Hurá na sever!

Tohle není dobré, tohle není vůbec dobré. Opřel se o chladnou kamennou stěnu a zaklonil hlavu. Na špičce nosu ho zastudila kapka vody. Sotva mu stekla na líc, na její místo dopadla další. Dva týdny hnije v téhle zatuchlé kobce a zápasí s krysami o kůrky tvrdého chleba. Zatím se tu neukázal žádný z jeho takzvaných přátel a nepřišel ani jeho otec. Sevřel ruku v pěst. Nespravedlnost, nedorozumění, tohle mi přece nemůžou udělat. Náhle se napřímil a zpozorněl. Kroky! Někdo se blíží k jeho cele. V zámku zarachotil klíč a dovnitř vstoupil zavalitý muž. Přesto, že nebyl příliš vysoké postavy, musel se trochu přikrčit, aby se nepraštil.

Kapitán stráží promluvil: „Doznáváš se ke svým zločinům?“

„Ne.“

„Dobře, zdá se, že jsi rozhodnutý.“

„Ano.“

„Zeď nebo provaz?“

„Zeď.“

Kapitán pokynul dvěma vojákům čekajícím na chodbě. Ti Adama nevybíravě vytáhli na nohy a vystrčili dveřmi cely ven do chodby, která byla tak akorát široká, aby mohli strážní zaujmout místa po jeho boku. Tak tedy vzhůru na sever, pomyslel si Adam. Nebýt možnosti odejít na Zeď, jeho dnešní výlet by vzal rychlého konce na náměstí pod šibenicí. Slyšel, že mnoho mužů dává přednost smrti před službou u Noční hlídky. Černý hadry, příběhy o obrech a Bílých chodcích a všudy přítomný chlad. No a co, Zeď je ještě daleko, rozhodně dál, než šibenice. Adamova ústa se pozvolna roztahovala do širokého úsměvu, svižným krokem se spolu se svým doprovodem blížil k záplavě sluneční záře na konci tunelu.

Venku zhluboka do plic nasál čerstvý jitřní vzduch. Vzpomněl si na jednu rozpustilou písničku, kterou jednou zaslechl v zablešeném hampejzu, kde pracovala jeho matka. Měl chuť si povyskočit, jenže rytmus mu vypadl z hlavy, když mu voják jdoucí po jeho pravém boku vyťal políček. „Čemu se tak blbě tlemíš pitomče!“ Adam se kousl do jazyka a ústa mu zaplavila krev. Ach, tak takhle chutná svoboda. Kapitán, který se jim dosud držel v patách, je předešel a vydal se k chlápkovi v černém stojícímu opodál. Začali se spolu vzrušeně o něčem dohadovat a divoce u toho šermovali rukama. Po chvíli se kapitán spokojeně usmál, dal znamení svým poskokům a ti ho začali postrkovat směrem k dvojici mužů.

„Adame, tohle je Garth. Je bratrem Noční hlídky a vezme tě s sebou na Zeď.“ Garth ignoroval Adamovu napřaženou pravici, zamračeně kývl a obrátil se zpátky ke kapitánovi. „Měli být dva, kde je ten druhý?“ Kapitán se zatvářil rozpačitě. „Ehm, věc se má tak, došlo k menší nehodě a…“ Garth lhostejně mávl rukou, aby umlčel příval slov. „Je mi to jasné.“ Kapitán ještě jednou otevřel ústá a chystal se něco dodat, ale pak je opět zavřel a nechápavě si Gartha změřil pohledem. „Tenhle bude muset stačit. Měli bychom vyrazit ještě dnes, čeká nás dlouhá pouť.“ Dodal Garth.

*****

No dobře, přiznejme si, že takhle si tedy putování na Sever nepředstavoval. Pozvedl svázané ruce a poškrábal se ve vlasech. Hrubý provaz ho nepříjemně škrtil a byl tak utažený, až měl pocit, že mu brzo zmodrají a upadnou prsty. Vůz se kodrcal po vyprahlé polní cestě nedbajíc na výmoly a Adam cítil, jak mu snídaně poskakuje v žaludku.  I když se slunce vyhouplo nad obzor teprve před chvilkou, bylo znát, že mu síly neschází. Dnes bude určitě parný den. Garth mlčel, rty pevně sevřené do úzké linky. Od té doby, co opustili Yronwood, nepromluvil ani slovo. Adam naopak žvanil téměř bez ustání. Měl toho tolik na srdci. Nejdříve se svému mlčenlivému druhovi svěřil s trápením, které ho potkalo v base. Po očku se podíval na Gartha a shledal, že se tváří stále stejně nezúčastněně. Adam pokračovl dál a dál do minulosti, dokud se nepřistihl, jak Garthovi vykládá, kdy chtěl poprvé políbit holku. Jenže zakopl o kámen a málem si urazil palec na pravé noze, načež se mu oči zalily slzami, on začal sprostě nadávat a děvče uteklo. Adamovi při té vzpomínce znovu vstoupil do očí slzy a chechtal se jako blázen, pak se ale obrátil ke Garthovi a zjistil, že ten má stále týž nečitělný výraz a upřeně sleduje cestu. Adam zmklnul a vydržel zticha celé dva dny, kdy se spokojil s pouhým „prosím, děkuji a ne“. Garth nepotřeboval ani toliko slov.

„Svítí slunce.“ Vyrazil ze sebe náhle Adam. „Vskutku.“ Odvětil lhostejně Garth. Adama ten nečekaný zvuk, ze kterého Garthovy rty stvořily jednoduché slovo, téměř omrálčil. „No jo, bude vedro. Ještě, že se blížíme k řece.“ Adamovi neušlo, jak Garth překvapeně pozvedlo obočí, nejspíš počítal s tím, že Adam nebude mít tušení, kudy jedou. Hlupáček, politoval starce v duchu Adam, který byl se zdejším krajem velmi dobře obeznámen už od dětsví a všimnul si, jak se Garth pečlivě vyhýbá hlavním cestám. Možná kdyby stařík naslouchal alespoň něčemu, z toho co mu vykládá, došlo by mu to, pomyslel si nakvašeně Adam. „Kam máme vlastně namířeno? Proč se kodrcáme po úzkých rozbitých stezkách, když bychom mohli mnohem pohodlněším a rychlejším…“ „Ticho!“ Zavrčel Garth a zastavil mezka.  Ostražitě přejížděl pohledem po okolí. Ruka mu bezděčně klesla k noži za opaskem. „Nejsme tu sami.“ Adam cítil, že má srdce až v krku, pouta byla náhle ještě těsnější. Záhy se však vzpamatoval a šeptem pronesl.

„Tohle by se nestalo, kdychom…“

„Kdybys držel kalpačku a nevyřvával do celého světa svoje chabé pokusy o milostná sblížení.“

„Ale…“

„Jsme sledováni už několik dní, mám pocit, že si nás vyhlídli na trhu ve městě. Snažil jsem se ti naznačit, že není nejlepší nápad otvírat si hubu a hloupě tlachat, když…“

„Co-cože? Naznačit? No ovšem, už chápu, to je přeci jediný možný způsob, jakým si vyložit, že si můj druh náhle spolknul vlastní jazyk. Promiň staříku, ale já neumím číst myšlenky!“

„Očividně ne, jak bys mohl, když jsi byl zaneprázdněn vlastními myšlenkami na sukně…“

„Ha! Takže tys poslouchal.“

Zvolal vítězoslavně Adam a vyskočil na nohy tak prudce, až se vozík zakymácel a Adam málem upadl, naštěstí ho Gart v poslední chvíli zachytil. „Opravdu nerad vyrušuji, ale rád bych vám sdělil…“ Před jejich vozem se náhle vynořil jakýsi muž, dolní polovinu tváře mu zakrýval šátek a v ruce držel šavli. Garth navztekaně bodl ukazováčkem do vzduchu. „Ty mlč a ty poslouchej!“ Muž rozpačitě zklapnul a Garth popadl Adama za ramena a zatřásl s ním. Adamovi zacukaly koutky. „Garthe, příteli, nerad ti to říkam, ale obávám se, že jsme byli právě přepadeni.“ Garth vyvalil oči, když se rozhlédl a zjistil, že jsou oblkopeni bandou maskovaných násilníků s tasenými meči. Bylo jich alespoň pět. Adam se neudržel a vyprskl smíchy. Nemohl tomu uvěřit, chudáček Garth si musel projít celým jeho dospíváním a z části i dětstvím. Mezitím celou dobu prožíval tichá muka s vědomím, že jsou sledováni a brzo jim nejspíš podříznou hrdla ve spaní,  zatímco si ještě bude muset vyslechnout historku o tom, jak se jeho praděd potkal s jeho prabábou. „Jsme mrtví!“ Vyhrkl zajíkavě Adam. Garth ho plácnul po zádech a rozřehtal se taky.

„Ticho! Držte hubu, oba dva!“ Garth zmlknul. „Ty, starý muži, dej sem všechny peníze a cennosti a možná odtud odejdete živí.“ Garth bezradně pokrčil rameny. „Asi by bylo fér přiznat, že nemáme žádné peníze ani cennosti.“ Cizí chlápek zlostně zaburácel. „To je lež, viděl jsem tě na trhu, nakupoval jsi spoustu zboží a mluvil jsi něco o tom, že máte doručit královninu korunu.“ Adam tázavě pozvedl obočí a obrátil se ke Garthovi, ten sklesle vzdychl. „Zdá se, že jsme odhaleni. Dám vám královninu korunu, pokud ovšem slíbíte, že můžeme odejít živí?“ Vůdce zlodějské bandy nedočkavě přitakal. „No ovšem, teď sem dej tu korunu. Garth se přesunul k jejich skromnému nákladu a začal rozvazovat jeden z pytelů. Adam mezitím usilovně přemýšel, co mají u všech sedmi pekel černí bratři společného s královskými šperky. Garth vnořil ruku do pytle. Velitel zlodějů a několik druhů se zvědavě naklánělo v naději, že zahlédnou lesk zlata a diamantů. Garth ruku bez varování rychle vytáhl ven a hodil zvědavcům do očí hrst mouky. Adam se nestačil divit, protože vzápětí se hlava jednoho z hrdlořezů kutálela po silnici. Garth mrštně seskočil z vozu na zem a zneškodnil jedním mocným máchnutím meče dalšího útočníka. „Pozor, za tebou!“ Zvol Adam, ucouvl o krok vzad, šlápnul do prázdna, zapotácele se a převrátil dozadu. Naštěstí dopadl do něčeho měkkého, jenže chlápek se pod ním začal mlít a brzy ho setřásl. Adam nabral hrst písku a pokusil se zopakovat Garthův trik, ale otevřel dlaň příliš brzy, nasypal si smetí do vlastní tváře a rozkašlal se.

Jeho protivník se mezitím vzpamatoval a sápal se po zbrani, kterou ztratil, když na něj Adam upadl. Adam měl štěstí, když nahmatal nějaký balvan a poslepu se jím ohnal. Zřejmě zasáhl, protože se na něj okamžitě zhroutilo těžké bezvládné tělo. Všiml si, že muži crčí ze spánku krev, lebku měl roztříštěnou. Adam se vzepřel a pokusil se vyprostit. Zatraceně, ten chlap je těžký jako kráva. Adam supěl a ze všech sil se snažil, ale mohutná mrtvola se nepohla ani o píď. Zhluboka dýchal, snažil se odpočívat a pak zabral znovu. „Hodláš se pod tím měchem sádla válet celý den nebo bys odtud už raději vypadnul?“ Zátěž zmizela a Adam s vděkem přijal Garthovu napřaženou pravačku. Nevěřícně zíral na mrtvá těla. „Pojď chlapče, měli bychom zmizet, než sem přitáhnou kojoti.“ Na ta slova se obrátil a začal dávat dohromady nezničené věci, naštěstí většina nákladu zůstala nedotčená. Pak společně odklidili nepořádek z cesty, Garth pobídl mezka a spěchali dál. „Přísahám, že už ti nikdy neřeknu staříku. Jaká je naše příští zastávka, než se dostaneme ke Královnině koruně? Létohrad?“ Garth se zašklebil. „Ano, tam.“

*****

S Adamem zacloumal další silný poryv větru. Přes noční oblohu se hnala těžká černá mračna a v dálce zaduněl hrom. Mezek sotva pletl nohama a supěl pod těžkým nákladem. Vozíku se museli vzdát, když se Garth rozhodl vydat se po příkrých horských stezkách. Adamova nálada se prudce zhoršila, nechápal, co chce stařík dokázat tím, že si zlámou vaz v nějaké strži. „Kdybycho šli po hlavní…“ Garth ho umlčel nevrlým zavrčením a zastavil se na místě. „Támhle!“ Ukázal směrem k mělkému výklenku ve skalní stěně. „Tam se utáboříme přes noc.“ Adam si povzdechl. „Jak je libo lorde veliteli.“ A pochodoval poslušně za Garthem.

Jakmile Adam s úlevou shodil ze zad vak se zásobami a zhroutil se na zem, spustil se liják.

„Tohle nás zdrží.“ Zabručel Garth.

„Díky bohu! Je chladno, možná bychom mohli…“

„Ne.“

„Necháš mě někdy dokončit větu?“

„U všech Sedmi, co to je?“

Garth zděšeně sledovat obzor, nad kterým se rozehrálo zářivé divadlo. Špičaté horské vrcholky a spodní část nebeské klenby osvětlovaly oslňující záblesky rudé až temně fialové barvy, ale neozývalo se žádné hromobití.

„To je nádhera.“ Zašeptal bázlivě Adam.

„Tohle není obyčejná bouřka, vůbec se mi to nechce líbit.“ Odvětil Garth.

„Co leží tím směrem?“

„Létohrad.“

Krajinou se bez varování rozlehlo hrůzu nahánějící kvílení. Garth padl na kolena a na obě uši si vší silou tiskl dlaně. Adam měl pocit, že se mu hlava rozletí na tisíc kousků. Nic tak strašlivého nikdy neslyšel, měl pocit, jakoby mu nemilosrdná ledová ruka sevřela srdce a chystala se jej rozmačkat na kaši. Následné ticho s úlevou přívitali oba dva. Kdyby to trvalo jen o okamžik déle, Adam by se s chutí vrhl do propasti, jen aby ten strašlivý nářek umlčel. „Nemůžeme čekat, musíme vyrazit. Hned! Sbal si svých pět švestek Adame, jdeme.“ Adam chtěl nejdřív protestovat, ale když pohlédl staříkovi do obličeje všechna slova se mu vypařila z hlavy. Na místo, odkud před chvilkou přicházel ten příšerný randál, ze kterého tuhla krev v žilách, se mu vůbec nechtělo. Třeba budou stát bohové při nich, podklouzne jim noha a srazí si vaz. Přemítal s nadějí Adam.

*****

Z místa, kde ještě před dvěma dny stálo velkopelepé letní sídlo Targaryenů, stoupal hustý štiplavý dým. Adam hádal, že nezůstal kámen na kameni. „Tady jsme měli naverbovat další členy Noční hlídky. Nejsem si jistý, jestli se nám to teď podaří.“ Pronesl ponuře Garth. „Je tu až děsivý klid, vzhledem k tomu, že jsme na hlavní cestě. A nezdá se, že ve městě to bude o mnoho lepší, co kdybychom se raději obrátili a zmizeli odtud?“ Garth se usmál, což nevěstilo nic dobrého. „Snad nechceš sejít z hlavní cesty ty zbabělče?“

Adamovi se roztřásla brada a pomalu ustupoval vzad, oči rozšířené hrůzou. Směrem k nim kráčel stín. Ne, nebyl to stín, ale lidská bytost? Hubené spálené tělo pokrývaly cáry sežehnuté kůže. Několik střibřitých bílých vlasů, které nestrávil oheň, vlálo v letním vánku. Duch přistoupil ke Garthovi, popadl ho za šat a zhroutil se mu k nohám. „Udělali jsme chybu, udělali jsme …“ Garth vzal zhroucenou postavičku do náruče. „Ko…ko…mmm…“ Adam sebral odvahu a zvědavě se naklonil blíž. „Co to říká Garthe? No tak, kdo je to?“ Garth zrudl až ke kořínkům vlasů a mlčel. Mrtvý muž naposledy chrčivě vydechl a nadobro skonal. Garth mu něžně zatlačil oči. „Pojď chlapče, pomůžeš mi vykopat hrob.“

Když nebožtíka zahrnuli hlínou a pronesli krátkou motlibu, Adam se znovu zeptal. „Co ti ten nebožák pověděl?“ Žádná odpověď, jen pokrčení rameny. „Cose tady stalo? Kde jsou všichni? A proč je z Létohradu kouřící kráter?“ Garth se obrátil a vykročil k strachy šílenému zvířeti, které předtím uvázali k jednohu zčernalému stromu.

„Komíny.“

„Cože? Nechápu tě Garthe.“

„Zapomněli protáhnout komíny, to se stalo.“

Adamovi klesla čelist. Znovu si prohlížel neštěstí, které ho obklopovalo. Co se asi Targaryeni pokoušeli ukuchtit, že to způsobilo tuhle spoušť a ten ohňostroj a šílený hluk tenhdy v noci? Byl si jistý, že to přicházelo odtud. Po některých odpovědích je lepší nepátrat, usoudil nakonec. Naposledy se ohlédl  a rozběhl se, aby dohnal svého druha , který se už mezitím vydal dál. Slunce pomalu padalo k obzoru.

„Poslouchej příteli, jak dlouho vlastně Zeď stojí na svém místě?“

„Bude tomu už pár tisíc let.“ Garth se zamračil.

„Takže se v příštích měsících nikam nechystá?“

„ Nejspíš ne.“

„Viděl jsi už někdy Vysoké zahrady Garthe? Slyšel jsem, že touhle dobou je tam krásně.“

„To je pravda, to jsem také zaslechl.“