Já jsem ostuda, normálně jsem netušila obsah slova agnostik. Jako věděla jsem, že existuje, ale nikdy jsem se nezaobírala tím, co to sakra je.
Podle wiki, jo, to jsem asi já: Nevěřím, že existuje nějaký bůh, ale nemůžu to dokázat :-)
Mno, a to je ta víra. Flanker věří, že může dokázat,že Bůh není, já ne. Teda furt to tak vidím.
Když dojde na víru, VŽDYCKY to začne být osobní, právě proto, že je takřka nemožné ty ostatní přesvědčit o své pravdě (které věřím) a to je děsně frustrující pro všechny zúčastněné strany (jak můžeš věřit/nevěřit... chápat/nechápat... kdyby se ti tak rozbřesklo....) Což následně ústí ve spoustu pitomých válek... :-(
Ach Tyno Tyno, ty palice medvědí :) Ještě jednou - víra alespoň v tomhle smyslu znamená představu, že pouhým věřením dokážeš ovlivnit stav věci. Já v žádném případě nejsem v pozici "věřím, že si vymodlím důkaz". Když bych to měl vzít právnicky tak důkazem boží neexistence je neexistence důkazu boží existence :)
Tým badatelů, udatně se bránící veškerému výsměchu, se nedal. Pod vedením dr. Herberta Bensona, kardiologa z Lékařského institutu pro tělo a mysl nedaleko Bostonu, utratil 2,4 milionu Templetonových dolarů. Dr. Benson podle jednoho dřívějšího tiskového prohlášení Templetonovy nadace „věří, že důkazů o účinnosti prosebné modlitby v lékařském prostředí je celá řada". Vlastně tedy bylo dobře, že byl celý výzkum v dobrých rukou a nehrozilo, že ho pokazí nějaké skeptické vibrace. Dr. Benson se svým týmem monitoroval 1802 pacientů v šesti nemocnicích, všechny po koronárním by-passu. Tito pacienti byli rozděleni do tří skupin. K první skupině směřovaly modlitby, aniž to věděla. Ke druhé (kontrolní) skupině žádné modlitby nemířily a také to nevěděla. Ke třetí skupině modlitby směřovaly s jejím vědomím. Účinnost prosebných modliteb měla vyplynout ze srovnání první a druhé skupiny. U třetí skupiny se mělo testovat, jestli má na člověka vědomí, že se za něj někdo modlí, nějaké psychosomatické účinky. Modlily se kongregace tří kostelů, jednoho v Minnesotě, jednoho v Massachusetts a jednoho v Missouri, a všechny tyto kostely stály od nemocnic zhruba stejně daleko. Modlící se, jak jsme si už řekli, dostali pouze křestní jméno a počáteční písmeno příjmení pacienta, za kterého se měli modlit. U experimentů je žádoucí co možná největší standardizace, proto měli všichni modlící do svých modliteb zahrnout i obrat „za úspěšnou operaci a rychlé uzdravení bez komplikací". Výsledky byly, jak v dubnu 2006 uvedl American Heart Journal, jednoznačné. Mezi pacienty „s modlitbami" a bez nich nebyl žádný rozdíl. To je ale překvapení! Mezi těmi, kteří věděli, že se za ně věřící modlí, a mezi těmi, kteří nevěděli nic, rozdíl byl; ale trochu se to experimentátorům vymklo z rukou. Pacienti, kteří věděli, že k nim směřují modlitby, měli mnohem víc pooperačních komplikací než „nevědoucí". Nechtěl tak třeba Bůh ukázat, že s celým tímhle potrhlým podnikem nesouhlasí? Pravděpodobnější ale spíše bude, že pacienti, kteří věděli, že se za ně někdo modlí, následkem toho pociťovali větší stres: měli „trému", jak řekli experimentátoři.
V kostelech po celé Británii se celé kongregace veřejně každou neděli modlí za zdraví královské rodiny. Neměli by se tedy její členové v porovnání s námi ostatními, za něž se modlí jen naši nejbližší a nejdražší, těšit neobyčejnému zdraví?*
Jarla: Nemyslím si, že by si i horliví křesťané mysleli, že Bůh funguje na bázi přímé úměry- více modlení, více zdraví.
Moje otázka na ten tým vědců by byla asi tato: Jak můžete dokázat, že někde na obláčku neseděl Bůh a neřezal se vašemu pokusu smíchy, až se za své božské břicho popadal. Inu, nijak... Oni prostě věří, že to tak je. (já tomu taky věřím, ale stejně jako oni, to nemůžu dokázat)
Téměř všichni v naší společnosti - včetně nevěřících - přijímají obecně rozšířený předpoklad, že víra je nesmírně citlivá na urážky a že by se měla chránit neobvykle tlustou hradbou úcty, kvalitativně odlišnou, než je úcta, kterou by si měli projevovat všichni lidé navzájem. Úžasně to ve své improvizované řeči, kterou přednesl v Cambridgi krátce před svou smrtí, vyjádřil Douglas Adams*:5 Náboženství... spočívá na jistých myšlenkách, kterým se říká svaté nebo posvátné či jakkoli jinak. Neznamená to nic jiného, než že „Tady je představa nebo názor, o kterém se nesmí říkat nic škaredého; prostě nesmí. Ale proč ne? - Protože ne!" Když někdo zvolí stranu, se kterou nesouhlasíte, můžete se s ní hádat, jak je vám libo; každý bude mít co říct, ale nikdo se nebude cítit ublíženě. Když si někdo myslí, že by se měly zvýšit nebo snížit daně, nic vám nebrání, abyste o tom debatovali. Zato když někdo řekne: „V sobotu nesmím ani otočit vypínačem," vy řeknete: „To respektuji." Čím to je, že můžeme klidně podporovat labouristy nebo konzervativce, republikány nebo demokraty, ten nebo onen model ekonomiky, Macintosh místo Windows - ale vyjádřit vlastní názor na vznik vesmíru, na to, kdo ho stvořil... to nejde, to je najednou svaté?... Všichni jsme si zvykli na to, že náboženské představy se nenapadají, ale je velmi zajímavé, kolik rozruchu způsobí Richard Dawkins, když to udělá! Všichni kvůli tomu začnou vyvádět, protože takové věci se říkat nemají. Když se na to ale podíváte rozumně, není jediný důvod, proč by se o těchto představách nemohlo otevřeně diskutovat jako o čemkoli jiném, snad až na to, že jsme se mezi sebou jaksi dohodli, že by se to nemělo. Uvedu jeden konkrétní a opravdu závažný příklad oné arogantní úcty naší společnosti k náboženství. Zdaleka nejsnazším způsobem, jak v době války získat status pacifisty, je náboženství. Můžete být geniální morální filozof s oceněnou dizertační prací na téma válečného zla, i přesto vám, prohlásíte-li se za pacifistu, odvodní komise pěkně zatopí. Ale stačí prohlásit, že jeden váš rodič či oba rodiče jsou kvakeři*, a jste z toho venku, bez ohledu na to, že o teorii pacifismu nebo vlastně i o kvakerství samotném nevíte vůbec nic. Na opačném konci spektra leží nerozhodná nechuť nazývat náboženskými jmény válčící strany. Katolíkům a protestantům v Severním Irsku se eufemisticky říká „nacionalisté" a „loajalisté". Samotné slovo „náboženství" bylo nahrazeno „komunitami", jako např. v obratu „válečný konflikt mezi komunitami". V Iráku se v důsledku angloamerické invaze v roce 2003 rozhořela sektářská občanská válka mezi sunnity a šíity. Očividně to je náboženský konflikt - i přesto Independent z 20. května 2006 píše na titulní straně o „etnické čistce". „Etnický" je v tomto kontextu jen další eufemismus. To, co se odehrává v Iráku, je čistka náboženská.
Tak naše česká společnost s tím, dle mého názoru, nějaké velké problémy padesát let neměla a teď ho taky nemá. Myslím, že se jedná o ožehavé téma z toho důvodu, protože pro hodně lidí je to osobní záležitost. Neříkám, že se o tom nemá diskutovat. Jen uvádím svůj názor na to, proč se to v mnoha oblastech děje s takovou opatrností. Vidím to tak, že je to podobné jako diskutovat o tom, která rasa má vyšší inteligenci.
Jarla: Ovšemže se víra těší velké ochraně a našlapuje se kolem ní po špičkách. Vždy´t se podívej na nás, v podstatě jsme dobří virtuální přátelé a už se tu začínáme hádat. Ty proneseš svůj argument, já ti odpovím protiarguentem, ale nikdy se nedopracujeme žádného shodného stanoviska a ve finále na sebe můžeme maximálně virtuálně křičet. A to v zásadě věříme tomu samému, jen někteří z nás věří, že to lze dokázat a jiní, že to dokázat nelze. natož pak lidé z rozdílných kultur.
Proto je leppší kolem otáčení vypínačem tancovat na špičkách. Dobře, tak si neotáčej, ale najdi si práci, kdy nemusíš makat v sobotu, nečekej žádné úlevy... Furt je to lepší, než říct "koukej otáčet", páč to moc nefunguje, jak se ukázalo...
Týno - neexistenci boha dokázat nelze, stejně jako nedokážeš existenci či neexistenci víly zubničky nebo neviditelného růžového jednorožce. Neexistenci něčeho takového zkrátka nelze dokázat.
Kdyby existenci či neexistenci dokázat šlo, tak už by to věřící dávno udělali, protože na tom makají ve dne v noci neskutečně usilovně. Jediný skutečný důkaz by jim stačil, aby s ním mohli mávat - leč není...není a nedaří se....ale těch miliard, co na to padne :-p
No ale ty píšeš průměr. Takže se toho úspěšně zúčastnila celá rodina. Máte vysoký věk přes to že je tam u vás jistě vysoké příbuzenské křížení...jak to tak v těchto oblastech bývá:-))))
Já hlavně nechápu, proč je tak důležité dokazovat nebo nedokazovat existenci boha? (jo, jsem agnostik) U věřících to chápu víc, protože existence boha je uklidní a mají naději, že pro ně existující bůh něco udělá. Ale proč se hádat s ateistou? Alespoň by jim zbyla větší část boha, když se o něj nemusí dělit s tolika věřícími. :-) Vůbec ale nepochopím, proč musí ateista pořád dokazovat neexistenci boha. Co z toho má? :-)
Komentáře
Podle wiki, jo, to jsem asi já: Nevěřím, že existuje nějaký bůh, ale nemůžu to dokázat :-)
Mno, a to je ta víra. Flanker věří, že může dokázat,že Bůh není, já ne. Teda furt to tak vidím.
Když dojde na víru, VŽDYCKY to začne být osobní, právě proto, že je takřka nemožné ty ostatní přesvědčit o své pravdě (které věřím) a to je děsně frustrující pro všechny zúčastněné strany (jak můžeš věřit/nevěřit... chápat/nechápat... kdyby se ti tak rozbřesklo....) Což následně ústí ve spoustu pitomých válek... :-(
Ještě jednou - víra alespoň v tomhle smyslu znamená představu, že pouhým věřením dokážeš ovlivnit stav věci. Já v žádném případě nejsem v pozici "věřím, že si vymodlím důkaz". Když bych to měl vzít právnicky tak důkazem boží neexistence je neexistence důkazu boží existence :)
Pod vedením dr. Herberta Bensona, kardiologa z Lékařského
institutu pro tělo a mysl nedaleko Bostonu, utratil 2,4
milionu Templetonových dolarů. Dr. Benson podle jednoho
dřívějšího tiskového prohlášení Templetonovy nadace „věří,
že důkazů o účinnosti prosebné modlitby v lékařském prostředí
je celá řada". Vlastně tedy bylo dobře, že byl celý výzkum
v dobrých rukou a nehrozilo, že ho pokazí nějaké skeptické
vibrace. Dr. Benson se svým týmem monitoroval 1802 pacientů
v šesti nemocnicích, všechny po koronárním by-passu.
Tito pacienti byli rozděleni do tří skupin. K první skupině
směřovaly modlitby, aniž to věděla. Ke druhé (kontrolní) skupině
žádné modlitby nemířily a také to nevěděla. Ke třetí skupině
modlitby směřovaly s jejím vědomím. Účinnost prosebných
modliteb měla vyplynout ze srovnání první a druhé
skupiny. U třetí skupiny se mělo testovat, jestli má na člověka
vědomí, že se za něj někdo modlí, nějaké psychosomatické
účinky.
Modlily se kongregace tří kostelů, jednoho v Minnesotě, jednoho
v Massachusetts a jednoho v Missouri, a všechny tyto
kostely stály od nemocnic zhruba stejně daleko. Modlící se, jak
jsme si už řekli, dostali pouze křestní jméno a počáteční písmeno
příjmení pacienta, za kterého se měli modlit. U experimentů
je žádoucí co možná největší standardizace, proto
měli všichni modlící do svých modliteb zahrnout i obrat „za
úspěšnou operaci a rychlé uzdravení bez komplikací".
Výsledky byly, jak v dubnu 2006 uvedl American Heart
Journal, jednoznačné. Mezi pacienty „s modlitbami" a bez
nich nebyl žádný rozdíl. To je ale překvapení! Mezi těmi, kteří
věděli, že se za ně věřící modlí, a mezi těmi, kteří nevěděli
nic, rozdíl byl; ale trochu se to experimentátorům vymklo z rukou.
Pacienti, kteří věděli, že k nim směřují modlitby, měli
mnohem víc pooperačních komplikací než „nevědoucí". Nechtěl
tak třeba Bůh ukázat, že s celým tímhle potrhlým podnikem
nesouhlasí? Pravděpodobnější ale spíše bude, že pacienti,
kteří věděli, že se za ně někdo modlí, následkem toho
pociťovali větší stres: měli „trému", jak řekli experimentátoři.
se celé kongregace veřejně každou neděli modlí za zdraví královské
rodiny. Neměli by se tedy její členové v porovnání s námi ostatními, za něž se modlí jen naši nejbližší a nejdražší, těšit
neobyčejnému zdraví?*
Moje otázka na ten tým vědců by byla asi tato: Jak můžete dokázat, že někde na obláčku neseděl Bůh a neřezal se vašemu pokusu smíchy, až se za své božské břicho popadal. Inu, nijak... Oni prostě věří, že to tak je. (já tomu taky věřím, ale stejně jako oni, to nemůžu dokázat)
obecně rozšířený předpoklad, že víra je nesmírně citlivá
na urážky a že by se měla chránit neobvykle tlustou hradbou
úcty, kvalitativně odlišnou, než je úcta, kterou by si měli
projevovat všichni lidé navzájem. Úžasně to ve své improvizované
řeči, kterou přednesl v Cambridgi krátce před svou smrtí,
vyjádřil Douglas Adams*:5
Náboženství... spočívá na jistých myšlenkách, kterým se říká svaté nebo
posvátné či jakkoli jinak. Neznamená to nic jiného, než že „Tady
je představa nebo názor, o kterém se nesmí říkat nic škaredého; prostě
nesmí. Ale proč ne? - Protože ne!" Když někdo zvolí stranu, se
kterou nesouhlasíte, můžete se s ní hádat, jak je vám libo; každý bude
mít co říct, ale nikdo se nebude cítit ublíženě. Když si někdo myslí,
že by se měly zvýšit nebo snížit daně, nic vám nebrání, abyste o tom
debatovali. Zato když někdo řekne: „V sobotu nesmím ani otočit vypínačem,"
vy řeknete: „To respektuji."
Čím to je, že můžeme klidně podporovat labouristy nebo
konzervativce,
republikány nebo demokraty, ten nebo onen model ekonomiky,
Macintosh místo Windows - ale vyjádřit vlastní názor na vznik
vesmíru, na to, kdo ho stvořil... to nejde, to je najednou svaté?... Všichni
jsme si zvykli na to, že náboženské představy se nenapadají, ale je
velmi zajímavé, kolik rozruchu způsobí Richard Dawkins, když to udělá! Všichni
kvůli tomu začnou vyvádět, protože takové věci se říkat nemají.
Když se na to ale podíváte rozumně, není jediný důvod, proč by se
o těchto představách nemohlo otevřeně diskutovat jako o čemkoli jiném,
snad až na to, že jsme se mezi sebou jaksi dohodli, že by se to
nemělo.
Uvedu jeden konkrétní a opravdu závažný příklad oné arogantní
úcty naší společnosti k náboženství. Zdaleka nejsnazším
způsobem, jak v době války získat status pacifisty,
je náboženství. Můžete být geniální morální filozof s oceněnou
dizertační prací na téma válečného zla, i přesto vám,
prohlásíte-li se za pacifistu, odvodní komise pěkně zatopí.
Ale stačí prohlásit, že jeden váš rodič či oba rodiče jsou
kvakeři*, a jste z toho venku, bez ohledu na to, že o teorii
pacifismu nebo vlastně i o kvakerství samotném nevíte vůbec
nic.
Na opačném konci spektra leží nerozhodná nechuť nazývat
náboženskými jmény válčící strany. Katolíkům a protestantům
v Severním Irsku se eufemisticky říká „nacionalisté" a „loajalisté".
Samotné slovo „náboženství" bylo nahrazeno „komunitami",
jako např. v obratu „válečný konflikt mezi komunitami".
V Iráku se v důsledku angloamerické invaze v roce 2003 rozhořela
sektářská občanská válka mezi sunnity a šíity. Očividně
to je náboženský konflikt - i přesto Independent z 20. května
2006 píše na titulní straně o „etnické čistce". „Etnický" je
v tomto kontextu jen další eufemismus. To, co se odehrává
v Iráku, je čistka náboženská.
Myslím, že se jedná o ožehavé téma z toho důvodu, protože pro hodně lidí je to osobní záležitost. Neříkám, že se o tom nemá diskutovat. Jen uvádím svůj názor na to, proč se to v mnoha oblastech děje s takovou opatrností. Vidím to tak, že je to podobné jako diskutovat o tom, která rasa má vyšší inteligenci.
Proto je leppší kolem otáčení vypínačem tancovat na špičkách. Dobře, tak si neotáčej, ale najdi si práci, kdy nemusíš makat v sobotu, nečekej žádné úlevy... Furt je to lepší, než říct "koukej otáčet", páč to moc nefunguje, jak se ukázalo...
Blahopřeji ke skvělým genům a dobré zdravotní péči...:-)
Máte vysoký věk přes to že je tam u vás jistě vysoké příbuzenské křížení...jak to tak v těchto oblastech bývá:-))))