Falešné jaro za Zdí
1. Vlčák
„Jaro začíná a vrány se slétají k mršinám pod sněhem.“ Malý podsaditý muž se strništěm se sýpavě zasmál svému vtipu.
Rodrik Strark velitel průzkumné výpravy z něj nespouštěl své ocelově modré oči a mlčel. Byl rád, že může sedět pod střechou u ohně. „Viděl jsi někoho z výpravy Edricka Marbranda nebo Vysokého Dala?“ Zopakoval pomalu otázku.
Divoký naproti němu se přestal smát a upil ze svého rohu vína. „Jseš moc vážnej Vlčáku,“ vyplivl to jméno. „Ano Marbranda jsem tu viděl, ale je to víc jak rok, pojedl tady, ale pak se vydal dál na sever. Blázen. Nejspíš zmrznul, pro vás jižany zima není.“ Znovu se napil vína.
Rodrik si nátáhl nohy blíž k ohni. „Jinak jsi už nikoho z nich neviděl?“
„Ne, myslíš si Vlčáku, že bych ti lhal?“ usmál se a ukázal tak tím své hnědé zuby. „Stejně koukám i kdyby bylo po nich, že máš nové vrány.“ Opřel se do svého křesla, jediného v celé budově a drze se usmál „Řekni mi jak to děláte? Na Zdi ženský nemáte a přece se vám každý rok narodí nový ptáčci?“ Sýpavě se zasmál vlastnímu vtipu.
Rodrik přejel pohledem svojí družinu a díval se jak na jeho poznámky reagují. Byli to noví rekruti, které loni přivedl Yoren na Černý hrad a tohle byla jejich první cesta za Zeď. Sice je poučil, že mají být klidní a snášet jeho jedovaté poznámky, ale jeden nikdy neví… Jizva, nejstarší z nich, malý podsaditý muž s řídnoucími vlasy upíral své modré oči na ruce a tvářil se, že tu není. Yan Stříbrorukáv byl z nich nejmladší, bylo mu teprve sedmnáct se procházel po místnosti a pošilhával po ženách uvnitř. Dorn Lucio Fowler byl zabalený v kožešinách u ohně, při zmínce o ptáčatech šlehl pohledem po Divokém, ale pak si jen otřel nos rukávem a tiše zakašlal.
„A co divocí máš nějaké novinky?“ přešel jeho poznámku.
„Jistě, Tormund se prý sešel se Styrem z Thennů a neřekl bych, že jen kvůli tomu, že se tomu bezuchému parchantovi narodil syn. “
„Víš proč?“
Muž se usmál. „Samozřejmě, snaží se spojit kmeny dohromady a vytvořit velkou amádu. Nemusíš se však bát Vlčáku, Divocí vás vrány sice nenávidí, ale stejně tak se nenávidí mezi sebou.“
Ozvalo se Fowlerovo tlumené zakašlání. Rodrik Stark vstal, „Děkuji za nové zprávy, zítra ráno odjedeme a nebudeme zneužívat tvé pohostinosti.“ Podíval se na nemocného dorna, „Kdyby tvoje ženy měli nějaké bylinky na kašel mého bratra byl bych ti vděčný.“
„Jistě, něco najdem, aby jste mohli zdravé odlétnout.“ Jeho pohled sklouzl k dýce u Starkova boku. „Máš pěkný nůž Vlčáku, takový by se mi hodil.“ Usmál se a ukázal své hnědé zuby.
Vyndal jí z pouzdra a podal mu jí. „Je tvá Krastere, je radost se s tebou potkat.“ řekl ledově.
2. Dívky
Jizva tenkým nožem vykošťoval králíka, ktrerého dostali od Krastera. Yan stojící vedle něho krájel mrkev, tuříny a cibuli na polévku. Oba stáli venku ve sněhu před Krasterovou pevností, ačkoli to byla spíš nízká stodola. Mladík si odhrnul loktem pramen svých dlouhých hnědých vlasů a podíval se po ženách krmící ovce v ohradě.
„Je to nespravedlivé.“
„Co přesně myslíš?“ řekl klidným hlasem muž vedle něho, byl starší mohlo mu být skoro padesát, byl podsaditý s řídnoucími vlasy, jeho tvář byla hladce oholená. Ani se nepodíval svýma modrýma očima na mladíka vedle a dál odřezával maso od kosti.
„Všechno tady.“ postěžoval si. „My dva připravujeme jídlo a víš proč?“
„Pouč mě.“ řekl klidně stojící vedle.
„Protože jsme obyčejní lidé, zatímco Stark a Fowler jsou šlechtici. Není to správné. Přitom říkali, když přijdeš na Zeď jsou si všichni bratři rovni. Kecy.“
Jizva si povzdechnul. „Tak to není, Fowler je nemocný tak to musíme udělat.“
„Hmm, je nemocný a náramně se mu to hodí, sedí si v teplíčku a Krasterovi ženy ho ošetřují, aby ho vzali Jiný.“
„O Jiných bys takhle neměl mluvit za Zdí.“ řekl vážně.
Stříbrorukáv se zarazil a chvíli tiše krájel mrkev. Zvednul oči a viděl dvě dívky jak si ho prohlížejí u ohrady. Sklopily pohled a usmály se, v duchu se usmál taky. Možná to tu bude ještě zajímavá noc. Byl pohledný, štíhlý s hnědými dlouhými vlasy, tenkými rty a smaragdovýma očima. Během svého života měl již pár dívek. Znovu se podíval po dívkách, nebyli moc hezké, ale mít Divokou… usmál se.
„Ani na to nemysli.“ řekl klidně Jizva, aniž by se na něj podíval. Králíka měl skoro vykoštěného. „Víš co nám říkal Stark.“
„Prosím tě nějsem hlupák.“ dokrájel mrkev. „Dojdu pro další dříví.“ Poplácal ho po zádech a rychlými kroky odešel k lesu.
Les byl hustý, bylo v něm šero a naprosté ticho. Stačí určitě jen vyčkat na správný okamžik a být s nějakou dívkou sám, říct pár milých slov, pár úsměvů, možná nějakou báseň, ty mají dívky rády. Vždycky to zabralo. Bude to sice nebezpečné tady, kdyby na to přišel velitel, nebo ještě hůř ten plesnivý Divoký. On se však nebezpečí nebojí, už když šel s Yorenem z Králova přístaviště, kde byl zavřený v celách. Černý bratr je hlídal, ale taky si rád přihnul, když došli k hostinci Na rozcestí začal pít a přestal být tak ostražitý, dokonce všem zaplatil pivo. To byla jeho chvíle vyzkoušet znovu své kouzlo. Pivo tam roznášela Máša, menší sice starší dívka s velkými prsy a červenými zuby od toho jak žvýkala kyselolist, ale možná to byla jeho poslední šance než dojde na Zeď, počkal až vyšla ven ke studni pro vodu a pak se vytratil za ní. Bylo to lehké, byla hloupá stačilo pár milých vět a už jí ve stodole rozšňěrovával blůzu.
Yan si povzdech, měl již plnou náruč dřeva a vracel se zpět, sníh mu křupal pod nohama. Vyrušil ho ženský smích, uviděl jí jak stojí u králíkárny. Byla drobná se zacuchanými hnědými vlasy. Vyrazil svým pružným krokem k ní a usmál se na ní. „Ahoj, jak se jmenuješ?“
Dívka sklopila oči a jen tiše zašeptala. „Ostružina.“
„Ostružina, hezké jméno.“ Bohové co je to za blbý jméno… usmál se na ní drze a pohledem přejel její tělo.
„Kde je Yan?“ uslyšel Starkův hlas. „Snad se ještě potkáme Ostružinko.“ usmál se na ní a rychle vyvrazil za Jizvou. Tu musím večer znova potkat a usmál se té myšlence.
3.Les
Skupina jezdců jela pomalu a bezhlasně Zapovězeným lesem, všude bylo šero a ticho až na praskání zmrzlého škraloupu sněhu pod kopyty koní. Jako poslední v řadě jel Jizva, byl zachumlaný do pláště, sice začínalo jaro, ale zde to nebylo poznat. Byl rád, že jsou všichni zticha, zvlášť Yan, od rána kdy vyjeli od Krastera s ním nepromluvil a dělal, že ho nevidí. Chápal to, věděl od začátku co má mladík v úmyslu provést, tak si lehl ke dveřím a hlídal ho. Na druhé straně by mu měl být vděčný, kdyby ho nechal a Divoký na to přišel usekl by mu ruku, nebo možná něco jiného…
Nepřirozené ticho nutilo starého muže být ostražitý, lesy znal, ale tento byl jiný. Dřív dělal štolbu u lorda Boltona v Hrůzově, až do doby než onemocněl jeho vnuk. Podávali mu bylinky a dávali obklady, ale nic nezabíralo. Rozhodl se zajít za mistrem svého pána, byl to nevrlý a netečný muž a řekl mu, že pokud mu nemá jak zaplatit tak nikam nepůjde. Zhoršující zdraví malého ho dohnalo k riskantnímu činu, když uvazoval koně lorda Roose, vzal mu z brašny pár stříbrných. Bohužel ho spatřila děvečka a udala ho, tři dny byl zavřený v celách a nevěděl co s ním bude. Nejhorší však bylo když ho předvedli. Klečel na zemi v železech a pán Hrůzova seděl v křesle před ním.
„Odejděte a nechte nás o samotě.“ řekl svým tichých hlasem strážným. Pak se zvedl a zadíval se na vězně svýma ledově světlýma očima. „Za krádež toho stříbra bych ti měl useknout ruku, ale řekni mi co s tebou mám udělat za zradu?“
Jizva vůbec nechápal o čem to mluví, zlato ukradl, ale zrada… „Můj pane, jsem vinen krádeží, ale nikdy jsem vás nezradil, věřte mi.“
Bolton se chvíli díval z okna, nebyl to velký ani silný muž, vlasy měl hnědé a začali mu ustupovat z čela, nakonec tiše promluvil. „Ty víš proč jsem tě posílal se zlatem k Plačícím vodám a kdo tam je?“
Teď mu to došlo, tam žila mlynářka s bartardem jeho pána. „Ano můj pane“ připustil.
„Pokojná země, klidní lidé.“ řekl sotva slyšitelně. „ale řekni mi jak toho dosáhnout, když budu muset říci dalšímu muži o svém tajemství.“ Otočil se na něj a zadíval svým chladným pohledem. „Koho vybrat a komu důvěřovat?“
Chvíli zvažoval a volil slova než promluvil. „Můj pane, mohl by mě zastoupit můj nejstarší syn, věděl, že jezdím do Plačících vod, ale nikdy nevěděl proč. Navíc v lesích se vyzná stejně dobře jako já.“ Zvedl pohled a čekal, z Roose Boltona šel vždycky strach.
„Možná máš pravdu, tak by to šlo.“ Došel ke stolu a nalil si svého kořeněného vína. „Sloužil si mi dobře, za krádež tě pošlu k Noční hlídce…“ upil vína. „a za tvojí hloupost, dostaneš sedm ran bičem a tvého syna pak přijmu do svých služeb místo tebe.“
„Děkuji můj lorde.“
„A jinak zdraví tvého vnuka se zlepšilo.“ Pak zavolal stráže, aby ho odvedli, ale to muž neslyšel, brečel radostí, že vnuk je zdravý a on bude žít.
„Zde se utáboříme.“ Zazněl hlas Starka, který ho vytrhl z úvah. „Za pár hodin bude tma. Jizvo, ty a Yan vyrazíte ulovit něco k snědku a já s Fowlerem seženeme nějaké dřevo k topení.“
„Jistě pane, ale jestli by to šlo, nemohl by jít Fowler se mnou, je to nejlepší střelec. Tedy pokud se cítí lépe?“
Dorn přikývl a zakašlal, slezl z koně a vzal si luk a toulec šípů a vyrazili do šedého lesa. Luciu Fowleru mohlo být tak dvacetpět let, byl vysoký s černými vlasy po ramena, s nosem jako hák a knírek s převyslými konci. Jizva ho měl rád, vzpomínal když ho Walton, jeden z důstojníků lorda Boltona přivedl v řetezech a se zakrvácenými zády k průvodu Yorenovo odvedenců na Královskou cestu několik dní za Zimohradem. Yoren si na Boltonovo adresu odplivl a uložil ho v horečce na jeden z povozů, nikdo z nových si ho nevšímal až na Lucia, když dojeli do nejbližší vesnice, za vlastní zlato koupil od bylinkářky mast na rány a pak se staral dokud Jizva nenabral dost sil. Starší muž mu byl za to vděčný, dokonce se z nich stali přátelé, jedné noci u Dlouhého jezera, se spolu dělili o měch vína a on mu vykládal o hvězdách na obloze a o tom jak je doma na jihu po večerech pozoroval z věže svého strýce.
„Proč ty ses rozhodl jít sem?“zeptal se ho Jizva.
Dorn se zadíval na oblohu a pomalu upil kyselého vína. „Už tam nebylo nic proč bych měl zůstat.“ řekl hlasem plným smutku a Jizva se ho na to nikdy dál už nezeptal.
4. Pstruh
„Díky Jizvo.“ Ser Rodrik si vzal kus nad ohněm pečeného pstruha, kterého nějakým zázrakem lovec a dorn chytili. Prsty obíral horké bílé maso a své dlouhé nohy měl natažené k ohni, Byla jasná chladná noc. Jemu to, ale nevadilo, byl rád, že je v divočině, daleko od celého světa a jeho běhu. Což byl i důvod proč ho sem velitel poslal, aby ho držel co nejdál od zpráv z království.
Stříbrorukáv si olízl prsty od masnoty a hřbetem ruky si odhrnul pramen svých vlasů. „Za co jsi tu vlastně ty Jizvo?“
Starší muž pomalu otáčel druhou rybkou nad ohněm a díval se do plamenů. „Ukradl jsem zlato lordu Boltonovi.“
„Aha, no a ty veliteli, proč ty jseš u Noční hlídky?“
Rodrika otázka trochu zaskočila. „Starkové posílají celé věky své syny na Zeď.“ To byla pravda, potom co se jeho bratrovi Rickardovi narodil druhý syn, opustil Zimohrad a přidal se k Černým.
„To já jsem se sem dostal, protože jsem byl zavřený v celách v Královo přístavišti.“ řekl mladík a začal vysvětlovat. Vlčákovi bylo jasné, že Stříbrorukáva nezajímají jejich osudy, ale že chce mluvit o sobě. „Byl jsem totiž jedím z Bratrstva z Královolesa, kde jsem dělal zvěda pro Simona Toyena…“
Velitel se rozhlídl po zbylích mužích, Fowler byl zabalený do svého pláště a občas tiše zakašlal, druhý seveřen obracel rybu a tvářil se, že tu není. Ani jeden mladíka neposlouchal a jemu to zřejmě nevadilo, potřeboval prostě jen mluvit. Stark si říkal jak se jejich cesta na Zeď lišila od jeho. Oni putovali přes celé království po zaprášených cestách a někteří se železy na rukou. On sám na Černý hrad přijel na krásném koni a doprovázen dvěma zbrojnoši pod korouhví se zlovlkem.
„…věděli jsme, že blízko Mlynářské Lhoty má tábor Arthur Dayne a jeho armáda, ale potřebovali jsme vědět kde přesně, tak mě vyslali…“
Kolik let už vlastně jsem u hlídky? Určitě přes patnáct let, vzpomínal. Rickardovi se tehdy narodil druhý syn Eddard. Teď je pánem Zimohradu on, když otce i jeho bratra Brandona zavraždil Šílený král. Stark sevřel ve hněvu pěst.
„Lannister, Jaime Lannister.“ řekl tiše Lucio a zakašlal.
„Eh… cože?“ zarazil se mladík.
„Ten zlatý panoš co tě zajal je mladý Lannister, syn bývalého pobočníka.“
„Aha, no a prostě potom mě zavedli spoutaného do stanu, kde seděl samotný Arthur Dayne a další dva z bílých plášťů…“
Bratr a synovec tak bezohledně zabití, přestal zase poslouchat. Lyanna unesená Rhaegarem neznámo kam a Ned putující s armádou seveřenů na jich do války. NE, ne proto je tady, aby na to nemyslel, je jedním z Noční hlídky a ti se o záležitosti království nestarají.
„… ten s přilbou s netopýřími křídly chtěl aby mě popravili pro výstrahu, ale naštěstí se mi zastal ten třetí modrooký z Královské gardy a Arthur Dayne s tím souhlasil, aby mě zavřeli a poslali k Noční hlídce…“
Jenomže jak na to nemyslet? Je to přece pořád moje rodina, moje krev. Co když seveřany Aerys porazí a Eddarda zabije, kdo ještě zůstane ze Starků? A co bude se Zimohradem?
„… v táborovém žaláři nás bylo víc odsouzených a ne všichni měli štěstí jako já, pár jich pověsili. Jako například…“
„Lucio vem si rybu.“ Jizva se natáhl a podal mu kus opečeného a kouřícího masa.
Mladý šlechtic začal pomalu jíst, byl bledý a čelo se mu potilo od horečky. „Díky.“ ochutnal kus. „Je moc dobrá, možná ještě lepší než pstruh co jsme měli s Yorenem v Řekotočí.“
Jizva se zasmál. „Jen neříkej, že Tullyové něměli dobrou rybu, když jí mají sami ve znaku.“
Vlastně na tu Tullyů holku úplně zapoměl. Jak se jen jmenovala… To je jedno, měla si vzít Brandona, ale provdat se už nestačila. Catelyn, tak se jmenuje. Podle zvyku by si měla vzít Neda, ale v této době je všechno nejisté.
5. Pomsta
Po Yanovo pravici se ozvalo Fowlerovo zakašlaní. Bohové, pomyslil si a s tímhle mám jít na průzkum, vždyť by to jeho chrchlání museli Divocí slyšet na lígy daleko. Stejně pochybuji, že by nás v téhle mlze dokázali najít i kdyby stáli vedle nás. Ten den padla mlha hustá tak, že nebylo vidět na krok, stromy spatřili teprve pár metrů před sebou. Stark rozhodl, že zůstanou kde jsou, neboť putovat by bylo krajně nebezpečné, když nevidí na cestu. Vyslal na předběžné obhlídnutí Stříbrorukáva a Lucia.
Oba šli tiše a dávali pozor kam šlapou. Yan byl rád, hlavu měl plnou včerejšího snu o Rosie, ještě teď, když si vzpoměl, cítil jak mu tuhne přirození. Rosie byla jeho první dívka, byla od nich ze vsi, kterou opustil a přidal se k Bratrstvu. Vyhnul se mohutnému stromu se spletí kořenů a v hlavě si jí snažil vybavit, její dlouhé světlé vlasy vonící loukou. Sladké rty, kterými ho líbala, její drobná prsa která hladil… Dostal nápad.
„Stejně nic neuvidíme v téhle mlze.“
Dorn si odkašlal. „Asi ne, ale dostali jsme rozkaz porozhlédnout se.“
„Máš pravdu,“ usmál se „ale jestli to tady chceme prozkoumat, bude lepší když se rozdělíme. Já půjdu kus dál v pravo.“ Otočil se a vyrazil do mlhy, aniž čekal na odpověď.
„Yane, měli jsme se držet spolu.“ Slyšel ještě mladého šlechtice.
Stříbrorukáv se usmál. Rychle šel, stromy se před ním vynořovaly z mlhy a on se jim vyhýbal. Terén se před ním začal zvedat a on stoupal do kopce, po chvíli narazil na skupinku kamenů, opřel se zády o jeden a zavřel oči.
Ve své mysli byl zpátky ve vsi, držel Rosie za ruku a říkal jí, že odchází, aby se přidal k Bratrstvu. Vzpomínal jak ho prosila, aby nechodil, jak na něj upírala své něžné modré oči. Nakonec ho vzala do kaple kde se pomodlili k Sedmi, aby ho ochraňovali.
Otevřel oči, moc mi nepomohli, ale ten den ano. Rukou si rozvázal kalhoty a zajel do nich. Vzpomínal, jak se s ní pomiloval přímo v kaply u sochy Válečníka, na její sladké pootevřené rty, které líbal. Usmál se, nebo co ta vdova po sedlákovi z Prasečích dvorů. V myšlenkách se s ní miloval znova. Posadil jí na stůl a vzal si jí, v uších mu zněly její výkřiky, byla vždy hrozně hlasitá a on se od ní vracel se zády plnými krvavých škrábanců.
Hlasitě se zasmál, ano na ní by neměl zapomenout na svou úplně poslední. Bohové jak sladké to bylo, tedy ani ne ona sama, ale ta chuť pomsty. Jako zajatce ho odváděli do Královo přístaviště, oddílu velel panoš s ovázanou hlavou, Merret Frey. Byl to podrážděný, brutální mladík a v Yanovi zůstalo pořád dost odhodlání a hrdosti. Frey ve svých jezdeckých botách se postaral, aby to z něj dostal. Nenáviděl ho. Osud mu však přichystal pohár odplaty za rány a zlámaná žebra. S Yorenem cestou na Zeď museli přejít přes Dvojčata. Slušné chování mu vysloužilo, že se mohl pohybovat volně po hradu. Tak se mu povedlo svést Symondu Frey, sestru Merreta. Musel se tomu smát, zavřel oči a vracel se k ní. Cítil jak mu kalhoty kloužou níž ke kolenům. V mysli viděl, jak na něm sedí ve své péřové posteli, viděl její houpající se prsa před sebou…
„Už budeš chlapče.“ Zazněl drsný ženský hlas, který ho vytrhl ze snění.
Otevřel oči a všiml se Divoké stojící kus od něj, vůbec jí neslyšel přicházet. Byl zaskočený, cítil se trapně a nevěděl co dělat. Divoká na rozdíl od něj ano, udělala rychlý krok k němu. Přitisla se, viděl její špinavé hnědé vlasy, její křivé zuby, cítil její dech. Cítil také novou horkou bolest v břiše která jím projela. Chtěl jí zabít, ale svůj meč měl u opasku, jež mu sklouzl i s kalhoty. Měl by zavolat o pomoc, ale cítil že nemůže, kolena se mu podlomila a on jako by zdálky vnímal jak se mu zavírají oči.
6. Probuzení
Muž Noční hlídky se neslyšně pohyboval ve stínu stromů. Z nebe se sypaly velké sněhové vločky a usazovaly se na jeho černém plášti. Před ním se zvedal malý vršek a on věděl proč tam jde i co tam objeví, touto cestou již jednou šel. Sníh mu křupal pod nohama, Jizva vzhlédl a díval se jak z jasné modré oblohy padají nadýchané vločky. Byla to krása, usmál se když mu ulpěly na řasách. On, ale musí do kopce, vyrazil dál a od úst mu šel obláček páry. Vyšel nahoru a rozhlédl se, všude byl jen čistý sníh a stromy. Odtud ho, ale neuvidí uvědomil si a vyrazil ke skupince kamenů. Obešel je a za nimi ho spatřil, mladík tam ležel na zemi, jeho pleť byla bílá, ale ne sníh pod ním, ten byl zbarvený do ruda krví. Yan měl do široka otevřené oči, kalhoty měl stažené ke kolenům a jeho úd čněl k obloze. V břiše měl díru od kopí. Jizva se musel od toho výjevu otočit, ušel pár kroků stranou a chtělo se mu brečet. Sedl si na kámen a díval se do lesa před sebou. Pozoroval jak se po obloze k němu rychle blíží šedá mračna. Najednou se všiml tenkého pramínku kouře stoupajícího z lesa pod ním. Ten tu přece nemá být, naposledy tu nic takového nebylo. Zvedl se a vyrazil z kopce k hustému lesu a kouři.
Les zde byl jiný, stromy rostly na těsno u sebe a sněhu bylo po kolena, ale on si jím razil cestu dál. Z namáhavého postupu byl zadýchaný a cítil jak mu stydne pot za krkem. Stomy se před ním rozestoupily a on spatřil dřevěnou chaloupku před sebou, z komínu stoupal dým a cítil vůni vařené zeleniny a masa. Cítil se nesvůj, měl strach, ale přece na té vůni bylo něco známého, co ho lákalo k sobě. Podíval se k boku kde měl v pochvě meč a opatrně vyrazil ke dveřím, minul rozbitý plot a došel k nim. Ruku na ně zlehka položil a zatlačil, jak se otevíraly spatřil místnost i kyprou starší ženu u plotny. Otočila se a rozeběhla k němu.
„Bohové, to není možné“ vydechl a objal jí. Jeho manželka se k němu přitiska svýma velkýma prsama, držela ho kolem pasu a líbala ho na tvář.
„Tak hrozně si mi chyběl.“ Hladila ho po tváři a líbala na ně.
Jizva ničemu nerozuměl. „Jak je to možné? Co tady děláš?“
Políbila ho na rty. „Věděla jsem, že se mi vrátíš.“ usmála se a utřela si slzy z tváře. „Posaď se, dojdu pro Jora. Bude tě chtít vidět.“
Chtěl jí chytit za ruku, aby zůstala, ale ona se mu vysmekla a vyběhla ven. Jizva seděl a čekal až se jeho žena vrátí se synem. Něvěděl jak dlouho čeká, ale oheň v peci pomalu dohasínal a venku se začala snášet tma. Dveře za ním se prudce otevřely a dovnitř vlétl sníh, mezi nimy stál Roose Bolton a upíral na něj své šedé oči. Jeho hlas byl tichý, že ho ani neslyšel, napínal sluch, aby porozuměl až nakonec slova poznal. „Už jdou.“ To ale nebyl hlas jeho pána, ale velitele Starka.
Otevřel oči, nad ním se nakláněl ser Rodrik. „Vstávej už jsou tady.“ Zbylá družinka se nacházela na vršku kopce porostého starými borovicemi. Jizva usnul opřen o kmen jedné z nich. Rozhlédl se, Lucio si zakládal šíp, bylo vidět, že mu není dobře, pod očima měl černé kruhy. Velitel popošel pár kroků kupředu s mečem v ruce. Od doby co našli mrtvého Yana věděli, že k tomu dojde, kdy na ně Divocí zaútočí, byla jen otázka času.
Dorn vystřelil a rychle natáhl další šíp, bylo slyšet vyjeknutí a svalení těla. Starý muž byl nervózní, držel pevně meč a čekal, ve tmě však nikoho neviděl. Najednou zaslechl kroky zprava a spatřil muže jak se řítí s kyjem proti veliteli. Pak už je viděl všude, bylo jich určitě sedm, slyšel jak drnkla tětiva a pak jen dávivé chroptění. Pár metrů před ním se vynořil muž. Jizva nikdy nikoho nezabil, ale teď neměl na výběr. Nepřítel se přibližoval, viděl jeho zarostlou tvář a tak tvrdě ťal, ostří projelo vrstvou kožešin a masa, cítil jak přesekl klíční kost a jak meč skřípe o žebra. Rychle ho vytáhl, Divoký klesal a z úst mu tekla krev. Další se objevil zezadu, otočil se a mečem odrazil úder. Rána byla tvrdá a donutila ho ke kroku zpět, cítil jak ho brní ruka. Sám máchl mečem, ale protivník uskočil. Jeho tvář byla plná dolíků od neštovic a nenávisti, znovu po průzkumníkovi sekl, ale ten úder vykryl. Divoký přitlačil svůj meč na jeho a udělal krok blíž. Jejich těla se dotýkala, cítil kyselý dech muže. Zatlačil a odstrčil ho, ten zavrávoral což byl okamžik jenž stačil. Seveřan vrazil svou čepel do jeho břicha, rychle jí vytáhl ven a muž se sesul k zemi. Rychle se rozhlédl, Stark bojoval se dvěma Divokými a Fowler s jednou kopinicí.
Udělal pár rychlých kroků a zaútočil na jednoho ze dvou mužů dorážejících na velitele. Muž, spíš chlapec jeho útok čekal, rychle uskočil, v ruce neměl ani meč, byla to vlastnoručně vyrobená zbraň, na klacku přidělaný naostřený roh jelena. Mladík se jím prudce ohnal, tak že jeho výpad jen tak tak vykryl. Byl neuvěřitelně rychlý, sekl znovu a starý muž odklonil jeho výpad, ale hrot protrhl látku jeho kabátu. Divoký se usmál. „Dnes zemřeš stará vráno.“ Vrhl se na něj, Jizva ustupoval a odrážel jeho výpady, cítil narazy ve svých pažích a pot stékající mu po zádech. Vzduch proťal výkřik Lucia Fowlera, Divoká vytahovala kopí z jeho břicha a on klesal opřen o kmen stromu. Bohové. Nemohl nic dělat, najednou se mihl černý stín a jeho velitel se na ní vrhl.
Ostrá bolest mu projela tělem, jeho protivník využil šance a špičatý roh zasáhl jeho rameno. Mladík máchl znova, odrazil sice jeho výpad, ale ztratil rovnováhu a spadl do sněhu. Divoký se napřáhl nad ním, Jizva držel v ruce meč, ale nemohl ho v této poloze zabít. Mávnul jím a sekl chlapce přes nohu, čepel zasáhla koleno a útočník se svalil na zem. Rychle se odkulil od zraněného, ten se držel za koleno a sténal bolestí. Podíval se na sera Rodrika, ten již zasouval meč do pochvy a skláněl se nad jižanem.
Jizva vyrazil k nim, nechal za sebou chlapce křičícího bolestí. Klekl si vedle velitele. „Jak je na tom?“
Ten jen pokrčil rameny, rána zasáhla bok, a silně krvácela. „Zavážu mu to a budem jen doufat. Sežeň nějaký klacek, aby se do něj mohl zakousnout až mu to budu obvazovat.“
Rozhlédl se kolem, jeho pohled upoutala hlava kopinice, která na něj zírala několik metrů od svého těla. Sebral větev a dal jí bledému a potícímu se dornovi do úst. „Bude to dobré.“ Snažil se znít přesvědčivě.
Velitel trhal látku na pruhy, aby jimi mohl obvázat zranění. Podíval se na staršího bratra. „Skonči to s tím Divokým, zajatce nepotřebujem.“
Zvedl se a šel splnit úkol, krev na jeho meči už tuhla. Mladík ležel ve sněhu, snažil se zastavit krvácející koleno. Podíval se vyděšeně na něho, a zvedl ruce. „Prosím ne, nezabíjej mě.“
Jizvy ho bylo líto, byl to teprve chlapec, ale pak si vzpoměl na Stříbrorukáva. Na jeho tělo ležící v rudém sněhu. Podíval se dolů na chlapce, alespoň nezemřeš se staženýma kalhotama,… a bodl.
7. Na cestě
Sledoval koňská kopyta nořící se do rozbahněné země, celý den pršelo, voda mu stékala po splihlých černý vlasech na tvář. Lucio byl promočený a promrzlý, bylo mu špatně a měl horečku. Možná, již brzy zemřu, uvažoval. Cesta na koňském hřbetu byla utrpením, s každým pohybem cítil jak mu projíždí bolest v boku. Sotva se držel v sedle, už ani neseděl, tváří se opíral o krk koně a oči upíral do rozbředlé země. Byla mu hrozná zima a chtělo se mu spát, věděl že nemůže jinak by spadl, ale udržet víčka bylo nad jeho síly.
„Zatracené počasí.“ řekl Yoren a odplivl si.
Mladý šlechtic se rozhlédl, zdálo se mu, že je zpět v Řekotočí. Byl na nádvoří hradu a obloha nad nimi byla šedivá a pršelo. Vlastně pršelo nepřetržitě již několik dní od doby co opustili hrad lorda Pipera. S Yorenem stáli v čele jejich ubohého průvodu, otočil se za sebe, viděl asi dvacet promoklých odvedenců, byli zmrzlí s nohama od bláta.
„Vítejte v Řekotočí“ řekl vyzáblý muž se světlými řídkými vlasy, oděn byl do barev Tullyů.
„Omlouváme se za zpoždění, ale v tomto počasí byly cesty rozblácené a několikrát jsme se museli vyhnout rozvodněnému Červenému bodci.“
„Jistě,“ muž se rozhlédl po mokrých a zamračených mužích. „Jsem Utherydes Wayn, majordomus, pro tvé muže jsme připravili horkou polévku, dušené maso a rozdělali ohně, aby se mohli ohřát.“
„Děkuji.“ usmál se muž Noční hlídky. „Teplé jídlo a ohěň by byli vítáni.“
„Tebe pak zve ser Brynden Tully k večeři.“
„Děkuji, pokud by to bylo možné vzal bych sebou sera Lucia Fowlera.“
Tak se dorn octl u jednoho stolu s legendárním serem Bryndenem, hrdinou bitvy na Kamenoschodech. V místnosti bylo šero a déšť bubnoval do oken, v čele stolu seděl ser Brynden, po jeho levici seděli čtyři děti, dvě dívky a dva chlapci. Yoren byl posazen po pravici, Fowler měl místo vedle něj a sera Wayna. Jidlo bylo výtečné. Hustá polévka ve chlebové kůrce, pečený pstruh, ovocný koláč a lahodné červené víno.
„Myslel jsem, že zde bude tvůj bratr lord Hoster, psal mi do Králova přístaviště, že zde má pro Nočí hlídku nějaké muže.“
„Bohužel můj bratr musel odjet do Kamenného plotu na pohřeb starého lorda Brackena, nicméně muže pro tebe máme.“
„Ano,“ přikývl ser Wayn. „Dva pytláky, sirotka, zloděje a starého strážného lorda Blackwooda.“
„Děkuji.“ přikývl Yoren a dál se věnoval svému poháru s vínem.
Děti odvedl po jídle majordomus do jejich komnat a u stolu zůstali pouze oni tři. Yoren byl přátelský chlapík, ale zřejmně se necítil dobře před urozeným pánem. Lucio se osmělil, „Sere Bryndene, je mi ctí se s tebou setkat, slyšel jsem o tobě mnoho chváli při bitvě na Kamených schodech.“
Ser Tully vypadal jako tvrdý muž který toho mnoho nenamluví, nakonec se přesto rozhovořil a vyprávěl jak se vylodili a bojovali proti povstalcům, jak se prosekal z obklíčení i jak zabil Maquella zvaného Rudý orel. „Byl to žoldák Volantisu a miloval násilí. Bojoval se sekerou a měl takový trik, prosekl s ní hrudník a dokuď protivník žil rukama mu vyndal jeho plíce a položil na jeho hruď. Muž potom vypadal jako by měl na prsou nějakého krvavého ptáka.“
* * *
„Nenechám ho tady!“ Dorn ležel pod přikrývkou a usínal opřen o kmen stromu. Slyšel Jizvu jak se o kus dál hádá s velitelem.
„Stejně zemře, akorát nás zdržuje.“
„Je to můj bratr v přísaze a já ho tady nenechám.“
„Podívej se, sám jsi zraněný a potřebuješ tu ruku ošetřit.“ Chvíli bylo ticho, slyšel jak si Vlčák povzdechl. „Měl bych vás tady nechat oba.“
„Tak to udělej, veliteli.“ Jizva to slovo přecedil přes zuby.
Bylo ticho, Fowler cítil jak mu padají únavou víčka. „Jak ho chceš dostat na Černý hrad? Na koni se sám neudrží.“
„Mohli by jsme vyrobit nosítka, položit ho na ně a kůň by je táhl.“
„Kdo je podle tebe vyrobí, ty s tvou rukou asi těžko?“ Bylo dál ticho a on usínal. Uslyšel sekeru jak seká dřevo, nebo to možná bylo vrzání ráhen. Podíval se nahoru nad sebe, viděl stěžně a plachty. Lucio stál na palubě Daleké hvězdy, která ho přivezla do Královo přistaviště. Opřel se o zábradlí a díval se na Aegonův kopec a Rudou baštu na něm. Loď zakotvila u mola a Lucio Fowler vystoupil, ve vzduchu cítil vůni potu lidských těl, rozkladu, koření, pečeného chleba a hoven. Na nábřeží na něj čekal muž z Noční hlídky, byl schrbený s černými vlasy a vousem, jeho oděv byl vybledlý a zaprášený. Podali si ruce a seznámili se, šlechtic se cítil v té chvíli špatně, sám byl oděn do čistého koženého kabátce a stříbrného pláště. „Děkuji Yorene, jsem rád že jsi na mě počkal.“
Ten se usmál a odplivl. „Jistě a až uvidíš Černý hrad budeš ještě radši.“
„Kolik nás vedeš ke Zdi?“
„Asi patnáct, žebráky, sirotky, mrzáka, zajatce z Bratrstva, zloděje, hospodského rváče, vraha a tebe Lucio.“ Usmál se.
„Lucio.“ Otevřel oči, klečel u něj Jizval, ruku měl uvázanou kolem krku. „Cítíš se líp?“
„Ano, díky Arthore.“ zalhal.
„Jseš jediný kdo mi tak říká.“
„Jmenuješ se přeci tak.“ usmál se chabě. „Mohl bych tě o něco požádat?“ Rukou zajel do kapsy svého kabátu a vyndal malou dřevěnou krabičku. Podal jí starému seveřanovi. „Kdybych umřel, pošli jí prosím do Boží milosti.“
* * *
Ležel na nosítkách vyrobených ze smrkových větví, které táhl kůň před ním. Měl hroznou žízeň, hrdlo vyschlé a popraskané rty, svým skelným pohledem sledoval oblohu a vrcholky stromů. Zavřel oči a snažil se spát.
„Lucio.“ uslyšel rozesmátý dívčí hlas. Otevřel oči, ale nad sebou již neviděl stromy, ale suchou vysokou trávu a černovlasou dívku sklánějící se k němu.
„Miluju tě.“ Sklonila se k němu, políbila ho na ucho a zašeptala znovu. „Miluju tě.“
Muž jí otočil na záda do horkého písku a začal líbat, prsty hladil její hebké boky. „Já tebe taky Delonno, ale jak dlouho budu ještě moc?“ Jeho tvář zvážněla.
Pohladila ho svými dlouhými něžnými prsty po tváři. „Dnes na to nemysli miláčku.“ Přitáhla si ho k sobě a začala líbat.
Hladil jí ve vlasech. „Víš, že tě budu vždy milovat.“
„Ano.“ usmála se. „Já tebe taky.“ Bylo jí sedmnáct let, tělo měla štíhlé s drobnými ňadry, vlasy uhlově černé a rozpuštěné.
Sedl si vedle ní a zvážněl, vždycky byl moc vážný. „Máme tak málo času, už jen posledních několik týdnů…“
Přitiskla se k jeho zádům a políbila ho na krk. „Víme to oba, tak o tom nemluv, prosím. Dnes ne.“
Otočil se k ní a políbil jí, oba klesli do teplého písku a suché trávy a pak se milovali.
* * *
Lucio Fowler otevřel oči a rozhlédl se, ležel na posteli v místnosti s hořícím krbem. Další sen, nic víc, pomyslil si, ale kde to je? To si nemohl vzpomenout. Otočil se k praskajícím plamenům. Bokem mu projela ostrá bolest a on sykl. V křesle v rohu se pohnula postava, které si dosud nevšiml. „Lucio, bohové, žiješ. Bál jsem se, že se nikdy neprobereš.“
„Arthore.“ Starý muž vypadal jinak. Pohubl, ztratil určitě dva kameny na váze, v obličeji byl bledý a oči měl hluboko zapadlé. Jeho levá ruka… „Bohové, tvá ruka. Co se ti stalo?“ Teprve teď si všiml, že jeho levačka chybí úplně.
Jizva si povzdechl. „Do rány se dostala sněť, když jsme dorazili na Černý hrad mistr Aemon mi jí musel uříznout.“
„Je mi to hrozně líto.“ řekl a cítil se špatně, sklopil pohled a nevěděl co příteli říct.
„Možná mi to zachránilo život,“ mladší muž nechápal. „ Za Zeď už nepojedu, budu u majordomů pod Bowenem Marshem.“ Jizva zalovil zdravou rukou v kapse a podal mu leštěnou dřevěnou krabičku. „Vracím tě jí, je tvá.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou dorn, nech jí u sebe. „Příště už se mnou nepojedeš, takže nemusím mít tolik štěstí, abych se vrátil.“
Jizva zastrčil krabičku zpátky do kapsy. Oba muži byli vážní a ztichlí, žádný nevěděl co v té chvíli říci.