O bozích (zvláště o jednom) a lidech (zvláště o jednom)
- Prolog
„Houstne, máme problém!!!“ zaslechl jsem zděšený hlas z vedlejší místnosti.
Vlastně asi bych to měl vyprávět trochu víc po pořádku. Takže začnu tím, že jsem umřel. Ten hajzl mě střelil kuší do břicha. Vážení čtenáři, nerad bych spoiloval (a ne, nehledejte si spojení „to spoil“ v angličtině), proto prozradím, že se tak stalo v epilogu Tance, takže kdo jste nečetl, tak… tak raději ještě zvažte, zda toto opravdu chcete číst dál.
- Po smrti
První okamžiky po svém úmrtí si vybavuji asi stejně, jako ty po svém narození. Prostě je úplně nemám v živé pamě… v mrtvé pam,… nemrtvé pa,… posmrtné p… Kurnik, to je hrozně ošemetné používat naučené fráze, ony tady tak úplně neplatí. No nic, první co si vybavuji, je živý… co si vybavuji, je obraz své mrtvoly tam dole a svého nehmotného těla tady nahoře, obě těla dekorovaná velmi nepraktickými šipkami z kuše čnící z mých hrudí. Takhle se ke mně zachovat, to mě fakt ranilo.
No, prostě: „Zabili Kevana, parchanti“
- První setkání
A v tom jsem jej uviděl. Čekal jsem něco trochu jiného… a vy byste asi také čekali něco jiného. Žádný tajemný Cizinec, žádná Zubatá, žádný kostlivec, žádná černá kápě a žádná kosa, jen tuctový třicátník ve žluto-červeně batikované tunice. Vypadal trochu plaše a měl nehorázně rozbitou hubu (což dost možná vysvětluje tu červenou batiku).
„Hejsi Bejhik?“, houkl na mě poněkud vystrašeně.
Kdože? Žádnýho Breivika neznám a o žádném jsem ani neslyšel, pokud mi paměť dobře slouží. Mezi tím opatrně přišel o něco blíž a zjistil, že opravdu nejsem tím, na koho se ptal. Chvíli mi vrtalo hlavou, koho tím myslel, ale záhy to vysvětlil – myslím, že to řekl zhruba takto: „Bechik Dochdachion, ten chajzl mi uch sedmkchát smalofal chifechník a utech zpátchy, takche bych chi ten výpchachk poochmé uchetchil“. Chtě nechtě jsem se rozesmál na celé kolo… ačkoli celé kolo asi tady není ten správný výraz… a už vůbec jsem si nebyl jist, zda je těsně po smrti příhodné se smát.
„Ty s tou pachádou v bchiche se mi chměj…“, utrou sil a bylo na něm vidět, že to myslí v žertu, „No, tak jdem, jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká… ačkoli, bude to v opačném pořadí“.
A tak jsme vyrazili, debatujíce o Bohu a hraní na vojáky. Překvapilo mě, jak družný společník to je – jak jsem řekl, čekal jsem něco jiného.
- Poznámky z cest
Přiznávám, byl jsem jeho vzhledem, chováním a přístupem poněkud zaražen, ale tvrdil, že rozhodně nejsem první… Pak se mi pokusil nastínit, jak to tedy po smrti chodí, aby náhodou nedošlo k nějakému renoncu.
„Kevan z rodu Lannisterů, syn Tytose, mladší bratr Tywina?“
Přikývl jsem. Sjel mě pohledem a zarazil se na střele trčící z mého břicha.
„Jistě,… rodinná podoba se nezapře. Tu parádu si vyndej, nebolí to, ale bacha ať se ti nevysypou střeva, to by mohlo být celkem nemilé“.
„Další otázka… víra v Sedm?“
Kývl jsem. Mávl rukou, že jdeme a spustil sáhodlouhý monolog, z kterého jsem při nejlepší vůli moc nechápal.
„Sedm je celkem dobrá volba, dá-li se to tak říct… Mají teď docela fajnovej bejvák a od doby, kdy Staré poslali na vejminek, si žijou jak prasata v žitě. Nenech se zmást tím, že jich je jenom šest a ani jejich jmény… do jednoho jsou to vzájemně sourozenci. Pokud vím, tam dole to mají trochu pomotaný. Nedávno jsem tu měl jednoho septona, no co ti mám říkat, to bylo jak mluvit s Číňanem… jo sorry, ty asi nevíš, kdo to jsou Číňani, co? No to je fuk,… prý se tam dole odmítají smířit s tím, že Loutkář padl v boji, když se Sedm rozhodlo, že si dobyjou ten fajnovej bydlík, co tam teď žijou od těch rohatých podivínů, co tam žili předtím… a přitom Rolníka už znají jako Kováře… ale je fakt, že k němu to sedne,… on se opravdu shlédl v tom kladivu, co si vzal od hromovládce, kterého v té potyčce zabil. No, vlastně mohl skončit i s horším jménem, když jim snědl domácí mazlíčky – prý nějaký dva havrany a takové roztomilé štěňátko. No, ještě, že k nim nepatřím… oni… a nejen oni… jsou Bohové, zatímco já jsem jen poslíček, ale alespoň mám jistotu práce a ostatně ten profesionální odstup taky není od věci. Holt já o nich toho vím docela dost, ale sám pro ně jsem Cizinec…“.
Zhruba tady se nadechl a pokračoval v proslovu další dávkou informací, které mi moc nedávaly smysl.
„Jo, Sedm je dobrá volba, teď si vem, kdybys byl třeba machometán… jako muslim,… no to neřeš, ale ti po smrti očekávají, že na ně bude čekat o jednasedmdesát panen víc… a ostatně u tý jedný nečekají, že bude starší než osmnáct…“ Zakuckal se, ale dal bych ruku do ohně za to, že během toho řekl „…tisíc…“ a pokračoval, „…let a bude… no, jak to říct… Jednak je blbá jak troky a jednak vypadá asi na osmdesát vašich pozemských let“…
Tady se mi podařilo skočit mu do řeči. Nepříliš chápajícně jsem se otázal „Osmdesát? To už přece naprosto drtivá většina lidí prdí do hlíny…“
Nelze pochybovat, že viděl můj výraz. Jen se pitoreskně pousmál a pokračoval „No, hele, umíš i mluvit. Sice se při tom tváříš jak blbeček, ale chápeš to dobře… jak jinak myslíš, že by se stalo, aby ve svém věku pořád ještě byla Panna panna? Jo, prostě je tak hnusná, že ani násadou a přes igeliťák“. Násada je tuším něco, co používají rolníci, to druhé netuším.
- Pochodová výuka bohopravy
Jo, s tou dlouhou štrekou měl pravdu. Byl jsem fakt na umření a měl jsem toho plné kecky. Nicméně dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí. Hlavně to, že nebesa i všech sedm pekel jsou jen obrazem pozemského, prostě si tam tak nějak všichni žijou, válčí, rodí se, umírají a věří ve svého boha – dokonce jsou docela významné boje o to, ve kterého Boha věřit. Všech Šest jsou prý zapřísáhlí martinisté… Ne, že bych věděl, co to znamená,… každopádně, tady nahoře se člověku změní pohled na Víru.
„Jak jsem říkal, Otec s Matkou jsou sourozenci těch čtyř ostatních. Asi tě zajímá, proč se jim tedy říká Otec a Matka, co? No, to máš tak, ona je to docela nemilá historie, takže snad lepší, když ti to řeknu já, oni o tom neradi mluví. Otec a Matka jsou z Mladých jediný pár, který má děti. Jak říkám, nemilá historie. Nejstarší syn se jim utopil – šel si zaplavat do západního moře a to vyplavilo už jen jeho mrtvolu. No a ti dva mladší – dvojčata – jsou tak trochu chcípáčci. Nikdo už je nepamatuje jinak než jako marodící lemry. Jeden z nich je neustále v horečkách a chrchlá tak, že už se mu obecně vžila přezdívka Chrchel, nebo Rohlík kvůli jeho přísné dietě. No a ten druhý se zmítá v zimnici a celkově je takový hrozně pobledlý. Ani u něj už si nikdo po těch tisících let nikdo nepamatuje pravé jméno… no a vzhledem k tomu, jak se nemoc podepsala na jeho vzhledu, se mu říká prostě děda Mráz.“
- Pod schody
No, a tak jsme dorazili až na obrovské náměstí. Neslo poměrně příhodný název Náměstí na Onom světě. Uprostřed rostl mohutný bělokorý strom obsypaný stříbrnočervenými listy. Čarostrom? Možná, botanika mě nikdy moc nezajímala. No a tady se se mnou můj průvodce rozloučil. Upřímně, při pohledu na ty schody jsem jej docela chápal.
Schody. Ano, přede mnou byly schody. Mramorový dlouhý schody. Schody. Blbý schody. A to jsem ještě nevyšel ani jeden, no tak hybaj nahoru… no, s chutí do toho a půl je hotovo. Ne, pořád stojím až úplně dole. No, jak tak koukám na poštovní schránku s tabulkou hlásající adresu „U Všech svatých 54 – Noví bohové“, tak si uvědomím, že doufám, že coby nejnovější příchozí neslíznu povinnost chodit sem dolů pro poštu. A tak jsem se konečně pomalu začal belhat nahoru.
Zde jsou čtyři strany textu vytrženy
Dovolte mi přeskočit asi tak čtyři strany textu, protože to je prostě nepublikovatelný – ty schody jsem proklel tolikrát, že si to rozhodně za rámeček nedají, ale od vás bych rád, abyste si nemysleli, že jsem nějaký sprosťák.
No, vydrápal jsem se až nahoru s jazykem na vestě, ale zvládl jsem to. Ten pohled za to stál – mohutná roubená budova plná krásných dřevořezeb, mezi nimiž vynikaly dračí hlavy, které byly jako živé. Co mi ale přišlo jako hlavní a nejvíce ohromující, byla velikost budovy. Ta byla tak nepředstavitelná, že Bych ji zhruba rozlohou přirovnal tak ke Královu přístavišti, ale mám obavu, že pro takto mohutné stavby úplně nemám správný odhad. Marně jsem uvažoval, k čemu to přirovnat… asi hlavně proto, že o nějaké Valhale jsem neměl ani tušení. A tak jsem pomyslel na to, že jestli si od někoho, kdo dokázal postavit takovouto stavbu, dokázalo Sedm vydobýt právo jim tu budovu zabavit, tak to Sedm… nebo Šest musí být skutečně mocné božstvo. A tak jsem otevřel dveře a vkročil dovnitř.
- První podivnost
Přivítali mě,… no jak to říct? Čekal jsem něco jako „Hleďme, Lord Kevan ze Skály“, ne prosté „Zas jeden debil, který to šel po schodech místo výtahu“. No, nic… Jak byste si tak Valhalu představili, tak přesně tak vypadala, akorát osazenstvo bylo trochu neobvyklé. Byla tam mezi Šesti bohy elita rytířstva a šlechty Západozemí, ale jedlo a pilo se, co hrdlo ráčilo (to se mi to mluví s prostřeleným žaludkem, já mohl jíst jak nezavřenej).
První věc, která mě zarazila, byla zvláštní výzdoba stěn – bílé dřevěné stěny byly plné červených puntíků, jejichž význam a původ jsem nebyl na tu dálku schopen určit. Vyrazil jsem proto blíže. V tom mi do cesty vstoupil chlap jako hora… vlastně chlap jako Hora by pro něj byla urážka, protože proti tomuhle byl Hora zakrslej střízlík. S respektem před takovým gigantem jsem pronesl:
„Promiňte, já jsem tu novej, lord Kevan Lannister, vy jste ser… ser…“
„Neser! Tady se na tituly nehraje. Já jsem Dunk, tam dole Duncan Vysoký, Lord velitel královské gardy za krále Aegona několikátého. Promiň, já jí asi mám jak z praku. Takže se se mnou napij,“ vrazil mi do ruky korbel velikosti menšího vědra, „protože jinak už ze mě nedostaneš ani slovo“.
No, slovo jsem z něj dostal a ne jen jedno. Jen nevím, zda je po takové dávce medoviny ještě budu vůbec někdy schopný sepsat. Takže můj milý deníčku, dozvěděl jsem se, co jsou zač ty červené skvrny na stěnách. Celý ty stany jsou postaveny z kmenů čarostromu a jak známo, každý čarostrom má oči. No v Československu se říkávalo, že si mají lidé dávat bacha na to, co říkají, že i stěny mají uši… no, tady to očima a provedením zjevně dovedli ad absurdum… ty jo, ta medovina píše, dobrou půlku slov, které jsem v poslední větě použil jsem nikdy předtím neslyšel.
- Podivnost druhá
Dunk mi představil druhou místní podivnost. Kolébavým krokem se dovrávoral do kouta místnosti, kde ležel velký, evidentně plný jutový pytel s nápisem Vichry – prolog.
„Schválně, tipni si, kdo to je. Taková hra – my tomu říkáme postava v pytli. Původní verzi jsme zrušili, protože to hrozně smrdělo, tak jsme raději přešli na pytel.“
„Postava v pytli?“, zeptal jsem se nechápavě.
Dunk se rozeřval smíchy na celé kolo „On neví, co je postava v pytli“.
Pak se otočil zpět ke mně a vysvětlil „No, on nikdo neví, kdo je uvnitř. Takže tohleto je taková tipovací soutěž. Ten kdo řídí naše kroky – říkejme mu třeba Velký Martin – se v každém prologu a epilogu rozhodne zabít jednu zásadní postavu, sám o tom asi něco víš, ne? No, a jelikož ty prology a epilogy nejdou úplně chronologicky po sobě, tak ten z prologu Vichrů musí být mrtvý, když ten z epilogu Tance dorazí… no a přesto my tady nikdo zatím neznáme jeho totožnost. To dává smysl, ne? No, tak co, kdo myslíš, že to je? Máš to jednodušší, protože už musí být mrtvý,… ale na druhou stranu to může být někdo, o kom ty jsi nikdy neslyšel. Vlastně, zeptám se jinak – tady to nejvíc lidí přeje Danny – nevíš, jestli náhodou v poslední době nenatáhla bačkory?“
- Pointa prologu
No, a jak je to s tou větou z prologu?
„Houstne, máme problém!!!“ zaslechl jsem zděšený hlas z vedlejší místnosti.
Následoval hlasitý povzdech a klidná odpověď „Dolej tam trochu vody, ono se to rozředí“.
Dunk to komentoval slovy „Tohle neřeš, Matka učí Pannu už asi po miliontý vařit polévku. Ale ta je blbá jak troky, takže se klidně vsadím, že zítra to tu máme znova“…
PS: Při psaní se mi povedlo úklepem změnit české přísloví:
„S chotí do toho a půl je hotovo.“