Povídka č. 12 (16. kolo)

I.

 

Někdy přemýšlela o tom, jak moc život člověka ovlivní to, že nad jeho otcem a matkou nějaký septon neodříkal pár slov. Taková maličkost. Její otec byl Brynden Blackwood z Havranostromu. V jiném životě mohla Trinn být panská dcerka, která nikdy nemá nouzi o citrónové koláčky, víno, polibky na ruku a lichotky rytířů. V jiném životě by jí otec koupil k narozeninám koně a luk a obojí by ji naučil používat. V jiném životě by viděla šedivé vlasy své matky a cítila na tváři měkký dotek její vrásčité ruky.

Jenže každé ráno byl ale svět stále stejný, když otevřela oči. Její matka bývala jenom pěkná kuchyňská posluhovačka, která otce omrzela brzy po tom, co se narodila jejich dcera, a umřela stěží ve středních letech, když celou noc prokašlala a nakonec jakoby se utopila tekutinou v plicích. Tohle všechno si ale Trinn stěží připouštěla i v těch nejčernějších chvílích.

Zima přišla do Králova přístaviště už před osmi roky a téměř každý den sněžilo a ve studních se musel prorážet led. Dny byly šedé a krátké. Lidi si zvyknuli, tak jako na všechno. I dřív prý zima trvala i roky. Před několika měsíci ale do města přesídlil mladý lord Stark, což mnozí brali jako předzvěst ještě horších let.

Trinn slyšela zvěsti o tom, co se děje mimo město, o katastrofálních neúrodách několik let v řadě, o masových hrobech a lidech, co ze zoufalství jedí ostatní lidi. Z Králova přístaviště se stalo přecpané město a skoro všichni noví obyvatelé žebrali. Už nějakou dobu byly městské brány ostře hlídané, téměř nepropustné. Lidi ve městě se málokdy trápili tím, co se děje za hradbami. Ve městě stále ještě bylo jídlo ke snědku, víno k pití a ženy na prodej. Ve městě byli v bezpečí. Za hradbami řádila bílá smrt.

Možná proto byla Trinn tak překvapená, když do nevěstince, kde pracovala, zavítal zrovna její otec…

 

Brynden Blackwood seděl u největšího stolu, těžké kusu dubového dřeva přímo ve středu místnosti osvětlené ohněm z krbu. Celá obrovská hlavní místnost měla stěny obložené dubovým dřevem, aby co nejlépe držela teplo. Trinn svého otce mlčky sledovala z ode dveří a podnos se třemi číšemi vína pevně svírala v rukou. Byla si tak jistá, že ví, co mu má říct, všechno to byla chytrá sebevědomá slova. Ale v tuhle chvíli jí srdce zase jednou sevřela ledová pěst. Selže, byla si tím jistá, jako už tolikrát.

Nakonec se ale nadechla a vyčistila si hlavu od temných myšlenek. Vytáhla z kapsy malou stříbrnou brož s obsidiánovým středem, kterým se proplétaly bílé kostěné větve čarostromu – znak rodu Blackwoodů. Tohle bude muset stačit, pokývla nepatrně hlavou a vyrazila.

Společně s jejím otcem u stolu seděli dva mladší muži. Jeden z nich byl nepochybně jeho blízký příbuzný, protože měli stejnou ohnivou barvu vlasů, stejný tvar nosu a stejně klenuté obočí. Byli s lordem Blackwoodem zabraní do hovoru, zatímco třetí muž v červenočerné kazajce je většinou jen sledoval. Když už mluvil, bylo to v krátkých větách. Sledoval své společníky s určitým pobavením, jako když dospělý sleduje hádající se děti.

Trinn před něj postavila číši, stejně tak před druhého mladíka. Ani jeden z nich k ní nezvedl oči.

„Je ještě moc mladá na vdávání,“ řekl mladý Blackwood.

„Chceš říct, že je oplácaná,“ odfrknul si lord Brynden, „Že je holka mladá, to ti nikdy moc nevadilo.“

Trinn postavila skleněnou číši i před svého otce, pak zezadu obešla jeho židli a matčinu brož položila vedle jeho ruky. Bystrýma očima přejel ze svého společníka na brož a nakonec nahoru k ní.

„Podívejme se,“ pousmál se a prsty si prohrábl bradku, „Alysino děvče.“

Trinn se mírně uklonila a vrátila mu úsměv. Začínal se jí líbit. „A vaše děvče, můj pane,“ řekla. Byla nezpochybnitelně jeho potomek, měla jeho výrazné vlnité zrzavé vlasy a rysy ještě podobnější těm jeho než jeho mladý společník po jeho pravici.

„A copak si ode mě přeješ?“ Jeho úsměv už teď ochladl. Stříbrnou brož nejdřív sevřel v dlani a pak schoval v kapse. „Tvoje matka byla v přáních velmi dobrá.“

„Nežádám nic, přijmu to, co mi nabídnete. Myslela jsem…“

„Myslela jsi, že se mi pověsíš na krk. Měl jsem pět dětí, ale teď žije už jenom tady můj nejstarší syn,“ ukázal na mladého Blackwooda vedle sebe. „Ale to jsi věděla, že?“

„Nevěděla,“ vyrazila ze sebe otupěle, „a je mi líto, jestli jsem vzbudila špatný dojem.“ Hněvala se na sebe. Byla už dost stará na to, aby jí došlo, proč matka o otci skoro nemluvila, přesto se teď nechala zranit představami, které si o něm hýčkala. Sebrala poslední zbytky důstojnosti. „Už vás nebudu obtěžovat.“

Lord Brynden si ji ještě okamžik prohlížel. „No dobře,“ uzavřel tiše. Trinn vtáhla vzduch do plic a pak sevřela rty, aby si nevšiml, že se třesou. „Omluvte mě,“ už jenom zašeptala. Měla v úmyslu se stáhnout, olízat si rány a popřemýšlet, jestli tahle bitva byla opravdu prohraná. Nemohla sama sobě připustit, že to tak je.

Její nevlastní bratr nakonec odešel nahoru s Kornelií, krásnou blondýnkou se sladkým hlasem a rudými rty, dívkou, co působila jako mužský sen. Co nevěděli, to byla skutečnost, že Kornelie ovládala slovem i písmem tři jazyky, omotala si kolem prstu syna klenotníka z Lannisportu a s trochou štěstí jsou tohle její poslední měsíce tady v nevěstinci. Brynden Blackwood si vybral tmavovlasou Tarah, to nejbližší, co tu Trinn měla k přítelkyni. Ženu, která se smála nahlas, když se posadila mužům do klína, a nebrala se servítky v tom, co říká. Zítra klidně Trinn poví o tom, že její otec „ho do ní hned netaktně strčil“. Tarah zároveň brzy bude třicet let a jako děvka pracovala od svých třinácti. Během té doby se zbavila svých tří nenarozených dětí a Trinn věděla, že se za ně pořád někdy modlí. Ne poprvé Trinn napadlo, jestli muže, kteří sem chodí, vůbec někdy napadne, že místní ženy nejsou tak docela takové, za jaké se vydávají na první pohled. To, co dostanou za svých pár peněz, je hodno právě tolika.

Nemyslela si, že tenhle večer může dopadnout hůř, ale to bylo jenom zbožné přání. Druhý společník jejího otce, muž oblečený v černé a tmavorudé barvě připomínající zaschlou krev, nějakou dobu stál u krbu a díval se do plamenů. Občas pootočil hlavu a sledoval Trinn, jak dál roznáší pivo a víno, ale nikdy ji k sobě nezavolal. Většinou ovšem stál s rukama založenýma za zády, a tak si všimla jeho prstenu s rubínem. Kolem půlnoci k ní přistoupila madam Ava a poslala ji nahoru za ním, jak si vyžádal. Trinn pootevřela rty v protestu, ale pak si musela připomenout, že Ava ji už dvakrát nechala spát na ulici, když jí v tomhle odporovala – poprvé, když byla jenom stěží odrostlé děvčátko. Na ty dlouhé temné hodiny venku Trinn odmítala blíž vzpomínat.

A tak neudělala ostudu, mírně pokrčila kolena a sklonila hlavu. Tuhle noc přežije stejně jako všechny ostatní.

 

Vešla do ložnice a tiše za sebou zavřela dveře. Místnost osvětloval slabý oheň v krbu, byla prostorná a zároveň teplá, protože se nacházela přímo nad kuchyní.  Postel byla potažená drahou hedvábnou látkou. A na ní už ležel on. Skoro celý večer měl v ruce pohár s vínem, a tak v koutku duše doufala, že mezitím usnul. Samozřejmě se mýlila, jen odpočíval s rukama volně složenýma na břiše.

Trinn přistoupila blíž a vlastní ruce zkřížila na prsou. Stála teď hned vedle postele a shlížela na něj dolů. „Nejspíš jsi to špatně pochopil, pane. Nejsem…“ Nebyla děvka, jen tu dělala stejnou práci jako předtím její matka. Pokud k sobě měla být upřímná, jenom ta představa ji děsila, když se podívala na místní ženy.

„Samozřejmě vím, že nejsi místní děvka.“

Musela uznat, že ten muž má krásný hlas, hluboký ale s nabroušeným ostřím jako dýka v pochvě. Na půl úderu srdce ji vyvedl z rovnováhy. Pak ji ale přejel pohledem, její vlasy, které byly trochu moc rudé, ňadra, která byla trochu moc malá, boky a nohy, které byly trochu moc široké. Šaty, které byly tmavé a seprané, šaty pro služebnou.

„Tak proč předpokládáš, že jsem…“

„To mi taky došlo, držíš před sebou svoje panenství jako nějaký štít,“ pronesl pobaveně, když ji znovu přerušil.

Jistěže. Nebyla nikdo důležitý, takže stěží chápal, proč hloupě nezahazovala to jediné, co na ní mělo nějakou cenu, i když ta cena bude s každým dalším rokem klesat.

Měl světle hnědé, téměř zlaté oči. Vlčí oči, pomyslela si. Taky srdce má vlčí.

„A tohle mě mělo bolet, pane?“ odtušila chladně. „No dobrá, ráno uvidím, za kolik stojím. Přinejmenším se nebudu bránit. Jenom nezaměňuj rozkaz s potěšením.“

Na tváři se mu objevil úsměv, ale nedokázala říct, jestli ho vyvolalo víc pití nebo její slova. Posadila se na zem před krb s překříženýma nohama a snažila se ovládnout hněv. On ale jenom mlčel a oči si zakryl loktem ruky. Po chvíli ticha najednou viditelně povyskočily plameny a Trinn koutkem oka zaznamenala červené odlesky v rubínu na jeho prstenu.

„Předpokládám, že tohle není tvůj pokoj, že?“ Jeho hlas teď byl měkčí, jakoby utopený ve víně.

„Můj pokoj je nahoře pod střechou a není o moc větší než postel, na které právě ležíš.“

Ocenil její vtip pobaveným odfrknutím. Dlouho se pak nepohnul, ale před spánkem ještě stěží slyšitelně utrousil:

„To nebyly moje peníze, Trinn, byly tvého otce. Jen ať platí.“

 

Skoro celou druhou noc proseděla na zemi zády opřená o postel, na které znovu ležel sám.

„Hightower?“ zakroutila nevěřícně hlavou.

„Sedmý syn sedmého syna, ale ano, mám právo se tím jménem ohánět.“

„A kněz Pána světla k tomu. Jsi zvláštní případ, víš to, pane?“ otočila k němu s úsměvem hlavu.

„Gert,“ řekl tiše, jen tak mimochodem, jako by si snad byli rovní. „A to poslání si vybralo mě.“

„Myslíš tím, že jsi měl vize? Kněží R’hllora je prý mají.“ Nevěděla, jestli ji jen přemohla zvědavost, nebo na něj chtěla udělat dojem tím, že o něčem takovém vůbec slyšela.

            „To jsi někde přečetla, smím-li se ptát, aby ses neurazila?“ začal si z ní utahovat.

            „Urozený pán si nejspíš myslí, že všude mimo Staré město žijí tlupy barbarů. Matka mě naučila číst, ale o tomhle jsem vlastně jenom slyšela. Co tě vlastně přivedlo k Rudému bohovi?“

            „To, co vždycky člověka přivede k tomu, že začne pochybovat. Nepříjemné otázky. Pán světla má o své následovníky starost. A odpovídá. Zato tvoje víra v Sedm často vyžaduje dělat něco, co odporuje tomu, co lidé chtějí, nebo je nutí trpělivě snášet ústrky a čekat. Tohle uctívat? Nikdy.“

            Dlouho pak mlčel a díval se do stropu. Pak zavřel oči a tu noc už nic víc neřekl.

 

Třetí noc už seděla na okraji postele a Gert se pomalu posunul na druhou stranu.

            „Není ti to hloupé? Tvůj otec za tenhle pokoj platí, takže bys to měla využít.“

            „Proč se o to vůbec staráš?“

            Povzdechnul si. „Protože tvůj otec je starý hlupák. Sedm mu vzalo skoro všechny děti, než pochopil svůj omyl, a on nad tebou ohrnuje nos. Zítra s ním promluvím. A vysvětlím mu, co se tu dělo.“ I přes všechno pití, které mu zastíralo hlas, poznala, že to myslí vážně.

            „Díky,“ položila se na postel vedle něj. „Nepotkala jsem v životě moc lidí, kteří nechtěli nic na oplátku.“

            Zvedl obočí a změřil si ji. Pak se posunul dál, aby jí udělal trochu víc místa. Byla překvapená, když zjistila, že ji to vlastně trochu zklamalo, ačkoliv si nebyla jistá, co by v tom případě dělala ona sama.

            „Jen by mě zajímalo, jestli bys vůbec měl být v nevěstinci. I kněží Pána světla by měli dodržovat…“

            V tu chvíli se rozesmál a byl to smích tak tak upřímný, že ji ani nemohl urazit, a zvedla koutky úst. „Řekněme, že na rozdíl od Sedmi je Pán světla nad takovými věcmi,“ dodal, když popadl dech.

            Znovu usnul vleže na zádech a Trinn se přistihla, že na něj chvíli zaujatě civí. I přes prostor, který mezi nimi stále byl, cítila teplo, které z něj vycházelo.

           

Čtvrtou noc už trávila na cestě. Vracela se domů.

           

II.

 

Havranostrom byl nevlídný hrad s vysokými hradbami, zasypaný sněhem a tichý. Jeho dvě věže trčely k nebi jako dva vykotlané zuby. V místním božím háji stál obrovský bílý čarostrom, na který se každý večer slétali havrani. Nebylo to vlídné místo, které cizince zvalo dál. Přesto se většinou jednalo o rušný hrad, kam se lidé z dalekého okolí už nějakou dobu stahovali. Svět byl temné místo a hrad byl světlo.

Trinn si nejvíc oblíbila místní prostorný solár s vlněnými tapiseriemi a Gert i její nevlastní bratr Harlan si z ní kvůli tomu utahovali, že je dítě léta. Nebyla místní mladou paní, ale za svůj krátký život se naučila přijímat malé dary. Otec s ní občas promluvil. Její pokoj byl dvakrát větší než ten u madam Avy a netřásla se v něm v noci zimou. Dostala nové čisté oblečení a bratr jí věnoval i jedny tmavě zelené šaty pro opravdovou dámu. Musela vypomáhat v kuchyni, ale častěji vyrážela s muži na lov s kuší, kterou se naučila ovládat.

Nepatřila mezi služebnictvo, které si jí částečně stranilo a mluvilo před ní opatrně. Nebyla ani skutečná šlechtična a člen rodiny a u jednoho stolu s otcem a bratrem nikdy neseděla. Ani tady vlastně nepatřila do žádné skupiny. Jediný, kdo ji opatrně vyhledával, byl otcův oblíbený kněz Pána světla. Setkání u snídaně, společný smích. Všimla si, že Gert se smál jenom s ní a ona s ním pomalu zapomínala hlídat každé svoje slovo. Jako by se z nich stali přátelé, říkala si. Ne že by o přátelství skutečně něco věděla.

Trinn vnímala kradmé pohledy, které jim služky a muži ze stájí občas věnovali, dokonce i jejich šepot. Nedošlo mezi nimi k ničemu, co si služebnictvo představovalo, a tak jí to bylo jedno.

 

„Hledala jsem tě,“ ozvala se za jeho zády. Slyšel ji samozřejmě přicházet, její kroky rozrážely nízkou vrstvu sněhu v božím háji. Byl podvečer a kolem se už ozývalo krákání havranů, kteří každou chvíli dosedali na čarostrom a klovali do dřeva. V háji už bylo šero, ale dopadalo sem tlumené světlo z oken. „Budeš dnes jíst se mnou?“

Odtrhl oči od koruny stromu a ptáků. Jako vždycky sotva znatelně zadržela dech, když se na ni zadíval. Nejspíš si myslela, že si toho nevšiml. Nebyla to ta samá holčička, která sem přišla před dvěma měsíci. Naučila se vyšívat a tančit, jezdit na koni a lovit a on sám ji naučil pořádně číst a psát, protože svoje zkušenosti v tom směru značně přeceňovala. Naučila se nosit lichotivé šaty, vlasy česat do jiných účesů než do ohonu a chodit zpříma. Dospěla. Byl na ni svým způsobem hrdý.

„Co tu vlastně děláš?“ postavila se vedle něj a prsty přejela po bílé kůře stromu. „Tohle není zrovna místo pro tvého boha.“

To sice nebylo, ale Pán světla nebyl žárlivý. Snažil se mu něco říct a přiváděl ho opakovaně na tohle místo. „Měl jsem vizi o tomhle stromě. Byl zdravý a v plné síle a bylo jaro, i když havrani kolem něj poletovali pořád. Nevím ale, jestli to bylo v minulosti nebo to bude v budoucnosti.“

Připomínalo mu to slovo na jazyku, co mu uniká a dráždí mysl. Podobnou vizi měl už potřetí a věděl, že Pán světla se mu snaží něco sdělit, ale jako vždycky jím seslané obrazy vzbuzovaly jenom otázky. „Zkouším, jestli tu na mě nepřijde správná myšlenka,“ řekl podrážděněji, než měl v úmyslu.

Trinn jenom potřásla hlavou, protože v tomhle mu samozřejmě nemohla pomoct. Chvíli se na něj dívala s měkkým výrazem ve tváři. Ty její tmavohnědé důvěřivé oči… Pak mu ruku položila na tvář, zvedla se na špičkách a krátce ho políbila. Byl si jistý, že tohle ji muselo stát hodně přemáhání. I když to byl nevinný hravý polibek jen kousek nad přátelským políbením na tvář, zkouška toho, jestli budou chtít víc. A on rozhodně chtěl. Popravdě, od začátku v něm vzbuzovala chuť rozpustit se v ní a utopit. Chytil ji za bradu a při dalším polibku sevřel její dolní ret víc, než bylo třeba. Když se odtáhl, Trinn zamrkala, lehce se pro sebe usmála a konečně položila paty zpátky na zem.

„Ano, půjdeme na večeři. Nevím, jestli chápeš, že si tím kazíš pověst, ale – díky.“

„Myslím, že moji pověst už nejde o moc víc zkazit,“ opáčila. „Možná… Možná to není tak šílený nápad.“

 

Její bratr Harlan, Sedm mu žehnej, byl dobrá duše, ale samozřejmě s ní nejednal jako s opravdovou rodnou sestrou. Rád ji popichoval a ona zase jeho. Občas ji napadlo, jestli alespoň trochu nahradila sourozence, které ztratil. Choval se k ní vždycky laskavě, a tak si ráda namlouvala, že to tak je.

Jednoho dne ho pozvala, aby se společně s ní a skupinou sloužících vydal na lov. „Pokud to urozenému pánovi nepřipadá pod jeho důstojnost,“ neodpustila si.

Harlan se se nadechnul k pádné odpovědi, ale když mu vzduch pronikl do plic, trhnul sebou, jako by je sevřel železný krunýře. Trinn rychle vytěsnila z mysli poplašné sdělení, že to přece nebylo v posledních týdnech poprvé. Samozřejmě to nic neznamenalo a nikdy to sama nezmínila.

„Půjdu,“ řekl se zamračením. A tak se i stalo. Ten den neulovil nic a zdálo se, že je stále unavenější. S horečkou ulehnul hned večer a Trinn strávila další dva dny u jeho postele.

Byla s ním i ve chvíli, kdy umřel. Tiché chrčení jeho dechu najednou přestalo, jako by někdo přetrhl napjatou nit. Věděla, že otec bude zuřit a klít, ale když mu přišla říct, co se stalo, neřekl nic a téměř jí nevěnoval jediný pohled. Nechal zavolat pro Gerta, což ji vzhledem k otcově zbožnosti nepřekvapilo. Pak se společně s ním a Harlanovým mrtvým tělem zavřel v bratrově ložnici.

A tak se Trinn snažila zahnat bolestivé myšlenky, o kterých věděla, že by ji pohltily, kdyby to dovolila. A ona nevěděla, co by se pak stalo. Jestli by jen celé ležela na posteli s otevřenýma očima nebo křičela jako šílená. Pomáhala tedy v kuchyni, dokud nepřišel večer.

Když šla dát dobrou noc otci a snad ho i utěšit, v soláru nebyl sám. Harlana poznala okamžitě a rozběhla se k němu. Než ho stačila obejmout, zarazil ji výraz jeho tváře, strhaný, unavený a stažený do sebe. Ale nejhorší byly jeho oči, dřív s jiskrou a teď prázdné, skelné a… mrtvé – jiný výraz ji nenapadal. I když jí vysvětloval, jak je možné, že tu teď stojí, jeho hlas šustil jako spadané listí.

 

„Žádal tě můj bratr někdy o tohle?“ odtušila a zády se opřela o čarostrom. Gert stál hned vedle ní s rukama založenýma na prsou. Háj byl samozřejmě úplně temný, ale žluté světlo ze soláru tvořilo na bílé zemi žluté sloupce.

„Ne. Tvůj otec mě o to ale žádal a R’hllor mi k tomu dal sílu,“ odříkal jako modlitbu. Téměř ji vyděsilo, jak silně věřil správnosti toho, co udělal.

Dívala se teď před sebe. „Jak to děláš? Máš větší víru v jedno svoje slovo než já v to, proč jsem vlastně na světě.“

„Protože jsem nikdy nic jiného neměl. I moje rodiče to kdysi vyděsilo.“ Pravda byla, že se ho zřekli, jakmile začal pevně věřit v Pána světla, zatímco oni pevně věřili v Sedm, ale to jí říct nemohl.

„Nemyslím, že Harlan tohle dlouho vydrží. Je teď slabý jako kotě a skoro neudrží myšlenku. I když mluví, každou chvíli přestane a dívá se do prázdna. Nakonec to skončí sám. To jenom otec nemůže snést tu myšlenku, že by ho přežil. Udělal bys to pak znova?“

„Trinn….“ Ruku přiložil na tu její, dlaní opřenou o kůru stromu.

Čekala na odpověď. Když se jí nedočkala, vytrhla se mu.

 

Nečekala, že to přijde tak brzy. Jistě, věděla, že pro otce má cenu jenom jako případná nevěsta pro nějakého spojence a bohové věděli, že v dnešní době už nehrálo roli, že ona je jenom bastard. Jí to ovšem připadalo, jako by se jí chtěl rychle zbavit.

Lord Desmond Hawick je ochotný vzít si ji za ženu, dokonce byl nadšený tou vyhlídkou. Trinn už byla potěšená o dost míň. Hawick byl už ve středním věku, měl pověst násilného muže a jeho čtyři předchozí manželky zemřely při podivných nehodách.

Když jí to otec oznámil, jenom mírně sklonila hlavu. „Zvykneš si,“ pohladil ji po vlasech.

„Jistě,“ řekla klidněji, než se cítila. Věděla dobře, že nemá cenu mu odporovat, ne v její pozici. Kdyby mohla, křičela by zhnusením nad tím, že ji chce prodat někomu takovému za trochu obilí z Essosu.

Podívala se na bratra, který právě u stolu četl jednu ze svých knih a očividně ani nevnímal, co se v té knize děje. Nevěnoval pozornost ani tomu, co jejich otec právě řekl. Ani slovo protestu. Pak se podívala na Gerta, který seděl v křesle blízko ohně s pohárem vína.

Nadechla se, protože nic nevžene člověku slzy do očí tak rychle jako sebelítost, a otočila se na patě.

 

„Trinn,“ zavolal za ní, ale ona pokračovala v chůzi po chodbě. Za sebou slyšela, jak zrychlil krok.

Když ji konečně dostihl, chytil ji za rameno a donutil otočit se k němu. „Trinn, chováš se jako dítě. Zlobíš se na mě?“

Stiskla rty pevně k sobě a modlila se za trpělivost. „Proč jsi vůbec tady? Zdálo se, že je ti úplně jedno, že mě otec prodá někomu, kdo možná umlátil všechny svoje předchozí manželky.“

Jeho pohled ztvrdl a zdálo se jí, že na něm vidí i zklamání – jako by ona byla ten, kdo nechápe, o co tu jde. „Nejspíš bys měla vědět, že jsem o tom nic nevěděl. A i kdybych se tě zastal, bylo by to k ničemu. Protože přesně to jsi čekala, že udělám, že? Pořád nechápeš, že i já jsem tu jenom trpěný. Nedělám hloupě hrdinské věci.“

Zvážila to. Možná že byl způsob, jak ho přimět udělat hloupě hrdinskou věc… Byla konec konců děvče, co vyrostlo v nevěstinci, jakkoliv tu skutečnost nesnášela a nosila na sobě kvůli tomu neviditelné brnění. Na rtech vykouzlila úsměv a přitiskla se k němu, jednu ruku na jeho hrdi. Zvedla tvář, až se rty téměř dotýkala jeho čelisti. S ním jako by tohle všechno přicházelo snadno. „Ať už je otec jakýkoliv, nenechal by mě žít v hanbě. Ale udělal bys to pak? Vzal by sis mě?“ Moc dobře věděla, že kdyby chtěl, neřekla by ne.

Úsměv jí ztuhl, když zvedl ruku k její šíji a donutil ji lehce zaklonit hlavu. Nebála se, jen oči měla doširoka otevřené a tělo nepoddajné a strnulé.

Zajíkla se, když ji políbil, protože to byla spíš krutost než projev přízně. Jeho ústa chutnala po nějakém těžkém červeném víně. Nerozhodně svírala a otevírala dlaně, které teď měla spuštěné podél těla. Jednou rukou jí vjel do vlasů a ji bolelo, jak se omotávají kolem jeho prstů. Druhou rukou jí zase putoval po zádech pořád níž. Zavrčela. Pak vzdychla.

Napjala se a uvědomila si, že takhle to nechce. Snažila se odtáhnout, ale nepustil ji. A tak jen stála s pažemi u boků a dlaněmi sevřenými v pěst. Po dlouhé chvíli ji odstrčil a nechal stát s rozcuchanými vlasy. S ublíženým výrazem si otřela rty do rukávu, ale neřekla nic.

„Pořád jsi si tak jistá, že víš, co chceš?“

„Neopouštěj mě,“ řekla bezvýrazně a jeho to nevysvětlitelně rozzuřilo. Neměla právo nutit ho do něčeho, co ho mohlo stát i život. Neměla právo nutit ho převzít za ni zodpovědnost, obzvlášť ne, když dostávala záchvat děsu, kdykoliv se jí někdo dotknul. Byla přesně jako její matka, jak ji popisovat lord Blackwood. Vzpomněl si na Annu, první dívku, se kterou kdy byl a která by se tu teď netřásla jako štěně. S tichým smíchem by odtáhla za nejbližší dveře, pak by ho stáhla na zem a nedočkavými prsty by bojovala s šaty jich obou. Klidně by vykřikla a pak opakovala slova díků, dokud by ji neumlčel.

„Neopouštěj mě,“ opakovala a ten hluboký hrdelní hlas se jí na konci slova zlomil. Jenom tak posílila jeho vztek.

Gert jí tedy věnoval přemoudřelý úsměv. „Takže bys ráda, abych s tebou odtud utekl, tajně si tě vzal a držel tě za ruku? Jenže jak vidíš, všechno má nějakou cenu. Chceš ji platit?“

„Parchante!“ odpověděla teď s důstojností, na kterou u ní nebyl zvyklý.

Zakroutil pobaveně hlavou a otočil k odchodu. Trinn ho sledovala a nohy jí slábly. Opřela se o zeď a spěšně si upravovala poničený účes.

„Parchante,“ opakovala podivně roztřeseně, s prsty jedné ruky na rtech. Na konci chodby se zastavil, jako by ji slyšel. Rychle couvla zpátky a utekla do svého pokoje jako malá holčička.

Ve svém pokoji otevřela okno a dovnitř vlétl studený vítr. Hlavou jí proudily myšlenky, které nebyla schopná zastavit – soudící, tvrdé, srážející na kolena. O vlastním chladu, sebepohrdání a bezmocnosti. Pár okamžiků stála před zrcadlem, ve svých očích teď nekonečně ošklivá. Pak do něj uhodila dlaní a v tom místě zůstalo několik pavučinových prasklin a rudých skvrn. Temná bouře v její hlavě konečně utichla.

 

Gert ji hledal hned další ráno. Nevěděl přesně, co jí chce říct, snad… cokoliv, co by ji přinutilo pochopit, že on jí nemůže pomoct. Musel vědět, jestli se opravdu mýlil v tom, že ho viděla takového, jaký je, a bylo to pro ni dost dobré. Jenže ať se ptal kohokoliv ze služebnictva, nikdo ji od včerejška neviděl a její skromný majetek z pokoje zmizel. Zdálo se, že princezna se rozhodla zachránit se sama. Takže přece jenom nebyla vůbec hloupá.

 

III.

 

Očekával, že Trinn uteče zpátky do nevěstince, který teď nejspíš pokládala za vhodnější domov, ale překonala jeho očekávání. Už nějakou dobu věděli, že ji u svého dvoru přijala lady Barbara Bracken. Gert netušil, jestli to lady Bracken dělala kvůli spojenectví nebo jen ze zášti k pánovi Havranostromu, ale podporovala zároveň i Edmura, synovce současného lorda Blackwooda. Gert to namyšlené princátko znal z jeho několika návštěv Havranostromu a pamatoval si, že jeho samotného téměř nebral na vědomí a nenechal na pokoji žádnou sukni.

Věděla lady Bracken, co se stalo s Harlanem? Nepřekvapilo by ho, kdyby o tom Trinn nemlčela.

Uhnul před šípem, který mu těsně proletěl kolem hlavy a zaklel. Ti muži umřou, teď už to věděl jistě.   Gert stál na hradbách a sledoval, jak vojáci lady Bracken beranidlem prorazili hlavní bránu. Několik desítek se jich nahrnulo dovnitř a Blackwoodové se k nm okamžitě vrhnuli. V předhradí tvořeném směsí sněhu a mrazem ztuhlého bláta se tak strhla krátká krvavá bitva. Rozlévala se tu záplava, červenočerná a rudožlutá vlna do sebe narážely a postupně se promísily v podivné shodě. Navzájem se polykaly, kolo štěstěny se totiž stále otáčelo.

Pak si Gert všimnul, že mezi bojovníky je i Harlan. Blázen jeden, pomyslel si. Pak mu to došlo…

Když se proti Harlanovi objevil Edmure Blackwood – jeden z mála v barvách svého rodu, který zabíjel obránce Havranostromu – těžko se dalo říct, že by mladý lord vůbec bojoval. Oba byli vzteklí, jeden z beznaděje a druhý snad z hamižnosti. Přesto byl Harlan na rozdíl od svého bratrance jenom průměrný šermíř a hřbitovy jsou plné průměrných šermířů.

Nejdřív mu Edmure jednou ranou téměř usekl levou ruku a další přeříznul šlachy na té pravé. Nakonec mu meč vrazil kolem klíční kosti do plic. Setřel si krev z ruky, zatímco stejnou krví se začal Harlan dusit. Edmure se rozhodl mu pomoct, a tak mu jen plnou silou zasadil ránu do hlavy, až se ozvalo křupnutí.

Jenže přesně jak Rudý kněz čekal, bitva se rychle obracela na stranu obránců. S většinou mužů útočících na hradby si už poradili jejich obránci a zbytek se začal stahovat. Brackenové v předhradí si nestáli o nic lépe. Tmavé nebe protnul ohnivý šíp a rozzářil se ostrým světlem, které se odrazilo od sněhu. Ti v příslušné barvě, co přežili, začali okamžitě plnit rozkaz k ústupu. Lučištnice v kápi, které předtím Gert nevěnoval pozornost, si zdá se začala uvědomovat, že začínají být v obklíčení. Když začala snad třiceti zbývajícím spolubojovníkům ukazovat směrem k sýpce a varovat je před nebezpečím, poznal konečně její hlas. Trinn – samozřejmě že to byl její nápad sem jít, nikdo ji jako ženu nemohl do boje nutit.

Začala se společně s muži stahovat k sýpce, odkud vedla chodba ústící v nedalekém lese, která kdysi byla postavená pro případ obléhání hradu a dala se na petlici otevřít jen zevnitř. Gerta se začala zmocňovat zuřivost. Takže Trinn si myslela, že po tom všem může zmizet, už zase.

Začalo hustě sněžit a na možná stovky těl před hradbami a v předhradí pomalu mizely pod bílým příkrovem.

 

Neujeli od Havranostromu ani hodinu cesty, když kus za sebou Trinn uslyšela nezaměnitelný zvuk mocného praskání ledu. Trhla opratí a zastavila koně. Jejich pronásledovatelé mohli umrznout nebo se utopit v ledové vodě a i když jejím druhům na tom jistě nezáleželo, ona na pár okamžiků zaváhala. Byl s nimi i Gert, tím si byla podivně jistá. I na hradě cítila jeho přítomnost, zvláštní teplou vlnu, která jí prostupovala. Nebo možná… Edmure jí popohnal, aby ostatní následovala, ale Trinn nakonec naznačila, ať pokračují bez ní a otočila svého ryzáka nazpět. Bylo lepší riskovat než se pak trápit výčitkami, co mohla udělat jinak.

Místo, kde se jezdci probořili, našla rychle a sesedla z koně. Všechno pokrývala hustá vrstva sněhu, i zamrzlou řeku. Nejdříve šla jen pár kroků, pak zrychlila, až jí podjely nohy a ona se svezla po ledu skoro až k díře. Cítila pod sebou křupání a viděla pavučinku prasklin, jak se od ní šíří na všechny strany.

„Vypadni, propadneš se,“ zařval na ni Gert, až sebou trhla. Rozhlédla se a napočítala tři další muže, kteří se stejně jako on propadli do zamrzlé řeky, co vypadala tak bezpečně a notně by jim zkrátila pronásledování. Několik dalších mužů postávalo na protějším břehu a hulákali na sebe, nerozhodní v tom, co přesně mají dělat. Znovu se posunula blíž a natáhla k němu ruku.

„Vytáhnu tě. Sám se ven nedostaneš, jen odlamuješ kry po stranách,“ domlouvala mu, přestože jí jektaly zuby. „Nech si pomoct. Alespoň pro tentokrát.“ Váhal jen chvilku, než chytil její dlaň. Když se přitáhl blíž, stáhl ji tím dolů a Trinn vyjekla, když přední část jejích šatů zalila ledová voda. Chvilku ani nemohla dýchat, jak mrazivá byla. Pustil se jí. „Vrať se pomalu zpátky, rozumíš? Hned.“

Obtočila své prsty okolo těch jeho. Zhluboka se nadechla a ledová krusta na jejích šatech a plášti zapraskala. Ohlédla se. Byl tam kmen zamrzlý uprostřed řeky, jako by se zastavil v čase. Stačilo se jen kousek natáhnout. Zaryla nehty do zmrzlé kůry. V malíčku ruky, kterou držela Gerta, ucítila křupnutí.

Zatáhla a společně s jeho tahem ho konečně dostala z vody. A tak tam několik okamžiků stáli na ledě proti sobě a hluboce dýchali. Chtěla se ho zeptat, jestli ji otec nenávidí. Chtěla se zeptat, jestli znovu jejího bratra vrátí na tenhle svět v ještě horším stavu a uvnitř věděla, že on to udělá, samozřejmě že ano a ona tomu mohla zabránit, kdyby Gerta nechala umrznout, ale v tuhle chvíli jím za to nemohla opovrhovat, ani sama sebou. Díval se jí do očí a jako by jí chtěl něco říct. Ten pohled…. vřelý, obdivný. Nikdo jiný se na ni takhle nedíval a tak moc od něj něco chtěla. Něco, co ani nedokázala pojmenovat. Bála se to pojmenovat.

Pak si všimla, že ruku držel na meči u svého boku. Oh.

Otočila se k útěku a v tom jí chladná ocel vjela zezadu do pravého ramene a srazila ji na kolena do sněhu. Krátce vyjekla, když čepel vytrhl z jejího těla. Rychle se vymrštila a otočila a naopak teď zaútočila ona svým mečem. Jenže zbraň držela v levé ruce, a tak jenom slepě sekla kolem sebe. Na památku mu tak nechala jen dlouhou sečnou ránu na ruce.

„Tohle mě mělo bolet?“ zavrčela a pozvedla jedno obočí.

Znovu tak stáli proti sobě, jen pohled, který teď jeden druhému věnovali, byl zklamaný. Ani jeden z nich netušil, že jsou schopní jeden druhému něco takového udělat. Trinn probraly okolní mužské hlasy volající o pomoc. Bleskově se vrhla ke svému koni a utíkala, jak nejrychleji mohla, a Gert už ji nezkoušel zadržet.

Umínila si, že mu to možná odpustí, ale nikdy nezapomene.

 

Dědic Havranostromu byl pochovaný o dva dny později. Gert doufal, že bude mít sílu lorda Bryndena odmítnout, až ho požádá, aby jeho syna oživil znovu. Ale oba o tom pomlčeli.

 

IV.

 

Jak šel čas, ty vize ho trápily stále víc. Přicházely i ve snech už skoro každou noc, některé obrazy stále ty samé, některé jakoby rozmazané, některé zapomenuté, dokud se po dlouhé době nevrátily. Služebnictvo bylo zvyklé vidět ho, jak mlčky zírá do ohně, ale ty chvíle se stále protahovaly. Pravděpodobně si už začínali říkat, že Gert přichází o rozum. Nehorší bylo, že si to možná začínal myslet i Brynden Blackwood, doteď oddaný zastánce Rudého boha. Jako by se snad lord z Havranostromu sám skoro neodřízl od světa a pomalu se neupíjel k smrti…

Občas se stalo, že se Gert v těch vizích v ohni úplně ztratil a nevnímal, že na něj právě někdo mluví.

Viděl místní čarostrom zdravý a zelený, v minulosti nebo budoucnosti. Ve sněhu, v dešti, v plném slunci.

Viděl podivné bytůstky podobné lidem, ale s hnědou kůží, velkýma očima a jen čtyřmi prsty. Nemohl to být nikdo jiný než Děti lesa. V některých vizích je lidé vraždili, v jiných je viděl v lese plném čarostromů mluvit neznámým jazykem. Občas se mu vracela vize, jak ty bytosti stojí v kruhu kolem čarostromu a pronášejí cosi jako modlitbu a jejich hlasy se pomalu změnily z hromadného šepotu ve výkřiky. Pod čarostromem leželo jediné mrtvé tělo v kaluži krve. Téměř cítil, jak kolem těch tvorů roste jakási temná síla, které nerozuměl.

Někdy ve vizi jen vnímal tu samou černou chladnou sílu, jak pulzovala. Ve skutečnosti se nedalo nic vidět. Jako by plameny ohně pohlcovala chapadélka inkoustu. Tyhle vize ho děsily nejvíc a vždycky se po nich roztřásl odporem a zimou. Pán světla nebyl laskavý bůh a po svých následovnících žádal kruté oběti, ale tahle nesmlouvavá černá moc neměla s ničím božím cokoliv společného. Otřáslo jím, že něco takového mohlo skutečně na světě být.

Viděl stovky Jiných se zářícíma modrýma očima, jak v noční bitvě zabíjejí spojenou armádu lidí a Dětí lesa. A cítil, že tahle temná síla Jiné prostupuje, jako by z ní žili.

Měl tmavou vizi kořenů hluboko pod zemí a jako by skrz ně cestoval na lígy daleko, po celém Západozemí. Ve skutečnosti by nemohl pod zemí nic vidět, ale tohle se spíš podobalo horečnatému snu. Poprvé si toho nevšiml, ale čím déle se tahle vize opakovala, tím víc suchých a žlutě nemocných kořenů si všiml.

Když konečně dospěl k rozhodnutí a požádal lorda Bryndena o svolení, Blackwood jenom tupě přikývl.

 

V božím se shromáždila snad polovina obyvatel hradu. Část z nich v R’hllora stále nevěřila, ale Gert se upínal k myšlence, že pokud uspěje, ti lidé uvidí světlo. Oni a mnoho jiných, mohl jen doufat.

Ale třináctiletý chlapec Godry stojící vedle něj v Rudého boha věřil naprosto oddaně, se zápalem srovnatelným s Gertovým. Když slyšel, co je třeba udělat, ani nezaváhal. Pán světla má konec konců v oblibě nevinné a to z nich dělá ty nejvzácnější oběti.

Dav kolem nich dvou vytvořil široký půlkruh a jen občas se ozýval tichý hovor. I ten zmizel úplně, když Godry poklekl před čarostromem. Když si Gert sundal rukavice a s dýkou se postavil za něj, chlapec ještě otočil hlavu. „To je v pořádku. Vím, co dělám,“ usmál se.

Opravdu? Alespoň někdo.

Gert si myslel, že to ví. Myslel si, že místní umírající čarostrom je kořeny spojený se všemi čarostromy v královstvích i na server od nich, že snad všechny tvoří jediný obrovský celek a tenhle čarostrom je výjimečný, protože je přesně ve středu Západozemí. Myslel si, že ten celek umírá už velmi dlouho. Cokoliv byla zač ta temná síla, kterou si přizvali na pomoc Děti lesa proti lidem a která možná dokonce stvořila Jiné, a cokoliv s ní ti malí tvorové kdysi provedli, začala zabíjet jejich čarostromy – jedna magie ničící druhou. Myslel si dokonce, že umírání toho kouzelné celku způsobilo, že jaro, léto, podzim a zima od té doby trvaly pokaždé jinou dobu a že tak to být nemá, navzdory tomu, že to bylo to jediné, co lidé znali.

Ale jak si mohl být jistý, že vizím rozuměl správně, dokud nebude příliš pozdě?           Vize Pána světla nikdy nebyly nepravdivé, ale ti, kterým je věnoval, nikdy s jistotou nevěděli, jestli vidí minulost, budoucnost nebo možnou budoucnost.

„R’hllore, jsi světlo v našich očích, oheň v našich srdcích, žár v našich bedrech,“ vyrazil se sebe ostře. „ Tvoje je slunce, které hřeje naše dny, tvé jsou hvězdy, které nás vedou v temné noci. Noc je temná a plná hrůz.“

„Pane světla, ochraňuj nás,“ zašeptal Godry.

Gert v prstech sevřel dýku. Snažil se sebrat v sobě hněv, který by mu to pomohl udělat. Vzpomínal na své bratry a sestry, kteří si z něj vždycky utahovali, že leží v knihách. Většina z nich už byla mrtvá, mrtvá, mrtvá. Příliš mu to nevadilo, stejně byl i v jejich společnosti pořád sám. Vzpomínal na Annu, která si radši vzala jednoho z jeho starších bratrů a po jeho smrti se chtěla znovu uvázat na krk právě jemu. Na Trinn, která k němu natáhla ruku, ale když na to přišlo, chtěla ho jenom využít. Vzpomínal na svoje rodiče, kteří jeho novou víru pokládali za odpornou a jeho za pomýlenou zrůdu. Jako by snad ta víra nebylo to jediné, co mu zůstalo a čemu se dalo věřit, že vždycky zůstane…

Vtáhl do plic ledový vzduch, až to zabolelo. „Už to nebude trvat dlouho,“ řekl chlapci.

Měl pravdu. Připravil dýku k jeho krku, druhou ruku dal Godrymu na rameno, zavřel oči a snažil se soustředit svůj hněv na chlapce, který mu nic neudělal, aby neztratil odhodlání. Pak ťal.

Obě ruce mu okamžitě zaplavila horká krev, ze které se mírně kouřilo. Dav zašuměl, ale ani tak Gert nemohl přeslechnout ten zatracený bublavý zvuk. Vlhké ruce přiložil ke kmenu, zatímco z mrtvého těla unikala ještě teplá krev a vsakovala se postupně do země a do kořenů. Gert znovu zavřel oči a přes rty stále opakoval modlitbu k Pánovi světla. Prosím, ať je to pravda. Co by to z něj dělalo, kdyby tohle všechno byla lež, kdyby ta smrt byla k ničemu?

Pod dlaněmi i v nich ucítil známé horko. Rubín na jeho prstenu začínal zářit. Všechnu sílu své mysli teď Gert soustředil na Pána světla, volal ho a žádal o pomoc. Horko už začínalo být nesnesitelné a kůra stromu začínala pálit.

Cítil, jak se mu rozpálený prsten vpaluje do kůže, jenže nedokázal přestat. Soustředil se na tu bolest a čerpal z ní sílu. Kůže na dlaních se mu začínala horkem napínat a pak praskat. Sledoval své ruce, jak rudnou a na několika místech už prsty začínají černat.

Čarostrom vzplál celý najednou a jeho od něj odrazila vlna horka, až skončil na zemi na zádech. Někteří lidé kolem křičeli, další utíkali, někteří strom jen s tichým ohromením sledovali. Gert opatrně zvedl ruce před tvář, dva krvavé špalky, které nepoznával, s pokroucenými větvemi místo prstů.

Hrdelně se rozesmál, až to přilákalo několik zhrozených pohledů. Pak ztratil vědomí.

 

V.

 

Dozvěděl se, že čarostrom prohořel až na kořeny a ty doutnaly několik dalších dnů, co byl v bezvědomí. V dalších měsících se mu ve vizích vracely vždy podobné obrazy, ale i ty rychle mizely. Byly to čarostromy na různých místech, většinou zasypané sněhem. Některé z nich stály pohromadě, jiné osamoceně, některé v božích hájích a další v divočině. Ze všech ale stoupala pára nebo snad kouř. Některé ze stromů v těch vizích vzplály, ale většina zůstala stát.

Nebyl o nic moudřejší v tom, co vlastně provedl. Postupně přesvědčil sám sebe, že vize pochopil špatně a nenáviděl se za to. Pána světla volal, vzýval, ale z ohně se nikdo neozýval.

 

Trinn doufala, že v bratranci Edmurovi najde lepší rodinu. Že snad udělala dost na to, aby si vysloužila když už ne jeho přízeň, tak alespoň trochu věrnosti. Zrada otce, útok na jeho domov – jenže to nebylo dost. Nikdy se slovem nezmínila o tom, že její bratr už vlastně mrtvý byl, když ho Edmure dorážel. On ovšem nikdy neocenil ani to, že mu tuhle skutečnost nevyčítala.

Když se dozvěděli, že lord Blackwood se pomalu upíjí k smrti, všimla si té radostné jiskry v jeho očích a znechucení jí sevřelo žaludek, ačkoliv svému otci nic nedlužila. Zároveň slyšeli i to, co provedl Gert, a ona se ty zprávy snažila vytlačit z paměti, snažila se nemyslet na to, že dobře ví, že Gert je schopný hrozných věcí, o kterých pak přesvědčí sám sebe, že jsou správné. Ten samý den se bratrance znovu zeptala na to, jestli s ním bude moct zůstat, až zdědí Havranostrom, a jeho chladný výraz byl výmluvnější než slova. „To záleží na tobě,“ zalhal.

Až tehdy začala doopravdy zpochybňovat, jestli se rozhodla správně. Jestli přece jenom nemohla otce přesvědčit, aby jí našel lepšího manžela. Jistá si byla jenom tím, že z Edmura už brzy nebude moudřejší nebo laskavější pán než její otec, že jediná příležitost na změnu zemřela s jejím bratrem a že Edmure snad alespoň zajistí mír s Brackeny. Její bratranec se jí zbaví, jakmile přestane být užitečná – buď dýkou, nebo manželstvím.

A tak se stalo, že ani s ním neměla rodinu nebo domov. Bylo bláhové v něco takového vůbec kdy věřit. Ale alespoň si už byla ochotná to přiznat.

 

Jeho pokoj byl vybavený jen málo. Tři dřevěné police s osobními věcmi, masivní stůl se dvěma židlemi a velká postel přiražená ke zdi naproti dveřím. Byl to obrovský pokoj oproti těm, kde byl zvyklý spát, než přišel na Havranostrom. Nezajímaly ho příliš hmotné věci nebo bohatství. Jeho zdejší pokoj byl stejně jednoduše zařízený jako všechny předtím, jenom ten zdejší byl mnohem prázdnější.

Když vešel, jedna ze služek ještě lila poslední vědro teplé vody do kádě. Opatrně se ho zeptala, jestli bude ještě něco potřebovat. Zadíval se na postel, kde byla jeho přikrývka stále hladce přehozená přes slaměnou matraci, téměř nepoužitá. Ne, rozhodně nepoužitá. Gert si nepamatovala, kdy naposledy spal. Protáhl zjizvené prsty u boků. Když ucítil těžkou váhu únavy v údech, požádal o novou pokrývku. Vracet služkám přikrývky k vyprání alespoň udržovalo zdání toho, že spal jako všichni ostatní. „Díky,“ dodal a služka rychle zmizela, aniž by se mu podívala do očí.

Bude to další bezesná noc, pomyslel si, když se konečně ponořil do teplé vody v kádi. Tenhle pokoj představoval jedinou možnost, jak být sám, ale bylo to vždycky hrozné. Prázdnota, kterou u něj dřív zaplňoval Rudý bůh, tu pro něj byla skoro hmatatelná a ticho otupující.

Na okamžik zachytil svůj odraz na hladině a viděl ho po dlouhé době téměř jasně. Sledoval svoji nažloutlou kůži napnutou na vyzáblých lících a čelisti. Nejhůř ale působily oči – oteklé a podlité krví, obklopené tmavými kruhy, které ho neopustily ode dne, kdy zabil Godryho. Na jeho rysech bylo něco, co stěží poznával, a Gert se divil, kdy přesně ve vlastním odrazu přestal vidět člověka.  To, co teď viděl… bylo něco jiného, něco víc mrtvého než živého.

Přesunul pozornost ke svým rukám. Obě dlaně a předloktí pokrývala ošklivá zjizvená kůže a zbytky strupů a byly proto do určité míry necitlivé, takže skoro nikdy teď neodkládal kožené rukavice. Prsty měl naštěstí všechny, až na prsteníček pravé ruky, do jehož masa se hluboce vpálilo zlato prstenu a musel proto jít pryč. Ten prsten s rubínem, který mu kdysi dal jeho učitel ve víře, byl samozřejmě zničený. Jestliže nestačilo jeho selhání, tak i tohle snad byl důvod, proč se na něj Pán světla hněval a nedovolil mu spát ale zároveň ani umřít.

Jizva protínající jeho pravou ruku od lokte k rameni byla jediná věc, kterou poznával z dřívějška. Jedním prstem přejel přes ten dlouhý vystouplý hrbolek a zamračil se. Nesnášel ho a žil s ním každý den, jediná věc z dřívějška, která zůstala stejná. Stiskl zuby a začal jizvu dřít prsty, až byla rudá a pálila.

Nepomohlo to. Položil ruce na okraje kádě a pěvně stisknul pěsti, až strupy na nich znovu popraskaly a začal krvácet.

Brzy potom konečně upadl do hlubokého spánku, který tak dlouho nepřišel a o kterém věděl, že zase dlouho nepřijde, a snil o jaru.

 

Po dlouhých letech konečně skončila zima. Gert to považoval za dobré znamení. Ulevilo se mu, že přinejmenším nic nenapravitelně nepoškodil. Přešly jaro, léto, podzim a zima v rychlém sledu, změna přišla vždycky už po několika měsících. Lord Blackwood celkem výmluvně zemřel už na začátku dalšího jara. Byl čas na nový začátek.

 

Na den, kdy měl dorazit nový pán Havranostromu Edmure, si Gert naplánoval svůj odjezd. Edmure pevně věřil v Sedm, jak věděl. A obyvatelstvo hradu se na něj od zničení čarostromu beztak dívalo přinejmenším s nedůvěrou, pokud ne s nepřátelstvím nebo hůř, jako na šílence. Nemohl jim říct, že se kdysi považoval za jednoho z vyvolených Pána světla, ale teď už věděl, že tak to není. Možná že si Rudý bůh jen rád zahrával. Možná je všechny zklamal, tak jako všichni bohové předtím. Gert každopádně věřil už jenom tomu, že i kdyby se hrozivě nezmýlil, on sám byl jenom prostředek, který už splnil svůj účel, nic víc.

Před odjezdem ale ještě jednou musel navštívit boží háj, pokud to místo tak mohl nazývat. Teď to byla jen vysokou trávou zarostlá plocha. Našel místo, kde kdysi byl kmen stromu a snažil se soustředit. Naposledy se pokusil vidět znamení, že všechno bude v pořádku.

A pak to ve slunečním světle uviděl. Padl na kolena a vytrhal trávu kolem. Nakonec prsty přejel po kmínku stěží vysokém jako dlaň. Kmínku bílém jako kost, s rudými lístky na tenoučkých větvích. V tu chvíli z něj spadla obrovská tíha.

 

Nepřekvapilo ji, že ho našla tady, překvapilo ji spíš to, že si jí nevšiml. Sledovala ho na pár zabušení srdce z boku. Klečel na zemi, kde ho cosi nesmírně zaujalo. Bylo skoro nemožné nedívat se přímo na něj – na to, co se z něj stalo. Jeho šaty už nebyly tmavorudé, měl na sobě jen černou a šedou. Jeho kůže měla nemocnou barvu, líce propadlé a čelist ostře vystouplou, jako by to byly týdny, co něco snědl. Nevěděla, co vlastně čekala, že uvidí, ale určitě to nebylo tohle.

Jakýkoliv hněv v ní ještě zbyl, vyprchal. Ublížil jí i jejímu bratrovi. Využíval víry jejího otce. Zabil nevinného chlapce. Přesto…

Zavolala na něj tiše jménem, a tak se konečně zvedl na nohy a otočil se k ní. Jeho oči – ty vlčí oči, které kdysi pokládala za vlastně krásné – byly propadlé a unavené, ale jako by se v nich objevilo nové světlo.  Mírně svraštil obočí, jako by čekal, že na něj bude křičet. „Trinn,“ řekl spíš jako otázku.

Když k němu pomalu došla, zvedl ruku v rukavici k její tváři. Skoro hned si to rozmyslel a rukavici sundal. Lehce přiložil prsty k její tváři, jako by se bál, že Trinn uteče.

Pohledem zabloudila k místu, které ho předtím tak zaujalo, a tvář se jí rozzářila.

„Tohle jsem si ani nezasloužil vidět,“ dodal jenom.

Zakroutila hlavou. „Pokud se všechno obrátilo v dobré, tak to byla boží vůle.“

„To neříkej. O boží vůli už nechci nic slyšet.“

„Možná, že to opravdu nešlo jinak a ten chlapec musel umřít.“ Možná že jsi opravdu vrátil jaro zůstalo nevyslovené.

„To už se ale nikdy nedozvíme, co?“ zvedl jeden koutek úst v gestu, které téměř poznávala.

Ani netušila, co na to říct. Gert možná nikdy nezapomene a asi to tak bylo dobře. Vzala jeho zjizvenou ruku do dlaní a přiložila ji ke rtům. „Kam se chystáš?“

Stejně tak se mohla ptát, kým vlastně teď byl a co uměl, a odpověď by byla podobná. „Nakonec? Citadela ve Starém městě. Vlastně nevím. Nemám kam jít.“

„No, to ani já ne,“ zašeptala. Domov koneckonců nebyl nevěstinec a nebyl to ani tenhle hrad, i kdyby jí Edmure dovolil zůstat.

Ztuhl na místě, a tak znovu zvedla jeho dlaň ke rtům. Tentokrát se přidal, přistoupil k Trinn ještě blíž a dlaň, kterou držela tu jeho, políbil na prsty.

 

„A tohle mělo bolet?“ řekla roztřeseným šepotem po chvíli ohromeného a téměř zbožného ticha. Její tělo bylo jako zamrzlé, napjaté, mezi nohama skutečně cítila pulzující bolest, i když její slova zněla jako výzva.

Mělce nad ní oddechoval s oběma rukama zapřenýma kolem ní a pořád se třásl námahou. Skoro neznatelně se usmál. „Pokud ano,“ řekl tiše hlasem stejně nejistým, jako byl ten její, „bylo to naposledy, co jsem ti ublížil.“

„Směješ se moc hezky, i když ne často, víš to?“ pohladila ho hladkými prsty po tváři.

Políbil ji do koutku oka a Trinn byla překvapená, když najednou cítila, že ústy rozmazal slzu, o které ani nevěděla, že tam je. Pak se sklonil níž a když ji políbil na rty, cítila tu slanou vlhkost.

Mírně se odtáhl a její ústa se mírně pootevřela těžkým vydechnutím, jak cítila zároveň úlevu i prázdnotu. Tentokrát jeho rty našly jizvu na jejím rameni. Na tom místě se zdržel a ona cítila jeho lítost jako hořkost na svém jazyku, stále čerstvou. Na okamžik přiložila dlaň na dlouhou jizvu na jeho levé ruce, kterou měl od ní.

Vytáhla ho výš k sobě a znovu do sebe. „Ještě,“ přejela rty jazykem. Líbala ho a snad po sté mu odpustila. Tentokrát, když odtrhla rty od těch jeho, zalapala po dechu už slyšitelně, protože ho teď cítila už bez bolesti. Cítila jenom potěšení, jeho a její, dát a vzít. Zvedla boky a objala ho rukama i nohama, jeho hrudník přitiskla ke svému.

„Nezměnila bych nic z toho, co bolelo, ale přivedlo nás až sem.“