Povídka č. 9 (6. kolo)

 

Co se stalo v Létohradu

 

Byl jeden z těch tuhých zimních večerů, kdy je nejlepší sedět někde u krbu s dobrými přáteli a lahodným mokem v ruce, který člověku prohřeje tělo. Tak to určitě cítili i hosté v jednom hostinci v Lannisporu. U jednoho z oken hostince seděla skupinka tří postarších mužů a právě dopíjeli svoji pátou várku. A to šli původně jen na jedno… Zamyšleně koukali ven, na padající sníh, který pomalu začínal dosahovat okenních rámů, a přemýšleli, zda si dát další kousek nebo se raději vydat k domovu.

„Tak, co? Dáme ještě jedno?“ vyřkl onen palčivý dotaz jeden z mužů – mlynář Malek.

„Já bych do toho šel. Akorát už mi v kapse nezbývá na další. Ale kdybys mi půjčil…,“ otočil se druhý muž, doškař Yevan, k třetímu.

„Zapomeň. Už tak mi dlužíš za minule!“ nelíbila se žádost Levonovi, místnímu kronikáři.

„No tak, Levone… To tady mám sedět na suchu a koukat se na vás?“ škemral Yevan.

„No to by byla vyloženě tragédie. Skoro jak ta v Létohradu,“ utrousil Levon.

„Létohrad? O tom jsem v životě neslyšel… Kde to stojí?“ zajímal se zvědavě Yevan.

„Létohrad už nestojí, jsou to jen trosky…,“ vysvětlil mu Malek.

„Létohrad… Zní to moc hezky,“ utrousil s pohledem ven Yevan, „A co se tam teda stalo?“

„Tys o tom opravdu nikdy neslyšel? Každé malé dítě ví přece o Létohradu,“ zakroutil nevěřícně hlavou Malek.

„Já ne,“ zopakoval znovu Yevan. „Ale rád si to poslechnu, domů se mi stejně ještě nechce. Takže co se tam událo?“ požádal znovu o vysvětlení své druhy.

„Já myslím, že je to poměrně jasné. Tak poslouchej…“ chopil se toho Levon, který měl pocit, že jako kronikář je nejvíce způsobilý k tomu, podat neznalému příteli vysvětlení.

 

„Létohrad postavil král Daeron II. a už podle názvu je jasné, že Targaryeni jej používali jako letní sídlo. Událost známá jako „tragédie v Létohradu“ se stala v roce 259 a je spojena s králem Aegonem V. Byl to spravedlivý a moudrý král. Je známo, že když byl chlapec, sloužil jako panoš muži, který byl potulným rytířem a ten se později stal velitelem jeho královské gardy. Ten muž se jmenoval Duncan Veliký, jeden z nejslavnějších rytířů Západozemí, určitě jsi o něm slyšel. Ale to už je jiný příběh…

Jak už jsem říkal, rod Targaryenův se v létě přesunoval na Létohrad a stejně tomu tak bylo i v roce 259. Jak jsem říkal, Aegon byl dobrý král a hodný člověk. Možná až moc… Jeho synové se chtěli oženit dle vlastního výběru a přání, stejně jako se podařilo i jejich otci, ale pro říši to nebylo zrovna nejrozumnější rozhodnutí. Nicméně Aegon své děti miloval a nedokázal je nutit do sňatků, které by byly pro království vhodnější. Takže se v době svého vládnutí musel potýkat s různými problémy. Ať už to byla blackfyerská rebelie či půtky s nepřáteli, které vznikly právě díky nevýhodným sňatkům Aegonových dětí.

Aegon se situací samozřejmě trápil. Nechtěl, aby se jeho říše potýkala s válkami a aby obyčejný lid hladověl. Dlouhou dobu se snažil řešit neshody diplomatickou cestou, bohužel ta není vždy úspěšná. Několikrát tak musel vyslat proti nepřátelům armádu a říše trpěla. Aegon byl už od mala velmi zarputilým chlapcem a když si něco usmyslel, málokdy se podařilo okolí ho od toho odklonit.

Tak si Aegon nakonec umínil, že nenechá říši krvácet a vymyslí řešení, které ji ochrání před dalšími nepřátelskými útoky. Jak to udělat? Nejlepší je mít něco, čeho se nepřátelé budou bát a co jim zabrání v sebemenším odporu. Kdysi targaryenští králové takové zbraně měli. Byli to draci. Poslední drak ale zemřel před více než sto lety, za krále Aegona II. Od té doby se už Targaryenům žádný drak nevylíhl. Ale jak už jsem říkal, Aegon nebyl z lidí, co by se lehce vzdávali. Vždy měl také rád rytířské příběhy, pověsti a pohádky, už od mala se jich nemohl nabažit. Dalo by se říct, že to byl ukázkový snílek. A zůstalo mu to až do dospělosti, ač to většinou umně skrýval.

Takže nejlepší řešení situace viděl Aegon v tom, že si obstará draka. Asi si říkáte, že to není tak jednoduché, najít draka. Ale Aegon měl už od kolébky zkamenělé dračí vejce. Rozhodl se tedy, že se z něj vylíhne drak. Přečetl všechny možné knihy a letopisy, radil se s mistry a pomalu spřádal plán na obživení vejce. Po usilovném studiu a přípravách měl konečně nastat den D. A bylo to právě jednoho letního večera v Létohradu, asi je vám už jasné, že se tak stalo roku 259.

I když Aegon byl zarputilý, tak nebyl rozhodně hloupý. Svůj plán plánoval v tajnosti a ani jeho rodina neměla tušení, co kuje. Jednak by si o něm mohli myslet, že je tak trochu blázen a jednak nechtěl, aby se tato informace vynesla ven a dostala se k jeho nepřátelům. Ten večer byl zrovna úplněk, což se podle mistrů jevilo jako nejlepší možné postavení měsíce. Aegon si teda počkal, až celý hrad usne. Po nějakém čase se vykradl z ložnice a vydal se do sálu, kde se měl setkat se svými mistry. Mistři už na něj čekali. Měli v miskách různé oleje a úlomky kovů. Na zemi ležely kopky různých bylin a tajemných rostlin. A na měkkém sametovém polštáři před obrovským krbem leželo krásné a zářící dračí vejce. Ve svitu ohně se barvilo do různých odstínů a házelo nádherné odlesky. Aegon už se nemohl dočkat a zavelel začít. Mistři odříkali zaříkávadla, která vyštrachali při svém bádání, pomazali vejce oleji, naházeli do ohně potřebné byliny a s velkým očekáváním vložili vejce do ohně…

… a nestalo se vůbec nic. Vejce si pokojně hovělo v krbu, lesklo se, plálo, ale rozhodně nepraskalo, natož aby se z něj vyklubal drak. Aegon byl neskutečně zklamaný. Poručil vytáhnout vejce z ohně a odnést ho někam, kde ho už nikdy neuvidí. Mistři si také sbalili kovy a oleje. Byliny a jiné rostliny jim Aegon dovolil nechat v sále, s tím, že si je můžou odnést ráno nebo je zítra můžou použít při zatápění. Už byl unaven a nechtěl v sále sečkat už ani minutu. Tak se tedy všichni odešli z místnosti a uložili se ke spánku.

Doposud se zdá všechno vcelku klidné, že? Draka se vyvolat nepodařilo a všichni spí. A právě v tom je ten problém… Byliny, které Aegon mistrům dovolil nechat v sále, ležely blízko krbu. Až moc blízko… Mistři se při manipulaci s vejcem různě oháněli s oleji a tak se jim podařilo i lehce pokapat římsu krbu. A tak se stalo, že jedna z olejových kapek pomalu stékala, až kapla do ohně. Oheň prskl, jiskra vyletěla ven a trefila se přímo do jedné z kopek bylin. A tak se zažehl požár…

Byl to obrovský požár. Zahynul při něm nejen samotný Aegon, ale i jeho syn, slavný Duncan veliký a mnoho jiných, dnes již neznámých lidí. Byla to velká tragédie. A přitom vznikla jen díky takové hloupé náhodě… A ač se předtím Aegonovi podařilo svůj pokus utajit, nyní, po téhle tragédii, se zvěsti o něm šířily jako lavina. A tak každá vesnice, každé malé dítě, dnes ví, co se stalo tenkrát v Létohradu….“

 

„To bylo teda smutné… Je mi Aegona líto, určitě to nemyslel špatně,“ povzdychl Yevan, když Levon ukončil své povídání.

„Nuda…,“ utrousil Malek.

„Nuda???“ vztekle se na něj otočil Levon, „to je historie, milý zlatý, a ta nelže! Stalo se to přesně takhle.“

„Já to teda slyšel úplně jinak… A byl to mnohem zajímavější příběh,“ nedal se Malek.

„Vždyť ani neumíš číst. Co ty mě budeš povídat…,“ odbyl ho Levon.

„To máš pravdu, neumím číst. Ale mám uši a moje babička mi to vyprávěla trochu jinak,“ odvětil Malek.

„Levone, nech ho. Já chci slyšet i ten druhý příběh,“ naléhal Yevan.

„Tak fajn, pověz nám tu svou povídačku,“ svolil s povytaženým obočím Levon.

„Dobře, pojďme tedy na to…,“

 

„Se začátkem Levonova příběhu bych souhlasil. Aegon byl hodný člověk a dobrý král. Ale byl to také Targaryen… A ti, jak je známo, mají sklony k prchlivosti a mdlému psychickému zdraví. Na začátku svého panovaní si vedl Aegon poměrně dobře, lid ho měl rád a měl také velkou oporu ve svém příteli Duncanu Velikém. Ale později, když se stále opakovaly již Levonem zmíněné nepokoje a půtky s nepřáteli, Aegona to začalo vysilovat. Nechtěl být neúspěšným králem, nechtěl, aby se mu království posmívalo, chtěl svým přátelům udělit jednu dobře mířenou lekci, které je navždy odradí od neposlušnosti. Abys mě špatně nepochopil, z Aegona se nestal zlý člověk, to vůbec… Jen chtěl dosáhnout svého cíle, kterým bylo vzkříšení draka. Chtěl to pro dobro království. Zkoušel to všemožnými způsoby. Modlitby, oheň, byliny, doposud se to podobá Levonově vyprávění, akorát těch pokusů bylo více. A všechny byly naprosto neúspěšné. Tak Aegon přistoupil k poslední možnosti. Možnosti, která už byla za hranicí rozumného jednání.

Aegon se při svých pokusech obklopil řadou různých mistrů, později se přidali i lidé, zabývající se jinou magií či vyznávající náboženství, odlišná od těch západozemských. Tím nejpodivnějším byl malý, pokřivený muž se zvláštní barvou očí. Jeho oči byly rudé. Byl to kněží Pána světla. A právě tomuto muži svěřil Aegon svou důvěru při posledním pokusu o oživení vejce.

I tato příhoda se odehrála v noci. Protože, jak přívrženci Pána světla říkají: „Noc je temná a plná hrůz“. A co je větší hrůzou, obzvláště pro nepřátele, než živý drak? V podzemních kobkách se tedy Aegon a rudý kněží sešli toho temného večera, aby uskutečnili svůj záměr. Když Aegon přišel dolů, rudooký muž už měl založen velký oheň, který obložil kameny tak, aby se nemohl po sklepení rozšířit. Držel v rukách dračí vejce a čekal na svého krále. Když Aegon přišel, kněží se k němu otočil a natáhl své ruce:

„Ber, králi. Jen ty můžeš vložit toto vzácné vejce do ohně,“ řekl. Aegon si ho teda převzal. Kněz si začal připravovat propriety potřebné k obtížnému kouzlu. V misce s rozpuštěným stříbrem rozmíchal nějakou smrdutou tekutinu a poté do ní přimíchal jakousi neznámou bylinu. Při tom všem si tiše šeptal zaříkávadlo v neznámém jazyce. Jazyk zněl hrdelně a temně. Jako kdyby mluvil sám ďábel, napadlo v duchu Aegona. Zaříkávadlo postupně nabývalo na hlasitosti a při posledních verších už kněží skoro křičel. Aegon cítil, jak mu buší srdce jako splašené a zrychluje se mu dech. Něco se rozhodně dělo… Kněz vykřikl poslední slova a otočil se na Aegona:

„Odstup o dva kroky dozadu králi, ať se nespálíš,“ zavelel a vlil z patřičné dálky směs do ohně. Oheň zvětšil svůj rozsah a změnil barvu. Nyní byl smaragdově zelený….

„Přistup blíž,“ pokynul kněz Aegonovi.

Aegon přistoupil a napřáhl své ruce, ve kterých držel vejce, které mu bylo druhem už od narození. Bylo krásné. Bylo jeho. Bylo mu jednou z nejvzácnějších věcí. Bylo věcí, která ho proslaví navždy. Kněz odešel do rohu a zvedl tam druhou misku. Byla v ní nějaké tmavá tekutina. Přišel k Aegonovi, namočil ruku do misky a tekutinou začal potírat vejce. Krásné barvy se pomalu začaly měnit na jednolitou temnotu. Když bylo vejce celé tmavé, kněz ještě jednou namočil svou ruku a natáhl ji směrem k Aegonově obličeji. Začal na Aegonově čele a pomalu prsty sunul dolů a kreslil na Aegonově obličeji dlouhou souvislou čáru. Když prsty přejel přes Aegonova ústa a dostal se k bradě, Aegon ucítil v ústech kovovou chuť… Podíval se na dno misky. Barva, kterou považoval za černou, ve skutečnosti nebyla černá, ale rudá. Chvíli mu trvalo spojit si všechna vodítka, ale teď už to věděl…

„To je…?“ nedořekl Aegon.

„A co sis myslel, králi? Toto kouzlo je složité. Snad sis nemyslel, že stačilo hodit do ohně pár bylinek a tekuté stříbro… Pro temnou magii je potřeba temných surovin. Když chceš oživit něco, co živé být nemá, musí zemřít něco, co žije. Je nutná rovnováha… Aby se drak mohl probudit, je nutné mu dodat krev.“

„Tohle jsem ale nechtěl… Toto jsme si nedomluvili! Kdo to byl?! Proboha, řekni mi, čí to je krev!“ křičel zoufale na kněze Aegon.

„Králi, varoval jsem tě předem, že to bude těžké. Draci jsou spojeni s rodem Targaryenů. Byla tedy nutná targaryenská krev…,“ sdělil suše a pohlédl na něj klidným rudě žhnoucím pohledem.

S těmito slovy Aegon klesl na kolena a rozplakal se. Slzy stékaly na dračí vejce a tvořily na něm mapky, pod kterými se objevovala jeho původní barva. Aegon pustil vejce, které ho dohnalo k šíleným činům, a tiše vzlykal. V té chvíli kněz přiskočil k vejci a hodil jej do ohně….

Co bylo dál? Oheň vybuchl a zaplavil celé podzemí. Tohle nemohl Aegon ani kněz přežít. Ovšem pokus se podaři a  z ohně povstal zeleno-bílý drak, černou magií vyvolaný a černou magií zvětšený do obrovských rozměrů. Drak vylétl z podzemí a rozpoutalo se peklo…

Výbuch probudil nejen královskou gardu, ale i ostatní obyvatele hradu. Mnoho lidí zemřelo, mnoho uhořelo. Drak byl hladový a lačnil po krvi, když člověka neupálil, chytl ho do drápů a rozsápal na kusy. Byl to neskutečný masakr. Už to vypadalo, že až drak vyhubí celý Létohrad, poletí do nejbližší vesnice a pak bude pustošit celou zemi. Ovšem objevil se odvážný muž, který tomuto zabránil. Bil se hlava nehlava, dal do toho všechno a na pokraji sil se mu podařilo draka zabít. Jakým způsobem, to už se dnes nedozvíme. Hlavní je, že drak byl mrtev. Bohužel i onen odvážný muž při tom položil svůj život. Tím mužem byl Aegonův největším přítel, Duncan Veliký.

A tak přišlo království o svého krále, o následníka trůnů i jednoho z nejudatnějších rytířů, které kdy mělo. Zvěsti o drakovi se skoro podařilo ututlat, pár informací sice prosáklo, ale nakonec se proměnily do legendy o nepovedeném vyvolávání draka. Pravdu vědělo jen pár lidí, ale podařilo se ji uchovat až do dnešních dní. Takže toto se doopravdy stalo v Létohradu.“

 

„Oheň, krev, cáry masa!“ vykřikl Levon, „vidím, že sis to pěkně přikrášlil,“ odfrkl Levon.

„Nic jsem si nepřikrášlil. Bylo to přesně takhle! Prabába mojí babičky sloužila v Létohradu a pravdivý příběh u nás koluje z generace na generaci,“ zatvářil se důležitě Malek.

„No, tvůj příběh byl teda rozhodně temnější, to se musí nechat…,“ vydechl ještě ochromený Yevan. „Sám teda nevím, které verzi bych měl dát přednost…“

„Verzi???“ vykulil oči Malek, „bylo to pravda a nic než pravda!.“

„Povídačka jedné bábi,“ měl jasno Levon. „Já ti předložil pravdivou historii,“ otočil se k Yevanovi.

Spor o pravost příběhu vnesla mezi přátele napětí, chvíli jen mlčeli a vrhali na sebe tu nevraživé, tu zmatené pohledy, když tu je vyrušil cizí hlas….

„Chlapci, nechci vás rušit. A omlouvám se, že jsem vás poslouchal, ale nedalo mi to… Oba vaše příběhy byly opravdu mistrně převyprávěné a oba měly něco do sebe,“ naklonil se k nim muž od vedlejšího stolu. Byl starý a jeho vlasy už byly úplně bílé. „Kdyby vám to nevadilo, také bych vám rád povyprávěl jeden příběh… Ano, nepřekvapím vás, také vám chci objasnit, co se stalo v Létohradu.“

„Já nejsem proti, nevidím důvod, proč by se po dvou verzích nemohla přidat i třetí,“ souhlasil Yevan a otočil se ke svým druhům, co na to říkají oni. Malek jen rezignovaně pokrčil rameny. Levon, stále ještě zamračený, chvíli nereagoval, ale poté přece jen, i když mlčky, přikývl.

Starý pán si tedy vzal židli, vzal si svůj korbel a přisedl si ke třem přátelům. A začal vyprávět…

 

„Vaše příběhy byly velmi dobré. Na prvním se mi líbilo důkladné popsání historických souvislostí, historie je krásná věc. Ovšem tak se to nestalo. Na druhém se mi líbilo zaujetí a smysl pro drama, se kterým byl vyprávěn. Byl to také výborný příběh, ale také není pravdivý. Pravdou je, že draci už nikdy od Aegona II nepovstali. Drak v tragédii v Létohradu nehrál žádnou roli. Ani pokus o jeho vzkříšení. Aegon sice měl vejce, ale věděl, že je takříkajíc „mrtvé“. Situací v zemi se sice trápil, ale nebyl by schopen přistoupit až k takovým krokům, jako byly popisovány v druhém příběhu… V příběhu, který vám teď řeknu, ale také vystupuje magie. A to magie ze všech nejvzácnější. Láska.

Jak již oba předchozí vypravěči řekli, Aegonovi synové si nevzali ženy, které jim byly vybrány, nýbrž ženy, do kterých se zamilovali. Následník trůnu princ Duncan, přezdívaný Malý, si vzal krásnou dívku jménem Jenny. Nebyla to jen tak nějaká obyčejná dívka, bylo to děvče, které mělo údajně blízko k Dětem lesa. Těžko dnes říct, zda ho očarovala nebo to byla pouze čistá láska, ale miloval ji tak moc, že by se kvůli ní vzdal i koruny a vzepřel se přání svého královského otce. Byla to opravdu překrásná dívka. Byla jemných rysů, s dlouhými tmavými vlasy, které se ji půvabně snášely ve vlnách až k pasu, nejkrásnější na ní ovšem byly její oči. Její oči zářily jako smaragdy a kdo se do nich zadíval, nedokázal dlouho odtrhnout pohled….

I Duncanův bratr Jaehaerys, druhý syn krále Aegona V., se oženil s lásky. Vzal si milou, sladkou dívku, která by pro něj i do ohně skočila. Ale jak to tak bývá, někdy se láska vyčerpá… A tak se také stalo Jaehaerysovi. Svou ženu měl rád, ale do srdce se mu nenápadně, ale o to palčivěji vkradla jiná žena. Tato žena mu uloupila myšlenky i spánek. Nejhorší pro něj bylo, že ji měj skoro každý den na očích… Bránil se dlouho a snažil se své city skrýt, ale bylo nevyhnutelné, že jednou to musí vyjít napovrch. A tak se také stalo. Ta žena o Jaehaerysových citech věděla a co hůř, ona je i opětovala. Jaehaerys nevěděl, zda má být šťastný, nebo se má zmítat ve výčitkách. Byla to totiž žena jeho bratra. Jenny.

Jaehaerys se několikrát pokoušel odhodlat a Jenny opustit, ale táhla ho k ní natolik spalující vášeň, že toho nebyl schopen. Jejich vztah trval více než rok a přesto nikdo nezačal tušit, co se děje. Přesto Jaehaeryse trápilo svědomí, viděl, s jakou láskou se na Jenny jeho bratr dívá a viděl, jak moc oddaná je mu jeho žena. Přesto nedokázal říct ne. Často přemýšlel, proč to tak je. Za začátku byl přesvědčený, že Jenny opravdu miluje. A možná i opravdu miloval. Ale po roce už začínal mít pocit, že ho k ní váže něco jiného. Začal ji podezřívat, že ho očarovala. Čím delší byl jejich vztah, tím více si začal všímat toho, že jeho žena je úplně jiná než Jenny. Začal obdivovat její jemnost a mírnost. Občas se na ni díval, když o tom nevěděla a uvědomoval si, že její obličej je sice nenápadný, ale když se usměje, je to jako když vyjde slunce zpoza mraků. Prostě a jednoduše, znovu se do své ženy zamiloval. A nechtěl být s nikým jiným než s ní.

Dlouho tedy sbíral síly, a když se zdálo, že je již dostatečný silný a odolný, rozhodl se, Jenny dát navždy sbohem. Celý rod Targaryenů byl toho léta v Létohradu a Jenny si s ním smluvila schůzku v noci, ve stáji. Jaehaerys se tedy nenápadně vyplížil ze své postele a šel za Jenny. Když tam přišel, už na něj čekala.

„Můj princi,“ sladce se na něj usmála.

„Jenny…,“ chtěl začít, ale ta se k němu začala kočičím krokem přibližovat. Byla to opravdu krásná žena. Bylo těžké jí odolat a ona to moc dobře věděla. Přišla k Jaehaerysovi a přejela mu rukou po hrudníku. Upřela na něj svůj čarovně zelený pohled a zašeptala mu do ucha věci, které nemohu zde, v plné hospodě, zopakovat. Jaehaerys poslouchal a uvědomil si, že to s ním vůbec, ale vůbec nic nedělá. Byl vyléčen. Odstrčil mírně Jenny a podíval se na ni. Zmateně ho pozorovala, jako kdyby mu dokázala číst myšlenky, v kterých pro ni již nebylo místo. Po chvíli se rozhodla k útoku jinými zbraněmi a začala si rozvazovat živůtek svých lehkých šatů, ale to už Jaehaerys nevydržel:

„Přestaň s tím. Tohle nemá smysl… Je to pryč,“ řekl Jenny klidným hlasem.

„Ty mi naznačuješ, že se mnou končíš?“ rozesmála se šíleným smíchem Jenny.

„Ano,“ řekl rozhodně.

„Konec bude, až já řeknu. Nikdo se mnou nebude zametat. Ty jsi můj!“ rozzuřila se Jenny a Jaehaerys si uvědomil, že zloba jí nesluší. Zmizela všechna její krása, její rysy ztvrdly a po obličeji jí naskákaly rudé skvrny.

„Nezlob se, Jenny, nejsem. Miluji svou ženu a ty to nezměníš. A mám rád také svého bratra, nechci mu ubližovat. Měla by sis uvědomit, že je do tebe blázen…,“ snažil se jí Jaehaerys promluvit do duše.

Ale marně. „Varuju tě, ty nevíš, čeho všeho jsem schopná,“ zahrozila Jenny.

„Jenny… Je konec. A já odcházím. Nezlob se,“ naposledy se na ni podíval a otočil se k odchodu.

„Za to zaplatíš, to ti přísahám!“ vykřikla za ním nepříčetně Jenny.

A tak se Jaehaerys s Jenny konečně rozešel a vrátil se ke své hodné ženě. Bohužel ne na dlouho. Toho večera v Létohradu vypukl požár. Zemřelo při něm mnoho dobrých lidí. Zemřel při něm Jaehaerysův bratr Duncan i jeho otec, král Aegon V. Málokdy se ovšem dodá, že při něm zemřela i Jaehaerysova žena… Nikdo nevěděl, kde požár vypukl a co bylo jeho příčinou. Lidé jsou upovídaní a mají také bujnou fantazii, začali si tedy povídat příběhy o vzkříšení draků a jiné. Ale Jaehaerys věděl, kde je pravda. Od toho večera už Jenny neviděl. A byl si jist, že při požáru neuhořela… Po smrti svého otce se stal králem, ale jeho panování nebylo dlouhé. A jeho život nebyl šťastný, pronásledovaly ho výčitky, že zapříčinil smrt několika lidí, které nadevše miloval…“

 

„Tak to byl tedy můj příběh. Jak se vám líbil?“ zeptal se s úsměvem stařec.

„No… Vyprávíte krásně. Byl to úplně jiný příběh než ty dva předešlé,“ uznal Yevan.

„Všechny příběhy byly výborné. Moc dobře se poslouchaly a vždy, když jsem každému z nich naslouchal, tak jsem mu naprosto věřil… Dokud ovšem nepřišel ten další,“ zasmál se Yevan. „Abych pravdu řekl, jsem teď ještě víc zmaten. Tak který z těch příběhů je teda pravdivý? Co se teda doopravdy v tom Létohradu stalo?!“ zeptal se zoufale.

„Těžko říct…,“ odpověděl mu nyní již smířlivě Levon.

„Teď už se to asi stejně nedozvíme,“ pronesl Malek a dopil poslední lok svého nápoje.

„A není to vlastně jedno?“ zeptal se s úsměvem starý muž, „každý si vybere řešení, které mu vyhovuje.“

„Tak dáme ještě jedno?“ zeptal se Malek.

„Jasně…,“ přikývl Levon. „A tebe zvu,“ řekl s úsměvem Yevanovi.

„Tak na příběhy, které nám nikdy nebudou zcela odhaleny,“ zvedl nový korbel bělovlasý muž. A všichni si přiťukli.