Povídka č. 3 (16. kolo)

Noc je temná a plná hrůz…

 

Stál na skalnatém vršku s dobrým rozhledem do údolí před sebou. Vál jemný, ale zato kousavě ledový vítr dálného severu, přestože se na severu ani náhodou nenacházel. Ve skutečnosti se spíše blížil k vodám Zeleného hrotu, stále tekoucího a neumožňujícího bezpečný přechod po pevném povrchu ledu. Ale ne na dlouho. Stejně jako všechny řeky na sever odsud, i Zelený hrot zanedlouho čekalo ledové sevření zimy a krutého mrazu. Jiní byli každým dnem blíž a blíž k nim…

Pomalu vydechl a sledoval, jak páru z jeho úst unáší vítr kamsi pryč. Na lesnaté údolí před ním pomalu padal soumrak. Na bílém sněhu, který by tu správně ani neměl co dělat, se odrážel bledý svit skomírajícího slunce na obloze.

Na slunce pohlédl. Ani nevěděl proč, ale pohlédl tam. Jako by pro něj slunce znamenalo poslední naději v tomto nevyrovnaném boji s tmou a zimou. Cosi v něm ta slabá bílá koule na obloze, skrytá za hustými mračny – nepřirozenými mračny, které sem přihnal vítr ze severu -, probouzela. Jakýsi bizarní klid uprostřed chaosu. Naprostý kontrast. Veselé dítě uprostřed bitevní vřavy. Měl by být zoufalý, vyděšený, snad i psychicky nevyrovnaný, ale necítil se tak. Naopak pociťoval dlouho nezakušený pocit, který mu říkal, že „vše bude dobré.“

Lehce zakroutil tělem v několika vrstvách tlustých kožešin. Ale ničemu to nepomohlo, ona kousavá zima mu dále uzurpovala všechno teplo, co vyžadovalo jeho křehké lidské tělo. Bodavý mráz jej štípal na tváři, na uších, na nohou, na hrudi. Prostě všude. A nebylo žádné pomoci, jak tomu zabránit.

Stál tam zcela sám a hleděl kupředu, k mrtvému severu. Hleděl přes údolí zasněžených stromů kamsi k dálným horám, odkud se blížila hustá bílá stěna sněžení. Moc dobře věděl, co to je a k čemu se pomalu schyluje. Jako jediný člověk v celém Západozemí to věděl nejlépe. Děti lesa, které po letech pátrání konečně nalezl, to mohly dosvědčit. Doslova si prošel peklem, jen ledově krutým a temným jako sama noc, která se právě teď rychle blížila. Temnota se opět chystala pohltit bledé slunce na obloze, skryté za zákrovem sněžných mraků.

Teprve teď si uvědomil, že se nevědomky chopil jílce svého meče, jenž mu neustále visel u levého boku. Od té cesty jej s sebou nosil neustále, stejně jako hrubě opracovanou dýku z dračího skla. Toho jediného materiálu schopného porazit Jiné a jejich nesčetné legie oživlých mrtvol. Sám se o efektivitě dračího skla přesvědčil, když mu na sklonku svého života pomohly Děti lesa, o jejichž existenci po letech putování už začal pochybovat.

Ty události mu v jeho hlavě neustále žily vlastním životem. Nevěděl, co proti nim dělat a jak se proti vizím událostí minulých bránit. Zažil a vytrpěl si to, co by jiného psychicky složilo, spolklo a vyplivlo jako roztřesenou bytost bojící se i vlastního stínu. Viděl vsi plápolat. Viděl muže, ženy i děti umírat, topit se ve vlastních kalužích krve. Viděl je žadonit o smilování, které však nepřicházelo. Viděl tucet svých společníků, jak je ti chladnokrevní démoni rozsekali a roztrhali na kusy. Jak vysoké pokrývky sněhu zbrotila teplá lidská krev. Jak se mu splašil kůň a rozzuřil pes jen proto, aby záhy jejich čerstvě vyříznuté vnitřnosti pokryl čerstvý sníh.

Otřásl sebou. V očích se mu leskly slzy. Po zádech mu běhal mráz. Krátce jej popadla hrůza a strach, na chvíli měl pocit, že by to všechno měl už konečně vzdát a stát se nemrtvým členem Jiné armády. Krátce ztratil naději a uvnitř něj bouřily rozpory, jestli tohle všechno ještě vůbec má nějakou cenu. Zima, do které se už narodil, nepřestávala, přestože na sobě pociťoval nadcházející stáří. Takto dlouhá a krutá zima ještě nikdy před tím nebyla. A nevypadalo to, že se blíží její konec, ba naopak: dny byly stále kratší, temnější a chladnější. Nevyhnutelný čas konce se blížil…

„NE!“ zařval. Jeho hrubý, hluboký hlas se k němu vrátil jako slabá ozvěna. Nepřipustil, aby jej vnitřní rozpory vyvedly z míry, ba dokonce vyvedly z přesvědčení, že naděje stále existuje. Poslední šance tu stále byla. Šance, jaká se už nikdy nebude opakovat…

. . .

„Všichni lidé dále na jih přišli sem na pomoc. Přišly dokonce i ženy a děti. Norrane, uvědomuješ si, co vůbec děláš?“

„Brandone,“ promluvil vysoký muž s hrubou tváří, „vím přesně, co dělám.“

Brandon si povzdechl a pohlédl sveřepému muži přímo do tváře. „Tohle je sebevražda. Jestli si mě někdy neposlouchal, tak teď ano, prosím. Přišli bojovat i děti. Rozumíš? Děti! V téhle válce nemáme šanci. Jediná jistota je na jihu, tam je ještě teplo…“

„Tahle zima trvá už od doby, co jsem přišel na tento svět. Na jihu není bezpečno. Nikde už není bezpečno. Jiní se před ničím nezastaví, jejich armáda neustále roste, chápeš to? Oni žijí z naší smrti!“

„Norrane, poslouchej mě,“ naléhal Brandon. „Já Dětem lesa nevěřím. Ty jejich podivné rituály a ty zvláštní zbraně z dračího skla… to přece není normální. Věříš těm špatným, chápeš to!? Spolčit se s naším bývalým nepřítelem! Co jsi to za blázna!? Já vím, čím sis prošel, ale…!“

„TY NEVÍŠ NIC!!“ vykřikl rázně jako hrom Norran. „Ty nevíš, čím jsem si prošel!! Viděl jsem své přátele, i svého vlastního bratra umírat! Viděl jsem, jak jejich střeva pokryly sníh! Jak trpěli a umírali v agónii a já jim nemohl nijak pomoct! Teď a nikdy jindy je naše poslední šance!“

Zavládlo ticho. Absolutní ticho přerušované jen praskáním polen v ohništi a tajemným skučením větru venku. Norran hleděl do ohně, Brandon na Norrana, nevědíc, co má vůbec říct. Před tou cestou před lety se Norran takhle nikdy nechoval. Změnil se k nepoznání. Na cestu, kam odešel on, tucet dalších mužů, koně a psi se nakonec vrátil jen on společně s několika Dětmi a podivnými zbraněmi z dračího skla. Ale už to nebyl ten veselý a optimistický Norran jako dřív. Byl to sveřepý, mlčenlivý a rázný muž s nastupující šedí na hlavě.

„Norrane,“ promluvil Brandon nakonec klidně a vlídně, „Nikdo neví, čím sis prošel. Ale jsi můj bratr ve zbrani už od mala a… budu následovat tvých příkazů, ať to bude, co to bude. Ty víš, že bych pro tebe šel i na konec světa, ale tehdy jsem nemohl. Dovol mi tedy stanout po tvém boku v čele vojska, teď a nyní.“

Na Norranově tváři se zjevil lehký náznak úsměvu. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy se i minulostí zkroušený Norran dokázal pousmát. Obrátil hlavu od ohně, který jako by mu říkal, ať s hádkou raději ihned přestane, a pohlédl na Brandona. „Dal jsem své slovo, že ochráním svůj lid… I kdybych měl proti Jiným postavit zeď, tak to bez váhání udělám.“

Tehdy Norran odešel ze staré, ale ohněm prohřáté budovy ven do zimy, vichru a tmy. Brandon nadále mlčky stál a zíral do velkého ohně, hlavou mu vířila jistá zvláštní, podivná myšlenka. „Zeď…“ zopakoval.

Norran procházel skrz starou ves osázenou stany, kde se jen naskytlo volné místo. Sjeli se sem zkrátka všichni, kdo mohli. I kdyby si s sebou vzali coby zbraň pouhé kovářské kladivo, bylo by to lepší, než prázdné místo v posledním lidském vojsku. V poslední naději v boji s Jinými byly každé bojovné ruce dobré.

Odkudsi z dáli zaslechl Norran řev. Nepřirozený, dlouhý a krutý řev, z něhož mu vstaly chlupy na rukou. Tenhle řev už slyšel. A ne jednou. Čas poslední bitvy přišel…

. . .

Norran stál po boku Brandona. Za nimi stálo největší vojsko, jaké kdy kdo viděl, tvořené spojenectvím lidí, Dětí lesa a mnohých obrů. Kdo mohl, šel bojovat o svou budoucnost a budoucnost celého světa. Temné dýky z dračího skla se bledě leskly, přestože všude kolem panovala noc, tma a sněžení. Planoucí pochodně jako by vykřikovaly: „Jsme tady a jsme připraveni!“ Nehledě na zubatou zimu, drásající soustředěnost leckomu, byli všichni připraveni. Ano, cítili strach jako nikdy před tím, ale věděli, že je to buď teď, nebo už nikdy.

Husté sněžení přicházelo od severu. V řídkém lese nastávala hustá tma. Přesto si nešlo nevšimnout obrovského vojska líně přicházejícího k jihu. Jako nezměrná černá zeď táhnoucí se od jednoho obzoru k druhému. A v čele toho vojska umrlců seděli na mrtvolných koních vysoké bílé postavy v podivné zbroji, lesknoucí se a jakoby měnící svou barvu. Pouhý pohled na ně vyvolával jakousi podivnou hrůzu v lidských srdcích. Démoni ze severu přišli. Jiní se rozhodli k úderu.

Norran měl opět ten podivný rozpor ve svém nitru. Vize událostí minulých jej zlověstně volaly a nedopřály mu klidu. Zase viděl tu krev, vnitřnosti, bolest. A tenký meč Jiného sápající tělo jeho bratra. Znovu, tak jako před tím, jej naděje opustila a on měl dojem, že tohle všechno je zcela zbytečné. Měl pocit, že jej a všechny okolo čeká pomalá a bolestivá smrt. Že celý svět nakonec pohltí tma, zima a bolest. Neznal důvod, proč ti severští démoni zabíjí každého živého tvora, ale měl z nich… strach. Nejradši by upustil svůj meč a utekl pryč, na jih, za teplem. Všechno by to nejradši vzdal a snad i přijal milosrdnou smrt. Ale neudělal to. Z východu jej totiž ozářilo slabé rudé světlo úsvitu. Na malý, kratičký okamžik se v oblacích objevila trhlina a jeho zahřálo teplo blížícího se dne. To mu dodalo naději. Sami bohové jistě hledí na tento osudný okamžik.

Hlavou mu znovu zavířily temné myšlenky a vzpomínky. „UŽ NIKDY!!“ vykřikl a vytáhl meč z pochvy, který vzápětí vzplál rudým ohněm. Požehnání od bohů.

S odvahou vyběhl přímo do náručí smrti. Jiná armáda společně zařvala: děsivě, chladně, démonicky. Lidé tento řev opětovali: nadějně, nebojácně. Obě strany vyběhly proti sobě. Armáda lidí, v čele s Norranem, již nepociťovala strach. Pociťovala odvahu a naději.

Norranův planoucí meč sekl.

Bitva započala…