Povídka č. 11 (16. kolo)

LANCER

 

Ozvěna Oberynových chodidel se šířila napříč temným tunelem. Krayn kráčel několik stop před ním, zatímco jeho kouzelné tetování na pažích osvětlovalo chodbu. Zatuchlý vzduch se těžce dýchal a zapáchal odérem místa, kam živá duše nevstoupila už celá staletí.

Za chvíli došli na místo, kde se chodba rozdělovala do tří. Na podlaze ležela majestátní kresba draka – symbolu rodu Targaryenů. Krvavé monstrum stočené na noční černi. Jeho hadí oči vydlážděné z drahokamů hleděly přímo na ně. Oberynovi přišel drakův výraz otravný. Vzpomněl si na Rhaegara a se znechucením na kresbu plivl.

Krayn si toho všiml: „Špatné vzpomínky?“

„To je za mého zkurveného švagra.“ přikývl souhlasně Oberyn

„Prince Rhaegara,“ podivil se Krayn, „myslel jsem, že ve válce byli Martellové a Targaryeni spojenci.

„Je nutné mít na paměti,“ upozornil Oberyn se znechuceným výrazem, „že k žádné válce by v životě nedošlo, kdyby Rhaegar přemýšlel hlavou a ne ptákem. Ser Gregor možná moji sestru zavraždil, znásilnil a zabil její děti, ale ke smrti ji odsoudil její vlastní manžel, kterého milovala, pro kterého byla ochotná udělat všechno.“

„Úhel pohledu,“ opáčil Krayn, „přece jenom už tu byl Aerys a jeho vláda by k válce nakonec vedla, tak jako tak.“

„Aerys, byl sadistická hromada sraček,“ Oberyn plivl podruhé na draka, „ale žádná věc, kterou mohl způsobit by v životě proti koruně nepoštvala půlku Západozemí. Kdyby se Rhaegar choval rozumně, Targaryeni by si trůn udrželi. Kralovali mnohem horší i před ním.“

Krayn se rozhodl, že se s ním přít nebude a změnil. „Když mluvíme o Aerysovi, jedna z těchto chodeb by měla vést k tajné komnatě jednoho z jeho pyromancerů. Určitě si o nich slyšel.“

„Ano, některý z nich se dokonce stal nakrátko pobočníkem,“ Oberyn se podíval na Krayna odhadujícím výrazem, „Studoval někdo z té sebranky magii?“

„Většinou to byli šarlatáni, ale pár z nich skutečně čarovat umělo“ potvrdil mu Krayn, „Aerys ke konci své vlády už měl pomatené smysly natolik, že se stal ochotným k velkým šílenostem. Ostatně Divoký oheň se bez alespoň základní magie udělat nedá. Nicméně jeden z nich byl na svou dobu obzvláště dobrý. Znal se s Marwynem a projevoval zájem o svatý Grál. V citadele jsem našel nějaké jeho zápisky, tudíž jsem si myslel, že je to dobrý začátek.“

„Tedy dobrá,“ Oberyn si prohlížel všechny ústí chodeb před nimi, „kterou z nich se vydáme?“

„Normální smrtelník by pravděpodobně bloudil, dokud by se nadobro neztratil a nepošel hlady nebo ho nesejmula nějaká, pravděpodobně naším pyromancerem nastražená past,“ Krayn se usmál a mávl několikrát směrem k chodbám, „Naštěstí jako mág jsem schopný nástrahy vetřelců vycítit. Jejich počet, sílu, nebezpečnost a co je nejdůležitější, jejich rozmístění.“

Krayn si chvíli zamyšleně mnul bradu. Potom udělal rukama několik kruhů, pohyby doprovázely zářící jiskry vyskakující z čar klikatících se jak hadi po jeho kůži. Chvíli se nedělo nic, ale pak najednou cihlová zeď mezi dvěma chodbami zasyčela. Cihly se vypařily a najednou tam nebyly. Oberyn zamrkal. Měl pochybnosti o tom, že tam vůbec kdy byly.

„A tady to máme,“ okomentoval magický jev Krayn potěšeně, „v ostatních chodbách je nastraženo více pastí a některé z nich jsou mnohem nebezpečnější než v téhle, ale někdo si dál velmi záležet, aby nikdo tuhle čtvrtou cestu neobjevil.“

„Nuže pojďme.“ přikývl uznale Oberyn a vyrazil jako první.

Ovzduší se změnilo. Celé podzemí pod bývalým hlavním městem zapáchalo zatuchlinou, ale skrytý tunel měl v sobě, kromě toho, ještě nakyslý zápach. Ozvalo se křupnutí. Oberyn se podíval pod nohy a zjistil, že to, co skončilo pod jeho chodidlem je lidská lebka. Dále pokračovali s mnohem větší opatrnosti. Slabý svit tetování osvětloval mapy špíny drolícího se povrchu. V rozích se jako záclony táhly pavučiny.

Občas se zastavili. Když narazili na nějakou past, Krayn lusknul prsty, párkrát tlesknul a zamnul si rukama, zatímco světlo z jeho tetování nabralo duhovité spektrum. Jakmile past zmizela, Krayn pokynul svému služebníkovi, že mohou pokračovat. U některých pastí stačilo, když nechal Lancera projít jako prvního. Past se spustila, a protože na spirituální bytost postrádala patřičnou sílu, minula se účinkem. Takhle pokračovali skoro hodinu.

Pak se ovšem počet kostí začal povážlivě zvětšovat až nakonec byla jimi poseta celá podlaha, velký morbidní bílý koberec, žeber, lebek a páteří. Oba dva okamžitě zpozorněli. Oberyn zhmotnil svoje kopí s hadí hlavou místo bodce, zatímco Krayn provedl několik gest, tetování se zableskla a on rozvinul svá obranná zaklínadla.

„Je tu zkažený vzduch,“ Oberyn pomalu oddechoval, „něco tu není v pořádku. Tolik mrtvol by tu být nemělo. Kdo všechno mohl ostatně vědět, že tu jeden z těch Aerysových bláznů má tajnou pracovnu. Jenom pár lidí z citadely a ti sem těžko vodili lidi na prohlídku. Skoro to vypadá jako kdyby…“

„Jako kdyby něco odsud chodilo ven a lovilo tam,“ dokončil za něj Krayn s pohledem upřeným na stoupající hromadu kostlivců, „a potom se to sem vracelo i s kořistí.“ Čaroděj nervózně polkl.

„Čteš mi myšlenky.“ Uchechtl se nervózně Oberyn.

Krayn se opatrně rozhlížel kolem dokola. Souhlasil, že tu něco rozhodně není v pořádku. A nejenom mrtvoly, na které poukázal Lancer, ale i vzduch jako by smrděl zabíjením. Jak očima přejížděl po zdech, najednou mu přišlo, že pavučiny, které lemovaly zdi kolem nich vypadaly mnohem větší než ty, které viděl v chodbě předtím. Byly to největší pavučiny, jaké kdy viděl. Tetování na levé paží ho začalo pálit. Něco tu je živého s námi.

 

Z temnoty u stropu k nim pomalu vyplouval na pavučinovém vlákně obrovský chlupatý zadek se čtyřma nohama. A za ním se v závěsu spouštěla hlavohruď netvora se zbývajícími dvěma páry končetin. Všimli si, že je na něm něco podivného. Z prostřední části jako by pavoukovi z místa na temeni něco vyrůstalo.

Obluda zničehonic máchnutím přerušila lano a spadla dolů. Než přistála na všech osmi končetinách, velmi elegantně na svou velikost, stihl se Lancer a Krayn rozprchnout do opačných stran chodby. Obří pavouk nyní stál mezi nimi. V dosahu světla pochodně viděli nyní zřetelně, co se pavoukovi nachází těsně nad místem, kde by měla být hlava.

Zíral na ně člověk s pavoučíma očima po pas zaražený v chlupatém pavoučím těle s kusadly místo zubů. Kůži měl posetou ryšavými chlupy stejnými jako po celém těle obřího monstra. Oba ale nejvíce zhrozilo, když zrůda promluvila.

JÍÍGDLO,“ snažilo se to vyslovit přes kusadla, „JÍGDLO PŘIŘTLO KE MŘLE.“ Hlas zněl jako hlučný skřípavý pískot.

Chvíli se rozhlížel černýma hmyzíma očima na obě strany, jako by se rozhodoval. Potom vyrazil rychlostí šelmy k Oberynovi. Zatímco netvor dorážel proti služebníkovi, na kterého teď Krayn přes obří tělo pavouka neviděl, čaroděj sundal ze svého opasku obří měšec. Uvolnil provázek, kterým byl ovázaný.

„PGHÍSEŃ GHEDU A ŘHNĚ,“ vřískal pavouk na Dorna, zatímco na něj dorážel všemi osmi končetinami, „PGÍSEŃ GHEDU A ŘHNĚ ZŘOVU ZAZNÍ NAD MFSTEM NA VÝCHODĚ.“ Lancer se snažil kopím blokovat končetiny, které se ho snažili zasáhnout. Krvácel na několika místech a ztěžka oddechoval. Co se to sakra děje, pomyslel si Krayn a urychlil rozbalování měšce. Je to přece služebník, neměl by mít takové problémy s druhořadým monstrem. Hrábl pěstí dovnitř měšce a z něj vytáhl obří meč – příliš velký na to, aby se vešel do tak malého měšce.

Krayn si opřel meč o rameno s čepelí za krkem. Začal se soustředit a jeho tetování změnilo barvu i tvar. A jak se překrucovaly kresby na pažích, začala měnit tvar i ocel. Jenom se železem mohl takhle manipulovat. Jenom kov tančil, jak on pískal. Pro tuhle schopnost ho vybrali jako pána v téhle válce.

Ostří za jeho krkem se natáhlo a vyrazilo přes rameno druhé ruky. Pavouk si ale všiml, co se za ním děje a snažil se utéct od Rudé zmije, tak rychle, jak jen mohl. Nepřirozeně dlouhá čepel vystřelila proti lidské hlavě obřího monstra, to ovšem překvapivě rychle uhnulo stranou, ale nakonec na tom nezáleželo. Část meče, která minula o několik palců ucho, ze sebe vypustila další čepel, která projela skrz naskrz mozkem netvora. Hlava pukla a skoro celá část lidské části netvora zůstala od krve.

Pak se z meče vyrojilo několik dalších tuctů čepelí, jež proklály obludu po celém těle a přibily ji k podlaze. Boj skončil. Krayn obešel velkým obloukem propíchnutou mrtvolu, nechávaje kouzelný meč stále v ruce. Stromovité ostří se skřípotem měnilo tvar, leč stále drželo tělo pavouka připnutého k zemi.

Krayn došel až k Lancerovi a mlčky si ho prohlížel. Z čela mu crčela krev, ruce měl zbarvené do ruda a všiml si, že i z boku prosakuje tmavá tekutina. Nejvíce ho ovšem zarazilo, když si Rudá zmije sedla na zem a zády se opřela o zeď, ztěžka oddechujíc, jako by právě prošla několikahodinovou bitvou, a ne šarvátkou trvající chvíli.

„Jsi v pořádku?“ Kraynova zbraň se zvukem hroutícího se těla nabrala svoji původní podobu.

„Ano,“ Oberyn se provinile díval do strany k podlaze, „zřejmě jsem stále nebyl schopen shromáždit dostatek energie.

On mi lže, projelo Kraynovi hlavou. Páni měli za úkol zásobovat své služebníky pranou, aby mohli zůstat v tomto světě.  Potlačil uraženost z Lancerovi očividné lži a uvažoval. Mohl samozřejmě použít jedno z ovládacích kouzel, aby ho donutil říci skutečnou pravdu. Na druhou stranu ovládací kouzla byla vzácná, aby jimi plýtval. K poslušnosti ho ostatně mohl přinutit jen třikrát. Pátravě se rozhlédl kolem. A nemám čas se s ním teď hádat, ta věc nemusela být v tunelech sama. Rozhodl se, že řešení tohohle problému odloží, až dostanou to, pro co sem přišli.

„Měli bychom pokračovat.“ Krayn zasunul meč zpátky do očarovaného měšce a pověsil si ho na pás.

„Souhlasím,“ Oberyn se opřel o své kopí a zvedl se z podlahy, „Rozuměl jsi něčemu z toho, co ta věc povídala?“

„Ne.“ zalhal Krayn. Píseň ledu a ohně, jak jenom mohl znát to jméno.“

Dále pokračovali v naprosté tichosti.  V chodbě ještě narazili na pár pastí, ale ty už nebyly tak nebezpečné. Očividně nikdo nepočítal s tím, že by se někdo dostal přes tu obludu, projelo hlavou Oberynovi. Celé tělo ho pálilo z předchozího boje. V tom případě jedině dobře, čert ví, že bych teď byl bezmocný jako ovce. Přemítal, jak dlouho už jsou pod hlavním městem. Už je nejspíš dávno noc.

Zanedlouho se konečně dostali k místu, kam směřovali. Ve srovnání s předchozím zabezpečením, vypadaly dveře do cíle jejich pouti podzemím, prachbídně. Krayn ho otestoval několika jednoduchými zaklínadly, párkrát přejel po dřevěné desce a nakonec, když se ujistil, že vstup dovnitř je bezpečný, zmáčknul kliku a vešel.

V pyromancerově laboratoři viselo tolik pavučin, až Kraynovi proběhla hlavou myšlenka, zda se v místnosti nenachází další pavouk. Pracovní stoly se prohýbaly pod nánosem zkumavek, baněk, různých obskurních zařízení a zrezivělých hrnců.

Krayna zaujala police v níž leželo několik zaprášených knih. Namátkou se podíval na názvy titulů nazvané Letopisy Západozemí od Úsvitu věků až do Dobytí, Léčivé rostliny: Rovina, Astronomická mapa Sedmi království, Magie měničů.

Společně s Lancerem pak procházeli listiny a listovali knihami. Krayn tucetkrát přejel prsty po kamenné stěně a hledal skrýš nebo falešný vstup. Strávili hledáním skoro dvě hodiny. Nakonec, když procházel rozházené poznámky, zavadil prsty o něco dřevěného, schovaného mezi pergameny.

Ležela tam dřevěná schránka vyřezaná z ebenu. Vrchní strana víka se dělila na sedm polí. V prvním poli se nacházel vysoký muž v klobouku s bílým pérem oblečený v neznámé uniformě s kopím napřaženým k zemi. V dalším vousatý muž zahalený v modré kápi s holí. Dále tam byl rytíř v plné zbroji s obřím rudým chocholem, který mu sahal až pod pás. Vedle něj stála postava s dlouhými vlasy oblečená v brnění s červenou sukní a lukem mířícím nahoru. Další pole mělo polonahého muže s lebkou místo obličeje, svírajícího dvě zahnuté zbraně. Na předposledním poli vedle něj byl válečný vůz s postavou v kroužkové zbroji, která mávala bičem. A na posledním poli máchal čtyřma svalnatýma rukama veliký obr s párem širokých mečů.

Krayn věděl, co obrázky zobrazují, ale z posledního mu, kdovíproč, přejel mráz po zádech.

Chytrému napověz……. Krayn zastrčil krabičku do kapsy. Rozhodl se, že předtím, než oznámí svůj objev, nastrká veškeré vybavení laboratoře do měšce. Za chvíli měl hotovo a když shrnul do měšce poslední zaprášené knihy, otočil se k Oberynovi. „Máme to, pro co jsme přišli, můžeme jít.“ Dorn přikývl na srozuměnou. V obličeji se mu zračila jasná úleva.

Vylezli ven. Jakmile za sebou zavřeli dveře, celá chodba se otřásla, až ze stropu začal padat prach a pršet kamínky. Netušili, co se to děje. Krayn najednou vycítil, že několik kroků od nich se shromažďuje obrovská množství kouzelné energie.

Přímo před nimi vyrostly ze země obrovské dveře. S hrozivým skřípotem se otevřely. Do tunelu najednou vyrazil obrovský vichr. Proč je tu taková zima, Krayn se začal třást. Oberyn se s kopím připravil do bojového postoje.

Z tunelu vylezl nejdříve muž, spíše chlapec problesklo Kraynovi, který pomalu nenápadně rozevíral měšec. Na tváři měl jizvu a ústa zkřivená do šíleně krutého úsměvu. Očividně to nemá v hlavě v pořádku, pomyslel si Krayn, když viděl, jak máchá rukama a něco nesrozumitelně blekotá do zdi a nevěnuje jim pozornost.

„Nic zatím nedělej,“ sykl nenápadně k Oberynovi, „může to být past.“

„Jak nás u všech sedmi pekel našel?“ zeptal se Lancer s oběma očima ostražitě upřenýma na zohaveného blonďáka a v obličeji měl výraz, jako by musel sledovat něco nechutného, co je ovšem zároveň hodně nebezpečné, „A jak…“

„Je z Domu neumírajících,“ Krayn pomalu vytahoval meč z měšce za zády, „mysleli jsme si, že jsou všichni mrtví, protože před časem tam někdo udělal velice důkladnou návštěvu. Očividně jeden z nich přežil. Tihle chlapíci měli schopnost přesouvat se kouzelnými dveřmi kamkoliv. Na jakékoliv místo, dokonce i mezi světy nebo na místa, kde čas pracuje odlišně. Tenhle to očividně přehnal, a tak mu hráblo. A co se týče toho, kdo to je, podívej se na jeho ruku, kterou se teď pleská po hlavě. Má na ní znaky ovládacích kouzel.“

„Ale jestli je tady pán,“ zarazila se Rudá zmije, „tak kde je služebník?“

Oba dva ve stejný okamžik zaznamenali známý pocit, stejný, když se nad nimi spouštěl pavoučí netvor. Provedli stejný manévr a uhnuli směrem ke zdi právě včas, aby se vyhnuli obřímu meči, který pročísl vzduch na místě, kde ještě před chvíli stáli.

Ze dveří, které se nenápadně vysunuly za nimi, vyběhl obří rytíř v černé zbroji a obřím mečem a štítem. Na přilbě měl místo chocholu kamennou pěst mířící na strop. Krayn si všiml jeho suknice a v duchu zaklel. Přece nemůžeme mít takovou smůlu. Suknice měla žlutou barvu se znakem třech černých psů. Krayn si uvědomil, že Lancer proti němu nemůže bojovat, ne v tomhle stavu, tady a teď. A přesto věděl, že to zkusí. Pomstít se muži, co znásilnil jeho sestru, zavraždil jí a její děti a jeho samotnému rozdrtil lebku.

„OBERYNE, NEDĚLEJ TO.“ zařval Krayn, doufajíc, že jeho služebník zareaguje na své skutečné jméno, ale bylo pozdě. Lancer vyrazil s hněvivým řevem, který by zahanbil i lva na svou Nemesis. Krayn si uvědomoval, co musí udělat. Neexistoval jiný způsob, jak by ho jinak dokázal přinutit. A mohl ho vůbec vinit? Ne, chápal to. A proto musel předejít tomu, aby se historie opakovala, aby ho potkal stejný konec. Vytáhl bleskurychle meč z měšce, dvě čepele nechal vypučet, aby Berserkera bodli do temen přilby. Neprorazili, ale náraz obr pocítil, protože bolestně zařval. Třetí čepel zastavila obří meč těsně před Dornem.

Potom zvedl svou dlaň: „Mým přikazovacím kouzlem ti nařizuji, Lancere, uteč!“ Jeden z článků řetězu ho zapálil a pak zmizel. Měl už jenom dva.

Hned jak dokončil svůj rozkaz, skočil po něm blonďák s jizvami: „Ty si máš hrát se mnou, a ne s mým mazlíkem.“ řekl mu infantilním tónem pětiletého dítěte.

„Slez ze mě, retarde.“ Krayn se stihl zapřít a koutkem oka si všiml, že se za ním otevřely třetí dveře, z kterých se po něm začala sápat přinejmenším kopa rukou, alespoň předpokládal, že jsou to ruce, protože žádná z končetin nebyla lidská. Znovu ho zachránil jeho meč, který ho ihned začal bránit a vyrazil proti nepříteli

V ten moment se Berserker s mohutným řevem a rychlostí jakou Krayn od takové masy neočekával vrhl ke svému pánovi a strhl ho stranou, zatímco obouručákem rozsekal útočící čepel. Poté švihl zbraní nad Kraynovou hlavou. I když je šílený, stále neztratil instinkty válečníka. Mocný a slavný služebník jako on vyžaduje mnoho prany, ví že pokud jeho pán natáhne bačkory dlouho tu nezůstane. Kouzelný meč mezitím kolem něj vytvořil ohromné železné křoví bránícího ho jak z jedné strany vůči dorážejícímu obrovi, tak proti dveřím ze strany druhé.

Krayn se dál do běhu, zatímco zbraň kryla jeho ústup. Berserker s burácením běžel za ním a vláčel svého pána v podpaží, jako by byl jen hadrová panenka: „Proč utíkáš, ještě jsme si ani pořádně nezahráli.“ Blonďákovi začínaly téct slzy, „Proč si se mnou nechce nikdo hrát, vy lidi jste na mne tak zlí.“

Jak čas postupuje jeho šílenství je, čím dá tím horší…… Věděl, že nyní musí najít Lancera, i když měl zbraň a co se týče boje byl dobře vycvičen a překypoval zkušenostmi, ale nemohl doufat, že porazí služebníka i pána najednou, jakkoliv mohla pánova hlava být zamotaná. Snažil se lokalizovat svého služebníka. Chvíli po něm pátral pomocí magie, než našel jeho silnou stopu, jak leze ven z tunelu. Přidal do kroku, zatímco větvovitý meč mu čistil cestu před ním a zajišťoval, aby se další dveře nevyrojili v jeho osobním prostoru.

Okolnosti mu hrály do karet. Berserker byl stále hrozně těžký, a navíc měl zátěž navíc, se kterou se musel vláčet. Proto netrvalo dlouho a Lancera doběhl na ulici do níž ústil vchod z tunelů. Lancer nevypadal dobře jeho zranění utrpěná v boji s obřím pavoukem se projevovala více a více a běh jim rozhodně nepřidal. Dokonce i Krayn nyní běžel rychleji než on. A díky tomu jsem ho tak snadno dostihl.

Oberyn se na něj podíval a jeho oči vypadaly jako by do něj chtěly propálit dvě díry: „Proč jsi to udělal? Ten chlap mi vzal úplně všechno, chci ho zabít ještě jednou!“

„Zapomněl jsi, jak to dopadlo posledně!“ odsekl mu Krayn a s velkým znepokojením sledoval, jak jim Berserker a jeho pán šlapou na paty. Věděl, že tímhle tempem jim neutečou, naopak vzdálenost mezi nimi se povážlivě zkracovala. Krayn přemýšlel, co udělá. Za těchto okolností mu zbývalo jenom jedno kouzlo. Mohl ho použít pouze dvakrát, protože vyčerpávalo na maximum magickou sílu. Chytil Lancera za ruku. Clegane už doběhl k nim a napřahoval meč. Kryn zavřel oči. A obří zbraň proťala prázdný vzduch.

Přistáli s drtivým dopadem na mokrý sníh. Krayn se otřepal a rozhlížel se, kde se to ocitli. Stáli na otevřeném prostranství. Několik líg od nich viděl jakési obrysy paláce. Zuřila tu vánice a ta mu bránila vidět podrobnosti. Točil kolem hlavou pátrajíce po svém služebníkovi. Našel ho dobrý kus od sebe, jak klečí před sochou, velmi starou, už jí chyběl kus ramene. Krayn moc dobře věděl, co je to za ženu a čí je ten hrob. Malá holčička jednou rukou svírající kočku a druhou držící se za maminčinu sukni společně s kojencem, kterého žena svírala v náručí tu trčely v zimě jako nevyhnutelný důkaz příšerné minulosti. Ani nemusel číst tři jména vytesaná do kamene pod ním.

Lancer před nimi klečel a po obličeji mu stékaly slzy. Potom se obrátil na Krayna se zarudlýma očima: „Vidíš? TOHLE VŠECHNO JE JEHO DÍLO!“ Oberyn mlátil vzteky do sněhu. „Ta ohavnost mi vzala všechno a ani po smrti mi nedá pokoj.“

„Pokud bys s ním bojoval tam, zabil by tě,“ Krayn uvažoval, zda to, že se nesoustředil a musel se teleportovat s Rudou zmijí tak narychlo způsobilo, že skončili tady, „pokud je chceš skutečně pomstít, nesmíš se nechat zabít.“

„CO TY O TOM K SAKRU VÍŠ?“ obořil se na něj Oberyn, „ještě teď mne neustále honí vzpomínka na ten den, kdy mi ten zkurvysyn rozbil hlavu. Ta explodující bolest, když mi svýma prokletýma rukama promáčkl oči, a přitom se vychloubal, co udělal mojí sestře. Nemůžu to dostat z hlavy, ta bolest mi pořád pulzuje za čelem a mé oči mne svědí.“

„Nevím nic o utrpení mrtvých,“ odpověděl Krayn, „ale vím, jak může být pomsta zhoubná. Myslíš si krucinál, že jsi jediný na světě, kdo o někoho přišel? Já jsem se v Citadele nenarodil, víš. Kdysi před lety, se jakž takž pořád dalo žít v tomhle prokletém světě. Měl jsem rodinu ve vesnici. Jednoho dne přišli banditi a celou ji vypálili a mou rodinu povraždili. Já a mí kamarádi jsme si hráli v lese, a proto se nám nic nestalo. A místo toho, abych děkoval bohům za štěstí, tak jsem se choval jako ty, zaslepený, rozčílený blázen neberoucí ohled na nic. Pokusili jsme se pomstít lupičům za smrt našich rodičů. Proti nim nás vyrazilo dvanáct, přežili jsme jenom dva. Sledoval jsem, jak mí přátelé umírají jeden za druhým, vraždění bandity a potom přeměněni v nemrtvé Inkvizitory přilákaní krveprolitím, které jsme rozpoutali.  Musel jsem před nimi utíkat a zabíjet je, aby oni nezabili mne. A jenom zázrakem se mi podařilo přežít a dostat do citadely. Tak mne tu laskavě nepoučuj.“

„Já…ehm jsem nevěděl.“ Oberyn zahanbeně hleděl do země o poznání klidnější.

„Ano, o tom přesně mluvím,“ opáčil Krayn, „vztek ti zatemnil rozum, někdy musíš věci nechat plavat. Jinak jenom zničíš sám sebe a ty co miluješ.

Krayn se zadíval na sochu, vzpomínal na ten den, kdy si spolu hráli: „Myslíš si, že by ona chtěla, aby ses takhle choval? Myslíš, že mí přátelé by chtěli, abych se choval jako ty a nechal tě umřít?

­Chvíli mlčeli, zatímco stáli ve sněhu. Potom se Oberyn zvedl a otřel si slzy: „Máš pravdu. Ona by to takhle nechtěla.“ Krayn se potěšeně usmál, ale v tom úsměvu se zračila hořkost.

Najednou se celá země otřásla. Našli nás. Krayn nechápal jak, i kdyby ten magor znovu prošel všechny dveře, vrata a brány napříč všemi světy a mimo ně, nemohl je najít až takhle rychle. Pak si najednou vzpomněl. Podíval se na svou robu a všiml si, že na místech, kde ho obejmul blonďatý protivník má otisky pulzující magie. Proč jsem si jich jenom nevšiml. Zaneprázdněnost s útěkem mu zabránila vidět to podstatné.

Dveře se objevily ještě rychleji než předtím. Berserker z nich vyrazil a jeho řev drásal uši. Zaútočil na Oberyna. Ten se jen tak tak stihl zakrýt kopím. To se pod úderem ostří prohnulo a Lancer pod tlakem upadl na náhrobek. Hora se rozmáchl zbraní ještě jednou. Lancer stihl uhnout a úder roztříštil hlavu holčičky, co držela kočku a ženu s dítětem přesekla v půli.

Mezitím se šílenec pokoušel otvírat kolem Krayna spoustu dveří, ale žádné z nich na něj přes ocelovou síť čepelí nemohli dosáhnout. Krayn se párkrát pokusil napadnout šíleného čaroděje, ale ten pokaždé otevřel dveře, aby útok poslal zpátky na Krayna. Bez většího úspěchu, protože když to vypadalo, že ho nějaká větev jeho zbraně zasáhne, prostě se stočila do všech možných směrů, nebo ji zastavila jiná. Mág z citadely zanechal marných pokusů, aby se vyhnul riziku, že blázen z Domu neumírajících se pokusí dveřmi zlomit jeho meč.

Pozoroval Oberyna, který po jejich rozmluvě bojoval s Berserkerem mnohem opatrněji a méně bezstarostně než předtím. Snažil se neumřít. Ale pořád pro něj není soupeřem. Lancer, ať už byl důvod jakýkoliv, neměl žádnou sílu. A proti Berserkerovi, nejsilnějšímu ze všech služebníků, neměl žádnou naději na vítězství.

Clegane chytil do rukou hlavu ženy, jež nyní chybělo tělo, zvedl polovinu sochy úplně bez námahy, jako by byla z papíru. Napřáhl ocelovou dlaň sevřenou kolem její hlavy směrem k Oberynovi. A potom stiskl, soše pukla hlava, Berserker drť s opovržením hodil do sněhu. A pak se zasmál a jeho smích v sobě nesl zlý kovový skřípot. A veselým tónem pronesl s velkou námahou muže, který obvykle není schopen používat složitá slova: „Nostal-gický pocit.“ Krayn neviděl jeho obličej, ale moc dobře věděl, že se obr teď směje jeho služebníkovi do tváře.

Lancer propaloval očima plnými nenávisti obra před sebou. Bohové, jestli ztratí znovu kontrolu, budu muset použít druhé ovládací kouzlo. Krayn už natahoval hřbet ruky směrem k Oberynovi, ale ten se nehýbal. Jeho tvář zrudla hněvem a zlostně skřípal zuby, ale držel si vzdálenost od železného obra, s kopím v obraném postavení. Krayn si oddechl úlevou.

Probil se skrze obklíčení dveří, do něhož se ho chystal chytit zjizvený blondýn. Vrhl své čepele znovu proti Gregorovi, překvapenému z faktu, že se jeho protivník nenechal vyprovokovat. Popadl Opeřena za ruku. Sníh mu padal za límec a příšerně studil. Je mi příšerná zima, projelo mu hlavou.

Objevili se na nádvoří hradu. Krayn ho okamžitě poznal podle toho, že to nebyl hrad, ale zřícenina. A páchla smrtí a spáleništěm. A přestože se nacházeli na opačném konci Západozemí, nesněžilo tu a bylo tu mnohem větší teplo. Od osudné bitvy proti silám Noci už takové sídlo rodu Starků zůstalo.

Krayn se proklel za svou nedbalost, že ho rozptýlil chlad. Díky tomu ho teleportace dostala na místo, které mělo zimu v názvu. Vyčerpalo to spoustu jeho sil, jež by byly zapotřebí pro další přenos. Všechno zlé je pro něco dobré, alespoň nás hned znovu nenajdou.

Lancer ležel vedle něj ve sněhu. Jeho rány se zhoršily a sotva měl sílu na to, aby vstal. Krayn mu pomohl na nohy. „Pojď musíme, co nejdál odsud. Zbavil jsem se sledovacího kouzla společně s pláštěm, ale oni nás stejně najdou.“

„Já vím,“ odpověděl mu Oberyn s jistotou v hlase, která Krayna zarazila, „ten bastard mne bude honit až do konce věků a ještě dál. Osud to tak chce. Buď ho zabiju já nebo on zabije mě.“

„Rychle, musíme, co nejdál odsud,“ Krayn ho podpíral a snažil se s ním jít, jak nejrychleji mohl, ale Lancer byl na dně svých sil, neschopný stát bez pomoci.

„Jdi,“ vyzvala ho Rudá zmije, „chce jenom mě, až dorazí, pokusím se ho zdržet natolik, abys stihl utéci, co nejdál. S trochou štěstí jim upláchneš. Ta zrůda nemá žádné přání pro svatý Grál, pravděpodobně ho tu drží jenom nenávist ke mně. Jakmile zemřu, pravděpodobně zmizí taky, neboť nebude mít důvod dál bojovat. To ti pomůže přežít.“

Kraynovi se okolí rozplynulo před očima. Vzpomněl si na něco, na co doufal, že nebude už nikdy myslet. Křik plačících dětí, jež padaly jako hrušky pod meči banditů. Obrovský chlad při příjezdu inkvizitorů. To, jak musel odtáhnout Edgara, zatímco jeho přátelé byly roztrhání na kusy těmi, kteří už padli za oběť černé magii uctívačů Jiných. Tehdy nechal spoustu lidí za zády, aby přežil, protože chtěl zachránit přítele a napravit svou strašnou chybu. A jak tak pozoroval zlomeného muže, se kterým sdílel stejnou bolest, uvědomoval si, že ho nemůže opustit. Tentokrát už tu Edgar nebyl a on nechtěl další vzpomínku na to, jak někoho nechal za sebou, aby si zachránil život. To není žádné žití.

„Nenechám tě tu,“ odmítl pevně, „nemám žádnou záruku, že mne nechají být, po tom, co s tebou skončí. A kromě toho, jestliže přijdu o služebníka, válka pro mne skončila. A citadela mi to pravděpodobně pořádně osladí.“

Krayn společně s Oberynem došel ke zdi. Dotknul se chladného kamene a jeho tetování se znovu rozzářilo.

„Co to děláš?“ zeptal se ho Dorne.

„Hledám ukrýt pro nás oba,“ odpověděl Krayn se zavřenýma očima, zatímco na čele se mu leskl pot, „pojďme támhle.“

Došli k jedné zdi, která nevypadala vůbec podezřele a odsunuli kamenný kvádr odhalující vchod. Shody vedly do hluboké krypty, kde se nacházely hrobky strážců Severu a králů zimy. Snažili se dojít, co nejdál, ale u hrobky, nad kterou byla, další ženská socha, se Lancer sesul k zemi.

Když si všiml sochy, která se nacházela nad ním, začal se hystericky smát, až to Krayna zarazilo. Proto se na sochu pozorně podíval také. Chvilku nechápal, o co jde, ale když si přečetl nápis na náhrobku, začal se pochechtávat taky.

„Ani nevíš jako často jsem tuhle ženskou proklínal,“ Oberyn se zadíval do kamenné tváře a stále zadržujíce smích, aby mohl mluvit, „kdyby přežila pravděpodobně bych po ní šel ještě zuřivěji než po Gregorovi. A nyní se schovávám u její mrtvoly. Osud má skutečně zvláštní smysl pro ironii. Hádám, že bych k ní měl být smířlivější, konec konců, jak mohu vědět, zda měla na výběr.“

„Některé věcí se nikdy nedozvíme jistě.“ Krayn se rozhlížel kolem, sochy králů na ně shlížely ze svých piedestalů a Krayn měl pocit, jako by na něm vskutku lpěl cizí pohled. Všiml si, že všichni králové mají na svých hrobkách meče již značně zrezivělé, kromě dvou. Nejspíš je někdo odnesl už hodně dávno.

„Poslouchej mne, Krayne, můj pane,“ Krayn se otočil ke svému služebníkovi, „to, že si mě neopustil a nenechal mne tam, oceňuji. Je to čestné gesto. Proto bych se i já měl přestat chovat jako baba a chlapské gesto ti oplatit tak, že ti řeknu pravdu.“ Krayn se posadil naproti Oberynovi a opřel se o druhý náhrobek a pozorně poslouchal.

„Skutečný důvod, proč jsem teď tak slabý,“ Ruda zmije si odkašlala, „je že to je součástí mého vznešeného fantómu. V noci jsem slabý, tak že by mě přeprala i opilá ovce. Ale v momentě, kdy vyjde slunce má síla začne stoupat společně s ním. Jinými slovy stále máme šanci tohle celé vyhrát, pokud přežijeme do východu slunce. Mohu ti slíbit, že z toho dětského blbce a sera Gregora udělám sekanou.“

Krayn na něj kouli nevěřící oči. Co se předtím zdálo jako bezvýchodná situace, teď vypadalo, alespoň trochu nadějně: „Proč jsi mi to neřekl už předtím?“

„Bál jsem se, že bys jimi nařídil sebevraždu a přivolal si jiného služebníka,“ Oberyn mávnutím rukou zarazil jeho protesty ke kterým se Krayn chystal, „je to možné, grál mne o tom informoval. Složité, ale ne nemožné. A já nechtěl riskovat, že moje válka skončí ještě dřív, než vůbec začne. A tak jsem svou pravou sílu zamlčel a doufal, že k první bitvě dojde během dne. Ale v Králově přístavišti jsme strávili tolik času a můj starý nepřítel nás přepadl v noci a můj malý podvod se tak proti mně obrátil způsobem, který jsem si nedovedl ani představit.“

Oba dva se dívali jeden na druhého a potom se Oberyn zeptal: „Co uděláme teď?“

Krayn přemýšlel: „Jestliže tvá síla stoupá za úsvitu, musíme tě do té doby udržet na živu. To znamená, že je musíme zdržet. Rozdělíme se.“

„Rozdělit se,“ opakoval Oberyn šokovaně, „ale já nemůžu už skoro chodit, Berserker mne dožene do východu slunce tolikrát, že mne pravděpodobně stihne ojebat do všech děr a potom do mne ještě dělat další díry mečem, do kterých mne ojebá také.“

„On tě nepromění v mrtvolu plnou semena a krve,“ pokračoval klidně Krayn, „ne když jeho plán ohrozím natolik, že ho bude muset přijít bránit. Ty si myslíš, že ho tu drží nenávist k tobě, ale já si myslím, že ta bestie, co miluje zabíjení víc, než cokoliv jiného si nenechá ujít příležitost zabít dalších pět válečníků. Kromě toho, jsou tu pořád ovládací kouzla, když jeho pána donutím, aby ho přivolal na mne, nic se ti nestane.

„Ale budeš bojovat proti pánovi a služebníkovi naráz,“ protestovala Rudá zmije, „viděl jsem, jak bojuješ, ale proti něčemu takovém ani ty nemůžeš doufat, že to zvládneš.“

„Já to zvládnu,“ nenechal se odradit Krayn, „ostatně potřebuji vydržet jenom do úsvitu. A můj meč mi to umožní. Konec konců, doteď jsem zvládl bojovat s šílencem, a ještě se krýt před dveřmi.“

„Férová připomínka.“ uznal Oberyn.

„Budeme muset vyskočit ihned jak přijdou,“ uzavřel debatu Krayn, „nesmíme jim přenechat iniciativu a jestli nás tu odříznou od vnějšku, tak se oba připojíme k místním obyvatelům.“

A tak čekali na nepřátele. Krayn si odtrhl z hábitu několik látek a s nimi pomohl ovázat Oberynovi některá ze zranění. Bohužel Krayn neměl žádná léčivá zaklínadla. Jeho magie uměla manipulaci s kovem, ne léčit maso a kosti. Musel doufat, že se Oberyn s východem slunce, bude schopný vyléčit sám.

Jejich příchod oznámil otřes, při kterém se i v kryptě sesypaly kamínky. Oberyn tryskem vyrazil na jih, Krayn na sever. Blonďák měl výraz člověka, co je úplně mimo mísu a Berserker se s kovovým řevem vrhl za Lancerem.

Na pláni před hradbami Krayn sprintoval přes vypálený příkop, který byl kolem dokola celého hradu. Snažil se běžet jako by měl v patách samo peklo, což nebylo daleko od pravdy. Najednou mu zatrnulo. Něčeho si nevšiml…….

Cestu měl zastoupenou dalším obrem. Měl duhové chocholy a zbroj celou bílou, ale velikostí nezaostával za druhým Berserkerem. Kraynovi se roztřásly nohy strachem. Vytasil meč z měšce a zaútočil na nového služebníka, ale ten se nenechal do přilby zasáhnout a obratně se zbrani vyhnul. Jako by ten meč už viděl. Krayn zbraň schoval připravený ji bleskově tasit znovu.

Zezadu se k nim blížil šílený blondýn s jizvou a ser Gregor. Krayn se zarazil. Aura obou služebníků byla zcela stejná, a pak mu to došlo. Za vlády královny Cersei existoval v královské gardě válečník, o němž kolovaly nejrůznější zvěsti. A jedna z těch, která byla nejvíc rozšířená, se mu teď potvrdila. Jeden člověk, co žil dva životy. Dva služebníci, co jsou zároveň jedním a tím samým.

Hádám, že můj plán dostal povážlivé trhliny. Služebník a pán už byli sami o sobě dost těžký oříšek. Ale dva služebníci a pán? To nemohl zvítězit ani vydržet déle než pár okamžiků. Krayn si uvědomil, že bude muset před nimi utíkat. A také, že jestli to udělá, jeden z nich může vyrazit za Oberynem.

Opět mu okolí zmizelo před očima. Věděl, co musí udělat. Pořád živě viděl ten den, kdy stanul sám proti banditům. S Edgarem už to vypadalo bledě, inkvizitoři se blížili a on tam stál a rozhodl se to udělat. Jít proti nemožnému.

Otec ho již odmala učil umění meče. Říkával mu, že není nic důležitějšího v současných časech, než aby se uměl ubránit. Krayn si vybavil, že jedna z věcí, kterou mu otec sdělil bylo, že člověk někdy musí jít pár kroků zpátky, aby viděl větší obraz. Stalo se tolik věcí od té doby, co to od něho slyšel, že to Kraynovi přišlo jako věčnost.

Nadechnul se, snažil se zklidnit svou mysl a zpomalit svůj tep, koncentroval se. Jeho protivníci byli tři. Dvě šílené bestie s myslí válečníka. Třetí s myslí dítětem, ale se sílou čaroděje. Vytáhl z měšce meč. Obyčejný meč, žádnou rozvětvenou karikaturu meče. Pevně ho sevřel v rukou. Připravil si postoj, aby jeho chodidla tvořila trojúhelník. otec učil, mu zajistí pevnou stabilitu.

Vyrazil kupředu. Nemohl riskovat, že se jeden z nich otočí a ohrozí jeho kamaráda. Obraz Roberta Stronga, sera Gregora a čaroděje jehož jméno ani neznal se mu střídavě zaměňoval se skupinou banditů. Bylo to úplně stejné jako tenkrát. Hádám, že je také ironií osudu, aby to skončilo stejně jako začalo.

Berserker po něm sekl, ale Krayn se meči vyhnul a srazil ho ze strany, sjel dolů a bodl Berserkera do místa pod kolenem, kde se dělila zbroj. Ser Strong zařval bolestí a klekl na jedno koleno. Ale to už přestal Krayna zajímat, protože do jeho prostoru provedl invazi další sek meče tentokrát od sera Gregora.

Krayn šel tentokrát proti meči přímo, přetlačoval se s netvorem a dřív, než ho mohl netvor získat převahu, pustil tlak, Clegane upadl do předu a Krayn vrazil meč přímo do úzkého hledí. Rychle se musel stáhnout, protože Hora byl i tak schopný protiútoku, ale sebral mu oko, tím si byl jist. Ser Clegane se držel za hlavu a řval bolestí.

Krayn znovu zaujal bojové postavení a v tu chvíli ucítil magii. Příliš pozdě. Ze dveří nalevo od něj se vynořila ruka bílého Berserkera a ta nemilosrdně ťala. Kraynovi reflexy ho zachránily, ale stejně ho špička meče škrábla do boku. Krvácel.

Blonďák se zjizvenou tváří se smál: „Vážně sis myslel, že s tou hračkou můžeš vydržet proti mým mazlíkům a mě? Místo magie použiješ obyčejný meč – vskutku zajímavá hra, kterou jsem ještě nehrál. Dokonce Berserkery si překvapil. Ale nakonec já jsem pořád nezraněný a ty krvácíš. To si zapomněl, že v téhle hře je důležité zabít pána? Co sis myslel, že tímhle něčeho dosáhneš?“

„Taky jsem dosáhl,“ odpověděl mu Krayn s úsměvem, který křivila bolest v boku, „dosáhl jsem toho, že se cítím lépe a věř mi, oko a noha jsou pro mne povzbudivý začátek.“

„Blázne,“ opáčil blonďák, „myslíš si, jak jsi chytrý? Vůbec ne, už v Králově přístavišti jsem věděl, že se o něco takového pokusíš. Ona to viděla. A řekla mi, že se i rozdělíte a že mám použít Berserkerův vznešený fantóm, abych tě zabil. Ona je mnohem moudřejší a chytřejší než ty, hlupáku. Byl jsem na tisíci místech v různých světech, ale nikde jsem nenašel někoho, kdo by byl chytřejší a krásnější než ona. A viděla tvou smrt, tady uprostřed popela a sněhu.“

Krayn nic nevnímal z toho, co říká, nechával zvuk plynout kolem jeho uší jako voda plyne kolem balvanu. Kdo byla ta žena? A jak je možné, že viděla jeho konec? Na ničem z toho teď nezáleželo, byl tady jenom on, čaroděj, dva Berserkeři a tanec, který se musel dotančit.

Vyrazil kupředu, bodal, uskakoval, nutil oba obry otáčet se pořád dokola, aby se vzájemně pletli jeden druhému pod nohy. Tím, že se držel tak blízko u nich znemožňoval použití dveří. Byli silní, ale on byl stejně rychlejší. A občas si vypomohl malým kouzelným trikem, ale mnohem rafinovaněji. Tu prodloužil špičku a zase ji zkrátil, aby sera Gregora škrábl pod loktem. Jindy zase mečem bodl a vystřelil ho proti Robertu Strongovi, aby ho vyvedl z rovnováhy. Tančili tam po dobu, která Kraynovi připadala jako věčnost. Nikdo z nich si nevšiml, že kouzelný měšec spadl z opasku do popela a sněhu.

Ale jejich brnění a přesila se začala projevovat, přizpůsobili se bojovému stylu stejně rychle tak jako tomu předchozímu. S každým zraněním, které Krayn ucítil, mu v mysli probudilo vzpomínku na smrt kamaráda. Nakonec už těžko mohl stát a krvácel na několik místech. Dělali se mu mžitky před očima, ztrácel vědomí, ale pokračoval v tanci. Ne z vůle, ale spíše ze setrvačnosti. Nikdy se necítil naživu více než v tento moment.

Najednou klečel na zemi, už neměl sílu na další tnutí mečem. Berserkové se blížili. A šílený blonďák se pořád smál. „Nelituješ toho teď trochu? Jediné, čeho jsi dosáhl je, že tvá smrt bude ještě více bolestivá.“

Krayn přes krev nic neviděl, ale na čele na jednou ucítil zahřátí, jak ho pohladil sluneční paprsek. A usmál se.

Šílený blonďák se zarazil: „Co ti přijde k smíchu. Já jsem vyhrál, rozumíš, vyhrál měl bys plakat a prosit o milost.“

„Tvoje blbost je to nad čím přemýšlím, ty dětinská hromado sraček,“ Krayn napřáhl ruku a zasalutoval, „protože teď vyšlo slunce a ty si můžeš leda tak políbit prdel.“

Jakmile to dořekl, směrem od hradu přiletěl ohromnou rychlostí dlouhý pas ohně, který proletěl skrze břicho šíleného blonďáka, zanechávajíc v něm obrovský otvor spálených vnitřností. „Tenhle pocit je stejný jako ona.“ řekl šílenec, než se mrtvý zhroutil do sněhu.

Oba Berserkerové zuřili a hlasitě se rozeřvali takovou silou, že měl Krayn pocit, že mu prasknou ušní bubínky. Setřel si krev. Zjistil, že zranění ho přestávají bolet a cítí se najednou plný energie.

Oba rytíři věnovali pozornost, ale něčemu jinému. Jejich pán možná zemřel, ale nenávist je stále držela ve světě živých. A jejich Nemesis, který usmrtil jednoho a započal život druhého, k nim kráčel. Hrdě s hlavou vztyčenou a za sebou zanechával hořící stopy ve sněhu a popelu. Bez povšimnutí prošel kolem svého kopí, kráčejíc k nepříteli s holýma rukama“.

Ser Gregor po něm máchnul mečem, Oberyn ho zadržel a zlomil jeho špičku a tu pak bleskovou rychlostí vrazil skrze pancíř Hoře do břicha. Krayn nevěřil vlastním očím. Berserker byl fyzicky nejsilnější třídou, přesto byl Lancer nyní schopný zadržet úder meče od něj holou rukou.

Robert Strong se vůbec nepoučil z chyby svého kolegy a vší silou se vrhl na Oberyna. Procedura z předchozího boje se opakovala, ale s tím rozdílem, že se Lancer už ani neobtěžoval půjčit si kus protivníkovi zbraně. Prostě několika přesnými údery pěstí prolomil jeho plátovou zbroj a zničené železo mu společně se zlomenými žebry zarazil hluboko do hrudníku. Je ještě silnější, než když bojoval s Horou.

Oba obří se nyní váleli bezmocní v agónii. Oberyn přivolal mávnutím ruky svoje kopí, had na jeho konci místo špičk ožil a natáhl se podobně jako se natahoval Kraynův meč. Projel několikrát těly obou obrů dovnitř, ven, dovnitř, ven. Krev a vnitřnosti byly všude a Kraynovi se začal obracet žaludek. Vřískot, který vyluzovali v agónii oba válečníci už byl nesnesitelný.

„OBERNY TO UŽ STAČÍ.!!!

Lancer nechal kopí rozmáčknout hlavy Hory i Strongea. Jejich těla se vypařila do hvězdného poprašku a úplně se rozplynula, jak ostatně služebníci dělají, když umřou podruhé. Krayn šel opatrně k Lancerovi, který k němu byl otočený zády.

„Omlouvám se,“ řekl Lancer a otočil se k němu tváří tvář, „nechal jsem se unést.“

„Nemohu ti to vyčítat,“ odpověděl mu Krayn po chvíli mlčení, „tvoje scéna tady ke konci jenom shrnula mou dosavadní kariéru. Sám jsem se stal válečníkem citadely jen proto, abych se mohl pomstít inkvizitorům a mnohokrát jsem si představoval, jak jim dělám to, co jsi teď dělal jim. Každý den jsem na to myslel. Ale nyní když jsem tě pozoroval, jsem si uvědomil, že když tohle uděláme, nebudeme o nic lepší než oni. Ona by to přece takhle nechtěla.“

„Ne,“ odpověděl Dorne s hlavou natočenou k jihu, „to by nechtěla.“

„Ale jak jsem řekl, nemohu ti to vyčítat,“ zopakoval Krayn, „konec konců zachránil jsi můj život.“

„Dluh, který jsem musel splatit,“ opáčila Rudá zmije, „jak by mohl chlap opustit někoho, když ten neopustil jeho, ačkoliv by to pro něj za daných okolností bylo výhodnější? A kdo kvůli mne vešel do souboje tři na jednoho?“

„Když zmiňuješ dluhy,“ Krayn se začal ohmatávat po bocích, hledajíce svůj měšec, „teď když je Berserker a jeho pán poražený můžeme konečně… kam jsem to jenom dal.“

„Hledáš tohle,“ zeptal se Oberyn a podal mu měšec. Krayn se na něj překvapivě podíval, „upadl ti, když jsi bojoval s nimi, pravděpodobně jsi byl tak zabraný do boje, že jsi si nevšiml, když upadl.

Krayn po něm natáhl ruku, ale když ho si ho chtěl vzít, Oberyn odmítl měšec pustit. Podíval se Kraynovi zblízka do očí: „Vím, že jsem zradil tvou důvěru, když jsem ti lhal, doufám, že tímhle můžu odčinit svůj prohřešek a těšit se znovu plně tvojí přízní.“

Krayn od něj převzal měšec: „Jak jsem řekl, zachránil jsi můj život a můj měšec, to převažuje dostatečně jednu malou lež. Navíc chápu, proč jsi to udělal a kdybych byl na tvém místě, udělám to samé. A ujišťuji tě, že po tom divadle, co jsi tu předvedl, si rozhodně pořizovat nového služebníka nebudu. Něco mi říká, že ty mi budeš stačit.“

„To rád slyším, můj pane.“ Oberynova tvář zářila spokojeností.

Krayn otevřel krabičku. V ní se nacházel malý váleček rozdělený na několik celků. Kov byl valyrijský, tudíž nebylo možné se k obsahu dostat pomocí magie. Musel vyluštit tenhle hlavolam. Znovu mu na mysl vytanula otcova slova. Párkrát váleček přetočil a ten cvakl. Nakonec z jeho nitra vytáhl tlustý pergamen, který by se do tak malého kovového válečku nikdy nevešel, kdyby nebyl kouzelný.

„Takhle rychle,“ Oberyn udiveně zdvihl jedno obočí, „myslel jsem, že ti to zabere nějaký čas.“

„Někdy musí člověk udělat pár kroků zpátky, aby viděl větší obraz,“ Krayn listoval pergamenem, „bitva s Berserkerem nás zdržela, ale alespoň tohle máme za sebou rychle. Nyní už konečně můžeme vyrazit ke svatém Grálu, protože už znám cíl naší cesty.“

„Tak to bude muset ještě chvíli počkat,“ Oberyn poodstoupil několik kroků od něj, „za pár hodin bude poledne a nechci, abys byl v tu dobu kdekoliv blízko mojí osoby. Nikdo by kolem mě neměl být v tu chvíli.“

Krayn se na nic nevyptával, rozhodl se mu věřit: „Dobrá, vyrazíme později.“

Oberyn se usmál a zmizel ve slunečním svitu.