Povídka č. 5 (16. kolo)

Sešívající se panenka a rostoucí strom  

 

V hodovní síni tekla krev proudem. Davon pomáhal Vranímu oku kreslit přivolávací pentagramy z rudého jezírka nacházející se pod krkem oběti, kterou zrovna popíchl. Další muži, ženy a děti se svíjeli svázaní několik kroků od nich a vyděšeně mručeli pod roubíky. Vzduchem se nesl pach smrti a strach.

„Nebudou tvoji stařešinové vytočení,“ zeptal se Euron Greyjoy svého pána se smíchem, „přece jenom vraždíme naše vlastní lidi.“

„Ty staré papriky mi mohou vylízat bederní roušku,“ odpověděl mu Davon, zatímco se lhostejným výrazem, přitáhl za vlasy další oběť tentokrát ženu a bleskovým pohybem jí přesekl krk, „sám bys měl nejlépe vědět, že oběti se u nás prováděly od Úsvitu věků, pokaždé ve jménu našeho dobrého potopeného boha. Nyní mám vyhrát svatý Grál na jeho počest, není tedy i toto jeho vůlí.“

„Pokud si dobře pamatuji, tak Potopený bůh, zakazuje prolévat krev.“ poznamenal Vraní oko učeně, zatímco na své straně pentagramu soustředěně kreslil valyrijské runy.

„Má-li proti mému uctívání potopený bůh jakékoliv námitky, nemůžu mu bránit v tom, aby svou nespokojenost, dal kdykoliv najevo,“ Casterův pán si zamyšleně prohlížel jejich dílo, „bude to opravdu fungovat?“

„Za pokus nic nedáme,“ Euron dotáhl do středu kresby zbývající kňučící zajatce, „je to lepší, než hledat jehlu v kupce sena.“

„No, když se rituál nepovede,“ Davon se zlomyslně zadíval na vyděšené lidi ležící uprostřed pentagramu, z nichž jeden vypadal, že se pomočil, „alespoň budeš mít krmení. Prany přece není nikdy dost nesouhlasíš.“

Euron se jízlivě usmál, ale náhle mu ztvrdla tvář. Cítili to oba dva, dva mocné zdroje magické energie, které prošli magickou bariérou postavenou kolem celého hradu. Jeden se podíval na druhého.

„Vypadá to, že máme společnost,“ Greyjoy přivřel své nezakryté oko, zatímco na čele se mu zaleskl pot, „beze vší pochybnosti služebník a pán.“

„To je nemilé,“ postěžoval si Davon, utíraje si krvavé dlaně do rukávů, „nemůžeme riskovat, že se tahle věž zbortí, rituál se přeruší.“

„A já už doufal, že vyhrajeme tuhle válku bez boje,“ smutněl Vraní oko zklamaně, „hádám, že svým způsobme se bohové přece jenom ozvali.“

„I tak se na to můžeme dívat,“ zasmál se Davon,“ a jestli je tohle vůle bohů, bylo by od nás hrubé ji nenásledovat.“

„Vzal si mi to přímo úst,“ Euron se podrbal na bradě, „ale co uděláme, souboj čtyř válečníků zlikviduje celou věž a ukončí rituál.“

„Budeme se muset rozdělit,“ odpověděl mu Davon, „já zůstanu tady a budu bránit rituál. Ty se přesuň na druhou věž, kde se utká se svým soupeřem.“

„Trochu předvídatelné řešení nemyslíš,“ odmítl jeho návrh Euron s neohromeným zklamaným tónem, „jak víš, že služebník nepůjde po tobě společně s pánem?

„Protože nebude chtít rituál přerušit také,“ ušklíbl se mazaně Davon, „konec konců získat Grál je cílem celé téhle války. A mám jeden nápad…“

 

Oba sourozenci Starků měli při pozorování místa, kde kdysi skončili vojenské ambice jejich rodiny velice smíšené pocity. A sama Arya měla mnohem smíšenější pocity z toho, že její nejmladší bratr tu teď vedle ní seděl jako stařec. Čas je krutá věc.

              „Slabší z obou magických energií se přesunula do druhé věže,“ pronesl Rickon s rukou opřenou o zem, „Caster zůstal ve věží na naší straně řeky, kde probíhá rituál.“

„Co uděláme?“ zeptala se Arya.

„Budeme hrát jejich hru,“ rozhodl Rickon, „celá tahle věc smrdí, ale jsem docela dost sebevědomí postavit se čemukoliv, co mne tam může čekat. A co ty?“

„Nedělej si starosti,“ ujistila ho Arya, „zabíjení se pro mne stalo denním chlebem. Dozajista zvládnu pár navíc.“

„V tom případě bychom měli jít.“ Brandon se začal pomalu zvedat na nohy a drát se skrze křoví ve kterém se schovávali směrem na hrad. V tu chvíli se ho na rameni jemně dotkla ruka jeho sestry: „Počkej, bratře.“ Ošil se při tom oslovení.

Otočil se směrem k ní a pohlédl do jejích očí. Arya nikdy nebyla hezká, dobře si pamatoval, že si jako malá holka vysloužila přezdívku: Koňská tvář. Pro něj to ovšem tahle tvař byla nejkrásnější, kterou viděl za poslední staletí. „Ano, sestro?“

„Ráda bych věděla, co se všechno stalo s naší rodinou,“ Aryiny šedé oči na něj upíraly prosební provinilý pohled, „alespoň s těmi, co přežili Jon a Sansa a s Brandonem?

„Teď?“ podíval se na ni udiveně,

Arya se usmála: „Teď může být poslední možnost, vezmu-li v potaz naše rodinné štěstí. Tak mi prosím neříkej, že si o tom povíme až potom.“

„Když na tom trváš.“ Rickon přemýšlel, co jí řekne. Nebyly to pěkné věci, co by jí mohl říct, ale něco mu říkalo, že Arya by poznala by jí zalhal. Kromě toho na útěku z domova lhal až příliš často oddělen od rodiny a přátel. A věděl, že pokud se mu podaří přežít tuhle válku nebudu žít moc dlouho po ní. Proto se rozhodl, že ji řekne pravdu. Jsme přece jenom rodina. „Jona zradila Noční hlídka několik dní předtím, než nemrtví prolomili zeď, Sanse se podařilo stát vládkyní údolí po tom, co zemřeli Petyr Baelish a Robert Arryn. Velmi krátce po svatbě ovdověla. Co by tě překvapit mohlo, tak když armáda Jiných obléhala poslední hrad, vyjela v plné zbroji na smrt. Dodnes se o ní zpívají písně.“

„Opravdu sis tu poslední část nevymyslel.“ Arya zpražila svého staršího – mladšího bratra podezřívavým pohledem.

„Čistá pravda, na mou duši,“ odpověděl Rickon, „prvně jsem tomu taky nechtěl věřit, ale no…řekněme, že to mám potvrzené z dobrého zdroje.“

„A co Brandon?“

Ta rána ho zasáhla silněji, než si myslel a podle sestřiny reakce, si všimla malého nepříjemného zkřivení jeho obličeje do bolestné grimasy. Nechtěl o tom přemýšlet. Nechtěl o tom ani vědět. Ale nedokázal na to zapomenout. Na ten sen, který se mu zdál, když ho Davos přivezl zpátky do Zimohradu. Noční můra jak dřevěná ohavnost s tisíci očima pozřela jeho bratra. A s přibývajícím věkem začínám chápat, co jsem to vlastně viděl.

Zadíval se na sestru ostřeji, než možná chtěl: „Na Brandona se mne neptej, prosím.“

„Dobrá,“ Arya měla trochu šokovaný výraz z Rickonovi reakce, „hodně štěstí bratře, doufám, že znovu po tomhle setkáme živí a brzo.

Oba dva se rozdělil na břehu řeky. Most už nestál, takže Arya musela ke svému soupeři přeplavat řeku. Brandon se mezitím vydal k bráně, která se před ním otvírala jako chřtán do hlubin pekelných se mřížovanými zuby. Padací most byl spuštěný.

Jakmile ovšem se ocitl pod věží, mříž se sama od sebe spustila. Ze schodišť po stranách vyběhli oddíly rozpohybovaných brnění s připravenými kopími, sekyrami a meči. Na tohle už jsem vážně moc starej. Rickon líně bez žádného spěchu sáhl do kapsy svého pláště. Vytáhl měšec, rozvázal ho a vybral z hromádky semínek jedno, které hodil na zem.

To se odkutálelo a do mezery mezi dlažebními kostkami. Chvíli se nedělo nic, objevilo se několik dalších rozpohybovaných prázdných brnění s připravenými samostříly a luky. A právě když už to vypadalo, že čaroděje zasáhne déšť šípů země explodovala.

Ze země jako obří červ se vyplazil do vzduchu bílý kmen, jež zaštítil Brandona před letícími střelami. Válečníkům se kolem kotníků ovinuly kořeny rostliny jako plazící se bílé zmije. Všude padalo kamení a prach. Přímo naproti Brandonovi se v kmeni vytvořil menší stupínek, na který vyrazil. Kmen vyrazil směrem k vrcholu věže skrz strop.

Nově zrozenému čarostromu se začínaly do všech stran rozbíhat větve jako obrovská dřevěná pavučina. Brandon kolem sebe moc neviděl, protože kmen ho nesl nahoru obrovskou rychlostí. Patra kolem něj ubíhaly jako rozmazané šmouhy.

Po překonání obrovského množství pater už čarostromu vypučely na rozrůstajících se větví, karmínové listí takovou rychlostí, že to vypadalo jako kdyby kmen krvácel. Rickona ten pohled nikdy nepřestal fascinovat. Krása rodícího se života.

O několik pater později však větve stromu na něco narazili. Rickon věděl, že to je místo, které hledá. Bariéra, projelo mu hlavou, „obklopil celé místo rituálu, i kdybych shodil celou věž, stejně tohle patro zůstane ve vzduchu.

              Cítil, jak se kořeny obalují kolem kouzelné ochrany mající tvar krychle. Rickon byl propojený s čarostromem na takové úrovni, že kdekoliv se větve ocitly, on cítil, čeho se dotýkají, jako by měl několik dalších rukou. Jeho protivník ochranu nedal na celé patro, to by ostatně pro každé čaroděje znamenalo obrovskou ztrátu sil, ale jen kolem místa, odkud cítil chladnou, temnou magii, která k němu křičela jako výkřiky vražděných. Trhl hlavou při tom chladném zamrazení.

Mohl bych prostě zrušit celou bariéru. Rickon tušil, že kdyby použil čarostrom, který právě vyrostl v základech věže pravděpodobně by bez větších obtíží obranu dokázal zrušit. Ale stálo by mne to velké množství sil a Grál by nedorazil. Navíc zrušení celé bariéry může být přesně to, co by po mně mohl chtít. Uvědomil si, že ať udělá cokoliv, částečně to pomůže jeho soupeři. Když zruší bariéru, oslabí ho to a když ne rituál bude pokračovat. Naštěstí pro mne, vždy existuje zlatá střední cesta a přivolání Grálu pomůže i mne.

             Nechal strom, aby ho umístil před zeď bariéry a otevřel v ní malý otvor, tak akorát by se jím protáhl. A v tu chvíli musel ihned uhnout, neboť po něm jako bič švihl proud vody. Po dopadu zanechal několik palců dlouhou brázdu v podlaze, což Rickonovi podalo důležitou zprávu o tom, co by se stalo, kdyby ho proud trefil.

Začal rychle utíkat směrem odkud proud vody vycházel. Na jeho konci stál černovlasý muž s páskou přes oko a děsivým vražedným šklebem. Služebník, projelo mu hlavou. Rickon k němu běžel, sice už měl svá léta, ale díky propojení s přírodou měl stále velice dobrou kondici.

Muž s jedním okem několikrát mávl rukama a z prstů na Rickona vystřelili další proudy vody, tentokrát rovné jako kopí. Rickon kličkoval, uhýbal před střelami doběhl k muži s jedním okem a vrazil mu do hrudi dlaň. Ze zad jeho nepřítele vyrazilo několik větví zborcené krví a pokryté zbytky střev, žaludku, srdce a plic. Jeho obličej ztuhl a z nezakrytého oka vyhasl život. Rickon ho spustil na zem.

Vyrazil směrem ke krvi namalovanému pentagramu a dalších znamení, kolem které vířil vzduch, jako kdyby tu hořel neviditelný oheň. Náhle ho ovšem zašimralo za čelem, cítil, jak se k němu v myšlenkách natahují stále ještě živé větve použité k zabití muž s páskou. A šeptali k někomu svým stromovitým hlasem: varování.

Rickon se stihl otočit právě včas, aby uhnul dýce, jež jen o pár palců minula jeho hrdlo. Jeho tetování na hrudníku zazářila napřáhl ruku a z rukávů se vyplazily zašpičatělé kořeny, ale tentokrát na svůj cíl nedosáhli, neboť se jeho nepřítel rychle stáhl několik kroků zpátky.

Jeho vzezření a obličej se kompletně změnilo. Iluze, uvědomil si Rickon. Páska a černé vlasy zmizely, teď se na něj díval muž s hnědými vlasy a očima černýma jako uhel.

„Na takového starocha jsi pěkně hbitý a mrštný,“ pochválil Rickona s děsivým úsměvem, „ještě jsem nezažil, aby někdo dokázal uhýbat vodním střelám takhle rychle.

„Co na to můžu říct,“ opáčil Rickon nespouštěje z něj oči, „bylo by stupidní běžet stále jedním směrem, tak jsem kličkoval. A ano na svůj věk si nestěžuji.“ Protáhl si prsty a křupl několika klouby na ukázku stále bedlivě sledujíc muže před sebou s větvemi připravenými k útoku. „Každopádně nevypadáš, že by tě to nějak trápilo. Iluze, která mění magickou přítomnost, takže služebník je cítit jako pán a naopak. Hádám, že bych ti za to měl složit také poklonu.“

„Ale jak to vypadá, tak to nezabralo.“

„To stejné platí pro tebe,“ pozoroval Rickon jeho na hrudi roztrhnutou látku, odhalující svaly pod ní, ale žádné jizvy ani stopy po zranění, „doslova jsem tě vyvrhnul zaživa a přesto tu teď stojíš, bez jakýchkoliv stop na těle po zranění.“

„Jsem muž mnoha talentů.“ Davon tušil, že tenhle souboj bude pěkně bolestivý, ale na tom nezáleželo. Díky provedení tolika krvavých obětí měl dost životů, aby mohl čelit i mocné magii Starých bohů. A teď mu zbývalo dalších 49 životů. Je jen otázkou času, než mu dojdou síly a pak je ten stařec můj.

          Arya se pohybovala tiše jako myš a splývala se stíny v chodbách. Z druhé věže sem doléhalo dunění, které jí napovídalo, že tam už boj začal, nyní bylo na ní, aby se postarala o toho druhého. Jehlu měla připravenou v ruce.

Zanedlouho se dostala k místnosti, kde se nacházel pán. Hnědovlasý svalnatý muž přecházel sem tam, očividně ji očekával, ale nevěděl o ní. Jako příslušnice třídy Assassin nebylo možné ji nalézt pomocí kouzla.

Pomalu se přiblížila tiše podél stěny skrytá za kusy starého nábytku prachu a pavučin. Když se ocitla na několik kroků od něj, vystřelila jako šelma. Stihl se pouze otočit, pozdě. Arya mu zkušeně zabodla meč do srdce. Ale nestalo se nic. Žádná krev, bolest ani křik. Špička jehly ani neprošla, zastavila se jako kdyby narazila na neprostupnou zeď.

Než si Arya uvědomila, co je špatně, její protivník stihl máchnout rukou. Tak tak uhnula hlavu, ale nedostatečně, prsty pokryté nepřirozeně zhmotněnou vodou jí projely bulvami jako nůž máslem. Zařvala bolestí, když přišla o zrak a z očí jí tekla krev na tvář. Urychleně odskočila od svého soupeře s obličejem v dlaních. Skoro nemohla přemýšlet, jak ji pálila hlava. Snažila se zpomalit svůj dech, aby se uklidnila. Naštěstí jsem na tuhle situaci připravená.

Zaměřila se na jeho tep a na jeho dech. Zamířila jehlou na hlavu a s potěšením básníka, kterému se povedl obzvlášť dobrý verš, se zaposlouchala do bolestného ryku následující po tom, co Jehla projela, tentokrát tak jak měla. Neucítila žádný odpor.

V tu chvíli ji najednou obklopila slaná voda, která jí natekla nosem a pusou do krku. Začala se do dusit, protože příval vody ji překvapil. Nemohla se hnout. Oči jí najednou pálily jako kdyby do nich vrazil rozžhavené nože.

„Běhno,“ ozval se rozzuřený hlas, „za normálních okolností bych si to s tebou pořádně vyřídil, ale na to jsi moc hnusná. Takže chcípni.“

Moc hnusná ,projelo jí hlavou. Byla to pravda, Sansa v rodině vždycky patřila za tu hezkou. Začínala pomalu ztrácet vědomí. Tušila, že když něco neudělá tohle bude konec. Štvalo, že s tím musela vyrukovat takhle brzo, ale teď už nebylo zbytí. Upnula svoji mysl k meči stále svírající v ruce navzdory vodě. Vznešený fantóm, Nymeria.

Euron vzteky klel a držel se krvácející krk, zatímco pozoroval, jak se vražednická děvka topí. Z toho, že ho byla schopná trefit usuzoval, že patří k mužům bez tváře. Vůbec netušil, že ti bravosští ďáblové mezi sebe přijímali i holky. Zesílil stisk bubliny mořské vody kolem vražednice. Rozhodl se, že tohle ukončí rychle, moc dobře věděl, jak jeho soupeřka může být nebezpečná. Jednoho z nich jsem ostatně najmul na bratra.

Všiml si, že ve vodě je něco špatně. Ta absurdně tenká čepel, jejíž první útok odrazil svým Vznešeným fantomem a druhý ho zasáhl do krku zmizela. Zamrkal, jestli se mu to nezdá a tenké ostří prostě je ve vodě špatně vidět, ale nemýlil se, nebylo tam.

Najednou bublinu a Euron zahalil obrovský stín. Euron zvedl hlavu a ztuhl. V sále se nacházela obří klečící loutka s vlasy sčesanými do drdolu sepnuté zlatými sponami. Celý obličej měla ověšené zlatými šperky. Z uší jí vysely obrácené slzy. Na rukou měla několik žlutě svítících náramků. Tohle všechno kontrastovalo s její tmavou opálenou barvou tvořící pleť dřeva. Ale ze všeho nejvíc Eurona vystrašili její vytesané oči, které jako by se pořád dívali na něj a nespouštěli z něj oči.

Loutka máchla rukou a vytáhla vražednici ze smrtícího sevření vody. Euron se pokusil udeřit několika vlnami na loutku i její paní. A stala se další věc, která ho naprosto vyvedla z míry. Čekal, že voda se od loutky odrazí nebo jí celou obtočí, ale určitě ne, že prostě projde skrz jako by tam nebyla. Co se to děje?!!

 

Tušil, že to musí být vznešený fantóm toho děvčete. Co ho překvapilo, že jeho manifestací byla loutka, která z toho, co viděl představovala nějakou Dornku. Což vzhledem k tomu, že jeho protivnice byla bílá jako sníh, na ni vrhalo mnohem více otázek než odpovědí.

 

Přestal dorážet vlnami a stáhl je do obraného postavení kolem sebe. Musel vyčkávat, protože nebyl útočný typ a napadat ji teď by bylo jen plýtvání. Usuzoval, že aby ona na něj zaútočila, bude se muset materializovat a v tu chvíli ji má. Asasínka zmizela v obřích rukách loutky, jejichž prsty se hýbaly. Co tam krucinál dělá?

        Odpověď přišla zanedlouho. Ruce se roztáhly jako opona, aby odhalily, co skrývali. Od každé ruky se táhl modré svítící vlákno. A její obličej teď vypadal příšerně, po tvářích se táhly švy. Euronovi přišly na mysl sešité rány několika válečníků, které měl možnost vidět vyléčené ranhojičem. A ty švy se táhly k očím, které byly úplně v pořádku a dívaly se na něj s nenávistným škodolibým pohledem. Euron se roztřásl.

„Vylekanej,“ Arya zatřásla hlavou, jak se snažila dostat vodu z uší, „nyní jsem na řadě já, abych si to vyřídila s tebou za tu poznámku o mém vzhledu.“ Vyrazila kupředu a ve volné ruce se jí objevila kudla. Euron si všiml, že se kouše do rtu, který ji okamžitě srůstal. Chápu, nehmotná může být jen, když ji ta věc léčí. To znamená, že jakmile se zhmotní, musím ji rozbít hlavu a zabít okamžitě.

Euron se obklopil vlnami vody. Arya pobíhala kolem něj, vlna jí procházeli jako by byla vzduch. Nemohla to dělat věčně, i když si furt ubližovala, aby efekt odhmotnění vydržel mohla tak činit jen po omezenou dobu pět seti úderů srdce. Pak se musela znovu na chvíli zhmotnit, i když byla léčená. Otázka, která jí teď vrtala hlavou, proč první útok jejího soupeře zranil a druhý ne. Musí to být jeho vznešený fantóm.

                Rozhodla se o malou zkoušku. Ukončila léčení. Zhmotnění jí poslalo do vody, ale za ruce jí pořád držela loutka, do jejíhož dřeva se začínala nasávat voda. Loutka chytila Arya za ruku s kudlou a máchla s ní jako kdyby si hrála s dřevěnou figurkou. Díky tomu Arya překonala odpor vody rychleji, než kdy by to zkusila vlastními silami. Trefila Castera – o tom nemohl být po tom vodním představení pochyb, do krku. Nic se nestalo dýka se znovu zastavila na kůži a v Casterovo nezakryté oko se rozsvítilo vítězoslavným pohledem, když voda kolem ní zmizela a zhmotnila se do biče švihajícího po ní.

Ale to už se Arya znovu kousla do rtu a znovu odhmotnit. Jaký byl rozdíl mezi útoky, jež mu nic neudělali a útokem, který ano? Přemítala. Jediné zranění na krku, jež Casterovy pořád krvácelo a za nějž se držel, mu způsobila, když oslepla. V tu chvíli nečekal, že ho trefím. Byla tohle podmínka důležitá pro to, aby ho trefila. Pak si ale vzpomněla na její první útok. Tvářil se překvapeně.

Vraní oko už toho začínal mít dost, rozhodl se skončit bitvu. Několikrát zamával rukama, provedl několik gest prsty. Celá místnost se začala naplňovat vodou. Mne voda neublíží, pomyslel si. Použité kouzlo mu sebere hodně sil, ale díky tomu bude schopný asasínku zničit.

Arye začala sahat voda po bradu. Tušila, že Caster se jí chystá zpomalit a pokrýt větší plochu. Došlo mu, že je zde časový limit. Nebylo to nemožné, grál byl velmi striktní, co se týče schopností, takže chápala, proč k tomu Euron došel. Přemýšlela, co udělá a nakonec dostala nápad.

Znovu se zakryla dlaněmi Nymerie. Svlékla ze sebe svoje mokré šaty a rozestavila je v dřevěných rukách, tak aby byly vidět špičky jejích bot malíčkem a prsteníčkem, zatímco límec nechala čouhat mezi prostředníčkem a ukazováčkem. Mezi všemi prsty loutky na obou rukách se rozsvítily modré nitě. Potom se nenápadně protáhla skrytá pod rukávy loutky a vyplula dolů, neviděná.

Euron pozorně sledoval loutku. Všiml si, jak se vlákna rozsvítila mezi prsty a vytvořily klubko. Vraní oko se rozhodl, že nic neponechá náhodě. Luskl prsty a v rukách se mu objevil meč z valyrijské oceli. Spolehlivý společník, jehož ukořistil na svých toulkách peklem staré Valyrie.

Loutka se pohnula skrz vodu k němu jako obrovský koráb bez plachet. Euron stál naproti a vyčkával. Blížila se a pomalu a jistě natahovala ruce a jejich obsah k němu. Vraní oko byl připravený na útok a když se k němu dřevěné pěsti dostali na dosah, sekl. Meč projel skrz. Nezhmotnila se, co to má být. Chvíli neviděl nic jiného než vnitřek loutky. Pak mu to došlo.

Arya Stark, která mezitím přeplavala obloukem nad Castera, zarazila kudlu šikmo do lebky Vraního oka na straně, kde měl pásku. Ne, že by ji byl přes loutku schopný zahlédnout, dřív, než už bylo pozdě, ale chtěla mít jistotu.

Vraní klesl na kolena. Voda všude kolem zmizela a překvapená Arya spadla tvrdě na podlahu. Otočila se ke klečícímu Casterovi, který přes nůž zaražený v hlavě byl schopný pořád se opírat o podlahu. Najednou si strhl pásku a podíval se na ní chlípným pohledem. Arya zrudla a ihned se zakryla loutkou.

             „Nyní vidím svou pošetilost.“ ozvalo se asasínce hlasem Castera, „ty jsi překrásná.“

„Bastarde, jak to že pořád žiješ.“

Umírám hloupá.“ Arya se všimla, že Casterovi nohy se začaly rozpouštět do souhvězdí modrých teček a ty se rozplývaly do nicoty. „podruhé kvůli své aroganci a ženě. Grál na mne zahrál velmi krutý vtip.“ Caster se rozplynul do světelných teček.

Rickon sotva stál, celé tělo měl zborcené krví. Celá místnost až na pentagramy byla rozmlácena a pokrytá třískami a zlomenými větvemi. Hnědovlasý čaroděj se znovu zvedl a vytáhl si větev z oka. To mu s mlaskavým zvukem v důlku dorostlo. Ten zatracený dědek je silnější, než jsem čekal. Už mi jich zbývá jen dvacet.

            „Musím ti zatleskat,“ usmál se Davon, „od doby, co jsem bojoval s Norgaretem a inkvizitory jsem tolik životů neztratil. Ale vypadá to, že už si na konci sil.“

„Vypadá to tak.“ Rickon byl zoufalý, celé tělo měl zborcené krví, levou ruku zlomenou a prany už mu moc nezbývalo. A tenhle arogantní mladíček z něj brzo nadělá sekanou, pokud něco neudělá. Rozhodl se, že mu nezbývá jiná možnost. Vzhledem k jeho schopnosti si nebude dávat pozor.

           Z posledních sil vyrazil proti svému soupeři. Znovu sáhl zdravou rukou do svého měšce a vyhodil před sebe další semínko, které se už za letu rozrostlo do stromu, ale neobyčejného. V mžiku oka tu stál obrovský zlovlk s karmínovými listy místo srsti, vrásčitou kůrou místo očí a přiostřenými dřevěnými zuby.

„Musím uznat, že ti nechybí nápaditost.“ Hnědovlasý se smál vědom si faktu, že stromový netvor mu nebude schopný nic udělat. Ten se mu zakousl do krku. A přitáhl na zem. Rickon seběhl k němu a dřív než se mohl jeho protivník znovu oživit. Dotkl se jeho hlavy.

Sál na dvojčatech zmizel. Rickon Star, dřevěný vlk a Davon se ocitli v čarostromovém lese. Davon se rozhlížel kolem sebe nechápaje, co se stalo.

„Kde to jsem?“ otázal se vztekle, s náznaky začínajícího strachu, „kam si nás to přivedl?“

„Tohle je místo mojí rodiny,“ vysvětlil mu Rickon ztěžka se opírajíce o strom, „koule reality, kde čarostromy mohou růst bez toho, aniž by je někdo rušil. Malý svět v prostoru mezi světy.“

„Nerozumím ničemu z toho, co povídáš,“ promluvil na něj hnědovlasý třesoucím se hlasem, „ale když tě zabiju, tak se odsud určitě dostanu.“

„Ne,“ odpověděl Rickon přísně, „v momentě kdy jsme se sem dostali, bylo o mém vítězství rozhodnuto. Snažím se sem moc nechodit, pokaždé, když to udělám je mnohem těžší se vrátit. Nevím, co za kouzla používáš, ale tady umřeš.

Davon nechápal, co se to děje, cítil se najednou příšerně ospalý a hlava mu nemyslela. Tohle místo bylo cizí a divné. Najednou se z dálky ozvalo vytí vlků.

„Už přicházejí,“ pověděl mu Rickon, „víš docela by mne zajímalo, jak to tvoje kouzla bude fungovat, pokud tě roztrhá smečka vlků. Měl by si jít, tohle je jejich území, jejich les a právě začal lov.“

Hnědovlasý se chvíli nenávistně díval na Rickona, ale vytí se přibližovalo. Zněly tucty vlčích hlasů. Nakonec se beze slova otočil a zmizel mezi stromy. Rickon věděl, že už se o něj nemusí dál zajímat a že už ho nikdy neuvidí.

Kolem proběhly tucty zlovlků, které jako šedivá řeka běžela směrem, kam zmizel Casterův pán. Ovšem z té řeky vyběhlo pět příslušníku vlčího rodu. První byl jednoznačně vůdce celé vlčí smečky s obrovskou bílou jizvou na krku. Jeho družka se srstí ryšavou měla na tlamě obrovské rýhy od tlap. Třetí vlk měl též obrovskou jizvu na krku, byl ale o něco menší a mladší než starší. Další zlovlk byl celí bílí jako sníh s rudýma očima. A zástup uzavírala zrzavá zlovlčice s modrýma očima.

Rickon je chvíli pozoroval. Zlovlci si ho prohlíželi s výrazem, který jasně říkal, že ho znají. „Už brzo se k vám připojím,“ řekl Rickon Stark s úsměvem, „nemůžu se dočkat a ona taky.“ Zlovlčice s jizvami na tlamě přistoupila k němu hopla mu předními packami na ramena a oblízla mu obličej. Potom se celá pětice vypravila zpátky mezi smečku, aby se připojili k lovu.

Rickon je chvíli pozoroval a přemýšlel, zda by neměl zůstat. Ale věděl moc dobře, že ještě moc brzo, aby se znovu připojil ke své smečce. Trvalo mu to po dobu, která jemu osobně přišla jako vděčnost, ale nakonec se znovu ocitl ve věži ve dvojčatech.

Se zklamaným výrazem si všiml, že jeho přesunutí vytvořila na místě, kde předtím stály obrovský kráter a v podlaze trhliny, jež poškodily pentagram. Svatý grál nebude přivolán, uvědomil si Rickon. Rituál se nezdařil. Zklamaný, že tohle vše bylo zbytečné se už chystal k odchodu, když tu si všiml malých jiskřiček prany praskající na obrazci. A možná to všechno tak úplně zbytečně nebylo¸ pomyslel si.

Arya Stark našla svého mladšího, staršího bratra jak seděl na břehu řeky ve sněhu. Všimla si, že je těžce zraněný, ale přesto se při pohledu na ní rozesmál.

„Máš, koukám nějakou hodně dobrou náladu.“

„Jak by taky ne,“ opáčil její bratr s úsměvem, „bitva do bojována a všichni Starkové jsou naživu, nikdo není zmrzačený, všechny hlavy jsou pořád na krcích, šíp do zad, co tak pozoruji taky nikdo nekoupil a předpokládám, že znásilněn tu nikdo taky nebyl.“ S nehranou starostí se podíval na Aryu, kterou projel záchvat hněvu při vzpomínce na Casterovu nejapnou poznámku.

„Samozřejmě, že ne,“ odplivla si do sněhu, čímž dala najevo, že debata na tohle téma končí, „získali jsme svatý Grál?“

„Naneštěstí ne,“ Rickon ukázal na svá zranění, „můj protivník se ukázal silnější, než jsem čekal, takže jsem musel použít kouzlo, které ovšem přerušilo rituál.“

„Takže celá bita byla zbytečná,“ Arya udělala kyselý obličej, „když všichni Starkové přežijí tak se přece nemůže stát, aby jim osud nepřipravil stejně nemilé překvapení.

„V tom s tebou nemůžu úplně souhlasit sestřičko,“ Rickon se lstivě usmál, „rituál přerušen byl, ale předtím se mi podařilo zjistit, díky propojení s místem, kde se Grál nachází.

„To je skvělé,“ Arya se rozzářil obličej, „takže až se vyléčíš, tak vyrazíme.“

„Přesně tak,“ Rickon se na chvíli zamyslel a pak se podíval na Aryu, „sestřičko, co si chceš přát od svatého Grálu.“

Arya nějakou dobu mlčela: „Přála bych si, aby se nic z toho nestalo, aby máma, táta byli naživu, Robb vyrostl, Sansa se vdala za toho nějakého svého hezouna a Brandon, aby mohl být rytířem, jak vždycky chtěl. Když se to všechno stalo, pohltila mne pomsta a na rodinu už jsem vůbec nepomyslela. Ráda bych to napravila.“

Rickon chvíli přemýšlel, jestli jí má říct skutečný důvod, proč se zúčastnil války o svatý Grál. Nakonec se rozhodl, že to neudělá. Nebyl si jistý, jak by Arya zareagovala, kdyby věděla, že Grál je nebezpečný artefakt plný černé magie, který každé přání zvrátí v něco odporného. Starkové měli ve zvyku opouštět všechno, pokud něco chtěli, Robb ostatně byl toho zářný příklad. Otočil se k ní zády, aby neviděla jeho obličej: „Ano, já si přeju úplně to samé.“