Tanec s draky – Bran I

Už jsme tam?

Bran ta slova nikdy nevyřkl nahlas, ale často je měl na rtech, zatímco se jeho ošuntělá společnost trmácela háji prastarých dubů a k nebi čnících šedozelených strážostromů, kolem ponurých, jako vojáci vzpřímených borovic a holých hnědých kaštanů. Jsme aspoň blízko? říkával si chlapec, zatímco Hodor šplhal do kamenitého svahu nebo sestupoval do nějaké temné rokle, kde mu praskaly pod nohama vrstvy špinavého sněhu. Jak je to ještě daleko? tázal se v duchu, když obrovský los s cákáním probíhal přes napůl zmrzlý proud a rozstřikoval vodu do všech strach. Jak ještě dlouho? Je taková zima. Kam se poděla tříoká vrána?

Kolébající se ve svém proutěném koši na Hodorových zádech se chlapec shrbil dolů a schoval hlavu, zatímco velký pacholek procházel pod větví dubu. Už zase padal sníh, mokrý a těžký. Hodorovi zamrzlo zavřené víčko jednoho oka, jeho hustý hnědý vous byl houštinou jinovatky a z konečků huňatého kníru mu visely rampouchy. V jedné ruce v rukavici stále svíral zrezivělý železný meč, který si vzal v kryptách pod Zimohradem, a čas od času sekl po větvi a setřásl sněhovou spršku. „Hod-d-d-dor,“ zamumlal s cvakajícími zuby.

Ten zvuk byl podivně ujišťující. Během své cesty od Zimohradu ke Zdi si Bran a jeho společníci krátili míle cesty tím, že si zas a znovu vyprávěli příběhy, jenže tady to bylo jiné. Dokonce i Hodor to cítil. Jeho hodoři zaznívali mnohem řidčeji, než tomu bylo jižně od Zdi. V tomto lese panovalo ticho, jaké Bran nikdy předtím nepoznal. Než začalo sněžit, profukoval kolem nich severák a všichni při chůzi rozkopávali mračna mrtvého hnědého listí se slabým šustivým zvukem, který mu připomínal šváby pobíhající ve skříni, jenže teď bylo listí pohřbené pod bílou pokrývkou. Tu a tam jim přeletěl nad hlavami havran, velká černá křídla s pleskotem rozrážející chladný vzduch. Jinak byl okolní svět tichý.

Los před ním se prodíral sněhovými závějemi, s hlavou sklopenou k zemi a obrovským parožím pokrytým vrstvičkou ledu. Průzkumník na něm seděl obkročmo, zachmuřený a tichý. Tlustý chlapec Sam mu dal jméno Studenoruký, poněvadž třebaže byla mužova tvář bledá, dlaně měl černé a tvrdé jako železo, a také jako železo studené. Zbytek z něj byl zahalen ve vrstvách vlny, vařené kůže a kroužkové zbroje a jeho rysy byly zastíněny kápí jeho pláště a zakryty černým vlněným šátkem uvázaným přes dolní polovinu obličeje.

Za průzkumníkem objímala pažemi svého bratra Meera Reed, aby jej teplem svého vlastního těla chránila před větrem a chladem. Jojenovi narostla pod nosem vrstvička ze zmrzlého hlenu a čas od času se prudce zachvěl. Vypadá tak maličký, pomyslel si Bran, když se díval, jak se kolébá. Vypadá teď menší než já, a taky slabší, a to jsem přitom mrzák.

Zadní konec jejich skupiny uzavíral Léto. Zlovlkův dech zamrzal v lesním vzduchu, zatímco vlk ťapkal za nimi, stále kulhaje na zadní nohu, kam utržil zásah šípem v Královnině koruně. Bran cítil bolest ze staré rány, kdykoliv vklouzl do velké vlčí kůže. Poslední dobou nosil Bran Létovo tělo častěji než svoje vlastní; navzdory své husté srsti cítil vlk kousavý chlad, ale viděl dál a slyšel i cítil lépe než chlapec v koši, zabalený jako miminko v zavinovačce.

Jindy, když už jej unavilo být vlkem, vklouzl Bran místo toho do Hodorovy kůže. Laskavý obr pokaždé jen vzdychl, když ho v sobě ucítil, a potřásl pačesatou hlavou ze strany na stranu, ale ne tak prudce jako to udělal poprvé, tam v Královnině koruně. On ví, že jsem to já, říkával si chlapec rád pro sebe. Už si na mne zvykl. Přesto se v Hodorově kůži nikdy necítil pohodlně. Velký pacholek nikdy nechápal, co se děje, a Bran cítil vzadu na patře pachuť strachu. Lepší to bylo uvnitř Léta. Já jsem on a on jsem já. Cítí to, co cítím já.

Někdy Bran cítil, jak zlovlk čichá k losově stopě, a říkal, zda by dokázal to velké zvíře skolit. Na koně si Léto na Zimohradu zvykl, jenže tohle byl los a los byl kořist. Zlovlk cítil teplou krev obíhající pod losovou chundelatou srstí. Jen ten pach stačil k tomu, aby začal slintat, a když se to stalo, i Branovi se sbíhaly sliny v ústech při představě hutného tmavého masa.

Z nedalekého dubu zakrákal havran a Bran uslyšel pleskot křídel, když vedle něj přistál na zemi další z černých ptáků. Za dne se kolem nich zdržovalo jen půl tuctu havranů, přelétajících ze stromu na strom nebo se vezoucích na losově paroží. Zbytek té hrůzy letěl vpředu nebo se držel vzadu. Když ale slunce kleslo nízko k západu, vraceli se, klesali na černočerných křídlech z oblohy, dokud jimi nebyla hustě obsypaná každá větev každého stromu na celé yardy daleko. Někteří zalétali k průzkumníkovi a mluvili na něj, a Bran měl pocit, že jejich krákání a skřehotání rozumí. Jsou jeho očima a ušima. Prozkoumávají pro něj krajinu a šeptají mu o nebezpečích číhajících vpředu i vzadu.

Jako teď. Los náhle zastavil, a jeho jezdec se zlehka svezl z jeho hřbetu a přistál v po kolena hlubokém sněhu. Léto na něj zavrčel, srst se mu naježila. Zlovlkovi se nelíbil Studenorukého pach. Mrtvé maso, zaschlá krev, slabý závan hniloby. A chlad. Vše pohlcující chlad.

„Co se děje?“ chtěla vědět Meera.

„Za námi,“ oznámil Studenoruký, hlasem utlumeným černým šátkem, který měl přes nos a ústa.

„Vlci?“ zeptal se Bran. Již celé dny věděli, že jsou sledováni. Každou noc slyšeli žalostné vytí smečky, a každou noc se zdálo, že jsou vlci o něco blíž. Lovci, a mají hlad. Cítí, jak jsme slabí. Často se Bran probudil celý rozechvělý celé hodiny před úsvitem, naslouchal, jak v dálce volají jeden na druhého a čekal, až vyjde slunce. Pokud jsou tu vlci, musí tu být i kořist, říkal si pokaždé, než mu nakonec došlo, že tou kořistí jsou oni.

Průzkumník zavrtěl hlavou. „Lidé. Vlci si stále udržují vzdálenost. Tito lidé tak plaší nejsou.“

Meera si odhrnula kápi z hlavy. Vlhký sníh, který ji pokrýval, spadl na zem s tichým žuchnutím. „Kolik lidí? Kdo je to?“

„Nepřátelé. Poradím si s nimi.“

„Půjdu s tebou.“

„Zůstaň tady. Chlapce je třeba chránit. Před námi je jezero, celé zamrzlé. Až k němu přijdete, stočte se na sever a jděte podél břehu. Přijdete k rybářské vesnici. Tam se schovejte, dokud nepřijedu za vámi.“

Bran si říkal, že Meera se tak snadno odbýt nedá, ale její bratr řekl: „Poslechni ho. On toto území zná.“ Jojenovy oči byly tmavě zelené, v barvě mechu, avšak zastřené únavou, kterou v nich Bran nikdy předtím neviděl. Malý dědeček. Na jih od Zdi se zdálo, že je chlapec z mokřad mnohem moudřejší, než by odpovídalo jeho věku, ale tady nahoře byl ztracen a vyděšený, stejně jako ostatní. Meera ho přesto vždycky poslechla.

A tak udělali, jak Studenoruký řekl. Ten vklouzl mezi stromy, zpátky cestou, kudy přišli, se čtyřmi havrany mávajícími křídly za ním. Meera se dívala, jak odchází, tváře měla rudé a dech vycházející jí z nosních dírek se srážel v bílé obláčky. Znovu si natáhla na hlavu kápi, pobídla losa a vydali se na cestu. Než ale ušli dvacet yardů, otočila se, podívala se za ně a pronesla: „Řekl lidé. Jací lidé? Myslel tím divoké? Proč to neřekl rovnou?“

„Řekl, že se s nimi vypořádá,“ odpověděl Bran.

„To řekl, ano. Taky řekl, že nás zavede k tříoké vráně. Přísahala bych, že ta řeka, co jsme překračovali dnes ráno, je stejná jako ta, přes kterou jsme šli před čtyřmi dny. Chodíme stále dokola.“

„Řeky se různě stáčejí a kroutí,“ řekl Bran nejistě, „a tam, kde jsou jezera a kopce, je třeba jít kolem.“

„Toho chození kolem už bylo až příliš,“ nedala se odbýt Meera, „taky příliš mnoho tajností. Mně se to nelíbí. On se mi nelíbí. A nevěřím mu. Už jen ty jeho ruce jsou dost špatné. Skrývá svou tvář a neřekl nám svoje jméno. Kdo je to? Co je? Nikdy nic nejí, ani nepije, zdá se, že necítí chlad.“

To je pravda. Bran se o tom bál mluvit, ale všiml si toho. Kdykoliv se někam uchýlili na noc, on a Hodor a Reedovi se stulili k sobě, aby se navzájem zahřáli, ale průzkumník sedával stranou. Někdy zavřel Studenoruký oči, ale Bran si nemyslel, že by spal. A bylo tam ještě něco…

„Ten šátek.“ Bran se stísněně rozhlédl kolem, ale žádný havran nebyl v dohledu. Všichni velcí černí ptáci odletěli s průzkumníkem. Nikdo jim nenaslouchal. Přesto ztišil hlas. „Ten šátek před jeho ústy nikdy neztvrdne ledem, tak jako Hodorův vous. Ani když mluví.“

Meera se na něj ostře podívala. „Máš pravdu. Nikdy jsme neviděli jeho dech, je to tak?“

„Ne.“ Hodorovy hodory pokaždé provázel bílý obláček. Když promluvil Jojen nebo jeho sestra, jejich slova byla také vidět. Dokonce i los po sobě zanechával se vzduchem, jenž vydechoval, teplý opar.

„Pokud nedýchá…“

Bran zjistil, že vzpomíná na příběhy, které mu vypravovala stará chůva, když byl malý. Za Zdí žijí zrůdy, obři a duchové, plíživé stíny a mrtví, co chodí, říkávala, když ho zastýlala pod škrábavou vlněnou pokrývku, ale dokud stojí Zeď a muži Noční hlídky plní své slovo, nemohou přejít. A teď už spi, můj malý Brane, můj chlapečku, a ať se ti zdají sladké sny. Žádné obludy nejsou. Průzkumník na sobě měl čerň Noční hlídky, ale co když to vůbec nebyl člověk? Co když to byla nějaká obluda, která je odváděla k dalším obludám, co je sežerou?

„Ten muž zachránil Sama a tu dívku před nemrtvými,“ řekl Bran váhavě, „a teď mne odvádí k tříoké vráně.“

„Proč ta tříoká vrána nepřijde za námi? Proč se s námi on nesetkal u Zdi? Vrány mají křídla. Můj bratr je den ode dne slabší. Jak dlouho ještě vydržíme jít dál?“

Jojen zakašlal. „Dokud se tam nedostaneme.“

Nedlouho poté přišli ke slíbenému jezeru a stočili se na sever, jak jim průzkumník nakázal. To byla ta snadná část.

Voda byla zamrzlá a sníh, který padal tak dlouho, že Bran již ztratil přehled, kolik je to dní, proměnil jezero v rozlehlou bílou pustinu. Tam, kde byl led rovný a země hrbolatá, se šlo snadno, jenže tam, kde vítr navál sníh do hřebenů, bylo někdy obtížné říci, kde končí jezero a začíná břeh. Dokonce ani stromy nebyly tak neomylným zvěstovatelem, jak by mohli doufat, protože v jezeře se nalézaly zalesněné ostrovy, a na břehu byly rozsáhlé oblasti, kde žádné stromy nerostly.

Los jako by si šel, kam chtěl, bez ohledu na to, co si přáli Meera a Jojen na jeho zádech. Většinou se držel pod stromy, jenže tam, kde se břeh stáčel na západ, ubíral se přímější cestou přes zamrzlé jezero, prodíral se závějemi vyššími než Bran a nedbal na led praskající mu pod kopyty. Vítr tam byl silnější, studený severák, který skučel přes jezero, profukoval vrstvy vlny a kůže a všechny je rozechvíval zimou. Fičel jim do tváří, vháněl jim do očí sníh, a tak se potáceli kupředu jako slepci.

Hodiny ubíhaly v tichosti. Před nimi se začaly mezi stromy přikrádat stíny, dlouhé prsty soumraku. Tady na dalekém severu přicházela tma brzy. Bran se toho začínal bát. Každý den mu připadal kratší než ten předchozí, a pakliže byly dny chladné, noci byly mrazivě kruté.

Meera je znovu zastavila. „Teď už bychom měli být v té vesnici.“ Její hlas zněl tlumeně a divně.

„Nemohli jsme ji minout?“ zeptal se Bran.

„Doufám, že ne. Než padne noc, musíme si najít úkryt.“

Měla pravdu. Jojenovy rty už byly modré, Meeřiny tváře temně rudé a Branův vlastní obličej znecitlivěl. Hodorův vous byl pevným kusem ledu. Sníh mu vytvořil na nohou tuhý škraloup sahající až po kolena a Bran nejednou cítil, jak se zapotácel. Nikdo nebyl tak silný jako Hodor, nikdo. Pokud dokonce i jeho už opouštěla ta jeho obrovská síla…

„Léto by tu vesnici mohl najít,“ řekl Bran najednou. Každé slovo, které z něj vyšlo, provázel bílý obláček dechu. Nečekal, aby si poslechl, co na to řekne Meera, ale rovnou zavřel oči a vyklouzl ze svého zmrzačeného těla.

Když vklouzl do Létovy kůže, mrtvý les najednou ožil. Tam, kde bylo předtím ticho, nyní slyšel: vítr ve stromech, Hodorův dech, losa hrabajícího do země, zatímco hledal potravu. Jeho chřípí naplnily známé pachy: mokré listí a mrtvá tráva, zetlelá mrtvolka veverky hnijící v houští, kyselý pach lidského potu, pižmový pach losa. Potrava. Maso. Los vycítil jeho zájem. Otočil ke zlovlkovi hlavu a sklonil svoje velké paroží.

On není kořist, pošeptal chlapec zvířeti, které se s ním dělilo o svou kůži. Nechej ho být. Poběž.

Léto se rozběhl. Běžel přes jezero, tlapami za sebou vířil spršky sněhu. Stromy tam stály hustě vedle sebe, jako muži v bitevní linii, všichni oděni v bílém. Zlovlk uháněl přes kořeny a kameny, skrze návěje starého sněhu, po tvrdé krustě praskající pod jeho váhou. Tlapy měl mokré a studené. Další kopec byl porostlý borovicemi a vzduch plnila pronikavá vůně jejich jehličí. Když přiběhl na vrchol, zastavil se. Otáčel se dokola a větřil ve vzduchu, pak zvedl hlavu a zavyl.

Cítil pachy. Lidské pachy.

Popel, pomyslel si Bran, starý a slabý pach, ale přece jen popel. Byl to pach spáleného dřeva, sazí a dřevěného uhlí. Mrtvý oheň.

Setřásl sníh ze svého čenichu. Vítr vál v poryvech, takže bylo obtížné pachy sledovat. Vlk se otáčel jedním směrem a druhým, čichal ve vzduchu. Všude kolem byly hromady sněhu a vysoké stromy oděné v bílém. Vlk nechal svůj jazyk viset mezi zuby, chutnal mrazivý vzduch. Jeho dech se srážel a na jazyku mu roztávaly sněhové vločky. Když se rozběhl směrem k pachu, Hodor se okamžitě pustil za ním. Losovi trvalo déle, než se rozhodl, a tak se Bran neochotně vrátil do svého vlastního těla a řekl: „Tudy. Následujte Léto. Vycítil jsem to.“

A když mezi mraky vyhlédl první kousek srpku měsíce, konečně se dobelhali do vesnice u jezera. Málem prošli rovnou jejím středem. Z ledu nevypadala vesnice o nic odlišněji než tucet dalších skvrn podél břehu. Pohřbené pod sněhovými závějemi by mohly kulaté kamenné domy stejně dobře být balvany, pahorky nebo padlými kmeny, stejně jako strom, který si Jojen pomýlil s budovou předchozího dne, dokud se k němu sněhem neprokopali a nenašli jen zlámané větve a tlející kmen.

Vesnice byla prázdná, divocí, co tam kdysi žili, odešli, stejně jako tomu bylo ve všech ostatních vesnicích, kolem kterých procházeli. Některé byly vypálené, jako by si jejich obyvatelé chtěli zajistit, že se tam nebudou moci připlížit zpátky, ale tato byla pochodně ušetřena. Pod sněhem našli tucet chýší a dlouhou síň s drnovou střechou a silnými stěnami z hrubě otesaných trámů.

„Alespoň budeme v závětří,“ řekl Bran.

Hodor,“ ozval se Hodor.

Meera sklouzla z losových zad. Společně se svým bratrem pomohli Branovi z proutěného koše. „Možná tady po sobě nechali divocí nějaké jídlo,“ řekla s nadějí v hlase.

Marně však doufali. Uvnitř síně nenašli nic než popel vychladlého ohniště, podlahu z tvrdě udusané hlíny, a chlad, který pronikal až do morku kostí. Aspoň však měli střechu nad hlavami a trámové stěny, které je chránily před větrem. Opodál tekl potůček pokrytý tenkou vrstvou ledu. Los jej musel rozbít kopýtkem, aby se mohl napít. Jakmile se Bran a Jojen bezpečně uvelebili, Meera jim přinesla pár kousků rozlámaného ledu, aby jej mohli cucat. Tající voda byla tak studená, až se Bran zachvěl.

Léto za nimi do síně nepřišel. Bran cítil hlad velkého zlovlka, stín svého vlastního. „Jdi si něco ulovit,“ řekl mu, „ale losa nechej na pokoji.“ Část z něj si přála, aby mohl jít taky lovit. Možná půjde, později.

Večeře sestávala z hrsti plné žaludů, rozdrcených a rozetřených na těstíčko, tak husté, až se Bran málem dávil, když se je snažil spolknout. Jojen se o to dokonce ani nepokusil. Byl mladší a křehčí než jeho sestra, a den ode dne slábl.

„Jojene, musíš jíst,“ pobízela jej jeho sestra.

„Později. Teď si chci jen odpočinout.“ Jojen vyčaroval na tváři chabý úsměv. „Ujišťuji tě, že tohle není den, kdy zemřu, sestřičko.“

„Málem jsi z toho losa spadl.“

„Málem. Je mi zima a mám hlad, to je všechno.“

„Pak tedy jez.“

„Drcené žaludy. Bolí mě břicho a po nich by to bylo ještě horší. Nechej mne být, sestro. Nechám si zdát o pečených kuřatech.“

„Sny tě při síle neudrží. Dokonce ani zelené sny.“

„Sny jsou tím, co máme.“

Jediným, co máme. Poslední zbytky jídla, které si vzali s sebou, jim došly před deseti dny. Od té doby je hlad provázel dnem i nocí. Dokonce ani Léto nenacházel v těchto lesích žádnou zvěř. Žili z drcených žaludů a syrových ryb. Les byl plný zamrzlých potoků a chladných černých jezer a Meera uměla rybařit s trojzubým žabím oštěpem stejně dobře, jako to uměla většina mužů s háčkem a vlascem. Některé dny měla rty promodralé chladem, než se k nim přebrodila zpátky se svým úlovkem mrskajícím se na zubech jejího oštěpu. Jenže od té doby, co Meera naposledy ulovila rybu, uplynuly již tři dny. Bran měl tak prázdný žaludek, že mu to připadalo jako tři roky.

Jakmile spolykali svoji nuznou večeři, Meera se posadila na zem, opřela se zády o zeď a začala přejíždět brouskem svoji dýku. Hodor si dřepl na zem vedle dveří, komíhal se dozadu a dopředu a mumlal: „Hodor, hodor, hodor.“

Bran zavřel oči. Byla příliš velká zima, než aby mohl mluvit a rozdělat oheň se neodvažovali. Studenoruký je před tím varoval. Tyto lesy nejsou tak prázdné, jak si myslíte, řekl jim. Nikdy nevíte, co by mohlo světlo přilákat ze tmy. Bran se při té vzpomínce zachvěl, navzdory teplu z Hodora vedle něho.

Spánek nepřicházel, nemohl přijít. Místo toho tam byl vítr, kousavě studený, měsíční svit odrážející se od sněhu a oheň. Byl zpátky uvnitř Léta, dlouhé lígy daleko, a noc byla prosycená pachem krve. Pach byl velmi silný. Něco zabili, ne daleko. Maso bude ještě teplé. Probudil se v něm hlad a mezi zuby mu začaly protékat sliny. Žádný los. Žádný jelen. Tohle ne.

Zlovlk zamířil k masu, hubený šedý stín klouzající od stromu ke stromu, přes jezírka měsíčního světla a skrze hromady sněhu. Vítr fičel v poryvech kolem něho, měnil směr. Ztratil pach, nalezl jej, pak jej opět ztratil. Když po něm znovu pátral, vzdálený zvuk jej přiměl nastražit uši.

Vlk, věděl okamžitě. Léto se kradl po zvuku, nyní opatrný. Zakrátko byl pach krve zpátky, ale nyní byly ve vzduchu i jiné pachy: moč a mrtvé kůže, ptačí trus, peří a vlk, vlk, vlk. Smečka. Aby se dostal k masu, bude muset bojovat.

Oni jej také ucítili. A zatímco vycházel ze tmy mezi stromy na zakrvácenou mýtinu, pozorovali ho. Fena žvýkala koženou botu, která v sobě stále měla polovinu nohy, ale když se přiblížil, upustila ji. Vůdce smečky, starý samec s prošedivělou mordou a slepým okem mu vyšel naproti, vrčel, cenil zuby. Mladší samec za ním rovněž ukazoval tesáky.

Zlovlkovy bledé žluté oči se vpíjely do výjevů kolem nich. V křoví visel cár vnitřností propletený s větvemi. Pára stoupající z otevřeného břicha, prosycená pachy krve a masa. Hlava nevidomě hledící na srpek měsíce, tváře rozervané a ohlodané na krvavou kost, prázdné jámy očí, krk končící ožraným pahýlem. Jezírko zaschlé krve, lesknoucí se rudě a černě.

Lidé. Jejich pach plnil svět. Živých jich bylo jako prstů na lidské tlapě, ale teď tam nebyli žádní. Mrtví. Zabití. Proměnění v maso. Kdysi v pláštích a kápích, ale vlci roztrhali jejich oblečení ve spěchu dostat se k masu na cucky. Ti, co stále měli tváře, měli husté vousy pokryté ledem a zmrzlým soplem. Padající sníh začal přikrývat to, co z nich zbylo. Bílá oproti černi rozervaných plášťů a nohavic. Černá.

Dlouhé lígy od toho místa se chlapec nepokojně zavrtěl.

Černá. Noční hlídka. Byli z Noční hlídky.

Zlovlk se o to nestaral. Bylo to maso. A on měl hlad.

Oči tří vlků žlutě žhnuly. Zlovlk komíhal hlavou ze strany na stranu, chřípí rozšířené, pak zavrčel a vycenil tesáky. Mladší samec o kousek couvl. Zlovlk v něm cítil strach. Chvost, věděl. Jednooký vlk však odpověděl zavrčením a přemístil se tak, aby mu zabránil v přístupu k masu. Vůdce. A nebojí se mě, třebaže jsem dvakrát tak velký jako on.

Jejich oči se setkaly.

Měnič!

Pak se ti dva srazili, vlk a zlovlk, a nebyl čas na další myšlenky. Svět se scvrkl na zub a dráp, vyletující sníh, zatímco se kutáleli a otáčeli a doráželi na sebe navzájem, a ostatní vlci vrčeli a chňapali kolem nich. Jeho čelisti se sevřely kolem slepené srsti kluzké námrazou, kolem nohy hubené jako suchý klacek, ale jednooký vlk drápl po jeho břiše a vyprostil se z jeho sevření, překulil se, vrhl se na něho. Žluté tesáky se s cvaknutím sevřely kolem jeho hrdla, ale zlovlk svého starého šedého příbuzného setřásl, jako by to byla krysa, pak na něj zaútočil, srazil ho k zemi. Bojovali spolu, kutálející se, trhající, kopající, dokud nebyli oba otrhaní a sníh kolem nich nebarvily skvrny čerstvé krve. Nakonec si však jednooký vlk lehl a vystrčil břicho. Zlovlk po něm ještě dvakrát chňapl, přičichl k jeho zadku, pak nad ním zvedl nohu.

Pár chňapnutí a varovné zavrčení a samice i mladý samec se rovněž podřídili. Smečka byla jeho.

Kořist rovněž. Přebíhal od muže k muži, čichal, dokud se neusadil u toho největšího, beztvářné věci, která svírala v jedné ruce černý kov. Druhá ruka mu scházela, useknutá v zápěstí, a pahýl byl obvázán kůží. Ze sečné rány na jeho hrdle pomalu vytékala hustá krev. Vlk ji chlemtal jazykem, oblízl orvaný slepý zbytek jeho nosu a tváří, pak zabořil čenich do krku a rozerval jej, zhltl kus sladkého masa. Žádné maso nikdy nechutnalo tak dobře.

Jakmile byl hotov s jedním, přesunul se k dalšímu a pozřel z něho nejchutnější kousky. Ze stromů jej pozorovali havrani,  tmavoocí a tiší dřepěli na větvích, zatímco kolem nich se k zemi tiše snášel sníh. Ostatní vlci se museli spokojit s tím, co po sobě nechal; starý samec žral jako první, po něm samice, a nakonec mladý samec. Nyní byli jeho. Byli smečka.

Ne, zašeptal chlapec, my máme jinou smečku. Lady je mrtvá a Šedý vítr možná taky, ale někde stále žije Chundeláč a Nymeria a Duch. Pamatuješ si Ducha?

Padající sníh a hodující vlci se začali vytrácet. Do tváře jej zasáhla vlna tepla, útěšná jako matčin polibek. Oheň, pomyslel si, kouř. Jeho nos sebou škubl směrem k vůni opékaného masa. A pak les odpadl a Bran byl zase v dřevěné síni, zpátky ve svém zmrzačeném těle, hledící do ohně. Meera Reed otáčela nad plameny kus syrového rudého masa, nechávala jej opékat se a syčet. „Právě včas,“ řekla. Bran si protřel oči hřbety dlaní a kroucením se vysoukal zpátky do sedu a opřel se o zeď. „Málem jsi prospal večeři. Průzkumník našel prasnici.“

Hodor za ním lačně rval kus horkého ožehlého masa a do vousu mu stékala krev s omastkem. Od prstů mu stoupaly pramínky kouře. „Hodor,“ zamumlal mezi kousnutími, „hodor, hodor.“ Svůj meč položil na hliněnou podlahu vedle sebe. Jojen Reed uždiboval malá sousta ze své vlastní pečeně, každý kousek masa přežvýkal snad tucetkrát, než jej spolkl.

Průzkumník zabil prase. Studenoruký stál vedle dveří, s havranem na rameni, oba hleděli do ohně. Záře plamenů se odrážela od čtyř černých očí. On nejí, vzpomněl si Bran, a má strach z plamenů.

„Říkal jsi, žádný oheň,“ připomněl průzkumníkovi.

„Stěny kolem nás světlo skrývají a navíc není daleko svítání. Brzy opět vyrazíme na cestu.“

„Co se stalo s těmi muži? S nepřáteli za námi?“

„Nebudou vás obtěžovat.“

„Kdo to byl? Divocí?“

Meera maso obrátila, aby se propeklo z druhé strany. Hodor žvýkal a polykal, spokojeně si mumlal pod fousy. Zdálo se, že pouze Jojen si uvědomuje, co se děje. Studenoruký otočil hlavu a pohlédl na Brana. „Byli to nepřátelé.“

Muži z Noční hlídky. „Tys je zabil. Ty a havrani. Jejich obličeje byly celé rozervané, oči jim chyběly.“ Studenoruký to nepopíral. „Byli to tvoji bratři. Viděl jsem to. Jejich pláště měly černou barvu. Stejně jako tvoje ruce.“ Studenoruký nic neříkal. „Kdo jsi? Proč máš černé ruce?“

Průzkumník si prohlížel svoje ruce, jako by je nikdy předtím neviděl. „Jakmile srdce jednou přestane bít, člověku se nahrne krev do nejvzdálenějších částí těla, kde zhoustne a srazí se.“ Hlas mu duněl v hrdle, jak byl hubený a vyzáblý. „Dlaně a chodidla mu naběhnou a zčernají jako pudink. Zbytek jeho těla zbělá jako mléko.“

Meera Reed vstala, se svým žabím oštěpem v ruce a kusem kouřícího masa stále nabodnutým na jeho zubech. „Ukaž nám tvář.“

Průzkumník neučinil jediný pohyb, aby ji poslechl.

„Je mrtvý.“ Bran cítil, jak mu do hrdla stoupá žluč. „Meero, je to nějaká mrtvá věc. Obludy nemohou přejít, dokud Zeď stojí a muži Noční hlídky plní svou přísahu, tak to říkávala stará chůva. Přijel, aby se s námi setkal u Zdi, ale projít nemohl. Místo toho poslal Sama a tu divokou dívku.“

Meeřina ruka v rukavici se sevřela kolem rukojeti jejího žabího oštěpu. „Kdo tě poslal? Kdo je ta tříoká vrána?“

„Přítel. Snič, čaroděj, říkejte mu, jak sami chcete. Poslední zelenověštec.“ Dřevěné dveře síně se s bouchnutím otevřely. Venku skučel noční vítr, ponurý a černý. Stromy byly plné křičících havranů. Studenoruký se nepohnul.

„Zrůda,“ řekl Bran.

Průzkumník se na Brana podíval, jako by nikdo z ostatních neexistoval. „Tvoje zrůda, Brandone Starku.“

Tvoje,“ řekl v ozvěně havran z jeho ramene. Venku přede dveřmi se dali do křiku ostatní havrani, dokud se noc nerozléhala ozvěnou vrahovy písně, „Tvoje, tvoje, tvoje.“

„Jojene, zdálo se ti o tomhle?“ zeptala se Meera svého bratra. „Kdo je to? Co je to? Co budeme dělat?“

„Půjdeme s průzkumníkem,“ odpověděl Jojen. „Jsme už příliš daleko, než abychom se teď mohli vrátit, Meero. Nikdy by se nám nepodařilo dostat se živí zpátky ke Zdi. Buď půjdeme s Branovou zrůdou nebo zemřeme.“


Vydáno se svolením George R.R. Martina a nakladatelství Talpress. Další šíření textu je možné pouze po dohodě s nakladatelstvím.
Přeložila Hana Březáková. Jedná se o redakčně neupravený text (ale projeto bedlivým okem Nevady :-). Vydání Tance s draky v češtině je předběžně plánováno na jaro 2012.