých tvářích jako tmavý stín. „Tyhle noviny si hleď nechat pro sebe, lorde Sněhu. Karhrad stojí za mnou, víc muži nepotřebují v tuhle chvíli vědět. Nedopustím, abyste si s bratry vykládali, jak mě tohle dítě poplivalo.“
„Jak nařizuješ, Veličenstvo.“ Jon věděl, že Maege Mormontová odjela s Robbem na jih. Také její nejstarší dcera se přidala k vojsku Mladého vlka. Ale i kdyby obě zahynuly, lady Maege měla další dcery, a některé už budou mít vlastní děti. Odjeli snad s Robbem všichni? Lady Maege by přece nechala na hradě přinejmenším jednu z těch starších dívek jako kastelánku. Nechápal, proč by Stannisovi měla psát Lyanna, a vrtalo mu hlavou, jestli by dívčina odpověď zněla jinak, kdyby na listu stála pečeť se zlovlkem namísto korunovaného jelena a kdyby ho podepsal Jon Stark, pán Zimohradu. Na tyhle pochybnosti už je pozdě. Jednou ses rozhodl.
„Rozeslali jsme čtyři desítky krkavců,“ stěžoval si král, „a odpovědí je nám jen mlčení a vzdor. Každý věrný poddaný má povinnost dát svému králi slib věrnosti. Ale všichni leníci tvého otce se ke mně obrátili zády, kromě Karstarků. Je Arnolf Karstark jediným seveřanem, který má v těle čest?“
Arnolf Karstark byl strýcem zesnulého lorda Rickarda. Když jeho synovec se syny odtáhli s Robbem na jih, zůstal na Karhradu jako kastelán. Byl první, kdo králi Stannisovi odpověděl na výzvu ke slibu věrnosti a poslal krkavce s prohlášením o spojenectví. Karstarkové nemají jinou možnost, mohl by Jon odpovědět. Rickard Karstark zradil zlovlka a prolil krev lvů. Jedinou nadějí Karhradu byl jelen. „V dobách tak zmatených, jako je tahle, si musí každý čestný muž klást otázku, ke komu ho váže povinnost. Tvoje Milost není v téhle říši jediný král, který požaduje věrnost.“
Lady Melisandra se pohnula. „Pověz mi, lorde Sněhu… kde byli tihle další králové, když zdivočelí napadli tvou Zeď?“
„O tisíc leguí dál, hluší k našim žádostem,“ odpověděl Jon. „Nezapomínám na to, má paní. Ale vazalové mého otce mají ženy a děti, které musejí chránit, mají poddané, které bude jejich špatné rozhodnutí stát život. Jeho Milost po nich žádá hodně. Dej jim čas a dočkáš se odpovědí.“
„Odpovědí, jako je tahle?“ Stannis zmačkal v pěsti Lyannin dopis.
„I na severu se lidé obávají hněvu Tywina Lannistera. A Boltonové také nejsou nepřátelé, jaké by si někdo přál. Nemají na praporcích staženého muže nadarmo. Jeli ve jménu severu s Robbem, prolévali s ním krev, umírali pro něj. Večeřeli smrt a žal, a ty teď přijdeš a nabídneš jim další porci. Můžeš se divit, že se drží zpátky? Odpusť mi, Milosti, ale někteří se na tebe podívají a uvidí jen dalšího uchazeče o trůn odsouzeného ke zkáze.“
„Kdyby Jeho Milost postihla zkáza, stihne i tvoji říši,“ poznamenala lady Melisandra. „Na to nezapomínej, lorde Sněhu. Jediný pravý král Západozemí stojí před tebou.“
Jon nehnul brvou. „Jak pravíš, má paní.“
Stannis si odfrkl. „Šetříš slovy, jako by každé bylo zlatý drak. Rád bych věděl, kolik zlata máš nastřádáno.“
„Zlata?“ Tohle jsou ti draci, které chce rudá žena probudit? Draci ze zlata? „Daně, které vybíráme my, se platí v naturáliích, Milosti. Hlídka je bohatá na tuřín, ale chudá na mince.“
„Salladhor Saan se nespokojí s tuřínem. Žádám zlato nebo stříbro.“
„V tom případě potřebuješ Bílý Přístav. Není to město srovnatelné se Starým Městem nebo Královým Přístavištěm, ale obchod tam pořád kvete. Lord Manderly je ze všech vazalů mého urozeného otce nejbohatší.“
„Lord moc tlustý, než aby se udržel na koni.“ Dopis, který poslal z Bílého Přístavu lord Wyman Manderly, hovořil o jeho věku a chatrném zdraví, jinak v něm nestálo celkem nic. Stannis Jonovi nařídil, aby nemluvil ani o tomhle.
„Třeba by Jeho Lordstvo nepohrdlo manželkou ze zdivočelých,“ navrhla lady Melisandra. „Je ten tlusťoch ženatý, lorde Sněhu?“
„Jeho urozená žena je už dlouho po smrti. Lord Wyman má dva dospělé syny a od toho staršího už i vnoučata. A opravdu je tak tlustý, že se neudrží na koni, má dobře ke čtyřem stům liber. Val by ho rozhodně nechtěla.“
„Aspoň pro jednou bys mě mohl svou odpovědí potěšit, lorde Sněhu,“ postěžoval si král.
„Myslel bych, že tě potěší pravda, Veličenstvo. Tvoji muži nazývají Val princeznou, ale pro svobodný lid je to jen sestra mrtvé manželky jejich krále. Kdybys ji donutil provdat se za muže, o kterého nestojí, je schopná podříznout mu o svatební noci krk. A i kdyby manžela přijala, neznamená to, že za ním zdivočelí půjdou, nebo za tebou. Jediný, kdo je může získat pro tvoji věc, je Mance Nájezdník.“
„To já vím,“ přiznal Stannis nešťastně. „Mluvil jsem s ním hodiny a hodiny. Ví o našem skutečném nepříteli víc než dost, a je to mazaný chlapík, to mi věř. I kdyby se nakrásně vzdal královského titulu, jednou porušil danou přísahu. Dopřej život jednomu zběhovi a povzbudíš deset dalších, aby zběhli i oni. Ne. Zákony musí být ze železa, ne z těsta. Mance Nájezdník propadl životem podle všech zákonů Sedmi království.“
„Na Zeď zákony nedosahují, Milosti. Mohl bys Nájezdníka ještě dobře využít.“
„Přesně to mám v úmyslu. Upálím ho, ať sever vidí, jak jednám s přeběhlíky a zrádci. Mám jiné muže, kteří zdivočelé povedou. A nezapomínej, že mám Nájezdníkova syna. Jakmile otec zemře, bude králem za Zdí tohle štěně.“
„Tvoje Milost se mýlí.“ Nic nevíš, Jone Sněhu, říkávala mu Ygritte, ale od těch dob se leccos přiučil. „To maličké není princem o nic víc, než je Val princeznou. Člověk se nestane králem za Zdí proto, že jím byl jeho otec.“
„Výborně,“ podotkl Stannis, „beztak jiné krále v Západozemí nesnesu. Podepsal jsi to postoupení?“
„Ne, Milosti.“ Teď to přijde. Jon stiskl popálené prsty a zase je rozevřel. „Žádáš příliš mnoho.“
„Žádám? Požádal jsem tebe, aby ses stal pánem Zimohradu a strážcem severu. Na těch hradech ale trvám.“
„Přenechali jsme ti Noční pevnost.“
„Krysy a rozvaliny. Skrblický dar, který dárce nic nestojí. Tvůj vlastní člověk Yarwyck se nechal slyšet, že bude trvat přinejmenším půl roku, než se v tomhle hradu bude dát bydlet.“
„Ty ostatní pevnosti nejsou o nic lepší.“
„Já to vím. Na tom nezáleží, nic jiného nemáme. Podél Zdi leží devatenáct pevností a ty máš lidi jen ve třech z nich. Já je hodlám do jednoho obsadit posádkou, než uplyne rok.“
„Proti tomu nic nenamítám, Veličenstvo, ale proslýchá se, že chceš tyhle hrady postoupit svým rytířům a lordům, aby měli vazalové Tvojí Milosti vlastní sídla.“
„Od králů se očekává, že svým stoupencům projeví štědrost. Copak lord Eddard svého bastarda nic nenaučil? Mnozí z mých rytířů a lordů opustili na jihu bohaté země a pevné hrady. Má snad jejich oddanost zůstat bez odměny?“
„Pokud si přeješ ztratit všechny vazaly mého urozeného otce, Milosti, nejjistějším způsobem je rozdat sídla na severu jižanským pánům.“
„Copak můžu ztratit někoho, koho nemám? Možná si vzpomínáš, že jsem chtěl vrátit Zimohrad do rukou jistého seveřana. Syna Eddarda Starka. Jenže on mi mou nabídku vmetl do tváře.“ Stannis Baratheon si uměl vychutnat křivdu do posledního drobečku, jako když mastif ohlodává kost.
„Po právu by měl Zimohrad připadnout mé sestře Sanse.“
„Lady Lannisterové, chceš říct? Nemůžeš se dočkat, až uvidíš na křesle svého otce sedět Skřeta? Přísahám, že tohle se nestane, dokud jsem naživu, lorde Sněhu.“
Jon věděl, že tímhle směrem nemá smysl pokračovat. „Milosti, někteří tvrdí, že chceš dát pozemky a hrady Chrastivci a magnarovi z Thennu.“
„Kdo ti to řekl?“
Mluvil o tom celý Černý hrad. „Jestli to musíš vědět, slyšel jsem to od Fialky.“
„Od Fialky? To je kdo?“
„Kojná,“ ozvala se lady Melisandra. „Dovolil jsi jí volně se pohybovat po hradě, Milosti.“
„Ne proto, aby roznášela povídačky. Nám jde o její cecky, ne o její jazyk. Chci od ní víc mléka a míň řečí.“
„Černý hrad nepotřebuje zbytečná hladová ústa,“ souhlasil Jon. „Příští lodí z Východní hlídky ji pošlu na jih.“
Melisandra se dotkla rubínu na krku. „Fialka dává pít i Dallině synovi, nejen tomu svému. Připadá mi kruté připravit naše princátko o kojného bratra, můj pane.“ Opatrně, teď opatrně. „Kromě mateřského mléka nemají společného vůbec nic. Fialčin syn je větší a statnější. Kope prince, štípe ho a odstrkuje od prsu. Jeho otcem byl Craster, krutý a hamižný lotr, a krev není voda.“
Krále to zmátlo. „Já myslel, že ta kojná je Crasterova dcera?“
„Dcera i manželka, Milosti. Craster se ženil se všemi svými dcerami. Fialčin syn je plodem jejich spojení.“
„To dítě jí udělal její vlastní otec?“ Bylo znát, že to Stannise vyvedlo z míry. „V tom případě bude nejlepší, když se jí zbavíme. Takové zvrácenosti tu nepřipustím. Tohle není Královo Přístaviště.“
„Seženu jinou kojnou, Milosti. Kdyby se nenašla mezi zdivočelými, dám poslat k horským kmenům. Do té doby by tomu malému mělo stačit kozí mléko, jestli s tím souhlasíš, Milosti.“
„Pro prince chuďácká strava… ale lepší než mléko děvky.“ Stannis zabubnoval prsty na mapu. „Jestli se můžeme vrátit k otázce těch pevností…“
„Milosti,“ pronesl Jon chladně a zdvořile, „poskytuji tvým mužům ubytování a jídlo, a naše zimní zásoby tím krutě trpí. Oblékám je, aby nezmrzli.“
Stannis se s tím nespokojil. „Dobře, podělili jste se s námi o solené vepřové a kaši a hodili nám pár černých hadrů, abychom se zahřáli. Hadrů, které by z vašich mrtvol stáhli zdivočelí, kdybych nepřitáhl na sever já.“
Jon jako by ho neslyšel. „Dal jsem ti píci pro koně, a až dokončíme schody, půjčím ti dělníky, aby opravili Noční pevnost. Dokonce jsem svolil, abys směl usídlit zdivočelé na Daru, který byl dán Noční hlídce k užívání na věčné časy.“
„Nabízíš mi pustou krajinu a rozvaliny, ale odmítáš mi dát hrady, kterými potřebuji odměnit svoje lordy a vazaly.“
„Ty hrady zbudovala Noční hlídka…“
„A Noční hlídka je opustila.“
„…na obranu Zdi,“ pokračoval Jon zatvrzele, „ne jako sídla pánů z jihu. Kameny těchhle pevností k sobě pojí krev a kosti mých dávno mrtvých bratří. Nemůžu ti je dát.“
„Nemůžeš, nebo nechceš?“ Šlachy na králově hrdle se napnuly jako hrany mečů. „Nabídl jsem ti jméno.“
„Já jméno mám, Milosti.“
„Sníh. Může být nějaké ještě zlověstnější?“ Stannis se dotkl jílce meče. „Kdo si myslíš, že jsi?“
„Strážce na zdech. Meč v temnotách.“
„Nech si svoje tlachy.“ Stannis vytasil ostří, kterému říkal Světlonoš. „Tohle je ten tvůj meč v temnotách.“ Po čepeli se nahoru dolů vlnilo světlo, hned rudé, hned žluté, hned oranžové, a zalévalo královu tvář jasnými, sytými odstíny. „To musí vidět i ten největší zelenáč. Jsi snad slepý?“
„Ne, Veličenstvo. Souhlasím s tebou, že na hradech je zapotřebí posádka –“
„Ten klučík, co tu velí, se mnou souhlasí. Mám to ale štěstí.“
„– z Noční hlídky.“
„Jenže ty ty muže nemáš.“
„Tak mi je dej, Veličenstvo. Zajistím do každé z těch opuštěných pevností důstojníka, ostříleného velitele, který zná Zeď i kraje za ní a ví, jak nejlíp přežít nadcházející zimu. Na oplátku za všechno, co jsme ti poskytli, mi dej muže do posádky. Zbrojnoše, kušisty, zelenáče. Vezmu i vaše raněné a churavé.“
Stannis na něj chvíli nevěřícně hleděl a pak se rozesmál. „Kuráž ti nechybí, Sněhu, to se musí nechat, ale jestli myslíš, že moji muži obléknou černou, muselo ti přeskočit.“
„Můžou nosit plášť, jaký se jim zlíbí, pokud budou poslouchat moje velitele tak, jak by poslouchali svoje vlastní.“
S králem to nehnulo. „Slouží mi rytíři a lordové, potomci vznešených starobylých rodů. Nemůžeš čekat, že by poslouchali pytláky, čeledíny a vrahy.“
Nebo bastardy, Veličenstvo? „Tvůj vlastní místokrál je pašerák.“
„Byl pašerák. Zkrátil jsem mu za to prsty. Slyšel jsem, že jsi devítistý devadesátý osmý muž, který velí Noční hlídce, lorde Sněhu. Co myslíš, že by mi k těm hradům asi tak řekl ten devítistý devadesátý devátý? Až uvidí tvou hlavu nabodnutou na kůlu, možná ho napadne vstřícnější odpověď.“ Král položil zářící meč na mapu, rovnoběžně se Zdí. Ocel se leskla jako slunce na vodní hladině. „Jsi lordem velitelem jen s mým strpením, udělal bys dobře, kdybys na to nezapomínal.“
„Jsem lordem velitelem proto, že si mě vybrali moji bratři.“ Někdy po ránu tomu sám nemohl uvěřit a probudil se s myšlenkou, že je to určitě jen nějaký bláznivý sen. Je to jako obléct si nové šaty, řekl mu tehdy Sam. Zpočátku ti nesedí úplně dobře, ale jakmile je trochu obnosíš, začneš se v nich cítit pohodlně.
„Alliser Thorne si stěžuje na způsob, jakým tě vybrali, a nemůžu říct, že by neměl svým způsobem pravdu.“ Mapa před nimi ležela jako bitevní pole, prosycená barvami zářícího meče. „Hlasy počítal slepec a k ruce mu při tom byl ten tvůj tlustý kamarád. Slynt ostatně tvrdí, že obracíš pláště.“
Slynt nepochybně ví, o čem mluví. „Přeběhlík by ti řekl, co chceš slyšet, a zradil by tě později. Ty víš, že jsem byl zvolen, jak se patří, Milosti. Můj otec vždycky říkal, že jsi spravedlivý muž.“ Spravedlivý, ale tvrdý, říkal lord Eddard doslova, ale Jon soudil, že bude lepší nechat si to pro sebe.
„Nebyli jsme s lordem Eddardem zrovna přátelé, ale úsudek měl vždycky víceméně zdravý. On by mi ty hrady vydal.“
Nikdy. „K tomu, co by udělal můj otec, se nemohu vyjadřovat. Složil jsem přísahu, Milosti. Zeď je moje.“
„Prozatím. Uvidíme, jak dobře ji dokážeš držet.“ Stannis na něj ukázal prstem. „Nech si ty svoje rozvaliny, když pro tebe tolik znamenají. Ale já ti slibuji, že jestli budou prázdné ještě za rok, vezmu si je s tvým svolením nebo bez něj. A pokud jednu jedinou dobude nepřítel a ona padne, tvoje hlava ji bude následovat dřív, než se naděješ. A teď jdi.“
Lady Melisandra se zvedla ze svého místa u krbu. „Když dovolíš, Sire, doprovodím lorda Sněha do jeho pokojů.“
„Proč? Trefí sám.“ Stannis mávl rukou, že mohou jít. „Dělej si, co chceš. Devane, jídlo. Vařená vejce a citronovou vodu.“
Po vyhřátém denním pokoji se chlad na točitém schodišti zakusoval hluboko do kostí. „Zvedá se vítr, milostpaní,“ varoval Melisandru seržant, zatímco Jonovi vracel jeho zbraně. „Měla by sis vzít teplejší plášť.“
„Mě hřeje moje víra.“ Rudá žena scházela ze schodů po Jonově boku. „Začínáš se Jeho Milosti zamlouvat.“
„Všiml jsem si. Pohrozil mi, že přijdu o hlavu, jen dvakrát.“
Melisandra se zasmála. „U něj se obávej spíš mlčení než slov.“ Když vyšli na dvůr, do Jonova pláště se opřel vítr a látka zapleskala o její rameno. Rudá kněžka odstrčila černou vlnu stranou a zavěsila se do Jonovy paže. „Možná se s tím králem zdivočelých nemýlíš. Budu se modlit k Pánu světla, aby mi ukázal cestu. Když hledím do plamenů, vidím skrze kámen a hlínu a dohlédnu k pravdě v lidských duších. Mohu mluvit s dávno mrtvými králi i s dětmi, které se teprve narodí, vidím míjet roky a období až do konce dnů.“
„Tvoje ohně se nikdy nemýlí?“
„Nikdy… to jen my kněží jsme smrtelní a občas chybujeme, zaměňujeme to musí nastat za to může nastat.“
Jon cítil i přes vlnu a koženici žár jejího těla. Jak tak kráčeli bok po boku, přitahovali k sobě zvědavé pohledy. Dneska večer si budou mít v kasárnách co šuškat. „Jestli v plamenech skutečně vidíš, co bude, pověz mi, kdy a kde zdivočelí příště zaútočí.“ Vyprostil paži z jejího sevření.
„R’hllor nám sesílá vize, jak sám uzná za vhodné, ale budu v plamenech hledat toho muže Tormunda.“ Melisandřiny rudé rty se stočily do úsměvu. „Viděla jsem v ohni tebe, Jone Sněhu.“
„Má to být výhrůžka, má paní? Máš v úmyslu upálit i mě?“
„Zaměňuješ význam mých slov.“ Pátravě se na něj zadívala. „Obávám se, že se se mnou cítíš nesvůj, Jone Sněhu.“
Jon to nepopřel. „Zeď není vhodné místo pro ženu.“
„Mýlíš se. Zdál se mi sen o tvé Zdi, Jone Sněhu. Vybudovalo ji mocné vědění a pod ledem se ukrývají mocná kouzla. Procházíme se pod jedním z pantů, na nichž drží náš svět.“ Melisandra se zahleděla vzhůru a od jejích úst se vznesl teplý vlhký obláček páry. „Je to moje místo stejně jako tvoje a dost možná mě budeš už záhy potřebovat. Neodmítej moje přátelství, Jone. Viděla jsem tě za bouře, těžce zkoušeného, ze všech stran tě svírali nepřátelé. Máš hodně nepřátel. Chceš, abych ti řekla jejich jména?“
„Já je znám.“
„Tím si nebuď tak jistý.“ Rubín na Melisandřině krku rudě zazářil. „Nepřátel, kteří tě proklínají do tváře, se bát nemusíš, boj se těch, kteří se usmívají, když se díváš, a brousí nůž, jen co se otočíš zády. Uděláš dobře, když budeš mít svého vlka těsně po boku. Vidím led a dýky ve tmě. Zmrzlou krev, rudou a tvrdou, a obnaženou ocel. A zimu, strašlivou zimu.“
„Na Zdi je pořád zima.“
„To si myslíš?“
„To vím, má paní.“
„Pak nevíš nic, Jone Sněhu,“ zašeptala.
Zveřejněno se souhlasem nakladatelství ARGO. Přeložila Dominika Křesťanová.
Náhledový obrázek: John Picacio