Probudilo ho ostré sluneční světlo, které mu neodbytně útočilo na tvář. Rozmrzele zamručel a několikrát zamrkal, aby zahnal ospalost. Pak si uvědomil, že slunce proniká do oken pod nezvyklým úhlem. Už musí být kolem poledne, to ho probralo úplně. Otočil se k prázdnému místu, kde měla ležet jeho žena. Samozřejmě byla postel prázdná. Manželka je ranní ptáče. Ačkoliv jemu samotnému brzké vstávání nedělalo problém, jeho choť jej v tomhle směru nepřestávala udivovat. Vstávala za prvního svítání a než se on vůbec probral, tak za sebou měla krátkou procházku kolem hradu nebo aspoň po hradbách. A pokaždé mu hned poté, co se probudil, přispěchala popřát krásný den s ještě krásnějším úsměvem na rtech. Netušil, jak pokaždé poznala tu pravou chvíli, ale poznala ji vždycky.
Ale dnes tady nebyla, zamračil se. Obličej se mu však ihned rozjasnil, když sis vzpomenul na debatu, kterou vedli včera večer. To mu oznámila, že budou mít dítě. Byla přesvědčená, že to bude děvče a on jí bez zaváhání věřil. Když prohlásil, že jejich dcerka bude krásná a laskavá po ní a chytrá a statečná po něm, jeho ženu to rozesmálo tak, že se dlouho nemohla utišit. Pak si povídali až do noci. A zatímco on plánoval a obšírně vysvětloval, co všechno se svou dcerou prožijí, ona se jen usmívala, ale nijak těm jeho bláznivinám neodporovala. Jenže po radostném večeru přišla zlá noc. Trápily ho noční můry, ve kterých se mu nad hlavou vznášel tmavý stín, který nedokázal rozpoznat a pronásledoval ho kamkoliv se hnul. Budil se vyděšený a zborcený potem, jen aby znovu usnul a přepadl ho zase tentýž hrozný sen. Ona se zpočátku probudila zároveň s ním, potom už zůstala vzhůru, aby ho střežila. Položila mu vždy ruku na rameno a bradou se o ni opřela, aby mu jemným hlasem šeptem vyprávěla, dokud zase neusnul. Uklidňovalo ho to. Věděl, že on jí naopak působí stále větší starosti, ale neuměl to zastavit. Až pozdě v noci, vlastně téměř nad ránem konečně usnul hlubokým spánkem beze snů.
Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. Ochraptělým hlasem vyzval ke vstupu. Dveře ne pomalounku otevřely a za nimi stála služebná s tácem plným jídla a džbánem, ve kterém bylo zřejmě víno. Podivil se, že to všechno tak útlé děvče vůbec unese, ale neřekl nic a jen rukou pokynul, aby vstoupila. „Nesu něco k jídlu, Výsosti, jak mi poručila tvá paní choť. Už je dávno po obědě. Byla jsem tady už jednou, ale klepání zůstalo bez odezvy a tak jsem zase odešla,“ odpověděla dívka, zatímco nesla tác na stůl pod oknem. Nejistě po něm loupla pohledem, jako by se bála, že dostane vynadáno. Princ se usmál, aby zahnal její pochyby. Ale zároveň mu došlo, co vlastně děvče říkalo. Po obědě? Jak dlouho vlastně spal?
„To už je tak pozdě? A kde je moje žena?“, zeptal se a přitom se na posteli posadil. Všiml si, že dívka k němu střelila pohledem podruhé a začervenala se. Koutek úst mu cukl v rozpustilém úsměvu. Věděl, jak na ženy působí. Koneckonců byl targaryenský princ. Služebná z něj nedokázala úplně spustit oči, ačkoliv se o to zoufale snažila a tak jí pohled těkal tam a zpátky mezi postelí a tácem s jídlem. Upřeně ji sledoval a bavil se jejími rozpaky. Byla hezká, roztomilý obličej lemovaly vlasy v barvě světlého medu, oči modré jako letní obloha. Postavu střední výšky měla tvarovanou přesně tak, aby se za ní muži otáčeli a ženy jí záviděly. Byla ještě mladá, stěží oslavila sedmnáctý den jména. Možná spíš šestnáctý, opravil se po krátké úvaze. Nikdy dřív ji tady neviděl. „Mylady je u krále. Šla omluvit tvou nepřítomnost a ještě se nevrá-tila…“ zajíkla se, když odhodil pokrývku a chystal se vstát. Princ se uculil podruhé. No, děvče, zklamu tě, protože spím svlečený jen do půl pasu. Poděkoval za jídlo a přitom jí pokynul, že může jít. Služebná se bleskově uklonila a vyrazila z komnaty jako by ji pronásledoval skutečný drak. Teď už se rozesmál nahlas.
Jak jídlo zavonělo, uvědomil si, že má hlad. Posadil se ke stolu a vděčnou myšlenkou ke své manželce se hladově pustil do jídla. Pak mu oči padly na květinu, kterou na tác zřejmě položila služebná. Bílá růže. Jeho paní by se k jejich záhonu ani nepřiblížila. Když spolu poprvé přijeli na hrad, pohled na rozsáhlé plochy osázené bílými růžemi ji silně rozrušil a zoufale ho žádala, aby všechny dal zničit. Neměl srdce to udělat, tyhle krásné květiny nechala vysázet už jeho prababička a za ta léta se staly nedílnou součástí jejich sídla. Ale ona trvala na tom, že tahle květina je předzvěstí zla a její bílá barva nese smrt. Marně ji tenkrát přesvědčoval, že květiny zde rostou už spousty let a na jejich osud nemají vliv. Najednou ho přešla veškerá chuť. Odsunul jídlo a vstal, aby se oblékl. Pocítil nutnou potřebu svou manželku vidět.
Když sestupoval dolů, bral schody po dvou. Na nádvoří se na chvíli bezradně zastavil. Byl krásný slunečný den bez jediného mráčku. Co říkala ta služebná? Že šla omluvit mou nepřítomnost králi? Uvědomil si, že dnes při hostině měl jeho otec přijmout ty tři podivné cizince. Byli to nějací kněží, chodili v rudých hábitech a jeden z nich měl zvláštní tetování na obličeji – připadalo mu zlověstné. Pranic se mu nelíbili, ale spolu s proslovy o svém mocném bohu slibovali otci to, po čem bažil od malička. A tak směli zůstat. Otec se rozhodl, že kněžím dovolí uskutečnit jejich obřad. Navíc považoval za dobré znamení, že přijeli tři. Jako počet hlav draka v jejich rodovém znaku. Tentokrát ho v tom ještě ke všemu podporoval i lord velitel Královské gardy, jeho nejbližší přítel, který se jinak ke královým snahám stavěl skepticky až odmítavě. Povzdechl si. Jeho otec nebyl prvním Targaryenem, který se pokoušel přivést k životu draky a nejspíš není ani posledním, ale to na věci nic neměnilo. On sám to s vírou v Sedm nijak nepřeháněl, ale přesto nepovažoval za dobrý nápad takhle otevřeně bohy provokovat.
Princ obrátil kroky k protilehlé věži, kde byly reprezentační prostory. Škoda, že zde není můj bratr, povzdechl si podruhé. Určitě by se přidal ke mně a spolu bychom snad otce přesvědčili. Ale jeho mladší bratr byl od narození slabý a často nemocný a tak cestoval jen velmi zřídka a nerad. Navíc měl i další důvod pro setrvání v hlavním městě. Jeho synovi a dceři se má každým dnem narodit první potomek. Oba byli ještě velmi mladí a sňatek spolu uzavřeli sotva před rokem. Nebyla to tenkrát moc radostná událost. Princ cítil trochu výčitky svědomí, protože to byla právě jeho choť, která zavdala příčinu k tomuto nařízenému sňatku. Doufal, že narození jejich dítěte aspoň trochu zmírní přetrvávající napětí.
To ho přivedlo myšlenkami zpátky k manželce, jejich vlastní svatbě a nyní i očekávané ratolesti. Budeme mít dítě! Po tolika letech marné touhy; po takové době, kdy museli čekat, než se vůbec mohli vzít. Když se jeho otec dozvěděl o lásce korunního prince k neurozené dívce pochybného původu, byl rázně proti, navzdory tomu, že sám se ženil z lásky a bez ohledu na rodové zvyklosti. Ale srdce si nedalo poručit. Až po několika letech, poté, co si postavil hlavu, že s jinou se neožení a zůstane tak bez legitimního dědice, král jejich sňatek s notnou nevolí povolil. Ale zároveň si vymínil, že se jeho manželka nesmí stát královnou a jejich případné děti nebudou mít nárok na trůn. On samou radostí okamžitě souhlasil. A tak měli svatbu hned poté, co ve Velkém Baelorově septu složil slib před nejvyšším septonem, že se zříká následnictví ve prospěch svého mladšího bratra a jeho dětí po něm dál, kam až bratrova linie bude sahat. Nedbal jedovatého šeptání dvořanů, přehlížel tiché opovržení šlechty. Nikdo z nich se samozřejmě neodvážil dát něco otevřeně najevo, když sňatek posvětil svou přítomností sám král. Ale když pak jejich manželství zůstalo tolik let bezdětné, začínaly se – ze všeho nejdříve mezi sloužícími – ozývat klevety, že je to boží trest za troufalost, se kterou se zřekl svých dynastických povinností a za přijetí prosté ženy do tak urozeného rodu. Ale on tohle všechno hodil za hlavu. Když byli spolu, byli šťastní. A na ničem jiném nezáleželo.
Ze vzpomínek ho vytrhl polekaný výkřik. Ohlédl se za jeho zdrojem a uviděl děvče, které mu servírovalo pozdní oběd. Jednu ruku si úzkostlivě tiskla k hrdlu a druhou roztřeseně ukazovala na střechu věže, ke které směřoval. Bodlo ho u srdce a bleskově se otočil zpátky. Střecha byla v plamenech. V tu chvíli z hlavního vchodu vyběhl urostlý muž v bílém plášti. Velitel Královské gardy se předklonil a stěží popadal dech. Ale vzápětí se otočil a vběhl zase zpátky. Co to ti dva staří blázni zase provedli?! Rozběhl se plnou rychlostí k věži. Než dorazil ke dveřím, bylo v plamenech téměř celé křídlo hradu.
Vyběhl do prvního patra, kde se nacházel hlavní sál. Udělal pár dlouhých kroků do místnosti, ale pak se zastavil a pokusil se zorientovat. Celou místnost zastíral houstnoucí dým. Oheň už hladově spolykal ozdobné tapiserie na stěnách a několik kusů masivního dřevěného nábytku hořelo jasným plamenem jako suché klestí. Hořet začaly i samotné zdi. U všech Sedmi! Jak mohou hořet kamenné zdi?! Oheň s hlasitým mlaskáním pohlcoval všechen vzduch. Žár se změnil na rozpálenou tekutinu, která nemilosrdně zaplavila celou místnost. Dosahovalo to hranice snesitelnosti.
Téměř uprostřed místnosti u velkého železného koše na oheň ležely tři mrtvoly, zkroucené a spálené. Vypadalo to na rudé kněze, ale on jim téměř nevěnoval pozornost, pro ně už nemohl nic udělat. Za nimi na druhé straně místnosti, jen kousek pod vyvýšeným místem pro trůn, byly další dvě zhroucené postavy a u nich klečel zády k němu lord velitel. Kouř štípal do očí. Mrkáním se ho snažil vyhnat a pokusil se zaostřit pohled. Kdo je to? Otec! A kdo další? Je to snad Jenny??! Teprve teď se ho zmocnil šílený strach. Ač to byl jen pocit, přesto jakoby mu někdo do hrudi vrazil ostrou dýku – a pak ještě jednou a zas a znovu, stále rychleji; až ho ostrá bolest úplně ochromila. Srdce mu přitom prudce bušilo a nemohl dýchat.
Silou vůle se ovládl a udělal několik dalších kroků směrem k nim. Jeho otec je přece král Aegon V. a nemůže zemřít takovouhle smrtí. Jsou krví draka, oheň jim má být sluhou, ne smrtícím pánem. Lord velitel Královské gardy ser Duncan Vysoký se prudce zvedl s královým tělem v náručí přesně v okamžiku, kdy se celou místností burácivě rozlehl ostrý praskot doprovázený hlubokým hučením. Princ Duncan, Vážčí princ, zvedl oči ke stínu, který se mu objevil nad hlavou. Spatřil obrovský hořící trám následovaný zbytky celého stropu, který řítil přímo na něj. Než trám dopadl, sotva stačil instinktivně zvednout ruce nad hlavu a vydechnout: „Jenny…“