Šepoty
Dveře se zprudka rozletěly a prach v pokoji se rozvířil. Elia se skrčila v rohu pokoje, tisknoucí v náručí svého syna. Malá Rhaenys se chytla jejích sukní a usedavě se rozplakala.
„Dej nám dítě!“
„Nikdy…“ zachraptěla.
Ze zvuku meče skřípějícího o kamennou podlahu, když se k nim muž blížil, jí stydla krev v žilách… Přivinula si hlavičku malého Aegona na hruď a ucítila jeho lehký dech na kůži.
„Když se budeš bránit, bude to jen horší…“ varoval ji muž ve zbroji, když byl už jen dva kroky od nich. Do tváře mu neviděla, ale jeho hlas jí zněl povědomě.
„Děti vám nikdy nedám!“
Okovaná ruka chňapla jejich směrem a zachytila peřinku dítěte, Elia se snažila vší silou dítě udržet, ale muž byl silnější…
„Ne! Prosím, nechte ho se mnou! Vždyť je to ještě nevinné dítě! Neeeeeee!“
Prudce se posadila na posteli s široce rozevřenýma očima. Cítila, jak jí studený pot stéká po zádech a noční košile jí lepkavě přiléhá k nahé kůži zad.
„Moje paní!“ vpadla do komnaty služebná. „Stalo se něco? Slyšela jsem křik…“
„Vše je v pořádku, Daio. Jen zlý sen…“ snažila se Elia, aby její hlas zněl co nejpevněji, ale náhle si uvědomila, že křečovitě v rukou svírá látku prostěradla. Urychleně ji pustila a lehce se na dívku usmála „Můžeš jít.“
Daia se na svou paní pátravě zadívala, ale po chvíli přece jen odešla.
Elia zhluboka vydechla a zády se opřela o pelest postele. Ta holka mě sleduje… Hodnotí každý můj pohyb, každé slovo či pohled. Jakmile vyjdu z komnat, mám ji v patách…
Eliin zrak padl na postýlku stojící nedaleko. Vstala z postele a naklonila se nad dítě. Jemně mu prstem přejela po buclaté tváři.
„Andílku…“ zašeptala. Ani její výkřik dítě neprobudil, spalo klidně a neslyšně. Přitom to bylo tak skutečné… Ještě teď jí v uších zněl skřípot kovu o kámen. Pořád cítila nasládlý pach potu toho muže… Byl to jen sen, uklidňovala se. Jen ošklivý sen. Nic z toho se nestalo…
Zlehka stiskla drobounkou ručku. Suchou a teplou. Její napjaté tělo se pomalu uvolňovalo. Klid dítěte se na ni pomalu přenášel…
„Co bych si tady bez vás počala, broučku?“ odhrnula světlé vlásky chlapce z čela. „Musíme se odsud co nejdřív dostat, miláčku…“ naposledy pohladila dítě po tváři a vrátila se na lože…
***
Probudily ji ostré paprsky slunce vnikající oknem do komnaty. Promnula si unavené oči a otočila se na druhý bok. Neměla důvod vstávat z postele… Chlapec ještě spal a malá Rhaenys by jistě již dávno vběhla do jejích komnat, kdyby byla vzhůru. Jejich dny v Králově přístavišti byly nyní všechny stejné a bezútěšné. Jídlo jim nosili do pokojů a sloužící ji častovali ostřížími pohledy… Utekl si za tím bláhovým snem a nechal nás svému otci na pospas… Viděla Aerysovi v očích ten lhostejný pohled. Nedržel je tady, aby je ochránil… Sloužili mu jako rukojmí. Čekala, že po tom, co se stalo, se pro ně vrátí. Vždyť jsou jeho rodina… Ale už není cesty zpět. Rhaegar je pryč. Trvalo dlouho, než si to uvědomila, ale to zjištění jí vlastně přineslo zvláštní, až úlevný pocit. Teď už věděla, že pro ně nikdo nepřijde. Věděla, že vyhlížení z okna komnaty je zbytečné. Nemusí mít sbaleno to nejdůležitější na cestu. Až je král nebude potřebovat, bez okolků se jich zbaví…
Nedokázala zapomenout ten Aerysův pohled, když přikázal upálit toho muže. A přinutil je všechny se dívat… Kdo sklopí oči nebo odvrátí zrak, toho stihne stejný trest! vyhrožoval a oči všech se upřely na nebohého otce a syna Starkovy. Když zavře oči, ještě dnes zřetelně vidí zlobu v očích Brandona Starka, bolest a smíření v očích lorda Starka a zvrácené vzrušení v těch Aerysových… Stále cítí ten těžký a nasládlý pach žhnoucího masa. Lorda Starka, strážce Severu, úctyhodného a šlechetného muže, odporným a trýznivým způsobem opouštěly poslední kapky života a nikdo nic neudělal… Stráže netečně hleděly skrze ty dva nebožáky. A královská garda… Ta garda, která má být vzorem rytířům. Garda, jejíž členové se mají pyšnit čestností a čistotou. Stáli po boku svého krále jako věrní a oddaní psi a ani gestem nezaprotestovali.
Zavřela oči a promnula si spánky. Hlava ji nyní bolela bez přestání. Pravidelně se budila několikrát za noc a odbíhala zkontrolovat děti… Musíme se odsud dostat… Tady nás nečeká už nic dobrého, rozhodla se. Vyskočila z postele s myšlenkou navštívit knihovnu svého muže. Už v jeho pokoji dlouho nebyla. Od té doby co odešel, tam nevkročila ani jednou… Ale nyní ji tam táhla nutkavá myšlenka, že je už blízko. Častokrát měl při čtení nutkavou potřebu podělit se s ní o poznatky, které vyčetl. Poslouchala ho většinou jen napůl a věnovala se dětem. Matně se jí vybavovalo něco důležitého, co by jí mohlo pomoct. Knihy. V Rhaegarových knihách je odpověď…
***
Tiše našlapovala holými chodidly na chladný kámen a vítr jí lehce nadzvedával noční košili. Snažila se skrývat ve stínech chodby, zatímco měsíční světlo kreslilo na tmavých stěnách roztodivné obrazce. Jemně prsty přejížděla po zdech a bříšky prstů pátrala po jakékoliv nerovnosti. Vždy, když nějakou našla, přiložila na místo a jeho okolí obě dlaně a zatlačila do kamene. Marně…
Ve své komnatě už prohlédla každičký kout, dokonce pátrala i zevnitř krbu, ale bezvýsledně. Někde to tady přece musí být! Kniha psala o několika místech a toto křídlo hradu přímo jmenovala…, ujišťovala se vždy po neúspěšném hledání. Toulala se po chodbách celé hodiny a některé noci zamhouřila oči sotva na hodinu. Postupně si začala všímat podivných zvuků, které vycházely jakoby zevnitř stěn. To ji ještě víc posílilo v jejím odhodlání.
Pomalu postupovala směrem k západnímu schodišti, když náhle zaslechla znovu ty zvuky… Přiložila tiše ucho ke zdi a zaposlouchala se. Nejprve slyšela jen šumění… Pak začala rozpoznávat jeden opakující se zvuk. Vysoký a mrazivý. Zní to jako škrábání nehty po kameni… Cítila, jak jí naskakuje husí kůže. A bylo tam ještě něco. Zavřela oči a vnímala šumění, které proudilo kameny. V první chvíli jí zvuk připomínal šepot listů, když jimi proudí vítr, ale postupně se začal měnit… Je to šepot, ale ne šepot větru v listech…
Elio…
Trhla sebou a její tělo ztuhlo jako solný sloup. To se mi jen zdálo, uklidňovala se.
Elio…
Věděla, že by měla zmizet. Vrátit se na rozestlané lože, ve kterém v poslední době mnoho hodin netrávila. Ale něco ji táhle zpátky. Musela vědět, proč ji ten hlas volá… Zhluboka se nadechla a opatrně přiložila ucho znovu ke stěně.
„Slyším tě. Tak mluv…“ tiše zašeptala ke zdi a cítila, jak prudce jí buší srdce.
Elio… Uteč. Uteč, Elio! Zachraň se, než bude pozdě. Uteč…
***
Služebná postavila na stůl poslední mísu a vydala se okolo stolu zpět ke dveřím.
„Mám nakrmit princeznu Rhaenys, moje paní?“ přistoupila k Elie služebná Daia.
Elia k ní zvedla zrak a zachytila pohled, který si vyměnila se služebnou u kuchyně. Těch pohledů přibývalo… Neustále si sloužící něco šeptali za jejími zády. Když si toho Elia všimla a přistoupila k nim, vždy přerušili hovor… Vnímala ty pohledy, které na ní ulpívaly, když k nim seděla nebo stála zády. Propalovaly ji a žhnuly jí na kůži jako rozpálené železo. Hlídají nás. Přikázal jim sledovat každý můj krok, nenechat mě na pokoji ani minutu…
„Ne, děkuji,“ usmála se na dívku, jak nejzářivěji dovedla a potěšeně shledala v její tváři nelibost. „Můžeš jít.“
„Ale moje paní…“ zaprotestovalo děvče.
„Jak jsem řekla, můžeš jít. Zvládnu to tady sama. Děkuji.“
Daia nesouhlasně stiskla rty, ale protestovat se již neodvážila a tiše opustila komnatu.
Elia si podala dva talíře a nabrala na ně porce jídla. Jednu pro dospělého člověku a jednu menší pro dítě. Pak vzala oba talíře a lžíci a přešla k oknu, kde se nejprve rozhlédla, zda v zahradách nikdo není a pak obsah talířů pomocí lžíce nechala spadnout do korun stromů, které rostly pod okny její komnaty…
Otočila se a ztuhla. Děvčátko natahovalo svou buclatou ručku k pečeným bramborám s rozmarýnem na jedné z mís.
„Rhaenys!“ vykřikla, když popadla dech. „Rheaenys, to nesmíš!“
Děvčátko na ni vyděšeně vykulilo oči a propuklo v pláč.
„Holčičko, no tak, neplakej…“ objala ji Elia. „Já jsem to tak nemyslela. To nesmíš papat, víš? Já ti dám jiné jídlo, ano? Lepší. Mnohem lepší…“
Elia si ji přivinula těsněji k hrudi a vískala ji ve světlých vlasech. Už několik dní nejedli jídlo, které jim nosili sloužící… Poprosila jednoho z vojáků, který s její družinou přišel z Dorne do Králova přístaviště, aby jí tajně přinesl nějaké jídlo z kuchyně. Derys byl jedním z přátel Arthura Dayna a jeden z mála, který ji nesledoval podezřívavým anebo naopak přehnaně soucitným pohledem… A tak s Rhaenys přežívaly na syrové zelenině a ovoci, zatímco malý Aegon si ještě vystačil s mateřským mlékem. Lehce políbila Rhaenys do vlásků a vlídně jí zašeptala do drobného ucha: „Jen co to všechno odnesou, dám ti nějaké krásné jablíčko, ano?“
Děvčátko už se suchýma očima přikývlo, seskočilo ze židle a vrátilo se k hračkám rozloženým v rohu pokoje.
V tu chvíli se ozvalo tiché zaklepání. Elia rozmístila talíře na správná místa a spořádaně usedla.
„Dále!“
„Moje paní,“ uklonila se Daia. „Můžeme již sklidit oběd?“ přejela očima po obsahu stolu.
„Jistě,“ pokynula dívce a vstala od stolu.
Tiše sledovala, jak sloužící odnáší zbytky jídla. Náhle jí zakručelo v břiše. Viděla, jak Daia, nyní zády k ní, ztuhla… Pak však pokračovala v odklízení s ostatními.
„Moje paní,“ obrátila se k ní Daia, když ostatní sloužící již vycházeli z komnaty.
„Ano, Daio?“ upřela na ni Elia zrak.
„Nechci být troufalá… Ale…“ kouslo se děvče do spodního rtu. „Je všechno v pořádku, moje paní?“
„V tom nejlepším. Můžeš jít.“
Daia vypadala, že se chystá něco dodat, ale při pohledu na Eliin nekompromisní výraz raději svá další slova spolkla.
Po odchodu se Elia zhroutila zpět na židli a párkrát se zhluboka nadechla. Točila se jí hlava a cítila nesmírnou slabost. Teď si tím již byla naprosto jistá… Chtějí nás otrávit.
Na Královo přístaviště se snesla hutná tma. Válka už se blížila i do hlavního města, ale noc byla milosrdná a dokázala zakrýt neklid a strach, který panoval v ulicích, ale i uvnitř hradu. Elia se jen málokdy dozvěděla, co se nového stalo na válečném bojišti. Nevěděla, zda by jí vůbec něco řekli. Tak se ani neptala. Sem tam zaslechla sloužící, jak se mezi sebou baví o úspěších armády Roberta Baratheona a kdo další se přidal na stranu vzbouřenců. Války považovala za nesmyslné a hloupé. Válčí se vždy kvůli nějakým mužským malichernostem. Stejně jako teď. Bohužel nyní jde i o malichernost mého muže…
Stále před očima viděla ten jeho bojácný pohled, když jí říkal, že musí odjet do Dračího kamene. Cítila, že je něco v nepořádku. Začal se jí vzdalovat čím dál víc. Ale co mohla dělat? Nikdy nebyl zcela jen její. Vždycky mezi nimi existovala nevyřčená slova.
„A musíš odjet opravdu teď?“
„Elio… Musím. Nezlob se…“ zoufale jí odpovídal. Jeho kruhy pod očima vypovídaly o probdělých nocích. Ostatně její komnaty nenavštívil už dlouhé týdny…
„A kdy se vrátíš?“ naléhala na něj.
„Nevím… Opravdu zatím nevím. Potřebuji nějaký čas o samotě…“
„Tak tedy jeď, když je to neubytné…“ hlesla tiše.
Co mohla dělat? Mohla mu to zakázat? Mohla korunnímu princi přikázat, aby zůstal v Králově přístavišti se svojí rodinou? Ona, tolerovaná cizinka… Věděla, že se něco děje. Ale zastavit to nemohla…
Pak už ho viděla jen jednou… Mrzí mě to. Nezlob se… To bylo všechno, co jí řekl. A pak je tady nechal. Samotné, na pospas králi a všem.
Svých nočních výprav po hradě už zanechala. Ostatně měla už propátrané vesměs všechny chodby v jejich věži… A stále nezapomněla na ty hlasy… Stále je slyšela. Nemusela naslouchat šepotům kamene, nemusela se toulat po nocích. Byly v její hlavě a na rozdíl od Rhaegara už nikam neodešly.
Uteč, šeptaly jí po nocích. Nevěř jim ani slovo, radily jí, když s někým vedla rozhovor. Dávej si na ně pozor, varovaly ji před sloužícími. Musíš je zachránit, nabádaly ji neodbytně, když se skláněla nad svými dětmi…
Byla vyčerpaná. Žaludek se jí svíral hlady a její tělo bylo únavou ochablé.
Najednou uslyšela tiché a neodbytné klepání na dveře… Jdou si pro nás… napadlo ji. Krev jí ztuhla v žilách. Křečovitě stiskla přikrývku, zavřela oči a doufala, že dotyčný odejde. Marně.
Tiše vylezla z postele a přistoupila ke dveřím. Stejně je už pozdě, nemáme se odsud kam dostat, uvědomila si a otevřela dveře.
„Elio…“ chytl ji příchozí za ramena, zatlačil zpět do komnaty a rychle za sebou zavřel.
„Ale…“ zmateně vydechla. „Co tady děláš?“ hleděla do purpurových očí svého muže
„Přišel jsem pro vás. Musíme okamžitě odejít!“
„Rhaegare…Ty ses pro nás vrátil?“ vyhrkly jí slzy do očí. Opatrně se dotkla jeho stříbrných vlasů. Cítila ho. Ano byl tady.
„Tady nejste v bezpečí, Elio…“ netrpělivě vzal její tvář do dlaní.
„Jak ses vůbec sem dostal? Vždyť říkali, že…“ bezmocně hlesla.
„Elio, přišel jsem pro vás. Musíš sbalit ty nejdůležitější věci a vyrazíme co nejdřív. Ano?“ upřel na ni neklidný pohled.
„Jsem tak ráda, že ses vrátil…“ stiskla v dlaních jeho chladnou ruku.
„Sbal se a já se pro vás za chvíli vrátím…“ políbil ji na čelo a vydal se ke dveřím.
„Slibuješ?“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Slibuješ, že už nás tady nenecháš?“
S rukou na klice se k ní otočil a usmál se tím svým lehkých a melancholickým úsměvem.
„Slibuju…“
Po jeho odchodu okamžitě začala Elia házet věci do velké truhly. Své i věci dětí. Přiložila i nějaké jídlo, šperky a mince. Náhle se hlučně rozrazily dveře komnaty. Eliin zrak se setkal s vyděšeným pohledem Daii.
„Moje paní, co to proboha děláte?!“
„Odjíždím.“
„Teď? Uprostřed noci? A sama?! Moje paní, vždyť je to nebezpečné…“ protestovala Daia. „Prosím, umoudřete se. Není to bezpečné pro vás ani vaše děti…“
„Že to zrovna tebe zajímá?! Co je a co není bezpečné pro mě a moje děti…“ příkře ji sjela Elia pohledem.
„Moje paní… Ale já….“ rozplakalo se děvče.
„Jedu se s princem Rhaegarem. Takže o nás opravdu nemusíš mít strach.“ otočila se k děvčeti Elia zády a pokračovala v balení. „Ano, vrátil se pro nás. Jsme jeho rodina. Patříme k němu,“ dodala ještě.
„Moje paní…“ vzlykalo děvče. „Vzpamatujte se, prosím. Princ Rhaegar… Vždyť princ Rhaegar je mrtvý. Byla jsem tady, když vám to přišli říct… Copak si na to nevzpomínáte?“ štkalo děvče.
Elia se zastavila uprostřed pohybu… Rhaegar je mrtvý… Rhaegar je mrtvý! Zabil ho Robert Baratheon. Při potyčce u Trojzubce. Přišli jí to říct před několika týdny. Ale vždyť… Klesla zoufale na kolena a složila hlavu do dlaní.
„Moje paní,“ ucítila dívčinu ruku na svých zádech. Konejšivě ji pohladila.
„Nesmíš to nikomu říct. Slib mi to,“ obrátila se k ní zoufale Elia. „Prosím…“
„Samozřejmě, moje paní… Nikomu neřeknu ani slovo. Slibuju. Ale musíte se vyspat. Prosím. Jste unavená…“
„Nemůžu…“
„Přinesu vám makové víno, moje paní…“ nabídlo jí děvče.
„Dobrá,“ souhlasila Elia a nechala dívku jí pomoct vstát.
„Daio?“ váhavě pohlédla na dívku. „Mohu tě ještě o něco požádat?“
„Jistě, moje paní. Pokud to bude v mých silách, tak pro vás udělám cokoliv…“
„Potřebuju poslat dopis…“
***
Od té doby, co odeslala svůj dopis, uplynulo již několik nekonečně dlouhých dní… Armáda Roberta Baratheona se nezadržitelně blížila ke Královu přístavišti a město se připravovalo na boj. Ona měla už dávno sbaleno. To nejnutnější. Aby mohla jen nabrat truhlice a i s dětmi opustit tohle prokleté místo. Nikdy mě tu nečekalo nic dobrého…
Čekala na vysvobození, ale nikdo nepřicházel… Rhaegar byl nadobro pryč a jí nezůstávalo mnoho dalších šancí na záchranu. První dny po odeslání dopisu ještě netrpělivě čekávala u okna s pohledem plným naděje. Ale jak dny ubíhaly, naděje ji opouštěly… Trvá to dlouho, věděla. Vždyť už můj dopis musel dávno dostat. Tak kdepak je?! Ten proklatý jelen nás nenechá dlouho žít… Nejsme pro něj nic než překážka na cestě k moci.
Později už nesedávala u okna, ale čím dál víc času prospala. Ale čím víc spala, tím víc byla unavená. A šepoty, které slyšela onoho dne ve zdech, jí nedopřály klid ani nyní. Slyšela je ve snech. Slyšela je, i když bděla. Věděla, že mají pravdu, ale sama to nemohla dokázat. Mlhavým pohledem vyhledala své děti. Měla je nyní u sebe celé dny i noci. Aegonova postýlka byla umístěna pod oknem po její pravé ruce a malá Rhaenys spala s ní v posteli. Opatrně vstala. Teď se jí často točila hlava a její pohyby byly malátné. Naklonila se nad postýlku malého Aegona, opatrně jej vzala do náručí a přemístila do své postele.
Lehla si mezi své děti a každého jednou rukou objala. Přitiskal jejich hlavičky ke svému tělu a naslouchala jejich dechu… Spali tak klidně. Jako by ani netušili, co se kolem nich děje. Zavřela oči a vnímala jen teplo těch drobných tělíček…
Dveře se zprudka rozletěly a prach v pokoji se rozvířil. Rozespalá Elia doširoka otevřela oči a ochranitelsky přitiskla své děti k sobě. Párkrát zamrkala a zaostřila na nově příchozího…
„Oberyne! Oberyne, tys pro nás přišel…“ rozplakala se úlevně.
„Sestřičko,“ objal ji pevně. „Samozřejmě, že jsem přišel.“
„Už jsem myslela, že můj dopis nedorazil. Že nás nikdo nezachrání…“
„Vyjel jsem, hned jak to bylo možné, nejdražší sestro.“
Elia se mu stulila do náruče, slabá a vyčerpaná, ale nesmírně šťastná…