Povídka č. 8 (16. kolo)

Marybel se sestrou sbíraly květiny, když se s ním setkaly poprvé. Matka je poslala za město sbírat květiny, které pak položí na hrob babičce. Všichni věděli, že u Trojzubce bude bitva, ale málokoho napadlo, že by její dozvuky zasáhly až sem k Černému brodu.

Byl krásný letní den a lidi přece počítají s tím, že ošklivé věci se dějí jenom v noci. A tak Marybel a její sestra procházely lesíkem, volaly na sebe a smály se. Nejdřív je upoutal zvláštní zvuk, který, jak si Marybel později domyslela, bylo chrčení umírajícího koně. Mezi kmeny a kapradím a klestím se pak objevil on. Byl jednou tak vysoký než ona nebo její sestra, štíhlý a bledý s černými vlasy rozlétanými kolem hlavy. Oči měl modré a ledové a na sobě černé brnění se znakem dračího prince na hrudi. Nejhorší ale byla jeho ústa. Jak těžce oddechoval, všimla si, že všechny zuby má zostřené do špičky jako dravec.

Když je uviděl – bojovník s obouručním mečem u boku proti dvěma plavovlasým děvčátkům – mírně se pousmál a ukazováček pravé ruky si přiložil na rty. Obě pochopily proč. Na nedaleké cestě bylo slyšet koně a blížily se sem mužské hlasy. Marybel své dvojče zatahala za rukáv, protože jí srdce divoce bilo a ze všeho nejvíc toužila vzít nohy na ramena. Taliya se ho ale nebála, vzala do ruky suchou větev a s hlasitým prasknutím ji rozlomila. Marybel vzápětí ostře zaječela, aby příchozí přiběhli co nejdřív. Do vzduchu se vzneslo hejno ptáků.

Bylo rozhodnuto. Muž v černém rychle tasil a otočil se, aby bojoval s těmi, kdo se odváží přijít. Ony dvě se okamžitě běžely schovat za nedaleké křoví, protože věděly, co jsou někteří muži a zvlášť vítězní vojáci schopní udělat i takhle malým děvčatům potulujícím se po lese.

Boj mezi ním a muži Bouřlivého lorda byl každopádně nevyvážený. Měli nad ním převahu šest na jednoho, ale on si je držel od těla taseným mečem. Sotva odrostlý chlapec proti němu vyrazil, ale muž v černém se bleskurychle přesunul a několika pohyby zápěstí soupeře připravil o předloktí. Když to proti němu zkoušeli ve dvou, jednoho z mužů kopl s plnou silou do břicha a druhému jedním úderem srazil hlavu. Marybel sebou v tu chvíli trhla, protože sprška krve zasáhla všechny kolem.

Příště už bojovníci Bouřlivého lorda nenechali nic náhodě. Všichni zbylí vojáci se na muže v černém vrhli a kopali a mlátili do něj jílci svých mečů. Utrpěli ještě několik dalších zranění, ale všichni přežili.

Marybel pak mezi stojícími muži zahlédla, jak je její děsivý známý na kolenou a popadá dech. Pak se svezl jeden z mečů dolů. Neminul, ale jen se oběti zabořil hluboko do krku. Muž v černém ze sebe vydal příšerný řev. Následovala rychlá nadávka velitele oddílu, který svým vlastním mečem dílo dodělal.

Nemohla to už vydržet, a tak sestru vzala za ruku a táhla ji pryč. Doma se rychle uklidily do svého pokoje a Marybel sestru objala.

„Nebudeme o tom nikdy mluvit. Už je to dobré.“

Netušila, jak hluboce se mýlí.

 

Poprvé se objevil blízko konce toho roku a zabil rodinu jednoho z místních farmářů. Přežil jenom nejstarší chlapec, který musel spát ve stáji a který v noci viděl odjíždět bezhlavého jezdce v černém se znakem rudého draka na hrudi, na koni, kterému skrz černou srst prosvítaly kosti. Chlapec našel jenom čtyři těla bez hlav a okamžitě se zděšením běžel do vesnice.

Samozřejmě že tomu nikdo nevěřil a měli chlapce za pomateného, ale potulný obchodník zmínil, že ten popis se podobá nechvalně proslulému žoldákovi z Norvosu, který byl ve službách prince Rhaegara. Po bitvě ho pronásledovali muži teď už nového krále, protože měl na svědomí spoustu jejich druhů. Že prý měl ve zvyku stínat nepřátelům hlavy. Kolik je na tom pravdy, za to obchodník ručit nemohl.

Marybel a Taliya se jen šeptem ujistily, že ani jedna nikomu nezmínila, co viděly. Všechno to přece mohla být náhoda a výmysl smutkem zdrceného chlapce.

 

Během dalšího roku na celou událost vesnice milosrdně zapomínala a obě sestry se znovu naučily znovu spát klidně.

Jedné noci je ale vzbudilo zuřivé a neodbytné bouchání na okenice jejich pokoje. Obě dívky se v mžiku posadily na posteli a objaly se, aby nekřičely.

Údery utichly a Marybel se na sestru podívala.

Pak znovu. Buch buch. Tak silně, že sklo okna naprasklo. Pokoj okamžitě obklopil drtivý mráz, ačkoliv venku vládlo mírné počasí.

Taliya se pokusila vyskočit z postele, ale Marybel rychle zakroutila hlavou. Jestli je to on, tak by zabil jak je, tak jejich rodiče.

V tu chvíli ale zdálky na ulici uslyšely hluk davu a pak zaržání koně. Chlad byl pryč, ale ani jedna z nich tu noc už nespala.

Ráno se dozvěděly, že přímo na místním malém náměstí někdo setnul hlavy oběma nočním strážcům.

 

Další rok v daný čas s rodiči ve městě nebyly, odjeli navštívit tetičku Jasline do Panenského jezera, a jezdec si přišel pro starostu a jeho manželku přímo do jejich domu. Jezdce tentokrát vidělo několik rodin a mohli by přísahat, že všichni viděli to samé. Mrtvého černého koně s odhalenými kostmi a na něm vysokého muže v černém s obouručním mečem, kterého by mohli pokládat za živého, kdyby neměl kůži mrtvolně bílou a ledové oči mu nezářily modrým světlem. Když se řítil hlavní ulicí, neuniklo jim, že v ruce drží za vlasy dvě useknuté hlavy, které za sebou nechávaly krvavou cestičku.

Ať už stál za tímhle nemrtvým Cizinec nebo snad Jiní, Temný brod už nemohl pochybovat, že je velice skutečný. Marybel a její sestra proplakaly několik dalších nocí. Hlupačky nebo vražedkyně. Vyberte si.

 

Čtvrtý rok si v daný čas vesnice najala dva lovce, kterým pomáhal i jejich otec. Každý večer byli přichystaní u oken domů na okraji vesnice, až se jedné upršené noci dočkali. Byl to jejich otec, kdo vystřelil šíp, který bezhlavého jezdce srazil do bláta. Měla to být smrtelná rána do srdce. Ale jezdec se skoro okamžitě zvedl. Marybel se později dozvěděla, že jejich otec se rozhodl utéct, když viděl, co se stalo. Jezdec pak s nadlidskou silou napnul otcův luk a vypustil šíp, který otci probodl hrudník a vyjel druhým koncem ven.

Jeden z najatých lovců potom ještě na jezdce vystřelil ze své kuše, ale ten si pro něj jen došel do patrového domu, kde právě lovec byl, a ten vyskočil z okna a zabil se. Všichni, kdo přihlíželi z tmavých oken svých domovů, se už ani nepohnuli.

Marybel a Taliya od té doby spali v domě se zamřížovanými okny i dveřmi.

 

Tak se stalo, že kdo mohl, Temný brod opustil. Někteří tu ale byli svázaní se zemí, a tak tvrdohlavě zůstávali. Vesnice během příštích let ztichla a vylidnila se, jako by zestárla o celé století. Možná že skutečně trpěla smrtelnou nemocí, nemocí ducha.

„Musíme jim to říct,“ naléhala jednou Marybel na sestru šeptem, když se to stalo znovu. Nemluvily spolu o jezdci skoro nikdy, jako by to byla jejich nepsaná dohoda.

Taliya ji vzala za předloktí a odtáhla za nejbližší roh, aby je nikdo neslyšel.

„Myslíš jenom na to, jak ulevit svědomí, sestřičko,“ řekla a pohodila plavou hlavou. „Nijak vesnici nepomůže, když se dozví, co jsme udělaly. Vyloží se to jenom tak, že tuhle kletbu jsme na sebe poslali sami a zlomí nás to všechny ještě víc. Kromě toho – ani jedna z nás ho doopravdy nezabila.“

Proč jen se chovala, jako by tohle celé byl jenom dětský žertík, který se hrozivě, hrozivě pokazil?

„On to očividně vidí jinak,“ odtušila Marybel. „Cítím se… jako po zvracení.“

„A jak si myslíš, že se cítím já?“ zamrkala Taliya, aby zahnala slzy.

 

Po nějakém čase po pohřbech vždycky zmizeli všichni krkavci i pach spáleniny obklopující vesnici. Dny, týdny a roky běžely dál a dál. Přišel podzim, lístky na stromech zezlátly a jednoho dne je vítr odtrhl a zanesl daleko do krajiny. Brzy, už brzičko přijde další zima.

Z Marybel a Taliyi se staly mladé ženy, místní krasavice. Po matce obě zdědily téměř bílé vlnité vlasy, po otci zase velké modré oči. Taliya navíc měla dlouhé úzké prsty a ruce jemné, jako by snad jediný den v životě nepracovala, a Marybel rty, které zvaly k polibku.

Když Marybel její sestra řekla, že ji požádal o ruku majitel místního hostince Kornel, nebyla tak docela překvapená. Cítila se ale… trochu zrazená. Z ní samotné se stala někdy místní bylinkářka, někdy léčitelka a jindy zase porodní bába. Od dětství jí smrt byla nablízku. Dobře věděla, jak snadno její život může skončit beze smyslu hned zítra, ale nikdy neměla pocit, že odpověď je v tom, aby ten život dávala někomu darem, než ji potraty a porody předčasně sklátí do hrobu. Taliya naopak vždycky chtěla děti a v nejtemnějších chvílích se utěšovala tou představou.

Marybel ji objala. „Ty jsi byla vždycky statečnější.“

 

Ten den nebe jedovatě zežloutlo a země, zahalená mlhou, jako by se obrátila do sebe. Nezvykle se ochladilo, ale člověk to skoro nepoznal, dokud mu ta úskočná zima neroztřásla útroby. Marybel už nějakou dobu přespávala v místním hostinci u Taliyi a stejně tak jejich matka, která měla dceři pomoct přivést na svět první vnouče.

Marybel byla zrovna ve spíži, když uslyšela zapraštění dřeva. Vstupní dveře, pomyslela si. Šestý smysl ji varoval, že je to jezdec. Alespoň si namlouvala, že je to v tom šestý smysl. V Temném brodě žila snad jen třetina lidí oproti době, kdy byla ještě dítě. Místní hostinec příliš mnoha návštěvami netrpěl.

Vrhla se ke dveřím a zavřela se v tmavé místnůstce na petlici a dění v hlavní místnosti sledovala škvírou mezi dřevem. Ve skutečnosti to trvalo jenom pár okamžiků.

Její matka zrovna stála blízko dveří a jezdce, a tak odešla jako první. Ztuhla na místě a v posvátné hrůze se na něj dívala. Nevypadal mrtvě, jen velmi nemocně s tou bílou kůží a ostrými rysy někoho, kdo jako by už dlouhou dobu nic nejedl. Ale oči ho pořád prozrazovaly, modré a nepřirozeně zářivé. Pak se na matku usmál svým dravčím úsměvem a byla to jedna z nejhroznějších věcí, které kdy Marybel viděla. Jen jednou švihnul mečem a bělovlasá hlava její matky letěla do kouta. Marybel ostře vtáhla vzduch a z hrdla jí uniklo tlumené zakvílení.

Druhý odešel Kornel. Neztrácel čas a sundal mezitím ze stěny sekyru. Vrhl se na jezdce, ale nebyl to pro něj žádný soupeř. Dovolil mu několik těsných seknutí, než toho měl dost a ruku i se zbraní Kornelovi useknul. Kornel se pak s řevem zhroutil na kolena a držel si zápěstí. O jedno zabušení srdce už byl zticha.

Třetí… třetí odešla Taliya. Právě vyšla do místnosti z ložnice a viděla stát jezdce nad svým mrtvým manželem. Marybel sestru dobře viděla, i to, jak jí přes tvář rychle přeběhly smutek, přijetí a nakonec hněv. Začala utíkat k hlavním dveřím, ale jezdec jí rychle odříznul cestu. Namířil mečem na ni, a tak Taliye nezbylo nic jiného než couvat směrem ke dveřím spíže. Prosím, prosím, žadonila Marybel, ani nevěděla, koho vlastně žádá o zázrak, Matku nebo Cizince.

Taliya zády narazila do dveří. Ozvalo se jedno její bolestné useknuté zaječení, než dřevem projel meč. Marybel uskočila dozadu od dveří a dlaní si přikryla ústa. To se neděje, snažila se přesvědčit samu sebe. Jenže ten meč viděla v tenkých proužcích světla dost jasně, i stopy krve na něm. Pak ta zbraň vyjela ze dveří stejně rychle a surově, jako se tam dostala. Vzápětí Marybel slyšela, jak se tělo její sestry zhroutilo na zem. Pak několik přesně mířených seknutí a vlhkých zvuků.

Marybel neplakala, nemohla. Znovu se přitiskla ke dveřím a vykoukla škvírou mezi prkny ven. Jezdec už byl skoro venku se třemi hlavami, které držel za vlasy, v ruce, ale teď se otočil a díval se jejím směrem. Věděl, že Marybel je tady. Přesto jenom mírně přikývl a zvedl jeden koutek úst a v tu chvílí jí projela silná vlna nenávisti, ale oba věděli, že je bezmocná.

Když za dlouhou dobu Marybel vyšla ze spíže, všimla si, že v břiše její sestry jsou dvě rány. Čekala tedy dvojčata.

 

Uběhl týden, ale Marybel to připadalo jako věčnost. Uprostřed osmé noci se opět ozvalo duté pleskání na střeše. Nic nebylo tak nepříjemné jako dlouhá noc plná ťukání kapek na podlahu – noční běsy pak přicházely až moc snadno. Mohla se z toho zvuku zbláznit. Pokoušela se myslet na něco jiného, ale stále ho slyšela. Kap, kap, kap. Jako by někdo ťukal na dveře.

Přiložila si ruce k uším a pevně zavřela oči. Nikdy by si nepomyslela, že jí budou chybět takové maličkosti – skřípání řetězů, když někdo z obchodníků odpojí vůz od potahu, sestřino brebentění o hostech U Krysy, hýkavý smích jejich matky. Brzy se voda prodrala skrz střechu a začala tvořit na podlaze kaluže. Snažila se ten zvuk nevnímat, ale byl stále vtíravější. Posadila se na židli, opřela paže o stůl a položila na ně hlavu.

Kap… kap…

Viděla malé chlapce s vlasy, které měla ona i její sestra, a bodlo ji u srdce z toho, že její synovci se nikdy nenarodí.

Kap…

Viděla sebe samu ve velkém městě a muže, který jí líbal na krk a nakažlivě se smál. Netušila, že by něco takového kdy chtěla, a děsilo ji to, ale jasně věděla, že nic takového se teď už nestane.

Kap…

Viděla sebe samu, jak leží na zemi s mečem u krku, a věděla, že za chvíli umře.

Kap…

Zjistila, že se třese a na tvářích jí stydnou slzy. Z vlastních nápadů jí bylo zle. Otřela si tvář rukou, ale plakala pořád dál. Jako by se protrhla hráz. Alespoň teď už mohla plakat, na rozdíl od poslední chvíle, kdy viděla jezdce naposledy a dusila se nenávistí. A právě kvůli té vzpomínce jí před očima bleskla jiskřička. Napřímila se a soustředila se na tu myšlenku. Proč pořád žil? Protože ještě žiješ ty, odpověděl jí hlas v hlavě, který sama pro sebe nazvala hlasem své sestry.

Vyskočila na nohy a chviličku zůstala stát a přemýšlela. Pak popadla plášť a vyběhla ven do noci.

 

Ve slabém mrholení a jenom se světlem pochodně nebylo snadné to místo najít. Několikrát už si byla jistá, že našla tu správnou mýtinu, ale pokaždé něco nesedělo. Jedle byly buď příliš nízké, duby příliš blízko sebe.

Až nakonec poznala tu správné místo a snad tu mýtinu musela během let několikrát bezmyšlenkovitě minout. Na začátku si znovu nebyla úplně jistá, protože to místo teď bylo zarostlejší, ale jinak odpovídalo tomu, co si pamatovala. Tady umřel. Upevnila pochodeň v zemi pokryté tlejícím listím a čekala. Byla si podivně jistá, že si pro ni přijde. Měla na sobě tmavě rudý plášť a i ve slabém světle měsíce musela v lese zářit jako kapka krve.

Jeho přítomnost spíš vycítila, než že by ho slyšela přicházet, protože se kolem ní převalila vlna mrazu. Když se otočila, stál na dosah od ní. Meč měl pořád u boku a zatímco ji sledoval, hlavu mírně naklonil k rameni, jako by něco zvažoval.

Na okamžik ji polila hrůza, že se mýlila. Že jenom urychluje to, co by si pro ni přišlo za týden, za rok, za dva. Jenomže kdyby ji jednoduše mohl zabít a pokračovat v tom, co dělá, už dávno by jí setnul hlavu. Byla to pravda. Ať už ho držela na tomhle světě jakákoliv síla kvůli jeho hněvu, nechala by ho umřít ve chvíli, kdy by zničil to, kvůli čemu už dávno neleží v hrobě. Vojáci, kteří ho zabili, jsou nejspíš už dávno mrtví a společně s nimi všichni, které milovali.

Jezdec se na chvíli zadíval na její rukáv, kde skrývala dlouhou dýku, jedinou zbraň, kterou skutečně uměla používat. Přes tvář mu přeběhl úšklebek. Opravdu?

Ale jak to viděla ona, buď ho dnes zabije ona a on skutečně zmizí z jejího života a života vesnice. Nebo ji spíš zabije on a sám umře taky.

Rozmyslel se rychleji, než čekala. Když jí probodl břicho a meč nahoře vyjel z jejích zad, v první chvíli spíš ztuhla překvapením, než přišla bolest. Byl tak blízko, že musela zaklonit hlavu, aby ho viděla. V jeho výrazu ale nebylo žádné vítězství, jenom… únava.

„Je mi líto, co se ti stalo,“ řekla, i když její hlas byl už stěží silnější než šepot.

Věděla co s dýkou – bodnout pod žebro a směrem nahoru k srdci, i když to bylo jenom gesto vzdoru. Mohl ji zastavit, ale neudělal to. Jednou ledovou rukou ji objal, zatímco druhou stále držel meč v jejím těle, a ona ho jednou rukou opatrně objala nazpět. V první chvíli to udělala jenom proto, že v tom viděla alespoň nějakou útěchu, i když ten, koho objímala, byl zrůda. Pak ji uhodilo, proč tohle dělal on. Možná ta představa prázdnoty po smrti nebyla přece jenom tak hrozná…

Na zem se zhroutili současně. Marybel byla celá zmrzlá, od toho monstra, které ji provázelo od dětství, i kvůli chladné noci kolem. Tělem jí trhaly záškuby, ale bolest už skoro necítila, jenom tuhnoucí krev, která se valila z rány v jejím břiše. Pootočila hlavu vlevo a s uspokojením si všimla, že jezdec… ne umírá, ale pomalu se rozpadá, kůže se mu začala napínat na tváři a svaly jako by se mu stahovali kolem kostí, i když pořád ještě ztěžka dýchal. Jenže první musí odejít ona.

Znovu pomalu a opatrně otočila hlavu. Zadívala se vzhůru a poslední, co viděla, byly první sněhové vločky přicházející zimy.