Hodnocení 15. kola fan povídek - Ice & Fire

upraveno 17. května 2018 v Povídky
imageHodnocení 15. kola fan povídek - Ice & Fire

Autor vítězné povídky 15. kola získá knihu Střet králů, kterou věnovalo nakladatelství ARGO.   Hodnocení bude probíhat do 30. června 2018. POZOR, ZMĚNA! Můžete rozdat maximálně 15 bodů (samozřejmě je možno dát i méně). Jednotlivým povídkám lze udělit nejvíce 5 … celý článek

Číst celý článek zde


2»

Komentáře

  • Trixie napsal(a):


    @svoa00 Dušičkovou povídku bych si také ráda přečetla:-) Můžeš mě navést kde ji mám hledat?:-))

    Well, well well. Když na tom trváš... Moje "angsty babies", jak jsem je viděla na konci roku 2012.

    Slepá dívka
    Byla slepá, a i kdyby v pokoji byla kočka, do které by se mohla převtělit, stejně tu byla příliš velká tma. Ale slyšela ten zvuk a věděla, že jde od okna, protože věděla, kde okno je. Bylo to škrábání nehtů o sklo. Brzy se ozval i hlas a ona na okamžik ztuhla.

    „Pustíš mě dovnitř?“

    Nejspíš ji šálí i ostatní smysly, jakkoliv tvrdě se snažila na nich pracovat. Ten hlas sice znala, ale v jiném životě.

    „Prosím. To jsem já, Robb.“

    Jednoho Robba sice znala, ale ten už byl dlouho mrtvý. Pohřbila ho v sobě stejně jako Brana a Rickona a pak je pohřbila znovu společně s mečem, který jí daroval bratr, který jí byl nejbližší.

    „Aryo, pusť mě dovnitř, prosím.“

    Tmavá díra, kde dřív měla srdce a v něm místo pro své rodiče a bratry, hrozila, že se znovu otevře a stáhne ji do sebe – a ona nevěděla, co by pak dělala, jestli by už nikdy nenašla sílu zvednout se z té postele nebo by snad křičela jako šílená. Přikryla si hlavu polštářem, ale ten hlas slyšela dál. Jenže ona už nebyla Arya. Arya Stark je mrtvá stejně jako Robb. Slyšela, jak někdo praštil do skla v okně, ale ani ji nenapadlo zvednout se a otevřít ho. Byla teď přece nikdo a žádného Robba neznala.

    Rickon

    Na okno chatrče někdo jemně zaklepal. Rickon se k oknu nepřiblížil – Oša by přece klíčem otevřela dveře a neklepala by na okno.

    „Rickone?“

    Připadalo mu, že ten hlas už někde slyšel, ale nemohl si vzpomenout, komu patří. Nikdo na ostrově navíc neznal jeho skutečné jméno. Nevěděl, proč na tom Oša trvá, ale určitě k tomu měla dobrý důvod.

    Chundeláč před oknem neklidně přecházel sem a tam. Nakonec se se posadil a s tichým kňučením se díval na cosi venku. Zvědavost v něm překonala strach, a tak se i Rickon přiblížil a podíval se skrz okno. Stál tam mladý muž s rudými vlasy. Jeho prsty na skle nechávaly krvavé stopy a z několika ran na hrudi mu tekla krev. Nejhorší bylo, že mu krvácel i krk, jako by mu někdo usekl hlavu a pak ji zase vrátil na místo. Rickon ho nikdy neviděl, přesto ta věc vyslovila jeho jméno a tehdy už neudržel výkřik.

    Běžel se schovat pod deku a vydržel tam, dokud se nevrátila Oša. Když se pak podíval na okno, na skle byly pořád znatelné stopy krve, i když je pomalu smýval déšť smíchaný se sněhem.

    Alayne

    „Sanso?“

    Alayne se téměř vymrštila z postele. Nikdo kromě otce by ji tím jménem neoslovil a ten by určitě nestál za oknem. Pak si zakryla ústa rukou, protože vzbudit malého Roberta křikem by nebyl dobrý nápad.

    Bohové, to byl Robb. Přicházela už pomalu o zbytky rozumu? Protože to byl určitě on, i když to nebyl Robb, kterého si pamatovala, jak ji objal, když jednoho rána celá šťastná opouštěla Zimohrad (který objal Sansu a ona už Sansa není, protože je nebezpečné jí být). Krvácel z více ran, než se odvážila počítat.

    „Pustíš mě dovnitř?“

    Viděla, jak pohybuje rty a slyšela ho, ale kdyby skutečně mluvil, Roberta by to vzbudilo.

    „Prosím, pusť mě dovnitř. Můžu tě pak vzít s sebou.“

    Najednou pochopila, co tím myslí. Na okamžik to bylo tak lákavé – opustila by tohle hrozné místo, nemusela by se starat o nemocné dítě, nemusela by snášet Petyrovy dotyky.

    Ale byla by mrtvá.

    To nebylo to, co by chtěla. Vydržela toho už tolik a nemohla to teď jenom tak vzdát. Pokud se bude dost snažit a bude trpělivá, možná se jí jednou podaří dostat se domů. Zachrání se sama, protože on to neudělal a radši zachránil nějakou cizí holku.

    „Moje jméno je Alayne,“ zamumlala a zavřela oči. Věděla, že kdyby se na něj podívala a znovu viděla tu ránu, co mu prošla srdcem, rozplakala by se. „Je mi to líto, tak líto...“

    „Jak si přeješ.“

    Když znovu oči otevřela, v pokoji už zase byla jen ona sama a jedno klidně oddechující dítě.

    Jeyne

    „Jeyne?“

    Oči měla pořád vlhké a myslela si, že ji pláč konečně ukolébal ke spánku a že se jí to jen zdá. Byl tam, přímo za oknem! Neváhala ani chvíli a běžela k němu. Byl špinavý od krve a i jeho dlaň, co se tiskla na sklo, nechávala rudý otisk. Přitiskla proti ní svoji vlastní, menší. Usmál se na ni tím svým posmutnělým úsměvem a Jeyne cítila, že se poprvé za celou věčnost usmála taky, i když jí po tvářích tekly slzy

    „Prosím, pustíš mě dovnitř?“

    „Samozřejmě.“ Otevřela okno, vyklonila se a přitáhla ho k sobě. Políbila ho a bylo jí jedno, že ústa má plná krve. Rukou jí přejel po krku, údolím mezi ňadry a zastavil ji na břiše. Na okamžik jako by zaváhal.

    „Jeyne! Otevři, prosím, je čas k večeři.“ To byla její mladší sestra.

    „Teď ne,“ sykla, aniž by od Robba odtrhla oči.

    „Jeyne, Jeyne, Jeyne,“ její bratříček vyťukával rytmus do dveří a zasmál se. Smál se, i když tu byli obklíčení armádou…

    Na okamžik otočila hlavu, aby ho poslala pryč přívětivějším tónem, ale když se znovu pohledem vrátila k oknu, Robb byl pryč.

    Vrátila se do postele a objala polštář. Nemohla pochopit, proč se její sourozenci ozývají dál a proč má na šatech krvavé otisky, když to byl všechno jenom sen. V břiše cítila křeče, ale matka přece říkala, že to bude v pořádku. Netušila, že její dítě bude o život bojovat ještě celé dva dny.

  • Jon
    Na okamžik se mu zdálo, že někdo volal jeho jméno. Nezvedl ale hlavu a psal dál, protože to považoval za krákání Mormontova havrana nebo hučení větru nebo obojí.

    „Pustíš mě dovnitř?“

    Jon se pomalu otočil k oknu. Ten hlas neslyšel už tak dlouho… Protřel si unavené oči a podíval se znovu, ale bezpochyby to byl on. Ten bledý přízrak přejel nehty po skle a Jon se otřásl

    „Jsi přece už tak dlouho…“ vyrazil ze sebe stěží slyšitelně. Byla to hloupá poznámka, když to, co viděl, rozhodně živé nebylo.

    „Prosím, pusť mě dovnitř.“

    Mohl to spíš číst z jeho rtů, než že by to opravdu mohl slyšet. Bohové, rád by ho pustil dovnitř, už proto, že by s ním zase mohl mluvit, že by se ho mohl zeptat, jak si jenom mohl myslet, že tu tíhu unese, že on sám je teď na tom podobně.

    „Pojď se mnou, prosím. Je tu hrozná zima.“

    A Jon by to klidně udělal, protože na světě už stejně nikoho neměl a jakou cenu má život bastarda? Jenže měl zodpovědnost, musel se starat o Zeď a své muže, které nemohl opustit jenom proto… jenom proto, že mu bratr chyběl tak, že by občas dal přednost tomu, aby mu spíš chyběla ruka.

    „Nejde to,“ zavrtěl Jon hlavou. „Ale jestli to nějak pomůže, je mi líto, že jsem s tebou nebyl.“

    Robb téměř chápavě přikývl a Jon se otočil a těžce vydechl. Vyprázdnil džbánek medoviny, tenhle večer už druhý. Dnes večer očividně pil až příliš…

    Bran
    Brana, vlastně stín, co neklidně stál před vchodem do jeskyně, nikdy neviděl. A i kdyby ho viděl, jeho mysl by byla jinde nebo v jiném čase. Přišel za ním pozdě, Bran mu vzdálenější než všichni ostatní.

    Kamenosrdce
    Těžko říct, do jaké míry to ostatní vnímali nebo si jen mysleli, že chodí spát jako poslední a vstává jako první. Ve skutečnosti nedokázala spát vůbec a i když zavřela oči, tvář jí drásalo deset krkavců, přes krk stále přejížděla čepel a srdce jako by jí někdo vyrval z hrudi a hodil na zeď.
    Právě se objevily první paprsky slunce a ona vycházela ven z jeskyně.

    Nebyla překvapená, že stojí před ní, i když ho viděla umírat tolikrát. Ani smrt už přece není, co bývala.

    „Matko? Pustíš mě dovnitř?“

    „Řekla bych, že duchů už mám dost,“ zašeptala. „K čemu by to bylo dobré, Robbe?“

    „Mohla bys mít opravdový pohřeb a skončila by ta tvoje mizérie. Copak to nechceš?“

    Rty stiskla do tenké čárky. „Jeden Frey sedí na hradě mého otce a Bolton zase na hradě toho tvého. Až skončí na oprátce nebo s hlavami naraženými na kůl, teprve pak skončí moje mizérie.“

    „Jenže na tom ty nic nezměníš, matko.“ Chytil ji za ruku. „Budeš mít klid. A Cizinec tvrdil, že až mu přivedu někoho blízkého, nechá do své země projít i mě. Moje... moje mizérie skončí taky.“

    Podívala se mu do očí a už v té chvíli věděla, že udělá, o co ji žádá. "Inu, nejsem tak docela živá, ale snad budu stačit."

    Když jí ledovou pěstí sáhl na srdce, chlad už skoro nevnímala. Cítila ale, jak její tělo naložili do lodě, kterou pak pustili po řece, i plameny, které se rozšířili z Anguyho šípu. Křičela bolestí, ale nikdo ji neslyšel. Pak – jako by někdo sfoukl plamen svíčky – bolest konečně přestala.
  • upraveno 18. května 2018
    @Trixie A když je povídek tak málo, tak tady je ještě ta Roslin. Je to taky růžové jako papír daňového přiznání. Enjoy!

    Roslin

    Dívala se z okna svého pokoje na vrcholu věže, jak přijíždějí. Ne že by toho příliš zahlédla skrz provazce deště, a tak tu snahu brzy vzdala. Zavřela okenice před podzimním větrem, posadila se na postel a dodávala si odvahu. Dělá to pro Olyvara a on by pro ni udělal to samé. Čekala. Ne dlouho.

    Když ji přivedli do síně, předsevzala si, že bude silná. Když jí představili Robba Starka, byla vlastně zklamaná. Nebyl to Robb, o kterém jí psal Olyvar, byl to mladík, který nosil tvrdou masku a měl kolem sebe brnění silnější, než kdy viděla u kohokoliv jiného. Byl mladší verzí svého strýce, který stál hned vedle něj.

    „Tvoje Výsosti.“ Padla na kolena, jak předpokládala, že se od ní čeká. „Lorde Edmure, doufám, že pohled na mne pro tebe není zklamáním.“

    „Moje paní je krásná.“ Edmure ji vzal za ruku a pomohl jí vstát. „Ale proč pláčeš?“

    Nebyla silná a proklínala se za to, ale když se podívala na chladnou tvář svého otce, rychle napravila svou chybu. „To jen radostí,“ odpověděla. „Jsem dojatá, můj pane.“ Vida, že by se taky učila nosit tu masku, kterou nejspíš nosí všichni kolem? Nevinnost vždycky umírá jako první. Tak to aspoň říkala Tlustá Valda.

    Edmure ji celý večer zahrnoval lichotkami a Roslin se vždycky jen pousmála. Stejně ji už zítra bude nenávidět. Vnímala šero ve velké síni, rozladěný zvuk skřipce, příliš hlasitou hudbu a hučení větru zvenku. Sledovala Dacey Mormont, jak se usmívá na jednoho z jejích bratrů. Ta zvláštní dívka jí před chvílí prozradila, že tam, odkud pochází, ženy ovládají meče, jinak by samy pod mečem zemřely. Roslin se nejdřív zděsila, ale uznala, že je to praktické. Dacey jí nabídla, že ji během příštích dní naučí ovládat dýku, a Roslin roztřeseným hlasem souhlasila… Sledovala lorda Umbera, drsného a hlučného, ale který jí byl podivným způsobem milý. A sledovala lady Catelyn se strhanou tváří a prázdnýma očima. Která smrt ji takhle zlomila? Druhá? Třetí?

    Když ji přišel Robb požádat o tanec, ztuhla a znovu se podívala se na otce. Tohle po ní přece nemůže chtít. Jenže lord Walder jenom trhnul hlavou, a tak se pomalu zvedla.

    „Zdá se, že tě tvůj manžel zklamal víc než ty jeho, lady Tully. Působíš tak zkroušeně…“

    „Oh, to ne, výsosti. Edmure je ke mně laskavý.“ Podařilo se jí trochu se usmát. „Moje komnata je na vrcholu nejvyšší věže. Nepředstavovala jsem si, že mě nějaký princ přijde odtud zachránit. Jednou jsem dokonce utekla, ale otec nepotrestal mě, ale před mýma očima nechal zbičovat moji komornou, která mi tehdy pomáhala.“

    „Inu, vypadá to, že tě nakonec jeden princ přece jen z Dvojčat vysvobodí.“

    „Ano. Jenom jsem myslela…“ Sevřela rty, aby nepronesla nevhodnou poznámku.

    „Jenom jsi myslela, že to budu já. Chtěla ses mě zeptat, jestli bych si vybral tebe? Nevím. Snad ano. Vlastně se dost podobáš mojí ženě.“

    „Je vážně krásná? Tolik, že stála za všechny ty potíže?“

    Robb si unaveně oddechnul. Na okamžiku mu spadla maska krále severu a snad i viděla toho Robba, kterého znal Olyvar. Musela si přiznat, že jí to není příjemné – jako by jí v tu chvíli hrudník sevřela ledová pěst.

    „Jeyne je laskavá duše, kdybys ji znala, taky bys jí nedokázala ublížit. Potřeboval jsem ji a ona pak potřebovala mě.“

    „Nemiluješ ji,“ zamumlala. Až pozdě si uvědomila, že zní jako ublížené dítě. Hudba dohrála, a tak zůstali stát proti sobě.

    „Většinou ano.“

    Robb jí zvedl ruku, políbil dlaň a bez dalšího slova odešel. Ke stolu si šla sednout sklíčenější než dřív.

    Když její otec zatleskal a vyzval k uložení na lože, zbledla a cítila, že jí po tvářích znovu tečou slzy. Naposledy se rozhlédla po mužích v síni, ale to už ji táhli pryč. Cítila cizí ruce na svém zadku a slyšela kolem sebe oplzlé poznámky o tom, co by kdo dělal s jejími prsy, ale byla ráda, že pro svůj stav má nějakou omluvu. Než dorazili do její komnaty, měla na několika místech roztržené šaty.

    „Je mi líto, jestli tě vyděsili, ale přestaň už plakat. Nejsem přece nějaký netvor.“ Edmurův hlas poprvé zněl tvrdě a po trpělivosti už v něm nebyla stopa.

    „To sis… to sis špatně vyložil. Jenom nejsem zvyklá nosit masku, to je všechno.“

    Bum bum bum bum…

    Ze zvuku toho bubnu šílela. Zadržela dech, protože stejně nevěděla co říct. Bylo už příliš pozdě na to varovat ho, co se děje. Co by udělal? Vyběhl odsud a nechal se zabít.

    Bum bum bum bum…

    Edmure se rozhlédl po její komnatě. „Máš tu spoustu zrcadel, jsi snad marnivá?“ zasmál se.

    „Je jich tu přesně dvanáct. Dary od mých bratrů, protože mě vždycky považovali za místní krasavici. Sestry na mě odmala žárlily.“ Shodila si šaty z ramen a nechala je sklouznout na zem. V pokoji se rázem objevil tucet nahých víl.

    Bum bum bum bum…

    Roslin otevřela oči a viděla, jak tucet ženichů probodává tucet nevěst.

    Bum bum bum bum…

    Roztřásla se jako v zimnici a neovládala pláč. Edmure se ji snažil utišit, ale po nekonečně dlouhé chvíli to vzdal a zdálo se, že usnul.

    Přišli si pro něj k ránu. Od té doby ho neviděla, ale byla za to vděčná, protože by nesnesla jeho pohled. Téměř ji nepouštěli z jejího pokoje, a tak vlastně pořád byla princeznou ve věži, co čeká na záchranu. Nevinnost - ta skutečná, ne hloupost nebo nevědomost - umřela jako první a nevracela se zpátky snadno. Stejně jako vykoupení.
  • MonteKarstarkMonteKarstark The Sun of Winter
    @svoa00 Nebylo jednodušší dát sem jen odkaz? :-k
    Tady jsou všechny povídky na jedné hromadě: http://www.icefire.cz/komunita/povidky/
  • @Monte Karstark Nebylo, protože to nebyly soutěžní povídky, byly v roce 2012 jenom v komentářích v topicu Fanouškovská fikce.
  • Tyrion LannisterTyrion Lannister The Mannis strikes back!!!!!!
    upraveno 18. května 2018
    @svoa00 Dobře já se tedy taky přidám k part s něčím kratším :D
    Daenerys

    Z celého města se ozývaly výkřiky bolesti, děsu a strachu. Pentos hořel v plamenech, zatímco Drogon, Viserion a Rhaegal slétaly dolů jako noční můry roznášející zkázu a chrlily oheň. Dany stékaly po tváři slzy. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo. Z bálkonu se dívala ńa zkázu a očekávala smrt.

    Z chodby za ní se ozvalo řinčení mečů a smrtelné výkřiky Aha, takže nakonec tohle bude můj konec. Nepřekvapilo ji to, nikdy Illyriovi nevěřila, takže se ani nedivila, že se od ní v momentě její slabosti od ní odvrátil. Navíc na něj pravděpodobně tlačilo město, jehož náklonost se snažil získat zpátky po tom, co vpustil do města Targaryenskou armádu.

    Do místnosti vpadlo několik žoldnéřů. Jako poslední vešel Illiriyo Mopatis. Kupodivu nevypadal naštvaný, ale v jeho tváři se zračila lítost. Co ji ovšem vyděsilo byly pohledy, jakými si jí prohlíželi vojáci. Dívali se na ní jako smečka vlků, která obklopila velice chutnou ovci. Proboha to ne, smrt ano, ale tohle ne.

    "Je po všem vaše výsosti." Venku Drogon vychrlil další proud ohně.

    "Takže takhle to skončí," obořila se na něj Dany, "dovolíte jim mne znásilnit a pak podříznout a mou mrtvolu někde povolit."

    Illyiro si povzdechl: "Víš kolikrát tě chtěl tvůj bratr zneuctít za dobu vašeho pobytu v Pentosu? Pokaždé jsem tě před touhle hrůzou odchází a věř mi, když vykládal, co s tebou chce dělat, jeho kreativita neznala žádných mezí. Ale jak můžeš vidět, ztratil jsem jakoukoliv moc těmhle mužům zabránit, aby si dělali, co chtěli. A za tohle si milá Daenerys můžeš sama," Illyrio pokynul rukou k mužům "udělejte to rychle."

    Vojáci se ji chopili za ruce a začali z ní strhávat oblečení. Ne, už znovu ne projelo jí hlavou. A v tu chvíli jí zachráné lano hodil poslední spásný nápad. "NECHCETE MNE ZABÍT," rozkřičela, "jsem jediná, kdo to může zastavit."

    Ačkoliv byli vojáci zabrání osaháváním jejího těla a jeden z nich si už už stahoval kalhoty, tohle je zarazilo. Daenerys si už dělala naděje, že se z tohohle možná ještě dostane, ale v ten moment promluvil Illyrio:
    "Ach malá hloupá Danerys," jeho hlas už začal znít vztekle a né litostivě," je na čase, abych ti řekl pravdu - pravdu, kterou znali všichni kolem tebe jenom ty, ne."

    "Jakou pravdu?" Daenerys se vůbec nelíbilo kam tohle míří, přestože vojáci teď koukali na Illyria a očekávali, co z něj vypadne. Daenerys se všimla, že se podél zdi v chodbě plouží potichu jako kočka starý vysoký muž s mečem u pasu. Barristan Selmy, záchrana.

    "Pamatuješ, když jsi žila v Lysu, na dům s červenými dveřmi. Nebyla jsi Za bouře zrozená, ale jenom malý spratek, kterého jsme sebrali z ulice, když jsme potřebovali nevěstu na získání spojence pro Viseryse."

    Nevěřila svým vlastním uším, ale přesto tušila, že každé slovo, která Illyrio říká je pravda. Nyní chápala, proč k ní vždycky její bratr nenáviděl - protože je jí bratr v první řadě vůbec nebyl.

    "Takže je na čase skončit s těmihle přemrštěnými ambicemi a naivními sny. Možná by to byla jiná věc pro Viseryse nebo Aegone, ale jestli ty zkusíš ovládat nějaké draky dopadne to takhle" domluvil a neurčitě mávl směrem k hořícímu městu.

    V ten okamžik mu hrdlem projela Selmyho čepel, dovnitř vpadli Neposkvrnění s Šedým Červem a pobili žoldnéře. Selmy jí zahalil svým pláštěm. "Pojďte vaše výsosti."

    "Ale ty jsi slyšel," Dany se položila tvář do dlaní a rozplakala se, "vy všichni jste to slyšeli."

    "Na tom nezáleží Khaleesi," odvětil Šedý červ bezvýrazně, "na ničem."
  • @Tyrion Lannister Dobré. Martin by určitě ocenil ten pokus o znásilnění, D a D možná ještě víc :D Funguje to samo o sobě, ale klidně by to mohla být první kapitola v delším příběhu o tom, co se stane s falešnou Dany. Něco takhle krátkého by mimochodem taky klidně mohlo být v soutěži, ale vypadá to, že všichni se pokoušejí o novely.
  • SagartSagart Amo ergo sum
    Já jestli se můžu připojit k tomu předchozímu tématu, líbí se mně nápad fanouškovských soutěží nezaložených na Světě Písně ledu a ohně. Uznávám, že vzhledem k zaměření stránky to nemusí být pro některé zrovna košér, za mě by to ale byla super změna. Sdílím pocit ostatních, ze kterých nadšení z Písně vyprchává a semtam se zmůžu maximálně na zhatování seriálu, ale na knížky pomalu začínám zapomínat. To je taky jeden z důvodů mé neaktivity v soutěžích, protože vždy když jsem se pokusil něco napsat, nevěděl jsem jak to uchopit, aby to stále byl Martinův svět. Nepamatoval jsem si reálie. Už jenom proto bych přijel, kdyby vítěz tohoto kola mohl navrhnout jakákoliv jiná témata, než ta svazovaná písní, případně pouze navrhl žánr. Na další fanfikce si počkejme do zřejmě nikdy nevydaných Vichrů zimy, kdy si všichni Píseň zase oprášíme ;-)
  • upraveno 23. května 2018
    Jaime

    To, v co doufal, byli dva zlomení lidé, co se vzájemně dokáží uzdravit a pomoct si růst. Když jí podruhé zachránil život, dívala se na něj s takovým úžasem, že se mu vrátila barva do tváří a srdce mu říkalo, že aspoň na okamžik je v pořádku, když si dovolí o něčem snít. Když se dozvěděl, že i jeho dcera je mrtvá stejně jako oba její bratři, dokázal jenom nehybně stát v šoku, zatímco Brienne ho beze slov objala a plakala místo něj. “Díky,” zašeptal jí tehdy do ucha a políbil na spánek.

    Doufal v to, že její přítomnost, že její pevný a hlas a laskavé oči mu dodají odvahu k tomu, co se chystal udělat... co udělal.

    Když teď ale stál nad mrtvým tělem své sestry se zkrvaveným mečem v ruce a Brienne ho odsuzovala pohledem, ve tváři nesmlouvavý výraz (králokat, vrah příbuzných), uvědomil si pravdu.

    Ona byla součást jiné skládačky. Mohla být stejně jako on zlomená, ale úplně jiným způsobem. Nehledala způsob, jak mu pomoct růst a uzdravit se, ale jak se zbavit součástí jeho bytosti, které považovala za zkažené, jak osekat jeho duši, dokud by nepřipomínala něco, co by jí připadalo hodné obdivu. Něco, čím nikdy být nemohl.

    Bylo mu teď jasné, že Brienne k němu nikdy nechovala nic podobného lásce, ne k tomu, kým ve skutečnosti byl, jenom k tomu, co si myslela, že z něj může udělat.
  • A ještě moje poslední stará krátká prácička, kromě soutěžních povídek. Je to taková pohádka a každé slovo z ní je špatně :D No a víc už poctívým čtenářům na tomhle fóru pomoct nemůžu.


    Pohádka pro nedočkavce na dávku fanficů

    První se vrátil Robb, vládce severu, vlk, který složil hold dračí královně. Když uviděl, co zbylo z jejich domova, považoval se spíš za vládce rozsáhlého spáleniště, ale lvíče po jeho boku propletlo svoje prsty s těmi jeho a řeklo, že je to jenom dřevo a kámen a že je dokáže postavit znova.

    Jako druhá se vrátila Sansa. Když ji lord Baeliš s sebou vzal do Králova přístaviště, sladkým hlasem královně prozradila, jaké nebezpečí jí od správce pokladny hrozí, a tak nakonec shořel v dračích plamenech. Na Zimohrad dorazila s doprovodem rytířů, kteří se jí naposledy uklonili. Lady Sansa, Něžná vlčice.

    Po ní se domů vrátila Arya. Na Zimohrad dorazila sama a nedůvěřivýma očima si měřila nádvoří. Když uviděla bratra a sestru, zrezivělý meč jí vypadl z prstů. Sansa ji objala, Robb ji políbil na čelo a Arya si ani nevšimla, že jí po tváři stéká slza. Cítila se nesvá, když před ní sloužící sklonili hlavu. Lady Arya, Bojovná vlčice.

    Další na Zimohrad dorazil Bran v doprovodu Jojena a Meery Reedových. Branovy oči někdy jeho sourozence děsily, byly to vážné oči starce v mladé tváři. Příliš nemluvil o tom, co se stalo a co se naučil, a hodně času prospal, zatímco se jeho zlovlk toulal po okolních lesích. O přání stát se rytířem se už nikdy nezmínil. Dědic Zimohradu, Moudrý vlk.

    Čekali a studovali tvář každého chlapce, který prošel hlavní branou, ale bylo to stejné jako čekat na zázrak. Jednoho dne ale přece dorazil divoký chlapec na koni, po jeho boku stáli žena s kopím v rukou a zlovlk se srtstí temnou jako bezměsíčná noc. Lord Rickon, Ztracený vlk.

    Osamělý vlk zemře, ale smečka přežije, napsal Robb Jonu Sněhovi na Zeď. Žádal ho, ať přijede, na den, dva nebo týden. Smečka byla pohromadě a přežije zimu, která se blíží...
  • Přečteno, okomentováno a obodováno... a jak jste na tom vy? :-D
  • @Baron Ještě zbývá měsíc, takže zázraky nečekej ;-)
  • upraveno 20. června 2018
    A ještě jedna kratičká prácička, protože mě najednou chytla inspirace. Nemusíte mi děkovat :onfire:

    Šae

    Sledovala ho, jak jde s lady Sansou chodbou, držela se v uctivé vzdálenosti za nimi a přemýšlela, jestli mu někdy dokáže říct pravdu. Možná ji věděl. Věděl, že ta dívenka bude vždycky poslušná, ale bude si ho držet na délku paže od sebe. Ale na ni samotnou se díval s otevřeným zbožňováním a ani si nevzpomínala, kolik nesmyslů jí šeptem nasliboval ve tmě.

    Nevěděla si s tím rady, a tak dělala to, co dělala vždycky a co uměla. Byla jenom děvka, i když Tyrion na to rád zapomínal. Děvka od chvíle, kdy ji otec znásilnil, jakmile začala krvácet a ukázal jí, že tohle je jediná cena, kterou kdy bude mít. A ta cena s věkem bude jenom klesat. Děvka od chvíle, kdy pochopila, že jediná další cesta od rodiny je vdát se za vesnického hrubiána a ptát se, jestli je její život, než ji porody, potraty a nemoci předčasně sklátí do hrobu, opravdu tak dobrý, aby stálo za to za něj bojovat, natož dávat někomu darem.

    Nemohla mu říct celou pravdu o otci a matce, co si raději hrála na slepou a hluchou, nebo mladší sestře, kterou nechala doma, i když dobře věděla, že z ní bude jenom její náhrada. Tušila, že by se pak pod jeho pohledem cítila špinavá, i kdyby se každý den myla dvakrát.

    Nemohla mu říct celou pravdu o něm samotném. Že lord Tywin se nikdy nemýlil v tom, jak ho od dětství viděl. Jako chlapce, kterého od ran pěstí ostatních dětí chrání jenom jeho původ. Jako chlapce, který slyší jedovaté poznámky o sobě a v noci leží v posteli se slzami v koutcích očí. Jako chlapce, který až vyroste, nikdy nepozná teplo ženského těla, aniž by si za to nezaplatil.
  • Je tu nějak mrtvo, chystá se někdo další hodnotit?
  • Já budu určitě číst a hodnotit.
  • NevadaNevada Co všechno neudělám pro lásku...
    Podle aktivity v komentářích soudím, že i hodnocení jako obvykle honíte na poslední chvíli. Proto se ptám, má ještě někdo dočítat?
    Nebudeme čekat na někoho, kdo se ke čtení nedostal vůbec. Ale jestli někdo má jednu povídku a po jejím dočtení bude hodnotit, tak bych to ještě dnes nechala.
  • Ještě se vrátím k diskuzi o tématech - měli byste návrhy na témata na další kolo? Mně se rozhodně líbil návrh Janulky na téma "legenda". A jestli má někdo ještě nějaký dobrý nápad, sem s ním ;-)
  • MonteKarstarkMonteKarstark The Sun of Winter
    Já měl v zásobě (kdybych náhodou něco vyhrál) témata jako: Věk hrdinů, Magie v Písni a Crossover.
  • upraveno 8. srpna 2018
    @Monte Karstark Super! Díky za tipy ;-) A crossoverem je myšleno co přesně? Zkombinování s jinou známou ságou?
  • NevadaNevada Co všechno neudělám pro lásku...
    upraveno 8. srpna 2018
    Já měla svého času připraveno pro inspiraci:

    Co mistr Martin zanedbal - příležitost dopovědět příběh, který podle vás George R.R. Martin v sáze nedokončil, hanebně opustil či dostatečně nevyužil.

    Nevěsta pro Benjena - aneb jak Eddard svého mladšího bratra oženit chtěl a ten radši z jeho dosahu zmizel.

    Libovolný příběh z Robertovy rebelie - hrdinské činy, podlé zrady, nebo třeba život prostých lidí v těžké době.


    Ale to druhé a částečně i to třetí jsou dost úzce zaměřené, a to je teď nežádoucí. Nejlepší by bylo zvolit téma širšího rozsahu.
  • Ale toho druhého by se určitě někdo mohl ujmout jako dobrého námětu ;-) To bych si s chutí přečetla!
    Jinak kromě témat určitě můžete přispět i svými názory, na které z navrhovaných byste si rádi něco napsali :-)
  • MonteKarstarkMonteKarstark The Sun of Winter
    @Michelle Přesně tak. V jednom z prvních kol tu například byla povídka ve které se války uchvatitele přimotal Tony Stark. A taková Ciri, ta si také může cestovat mezi světy jak se jí zachce. Ale je to dost ošemetné téma, neboť aby si to čtenář užil, musí znát i to druhé universum.
  • Já by hodila do ringu obecné téma Ženy Západozemí, například. Nebo něco ještě obecnějšího. Osud. Smrt. Svatba.

    Prý nevěsta pro Benjena. Hmm, v předminulém kole jsem mu vnucovala pošahanou čarodějku neurčitého věku se záchranářskými tendencemi, ale nebyla to zrovna sladká romance :D
  • NevadaNevada Co všechno neudělám pro lásku...
    Ještě mě napadlo dát témata podle George :)
    Potulný rytíř, Nebezpečné ženy, Darebáci, Oheň a krev.
  • Nebezpečné ženy zní dobře :-D
  • svoa00 napsal(a):

    Osud. Smrt. Svatba.

    Myslím, že toto už majster vyčerpal pri RW :-).

    Môj návrh témy je moderné spracovanie Piesne, teda aplikovať postavy či udalosti z kníh na náš súčasný svet.
  • Díky všem za tipy :-) Už mám takový předvýběr ;-)
  • Konkrétních témat (v nevelkém množství) bych se úplně nebála, jsou příjemně inspirativní, narozdíl od těch obecných, do kterých se sice dá zahrnout mnohý nápad, ale sám mi z nich úplně nevzejde.

    (Ale jelikož vím, jak to s mou kreativitou dopadlo při minulých kolech, a vidím to podobně s budoucím, jen si tady tak špitám v koutečku.)
  • @CervenKa Některé jsou konkrétnější, některé míň... Ale doufám, že inspirace přijde a něco se ti zadaří ;-)
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.