Úryvek z podstatně delší povídky publikované na mém Wattpad účtu (poznámka autora).
Trest bohů
Pásmo monstrózních sopek začalo zlovolně vřít. Všechny doly pod těmito horami vzplály neskutečným žárem. Otroci, zrovna pracující v těch stovkách šachet nejrůznějších vlastníků, rázem pochopili, co se děje, a to už při mírných otřesech skal. Ale cesta nahoru z niter dolů byla dlouhá. Až příliš dlouhá. A tak každý muž, žena, dítě i stařec, zrovna kopající jednu z rudných žil, takřka okamžitě zahynuli. Pokud je nezavalila skála nad hlavami nebo neupekla roztavená hornina proudící pod jejich nohama, uhořely zaživa při tom marném výstupu na povrch, kdy zničehonic stoupla teplota vzduchu až do neúnosných hodnot. Lidské schránky jsou příliš křehké a choulostivé a žár je jedním z mnoha faktorů všudypřítomné bolesti a smrti.
Všichni okolo dolů, stále v nebezpečné blízkosti vřících sopek, neváhali ani na chvíli a rozprchli se na všechny strany. Ale ani jezdci na dračích hřbetech, okamžitě odlétajíc od Čtrnácti ohňů co možná nejdál, neměli sebemenší šanci na přežití. Avšak pud sebezáchovy je silná lidská vlastnost, silnější než jakákoliv jiná, a proto negativní myšlenky na pomalou a bolestivou smrt v sopečném ohni okamžitě pustili z hlavy a dál popoháněli své draky vstříc neexistujícímu bezpečí. Dokonce i draci pochopili, k čemu se schyluje a co zanedlouho postihne celou Valyrii.
Ve Čtrnácti ohních to ohromně vřelo a bouřilo. Na úpatích hor se kvůli zemětřesení začaly objevovat široké skalní průrvy. Mnoho valyrských kováren, využívajících k výrobě lávová zřídla, shořelo pod neúnosnými nápory této plamenné krve, na které nestačily ani hluboké odtokové stoky. Zrovna i tak hlavní baliegarská kovárna nedaleko Prvního ohně byla záhy zničena; kupolí z tepaného bronzu, která se pod náporem plamenné krve roztavila, vyšlehl do vzduchu ohromný gejzír ohně a vzápětí i žhavé lávy proudící odkudsi ze země. Trojice stok se začala topit v této záplavě magmatu. A pokud někdo přežil ohnivé peklo uvnitř kovárny, okamžitě nasedl na svého draka a odlétl pryč. Mohl jen sledovat, jak okolní budovy uchvacují plameny a rozpadají se kvůli sílícímu zemětřesení a ze sopek, obzvláště pak z Prvního ohně, vychází obrovské sloupce černého dýmu a popela. Hrůznosti celé té situace přidával i sílící zvuk křupání a zlovolného dunění vycházející z nitra hor.
Ničivá síla obrovských rozměrů se začala prodírat ze svého kamenného vězení. Po stovky let byla zadržována stabilizačními kouzly valyrských mágů s úmyslem vytěžit vše, co se pod horami skrývalo. Valyřané byli arogantním národem a naivně měli za to, že jsou pány všeho tvorstva a i sama příroda před nimi pokorně poklekne. Ale byli na omylu, víc se v životě snad ani plést nemohli. Jakmile došlo k zavraždění téměř všech mágů včetně těch, co svými kouzly krotili sílu dřímající ve Čtrnácti ohních, okovy poutající tuto nezkrotnost byly definitivně ztraceny. Všechna ta ničivá síla, nepřirozeně se hromadící v sopkách po stovky let, rázem začala pronikat na povrch. Mágové ve službách Baliegarů sice byli stále na živu, ale ani magie jich všech dohromady již nedokázala sopky uklidnit. A nakonec to přece jen byli sami Valyřané, co si svou pýchou přivodili vlastní zkázu. Konkrétně pak Daemon Baliegar, jehož naivita postavila celou Valyrii do této situace. Ano, sice vše dělal s dobrým úmyslem zabezpečit svého syna, ale někdy se i dobrý záměr může zvrhnout v to nejhorší, co jen člověk může udělat. Ale něco takového se ostatně dalo čekat. Valyřané si svou slepou arogancí podkopávali půdu pod vlastníma nohama a bylo jisté, že na to jednou krutě doplatí.
Virion Baliegar, syn Daemona Baliegara, jen oněměle zíral na město před sebou s hrůzou v srdci, jakou ještě nikdy před tím nezažil. Zatímco z hořících trosek – které ještě před několika minutami bývaly velkolepou Jaelanysinou hlavní bazilikou – vycházel kouř a dým zapáchající po spáleném mase, z vrcholů Čtrnácti ohňů stále intenzivněji šlehal oheň. Celé město propuklo v jeden obrovský masový nepokoj plný poplašeného křiku a ohromné strkanice. Dračí páni nasedali na hřbety svých draků a odlétali pryč na jih, co nejdál od sopek, ale ani to jim už nemohlo zachránit krk. Na záchranu bylo až příliš pozdě. Dokonce i Virion si to moc dobře uvědomoval a své poslední chvilky se rozhodl strávit v objetí své milované.
„Uvědomuješ si, co jsi právě způsobil!?“ křikl mladý Baliegar na svého otce po své levici. Městem se rozléhal hlasitý křik, rámus a vzdálené běsnění sopek, stále intenzivnější a intenzivnější.
„Chtěl jsem tvé bezpečí! Tohle jsem…“
Virion do něj prudce strčil. Bylo to vůbec poprvé v životě, co fyzicky napadl svého cholerického otce. Ale ten pro změnu nic nedělal, jen dál zíral na svého syna, jako by zděšením nad tím vším ztratil vědomí a pojem o prostoru a čase. „Nechtěl!?“ dokončil za svého otce větu mladý Valyřan. „Ty jsi tohle nechtěl!? Na lítost je pozdě, uvědomuješ si to!? Ty jsi zničil Valyrii!“
Zem se silně otřásla a z mnoha valyrských budov spadla omítka. Dokonce i oběma Baliegary to zacloumalo. To už bylo poslední varování a Virion se rozhodl nechat svého otce napospas sám sobě a obrátil se ke svým komnatám s úmyslem odletět z rodného paláce pryč za Maelarou Gaerys; k jediné, které kdy daroval své srdce a opravdu a nefalšovaně ji miloval. Dokonce měl jistou naději, že se svou milovanou včas prchnou pryč a všechno přežijí tak jako v legendě o dávných Valyřanech, co přežily obrovskou sopečnou erupci v jeskyních na pobřeží. Ale než vůbec stačil vykročit a opustit tak balkón a svého otce, Daemon jej pevně chopil za ruku.
„Ty nikam nepůjdeš!“ řekl rozčileně. Jeho syn ve zlomku sekundy pochopil, že nejen, že se starý Baliegar zase probral sám k sobě, ale opět dostal podobný záchvat jako tehdy při smrti jeho sestry a milované manželky. Momentální situace byla na lidskou psychiku víc než otřesná a bylo jasné, že s Daemonem to konečně pohnulo. Ale ve špatném slova smyslu.
„Ty už mi nebudeš poroučet,“ odvětil Virion chladně, jen s mírnou dávkou hněvu.
Daemon Baliegar zrudnul. To bylo poprvé za několik let, co Daemon hněvem znovu zrudnul v obličeji. To se stávalo opravdu zřídka jen při těch nejzuřivějších záchvatech, které s největší pravděpodobností byly následkem sourozeneckého poměru jeho rodičů dle valyrských tradic. Tedy alespoň tak to jeho syn bral. Ten syn, který Valyrii proklínal každým dnem a nesnášel ji až do morku kostí. „Já s tvým prachbídným životem můžu všechno!!“ zařval Daemon.
Daemonův syn si prudce sáhl za opasek a vytáhl baliegarskou dýku užitou při Caerysově vraždě. Neváhal ani chvíli a prudce ji zabodl do Daemonova levého stehna.
Starý Baliegar se s bolestivým zaúpěním a několika hrubými nadávkami sesunul k zemi, kde se zády opřel o zeď a se zatnutými zuby upřeně zíral na dýku zabodnutou v jeho stehnu, z nějž ve stále větším a větším množství vytékala krev. Zatímco se Daemon svíjel v bolestech, Virion necítil už vůbec nic. Věděl, že právě zmrzačil svého otce, ale pro něj to byla jen bezcitná zrůda. „Chtěl jsi krev, tak ji tedy máš,“ řekl Virion nakonec a vyběhl ze svých komnat přímo za Daryonem. Mezitím jeho otec s bolestivým řevem vytáhnul dýku ze stehna a pohlédl na město přímo před ním, utápějící se v chaosu a vyděšeném křiku.
Některé slabší a křehčí budovy, hlavně pak ty z travertinových cihel, pod nápory zemětřesení praskaly a s rámusem se hroutily k zemi, jen stavby z pevných sopečných materiálů stále vydržely pevně stát a nadále se majestátně tyčit nad ostatní. V ulicích panoval naprostý chaos, lidé se do sebe s křikem strkali a nevšímali si mrtvých lidí pod jejich nohama, nevědomky ušlapaných těmi obrovskými davy. Dračí páni odlétali na svých dracích pryč, ale před blížící se zkázou už nemohli uprchnout. Z řeky Bleneqelbar začala stoupat pára, až její vody začaly vřít a bublat, zabíjejíc každého, kdo do vroucích vod náhodou spadl, ať už z městského břehu či z paluby jedné z mnoha obchodních lodí, co se zoufale snažily odplout pryč. Ze sopek vycházelo obrovské množství rozžhaveného dýmu a popela, padajícího na město a zapalující vše hořlavé, co se ocitlo pod tímto ohnivým deštěm. Zapadající slunce rychle potemnělo, skrylo se za zákrov sopečné temnoty pomalu pohlcující blankytně modrou oblohu a potemnívajíc tak město jako za prudkého soumraku. Vzduch začínal být nasycen štiplavým pachem kouře, síry a jedovatých sopečných plynů. Země se na mnoha místech trhala vedví, požírajíc domy i živé lidi, se zoufalým křikem smrti mizející v těchto trhlinách plných žhavého ohně. Na kamenných svazích sopek tekly široké proudy plamenné krve, uchvacující všechnu zeleň v jejich cestě. A ty vysoké věže, tyčící se k nebesům, se hroutily k zemi pod nápory padajících balvanů vychrlených ze sopek, ničících město jako dobývací katapulty. Počty mrtvých se každým okamžikem prudce zvyšovaly. Všechna města na Valyrském poloostrově, včetně samotné Valyria, se čím dál tím víc propadaly do nezadržitelné zkázy.
Virion běžel skrz palác rovnou k plošině pro přílet draků. Moc dobře totiž věděl, že Daryon tam určitě bude čekat. A zatímco probíhal skrz liduprázdné chodby, které otroci, archóni a nájemné stráže již vyděšeně opustili, zdi kolem něj se kvůli zesilujícímu zemětřesení drolily a mramorovou podlahu tak pokrývaly prachem. Netrvalo dlouho a jeden nosný sloup ve velké vstupní síni popraskal a roztrhl se vejpůl. Ale ať se dělo, co se dělo, Virion neustával a běžel ke svému drakovi s úmyslem alespoň naposledy políbit Maelaru Gaerys, dívku, kterou teprve před rokem náhodou potkal v ulicích Valyria, konkrétně na jednom velkém tržišti. Pamatoval si to přesně do teď. Byl slunný den a on se jen tak bez důvodu vydal do městských ulic. Na tržišti ji spatřil a hned mu padla do oka. Tehdy kupovala jistý společenský oděv, na který však neměla dostatek zlata. Virion, aby samozřejmě zapůsobil, jí ony šaty koupil a tehdy se pro Maelaru stal středem takřka všeho. Netrvalo dlouho a oba brzy skončili u prvního polibku.
Zem se znovu otřásla a kus stropu se zřítil na zem. Baliegarský palác, budovaný a opravovaný po nespočty generací, se začínal pomalu, ale jistě hroutit k zemi. Avšak Virion nadále myslel na ten první den, kdy se s Maelarou setkal uprostřed rušného trhu, a v usilovném snažení dosáhnout svého draka a následně i své milované nepřestával. Běžel dál a dál skrz nejrůznější chodby, místnosti, síně a schody, až nakonec přiběhl k velké rovné plošině. Nejméně na třetinu této plošiny se sice zřítila část palácové stěny, ale Okřídlená noc tu stále věrně čekal. Virion neváhal a hbitě vylezl na drakův hřbet, kde se usadil a Daryon se místo ladného vzletu otočil, přeskočil kamenné zábradlí a až teprve tehdy roztáhl blanitá křídla a vzlétl nad hořící město. Jeho jezdec si pak krátce všiml velkého draka, většího než Daryon, jak také zamířil k plošině pro přílet draků. Jednalo se o Auraxe, Daemonova dravého a agresivního draka. Byla to stará bestie, už by mu mělo být nějakých devětašedesát let od doby, co se vylíhl a spatřil světlo světa. Ten vyrůstal společně s Daemonovým otcem, ale když ten zemřel na sothoryoský mor, padl drak do vlastnictví tehdy ještě dvanáctiletého Daemona Baliegara. Ten už sice měl svého vlastního draka, ale ten byl však záhy sežrán právě Auraxem, jemuž chyběla pevná ruka pána. Daemon měl tehdy to štěstí, že Auraxes v něm vycítil krev jeho otce a Daemona proto přijal.
Mladý Baliegar se rozkašlal, jak kolem něj svištěl horký vzduch nasycený odporným pachem hořkého kouře. Daryon však nadále letěl svižnou rychlostí směrem k obrovským dračím sochám v dáli. Jakmile Virion znovu popadl dech a několikrát si s nadávkami odplivnul, všimnul si chaosu všude okolo. Popadala jej hrůza v očích, když viděl tu všudypřítomnou smrt; ty bortící se věže a stavby; ten nepředstavitelný lidský křik plný bolestivé agónie; těch mnohých širokých trhlin v zemi plných ohně a magmatu, požírající domy i lidi; těch mnohých draků, padajících k zemi kvůli vysokým gejzírům ohně místy tryskajícím ze země; a ty vřící vulkány v dáli: těch několik ohromných sopek chrlících oheň, plamennou krev, plápolající balvany a černý popel. Obrovská síla zadržovaná po nespočet valyrských generací se rozhodla vystoupit na povrch. Virion však vůbec nebyl hlupák a věděl, že k opravdové erupci se teprve schyluje. Tohle byl jen pouhý předvoj nesrovnatelný s tím, co zanedlouho mělo nastat.
Krátce pohlédl pod sebe na město stovky stop pod jeho nohama. Nespatřil nic jiného, než jen velký Daryonův stín letící nad plápolajícími domy. Odvrátil zrak od smrťákovy tváře a raději se soustředil přímo před sebe a na to, aby za Maelarou vůbec doletěl. Padající balvany vržené ze sopečných kráterů občas prořízly vzduch a bortící se věže častokrát hrozily srážkou s Okřídlenou nocí. K tomu byla stále větší a větší tma kvůli houstnoucímu kouři a popílku na obloze, osvětlovaná nesčetnými ohni na povrchu.
Dosáhl osmera obrovských dračích soch, majestátně se vypínajících k nebi; byly to staré stavby vybudované z masivní skály, se kterými ani to nejsilnější zemětřesení nehnulo. Mladý Baliegar se v duchu i tak trochu zaradoval, ale s hlasitým úderem jednu ze soch zasáhl plápolající sopečný balvan. Daryon prudce roztáhl křídla a zamával jimi zpět, Virion by jistě spadl na zem, kdyby se pevně nedržel dračího hřbetu. Stříbrovlasý znovu řekl hrubou nadávku.
Jen taktak se Okřídlená noc vyhnul padajícím sutinám utrženým ze skalního masivu, bortící silný most mezi nohama dračí sochy. Teď byl dračí monument bez hlavy.
Mladý Baliegar zaslechl podezřelý zvuk, jako by šum dalších dračích křídel. Než se však stačil ohlédnout, co to je, Daryonův krk se ocitl v ozubené čelisti Auraxe. Ohromný drak s šupinami v barvě tmavé šedi jako sopečný kouř, lehkým opancéřováním hrudi valyrskou ocelí a sedlem na hřbetě čelistmi pevně sevřel krk a kus křídla Okřídlené noci. Daryon bolestivě zařval a nemotorně máchal křídli, aby se vůbec udržel ve vzduchu. Virion se zuby nehty držel dračího hřbetu, což bylo bez sedla a jištění dosti obtížné. Ale i v tom zmatku si nemohl nevšimnout, že na Auraxově hřbetu seděl Daemon Baliegar s obličejem pokřiveným hněvem. Mladý Baliegar již plně pochopil, že jeho vlastní otec se jej snaží surově zabít. Jeho vlastní otec. Už nebylo žádných pochybností, že Daemon po letech znovu propadl neovladatelnému záchvatu.
Auraxes trhnul tělem a Daryonovi tak vyrval kus masa z místa, kde drakův krk přechází v pravé křídlo. Z ošklivé a velké rány začala vytékat krev. Mnoho krve, i na draka. Okřídlená noc se kvůli tomu sotva udržel ve vzduchu. Jeho jezdec pochopil, že nad Auraxem, mnohem větším, dravějším a agresivnějším drakem Okřídlená noc zkrátka nemůže získat sebevětší převahu. Proto křečovitě uchopil dva hřbetní hřebeny vyrůstající z drakových černých šupin a jako by mu jeho drak četl myšlenky, vzlétl rovnou do temných oblak nad nimi. Daryon s tím měl velké problémy a bylo poznat, že každým mávnutím křídel ztrácí svou sílu a vůli dál bojovat se smrtí. Ale přesto se přece jen dostal do žhavých oblak, kde se Virion prudce rozkašlal, ale jen pár vteřin na to se černočerný drak spustil střemhlav dolů rovnou za Auraxem.
Ocitl se přímo za jeho zády a majestátně roztáhl svá temná křídla, díky čemuž se vrhnul přímo na něj. Virionovi se na jazyk dostalo ono nápadné a rázné slovo, často užívané dračími pány při válkách. Na koutku jeho rtů se zjevil nepatrný náznak úsměvu.
„Drakarys.“
Daryon otevřel tlamu. V ozubené čelisti se zjevil rudý plamen. S chrčivým zvukem začal drak chrlit sžírající proud spalujícího ohně. Nebe se náhle rozzářilo oranžovou a červenou barvou, jak si ta ohromná plamenná stěna prorážela cestu vzduchem. Jako nějaké ohromující divadlo chvacující krásy spojené s bolestivou smrtí.
Auraxe – všemi Valyřany obávaného šedého draka – pohltily sžírající plameny. Daryon se jako stín přehnal nad svým sokem a jeho hřbet – od ocasu až po hlavu – sežehl svými plameny. Auraxes se s bolestným řevem brzké smrti zřítil kamsi do hlubin pod ním, zahalených tmavým kouřem a matným rudým světlem. Plápolající drak zmizel v kouřovém oparu a bolestný dračí řev náhle utichl. Auraxes, původně patřící Virionovu dědu a nyní Daemonu Baliegarovi, zahynul společně i se svým jezdcem. Ať byl Daemon Baliegar v životě kdokoliv, stále to byl smrtelný člověk, pro nějž byl dračí oheň vražednou záležitostí.
Okřídlená noc nadále pokračoval v cestě dál – nicméně s velkými problémy – i s Virionem na hřbetě, který si právě uvědomil, že zavraždil svého otce. Chladnokrevně zabil svého vlastního otce…
Daryon znovu zařval nekončící bolestí a jeho jezdec moc dobře chápal, že dlouho to už nevydrží. Ale skalní útes byl takřka na dosah a Virion věděl, že zbývá už jen pár chvil, než se znovu, ale tentokrát naposledy uvidí se svou milovanou. Ignoroval všechnu tu zkázu, bolest, hrůzu a smrt pod ním a soustředil se jen na zřetelný obraz v jeho mysli. Na obraz, jehož středem byla právě Maelara Gaerys. Té představy se nevzdával a ať už byl vzduch svištící kolem něj sebevíc pálivější a situace sebevíc zoufalejší, smrti se nehodlal oddat jen tak snadno. Když už mě smrt chce, napadlo jej, musí se taky pěkně snažit. Já jsem Virion Baliegar a nezemřu jen tak nadarmo!
Ale ať se snažil sebevíc si Maelařinu tvář v mysli udržet coby jedinou myšlenku, navzdory všemu tomu lidskému řevu a hluku destrukce, nešlo to. Nešlo to z jediného důvodu: vzduchem pronikl ohlušující sopečný řev, jaký by Virion připodobnil snad jen k hluku trhajících se nebes.
Došlo k erupci.
Baliegar, jeden z posledních živých příslušníků tohoto mocného rodu, se zachvěl. Prudce obrátil svou hlavu k severu a severozápadu a upřímně se zděsil. Čtrnáct ohňů, mocné pásmo ještě mocnějších sopek, se roztrhlo. Doslova se roztrhlo. Sopečná erupce přímo gigantických rozměrů roztrhla všechny ty ohnivé hory vedví. K temným nebesům se zdvihla obrovská vlna ohně a kouře. Z nitra toho monstrózního kráteru vyšlehlo k nebi nespočet sopečných balvanů. Tisíce tun plamenné krve vytryskly na všechny světové strany. Země se začala třást v samých základech. Průrvy začaly trhat město a z jejich nitra šlehat oheň a černý dým až k nebesům. A ta obrovská pyroklastická tsunami plná ohně a kouře začala rychle požírat vše, co jí přišlo do cesty: stromy, domy, paláce, věže, lidi i draky. Celá Valyrie začala být postupně požírána ohněm a žhavým popelem. Virion, doposud zírajíce na obrovskou stěnu smrti rychle se blížící k němu, pochopil, že toto je konec. Konec všeho, co kdy znal, proklínal, nesnášel, ale místy i miloval.
„Kurva!“ Tím velmi stručně popsal vše, co se mu právě honilo hlavou. Nebo respektive vše, na co byla jeho vyděšená mysl vůbec schopna pomyslet. Snažil se nemyslet na smrt v jeho patách, ale ten ohlušující hluk zdáli mu nedával na výběr. Tak nějak tušil, že se celý poloostrov trhá na kusy.
Pískem a štěrkem pokrytá přistávací plošina pro draky na vrcholu nízkého skalního útesu byla na dosah ruky. Maelara Gaerys, Virionova jediná životní milenka, byla jako by kamenem dohodil. Ale tehdy Daryonovi došli poslední síly, co mu doposud zbyly. Auraxes jej nehezky zřídil.
Okřídlená noc to vzdal. S rozevřenými křídli plachtil směrem k zemi, přímo naproti skalnatému útesu. Virion věděl, že drak to už nezvládne, a proto neváhal ani na chvíli a přes obrovský risk si na dračím hřbetě stoupl a nepříliš jistými kroky přeběhl po šupinatém krku až k hlavě, kde se ze všech sil odrazil.
Drak prudce narazil do skály a s řevem neskutečné bolesti zmizel v kouřovém oparu na zemi pod ním, s občasným zášlehem ohnivého jazyka pronikajícím skrz tuto tmavou clonu. Pak už šlo jen slyšet, jak jeho tělo s rámusem dopadlo na plápolající domy pod oparem kouře. Daryon navždy utichl.
Avšak Virion se na poslední chvíli chytil okraje útesu. S vypětím sil a zatnutými zuby se vyškrábal až na vrchol, kde pohlédl na neproniknutelný kouřový opar pod ním. Pochopil, že Okřídlená noc, ten jediný tvor, co měl nejblíže k jeho bratru, je mrtev. „Děkuju ti, Daryone,“ dodal nakonec pokorně, ale zato upřímně a rozběhl se k nepříliš velkému sídlu rodu Gaerysů ve snaze najít tu, po níž každým dnem vždy srdceryvně toužil.
Rychlým a nemotorným krokem seběhl krátké schody a ocitl se uprostřed dlážděné ulice zbudované ve svahu; nahoru mířící k rozpadlému chrámu a dolů mířící k hořícímu městu. Virion sice seběhl dolů, ale k velkému domu z tmavých cihel, velmi řídce porostlého hořícím břečťanem. Zatímco ostatní domy plápolaly a některé se hroutily k zemi, sídlo Gaerysů nadále stálo neporušené, proto byla jistá šance, že Maelara a její rodina jsou uvnitř domu a své poslední chvíle tráví pospolu. Neváhal proto a dřevěné dveře vykopnul; nebyl čas otevírat je kovovou klikou. Ale jakmile vstoupil dovnitř, pochopil, že jeho život ztrácí jakýkoliv smysl.
Padl na kolena přímo před trojici zkrvavených mrtvol, z níž jedna byla… byla právě ona. Všichni tři byli zavaleni sutinami ze střechy a patra, které se kvůli požáru propadly až sem do přízemí. V Maelařině hrudi byl ohyzdně zaražen široký dřevěný nosník, co se očividně přetrhl vejpůl. Kaluž krve kolem jejího nehybného těla to jen potvrzovala.
Baliegar ztratil ve zlomku vteřiny všechny naděje na poslední společné chvilky s dívkou jeho srdce. Po chvíli, kdy jen upřeně zíral do jejích modrých očí místy protkaných šedí – do těch krásných očí, z nichž se však předčasně vytratil život -, ji zlehka políbil na rty, rukou jí zavřel oční víčka a mlčky vstal. Pomalým krokem vyšel z domu ven, opět vstříc rovné plošině pro přílet draků. Už mu nezbývalo nic, na čem mu kdy záleželo. Ignoroval to nesnesitelné horko a odporný zápach kouře. Prostě šel dál tím pomalým krokem po nepříliš vysokých schodech, až vstoupil na hrubý písek a štěrk pod nohama. Narovnal a upravil si svůj černo-zlatý oblek a z ramene otřepal prach, hezky s patřičnou důstojností, a stoupl si na kraj útesu. Neměl v úmyslu skočit, to ne, ale zahleděl se do té gigantické tsunami ohně, kouře a žhavého popela, požírající celé město jako nenasytný obr. Každý plápolající dům, chrám či stále stojící palác byl pohlcen touto pyroklastickou stěnou, blížící se k Virionovi neuvěřitelně rychlým tempem.
Takže Daenys Targaryen měla přece jen pravdu, napadlo Baliegara. Mocní Valyřané se jí ještě včera na radě rodů upřímně vysmívali a nevěřili jí ani slovo. Ale co by za to teď dali, kdyby před dvanácti lety společně s Targaryeny prchnuli do Západozemí a zachránili si tak život. Co by za to dali? Všechno. Ale na nářky, prosby bohům a lítost již uplynulých událostí bylo pozdě. Valyrie čelila tváří v tvář své záhubě, svému neodvratnému konci. Otázkou nebylo, jestli zánik tak mocné říše jednou vůbec přijde, nýbrž kdy přijde. Valyřané zneužívali Čtrnácti ohňů ve své pýše a aroganci, a proto na to ostatně tak krvavě doplatili. Konkrétně pak Daemon Baliegar, na kterého se už však jeho syn nezlobil. Se svou budoucností a ostatně i budoucností celé Svobodné državy byl již smířen. Maelara byla tím posledním, na čem mu kdy záleželo, a i ona teď byla mrtvá. Jeho život tedy ztratil jakýkoliv smysl a on pochopil, že je prakticky ničím. Jen skořápkou plnou bolesti a smutku, pro niž byla smrt jediná možná varianta, jak se od těchto pocitů odprostit.
Pyroklastická stěna ohně, požírající vše, co jí přišlo do cesty, zahalila celý severní obzor a pokračovala dále k jihu přímo vražednou rychlostí. Virion vzpřímeně stál na kraji útesu a čekal na její definitivní příchod, přičemž přemýšlel nad životem a jeho smyslem. Je snad údělem člověka někomu přisluhovat? Anebo naopak někomu rozkazovat? Anebo někoho milovat? Přemýšlel nad tím dlouho, až nakonec přece jen dosáhl přesvědčení, že jediným smyslem života je smrt. Pousmál se, snad nad celou tou zoufalou ironií, a znovu jej napadlo: Takže Daenys MĚLA pravdu…
A s touto myšlenkou se rozhodl opustit svět. Odevzdaně rozpřáhl své ruce a zlehka sevřel oční víčka.
Jeho tělo pohltil oheň.