Povídka č. 10 (16. kolo)

Stará chůva si pamatuje od Thomase de Biealau

Tebe taky sežerou, hochu. Sežerou tě syrovýho.
Dick Crabb – Hostina pro vrány

 

Tento příběh vychází z legend, které jsem vyslechl od mého otce a on od své chůvy. Je doplněn mými poznatky i přepisy historie známé a neznámé od vzdělanějších mistrů nežli já. Vzhledem k tomu, že ač mé studia v citadele trvala více než šest let, nakonec jsem vykoval jediný článek řetězu a rozhodl se raději pro dráhu cestovatele. Nechám tedy na vás, ať si uděláte vlastní názor na pravdivost příběhu. Pro plynulost jsem vyprávění spojil v celek, abych vtiskl legendě o čvachtavcích určitý řád. Snad mi čtenář tuto troufalost promine.
Theon Crabb – Bajky a zkazky od Úzkého moře

 

Obloha byla zahalená temnými mraky. Rozbouřené moře naráželo toho večera, v zuřivých vlnách do černého skalnatého pobřeží. Kamenný hrad na kraji mohutného útesu, vystupuje vstříc přílivu jako tmavá loď z těžkého lámaného kamene. Na Mysu Prasoklepeto takových hradů bylo dříve na desítky. Kde jsou dnes ty časy. V každém z těch velikých hradů, dlel nějaký pán, jehož předci si museli místo v těchto nehostinných končinách, tvrdě vybojovat. Základy všech podobných obydlí draze zaplatili stejným dílem potem jako krví. Železem a krví.

V tomto hradu zvaném Šepoty, sídlil od počátku rod Crabbů. Starý pán je nyní pryč, přesto zde jednoho příslušníka tohoto rodu nalezneme. Pobývá zde jeho syn, mladý Erlon Crabb. Tento měsíc oslavil své osmé narozeniny, stále je to malý chlapec. Oplývajíc pro Crabby typickými rysy, kudrnatými vlasy, širokou tváří, zahnutým nosem a tmavě zelenýma očima. Leží ve své ložnici. Chystá se ke spánku, okno má otevřené a choulí se do přikrývky sešité z kožešin mnoha zvířat, tu z vlka, tu z lišky a tu z bobrů. Pokoj osvětluje mihotavé světlo svíce. Vedle masivní postele z tmavého, olejem napuštěného ořechového dřeva sedí na houpacím křesle jeho stará chůva. V rukou drží pletací jehlice, kterými neustále pohybuje a zaplétá vlnu. Oči má upřené na mladého lorda a ústa se jí komíhají v neslyšných pohybech dopředu a dozadu. Každý večer je na stejném místě. Sedí, plete a vypráví příběhy. Stejně jako to dělala u jeho starších bratrů, budiž jim země lehká a stejně, jako je vyprávěla jejich otci a strýcům.

„O čem si přeje mladý pán dnes vyprávět?“ zeptá se zastřeným hlasem Stará chůva. Ať se Erlon snaží rozpomenout sebevíc, nedokáže si vybavit, že by tuto ženu někdy někdo oslovil jinak než Stará chůva. „To je jednoduché, pověz mi nějaký příběh, co jsem ještě neslyšel.“ Odpoví ji s lehkostí, i když sám moc dobře ví, že už slyšel všechny nejméně desetkrát. „Pokusím se vás nezklamat, můj lorde, ale sám moc dobře víte prostou pravdu, slyšel jste již všechny. Budu dbát starého přísloví, které praví, žádný příběh vyprávěný jedním a tím samým vypravěčem není vždy stejný,“ pronese chůva a ve tváři má soustředěný výraz. „Co takhle nějaký o vašem oblíbeném hrdinovi seru Clarenci Crabbovi. Třeba zrovinka ten jak porazil ohavného krále čvachtavců na svém ochočeném praturovi? Nebo snad některý o čarodějích? Znala bych jeden o lordu Celtigarovi. Měl v sobě prý krev mágů staré Valyrie, odkud si jeho rod sebou přivezl roh, co dokázal přivolat strašlivé krakeny ze samotných hlubin moře. Ten byste chtěl slyšet? Či snad o hrůzostrašném pirátovi, který byl stejně tak člověkem jako čvachtavcem? Dnes mimochodem jeho potomci vládnou na ostrově zvaném Sladká sestra. Vidím, jak dychtivě přikyvujete, můj pane. Pokusím se vám shrnout tedy všechny. Opět začnu tím, co máte nejraději. Příběhem o tom jak naši předci, první lidé, vyrvali tento kus země oněm strašným kreaturám. Bytostem s bělostně rybí kůží, holými šupinatými hlavami a ploskými chodidly pokrytými blánami. Kteří, když se potají plíží kolem lidských domovů pojídat syrové maso našich mužů a krást naše mladé dívky, vydávají jen šplaš, šploš…“ Stará chůva se odmlčela. Nasála do plic vzduch a s kalným pohledem se jala pokračovat. Mladý Erlon Crabb se krčil pod přikrývkou a dychtivě naslouchal. „Vidím ve vašich očích bázeň můj pane a máte k ní oprávněný důvod. Protože jen blázen by neměl strach ze čvachtavců“.

Kdysi dávno ještě než přišli první lidé a předtím než nastala dlouhá noc, žily ve většině Západozemí jen dvě rasy. Byly to děti lesa, tvořící malá společenství a žijící v absolutním souladu s přírodou i zvěří okolo sebe. Další byli obři, přirození nepřátelé dětí, lovící rozmanitou zvěř obývající tento kontinent. Nebyli to ale jediní obyvatelé zdejších zemí. Před příchodem prvních lidí, tisíce a tisíce let před tím, obývali Západozemí na několika místech, monstra čvachtavci nazývaní. Nejrozšířenější byli na Prasoklepetu. Stvůry žijící zpola na souši a zpola pod vodou. Legendy praví, že ještě než vstoupili na pevninu, vedli války s krakeny, kteří obývají hlubiny moří a poté co je tito prastaří tvorové vyhnali z hlubin, uzmuli čvachtavci obrům a dětem lesa Prasoklepeto. Údajně na něm všechny obry vybili a mírumilovné děti lesa Mys raději opustily. Čvachtavci se živili jak vodními zvířaty, tak těmi suchozemskými. Svá obydlí si stavěli pod vodou, na mořském pobřeží, uvnitř jezer, na břehu řek a močálů…


Stará chůva přestala vyprávět a odvrátila pohled. Zadívala se skrz okno do hluboké noci, vydechujíc malé obláčky páry. Chystala se opět povědět příběhy, které vyprávěla už nejméně po tisící. Dnes ale tušila, že to bude jinak a nejspíše poví něco, na co by sama nejradši zapomněla. U srdce ji bodalo. Ve tváři se jí odráželo světlo svíce a v jejích očích, tančily legendy jako na plátně dějin.
Když první lidé přišli z východních zemí, přinesli si s sebou věci, jaké Západozemí do té doby nepoznalo. Přijeli na velkých rychlých zvířatech, kterým říkali koně a v rukách se strašlivými zbraněmi ohněm a bronzem. Podle legend je dostali od bohů, aby šířili světlo do krajin démonů a stvůr. Nejvíce noví návštěvníci poznamenali způsob života dětí lesa. Netrvalo dlouho a byli ve válce s těmito původními obyvateli. Káceli jim jejich svaté stromy a po stovkách zabíjeli zvěř, která zde žila. Brzy děti zkusily všechny možnosti, aby zastavily příval těchto vetřelců. Tehdy vládly ještě ohromnou silou a tak rozlomily pevninský most spojující Západozemí a Východozemí. Bohužel pro ně již zde měli lidé zapuštěné kořeny hluboko. Jejich poslední zoufalý pokus bylo odříznutí severu od zbytku světadílu. Pokusily se zvednout moře, ale jejich moc už nebyla taková, aby se jim to povedlo. Proto se stáhly do ústraní a dlouhá léta o nich nikdo neslyšel. Nejspíše odešly daleko na sever, kde stále měli jejich bohové velkou moc. Lidé na jihu mezitím rozprostřeli svůj vliv všude, kam to šlo. Vybili zbývající děti lesa, co neodešli na sever a stejně tak i obry. Jedno z míst, které se lidem nepodařilo hned obsadit, byl Mys Prasoklepeto. Zpočátku se mu vyhýbali, jako by věděli, že je tam nečeká vůbec lehký osud. Na Prasoklepetu vládli čvachtavci. Nevíme, jestli tenkrát vypadali stejně, jak je známe dnes. Jistě víme jen to, že dokud nepominula dlouhá noc, měli lidé jiné starosti než bojovat s nepřítelem, který byl stejně nemilosrdný jako Bílí chodci. Dokud nikdo nenarušoval území Mysu, nedávali o sobě téměř vědět. Pokud nepočítáme občasné pojídání lidí a unášení dcer. Ale tyto věci v těch časech dělali i mnozí obyčejní lidé. Dále nevíme, jaký vztah měli čvachtavci k Jiným.

 

Odvážní mužové a ženy přesto Mys uzurpovali pro sebe. Víte jak se říká, že zraněné zvíře je nejnebezpečnější. Je to pradávná pravda a jen nám ukazuje kolik má lidská rasa společného se zvěří. Za dlouhé noci kdy celé západozemí bylo pokryté mrazivým sněhem, se nepříznivé životní podmínky projevily i na počtu čvachtavců. Velmi výrazně jich ubylo. Už nikdy neovládali tak velká území jako před tím. Poté co poslední hrdina s pomocí dětí lesa porazil Jiné, nastal pro zdecimovanou lidskou rasu čas obrození. Nějakou dobu ale trvalo, než naši předci nabrali druhý dech. Teprve tehdy se lidé odvážili na Prasoklepeto. Veliký hrdina ser Clarence Crabb (o jeho rytířském stavu lze více než pochybovat, jelikož zakladatelé rytířství- andalové přišli až o tisíce let později) byl osm stop vysoký a jezdil na ochočeném praturovi. Nad hlavu byl schopen uzvednout koně a svou sílu ukázal v souboji s králem těch zrůd. Zabil tu strašlivou kreaturu, která prý připomínala víc obrovského dvounohého kraba než člověku dnes podobného čvachtavce. Učinil ještě mnoho dalších hrdinských skutků, avšak ty už pro chod dějin nebyly tak významné. Založil rod, který zde přetrval tisíce let po jeho smrti a i přesto, že se jejich krev smíchala skrze sňatky s andaly mohou se obyvatelé Prasoklepete hrdě zvát prvními lidmi…
Chůva stále upínala oči ven z okna. Těžko říci co tam viděla, možná třídila svoje vzpomínky. Erlon už moc dobře věděl, že dnes uslyší jiný příběh. Takový, jenž ještě žádný z jeho příbuzných z úst staré chůvy neslyšel. Příběh, který dnes již znala jen ona. Protože i když v současnosti byla starou chůvou, bývaly dny, kdy překypovala mládím stejně jako mladý Crabb.
Život na útesech, naskýtal jen málo způsobů obživy. Starý Farly se živil lovem krabů, stejně jako jeho otec i otec jeho otce. Bylo mu něco k padesátce a v životě nechtěl nic víc, než ulovit každý den do sítí tolik krabů, aby s tím uživil svou ženu a dospívající dceru Bety. Syna mu bohové nedopřáli a on si v duchu říkal, že je to nejspíše tak dobře. Kdyby měl syna, tak by určitě živořil stejně jako on na těchto nelítostných skaliskách a modlil se k Sedmi za to, aby měl v sítích alespoň nějaký úlovek. Farly nenaříkal nad svým údělem, jen měl občas pocit, že jeho život jako takový nestojí za moc. Zároveň moc dobře věděl, že v rámci možností je tu sám svým pánem a pro dva muže by tu na útesech tolik obživy nejspíš nebylo. Lovec krabů byl poddaným lorda Crabba, ale mladého nikdy neviděl a starý pán byl už několik let po smrti. Ani netušil, kde se nachází jeho hrad Šepoty, jediný dotek moci Crabbů byl v tom, že se občas objevilo několik ozbrojených mužů s rudým krabem na šedých praporcích. Farly s jeho rodinou je přes noc vždy pohostil a předal jim bednu s těmi nejlepšími naloženými kraby.

Stařec tajně doufal, že některý z rytířů najde přes noc zalíbení v mladinké Bety a odveze si ji sebou na hrad. Ale i když s jeho dcerou občas nějaký z mužů lorda Crabba noc strávil, nikdy si ji žádný neodvezl. Brali ji jen jako povyražení a na hrad si vzali vždycky pouze naložené bedny. Starý Farly věděl, jak je bláhové si myslet, že nějaký urozený muž vezme za vděk dcerou rybáře, ale doufal, že by si ji mohli odvézt alespoň jako konkubínu. Tak stařec snil dál.

Jednoho dne se u jejich domku objevily prazvláštní stopy. Farly věděl komu patří a dostal strach. Proto se ještě téhož odpoledne vydal na trh, kde prodal dobrou půlku zásob naložených krabů a za utržené peníze koupil děsivě velkého hlídacího psa. Přes noc ho nechával uvázaného na řetězu před domem a stopy se nějaký čas neobjevily.

Asi po třech týdnech když se vracel pozdě večer za tmy se svými sítěmi z útesů, našel psa zhruba půl lígy od jejich stavení. Byl ošklivě roztrhaný a všude po zkrvaveném těle měl otisky zvláštních zelených zubů. Okolo místa, kde ho našel, byly rozesety stejné stopy, které viděl tehdy před domem. Farlyho srdce tlouklo hrůzou. Odhodil sítě a jal se co nejrychleji k domku. Tam ho čekalo to, čeho se nejvíce obával. Manželka seděla u vyhasínajícího ohně, v rukou svírala dceřinu zástěru a usedavě plakala. Pověděla mu, co se stalo a protože byla hluboce věřící, útočníky popisovala jako démony ze sedmi pekel. Toho dne přišel rybář o dceru. Alespoň si to myslel. Věděl moc dobře, kdo to udělal. To nebyli démoni. Udělali to čvachtavci.

S dobrovolníky z nedaleké vesnice mnoho dní pročesával okolí. Prohledali útesy i všechny jeskyně na pobřeží, o kterých věděli ale bezvýsledně. Po Bety nebyly ani stopy. Dlouhé týdny pátral na vlastní pěst, přísahal by, že prohledal každý kousíček okolní země, jenže zmizela jak jeho dcera, tak nikde nebyla jediná stopa po čvachtavcích. Jako by nikdy neexistovali.

Snažil se ženu utěšovat leč marně. Sám moc dobře věděl, jak ho zmizení dcery zasáhlo, ale nechtěl se vzdát naděje. Jeho manželka jí už neměla, její myšlenky patřily nyní jen sedmicípé hvězdě.

Uběhl půl roku a starý lovec krabů ho strávil v apatii a smutku. Pomalu ztrácel naději, že se jeho dcera kdy objeví ať už živá nebo mrtvá. Jednoho dne čekalo oba manžele překvapení. Na prahu jejich stavení se objevila Bety. Měla mléčně bílou svraštělou kůži a na sobě potrhané cáry šatů, ve kterých před 6 měsíci zmizela. Měla pro ně ještě jedno překvapení, byla v očekávání.

Farly měl neskutečnou radost, celé dny a noci se od dcery nehnul ani na krok. Ta o tom co se jí stalo a kde celý půlrok byla, neřekla i přes každodenní naléhání matky ani slovo. Stařec se na to slůvkem nezeptal, upřímně měl strach, co by mu mohla povědět. Nejdůležitější pro něho bylo, že má zpět svou holčičku. Na ničem jiném mu nezáleželo. V srdci doufal, ať je dítě některého z rytířů, kteří je navštěvovali. Matka se ale Bety začala vyhýbat. Věděla totiž něco, co starý lovec krabů netušil. Jejich dcera před zmizením pila každý měsíc odvar z bylin proti početí. Přestala s ní mluvit a celé dny a noci prosila Sedm o radu. Stará žena znala příběhy, které o těch strašlivých démonech povídali předci, že odjakživa unášeli mladé dívky, aby jim následně počali ohavné potomky na půl lidi na půl zrůdy. Když na toto téma zkoušela mluvit s Bety a Farlym, nesetkala se s pochopením. Navrhovala jim pomoc bylinkářky, která umí vyvolat předčasně porod, aby dítě dcera neporodila živé. Oba na ni pohlíželi jako by byla ona tou stvůrou. Když po nocích naléhala na svého muže, ať dceři bylinky podají tajně, zbil ji a div nevyhnal z domu. Zatvrdila se tedy ve svém srdci a vícekrát o tom s nimi nemluvila.

Takto uběhli další tři nebo čtyři měsíce a Bety porodila zdravého a silného chlapce. Farly cítil neskutečnou pýchu a bylo mu vcelku jedno s kým, nebo s čím dcera jeho vnuka má. Už ho opustily marné starosti, jak se dva lovci uživí na útesech. V chlapci viděl svého nástupce.

Jeho manželka ale šťastná nebyla. Místo starosti o domácnost si chodila každý den stěžovat do vesnice Septonovi.  I přes Septonovo ujišťování, že chlapec je sice v božích očích bastardem, ale nikoli synem démona, se ho snažila přesvědčit o své pravdě. Stará žena ve svém srdci cítila potřebu konat.

Jednoho večera, když její dcera spala, se vplížila ke kolébce a vzala potomka pryč od Bety, aby si ho důkladně prohlédla. K jejímu zděšení se její nejčernější myšlenky potvrdily. Chlapec vypadal sice jako obyčejné zdravé lidské dítě, což bylo samo o sobě požehnání, s přihlédnutím k tomu v jakých vlhkých a nelítostných podmínkách rodina žila, ale mezi prsty na nohou měl blány. Stejně jako jeho otec čvachtavec. Manželka starého lovce krabů proto neváhala ani na vteřinu a svého vnuka na místě zardousila. Při činu ji přistihl manžel zrovna ve chvíli, kdy šel čistit kraby s nožem v ruce. Když uviděl, co jeho žena provedla, popadl ho amok a ubodal ji. Bety ještě tentýž večer zešílela žalem a podřízla si žíly ve snaze ukončit svůj život. Ani ve smrti ale neměla najít klid. Stařec ji odnesl ke staré bylinkářce, ta mladou dívku s vypětím všech sil zachránila. Po té co se zotavila Farly uprosil jednoho starého rytíře, který žil u lorda Crabba a několikráte strávil s jeho dcerou noc, aby ji vzal k sobě do služby. Než zemřel, párkrát ji tam navštívil. Jeho dřívější přání se mu splnilo, dcera žila na hradě. Dítě pohřbil v mělkém hrobě hned za domem a každé ráno než chodil natahovat sítě, se na tom místě pomodlil za spásu jeho duše. Pokaždé když poklekl, spatřil kolem hrobu ony prazvláštní stopy…

Erlon Crabb seděl na posteli a nebyl schopen slova. Stará chůva stále hleděla do prázdna noci. Rukou si hladila jizvy na zápěstí a ještě než se jí u úst objevil poslední obláček páry, stekla ji po tváři slza. Jen jedna jediná.

THE END