Kapitola psaná z pohledu Aerona Greyjoye, kterou George R. R. Martin četl na Balticonu v roce 2016. Přeložila svoa00.
Na nebezpečném místě bývá vždycky půlnoc.
Němí muži mu vzali roucho a boty a bederní roušku. Na sobě měl jen vlasy a řetězy a strupy. Slaná voda mu třískala do nohou, kdykoliv přišel příliv, sahala mu až po přirození a znovu odtékala, jakmile příliv ustoupil. Jeho nohy se otekly a byly z nich měkké a nafouklé, beztvaré věci velké jako šunky. Věděl, že je v nějakém žaláři, ale nevěděl kde a jak dlouho.
Před tímto žalářem byl zase jiný žalář. Mezitím byla loď, Tichost. Tu noc, kdy ho přesunuli, viděl, jak se měsíc vznáší na moři černém jako víno, se lstivou tváří, která mu připomínala Eurona. Krysy se pohybovaly ve tmě a plavaly vodou. Kousaly ho, když spal, dokud se sám neprobudil a s výkřiky a mlácením je nezahnal. Aeronovy vousy a skalp byly plné vší, blech a červů. Cítil, jak se mu pohybují ve vlasech, a ta kousnutí ho nesnesitelně svědila. Jeho řetězy byly tak krátké, že na kousnutí nemohl dosáhnout na poškrabat je. Okovy, které ho poutaly ke zdi, byly staré a zrezivělé a jeho pouta se mu zařezávala do zápěstí. Když se do něj s polibkem vrhl příliv, sůl se mu dostala do ran a nutila ho zalapat po dechu.
Když spal, temnota povstala a polkla ho, a pak přišel sen… a s sním Urri a skřípání zrezivělého pantu.
Jediné světlo v jeho vlhkém světě vycházelo z luceren, které si návštěvníci přinesli s sebou, a přicházelo tak zřídka, že ho začalo bodat do očí. Bezejmenný muž s otrávenou tváří mu přinesl jídlo, prosolené hovězí maso tvrdé jako dřevěné šindele, chléb prolezlý brouky, slizkou, páchnoucí rybu. Aeron to zhltl a doufal v další porci, i když to jídlo často vyzvracel. Muž, který přinesl jídlo, byl temný, zarputilý a němý. Chyběl mu jazyk, o tom Aeron nepochyboval.
To byl Euronův způsob. Světlo odcházelo, když němý muž odešel, a jeho svět se opět stal vlhkou temnotou páchnoucí špínou, plísní a výkaly. Někdy přišel sám Euron. Aeron se probudil ze spánku a zjistil, že nad ním stojí jeho bratr s lucernou v ruce. Jednou na palubě Tichosti zavěsil lucernu na sloup a nalil jim poháry vína. „Pij se mnou, bratře,“ řekl. Té noci měl na sobě košili ze železných šupin a plášť z krvavě červeného hedvábí. Jeho páska přes oko byla z rudé kůže, rty měl modré.
„Proč jsem tady?“ zaskřehotal na něj Aeron. Jeho rty byly pokryté strupy a hlas měl tvrdý.
„Kam plujeme?“
„Na jih – kvůli dobývání, plenění a drakům.“
Šílenství. „Moje místo je na ostrovech.“
“Tvoje místo je, kde ti řeknu. Jsem tvůj král.”
“A co po mě chceš?”
„Co mi můžeš nabídnout, co jsem předtím neměl?“ Euron se usmál. „Nechal jsem ostrovy v rukou starého Erika Železotvůrce a jeho loajalitu zpečetil ručkou naší milé Ašy. Nechtěl bych, abys kázal proti jeho vládě, tak jsem tě vzal s sebou. “
“Propusť mě. Bůh to nakazuje.”
“Napij se se mnou. Tvůj král to nakazuje.”
Euron popadl hrst knězových zamotaných černých vlasů, trhl jeho hlavou dozadu a zvedl pohár vína k jeho rtům. Ale to, co mu teklo do úst, nebylo víno. Bylo to husté a lepkavé a zdálo se mu, že chuť tekutiny se mění s každým polknutím. Jednou hořká, podruhé kyselá, potřetí sladká. Když se ji Aeron pokusil vyplivnout, jeho bratr zpevnil sevření a lil o to víc tekutiny do jeho krku.
“To stačí, knězi. Polkni to. Víno čarodějů, sladší než ta tvoje mořská voda, má v sobě víc pravdy než všichni bohové na zemi.”
„Proklínám tě,“ řekl Aeron, když už byl pohár prázdný. Tekutina mu kapala z brady do dlouhého černého vousu.
“Kdybych měl jazyk každého muže, který mě kdy proklel, mohl bych z nich mít plášť.“
Aeron si odplivl a plivanec zasáhl bratrovu tvář, visel tam, modročerný, lesklý. Euron ho setřel z tváře ukazováčkem a potom prst olízl.
“Tvůj bůh si pro tebe dnes večer přijde. Přinejmenším nějaký bůh si pro tebe přijde.“
A když Mokrovlas pověšený v řetězech spal, uslyšel skřípění zrezivělého pantu.
“Urri!” vykřikl. Nejsou tu žádné panty, žádné dveře, žádný Urri. Jeho bratr Urrigon byl už dlouho mrtvý, a přesto tam stál. Jednu ruku měl černou a oteklou, páchnoucí červy, ale byl to stále Urri, stále chlapec ne starší než v den, kdy zemřel.
“Víš, co čeká pod hladinou moře, bratře?”
“Potopený bůh,” pravil Aeron, “vodní síně.”
Urri zavrtěl hlavou. “Červy… čekají tě tam červy, Aerone.”
Když se zasmál, jeho tvář odpadla a kněz viděl, že to není Urri ale Euron, smějící se oko skryté. Nyní ukazoval světu své krvavé oko, temné a hrozné. Seděl, od hlavy k patě navlečený v brnění černém jako onyx, na hromadě zčernalých lebek, zatímco se kolem jeho nohou krčili trpaslíci a za ním hořel les.
“Krvácející hvězda předpověděla konec,“ řekl Aeronovi. “Toto jsou poslední dny, kdy bude svět rozbit a stvořen znovu. Z hrobů a kostnic se zrodí nový bůh.“ Potom Euron zvedl velký roh ke rtům a zatroubil. Na jeho rozkaz přiletěli draci, krakatice a sfingy a sklonili se před ním. „Poklekni, bratře,” přikázal Vraní oko. “Jsem tvůj král, jsem tvůj bůh. Uctívej mě a já tě pozvednu, abys byl mým knězem.“
“Nikdy. Na Trůnu z mořského kamene žádný bezbožný muž sedět nebude!”
“Proč bych měl chtít ten tvrdý kámen? Bratře, podívej se znova na to, kde sedím.”
Aeron Mokrovlas se podíval. Mohyla z lebek byla pryč. Teď byl pod Vraním okem kov: obrovská, vysoká, zkroucená židle z železa ostrého jako břitva, ostny a čepele a zlomené meče, z nichž kapala krev.
Na delších bodcích byla nabodaná těla bohů. Byla tam Panna a Otec a Matka, Válečník a Stařena a Kovář… dokonce i Cizinec. Viseli bok po boku se všemi možnými podivnými cizími bohy: Velkým pastýřem a Černou kozou, tříhlavým bohem a Bledým dítětem Bakkalonem, Pánem světla a motýlím bohem z Naathu.
A byl tu oteklý a zelený a napůl sežraný kraby Potopený bůh. Hnil tu společně s ostatními a mořská voda mu stále kapala z vlasů. Potom se Euron Vraní oko znovu rozesmál a kněz se probudil s výkřikem v útrobách Tichosti, zatímco mu po noze stékala moč. Byl to jen sen, vize zrozená z odporného černého vína.
Královolba bylo to poslední, co si Mokrovlas pamatoval jasně. Když kapitáni zvedli Eurona na ramena, aby ho přivítali jako svého krále, kněz vyklouzl pryč a našel svého bratra Victariona.
“Euronovo rouhání na nás všechny přivolá hněv Potopeného boha,” varoval ho.
Victarion však tvrdohlavě trval na tom, že bůh si zvolil jejich bratra a že bůh ho musí zase sesadit. On nebude jednat, uvědomil si tehdy kněz. Musím to být já. Při královolbě byl zvolený Euron Vraní oko, ale královolbu učinili lidé a lidé jsou slabí a pošetilí a příliš snadno se nechají ovlivnit zlatem a lhaním. To já jsem je sem svolal, ke kostem Naggy v Hale Šedého krále. Svolal jsem je všechny, aby si vybrali spravedlivého krále, ale oni ve své opilecké pošetilosti zhřešili. Bylo teď na něm, aby zvrátil to, co udělali.
“Kapitáni a králové pozvedli Eurona, ale obyčejní lidé ho svrhnou,” slíbil Victarionovi. „Popluju z Velkého Wyku do Drsnořádu, do Kosatkohory, do samotného Štítu. Má slova budou slyšet v každém městě a vesnici. Na Trůnu z mořského kamene nesmí sedět bezbožný muž!”
Když odešel od svého bratra, hledal útěchu v moři. Několik jeho utopených mužů ho následovalo, ale Aeron je s pár ostrými slovy poslal zpět. Nechtěl jinou společnost než boha.
Dole, kde byly lodě ukotvené podél kamenitého pobřeží, našel černé slané vlny, které pěnily bíle tam, kde se rozbily o nerovnou skálu, napůl pohřbenou v písku. Voda byla ledově studená, když se do ní ponořil, přesto Aeron neutekl před pohlazením svého boha. Vlny ho jedna za druhou bily do hrudi a vyváděly ho z rovnováhy, ale on pokračoval dál, hlouběji a hlouběji, dokud mu voda nepronikla přes hlavu. Chuť soli na jeho rtech byla sladší než jakékoli víno.
Zaslechl slabé vrzání kotvících lodí smíchané se vzdáleným řevem písní a oslav přicházejících z pobřeží. Slyšel prudký vítr a pak kvlílení. Slyšel bušení vln, kladivo svého boha volající ho do boje. A najednou k němu Potopený bůh znovu přišel a jeho hlas zněl z hlubin moře.
“Aerone, můj dobrý a věrný služebníku, musíš říct Železným, že Vraní oko není pravý král, že Trůn z mořského kamene právem náleží… náleží …”
Victarionovi ne. Victarion se kapitánům a králům nabídl, ale ti ho zavrhli.
Aše ne. Aeron ve svém srdci vždy miloval Ašu ze všech dětí svého bratra Balona nejvíc. Potopený bůh jí požehnal duchem bojovnice a moudrostí krále – ale také ji proklel ženským tělem. Žádná žena na Železných ostrovech nikdy nevládla. Nikdy neměla vznést nárok. Měla se přimluvit za Victariona a přidat svou vlastní sílu k té jeho. Ještě nebylo příliš pozdě, rozhodl se Aeron, zatímco se třásl v moři. Pokud by si Victarion vzal Ašu za manželku, mohli stále ještě vládnout společně jako král a královna. Ve starých dobách měl každý ostrov svého solného krále a skalního krále. Ať se staré způsoby vrátí.
Aeron Mokrovlas se probojoval zpátky na břeh a byl plný divokého odhodlání. Srazil by Eurona k zemi, ne mečem nebo sekerou ale silou své víry. Lehce poskakoval přes kameny, ale na okamžik se zastavil, aby černé vlasy padající mu přes čelo a tváře sundal z očí.
A právě tam ho zajali ti němí muži, co ho sledovali, čekali na něj a následovali ho na pobřeží skrz stříkající moře. Ruka mu zacpala ústa a něco tvrdého ho udeřilo zezadu do hlavy. Když příště Mokrovlas otevřel oči, byl už spoutaný ve tmě. Pak přišla horečka a chuť krve v ústech, jak se kroutil v řetězech hluboko v útrobách Tichosti. Slabší muž by mohl zaplakat, ale Aeron Mokrovlas se modlil, probouzel se, spal a dokonce i ve svých horečnatých snech se modlil. Můj bůh mě zkouší. Musím být silný, musím být věrný.
Jednou, v onom žaláři před tímto, mu jídlo pro změnu přinesla žena – mladá, kyprá a hezká. Oblékala se do krásných šatů jako dáma ze zelených zemí. Ve světle lucerny byla tou nejkrásnější věcí, kterou Aeron kdy viděl.
“Ženo,” pravil, “jsem boží muž a nařizuji ti, abys mě osvobodila.”
“Ach, to bych mohla udělat,” řekla. “Mám pro tebe jídlo. Ovesnou kaši s medem.” Posadila se vedle něj na stoličku a začala ho krmit lžící.
“Co je tohle za místo?” zeptal se mezi sousty.
“Hrad mého lorda otce na Dubovině.” Štítové ostrovy, tisíc líg od domova.
“A kdo jsi ty, dítě?”
“Falia Květina, dcera lorda Hewetta z levého boku. Budu solnou ženou krále Eurona. Ty a já tedy budeme příbuzní.” Aeron Mokrovlas pozvedl své oči k jejím. Jeho popraskané rty pokrývala ovesná kaše. “Ženo.” Jeho řetězy zařinčely, když se pohnul. “Uteč. On ti ublíží. Zabije tě.”
Rozesmálo ji to. “Neublíží mi, ty hlupáčku. Jsem jeho láska, jeho paní. Obdarovává mě tolika dary. Hedvábí a kožišiny a šperky. Říká o nich, že jsou to jenom hadry a kamení.”
“Vraní oko takovým věcem nepřisuzuje žádnou váhu.” To byla jedna z věcí, která lákala muže do jeho služeb. Většina kapitánů si ponechávala lví podíl na své kořisti, ale Euron si pro sebe nebral téměř nic.
“Dává mi jakékoliv šaty, které si přeju,” žvanilo to děvče šťastně. “Sestry mě nutívaly čekat na ně u stolu, ale Euron jim přikázal, aby roznášely jídlo po hale nahé! Proč by to dělal, kdyby mě nemiloval?” Přiložila si ruku na břicho a uhladila tam látku šatů.
“Dám mu syny. Tolik synů…”
“On už syny má.”
“Euron o nich říká, že jsou to parchanti a podvraťáci. Moji synové budou mít přednost, to přísahal, přísahal při tom vašem Potopeném bohovi!”
Aeron by pro ni plakal. Krvavé slzy, pomyslel si. “Musíš předat vzkaz mému bratrovi. Ne Euronovi ale Victarionovi, kapitánovi Železné flotily. Víš, koho mám na mysli?”
Falia si od něj odsedla. “Ano,” řekla. “Ale nemůžu mu předat žádnou zprávu. Je pryč.”
“Pryč?” To byla nejkrutější rána ze všech. “Kam odplul?”
“Na východ,” řekla, “se všemi svými loděmi. Má do Západozemí přivést dračí královnu. Budu Euronova solná žena, ale musí mít i kamennou ženu, královnu, která bude po jeho boku vládnout Západozemí. Povídá se, že je to nejkrásnější žena na světě a že má draky. My dvě budeme jako sestry!”
Aeron Mokrovlas ji stěží slyšel. Victarion je pryč, půl světa daleko nebo mrtvý. Potopený bůh ho jistě zkoušel. Tohle byla jeho lekce. Aby už nevěřil v lidi. Teď už mě zachrání jenom víra.
Té noci, když příliv spěchal zpátky do jeho cely, se modlil, aby příliv stoupal celou noc, dost vysoko, aby ukončil jeho trápení. Byl jsem tvým věrným a nejposlednějším služebníkem, modlil se a kroutil v řetězech. Teď mě dostaň z rukou mého bratra a vezmi mě pod vlny, abych seděl po tvém boku.
Ale osvobození nepřišlo. Jenom němí muži, kteří mu uvolnili řetězy a hrubě ho táhli po dlouhém kamenném schodišti tam, kde se Tichost vznášela po chladném černém moři.
O několik dní později, zatímco se její trup chvěl v sevření nějaké bouře, Vraní oko znovu přišel dolů s lucernou v ruce. Tentokrát v druhé ruce držel dýku. “Stále se modlíš, knězi? Tvůj bůh tě opustil.“
“Mýlíš se.”
“ Byl jsem to já, kdo tě naučil modlit se, bratříčku. Nebo jsi na to už zapomněl? Navštěvoval jsem v noci tvou ložnici, když jsem toho moc vypil. Sdílel jsi pokoj s Urrigonem, tam vysoko v mořské věži. Slyšel jsem, jak se za dveřmi modlíš. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jestli se modlíš, abych si tě vybral, nebo abych tě minul.” Euron přiložil Aeronovi k hrdlu nůž.
“Modli se ke mně. Pros mě, abych ukončil tvoje trápení, a já to udělám.”
“Ani ty by ses neodvážil to udělat,” řekl Mokrovlas. “Jsem tvůj bratr. Nikdo není prokletý víc než vrah příbuzných.”
“A přesto já nosím korunu a ty hniješ v řetězech. Jak je možné, že to tvůj Potopený bůh dovolí, když jsem zabil tři své bratry?”
Aeron na něj mohl jenom civět. “Tři?”
“Když počítáš nevlastní bratry. Pamatuješ si malého Robina? Ubožák jeden. Pamatuješ si na tu jeho velkou hlavu, jak byla měkká? Všechno, co uměl, bylo mečet a srát. On byl druhý. Harlon byl můj první. Stačilo sevřít mu nos. Šedý lupus mu proměnil ústa na kámen, takže nemohl křičet. Ale oči měl divoké, když umíral. Prosily mě. Když z nich vyprchal život, šel jsem ven a vychcal se do moře a čekal, až mě bůh srazí k zemi. Žádný z bohů to neudělal. Ó, a Balon byl třetí, ale to jsi už věděl. Nemohl jsem to udělat sám, ale byla to moje ruka, co ho shodila z mostu.”
Vraní oko přitlačil na dýku a Aeron cítil krev, jak mu stéká po krku. “Když mě tvůj Potopený bůh nesrazil kvůli vraždě tří bratrů, proč by se měl obtěžovat kvůli čtvrtému? Protože jsi kněz?”
Ustoupil a schoval dýku. “Ne, dnes večer tě nezabiju. Svatý muž se svatou krví. Tu krev ještě můžu potřebovat později. Prozatím jsi odsouzený k životu.”
Svatý muž se svatou krví, pomyslel si Aeron, když jeho bratr vyšplhal zpět na palubu.
Zesměšňuje mě a zesměšňuje boha. Vrah příbuzných. Kacíř. Démon v lidské kůži. Té noci se modlil, aby jeho bratr zemřel.
Ve druhém žaláři se začali objevovat další svatí muži sdílející jeho utrpení. Tři z nich na sobě měli róby septonů ze zelených zemí a jeden rudé roucho kněze vyznávajícího R’hllora. Ten poslední se dal stěží popsat jako člověk. Obě ruce měl spálené na kost a jeho tvář byla jedna černá spálená hrůza, ve které se pohybovaly dvě slepé oči nad popraskanými tvářemi, ze kterých kapal hnis. Byl mrtvý během pár hodin, kdy byl připoutaný ke zdi, ale němí muži tu nechali jeho tělo zrát po tři následující dny.
Naposledy to byli dva čarodějové z východu s kůží bílou jako houba a rty fialovomodrého odstínu ošklivé modřiny, všichni tak vyzáblí a vyhladovělí, že z nich zbyla jenom kůže a kosti. Jeden z nich přišel o nohy. Pověsili ho z krokve. “Pree,” křičel během pohupování sem a tam. “Pree, Pree!”
Možná to bylo jméno démona, kterého uctíval. Potopený bůh mě ochraňuje, říkal si kněz. Je silnější než falešní bohové, které uctívají ostatní, silnější než jejich černá kouzla. Potopený bůh mě osvobodí.
V příčetnějších chvílích se Aeron ptal sám sebe, proč Vraní oko shromažďuje kněze, ale nemyslel si, že odpověď by se mu líbila. Victarion byl pryč a s ním i naděje. Aeronovi utopení muži si nejspíš mysleli, že Mokrovlas se schovává na Starém Wyku nebo Velkém Wyku nebo na Štítu, a zajímalo je, kdy se znovu objeví, aby promluvil proti bezbožnému králi.
Urrigon ho strašil během horečnatých snů. Jsi mrtvý, Urri, pomyslel si Aeron. Už spi, chlapče, a nech mě na pokoji. Brzy se k tobě stejně připojím.
Kdykoli se Aeron modlil, beznohý čaroděj vydával podivné zvuky a jeho společník divoce blábolil svým podivným východním jazykem, ale jestli nadávají nebo prosí, to kněz nedokázal rozeznat. Také septoni občas vydávali tiché zvuky ale ne slova, kterým by rozuměl. Aeron měl podezření, že jim vyřízli jazyk.
Když Euron znovu přišel, vlasy měl sčesané z čela a jeho rty byly tak modré, že byly téměř černé. Odložil korunu z naplaveného dřeva. Místo ní měl železnou korunu, jejíž hroty byly vyrobeny ze žraločích zubů.
“Co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít,” řekl Aeron umíněně. “Protože ten, kdo jednou ochutnal smrt, se jí už nikdy bát nemusí. Utopil se, ale vrátil se silnější než předtím, s železem a ohněm.”
“A ty zvládneš to samé, bratře?” optal se Euron. “Myslím, že ne. Myslím, že kdybych tě utopil, tak zůstaneš utopený. Všichni bohové jsou falešní, ale ten tvůj je směšný. Bledá bílá věc připomínající člověka, se zlomenými a oteklými končetinami, vlasy vlajícími ve vodě a tváří, kterou okusují ryby. Co za blázna by něco takového uctívalo?”
“Je to i tvůj bůh,” trval na svém Mokrovlas. “ A až zemřeš, bude tě soudit tvrdě, Vraní oko. Věčnost strávíš jako mořský slimák, co se plazí po břiše a žere sračky. Pokud se nebojíš zabít svou vlastní krev, podřízni mi hrdlo a skonči to. Už jsem unavený z toho tvého pomateného chvástání.”
“Zabít svého bratříčka? Krev mé krve, zrozeného z klína Quellona Greyjoye? A kdo by sdílel moje vítězství? Vítězství jsou sladší k někým milovaným po boku.”
“Tvoje vítězství jsou prázdná. Štíty nemůžeš udržet.”
“Proč bych je měl chtít udržet?” Smějící se oko jeho bratra se třpytilo ve světle lucerny, modré a troufalé a plné zloby. “Štíty splnily můj účel. Jednou rukou jsem je vzal a druhou jsem je daroval. Velký král je štědrý, bratře. Je na nových pánech, aby Štíty udrželi. Sláva vítězství bude navždy moje. Když budou Štíty ztraceny, porážka bude patřit těm čtyřem hlupákům, kteří tak dychtivě přijaly moje dary.”
Přisunul se blíž. “Naše lodě pořádají nájezdy vzhůru po Klikatici a po celém pobřeží, dokonce až ke Stromovině a Rudovínským úžinám. Staré zvyky, bratře.”
Šílenství. “Propusť mě,” přikázal Aeron Mokrovlas svým nejpřísnějším hlasem, “nebo riskuješ boží hněv!”
Euron vytáhl vyřezávanou kamennou láhev a pohár na víno. “Vypadáš žíznivě,” řekl, zatímco naléval. “Potřebuješ se napít: chuť večerního stínu.”
“Ne.” Aeron odvrátil tvář. “Řekl jsem ne.”
“A já řekl ano.” Euron mu znovu zvrátil hlavu a přinutil ho vypít tu odpornou tekutinu. Přestože Aeron pevně sevřel ústa a kroutil hlavou ze strany na stranu a bojoval, jak nejlépe mohl, nakonec se musel buď udusit, nebo polykat.
Podruhé byly sny ještě horší. Viděl, jak lodě Železných plují a hoří na vařícím se krvavě rudém moři. Znovu viděl svého bratra na Železném trůnu, ale Euron už nebyl člověk. Vypadal víc jako oliheň než člověk, zrůda zplozená krakaticí z hlubin, jeho tvář byla masa svíjejících se chapadel. Vedle něj stál stín v ženské podobě, dlouhý a vysoký a hrozný, ruce živé bílým ohněm. O jejich pobavení se starali trpaslíci, muž a žena, nazí a znetvoření, kteří se ve vášnivém objetí navzájem kousali a trhali si kůži, zatímco Euron a jeho družka se smáli a smáli a smáli…
Aeron snil také o utonutí. Ne o blaženosti, která by jistojistě následovala ve vodních síních Potopeného Boha, ale o hrůze, kterou dokonce i ti nejvěrnější cítí, když jim voda naplňuje ústa, nos a plíce a oni nemohou dýchat. Třikrát se Mokrovlas probudil a třikrát se ukázalo, že nejde o skutečné probuzení, ale pouze o další kapitolu ve snu. Nakonec ale nastal den, kdy se dveře žaláře otevřely, a přišel němý muž bez jídla v rukou. Místo toho měl v jedné ruce svazek klíčů a ve druhé lucernu. Světlo bylo příliš jasné na to, aby se do něj přímo díval, a Aeron se bál, co to znamená. Jasné a hrozivé. Něco se změnilo. Něco se stalo.
“Přiveď je,” řekl neurčitě povědomý hlas z šera. “A buď rychlý, víš, jaký dokáže být.” Ó, já to vím. Vím to od doby, co jsem byl chlapec.
Jeden ze septonů ze sebe vydal vyděšený zvuk, když mu němý uvolnil řetězy, takový přidušený zvuk, který mohl být pokusem o řeč. Beznohý čaroděj zíral dolů na černou vodu a jeho rty se tiše pohybovaly v modlitbě. Když si ten němý přišel pro Aerona, pokusil se bojovat, ale síla mu z končetin úplně zmizela, a tak stačila jediná rána, aby zmlknul. Jeho zápěstí bylo volné, pak i druhé. Volný, říkal si. Jsem volný.
Ale když se pokusil udělat krok, jeho oslabené nohy se pod ním podlomily. Ani jeden z vězňů nebyl natolik silný, aby mohl chodit. Nakonec museli němí muži přivolat další. Dva z nich uchopili Aerona za paže a táhli ho po točitém schodišti. Jak stoupali, jeho chodidla vrážela do schodů a vysílala vzhůru po noze bodavou bolest. Kousal se do rtů, aby nevykřikl. Kněz slyšel čaroděje těsně za sebou. Septoni byli vzadu, vzlykali a lapali po dechu. S každým otočením schodiště byly schody jasnější, až se nakonec v levé stěně objevilo okno. Byla to jen štěrbina v kameni, ale byla dostatečně široká, aby vpustila sluneční paprsky. Tak zlaté, pomyslel si Mokrovlas, tak krásné.
Když ho skrze světlo táhli po schodech, ucítil na tváři teplo a po tvářích mu začaly téct slzy. Moře. Cítím moře. Potopený Bůh mě neopustil. Moře mě zase uzdraví! To, co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít, ale povstane znovu, tvrdší a silnější…
“Vezměte mě k vodě,” rozkázal, jako by stále byl na Železných ostrovech obklopený svými utopenými muži, ale tihle němí byli tvorové jeho bratra, takže si ho nevšímali. Táhli ho nahoru po dalších schodech, dolů ochozem osvětleným pochodněmi a do pochmurné kamenné haly, kde z krokví vyselo tucet otáčejících se a houpajících se těl. V hale bylo shromážděných tucet Euronových kapitánů, kteří pili pod mrtvolami víno. Levoruký Lukas Tresska seděl na čestném místně a místo pláště kolem sebe měl těžký hedvábný gobelín. Vedle něj byl Rudý veslař a ještě dál Křivotvář Jon Bahnovec , Kamenoruký, Rogin Slaný vous.
“Kdo jsou ti mrtví?” domáhal se odpovědi Aeron. Jeho jazyk byl tak oteklý, že slova vycházela ven rezavým šepotem, slabým jako vítr, co by odfoukl leda tak myš.
“Bývalý pán hradu se svou rodinou.” Hlas patřil Torwoldu Hnědozubovi, jednomu z kapitánů jeho bratra, tvorovi skoro stejně ničemnému jako byl sám Vraní oko. “Prasata,” řekl další z ničemných tvorů, kterému říkali Rudý veslař. “Tohle byl jejich ostrov. Kámen kousek od Stromoviny. Odvážili se vyhrožovat nám. Redwyne, chrocht. Hightower, chrocht. Tyrell, chrocht, chrocht, chrocht! Tak jsme je poslali kvičet dolů do pekla.”
Stromovina. Od té doby, co ho Potopený Bůh požehnal druhým životem, se Aeron Mokrovlas neodvážil tak daleko od Železných ostrovů. To není moje místo. Nepatřím sem. Měl bych být se svými Potopenými muž a kázat proti Vranímu oku.
“Byli k vám vaši bozi ve tmě laskaví?” zeptal se Levoruký Lukas Tresska. Jeden z čarodějů zavrčel ve svém ošklivém východním jazyce odpověď.
“Všechny vás proklínám,” pravil Aeron.
“Tvoje kletby tady žádnou moc nemají, knězi,” řekl Levoruký Lukas Tresska. “Vraní oko nakrmil tvého Potopeného boha dobře a ten oběťmi ztloustl. Slova jsou vítr, ale krev je moc. Dali jsme moři tisíce lidí a on nám dal vítězství!”
“Pokládej se za požehnaného, Mokrovlasi,” řekl Kamenoruký. “Vracíme se na moře. Redwynská flotila se k nám blíží. Měli nepříznivý vítr, když pluli kolem Dorne, ale jsou konečně dost blízko, aby ty stařeny ve Starém městě sebraly odvahu, takže synové Leytona Hightowera přesunuli k Zašeptání a doufají, že nás překvapí zezadu.”
“Ty víš, jaké to, když tě někdo překvapí zezadu, což?” smál se Rudý veslař.
“Vezměte je k lodím,” rozkázal Torwold Hnědozub.
A tak se Aeron Mokrovlas vrátil do slaného moře. V přístavišti pod hradem kotvilo tucet válečných lodí a dvakrát tolik jich ještě bylo u břehu. Z jejich stožárů vlály známé praporce: Greyjoyská krakatice, krvavý měsíc Wynchů, válečný roh Dobrobratrských. Ale z jejich zádí visela vlajka, kterou kněz nikdy předtím neviděl: červené oko s černou zorničkou pod železnou korunou přidržované dvěma vranami.
Za nimi se vznášela na klidném tyrkysovém moři řada obchodních lodí. Kogy, karaky, rybářské čluny, dokonce i velká koga, oteklá lodní prasnice velká jako Leviatan. Válečné kořisti, poznal Mokrovlas. Euron Vraní oko stál na palubě Tichosti a na sobě měl černé brnění nepodobné ničemu, co Aeron kdy viděl. Bylo temné jako kouř, ale Euron to nosil tak lehce, jako by to bylo nejtenčí hedvábí. Jeho šupiny byly lemované červeným zlatem a při pohybu se leskly a třpytily. V kovu šlo rozeznat vzory, přesleny a glyfy a tajemné symboly vryté do oceli.
Valyrská ocel, poznal ji Mokrovlas. Jeho brnění je z valyrské oceli. V celých Sedmi královstvích nikdo nevlastnil brnění z valyrské oceli. Takové věci byly známy před 400 lety, ve dnech před Zkázou, jenže i tehdy by to stálo celé království.
Euron nelhal. Skutečně byl ve Valyrii. Nebylo divu, že byl šílený.
“Výsosti,” řekl Torwold Hnědozub, “mám tu ty kněze. Co chceš, abych s nimi udělal?”
“Přivažte je k přídím,” rozkázal Euron. “Mého bratra k Tichosti. Jednoho z nich si vezmi s sebou. O ostatní ať si hodí kostkou, jednoho na každou loď. Nechte je cítit vlhký slaný polibek Potopeného boha.”
Tentokrát ho němí muži netáhli dolů. Místo toho ho připoutali k přídi Tichosti, vedle galionové figury, nahé, štíhlé a silné dívky s roztaženými pažemi a rozfoukanými vlasy… ale bez úst pod nosem.
Pevně Aerona Mokrovlase připoutali pruhy kůže, které se za mokra stahovaly, oblečeného jen ve vousech a bederní roušce. Vraní oko zavelel; zvedla se černá plachta, odhodily se provazy a Tichost se odrazila za pomalého rytmu bubnu, její vesla se zvedala a ponořovala a znovu stoupala a vrážela do vody. Nad nimi hořel hrad a z otevřených oken vyskakovaly plameny.
Když už byli daleko na moři, Euron se k němu vrátil. “Bratře, vypadáš osaměle. Mám pro tebe dárek.”
Pokynul a dva z jeho nemanželských synů přitáhli ženu a přivázali ji k přídi na druhé straně galionové figury. Byla stejně nahá jako ta dívka bez úst a její hladké břicho se právě začalo zvedat dítětem, které nosila. Tváře měla rudé od slz. Ani nebojovala, když chlapci utahovali její pouta. Vlasy jí visely před obličejem, ale Aeron ji stejně poznal.
“Falio Květino,” zavolal na ni. “Měj odvahu, děvče! Všechno tohle brzy skončí a my budeme hodovat s Potopeným bohem ve vodních síních.”
Dívka zvedla hlavu, ale neodpověděla. Nemá jazyk, aby odpověděla, uvědomil si Mokrovlas. Olízl si rty a ochutnal sůl.