Prázdniny na Rovině
Prolog
Ani bych nedokázala spočítat, kolikáté svatby už se účastním. A to je vůbec nemám ráda… Ale sluší se, aby babička přišla na svatbu své nejmilovanější vnučky. Moje drahá holčička to dotáhla dál než já. Jak jí to dnes sluší, na tváři jí nelze spatřit ani sebemenší známka nervozity. Ale kdoví, co se jí honí hlavou. Já také na své svatbě byla duchem jinde. Je to už tak dávno… Můj ženich byl milý a nakonec se ukázal i jako vcelku ucházející manžel. Přesto trvalo delší dobu, než jsem si zvykla. Ano, mohlo to dopadnout jinak, mohla jsem si vybrat jinou cestu, ale nad tím je již pozdě přemýšlet. To jsou už jen vzpomínky…
I. kapitola
Cesta byla celkem upravená a bylo hezké počasí, ale přesto byla únavná. Raději bych jela na koni, uběhlo by mi to tak rychleji… Ne, že bych spěchala, nebo se dokonce těšila, ale to pomalé courání mě neskutečně otravuje… Vůz konečně zastavil a já rychle vyběhla nadýchat se čistého vzduchu a protáhnout se.
„Sestřičko, snad se nenudíš,“ zakřenil se na mě Patrek, můj milovaný a jediný bratr.
„Ani nevíš jak… Kdybych alespoň mohla jen na koni a ne v tom pitomém voze s ostatními „dámami“,“ zašklebila jsem se na něj.
„Zeptej se otce, víš, že ti nic neodmítne…“, navrhl bratr.
„Matka byla důrazně proti už před cestou… Ale když ji obejdu… Máš pravdu, zkusím, to,“ usmála jsem se na něj smířlivě a vydala se hledat otce.
Stál v houfu svých nejvěrnějších mužů a pozorovat, jak mu sloužící napájí koně. Byl to vysoký statný muž s hustými tmavými vlasy a přísným pohledem. Když jsem byla malá, připadal mi vždycky jako obr. A i když měl vážnou tvář, tak já jsem se ho nikdy nebála, protože jsem věděla, že je to jen maska pro okolí. Vzbuzoval respekt a tak to mělo být. Ale když jsme byli spolu sami dva, jezdili na koni nebo hráli různé hry, uměl se smát, až se mu u očí dělali vrásky. Byl pro mě velký dobrosrdečný medvěd, který mě vždy ochránil a splnil mi, co mi na očích viděl. Tedy skoro všechno… Nyní bych dala cokoliv zato, kdybych mohla vzít zpět svá předchozí rozmarná přání a vyměnit je za to, co si přeju teď. Ale v tom je otec neoblomný. Nepomohly slzy, prosby, vztek ani výhružky. Musíš se chovat tak, jak tvému postavení náleží, Leno. Už jsi dospělá… Jistě, ale musíme začínat zrovna svatbou?! S cizím člověkem… Prostě mě prodal, vyměnil za vidinu zlepšení vztahů se sousedy. Ne, ještě jsem mu to stále neodpustila. A on to moc dobře to ví. Mrzí mě, že náš vztah je poslední dobou jiný a že si k němu nemohu přijít postěžovat, tak jako dřív. Ale v tomto nemohu ustoupit. Cítím se jako zboží… Jako lehká děva. Ale on také nehodlá rezignovat. Přála bych si, aby to mezi námi bylo zase jako kdysi, ale asi ani jeden ten krok neuděláme, takže se nedá nic dělat… Po chvíli si mě otec všiml.
„Leno, co tady děláš? Nemáš být s matkou?“ zeptal se přísně.
„Ano, ale z toho sedění jsem už celá polámaná. Šla jsem se jen trochu projít. Kdybych mohla jet na koni…“ začala jsem.
„Leno,“ přerušil mě příkře, „moc dobře víš, že si to matka nepřeje. Už nejsi malé dítě. Musíš se chovat jako vychovaná mladá dáma.“
„Samozřejmě, chápu. Už není prostor pro žádnou zábavu a potěšení,“ odsekla jsem mu.
Upřel na mě na pár vteřin mlčky ten svůj pronikavý pohled. „Lenuško, to přece nikdo nikdy neřekl…“ začal už smířlivěji. „Věř mi, že to s tebou myslíme dobře. I když se ti to asi teď nezdá, chceme pro tebe jen to nejlepší. Jednou to určitě pochopíš.“
„To nejlepší pro mě??? A není to spíš pro vás? Nepamatuju si, že bych někdy toužila po tom, být prodána cizímu člověku…“ rozčílila jsem se.
„Tak to přece není… Ano, musíme udržovat se sousedy přátelské vztahy, ale věř mi, že bych tě nikdy nedal někomu, kdo by tě nebyl hoden.“
„Otče,“ začala jsem odpověď a viděla, že ho to oslovení zabolelo, dříve jsem mu vždy říkala tatínku, ale on mě také dříve nevyužíval v politice…, “myslela jsem, že jsi nás schválně vychovával tak, abychom se nebáli vyjádřit svůj názor. A já si prostě tuto svatbu nepřeju. Nechci si brát někoho, koho jsem v životě neviděla!“
„Leno… V této záležitosti spolu nebudeme diskutovat. Je to přání mě i tvé matky. Je to důležité i pro Arbor. Jednou to třeba pochopíš….“
„Jakože budu jednou také prodávat své děti?“ odpověděla jsem mu stroze a v duchu jsem věděla, že to asi trochu přeháním, ale nemohla jsem to zastavit…, “A jako kdyby nestačilo už to, že jsem nucena se vdát za nějakého pošuka, ještě jsem tady držena jako nějaký zajatec. Na koni jsem se neprojela už tři měsíce! Leno, přece nechceš mít ošklivé modřiny,“ dokončila jsem svůj výstup parodováním matčina hlasu.
Otec vzdychl a mlčky sledoval, jak muži začínají pomalu koně strojit k cestě. Po chvíli obrátil tvář zpátky ke mně a v očích se mu mihl zvláštní stín. Že by měl výčitky? Skoro to tak vypadá… Najednou vypadal o několik let starší. Nechtěla jsem ho trápit, ale taky jsem to nemohla držet v sobě…
„Tak jak ti tedy mohu alespoň trochu ulehčit tvé trápení,“ zeptal se nakonec.
„Nech mě jen na koni. Prosím…,“ upřela jsem na něj zoufalý pohled, „tatínku…“ Vím, že to nebylo fér, věděla jsem, že to oslovení ho zvyklá, ale v té chvíli jsem neviděla jinou cestu.
„Dobře. Můžeš odteď jet část cesty na koni. Ale až se budeme blížit k Vysoké zahradě, pěkně zase nasedneš do pojízdného vozu.“
„Děkuju,“ pokusila jsem se vykouzlit jakýs takýs náznak úsměvu.
Za pár minut už jsem seděla na koni po boku svého bratra a cítila se alespoň trošilinku volná. Matka na mne sice vrhla zlé pohledy, ale neodvážila se vzdorovat otci, který jí jasně řekl, že mi to povolil.
„Tak sis to přece jen vydupala?“ zasmál se mi u ucha Pat.
Bratříček, takové vysoké hubené nemehlo, a to má být budoucí dědic? Pche. Od mala byl nezodpovědný blázínek. Já byla ta chytrá a on byl ten zábavný. Vždycky uměl rozesmát celý dvůr a všechno mu prošlo. Uměl rozdávat dobrou náladu, ale kvality vladaře neměl ani trochu. Vždyť neuměl vůbec hospodařit. Když jsme dostali sladkosti, všechny si hned snědl a potom chodil ujídat mé pečlivě udržované a rozpočítané zásoby. A ještě zapíral, že je nesnědl. Co jsme se naprali a nahádali. A teď je můj malý bratříček o dvě hlavy vyšší než já a má zdědit veškerý rodový majetek. Nezávidím mu to. Mám ho ráda, přeju mu to, i když nevím, jak si povede. Jediné, co mu závidím je alespoň nějaká možnost volby. A čas… Nikdo ho do ženění nežene.
„Leno!“ zavřeštěl mi do ucha, až jsem se lekla.
„Co řveš, ty blázne? Nejsem hluchá,“ odpověděla jsem mu nevrle.
„ Vážně? Chvíli to vypadalo, že jsi. Bál jsem se, aby ses nesvalila z koně jako hruška. To by nebylo hodno dámy,“ vyplázl na mě jazyk, „a už vůbec ne nevěsty…“
„Jestli si myslíš, že jsi vtipný, tak jsi na omylu,“ odsekla jsem vztekle. Poslední, na co jsem byla zvědavá, bylo hloupé utahování. Už tak jsem měla dost. „Tobě to přijde jako velká sranda, ale já mám pocit, že se asi zblázním…,“ pokračovala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Buď rád, že to není tvoje svatba, Pate,“ zlomil se mi hlas. Odvrátila jsem hlavu a raději poodjela s koněm kus od něho. Nebyla jsem zvědavá na to, aby se mi ještě posmíval kvůli tomu, že brečím.
„Leno, promiň…,“ dojel mě Pat. „Já jsem to tak nemyslel. Chtěl jsem trochu odlehčit atmosféru, znáš mě, hloupé vtipy, to jsem celý já,“ omlouval se a znělo to upřímně. Pak natáhl ruku a chytil tu moji: „Kdybych věděl jak, tak ti pomůžu. To mi věř…“
„Tak utečme,“ napadl mě v tu chvíli šílený nápad, o kterém jsem ale hned věděla, že není možné jej uskutečnit.
„Tak jo,“ odpověděl pevným hlasem překvapivě Pat. A vypadalo to, že to myslím naprosto vážně.
„A jak to chceš provést? Všude jsou tu stráže a otcovi muži…“ ztišila jsem hlas, aby nás někdo nezaslechl.
„Tuhle cestu znám, za chvíli se bude zužovat a koně budou muset jet po jednom, maximálně po dvou. Cestovní vůz bude muset projet mimo cestu a dámy půjdou kousek pěšky. Bude tu zmatek… Budeme se držet nenápadně vzadu, a jak bude nejpříhodnější chvíle, ujedeme mimo cestu a pak pryč…“
„Alespoň za pokus to stojí,“ uznala jsem. Usmála jsem se na něj s vděčností a cítila, že moje nálada je lepší, než kdyby byla za posledních pár měsíců….
II. kapitola
„Jeď a neohlížej se!“ přikázal mi Pat. Takového jsem ho neznala. Byl najednou tak rozhodný, že jsem neměla problém dělat, co mi řekl. Po půl hodině jsme již byla dost daleko od místa, kde jsme uhnuli.
„Myslíš, že už zjistili, že jsme pryč?“ zeptala jsem se nervózně.
„Určitě, ale neslyším žádný dusot kopyt, takže asi máme dostatečný náskok. To je dobré znamení. Prozatím…,“ řekl Pat.
„A co bude následovat teď?“ zajímala jsem se, „doufám, že máš nějaký plán…“
„Neboj, sestřičko,“ mrkl na mě a já mně hned bylo jasné, že tak daleko to promyšlené nemá. Jako bych ho neznala…
„Asi bude nejlepší si teď obstarat nocleh, abychom nemuseli spát někde v lese, a pak se rozhodneme, co dál,“ navrhl, když viděl, že jeho předchozí odpověď mě zrovna neuklidnila. „Nedaleko, pokud se dobře pamatuju, by měla být větší vesnice. Jednou jsme tudy s otcem projížděli. Byl tam celkem slušný hostinec…“
„Dobrá, asi máš pravdu. Musíme se někam schovat. Stejně nemáme co jíst,“ uvědomila jsem si, že mi kručí v žaludku. „Pate, nemáš někde po ruce plášť? V hedvábných šatech asi nebudu moc nenápadná…,“ udělala jsem na bratra psí oči.
„Ty nechceš být za princeznu?“ zahrál na mě přehnaně udivený výraz.
„Ne. Tak sem hoď ten plášť,“ odsekla jsem mu.
„Prosím, lady,“ podal mi ze své brašny značně zmuchlaný plášť neurčité barvy, „tato barva vám zajisté bude nebývale slušet. Zvýrazní vám barvu vašich očí.“
„To určitě… Ty tvoje vtípky. Ty bys vtipkoval i na pohřbu. Ale díky,“ vzala jsem od něj plášť.
„No, nemáš zač. Není to zrovna kousek dle poslední módy a vodu a mýdlu už také neviděl drahnou dobu,“ zachechtal se bratr.
„Spíš nikdy,“ usadila jsem ho. „Ale já ti děkuju za to druhé… Nečekala jsem pomoc zrovna od tebe. Mohlo by ti to být jedno. A můžeš si tím přivodit problémy u rodičů…“
„Leno, máš dojem, že by to bylo poprvé, co jsem něco provedl?“ zazubil se. „Přece tě v tom nenechám… Už týdny chodíš jako mátoha. Chci zpátky svoji veselou sestru,“ mrkl na mě. „A navíc, nudil jsem se. Takže menší výlet mi jen prospěje.“
„Tak to jsem ráda, že jsem tě vytrhla z nudy všedních dnů vstříc zábavným zítřkům,“ ušklíbla jsem se. „Ale opravdu, děkuju… Jsi hodný.“
„H-O- D- N- Ý?!“ vyhláskoval s vykulenýma očima,“slyším dobře??? Tak to teda asi už vážně stárnu,“ svěsil hraně koutky. „Budu s tím muset něco udělat, asi vycházím z formy,“ svraštil čelo a zatvářil se strašně přemýšlivě.
„Ty jsi fakt tele,“ rozesmála jsem se, „ty ses měl narodit jako šašek a ne jako dědic.“
„Dovedl bych si to představit,“ zakýval hlavou, „Hele, už se blížíme k vesnici,“ ukázal do dáli.
A opravdu, na obzoru bylo možné zahlédnout první domky. Začínala jsem se těšit, až konečně slezu z koně. Tak jsem se na něj těšila, ale po té dlouhé rychlé jízdě už jsem měla dost. Klusem jsme přijeli do vesnice a hledali hostinec. Nikdo si nás neprohlížel, takže jsme asi nepůsobili nijak nápadně. Díky bohu… Jsme dost daleko od Arboru, tady nás nikdo nemůže poznat. Projeli jsme náměstím a konečně narazili na cíl naší cesty. Hostinec nevypadal na žádný velký luxus, ale nebyla to ani žádná chajda se dvěma pokoji. Jsme na útěku, holt se budeme muset uskrovnit…
„Máš vůbec peníze?“ napadlo mě zeptat se bratra, když jsme sesedali z koní.
„Jistě. Mám své tajné fondy,“ poklepal si bratr na pravou botu.
„Nechceš mi říct, že si peníze schováváš v botě, kterou máš celý den na sobě, že ne?“ otřásla jsem se.
„A copak je na tom?“ zamrkal na mě nevinně.
„Fajn, lepší než nic. Ale s těmi mincemi nechci přijít do kontaktu.“
Bratr se jen rozesmál a vzal obě naše cestovní malá zavazadla. Škoda, že jsem nevěděla o útěku před tím, než jsem nasedla na koně, napadlo mě. Mohla jsem si vzít víc věcí… To už jsme vešli do hostince. Zevnitř byl mnohem větší, než vypadal zvenku. Byla tam hezká řádka stolů, které byly z velké části obsazené, a mezi nimi se proplétala baculatá postarší hostinská. Jak nás zahlédla, hned se k nám vydala.
„Copak, děťátka? Zatoulali jste se?“ spustila na nás mateřským hlasem a sjela nás zvídavým pohledem od hlavy až k patě. V očích se jí nezračil žádný neobyčejný zájem, takže jsme jí zřejmě nepřišli podezřelí.
„Hledáme se sestrou nocleh. Potřebujeme někde počkat na otce, se kterým pak pojedeme zpátky domů,“ vysvětlil jí bratr. Dobrý nápad s tím otcem, uznala jsem v duchu. I když bratr vypadá díky své výšce o dost starší, než ve skutečnosti je, mohlo by být nápadné, že se tady tak touláme sami. „Dvě nebo tři noci bychom se zdrželi, pokud máte volné pokoje,“ pokračoval.
„No, sice už se začínají sjíždět rytíři kvůli svatebnímu turnaji ve Vysoké zahradě, ale pro vás se pokoje určitě ještě najde,“ ujistila nás žena a usmála se na nás křivozubým úsměvem. „Máte koně?“ zeptala se. Když jsme přikývli, tak vyšla dveřmi na dvůr a kývla na bratra, ať jde za ní.
„Počkej chvíli tady a s nikým z těch opilců se raději nebav,“ nakázal mi a vydal se za ní.
Jako kdyby to předpověděl… Doteď jsem si toho nevšimla, ale jakmile odešel, začala jsem na sobě cítit cizí pohledy.
„Lady, co tak sama? Nechcete si k nám sednout?“ zahulákal od jednoho stolu muž se skelným pohledem. Raději jsem dělala, že neslyším… Ale to u stolu sedící skupinku zřejmě zaujalo ještě víc. A upřeli na mě pohledy a drze si mezi sebou něco povídali. Samozřejmě o mě, jak jinak. Už aby se Pat vrátil…
„Princezno, ty se s námi nebavíš?“ otočil se ke mně jiný z kumpánů od onoho stolu, evidentně také ve značně veselé náladě. „Tatínek ti zakázal mluvit s cizími?“ posmíval se mi. „Nás se přece nemusíš bát,“ začal další a ostatní se hlasitě rozesmáli. Cítila jsem, jak mi začíná nahánět krev do tváří. Sakra… „Tak si k nám jen sedni, napij se s námi, bratr to určitě pochopí,“ pokračoval ten poslední a vydal se směrem ke mně.
„Děkuji, ale raději počkám, kde jsem. Bratr za chvíli přijde…,“ poprvé jsem reagovala a ucouvla o krok dozadu.
„Víš, že je to neslušné? My tě tak hezky zveme, o pivo bychom se s tebou rozdělili a ty tak…,“ naklonil se blíž ke mně a já ucítila jeho pivní pach. „Jen si s námi nachvíli sedneš, co ti to udělá?“ nepřestával naléhat a nepokrytě mi zíral na hrudník, i když jsem na sobě měla dlouhý a volný plášť. Nebyla jsem zvyklá, aby se ke mně někdo takto choval…
„Vaše nabídka je laskavá, ale já ji přesto musím odmítnout. A neslušné mi nepřijde mé odmítnutí, ale vaše chování. Nejsem žádná pradlena, abyste na mě pokřikovali přes celý hostinec…,“ už jsem to nevydržela a uviděla, jak se mu mihl v očích stín.
„Tak ono to má drápky?“ ušklíbl se. „Tak to se na to podíváme,“ přiskočil blíž a chytl mě za loket dřív, než jsem stačila uskočit.
Chtěla jsem začít křičet, když v tu chvíli jsem za sebou uslyšela: „Tys neslyšel lady? Nemá zájem se bavit se špinavými opilci.“ Otočila jsem se po hlase a uviděla vysokého tmavovlasého mladého muže. Aby zdůraznil svá slova, mírně odhrnul z boku plášť, který odkryl rukojeť meče. To viditelně zabralo, opilec pustil můj loket a začal couvat zpátky ke stolu.
„V pořádku?“ otočil se mladík ke mně a podíval se na mě ustaraným modrým pohledem. Když stál takhle těsně vedle mě, zdál se ještě vyšší než předtím. Byl zhruba tak vysoký jako můj otec. A měl i podobně statnou postavu, ale samozřejmě byl o hodně mladší.
„Ano. Moc vám děkuji …“ v tu chvíli jsem si uvědomila, že nevím, jak ho oslovit.
„Marlan, má paní,“ uklonil se. „A vaše ctěné jméno?“ usmál se na mě.
„Lena,“ odpověděla jsem hloupě jedním slovem, ale nějak mě nenapadalo, co víc říct. Přemýšlela jsem, co říct vtipného nebo chytrého, ale nějak mi obojí došlo, což se často nestávalo.
„Zdržíte se tady déle?“ zajímal se Marlan a upřel na mě své modré oči. Takhle modré oči jsem nikdy neviděla. Tmavé jako noční obloha…, napadlo mě. Uklidni se, hlupačko, musí si myslet, že ti uletěly včely, když na něj koukáš jako na obrázek. Ale Marlan se v klidu usmíval a nejevil prozatím žádné známky opovržení. A čekal na odpověď. Jistě, na něco se mě ptal a já jen zírám a mlčím!
„Pár nocí. Čekáme tu s bratrem na otce, byli jsme na návštěvě, ale on se ještě zdržel. Během pár dní by měl přijet…,“ dostala jsem ze sebe konečně kloudnou odpověď.
„Tak to mne těší, že nás cesty svedly do jednoho hostince. Tak milou společnost bych tady nečekal,“ řekl s pohledem na opilce, se kterými jsem měla předtím konflikt.
Chtěla jsem odpovědět něco brilantního, ale v tu chvíli přišel bratr se zavazadly a hostinská nám pokynula, že nám ukáže pokoje.
„Nebudu vás zdržovat, ale doufám, že se ještě potkáme,“ uklonil se mi Marlan. „Třeba u večeře,“ naklonil se mi k uchu a já ucítila jeho zvláštní vůni. Potom odešel, ale já bych tam stála a nadechovala se té vůně ještě dlouho, kdyby do mě bratr nešťouchl.
„Zbláznila ses?!“ spustil na mě tichým hlasem. „Tohle se ti zdá nenápadné? Kdo to vůbec byl?“
„To byl Marlan. A zachránil mě od těch zdejších opilců, abys věděl. Se kterýma si mě tady nechal TY,“ odfrkla jsem.
„Aha, tak to je zajisté záslužné. Zato by měl dostat odměnu. Půl království a princeznu za ženu,“ zavtipkoval. „Ty se těch vdavek nezbavíš,“ obrátil oči v sloup a rozchechtal se.
„Ty jsi opravdu jako malý,“ vrhla jsem na něj vražedný pohled a vydala se za hostinskou.
„Ale večer bych si dala nějakou pořádnou večeři, už máš šílený hlad, nejedla jsem od rána…“ ještě jsem dodala předtím, než jsme se rozešli do svých pokojů.
„Jasně. Odpočiň si, asi za hodinu na tebe zaklepu a půjdeme se dolů najíst,“ ujistil mě a já se v duchu usmála.
III. kapitola
Po hodině už jsme scházeli ze schodů do sálu, který byl mnohem plnější než navečer. Naštěstí se tam ještě našel jeden stůl, na který nám od výčepu ukazovala hostinská, která měla plné ruce práce. Byl až na druhém konci místnosti, tak jsme se museli prodrat kolem skupinky, která se právě chystala k odchodu. Držela jsem se těsně za bratrem, nechtěla jsem opakovat své zážitky z příjezdu. Ale všichni byli tak vysocí, že jsem v podstatě neviděla nic, krom skupiny mužů a bratrových zad. Tak jsem se chytla jeho pláště, držela se jej jako klíště, dokud jsme konečně nepřišli ke stolu. Hned jsem si všimla u vedlejšího stolu povědomé tváře. Marlan… V tu chvíli se na mě podíval a kývl mi na pozdrav.
„Sedneš si, nebo budeš večeřet ve stoje?“ vyrušil mě bratříček.
„Samozřejmě, že budu jíst ve stoje. Tady smí sedět jen tvá velkolepost,“ vyplázla jsem na něj jazyk a uslyšela za sebou tichý smích. Ani jsem se nemusela otáčet a věděla jsem, kdo to byl. To tedy nepředvádím zrovna své nejlepší stránky… Rychle jsem si sedla, abych bratra umlčela a načala rozhovor, který měl začít už mnohem dříve. Nejlépe předtím, než nás vůbec napadlo tento šílený nápad uskutečnit. „Pate, co budeme dělat teď? Kam pojedeme? Z čeho budeme žít? Nevím, jak ty, ale já u sebe nemám skoro žádné peníze…“ sdělila jsem mu tiše své obavy.
„Vždyť jsem ti říkal, že o peníze se nemusíš bát. Mám i jiné skrýše, než jsou boty,“ mrkl na mě.
„Díkybohu! A ten zbytek? Už jsi něco vymyslel?“
„No… Asi bychom měli odjet někam daleko. Možná Dorne? Nebo svobodná města… Co na to říkáš? Máš přece ráda léto, viď?“
„To sice mám. Ale co tam budeme dělat? Pochybuji, že tvé finanční zásoby jsou neomezené…,“ začala jsem si dělat starosti.
„Mám víc než peníze. Díky mé milé a dobrosrdečné povaze…“ začal nadneseně.
„Ha ha. Že jsem si u tebe nikdy předtím ničeho takového nevšimla… Zvláštní…“ obrátila jsem oči v sloup.
„Tsss, tvá nevšímavost je přímo tragická. Jsou to jedny z mých, širokou společností uznávaných, nejlepších vlastností! Ovšem, abych pokračoval, kde jsem skončil – mám i řadu zajímavých přátelství. Teď už si jen vybrat, kam pojedeme,“ dokončil myšlenku se spokojeným úsměvem.
„Jistě. Určitě nás každý rád přijme a bude nás schovávat a živit,“ odtušila jsem ironicky a mé obavy z budoucnosti postupně nerůstaly.
„Anebo! Mohl bych tě prodat a pak bych měl na své cesty dostatek prostředků,“ odvětil s vítězoslavným výrazem. „Jen vtipkuju,“ zazubil se.
„Škoda, že se to nepovedlo,“ zpražila jsem ho. A vzhlédla k hostinské, která nám již nesla večeři.
Na chvíli jsme upustili od svého kočkování a pustili se do jídla. Zatímco, co jsem se ládovala, ucítila jsem na sobě pohled od vedlejšího stolu. Vzhlédla jsem od talíře a setkala se s pohledem modrých očí. Asi si musí myslet, že jsem trochu nenažraná… Cpu se asi víc, než by se na dámu slušelo. Ale nejedla jsem od časného rána a při tom útěku mi vyhládlo. Ale Marlan se netvářil vůbec znechuceně. Naopak se na mě usmál a rty naznačil přání dobré chuti. Pokračovala jsem v jídle a zaposlouchala jsem se do hovoru, který on a jeho přátelé vedli.
„Jako odměna pro výherce je vypsána odměna tisíc zlatých!“ vykládal zaujatě jeden z Marlanových druhů, světlovlasý nevysoký mladík zhruba ve stejném věku, jako byl můj bratr.
„To ano, ale i zápisné je dost vysoké. Padesát zlatých nenajdeš u cesty…,“ odvětil mu jiný, s tmavými kudrnami a snědým obličejem.
„Ale mohlo by to být rozhodně zábavné. Už dlouho jsme se neúčastnili velkého turnaje. Ty menší, které objíždíme, nejsou tak napínavé a neúčastní se jich ti nejlepší z rytířů Západozemí… Rád bych jednou srovnal své umění s někým opravdu dobrým,“ vložil se do hovoru i Marlan.
„Myslíš, že tam dorazí ti nejlepší rytíři z celého Západozemí?“ zeptal se pochybovačně kudrnáč.
„Taky bych si tím nebyl jist. Vždyť je to jen Rovina a ne Královo přístaviště…,“ usoudil blonďák.
„Tsss,“ vypustil ze sebe Pat. Evidentně taky poslouchal hovor od vedlejšího stolu. I když byl zrovna na útěku, byl hrdým patriotem, na Rovinu nedal dopustit a jeho posedlost různými zbraněmi byla kapitola sama pro sebe. Už odmala mě naháněl po hradě s dřeveným mečíkem. Já ale naštěstí byla rychlejší. A taky chytrá. Někde jsem se mu schovala a v okamžiku, když už to vzdal, tak jsem na něj najednou vyskočila a on se div strachy nepočůral. Hrdina, rozesmála jsem se v duchu při té vzpomínce.
„Vy máte snad nějaké zkušenosti s turnaji v okolí?“ obrátil se na bratra kudrnáč s pochybovačným pohledem.
„Jone, klídek…,“ snažil se ho uklidnit Marlan, “náhodou by se nám hodil názor i někoho zdejšího,“ usmál se na mě a podíval se na bratra se zájmem.
„Myslím, že na Rovině jsou velmi zkušení a kvalitní rytíři. A nevidím důvod, proč by na turnaj, zde pořádaný, neměli přijet uznávaní rytíři i z jiných koutů Sedmi království,“ odvětil Marlanovi hrdě, ale již vcelku klidně.
„Takže myslíte, že Turnaj ve Vysoké zahradě by tedy mohl být dobře obsazený?“ zajímal se kudrnáč a už také zněl bez jakékoliv ironie.
„Vysoké zahradě?“ trhl sebou Pat. Ano, bratříčku, zrovna ty mě budeš nabádat k nenápadnosti… „Je to možné, ale kdoví, co se stane… Nikdy nevíte…“ vysoukal ze sebe řádku neurčitých odpovědí.
„Vy tam jedete také?“ zajímal se blonďák a Marlan pozdvihl se zájmem obočí.
„Ne,“ zavrtěl rychle bratr hlavou, „my zde čekáme na otce a za pár dní odcestujeme jiným směrem,“ dopověděl naši krycí historku.
„Hrajete karty?“ zeptal se z ničeho nic Marlan bratra.
„Sem tam, některé hry. Proč?“ odvětil Pat.
„Hrajeme takovou hru, ale je na ni potřeba nejméně čtyř hráčů… Těm zdejším opilcům bychom to asi těžce vysvětlovali, tak se můžeš připojit, jestli chceš,“ objasnil mu kudrnáč. „Tedy – můžete, můžeš vzít samozřejmě i svou ženu.“
To Pata šíleně rozesmálo. „To by mi tak ještě scházelo… To je má sestra Lena. A já jsem Pat. Pokud to tedy nevadí, tak si k vám rádi přisedneme,“ rozhodl i za mě. Bratr si vzal židli a sedl si mezi blonďáka a kudrnáče a na mě zbylo místo vedle Marlana.
„Také si zahrajete? Je to opravdu zábavná hra, bude se vám líbit,“ naklonil se ke mně Marlan, zatímco bratra zasvěcovali do tajů hry jeho dva společníci.
„Já se raději budu jen dívat. Nejsem si jistá, že bych to pochopila. Ještě bych vám to kazila,“ usmála jsem se na něj omluvně.
„Nepodceňujte se, určitě by vám to šlo,“ řekl mile.
„Dobrá, možná později. Když budu mít pocit, že to už jakžtakž chápu,“ přislíbila jsem neurčitě.
„Beru vás za slovo a už se těším.“
Pravidla byla vysvětlena a blonďák se jal rozdávat karty. Mezitím si všichni objednali korbele piva a já si objednala červené víno, které mi Pat s mírně zachmuřeným výrazem nakonec mlčky schválil. Sice jsem nebyla nikdy moc zvyklá pít, ale nechápu, co řeší. Já jsem tady ta starší a on to mládě… Hostinská přinesla pivo a víno a hráči začali hrát karty. Usrkla jsem z poháru a ucítila, že toto víno je mnohem silnější, než jsem párkrát ochutnala doma. Ale jeho chuť se mi zalíbila. Pozorovala jsem, jak hrají a shledala, že pravidel je docela hodně. První hru vyhrál Marlan. Ale Patovi se evidentně hra zalíbila, takže se nebránil pokračování. Zdálo se mi, že se mu zalíbili i naši společníci, přece jen moje společnost není pro něj tak zábavná jako společnost stejně starých mladíků.
„Tak co na to říkáte? Chcete něco dovysvětlit?“ zajímal se Marlan.
„No…. V podstatě všechno,“ přiznala jsem. „Vypadá to, že jsem se předtím nepodceňovala. Nechápu ani ň,“ svěřila jsem mu s omluvným pokrčením ramen.
„Ale vždyť to je v pořádku. Mně také trvalo delší dobu pravidla pochopit. A teď se vámi o ně rád podělím,“ navrhl mi. „Nejlepší bude, když se přisunete blíž, budete mi koukat do karet a já vám budu šeptat, jak hraju a proč. Nejlepší učitel je praxe,“ usmál se zeširoka.
Jeho nabídka mě trochu znejistěla, ale řekla jsem si, že se budu chovat jako dospělá a přisunula jsem židli blíž. Napila jsem se vína a cítila, jak se mi pomalu rozlévá teplo po těle. Naklonila jsem se k Marlanovi a on mi tichým hlasem začal vysvětlovat, jaké má karty a co z toho pro něj plyne. Sledovala jsem, jak hraje a poslouchala jeho komentáře. S jeho vysvětlením se hra nakonec nezdála ani tak složitá a já pomalu začala pronikat do jejích tajů. A navíc, Marlan uměl vysvětlovat i velmi klidně a srozumitelně. Měla jsem pocit, že bych ho dokázala poslouchat celé hodiny… Druhou hru nakonec vyhrál kudrnáč.
„Leno, co kdybyste tentokrát hrála vy a já bych vám radil?“ navrhl mi Marlan. Víno mě trochu osmělilo, tak jsem přijala. Nakonec, je to jen hra… V půlce hry jsem si uvědomila, že už ji snad chápu dostatečně a možná bych ani nepotřebovala Marlanovy rady, ale bylo mi příjemné, jak se ke mně naklání a ztlumeným hlasem mi šeptá. Nakonec jsem málem vyhrála, ale bohužel složení mých karet mi dovolilo pouze druhé místo. Ale i tak jsem byla se svým výkonem vcelku spokojena.
„Šlo vám to velmi dobře!“ pochválil mě nadšeně můj rádce.
„Věřil byste, že jsem nikdy předtím karty nehrála?“ svěřila jsem mu.
„Vážně, ne?“ zatvářil se překvapeně, „To bych nepoznal, asi jste přirozený talent. Máte víc takových tajemství?“ zeptal se se zvědavým úsměvem.
„Hmmm, tak třeba…,“ přemýšlela jsem, co vybral z té hromady věcí, co mi doma byly zakázány provozovat, “… třeba jsem nikdy nelezla po stromě. A nikdy jsem se nekoupala v řece. Ani kotník jsem tam nesmočila. A nikdy jsem nestřílela z luku. A taky jsem nikdy neochutnala maliny, vždycky mě zajímalo, jak chutnají….“ A taky jsem nikdy nepotkala někoho takového, jako jsi ty. Někoho, koho mám touhu chytnout za ruku, blesklo mi hlavou, ale rychle jsem tyto myšlenky zahnala. To bude asi tím vínem…
Marlan se překvapeně zasmál mým předchozím přiznáním: „Teda, vy máte ještě hodně co dohánět. Ale určitě si i tyto věci splníte.“
„Tak co bude s další hrou? Hraješ, Marlane?“ zeptal se kudrnáč.
„Leno? Chcete hrát i další hru? Chcete to už zkusit sama? Jsem si jist, že vám to půjde, jste velmi dobrá,“ oslovil mě Marlan.
„Možná bych se měla zase jen dívat, nechci vám to zkazit…“ měla jsem obavu.
„To se určitě nestane,“ ujistil mě Marlan. „Chybí vám motivace? Chcete si o něco zahrát?“ navrhl Marlan a já přemýšlela, jak uhodl, že výhra může vyprovokovat.
„A o co? O vašeho koně?“ zavtipkovala jsem.
„Když vyhrajete, můžete si na mě vymyslet jakýkoliv trest,“ navrhl Marlan.
To je férová nabídka, uznala jsem v duchu a přikývla.
„A když vyhraju já, tak jste zítra celý den jen moje,“ dokončil svou myšlenku a mě zaskočil doušek vína, kterého jsem se právě napila.
„Promiňte mi ten hloupý vtípek, občas se nechám unést,“ usmál se omluvně, „Myslel jsem tím, že bych vám připravil zajímavý program a třeba by došlo i na maliny.“ „Ve vší počestnosti, samozřejmě,“ obrátil se ještě k Patovi. „Nebo se snad bojíte?“ zeptal se mě s potutelným úsměvem. On asi opravdu nějak ví, co ne mě platí… Nikdy bych nepřiznala, že se bojím.
„Samozřejmě, že nebojím,“ odvětila jsem pyšně. „Pojďme tedy hrát,“ rozhodla jsem.
Byla to nejdelší hra ze všech. Vedla jsem si celkem dobře, i karty jsem dostala příhodné. Nejprve odpadl kudrnáč. Delší dobu se ještě držet blonďák, ale nakonec mu karty nestačily a zůstali jsme jen já, bratr a Marlan. Bratr se snažil, seč mu síly stačily, napadlo mě, že se možná tak snaží právě proto, že nechce, aby vyhrál Marlan… Ale nakonec i Pat musel hru vzdát. Posledními hráči jsme tedy byli Marlan a já. Chtěla jsem vyhrát. Když už hraji, tak jsem ráda první. Ale ve skrytu duše, i když jsem se toho trochu bála, mě začala nahlodávat myšlenka, že by mi třeba tentokrát nevadilo i prohrát. Někdy je prohra výhrou… Když vyhraju já, tak jste zítra celý den jen moje…, zněl mi v uších Marlanův výrok. A tak se nakonec stalo, že Marlan opravdu vyhrál. Možná za to mohlo víno, že jsem svůj strach potlačila a nakonec zvítězila zvědavost a touha zjistit, co má Marlan v plánu. Bratr nevypadal příliš nadšeně, ale jednou už souhlasil a nemohl teď něco namítat.
Ani jsem si v zápalu hry nevšimla, že už uběhlo tolik času a chýlí se čas ke spánku. Náhle jsem si uvědomila, že jsem po celém dni unavená a nedokázala jsem potlačit zívnutí. I když jsem se snažila, protože se mi ještě nechtělo jít. Vedla Marlana se mi sedělo příjemně a kdybych mohla, seděla bych tam do rána. Ale Pat si toho všiml a zvedl se k odchodu. Nezbývalo mi nic jiného, než se zvednout a jít s ním.
„Zítra po obědě vás očekávám u stájí,“ řekl mi na rozloučenou Marlan.
„Budu tam,“ odpověděla jsem pevným hlasem.
„Budu se těšit… Dobrou noc,“ usmál se na mě svýma modrýma očima.
Já taky… „Dobrou noc,“ odpověděla jsem a vydala se za bratrem, který už byl v půlce schodiště.
IV. kapitola
Dopoledne jsem div radostí nevyskočila z postele. Byl krásný den a venku už svítilo slunce ostošest. Oblékla jsem se a učesala a po chvíli uslyšela klepání na dveře mého pokoje. Když jsem je otevřela, stál za nimi můj bratr s tácem, na kterém byly dva obědy.
„Ospalec se nám už ráčil probudit?“ posmíval se mi. „Sedni si, dnes můžeme poobědvat na pokoji.“
Neměla jsem nic proti, tak jsem si sedla ke stolu a pustila se do jídla.
„Ehm, Leno…,“ oslovil mě bratr a bylo vidět, že mu něco leží na srdci.
„Copak?“ zajímalo jsem se.
„Nejsem si jistý, zda je vhodné, abys dnes šla ven s Marlanem. Sama…“ začal opatrně.
„Proč? Jednou jsem mu to už slíbila, tak by bylo hloupé to teď rušit.“
„Měl bych na tebe dávat pozor…,“ pokračoval ve svém váhavém rozpoložení.
„Bratře, asi sis toho nevšiml, ale já jsem tady ta starší, ne ty. A tys snad nikdy nebyl o samotě s děvčetem?“ nenechala jsem se odbýt.
„Právě, že byl…,“ vyprskl pobaveně.
„No tak vidíš.“
„No to vidím. A chce se mi tě pustit zas o něco méně,“ vysvětlil.
„Tak zaprvé, já nejsem ty a Marlan také není ty. Za druhé, já nejsem ani jako ty tvé kamarádky z kuchyně a kdoví odkud ještě. A za třetí, když to vezmeme kolem a kolem, nejsem tvůj vězeň. Myslela jsem, že tady na útěku jsme si rovnocennými partnery,“ dokončila jsem svou řeč.
„Jistě, to jsme. Promiň. Jen jsem měl trochu starost. U tebe je to jiné než u mě. Jsi holka… Ale Marlan se mi koneckonců zdá jako férový chlap,“ uznal nakonec Pat.
„To mě taky,“ usmála jsem na něj vděčně.
„Ale jestli mě zklame a nějak ti ublíží, tak si ho najdu a zabiju ho,“ pronesl temně.
„Nebuď tak dramatický,“ chtěla jsem ho zase trochu zklidnit, „ale díky, je to od tebe hezké. Ale nic se mi nestane, nemusíš se bát…“
„Leno, a hlavně dávej pozor, po okolí se můžou pohybovat otcovi vojáci. Určitě už nás hledají…. „
„Neboj, budu jako neviditelná,“ ujistila jsem ho.
Po obědě odešel bratr vyhledat Marlanovy společníky, kteří mu včera nabízeli společnou vyjížďku, při které by si mohli i zalovit. Vykoukla jsem nenápadně z okna, které bylo těsně nad stájí a zahlédla Marlana, který tam už čekal. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou už mne ale trochu začínal naplňovat pocit nejistoty. Nebála jsem se Marlana. Vzbuzoval ve mně, stejně jako v mém bratrovi, důvěru. Ale trochu jsem se bála toho, co se bude dít. Měla jsem obavy z toho, že si nebudeme mít co říct… Nebo že ze mě vyletí něco hloupého. Nebo že rovnou usoudí, že jsem hloupá já. Hloupá, malá holka… Pat měl pravdu, nikdy jsem nebyla o samotě s cizím mužem. Ale Marlan přece už tak cizí není… Ještě jednou jsem si upravila vlasy a vzala s věšáku plášť. Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila sebemenší obavy a vyšla z pokoje.
„Už jsem si začínal myslet, že nakonec nepřijdete…,“ řekl mi Marlan, když jsem k němu přišla blíž.
„To bych vám přece neudělala. Vyhrál jste a já musím splnit svou část sázky,“ odvětila jsem.
„Takže jste tady jen z povinnosti?“ zeptal se s posmutnělým výrazem.
„Ne, tak jsem to nemyslela…,“ ujistila jsem ho rychle.
Marlan mi pomohl nasednout na koně a vyjeli jsme směrem k lesu.
„Tak co jste si to přála dělat?“ usmál se na mě Marlan.
„Dnešní plán je přece jen a jen na vás.“
„Tady zabočíme,“ pokynul rukou napravo. „Když jsme přijížděli do vesnice, všiml jsem si, že právě tady rostou maliny. Máte štěstí,“ mrkl na mě.
A opravdu. Po chvíli jsme přijeli k místu, kde rostl zástup keřů divokých malin. Marlan seskočil z koně a pomohl mi také sesednout. Pak šel ke keřům a natrhal si do dlaně hrst malin.
„Zavřete oči,“ pobídl mě a já tak učinila. „A teď vyplázněte jazyk.“
„Neee, to neudělám. To je hloupé,“ bránila jsem se se zavřenýma očima.
„No, tak Leno, uvolněte se. Dobře, stačí, když trochu pootevřete pusu,“ navrhl.
„Dobře, to zvládnu,“ souhlasila jsem a mírně od sebe oddálila rty. Za chvíli už jsem ucítila sladkou chuť. Tak takhle chutnají maliny… Jsou ještě lepší, než jsem si představovala.
„Chutná?“ zeptal se Marlan.
„Ano, jsou výborné!“ přisvědčila jsem už s otevřenýma očima.
„To jsem rád. Je mi ctí, že jsem vás mohl podarovat první malinou ve vašem životě,“ dodal s pobaveným úsměvem. Zasmála jsem se a šla si sama natrhat. Nějakou chvíli jsme tam jen tak otrhávali maliny a bavili se o všem možné. O malinách, o koních, o Rovině… Jen otázkám na mé osobní záležitosti jsem se vyhýbala. O Marlanovi jsem se zatím dozvěděla jen to, že je z menšího rodu někde z Říčních krajin…
„Tak a teď ten strom,“ řekl mi z ničeho nic Marlan.
„Strom???“ nechápala jsem, kam tím míří.
„Chtěla jste si vylézt na strom, nepamatujete?“ vysvětlil mi.
„Jen jsem říkala, že jsem na něj nikdy nelezla, ne že po tom toužím,“ vymlouvala jsem se ze strachu, že se před ním ztrapním.
„Nemusíte se ničeho bát. Já vám budu dělat oporu, nebudete mít šanci si ublížit,“ přesvědčoval mě.
Oporu… zopakovala jsem si v hlavě.
„Slibuju, že vám nebudu koukat pod sukně,“ ujistil mě se smíchem. „Když už jste tak hezky začala s těmi malinami, je škoda nepokračovat ve zkoušení nových věcí…“
„Tak já to tedy zkusím. Ale varuji vás, občas mám nekoordinované pohyby a neručím za sebe.“
Odpověděl mi jen smíchem a přichystal mi oporu k lezení. Tak jsem tedy ne moc ochotně, ale pomalu vylezla na strom. A byl to skvělý pocit. Seděla jsem na větvi a shlížela na Marlana.
„Že je to skvělé?!“ křikl na mě.
„Je. Měl jste pravdu,“ přikývla jsem. „Ale teď mě napadá… Dolů to asi bude horší. V těch šatech… Co mám dělat?“ začala jsem panikařit.
„Skočte,“ navrhl Marlan jednoduchý plán.
„Skočit???“ šokovaně jsem po něm zopakovala.
„Nebojte, já vás chytnu. Vždyť jste lehká jako pírko,“ ujistil mě.
„No, tak já teda skáču,“ řekla jsem s obavou a opravdu tak učinila. A samozřejmě skočila tak, že mě Marlan sice zachytil, ale žuchli jsme oba dva na zem. Já naštěstí do měkkého… Marlan už měl dopad o něco tvrdší, ale tvářil se statečně.
„Já vás varovala…,“ pokrčila jsem omluvně rameny, když jsme vstali a oprášili se.
„To je v pořádku, nic se neděje,“ uklidňoval mě Marlan a vybuchl smíchy. Měl nakažlivý smích, takže za chvíli jsem se smála na celé kolo i já. Pak jsme nasedli na koně a jeli na další Marlanem vybrané místo.
Po hodině jsme přijeli k řece… A já už začala tušit, co tady asi pohledáváme.
„Zmiňovala jsem se, že neumím plavat?“ zeptala jsem se nervózně Marlana.
„Nebudu vás nutit plavat, nebojte se pořád,“ usmál se na mě. „Jen smočíte kotníček,“ mrkl na mě. „Řeka tady plyne poklidně, takže určitě nehrozí, že by vás strhl proud.“
„Hmmm,“ dostala jsem ze sebe nedůvěřivě. Nikdy jsem neplavala. Bylo to paradoxní, vzhledem k tomu, že moji rodina žila na ostrově, ale bylo tomu tak. Neměla jsem k vodě, mimo koupelnu, důvěru…
„Už jste zvládla vylézt na strom! Namočit kotník v řece proti tomu bude úplná hračka,“ přesvědčoval mě Marlan. A dařilo se mu to. Zula jsem si boty a vydala se k řece. Chvíli jsem na ni s nedůvěrou koukala a Marlan zatím přišel také k řece blíž. Nakonec jsem ale sebrala odvahu, chytla do rukou záhyby svých šatů, aby si je nenamočila, a opatrným krokem se vydala směr řeka. Byla to čistá, klidně plynoucí řeka, ve které se sem tam leskl obroušený kámen. Nebylo se čeho bát. Nezahlédla jsem ani náznak ryb nebo jiných potvor, které ve mně také vždy vzbuzovaly nedůvěru k vodě. Tak jsem natáhla pravou notu a ponořila ji. To by šlo…
„Vidíte, jak jste to krásně zvládla!“ radoval se Marlan. A já se rozhodla, že když už mám namočený jeden kotník, tak zvládnu to samé i s druhým a jala se ponořit i druhou nohu. Levá noha byla také ve vodě a já se odhodlala k tomu, že se ještě trochu projdu podél břehu. Přenesla jsem váhu na levou nohu, zvedla pravou k dalšímu kroku a uklouzla….
Uklouzla jsem po jednom z kamenů a hlasitě spadl do vody. Marlan ke mně rychle přiskočil a vytáhl mě, ale já už byla samozřejmě mokrá od hlavy až k patě.
„Leno, jste v pořádku?“ zjišťoval starostlivě Marlan na břehu.
„Jsem mokrá,“ upozornila jsem na viditelný fakt a cítila, že mým tělem se rozlévá chlad. I když bylo léto, řeka byla docela dost studená.
„Měla byste si to mokré oblečení sundat a obléct se do něčeho suchého,“ navrhl Marlan a všiml si, jak jsem zčervenala. „Já vám dám svůj plášť. A nemusíte se bát, nebudu se dívat, až se budete převlékat,“ mírně se na mě usmál.
Podal mi svůj plášť a já se svlékla z mokrého a studeného šatu. Přehodila jsem přes sebe plášť a pevně jej svázala páskem. Mezitím Marlan rozložil mé oblečení na louce a rozhodli jsme se, že tady chvíli počkáme, než uschne. Byl teplý den, tak snad to bude dlouho trvat, řekl mi.
Posadili jsme se do trávy ke koňům, koukali se na vodu a čekali.
„Jsem nemožná, neumím ani udělat dva kroky ve vodě…“ vynesla jsem nahlas fakt, který byl několik chvil jasný určitě i Marlanovi.
„Nejste…. Je to moje vina, neměl jsem vás k tomu přesvědčovat,“ přerušil mě zarmouceným hlasem Marlan.
„Vaše vina to není. Neumím prostě chodit. Náhodou jsem ráda, že jsem to vyzkoušela… Stejně jako lezení po stromě a maliny,“ usmála jsem se na něj. „Jen jsem měla teď trochu pocit, že jsem to zkazila svou nešikovností.“
„Nezkazila. Jste báječná… Rád jsem vás sem vzal,“ řekl mi s upřeným pohledem a já cítila, jak mé tváře začínají růžovět. Nevěděla jsem, co odpovědět…
„Vy jezdíte s vašimi druhy po turnajích?“ dostala jsem ze sebe nakonec hloupou otázku, na kterou jsem znala odpověď už od včerejška…
„Ano. Narodil jsem se jako třetí syn jednoho ze synů lorda z Růžovopanenského hradu. Navíc, ani můj otec není prvorozený, takže v podstatě nemám žádné velké nároky. Tak jsem se rozhodl, že budu se svými přáteli, kteří jsou také v podobných situacích, objíždět turnaje. Samozřejmě je mi jasné, že to nemohu činit donekonečna, ale vždy jsem toužil cestovat, poznávat nové krajiny a nové lidi,“ dodal s pohledem na mě.
„A baví vás to?“ přidala jsem další ze série ne moc inteligentních dotazů. Jistěže ho to baví, ty hloupá. Proč by si to jinak vybíral… vynadala jsem si v duchu.
Ale Marlan se zatvářil trochu rozpačitě: „Vlastně ani sám nevím… Myslel jsem si, že to bude jiné. Život na cestách není takový, jaký jsem si ho představoval. A občas mi chybí domov…“ řekl a já si při těch slovech vzpomněla na Arbor a jeho krásnou přírodu a taky na své rodiče… Sevřel se mi žaludek.
„A lidé… Ne vždy je příjemné se setkávat s cizími lidmi,“ pokračoval Marlan, „většinou jsem byl zklamán. Ale všechna ta zklamání mi vynahradilo setkání s vámi,“ dodal.
A mě to zase uvedlo do rozpaků. Cítila jsem se hloupě, že se červenám jako malá holka, ale neuměla jsem to zastavit. Při jeho slovech mě příjemně zašimralo v břiše, ale stejně jsem ze sebe opět nemohla dostat kloudnou odpověď.
„Jsi strašně zvláštní děvče, Leno. Připomínáš mi dívky z balad. Jen jsi na rozdíl od nich i zábavná,“ usmál se na mě a pohladil mě po tváři. „Líbí se mi, jak se červenáš…“
„Vážně? Mně to vždycky přišlo hloupé,“ namítla jsem.
„Na tobě není hloupého vůbec nic,“ odpověděl Marlan a vypadalo to, že to myslí naprosto vážně. Už jsem raději nic nenamítala a místo odpovědi mu stiskla ruku. Naklonil se ke mně a políbil mě….
Bylo to mnohem krásnější, než jsem si kdy představovala. Položila jsem mu hlavu na rameno a on mě pohladil po vlasech. Ani nevím, jak jsme tam dlouho seděli, ale slunce už začalo pomalu klesat po obloze, a mé oblečení se již zdálo suché.
Rozhodli jsme se, že bychom se měli už vydat zpátky, aby se o mě bratr nebál. Převlekla jsem se a vyjeli jsme zpět k vesnici.
V. kapitola
Když jsme přijížděli k hostinci, zahlédla jsem v dálce svého bratra a Marlanovy společníky, kteří právě vycházeli ze stájí. Chtěla jsem na bratra zamávat, když jsem si najednou všimla, že ze severu k hostinci míří vojáci v pláštích povědomých barev. Otcovi vojáci… I Pat si jich všiml a honem skočil zpátky do stáje, ale ještě předtím na mě udělal posunek, jakože si mám dávat pozor a vyhnout se jim. Než jsme dojeli k hostinci, vojáci už objeli hostinec a sesedli o pár domků dál. Marlan navrhl, že bychom si mohli ještě sednout na chvíli nad skleničkou kvasu a dát si večeři a já nervózně přijala. Bratr zmizel ze stáje neznámo kam, tak jsem se rozhodla, že nejbezpečnější bude být s Marlenem.
Sedla jsem si ke stolu a počkala na Marlana. Objednali jsme si a on mi povídal o turnajích, kterých se zatím účastnil. Poslouchala jsem ho ale jen na půl ucha, protože jsem byla napjatá z toho, co se stalo před chvílí. Můžou sem kdykoliv vejít…. A když mě tu uvidím, tak je se mnou amen… Naštěstí jsme seděli i stolu, ze kterého jsem měla dobrý výhled ven. A skutečně, po pár chvílích se před stájí objevili otcovi muži. Hostinská nám zrovna nesla večeři…
„Já bych raději povečeřela na pokoji, je tady strašně moc lidí a vydýchaný vzduch,“ obrátila jsem se naléhavě na Marlana.
Byl trochu zmatený, ale nic nenamítal: „Když si to přeješ. Můžeme si jídlo odnést do mého pokoje.“
Rychle jsem vyběhla po schodech a čekala až Marlan sebere všechny věci ze stolu a ukáže mi, který je jeho pokoj.
Měl trochu menší pokoj než já, ale byl také vcelku útulný.
„Leno, děje se něco? Zdáš se mi napjatá…,“ zeptal se mě starostlivě.
„Neděje. Všechno je v naprostém pořádku. Jen jsem trochu unavená, po celém dni,“ snažila jsem se to zamluvit, ale viděla jsem, že Marlana jsem asi nepřesvědčila.
„Dobře, nebudu to z tebe tahat. Ale kdyby se cokoliv dělo, věř mi, že nedovolím, aby se ti cokoliv stalo…“
Po večeři jsem se vydala k oknu a nenápadně se podívala ven. Otcovi muži právě odjížděli. Sami… Takže nenašli ani Pata. To je dobře…, oddechla jsem si v duchu.
„Asi bych už měla jít…“ řekla jsem mu tiše.
Posadil se ke stolu a vzhlédl ke mně zamyšleným pohledem, „nechoď ještě…“
„Včera i dnes jsem se výborně bavila. Jako nikdy. Ale bratr mě asi už bude hledat…“ odporovala jsem chabě. Chabě proto, že se mi vlastně ještě nechtělo. Ale asi nebylo právě vhodné být sama s cizím mužem takto večer.
„Ví, že jsi se mnou…,“ nevzdával to Marlan. Natáhl ruku a chytil tu moji. „Leno… Nechoď,“ přitáhl mě k sobě. „Prosím,“ udělal na mě psí oči a objal mě kolem pasu.
V duchu jsem si povzdechla. Nedokážu mu říct ne… A po předchozích starostech jsem se na chvíli cítila naprosto v bezpečí. Tak jsem místo odpovědi vzala do dlaní jeho obličej a políbila ho do vlasů…
Když jsem se probudila, venku už nebyla nejtemnější noc. Byl to přesně ten okamžik, když už není úplná noc, ale ještě není ani den. Okamžik, kdy se noc a den setkávají a předávají si vládu. Do východu slunce zbývá ještě pár hodin…
Co asi dělají rodiče?, napadlo mě v tu chvíli… Už asi budou ve Vysoké zahradě. Už se setkali s Tyrelly a ti si jistě všimli mé nepřítomnosti. Kdoví, jak jim to vysvětlili. Možná že už je naše výprava na cestě zpět… Určitě není, rychle jsem to zavrhla. Cesta byla při tak velkém obsazení náročné, zajisté nepojedou hned zpátky. Asi jsem udělala rodičům čáru přes rozpočet. V duchu jsem viděla otcův ustaraný výraz. Možná se mu díky mě udělalo pár nových vrásek na čele a kolem očí. Jen tak zrušit z ničeho nic svatbu, to se Tyrellům líbit nebude. Celá Rovina bude mít asi srandu z mých rodičů a z mého nastávajícího… Nepravděpodobnější je, že otec řekl, že jsme s bratrem na cestě, aby získal čas pro své vojska, která se nás vydala hledat. Stále asi pořád doufá, že se najdeme nebo dokonce vrátíme. Věří, že je pro nás snad víc rodina než svoboda. Ach, tatínku, proč mě jen stavíš před takovou volbu… Maminka určitě pláče. Možná se o nás i strachuje. To jsem nechtěla… Nechtěla jsem jim přivodit trápení.
Marlan vedle mě se otočil na druhý bok. Chvíli jsem poslouchala, jestli se náhodou nevzbudil. Ale odpovědí mi bylo jen pravidelné vydechování, které značilo, že nadále tvrdě spí. Vrátila jsem se ke svým myšlenkám. Asi to byl příliš šílený nápad, který se v okamžiku změnil v akci. Pořádně jsme si nepromysleli, co budeme dělat dál. Kam pojedeme, z čeho se najíme, oblečeme… Pat je dobrodruh, blázínek, ale často věci nedomyslí do důsledků. Rychle se nadchne, udělá to první, co mu přijde na mysl a pak z toho vznikají problémy. A já se tentokrát nechala strhnout. Většinou jsem všechno pečlivě promýšlela, zvažovala možnosti a až poté zvolila tu nejlepší. Ale byla jsem zoufalá a upnula jsem se k naději, kterou mi bratr dal. S pohledem na spícího Marlana jsem si uvědomila, že toho nelituji. I když to byl šílený nápad, zažila jsem dva krásné dny plné svobody. Ale možná už je na čase se vrátil do reality. Realita je taková, že Pat nemá plán, jak dál. Peníze nám časem dojdou a nikdo nebude chtít živit dvě zhýčkané panské děti. Nic neumíme, sami se neuživíme. Vlastně ani nemáme ponětí o životě mimo hrad, vždycky jsme všeho měli dostatek a o nich jsme nemuseli usilovat. A rodiče… Musí být strachy bez sebe, když jsou obě jejich děti neznámo kde. Vzpomínka na ně mi svírá srdce, uvědomila jsem si. Musím to napravit, rozhodla jsem se.
Potichu jsem se na posteli posadila a sledovala, zda to Marlana nevzbudilo. Opět se obrátil na pravý bok, ale stále spal jako dítě. Vypadá tak klidně… Nedalo mi to a pohladila jsem ho po tváři. Ach, Marlane, jak ráda bych zůstala… Ale není to možné. Vstala jsem a potichu se oblékla. Podívala jsem se na spícího Marlana. Asi bych ho měla probudit a vysvětlit mu to… Není fér, jen tak bez rozloučení zmizet. Ale kdyby se opravdu vzbudil, možná bych už neměla sílu odejít… Naklonila jsem se a políbila ho. Nadechla jsem se naposledy jeho vůně a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ale sebrala jsem všechnu sílu a vydala se ke dveřím. Sbohem, Marlane…
VI. kapitola
Průvod účastníků turnaje byl snad nekonečný. Vysoká zahrada byla bohatá a měla řadu vazalů. A každý se samozřejmě chtěl účastnit svatby dědice Vysoké zahrady a turnaje s ní spojeného. A tak jsem teď seděla na tribuně po boku svého manžela a přijímala gratulace a vítala osobně účastníky turnaje… Když jsme s Patem dorazili, bylo to přesně, jak jsem předpokládala. Tyrellové neměli vůbec ponětí o tom, že jsme utekli. Otec jim namluvil, že jsme na cestě, takže je náš pozdější příjezd nijak nezaskočil. Rodiče ale byli ještě mnohem víc zničenější, než jsem předpokládala. Nic neřekli, ale kruhy pod očima to prozradily za ně. Čekala jsem, že dostaneme hlasitou přednášku, ale matka nás jen oba pevně objala a otec si viditelně oddechl. „Rozhodla jsi se správně, Leno,“ řekl jen. Já si tím tak jistá nebyla, ovšem už bylo pozdě změnit názor. A tak jsem se dva dny nato vdala. Můj manžel nebyl tak vysoký a pohledný jako Marlan, ani neměl jeho kouzlo a mě při pohledu na něj nezaplavoval pocit štěstí, ale byl vcelku milý. Alespoň podle toho, co jsem zatím stihla zpozorovat. Je to trošku trumbera, ale s těmi já mám bohaté zkušenosti. Že, bratříčku… Když jsem tenkrát nad ránem zaklepala na Patův pokoj a on mi celý rozespalý otevřel, ani moc neprotestoval. Řekl, že chápe moje rozhodnutí. Že jsme to opravdu málo promysleli. A večer před svatbou ještě dodal, že si pohlídá, aby se ke mně můj manžel choval, jako k princezně. Dojalo mě to. A teď už se někde ve stanu připravuje na turnaj. Uklidnilo mě, když mi sdělil, že nakonec přesvědčil Marlanovy společníky, aby na turnaj nejezdili a oni ho ujistili, že se na chvíli vydají domů, do Říčních krajin.
„Ser Marlan Piper,“ přestavil sloužící dalšího z účastníků turnaje. Krve by se ve mně nedořezal…
„Ser Marlan nás přijel navštívit až z Růžovopanenského hradu, Olenno. Je to prý výborný rytíř a účastnil se spousty turnajů,“ sdělil mi můj muž. „Jsme rádi, že jste se rozhodl přijet,“ řekl směrem k Marlanovi.
A já jen tupě přikývla a sledovala, jak Marlan kráčí ke mně a pokleká, jak se slušelo. Marlan pomalu vzhlédl: „Moje paní. Z celého srdce vám gratuluji…“
„Děkuji, sere,“ hlesla jsem sotva slyšitelně. Můj muž se bavil s jeho společníkem a nevšiml si, že na sebe stále upřeně mlčky koukáme. Nejraději bych mu skočila kolem krku… Má tak smutný pohled…
„Vidím, sere Tyrelle, že mladý pán se nemůže od vaší ženy odtrhnout!“ zaskřehotal další z rytířů, který už stihl vzdát holt mému muži a čekal, až tak bude učit i mě. „Mladíku, nezdržujte. Lady Olenna je již vdaná žena,“ uchechtl se nevychovaně.
Marlan se vzpamatoval a pomalu se zvedl. Ještě jednou se nám uklonil, naposledy se na mě podíval tím svým modrým pohledem a odešel…
Epilog
A pak už jsem ho nikdy neviděla a ani o něm neslyšela. Turnaje se nakonec neúčastnil a zmizel i se svými společníky neznámo kam….
I když se to stalo před takovou spoustou let, když zavřu oči, vidím to před sebou, jako by to bylo včera. V těch pár vteřinách jsme si toho stihli spoustu říct i beze slov. Já jsem Marlanovi řekla, že mě to opravdu mrzí, že kdyby to jen trochu šlo, přála bych si jít jinou cestou, ale není to možné. Ale že na něj nikdy nezapomenu. Z Marlanova pohledu jsem vyčetla, že mě všude hledal, že ho to také nesmírně mrzí, ale že to chápe.
Nikdy jsem toho nelitovala, byly to nejkrásnější dva dny mého života. A má nejoblíbenější vzpomínka, kterou mi už nikdy, nikdo nevezme. Teď už jsem stará, moje kaštanové vlasy již dávno zbělaly a moje kdysi jemná pleť je pokryta vráskami. A moje kdysi roztomilá přímost a drzost se pro okolí změnila v jízlivost a ironii. Přesto tato vzpomínka někde hluboko ve mně stále uchovává kousek toho veselého a trochu vyplašeného děvčete, kterým jsem kdysi bývala. A to mi už nikdy nikdo nevezme.