Povídka č. 6 (16. kolo)

Vlčí balada

 

Povídá se, že láska hory přenáší, ale někdy, v opravdu mimořádných případech, dokáže láska překonat i smrt. Nevěříte? Pohodlně se tedy usaďte a slyšte příběh, který se odehrál za dávných časů.

Náš příběh začíná obvykle. Jeden mladý muž a jedno mladé děvče. Potkali se a stačil jeden pohled, aby věděli, že našli to, o čem dosud nevěděli, že jim chybělo. Jediný pohled, zatajení dechu, záchvěv srdce a byli navždy ztraceni.

Děvče se jmenovalo Elyanor a bylo jedinou dcerou kupce. Její matka zemřela již dávno, a proto se na ni otec upnul a zařekl se, že ji jen tak někomu nedá. Byla to opravdu výjimečná dívka, krásná jako obrázek. Dlouhé husté vlasy se ve slunečním svitu leskly jako pravé zlato a když se usmála, roztál i ten nejzatvrzelejší mrzout. To však nebylo nic proti tomu, co se stalo, když začala zpívat. Měla hlas líbezný jako zpěv slavíka. Milovala zvířata a ta milovala ji. Neexistovalo žádné zvíře, který by pod jejím dotekem nezjihlo.

Mladík, kterého osud s touhle dívkou svázal nepřetrhnutelnou nití, se jmenoval Rowen. Byl nejstarším synem lorda ze sousední země a jednoho dne mu měla připadnout vláda. Otec byl na něj proto nejpřísnější ze všech svých dětí a vedl jej ke všem činnostem, který by podle něj měl správný vladař ovládat. Rowen tak celé hodiny trénoval boj s mečem a každý týden s otcem vyrážel na lov. Přestože obé z duše nenáviděl. Kdyby si mohl vybrat, sedl by si na nějaké pohodlné místo, kde by jej nikdo nenašel a mohl by snít o dalekých cestách.

Když byl ve věku zralém na ženitbu, rozhodl se jeho otec, že se Rowen pojede ucházet o ruku dcery vladaře ze sousedního panství. Panství, ve kterém žila také Elyanor se svým otcem. Mezitím Elyanořin otec odmítl tucty nápadníků. Žádný se mu nezdál dost dobrý pro jeho dceru. Elyanor tak trávila své dny sběrem bylin v lesích a starostí o zraněná zvířata. Jednoho mlhavého dne se však vše mělo změnit….

 

Otec Elyanor ochořel a dívka znalá v léčbě bylinami se jedno mrazivého podzimního rána vydala do hlubin lesa. Bylo sotva po svítání a všude byla rozprostřena mlha tak hustá, že by se dala krájet. Nebála se. V lesích byla jako doma a nebylo jediné zvíře, které by jí ublížilo. Věděli, že ona je tu pro ně. Dokázala zacelit rány od lovných zbraní i napravit vymknuté kosti. A tak se prodírala hustými křovinami, zpívala si písně, které jí zpívávala matka a hledala tu pravou bylinu. Když v tu chvíli uslyšela v dálce dusot kopyt a pokřikování…

A nedaleko sebe zaslechla lehké dopady štíhlých nohou do podzimní trávy. A opravdu. Za chvíli kolem ní proběhla nádherná laň s velkýma tmavýma očima, vyděšeně rozšířenýma.

„Chudinko…“ zašeptala Elyanor do ucha ušlechtilému zvířeti a poradila, kam má utéct. A laň se rozeběhla přesně tím směrem, kterým ji Elyanor poslala. Dusot kopyt a ryk se však přibližovaly. Dívka se chtěla vydat nejbezpečnější cestou domů, když však narazila na bylinu, kterou tak dlouho hledala. Za lehkého popěvku ji začala opatrně sbírat do košíku, když za sebou náhle uslyšela zvuk kopyt, nořící se do mechu.

„Já nejsem laň ani divočák. Můžete sklonit svou louč a vydat se ke svým druhům,“ řekla klidným hlasem, aniž by se otočila. „Nebo se můžete vydat domů. Věřím, že jste již zabili hodně nevinných zvířat.“

Odpovědi se jí však nedostalo. Slyšela jen zchvácený dech unaveného koně. Zvědavě se otočila na toho, kdo rušil její sběr a účastnil se pro ni barbarské zábavy. Na černém koni seděl vysoký mladík se zářivě rudými vlasy a modrýma očima.

„Přišel jste o hlas? O mušku však bohužel ne,“ poznamenala posměšně při pohledu na bok jeho koně, na kterém visela trojice bažantů.

„Moje paní…“ vysoukal ze sebe mladík. „Omlouvám se, že vás vyrušuji. Můj kůň mě sem zavedl… Mířil za tou laní. Já ji nechtěl chytit… Nebojte se.“

„A proč jste za ní tedy běžel?“

„Protože se účastním honu… Ano, vím, jak to zní hloupě. Ale myslel jsem, že ji třeba zaženu co nejdál, aby ji už nikdo nemohl trefit.“

„Hloupé a zvláštní“ odvětila Elyanor. „Proč byste to dělal? Nespatřujete snad zábavu v zabíjení zvěře?“ kývla hlavou směrem k bažantům.

Mladík se začervenal. A rozpačitě pokrčil rameny. „Neholduju tomu. Honů se účastním jen kvůli otci a snažím se toho co nejméně trefit. Nejsem si dokonce ani jistý, že jsem zabil tyto bažanty,“ usmál se. „Ale nikdo se k nim nehlásil, takže jsem to vzal na sebe, abych měl klid…“

Ta zvláštní dívka ho pozorovala ostražitým pohledem a on nedokázal odhadnout, co si myslí. Byla krásná. Nikdy neviděl krásnější děvče. Dlouhé světlé vlasy jí sahaly skoro po pás a z jemné srdcovité tváře zářily velké tmavé oči.

„Slyšel jsem vás zpívat… Máte moc krásný hlas. A ta píseň… Byla strašně smutná.“

„Děkuji. Je to píseň, co mi zpívala moje matka, když jsem byla malá,“ poprvé se jí na tváři objevil lehký úsměv. Náhle jej však vystřídalo nespokojené zamračení.

„Váš kůň je zraněný,“ přistoupila blíž.

Shlédl po boku koně, kam mířil její pohled a opravdu. Od pravého boku až ke slabinám se táhl krvavý šrám. Vyděšeně seskočil z koně, protože nic lepšího ho nenapadlo.

„To mě mrzí. To asi ty větve.“

„Vidíte. Kdybyste se nehonil za tou srnou, váš kůň by nepřišel k úhoně,“ podotkla vyčítavě.

„Máte pravdu…“

Překvapeně na něj pohlédla. Zřejmě čekala, že bude oponovat. Smířlivě se usmála a ukázala k jeho nohám. „Tato bylina by mu mohla ulevit.“

Sklonili se ve stejnou chvíli a málem se drcli hlavami. Rozpačitě se rozesmáli. Nakonec ho nechala utrhnout pár stonků byliny. Když jí svazek podával, letmo se dotkl její ruky. Ten dotek projel celým jeho tělem.

Zvědavě se jí zeptal, zda žije v nedalekém městě. Dívka odvětila, že ano a přistoupila ke koni. Jemně ho pohladila a naklonila se k jeho uchu a začala tiše pobrukovat. Neklidné zvíře se jako mávnutím proutku zklidnilo a pokojně poslouchalo její hlas.

„Jak jste to dokázala?“ zajímal se udiveně.

„Kouzlo,“ zasmála se zvonivě a v očích jí zajiskřilo. „Musíte mít klidný hlas. Zvířata jsou vnímavější než lidé…“

Rowen dívku bez dechu poslouchal a jeho tělo zaplavoval zvláštní pocit, který doposud nikdy nezažil. Mlha ho zábla na kůži, ale uvnitř hořel. Hořel touhou, pohladit ji po dlouhých hebkých vlasech, vzít ji do náručí. Místo toho se ni jen usmál a poděkoval za ošetření svého koně, když na něj upřela tázavý pohled.

„Rádo se stalo,“ odvětila a dodala, že se již musí odebrat k domovu.

Mladý muž ji chtěl zastavit, ale nedostal ze sebe ani slovo. Pozoroval se sevřeným hrdlem její drobnou postavu.

„Jaké je vaše jméno?“ podařilo se mu za ní křiknout.

„Elyanor,“ vrátilo se mu v odpovědi.

„Elyanor…“ zašeptal si pro sebe zamyšleně, když už dívku nebylo vidět a hluboký les šeptal s ním.

 

 

Elyanor se vrátila domů, ale byla jako ve snách. Uvařila odvar z bylin pro svého otce, ale dokázala myslet jen na mladíka s vlasy barvy ohně, kterého potkala v lese. Byl jiný, než ti, kteří jí nadbíhali. Neměl jejich domýšlivost a jeho tmavé oči zářily laskavostí. Ale nikdy jsem ho ve městě neviděla… Určitě není místní a už se nepotkáme, pomyslela si.

Na jiném konci města se naopak budil ze spaní při vzpomínkách na její lehký úsměv a světlé vlasy vlající ve větru rudovlasý mladík. Přestože byl ve městě kvůli tomu, aby se ucházel o ruku jiné dívky, ztratil srdce pro krásnou Elyanor. Elyanor… šeptal si pro sebe, když bloumal ulicemi a hledal ji.

„Hledáte Elyanor, můj pane?“ přitočil se k němu asi desetiletý chlapec.

„Ano! Víš snad, kde bydlí?“ s nadějí v hlase se otočil na dítě.

„Půjdete touhle cestou a na rozcestí zabočíte doleva. Tam bydlí. Ale měl byste si na ni dávat pozor, můj pane…“

„Pročpak?“ nevěřícně vykulil Rowen oči.

„Říká se, že je to čarodějnice. Umí připravit léky i jedy a prý mluví se zvířaty. Matka říkala, že si s nimi rozumí víc než s lidmi…“

Rowen se zasmál a jen mávl rukou. Elyanor a čarodějnice? To tak! pomyslel si pobaveně a rozběhl se cestou, které mu chlapec ukázal.

 

Po necelé půlhodině dorazil před zahrádku nízkého domku a do očí ho udeřila povědomá zlatá záře. Prostě oblečená dívka s vlasy svázanými do copu trhala jemu neznámou bylina. „Elyanor!“

Překvapeně se na něj otočila a úsměv jí rozzářil tvář.

„Kde se tady bereš –?“

„Rowen,“ představil se s úsměvem a vzal ji za ruce.

Dívčina tvář zrůžověla, ale neměl pocit, že by jí to bylo nepříjemné.

„Přijel jsem do města na námluvy…“

Elyanor se lehce zamračila a napjatě čekala.

„Ale… Ten den, co jsem tě viděl v lese, všechno změnil. Všude jsem tě hledal.“

„Já jsem doufala, že se ještě potkáme…“ přiznala plaše.

„Odjeď se mnou, Elyanor!“ chytil ji za ramena.

„To přece vůbec nejde, Rowene… Vždyť se neznáme.“

„Vždyť jsi to sama řekla. Také jsi na mě myslela!“

„Ano, je to tak. Myslela… Ale nemůžeš se přece domů vrátit jen tak s jinou dívkou.“

„Máš pravdu… Pojedu domů, řeknu otci, že jsem si vybral svou nevěstu sám a vrátím se pro tebe. Slibuju.“

„Neslibuj…“ zavrtěla s bolestnou grimasou Elyanor hlavou.

„Slibuju a ty mi slib, že počkáš a pak budeme spolu.“

„Rowene… Co když ti to otec zakáže?“

„Slib mi to, Elyanor. Přísahám, že se pro tebe vrátím a budeme spolu,“ pohladil ji po tváři a Elyanor nedokázala odmítnout.

„Dobrá. Slibuju. Počkám na tebe… Ale Rowene, ty si vezmi tohle a nikdy to nesundávej,“ vložila mu do dlaně náramek ze zapletené kůže, který měl uprostřed malý černý kámen.

„Zazpívej mi, než se rozloučíme,“ prosebně na ni upřel oči a Elyanor svým krásným hlasem počala zpívat tklivou píseň a dálkách a rozloučení. Vyprovázela Rowena až k rozcestí, i když už ji dávno nemohl slyšet.

A tak si přísahali věrnost a společnou budoucnost a sliby zpečetili polibkem. Zanedlouho už Rowen chvátal na svém koni vstříc domovu.

 

Zatímco Elyanor se snažila vést svůj život jako doposud, jen v duši věděla, jak moc se změnil. V duchu byla stále se svým milým. Přes den zachovávala iluzi klidu, ale po nocích ji přepadl nepokoj a ve snech běhala po lese jako divoké zvíře a ráno se pak budila zborcená potem. Přesto dál čekala, až Rowen splní svůj slib a vrátí se pro ni.

Rowen se vrátil domů a přednesl otci svůj plán. Ten však neměl pro mladou lásku pochopení. Nakázal chlapci vzít si dívku, kterou mu vybral, ale jeho svéhlavý syn odmítl. Odmítal několik týdnů, až se otec rozhodl zakročit. Uspořádal turnaj a pozval na něj i svou favoritku na synovu nevěstu. Rowen se nejprve zařekl, že do kolbiště nevyjede, ale pak jej napadl lepší plán – nechá se prostě vyřadit. A takoblečen do turnajové zbroje s dřevcem v rukou a vzpomínkou na krásný zpěv jeho Elyanoroti svému soupeři. Elyanor v tu chvíli sbírala plody šípku na okraji lesa a v mysli byla také s ním.

Mladík se řítil proti svému soupeři jako vítr, zvedl dřevec, namířil jej na svého soupeři a v poslední chvíli minul. Jeho soupeř však byl přesný… Rowen vyletěl z koně a dopadl na udusanou půdu. Přilbice odletěla daleko a rusé vlasy zářily v podzimní slunci. Na tváři měl překvapený a nehybný výraz. Elyanor v tu chvíli bodlo u srdce. Cítila, že ji popadá závrať. Věděla, že se stalo něco strašného…

Rowenův otec s hrůzou přiběhl k ležícímu synovi a pohlédl na okolo stojící muže. Všichni ustrašeně krčili rameny, až jeden odvážlivec vyřkl ortel:

„Vaz, můj pane…“

Starý lord klesl na kolena a proklínal své chování. Na lítost však bylo pozdě. Jeho syn byl mrtev…

Turnaj byl okamžitě ukončen a v panství byl vyhlášen týdenní smutek, který bude zakončen pohřbem nešťastně zemřelého chlapce.

Elyanor se jako v mátohách vrátila domů a spala celý den i noc. Dalšího dne se k ní donesla ta zpráva… Syn lorda, který se měl ucházet o ruku dcery jejich pána, zemřel při pádu z koně. Měla pocit, že jí pukne srdce. Vždyť mi přece slíbil, že se pro mě vrátí… Slíbil to! Její pláč byl k nezastavení. A když ji otec na chvíli přestal hlídat, utekla do lesa, který ji vždy nevysvětlitelně přitahoval. Prodírala se větvemi, až měla údy rozedrané do krve, šla však dál. Nevěděla kam, ale nezastavovala. Když v tom se za ní najednou ozvalo zavrčení. Ztuhla. Pokusila se dýchat tak tiše, jak jen to šlo, ale srdce jí bušilo jako o závod. Náhle se její pohled setkal s šedým divokým pohledem. Byl větší než běžný vlk a blížil se k ní rozvážným krokem. Nyní však už nevrčel. Zastavil se krok od ní a upřeně ji sledoval. Elyanor nedokázala odvrátit pohled. Byla slabá, ale fascinovaná krásou a divokostí toho obrovského zvířete. Bylo jí jasné, že je konec.

„Tak pojď. Vezmi si mě,“ řekla roztřeseným hlasem. Zvíře však nevypadalo, že by se chystalo zaútočit. „No tak, mě už na tom nezáleží…“ zlomil se jí hlas a cítila, jak jí po tváři stéká ledová slza.

Vlk však jen v odpovědi přimhouřil oči a neměl se k ničemu jinému. Elyanor to z nějakého důvodu ještě víc rozrušilo a její tvář zaplavil proud slz. Opět si vzpomněla na tmavé oči Rowena, na jeho teplé ruce… Na slib, který si dali. Klesla na kolena a usedavě plakala. Netušila, jak dlouho tam klečela, ale když už neměla slzy, které by vyplakala, vlk tam stále byl a klidně ji pozoroval. Jeho moudrý pohled ji uklidnil. Vzpomněla si na náramek, který Rowenovi dala. Měl ho ochránit… Není možné, aby takto selhal.

„Myslíš, že se ještě něco dá dělat?“ promluvila na vlka.

Ten samozřejmě neodpověděl. Ale Elyanor napadla bláznivá myšlenka. Ještě není konec. Nemůže být. Dali jsme si slib, který se jen tak nedá zrušit… Ještě to musí jít zvrátit! rozhodla se najednou a prudce vstala. Zvíře ani teď nezaútočilo a ona to brala jako souhlasnou odpověď.

A tehdy se Elyanor rozhodla, že to nemůže skončit takhle. Dali jsme si s Rowenem slib a slib z čistého srdce je silnější než kterýkoliv jiný… A odhodlaně se rozeběhla směrem k domovu, kde si sbalila pár věcí a vydala se na cestu. Zanedlouho zjistila, že nejde sama. Ve vzdálenosti na dohled se za ní plížil obrovský vlk.

 

Trvalo několik dní, než se dostala do Rowenova rodiště, ale vše stihla včas. Podařilo se jí proplížit do rodinné hrobky, kde bylo jeho tělo připraveno k pohřbu, který se měl konat další den. Další den však již tělo mladíka nebylo k nalezení…

 

Elyanor jeho tělo s pomocí svého vlčího druha dostala až za Zeď, kde jej ukryla do hlubokého sněhu. Ještě naposledy pohlédla do tváře, která jí byla tak milá, pohladila ho po rudých vlasech a vtiskla mu lehký chladný polibek, než mu navršila sníh i na obličej. Já se pro tebe vrátím, neboj se. Jak jsme si slíbili. Jen musím zjistit, jak porazit smrt…

 

A tak se Elyanor vydala na nesnadnou cestu. Hledala způsob, jak lze zvrátit smrt a probudit toho, kdo odešel, zpátky k životu. Cestovala dlouho a byla na spoustě míst. Ptala se sama sebe, kdo by uměl porazit smrt a odpověď byla jediná – Bůh.

A tak se vydala do nedalekého města chrámu Sedmi. Chrám osvětlovala slabá záře zapálených svící. Když procházela k oltářům, nos jí naplnila všudypřítomná pronikavá vůně kadidla. Poklekla před sochy a usilovně se začala modlit k Matce, aby jí dala moudrost a zachovala svou milost, k Válečníkovi, aby jí dodal sílu a především k Cizinci, aby prozradil tajemství smrti. Modlila se hodiny, ale odpověď nepřicházela…

Při svých cestách se dostala až do Myru, kde potkala zvláštní mladou ženu. Měla dlouhé tmavé vlasy, velmi světlou kůži a temné oči, ze kterých měla pocit, že jí vidí až do duše. A doopravdy – ani nemusela vyslovit, co hledá. Žena vše věděla. A slíbila jí svou pomoc, pokud to bude vůle Pána světla. Elyanor věděla, že nemá co ztratit a tak ji doprovodila do chrámu. Vlk, který ji všude doprovázel a díky kterému si na ni nikdo nedovolil, šel pochopitelně s ní. Nemusela mu nic říkat. Když chtěl, byl po její boku, když někam vstoupit nechtěl, posadil se nedaleko a čekal, až se vrátí. Do chrámu Sedmi vlk nevstoupil, ale do svatyně R´hllora ji nenechal jít samotnou. Kněžka se nepatrně zamračila, ale nic neřekla. Přišli k velkému ohništi, které hořelo uprostřed chrámu. Žena se k ohni přiblížila na krok a Elyanor, která zůstala stát dobré tři kroky za ní, nechápala, jak může vydržet ten žár. Sama měla problém necouvnout, jak měla rozpálené líce.  Žena sáhla do kapsy svých rudých šatů, a když ruku vytáhla, měla dlaň plnou zvláštního prášku. Rychlým pohybem jej hodila do ohně a ten zazářil modrou barvou. Vlk dlouze zavrčel. Elyanor jej uklidnila tichým „ššš“ a vrátila svou pozornost k tmavovlasé ženě. Odříkávala neslyšně modlitbu a upřeně pozorovala oheň. Z ohně vylétávaly modré plameny, až se Elyanor bála, že se ženino oblečení vznítí, ale plameny se jí vyhýbaly. Po nějaké době oheň začal měnit barvu z modré na tmavě fialovou, pak zesvětlal, zrůžověl a nakonec se vrátil ke své obvyklé barvě. Žena se otočila zpět k Elyanor a oči jí zářily rudě. V tu chvíli se vlk postavil a dlouhým skokem přistál za Elyanořinými zády. Položila mu dlaň na zátylek, aby ho uklidnila a obrátila se zpět ke kněžce.

„Pomůže mi Pán světla, moje paní?“

„Ne, mé dítě. Pán světla ti nemůže pomoct… Plameny mi zjevily, že sem nepatříš. Tvoje cesta je ještě daleká.  Musíš se vrátit ke kořenům… Ale věz, že to co žádáš, se neobejde bez oběti.“

Ke kořenům, vrtěla zklamaná Elyanor hlavou, když vycházela z chrámu. Asi myslela k původnímu náboženství, napadlo ji a rozhodla se tedy vrátit na Sever s myšlenkou na staré bohy. Hluboko v lesích Severu, nedaleko Zdi našla překrásný strom srdce. Majestátně se tyčil nad ostatní stromy a děsivá tvář vyřezaná do kmene vzbuzovala respekt. Koruny ostatních stromů se lehce nahýbaly ke stromu srce, jako by mu projevovaly svou úctu. Elyanor s pokorou přistoupila a poklekla. Šedivý vlk se posadil nedaleko ní, složil přední tlapy a čekal. Tiše odříkávala svou modlitbu a pronesla prosby. Prosila o pomoc i jasnozřivost. Prosila tak moc, až jí klouby sepjatých prstů zbělely, ale bohové mlčeli. Ani staří bohové nenechali Elyanor nahlédnout do svých tajemství…

„Co teď?“ otočila se dívka s pláčem na šedého vlka.

Vlk pochopitelně neodpověděl. Jen ji dál tiše pozoroval.

„Já vím, nesmím to vzdávat… Ale už jsem tak vysílená. Určitě jsem na cestách více než rok… Co když se to nepodaří? Jak dlouho ještě?“ rozrušeně si objala kolena a pozorovala drobné sněhové vločky, které se snášely k zemi. Cítila se bezmocně a slabě. Nevěděla, kam dál. Najednou byla tak unavená, že nedokázala ani vstát. Šedý vlk přišel až k ní, lehl si trávy a nechal ji, aby se mu schoulila do hustého kožichu. Za chvíli už cítila příjemné teplo, které jí dovolilo zavřít oči. Jen na chvilku. Jen si na chviličku odpočinu a zas půjdeme, slíbila si, než odplula do říše snů.

Běžela lesem, sníh jí křupal pod nohama. Byla bosá, ale kožich ji příjemně hřál. Cítila se lehká a volná. Po pár hodinách běhu však náhle ucítila pach člověka. V dáli, skryté mezi hustě rostoucími stromy, stálo malé stavení, jehož okna slabě zářila. Přišla blíž a skrze keře viděla oknem dovnitř. U ohniště stála stará shrbená žena. Po celém stavení měla rozvěšené byliny a nad ohněm v kotlíku něco vařila. Náhle se sklonila a něco zvedla. Elyanor zaostřila a rozpoznala živého zajíce. Žena jej držela za uši a kůži. Najednou ho rychlým pohybem chytla jen za zadní nohy a obrátila hlavou dolů. V záři ohně se blýskl nůž a za chvíli vyprchal z nevinného zvířete život. Krev z jeho hrdla nejprve proudem a pak po kapkách stékala do kotlíku… Elyanor se neklidně obrátila na bok.

Prudce se posadila a chvíli přemýšlela, kde se nachází, než si uvědomila, že stále leží pod stromem srdce. Vlčí kožešina ji hřála celou noc, ale údy ji bolely, jako kdyby obcházela místo spánku Zeď tam a zpátky. Pak si vzpomněla na sen, který se jí zdál…

„Myslíš, že tam opravdu bude?“ podívala se na vlk a měla pocit, že ji sleduje souhlasným pohledem.

„A trefíme tam?“ zeptala se vlka, který samozřejmě neodpověděl, ale vstal a začal se pomalu brodit sněhem. Elyanor si prášila sníh ze šatu a vydala se za ním.

 

Po zhruba půl dni dorazili do míst, kde to začala poznávat. Pomalu se šeřilo, ale ona věděla, kudy jít. Za chvíli už narazili na nízké dřevěné stavení. Ještě nebyli ani u domu a už se otevřely dveře. V nich stála malá shrbená žena a měřila si je podezřívavým pohledem.

„Dobrý den,“ zavolala na ni Elyanor.

„Jak jsi mě našla?“ zeptala se stařena.

„Potřebuji vaši pomoc…“

„Tak pojď dál, děvče. Ale ten vlk zůstane venku,“ ukázala na obrovské zvíře.

Vlk nespokojeně zavrčel a nemínil se ani hnout od Elyanořina boku. Dívka jej však pohladila po hlavě a zašeptala, ať na ni počká. Dál vrčel, ale nechal ji jít se starou ženou.

Když vstoupily do domku, ucítila dívka pach nějaké byliny, kterou neznala a zvláštně povědomý pach, který nedokázala pojmenovat.

„Co tě sem přivádí, má milá?“ usmála se babka bezzubými ústy.

„Můj milý zemřel…“

„To mě mrzí, děvčátko. Ale co potřebuješ ode mě?“ upřela na ni skelný pohled.

„Vím, že je pryč. Ale neexistuje nějaký způsob jak to zvrátit?“

„Zvrátit co? Smrt?“ rozesmála se skřehotavě babka. „Co je mrtvé, je mrtvé, moje milá.“

Elyanor cítila knedlík v krku. Myslela, že jí stařena pomůže.

„Jsou však druhy magie, které by ti mohly pomoct…“ dodala žena.

Elyanor ji s nadšením chytila za vrásčité ruce.

„Prosím, pomozte mi! Už jsem zkusila všechno. Modlila se ke všem bohům, ale žádný mi nepomohl…“

„Bohové,“ odfrkla si stařena. „Bohové chtějí, abychom je uctívali, nosili jim dary, klečeli hodiny na kolenou a pronášeli na ně chvály. A co z toho?! Povodně, bouřky, války – to je všechno práce bohů! Člověk si musí umět pomoct sám…“

„Snažila jsem se. Dala jsem mu na ochranu náramek s dračím sklem, ale nepomohlo to…“

„Dračím sklem?“ zaujalo čarodějnici. „Hmm, tak to by se možná ještě něco dala dělat. Ale nic není zadarmo, “ usmála se úlisně babka.

„Udělám cokoliv…“

„Ať to stojí, co to stojí?“

„Ano,“ řekla roztřeseným hlasem Elyanor.

„Dobrá tedy,“ ušklíbla se a vstala, aby přešla k ohni. Do kotlíku hodila několik bylin, díky kterým se z nádoby začal valit tmavý kouř. Pak se vydala na dvůr, ze kterého se vrátila se slepicí v rukou. Elyanor věděla, co bude následovat… Za chvíli už ji v nose štípal pach krve.

„Jsi ochotna obětovat svoji krev?“ obrátila se k ní čarodějnice, když ze slepice dostala veškerou krev.

„Ano…“ přikývla Elyanor, vstala a vložila ruku do natažené dlaně ženy. Ta ji zubatým ostřím řízla do dlaně. Elyanor sykla a kousla se do rtu.

Stařena začala mumlat slova v jazyce, který dívka neznala. A jak její krev po kapkách padala do kotlíku, ženin hlas byl čím dál hlasitější, až skoro křičela.

Elyanor cítila, jak se jí zvedá žaludek. Zavřela oči a potichu si začala zpívat píseň, která jí přišla na mysl. Dělám to pro Rowena, opakovala si. Díky tomu se mi Rowen vrátí…

Náhle hlas stařeny ztichl. Elyanor otevřela oči a žena pustila její ruku.

„Co teď?“ zeptala se jí.

„Teď běž za svým milým  nalij mu polovinu lahvičky do krku. Druhou polovinu vypiješ ty. Pak ho polib a on se vrátí. Ale varuju tě! Ten náramek, co jsi mu dala, nesmí nikdy sundat. Dokud bude mít ten náramek, pouto vaší lásky bude nezlomné. A teď už běž!“

Elyanor babce poděkovala a v doprovodu vlka se vydala hledat Rowena.

 

Byl pořád na stejném místě. Chladný a krásný. Vyhrabala ho a odzátkovala lahvičku, kterou od čarodějnice dostala. Opatrně do Rowenových ledových rtů nalila polovinu, pak si zbytek nalila do svých úst. Tekutina měla odpornou kovovou chuť a páchla krví. Poté co polkla poslední kapku, naklonila se nad Rowenovo tělo a políbila ho. Byl tak chladný… Najednou však ucítila, jak se jeho rty prokrvují. Jeho doposud bledé líce zrůžověly. Chytla jej za ruce a cítila, jak jeho zmrzlé ruce křehnou… Pak otevřel oči. Byly stále pronikavě modré, tak jak si je pamatovala.

Rozlámaně se posadil a zmateně se rozhlédl. Podíval se na Elyanor a pak ji prudce objal. Cítila, jak jí stékají slzy na jeho plášť. Pak ji něžně pohladil po tváři a ochraptělým hlasem promluvil:

„Co se stalo?“

Šťastně se rozesmála a chtěla mu všechno povědět. Nevyšla z ní však ani hláska. Chytila se za ochraptělé hrdlo a zkusila to znovu. Nic Nechápavě zamrkala. „Ať to stojí, co to stojí?“ vzpomněla si v tu chvíli na slova čarodějnice…

„Co se ti stalo Elyanor?!“ zajímal se Rowen.

Elyanor pokrčila rameny a pak ho pohladila omluvně po tváři.

„Nemůžeš mluvit?“ ujistil se.

Zavrtěla hlavou.

Náhle vyskočil a zaujmul pozici připravenou k boji. Elyanor se ohlédla. Stál tam její vlk. Široce se usmála a snažila se mu naznačit, že se nemusí bát. Rowen se trochu uklidnil, ale stejně vlka trochu nedůvěřivě pozoroval. Vlk sice nevrčel, ale také mladíka pátravě sledoval. Elyanor nad tím mávla rukou. Však oni se spřátelí.

„Tak tedy – pojedeme domů?“ otočil se na ni Rowen a vzal ji za ruku.

A tak šli. Šli dlouho, ale nakonec dorazili do Rowenova rodiště. To bylo překvapení, když se objevil mladý pán, který měl být mrtvý, ale jeho tělo zmizelo den před pohřbem. Nakonec však radost převážila překvapení a šťastný pár byl přivítán, jak se sluší a patří.

 

Rowen zjistil, že byl pryč tři roky… Za tu dobu se mnohé změnilo. Otec, zkroušený žalem nad osudem nebohého syna, který sám zapříčinil, ochořel a zemřel. Protože měli všichni za to, že je Rowen mrtvý, ujal se vlády Rowenův mladší bratr. Nyní však byl nejstarší bratr zpět a tak mu mladší předal vládu a Rowen začal panovat s Elyanor po svém boku. Lidé v hradě i obyvatelé panství byli z dívky nesví. Ano, byla krásná, ale úplně němá… Rowenovi bratři kroutili hlavou, co si to našel za zvláštní nevěstu. Vždyť spolu nemůžou mluvit… Chudý lid si pro změnu šeptal, jaký je to divný návrat muže, který byl dle slov svého otce i jiných, co byli přítomni turnaji, mrtvý. Náhle tu před nimi stojí a zvesela se usmívá. „Aby v tom nebyly nějaké čáry!“ říkali si potichu, aby je nemohl nikdo zaslechnout. A služebnictvo zase bylo nesvé z Elyanořina věrného společníka. „Copak to kdy kdo viděl, ale měla dáma jako mazlíčka vlka? A ještě tak velkou potvoru!“ kroutili hlavama.

Rowen byl šťastný, že je doma. Cítil se plný síly a života. Zařekl se, že sobě i poddaným ty tři ztracené roky vynahradí a zajímal se o všechny záležitosti panství. Občas si nevěděl rady a snažil se obrátit na Elyanor. Ta mu však nemohla odpovědět. Zpočátku mu to nevadilo, byl šťastný, že jsou konečně spolu. Později však začal trochu litovat, že už nikdy neuslyší její krásný zpěv, díky kterému se do ní zamiloval. Také ho mrzelo, že mu nemůže odpovědět na otázky, na které neznal odpověď. Především na to, co se s ním ty tři roky dělo… Proč si všichni mysleli, že jsem mrtvý? To přece není možné! Jsem tady, živý a zdravý. Kde jsem tedy byl? A proč Elyanor nemluví? A co ten divný vlk? Rowen se několikrát Elyanor ptal, ale dívka neuměla psát a jen pokrčila rameny a ukázala na svá němá ústa. Pak se k němu přitulila a políbila ho. Usmál se a zabořil jí hlavu do zlatých vlasů.

Když mu ve vladařských otázkách neporadila Elyanor, obrátil se na svého mladšího bratra. Tři roky vládl za něj a jeho rady byly velmi cenné. Řešili spolu vládu, ale i jiné věci. Několikrát přišla řeč i na Elyanor. Mladší bratr z ní byl poněkud v rozpacích. Zdála se mu milá, očividně milovala zvířata, jak bylo možné vidět ve stájích, kdy si pouhým dotekem podmanila každého koně, ať byl jakkoli divoký. Znepokojoval ho však dívčin vlk a také její dlouhé a časté výlety do lesů… Vždy chodila sama. Když jí nabízeli, aby si vzala strážné, nebo alespoň společnici, jen lehkým úsměvem zavrtěla hlavou a ukázala hlavou na vlka. Mladší bratr měl Rowena rád, ale nechápal, co se stalo před třemi léty. Na vlastní oči viděl otce, jak klečí u jeho bezvládného těla a nezadržitelně štká. Viděl Rowena, ležícího na márách, připraveného k pohřbu. A teď tu byl s nimi. Veselý a živý… Mrtví se přeci neprobouzejí k životu. Nechtěl bratra znepokojovat, ale občas se neudržel a zeptal se ho na dobu, kdy se neviděli. Ten se však jen zachmuřil a změnil téma.

„Co takhle tě oženit, bratře?“ rozšafně mu odpověděl Rowen, když zase jednou začal mluvit o Eleanořině vlkovi, který mladšího bratr neměl ve velké oblibě.

„Jistě, proč ne, bratře,“ pokrčil s úsměvem rameny a Rowen začal konat.

Umínil si, že uspořádá slavnost, na kterou pozval vybrané dcery lordů z okolí. A za pár týdnů se tak také stalo. Sál hradu byl překrásně vyzdoben. V čele stolu seděl Rowen a vedle něj Elyanor, oblečená ve vínových šatech, které jí krásně ladily s vlasy. Vlasy měla rozpuštěné a měla do nich vetkané šípkové růže. I Rowenův bratr musel uznat, že krásnější dívky v sále není. Pod stolem u Elyanořiných nohou se však skrýval všudypřítomný vlk, kterého odmítla nechat ve stáji. Rowen měl rozvernou náladu.Víno teklo proudem a mladík se výborně bavil. Pozvané dívky na pohledném vladaři mohly oči nechat. Rusé vlasy zářily ve světle loučí a víno mu lehce zbarvilo tváře. Jen ta Elyanor, sedící vedle Rowena, jejich oku nelahodila.

Elyanor si pochopitelně všimla pohledů dívek, které upíraly na Rowena, ale i na ni.  Sama zachovala lehký úsměv, ale její vlk pod stolem tlumeně vrčel. Nechápala, co se to s Rowenem děje. Většinu času trávila v hradě sama. Služebnice na ni hledělo přes prsty a o Rowenovi příbuzní také. Věděla, že si o ní povídají za jejími zády. A věděla, že nesnášejí jejího vlka. Ale odmítala ho nechat ve stájích či v zahradách. Patří ke mně. Celé tři roky mi pomáhal a i teď je mým přítelem. Kdyby věděli, co jsem všechno musela obětovat, abych Rowena získala zpátky, byli by vděčnější…

„Má paní, mohu vás požádat o tanec?“ ozvalo se za ní náhle. Otočila se a spatřila Rowenova mladšího bratra. Toho, který vládl, když tady nebyl. I když se jí nechtělo, s úsměvem přikývla.

Věděla, že ho má Rowen rád a dá na něj. A věděla, že si ji moc neoblíbil… A nesnášel jejího vlka. To bylo ovšem vzájemné.

Mlčky tančili, když najednou pronesl: „Moje paní, není už načase vypustit vašeho vlka do lesů? Je to divoké zvíře, musí být volné…“

Elyanor se zamračila a prudce zavrtěla hlavou.

„Paní, vždyť v hradě vám žádné nebezpečí nehrozí. Služebnictvo se ho bojí. A já, abych se přiznal, také… Neustále na mě vrčí.“

Asi má důvod, pomyslela si Elyanor.

„Jak to vypadá, aby paní hradu měla vlka? Nejste přece nějaká bosorka,“ zasmál se nervózně.

Elyanor už ho měla dost. Nazlobeně se mu vytrhla a nechala ho stát uprostřed parketu. Chtěla se vrátit ke stolu, ale všimla si, jak se Rowen baví s jednou z pozvaných dívek a směje se na celé kolo. Chtěla zamířit do své ložnice, ale náhle měla pocit, že nemůže dýchat, že musí utéct. A tak se i se svým vlkem vydala do lesa. Nevadilo jí, že byla tma. Potřebovala cítit, jak jí čerstvý vzduch chladí tváře, jak se jí orosená tráva otírá o nohy. Tady byla šťastná…

Když se vrátila, Rowen ještě nebyl na loži. Upravila se a sotva ulehla, vrátil se a těžce zalehl vedle ní.

„Kam jsi zmizela?“ přetiskl se k ní a objal ji kolem boku. Ložnice bylo jediné místo, kde s ní nebyl její vlk. Na noc ho pouštěla proběhnout a tak s ní mohl být sám.

Cítila z něj víno. Hodně vína. Kdyby mohla mluvit, zeptalaho, kde byl on. Kde byl, když ji jeho bratr popichoval. A že to nebylo poprvé. Proč se jí nezastane? Proč se raději baví s cizími dívkami, než aby se věnoval jí? Ale zeptat se nemohla. A tak neříkala nic. Zavřela pevně oči a zhluboka oddechovala.

Rowen chvíli tiše poslouchal její dech. Přemýšlel, jestli spí, nebo to jen předstírá. Byl unavený. Unavený z toho ticha. Z toho, jak musel poslouchat řeči o tom, že jeho žena je čarodějnice. Ze všech těch nezodpovězených otázek. Z toho, že nemohl dostat odpovědi. Vzdychl a otočil se na druhý bok.

 

Ples se vydařil a tři z favoritek mladšího bratra zůstaly na hradě i po hostině. K Elyanořinému nemilému překvapení i tmavovlasá cizokrajně vypadající dívka, se kterou se Rowen ten večer tak dobře bavil.

Jednou po večeři, Rowenův bratr vyzval tmavovlasou dívku, zda jim nezahraje na loutnu. Ale poté, co se dívka zvedla od stolu, zvedl se i vlk a zvědavě se na ní vydal. Dívka však vyděšeně zaječela a zařekla se, že nebude hrát, dokud to zvíře nezmizí ze síně.  Elyanor jej přivolala lusknutím prstu a zvíře se klidně posadilo vedle ní. Ostatní dívky však přizvukovaly té první a souhlasily s tím, že ony se také bojí. Mladší bratr se obrátil na Rowena, který bezmocně pokrčil rameny. I tmavovláska na něj upřela nespokojený pohled… Rowen vzdychl a přistoupil ke své ženě.

„Elyanor, miláčku,“ přiklekl k ní, zatímco vlk ho pronikavě pozoroval šedýma očima.

To snad nemyslíš vážně, pomyslela si Elyanor. Nezkoušej to ani vyslovit…

„Drahoušku, pusť to zvíře, proběhnout do lesů, nebo alespoň do zahrad hradu… Nemusí být přece pořád s tebou.“

Elyanor si dlouhým pohledem změřila svého muže. Vlk začal vrčet. Pak se oba zvedli a beze slova opustili sál.

 

Nepromluvili spolu pak tři dny. Elyanor Rowena ignorovala, stejně jako její vlk. A Rowen neměl snahu zkoušet zapříst se svojí ženou hovor. Raději se bavil s bratrem a dívkami.

Po pár dnech vyslechla Elyanor rozhovor dvou služebných o tmavovlasé dívce…

„Ta si nemyslí na mladého, kdepák. Té se zalíbil náš pán.“

„Vždyť má ženu…“ namítl druhý hlas.

„Víš, jak to chodí. Žena nežena. Byla jedna, bude druhá,“ zasmála se první služebná. „Jen se někdy podívej, jak mu hoří tváře, když s tou slečnou mluví… Nemít ženu, tak by si dal říct. Možná i když ji má…“

„Vždyť byl do paní Elyanor blázen. Toleruje i tu její obludu…“

„Láska je vrtošivá. Já už takových viděla a jak to nakonec dopadlo,“ rozesmála se první služebná.

Elyanor se honem schovala do kouta, když se k ní přiblížily a přemýšlela o jejich slovech. To přece není možné… To by Rowen nikdy neudělal. Dali jsme si slib, že budeme spolu… Vzdala jsem se kvůli němu svého hlasu. Vždyť to musí vědět! Nebo alespoň cítit… To by nikdy neudělal, uzavřela záležitost, ale malý červíček pochybnosti zbyl. Při večeřích dívku nenápadně pozorovala a opravdu jí Rowen věnoval hodně pozornosti. To ale ještě nic neznamená, namítala sama sobě.

Večer, když vedle ní uléhal, přemýšlela, že se k němu otočí a přitulí. Ale pořád se na něj zlobila. A tak zavřela oči a nechala si zdát o tom, že pobíhá hlubokými lesy, volná a oproštěná od lidských starostí. Dnes však byla obzvlášť neklidná. Ulovila zajíce a zuřivě jej roztrhala. Pak si sedla na palouk a divoce vyla na měsíc. To ji teprve uklidnilo…

Když se uprostřed noci probudila, uvědomila si, že Rowen vedle ní neleží… Bosá se ho vydala hledat. Objevila ho v zimní zahradě, jak si nechává hrát na loutnu od tmavovlasé dívky. Hru doprovázela zpěvem písně. Měla vysoký, ničím výjimečný hlas.

Když dozpívala, Rowen se na ni sladce usmál a řekl: „Máte moc krásný hlas…“

Elyanor bodlo u srdce. Tohle přece říkal mně. Ten první den… Líbila se mu moje píseň a můj hlas. Jako v mrákotách vyběhla z hradu, bosá a v noční košili se rozeběhla se do lesů.

Běžela daleko. Rychle a zuřivě. Nic si nedělala z toho, že ji větve šlehaly do údů, měla hustý kožich ten jen tak něco nerozedře. Najednou se ocitla v místech, která znala. Domov… Za chvíli už mířila ke svému rodnému domu. Přišla blíž. Vypadal temně a nehostinně. Obešla dům a tiše vešla do zahrádky. Pod stromem byl velký oblý kámen, který tam předtím nebyl…

Přišla blíž. Byl to náhrobní kámen. Otče… Ucítila strašnou tíhu na srdci. Je to moje vina. Opustila jsem ho beze slov. Co jsme mohla čekat? Neměl nikoho jiného… Nechala jsem ho tady kvůli Rowenovi. Rowenovi, který mě stejně zradil! Cítila, jak se jí vaří krev, divoce zavyla. Ne, už tady nemohla zůstat ani minutu. Rozeběhla se zpátky do lesů.

Do hradu se vrátila nad ránem. Noční košili měla roztrhanou a ruce a nohy podrané od větví. Rány však necítila. Po jejím boku šel šedý vlk. Vstoupila do ložnice. Rowen ležel na zádech, rusé vlasy rozhozené po polštáři a tiše oddechoval. Náhle otevřel své blankytně modré oči.

„Kdes proboha byla, Elyanor?“ vyskočil z postele a chytil ji zděšeně za ruce. „A co se ti stalo?“

Něco bylo jinak… Podívala se na jeho zápěstí. Náramek byl pryč.

„Kde máš náramek?“ prolétlo jí hlavou. A pak si uvědomila, že to řekla nahlas…

„Ty mluvíš?“ nechápavě na ni vykulil oči.

„Ano.“

„To je báječné!“ roztáhl ústa do širokého úsměvu.

„Není,“ odvětila chladně Elyanor. Věděla, co to znamená. Její oběti už nebylo třeba…

„Kde je tvůj náramek?“ zopakovala svoji otázku.

Rowen uhnul očima a prohrábl si bezradně vlasy.

„Musela jsi to zvíře tahat sem? Je to naše ložnice. Snad jsme se dohodli, že do ložnice nemá přístup… Okamžitě ho pošli pryč!“

„Na ničem jsme se nedohodli. To jsi řekl ty. A ten vlk je můj přítel. A podílel se na tvojí záchraně!“

„Záchraně? Jaké záchraně?! Když už opět mluvíš, mohla bys mi tedy konečně říct, co se stalo,“ založil ruce na prsou a pátravě si ji prohlížel.

„Zachránila jsem tě. To se stalo.“

„Zachránila od čeho?“

„Ty si nevzpomínáš? Vůbec na nic?“

„Vzpomínám si na naše seznámení, na turnaj a pak na nic… Jen na velkou zimu. A pak jsem otevřel oči a uviděl tebe. Jak jsem se tam dostal? Tak daleko?“

„Odnesli jsme tě.“

„Co se stalo, Elyanor? Proč si můj otec myslel, že jsem mrtvý?“

Elyanor vzdychla a bolestně zavřela oči.

„Elyanor… Opravdu jsem byl mrtvý?“ zeptal se opatrně.

„Byl.“

„Tak jak je možné, že jsem tady?!“

„Přivedla jsem tě zpátky. Odnesla jsem tvoje tělo a našla způsob…“ snažila se vysvětlit, ale Rowenův výraz byl neproniknutelný.

„Odnesla moje tělo?! Zbláznila ses? Kvůli tobě můj otec onemocněl žalem a zemřel!“ rozkřikl se na ni.

„Tvůj otec? Můj otec zemřel kvůli tobě! Že jsem tě šla zachránit! Obětovala jsem ho kvůli tobě… A obětovala jsem i svůj hlas! Copak tě to nikdy nenapadlo?“ nechápala jeho nevděk. Slyšela, jak vlk po jejím boku tiše začíná vrčet.

„Já jsem tě o to neprosil! Neprosil jsem se o tvoji oběť!“

„Dali jsme si slib…“

„Ano, ale ten nemůže splnit mrtvý!“

„Proto jsem tě vrátila zpátky, Rowene….“ snažila se ho chytit za ruku, ale on ji hrubě odstrčil.

„Já jsem to věděl. Věděl jsem, že je něco jinak, cítil jsem se jinak. Kdybych to věděl… Vždyť oni měli pravdu, Elyanor! Ty jsi čarodějnice!“ vmetl jí do tváře.

Elyanor cítila strašnou tíži na srdci, točila se jí hlava. Vlk po jejím boku vrčel již hlasitě.

„Tys nikdy nepřestal být mrtvý… Ty nejsi můj Rowen!“

„Můj bratr měl pravdu. Všichni měli pravdu. Jsi bosorka. Kdoví, jak jsi mě očarovala… Určitě už ten první den v lese, že?“ ušklíbl se chladně. „A já jak blázen za tebou běhal. Vždyť jsem kvůli tobě i zemřel!“

Vlk sedící po jejím boku náhle vzepjal své tělo a dlouhým skokem skočil na Rowena. Mířil přesně. Rowenovi oči byly překvapené. Možná, v nich na chvíli zahlédla i lítost. Ale bylo jí to jedno. Cítila jen vztek. Vztek a touhu po svobodě.

Rozeběhla se z hradu ven. Do lesů. Tam, kam patřila. Neohlížela se, přestože věděla, že už se nikdy nevrátí. Už neměla nic, co by ji tady udrželo. Necítila smutek, necítila lásku a už necítila ani vztek. Vnímala už jen vítr, tišící rozpálené tělo a tlukot svého srdce. Vnímala také svého společníka, který běžel po jejím boku. Nikdo už nás nerozdělí. Slibuju…