Povídka č. 5 (12. kolo)

Rodina, povinnost, čest

 

Zlaté tržiště se topilo v moři hlasů, vůní a lidských těl. Zima i zde ukazovala svou blížící se vládu, ale kupce z Lannisportu nemohla zastavit. Stánky se prohýbaly pod tíží tuřínů, zelí nebo svazků cibule či česneku. K vidění byly i krvavé pomeranče z jihu, jejichž těžká nasládlá vůně ulpívala v chřípí jak parfém. Ohrady byly plné koz, beranů a tučných husiček, které natahovaly své dlouhé krky a zlostně syčely na každého, kdo se k nim přiblížil.

Edmur Tully nasál chladný vzduch prosycený směsí pachů hluboko do plic. Vůně mu v mysli připomněla chvíle, kdy na svém ryzákovi vyrážel na slavnosti a trhy do Panenského jezírka nebo Mořské stráže. Život, který dříve žil, byl nenávratně ztracen. Zbylo jen vězení ve lví jámě. Casterlyova skála se však nedala srovnat s vlhkými kobkami Dvojčat nebo oprátkou sera Rymana. Měl vlastní komnatu, vlněný kabátec v modři Řekotočí, volný pohyb po hradu, teplé jídlo a vína kolik vypil. Dokonce mu doručili i dvě zprávy, hned poté co si je přečetli ser Damion a mistr Creylen. První byla strohá omluva od lorda Blackwooda, že stáhl své praporce z Havranostromu a přijal mír krále Tommena.

Druhý dopis byl od Roslin. Díky němu se mohl dnes procházet Lannisportem. Na přímluvu lady Dorny opustil v doprovodu dvou strážných hrad a vydal se do ulic života. Lev a býk ho střežili a drželi se pár kroků za ním, on se přesto cítil svobodný. Procházel mezi stánky, na kterých se vršily kožešiny či v ošatkách ještě teplé bochníky chleba.

Údery do kovadliny se nesly od zbrojíře prodávajícího na tmavých vydělaných kůžích meče. Ostří zakalené oceli slabě zářilo ve slunečním svitu. Edmur pozoroval zbraně a cítil bodavé pohledy svého doprovodu. Smutně se usmál skrz svůj rezavý vous a pokračoval dále. Nemělo smysl zabývat se takovými myšlenkami. Meč nedržel od Kamenného mlýna a vězení ho připravilo o sílu i schopnosti.

Zbytečně bych zemřel. Pokud toužím po smrti, měl jsem to udělat v Řekotočí, pomyslil si.

Stánek, který hledal, patřil zavalitému upocenému muži oděnému v kožešinou zdobeném kabátci. Před ním se na tmavém plátně třpytily skvosty jeho práce. Zlaté prsteny vykládané rubíny, smaragdy a safíry, zdobené jehlice nebo spony vyvedené do tvarů lvích hlav, kanců, kohoutů či rozkvetlých růží.

Nakonec vybral jednoduchý řetízek s perlou ležící ve stříbrném květu. Strážný se lvem na prsou zaplatil obchodníkovi a ten otíraje si pot z čela děkoval a ukláněl se, dokud nezmizeli v davu.

Musel jsem být blázen, když jsem hledal rybu v Lannisportu, zasmál se v duchu a přemýšlel, zda se bude dárek Roslin líbit. V dopise mu sdělila, že přemluvila otce a odjíždí z Dvojčat. Hodlá prý zůstat po jeho boku a porodit na Casterlyově skále.

Příjezd jeho ženy, ale nebyl jedinou zvěstí z Přechodu. Ser Edwyn, budoucí pán hradu zahynul po návratu z Řekotočí. Ve zprávě stálo, že byl vážně zraněn při zdolávání požáru, který zachvátil Vodní věž. Byly však i jiné verze této tragédie, které byly daleko temnější.

Vraceli se zpět a před nimi se na vrcholu útesu tyčilo majestátné a pyšné sídlo Lannisterů.

Hlupáku, vyčetl si v duchu. Měl jsem vybírat déle.

Volnost, kterou cítil, se pozvolna vytrácela a mysl se plnila tíživým zoufalstvím. Hlasy prodavačů nabízející své zboží k němu jen stěží doléhaly.

„Pomeranče! Kupte si pomeranče z Dorne!“

„Sýry, vyzrálé sýry!“

„Čerstvé ryby!“

Edmur se prodíral davem a každý krok ho přibližoval k honosným síním jeho vězení.

„Ryby, kupte si ryby,“ nabízel šedovlasý rybář a zastoupil mu cestu. „Pane, kupte si čerstvé pstruhy.“

„Nemám zájem,“ odbyl prodavače a pohlédl do modrých živých očí, které na něj upřeně hleděly zpod huňatého obočí.

Bohové, pomyslel si nevěřícně, to přeci není možné

„Jen kupte, pane, a zkuste, zaručuji vám, že na tuto rybu v životě nezapomenete,“ usmál se starý muž.

***

Kamenná zahrada byla toho ocelově šedého rána pokryta jinovatkou. Stébla suché trávy, růže, jalovce i jehlice borovic se třpytily milióny ledových krystalků. Edmur a královna kráčeli vedle sebe a od úst jim v rytmu dechu stoupaly obláčky páry. Byl to jejich každodenní rituál. Po příjezdu do Casterlyovy skály je jejich osamělost, smutek i strach brzy sblížili.

Bývalá královna se zahleděla na racky kroužící nad vzdouvajícími se mořskými vlnami.

„Kéž bych měla křídla a mohla odsud odletět pryč,“ zašeptala Jeyne Stark.

Edmur ji pozoroval a nevěděl co říct. Dokázal dívky okouzlit, rozesmát a získat jejich lásku, někdy i více. Jeyne však byla jiná, byla to žena jeho synovce, královna Severu a navíc její srdce bylo plné žalu a smutku, jaký nikdy nepoznal.

Dívka ještě chvíli pozorovala ptáky na obloze a snila o volnosti, než se vydali dále. Šli tiše pěšinou lemující kamenný sráz, pod nímž se vlny tříštily o skálu. Mířili k severní brance, kde se nacházel krásný výhled na nekonečné vody Zapadajícího slunce. Vězni však pohled nepřinášel malebnou krásu ale spíše zoufalou naději. Edmur zde strávil hodiny v beznadějných úvahách o útěku. Kamenná stěna byla strmá a sestup dlouhý, zakončený rozježenými útesy. Bez lana, úchytů a připravené loďky nebylo naděje, že by mohl přežít.

Možná je to místo ukončení mého trápení, pomyslil si již dříve, když sledoval bouřící se vody pod sebou.

Cílem jejich procházky nebyla branka, ale strom srdce rostoucí v těchto místech. Jeyne jsem ráda chodila, pravděpodobně jí tvář vyřezaná do stromu připomínala Sever a Robba.

„Jak se dnes daří lady Roslin?“ přerušila ticho.

„Mé paní dnes není dobře. Myslím, že čas porodu se rychle blíží.“

Pravda byla taková, že po příjezdu do Lannisportu bylo jen velice málo dní, které nestrávila na loži. Nemohl zapomenout na chvíli, kdy ji spatřil vystupující z Požehnání, lodi, jež ji přivezla z Mořské stráže. Roslin si rukou držela své velké vypouklé břicho a pleť měla sinale bledou s tmavými kruhy pod očima. Na tváři jí přesto zářil úsměv, když ho spatřila. Nechápal, jak mohla cestu zvládnout, ale byl šťastný, že je s ním.

Nic takového ovšem nemohl říci o jejím bratrovi, který ji doprovázel. Chromý Lothar trávil celé dny po jejím boku, aby, jak tvrdil, mohl dělat sestře společnost. Tully měl chmurná tušení o pravém důvodu jeho návštěvy. Noc se tak stala manželům časem soukromí a štěstí. Oba si vypověděli svá utrpení i sny o lepších dnech. Edmur jí řekl o Rymanovi a oprátce, ale i o Králokatovi, jen trébuchet vynechal. Roslin mu na oplátku prozradila pravdu o tom, jak ve strachu opustila Dvojčata i jak zahynul Edwyn a jeho dcera Walda. Nebyl to požár ale Černý Walder. Edwyn vjížděl Vodní věží do Dvojčat, když byl na něj z vražedného otvoru vylit vroucí olej, který ho zaživa uvařil ve zbroji. O devítiletou Waldu se postaral Lothar, aby se zalíbil novému dědici Přechodu.

Pěšina, po které kráčeli, je zavedla k hájku, jemuž dominoval prastarý strom srdce. Jeyne došla ke kmeni a prsty přejela po vrásčité rozpraskané tváři vyryté v kůře. Královna Severu sklonila hlavu v tiché modlitbě. Edmurovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že pláče.

„Jeyne, stalo se něco?“ Přešel k ní, ale dívka v žalu klesla do trávy a len jejích černých šatů se pokryl jinovatkou.

„Nenávidím je,“ vzlykala a po tváři jí stékaly horké slzy. „Nenávidím je všechny. Má matka mě chce znovu provdat. Nenávidím ji. Raději zemřu, než bych se měla vdát.“

„Jeyne, tak nemluv,“ objal ji kolem ramen a prsty pohladil její kaštanově hnědé kadeře. „Vím, co ti provedla, ale je to tvá matka. Možná bychom mohli přemluvit lady Dornu, aby si s ní o tvém sňatku promluvila…“

„To nepomůže. Ty ji vůbec neznáš, nevíš jaká je. Zabila mého muže. Mého Robba,“ pohlédla na něj hnědýma očima zarudlýma pláčem. „Nemáš to vědět, ale je domluvená s lady Gennou. Pokud se ti narodí syn, má matka ho pro ni zabije.“

To není pravda!

Dítě, které se ani nenarodilo, oni plánují zavraždit. Cítil ve svém nitru úzkost, strach a hlavně zlost. Toužil jim hrozně ublížit a pomstít se. Hněv ho pohlcoval, ale on už věděl, co musí udělat.

***

Bohové, už by tu měla být…

Zvony divoce bily na poplach a nocí se nesl jejich varovný zvuk. Tully hleděl na obrysy Casterlyovy skály, které do tmavé noci vykreslovala záře požáru. Cítil, jak mu dlaně vlhnou potem a útroby se mění v klubko kluzkých slimáků. Byl nervózní a v plán, který připravili, přestával věřit.

Během posledních dní se Edmurovi povedlo přemluvit neochotného Damiona Lannistra, aby mohl navštívit v doprovodu strážného tržiště Lannisportu. Skoro každý den vyrážel na procházku mezi rušnými stánky, aby si prohlédl bohatství a plody Západu. Své ženě přinášel sladké koláče, pomeranče, barevné stuhy do vlasů či dřevěné hračky, aby ji potěšil. Pro sebe si koupil pár čerstvých pstruhů, které mu k večeři služebné připravily. Ryby to byly vskutku chutné a navíc skrývaly více než lahodné maso.

Postranní branka hradu se otevřela a Kamennou zahradu rychle ozářil proud zlatého světla. Žena vklouzla dovnitř a rozběhla se mezi stíny pěšinou přímo k němu. Edmur vylezl ze svého úkrytu zpoza keře zmarličníku a připojil se k ní.

„Jsi v pořádku? Nesledoval tě někdo?“ zeptal se a v ústech cítil hořkou pachuť.

Jeyne zavrtěla hlavou a její tělo se třáslo chladem či možná strachem.

Vzal ji za ruku a rychle vyrazili hlouběji do tmy zahrady.

Husté stromy kolem nich ve větru sténaly a vrhaly zlověstné stíny na uprchlíky pohybující se pod nimi. Větve šramotily, natahovaly se a vrážely do nich jako divoké prsty nepřátel. Pěšina, kterou za dne dobře znal, se v černé noci před nimi ztrácela. Od úst mu v chladu stoupal obláček páry a srdce mu v hrudi divoce bilo. Cítil strach, ale i lehkost v mysli od vína, které večer vypil.

Útěk se konal v den pohřbu sera Kevana. Tělo zavražděného pobočníka se připojilo ke svému bratrovi a předkům do Síně hrdinů. Sedm věrných přátel odneslo do hrobky posledního syna lorda Tytose oděného v rudé a zlaté zbroji. Lady Dorna plakala a její tělo se třáslo vzlyky, zatímco byl její manžel ukládán k poslednímu odpočinku v srdci Skály. Edmur neměl Kevana rád, přesto mu bylo truchlící vdovy líto. Vrah jejího muže nebyl dopaden a tak se šířilo mnoho podivných příběhů. Někdo tvrdil, že byl zavražděn královnou, jiný zase Tyrelly, či dokonce démony Stannisovy rudé kněžky.

Edmur a Jeyne dorazili k čarostromu, kde se měli setkat s přítelem. Háj zel prázdnotou a jediná tvář, která na ně hleděla, byla vyřezaná do světle bílé kůry. Větve se ve větru kývaly a rudé listy stromu srdce šeptaly nad jejich hlavami. Lord Říčních krajin nervózně přecházel po okolí a vyhlížel svého společníka. Chlad noci se mu dostal pod kabátec a on cítil naskakující husí kůži. Pohlédl na třesoucí se dívku a jeho mysl se plnila obavami a zoufalstvím, zatímco čas neúprosně plynul dál.

Možná bychom se měli vrátit, napadlo ho, než uslyšel zvuk kroků.

Vyšel rychle vstříc blížící se postavě a v naději zvolal: „Strýče?“

Jen co promluvil, si uvědomil svůj hloupý omyl. Nebylo pochyb, kdo se k nim blíží. Kulhavý krok již zdálky prozrazoval pravou identitu příchozího.

„Nikoli, drahý švagře,“ řekl Lothar Frey, když se zadýchaný vynořil ze stínů korun stromů. Za zády se mu drželi dva ozbrojení muži se znakem Dvojčat vyšitým na prsou.

„C-co tady děláš?“

„Já zde, Edmure, hájím zájmy svého otce,“ vlídně se usmál a prsty si pohladil svůj špičatý vous. „Musím se přiznat, že jsem si dlouho lámal hlavu, jak se tě nenápadně zbavit. Po dnešku už nebudu muset Lannistrům obhajovat tvou smrt, o to ses sám postaral svou hloupostí. Navíc otec bude potěšen, až zjistí, že zde s tebou zemřela i královna Severu. Na svatbě mu ta Starkova děvka unikla, ale dnes už ne.“

Frey mávl na muže, ti tasili zbraně a vyrazili vpřed. Edmur jim zastoupil cestu, ale věděl, že je nemůže zastavit. Neměl meč ani nic, čím by se mohl bránit. Ruce i žaludek se mu třásly strachem, neboť věděl, že zemře. Nejhorší však bylo vědomí, že přivedl na smrt i Jeyne. Muži se blížili k němu a ostří jejich mečů se tmavě lesklo. Starší voják byl blíže a chystal se vší silou zaútočit, když se vzduchem ozval svist a on padl k zemi. Druhý se stačil jen otočit po skrytém nebezpečí, než mu hrot šípu projel okem.

Z křovin se prodral tmavý stín s lukem v ruce a blížil se k osamocenému Lotharovi. Ten ještě stihl strachem zaúpět, než jej okovaná pěst tvrdě srazila k zemi.

„Jste v pořádku?“ otočil se k nim Černá ryba. Dnešního večera již odložil prostý rybinou páchnoucí šat a byl oděn do tmavé šupinové zbroje.

Přešel k třesoucí se Jeyne Stark a něžně ji objal. „Vše už bude v pořádku, nemusíš se bát, mé statečné dítě.“

„Co bude s ním?“

„Za to, co provedl Cat a Robbovi, se rána nedožije,“ řekl s nenávistí v hlase a vytáhl dýku u pasu.

„On zabil mého Robba?“ promluvila roztřeseným hlasem dívka za Skaliska.

„Ano.“

„To není pravda, já o ničem nevěděl. Byla to práce mého otce,“ lhal třesoucí se Frey.

„Lháři! Nezapomeň, že jsem byl vězněm na Dvojčatech,“ dodal si odvahy Edmur. „Tvůj otec si mě nechal ráno po mé svatbě předvést. Zem hodovní síně byla ještě rudá krví mých přátel a rodiny, když ses mi pochlubil plánem, který jsi přichystal společně s Roosem Boltonem.“

„Pokud je to pravda, tak musí zemřít,“ řekla odhodlaným hlasem. „Měla bych to ale udělat sama. Robb mi řekl, že muž co vynese rozsudek, má i sám tít mečem.“

„Jeyne, to přeci nemusíš.“

„Musím Edmure a já i chci…“ Hlas laskavé dívky byl najednou tvrdý, plný zloby a nenávisti.

Brynden Tully na ni chvíli upřeně hleděl, než jí podal dýku. Silnou paží vytáhl zbabělce na kolena a za zády mu zkroutil ruku. Chromý Lothar sténal, prosil, škemral a nakonec i plakal o svůj život. Dívka však byla k jeho nářkům hluchá. Dlouhé minuty nad ním stála s nožem v ruce, než jeho žadonění ukončila. Ostří rozdělilo dvě věže na jeho kabátci, když ho bodla do hrudi a poté znovu a zas.

Lothar Frey, dvanáctý syn lorda Waldera, královrah a vrah příbuzných, ležel mrtvý pod čarostromem a jeho zkažená krev se vpíjela do zmrzlé země.

„Měli bychom vyrazit,“ řekl rázně Brynden a objal děvče kolem ramen.

Edmur stál a pozoroval, jak odcházejí k severní brance. Jeho mysl byla plná myšlenek, které mu v ní vířily a dorážely jak roj včel.

„Pojď, synovče.“

„Já… Nemůžu.“

„Cože?“ Starší muž na něj překvapeně hleděl. „Zbláznil ses? Pokud zde zůstaneš, zabijí tě. Sám jsi mi to říkal.“

„Já vím, strýče. Slova našeho rodu jsou Rodina, povinnost, čest. Myslím, že povinnost ke své královně jsem již splnil. Roslin a dítě, které čeká, je však má rodina. Nemohu odejít, musím se o ně postarat.“

***

Bušení na dveře jeho komnaty přišlo dřív, než čekal.

„Kdo je tam?“ zeptal se rozespale.

„Otevři, lorde Tully,“ zazněl zpoza dveří hlas sera Forleyho Prestera.

Přítomnost rytíře z Plamenohodů ho uklidnila, svým způsobem tomuto muži věřil. Edmur si prohrábl vlasy a otevřel dveře své komnaty. Dovnitř se nahrnul zástup lidí mezi nimi i Vylarr, kapitán stráží na Casterlyově skále a lady Westerling.

„Kde je má dcera?!“ vykřikla na něj a její tvář byla rudá vztekem.

„Lady Sybell, co si o mě myslíš? Jsem ženatý muž.“

„Nedělej si ze mne blázny. Ty víš, kde se nachází.“

Mladý muž pohlédl na kapitána a sera Forleyho. „Můžete mi, pánové, vysvětlit, co se vlastně děje?“

„Dnes v noci propukl ve stájích požár. Snažili jsme se ho zdolat, když nám lady Sybell sdělila, že nemůže nalézt svou dceru,“ odpověděl Vylarr.

„Požár?“ Bývalý lord Řekotočí si zívl a přešel k oknu, ze kterého byla vidět záře ještě hořících budov. „Máte pravdu, vážně vám hoří hrad.“

Přísná žena si ho podezřívavě měřila. „Chceš nám říct, že tě poplach nevzbudil?“

„Dnes na hostině jsem vypil příliš vína, lady Sybell. Nemyslím, že bych se vzbudil. Navíc víš, kdo jsem. Jsem Edmur Tully, mé přátele i rodinu vraždili, zatímco já se miloval se svou ženou.“

***

Edmur líně otáčel pohárem a jeho mysl bloudila v myšlenkách.

„Víno není dobré?“ zeptal se ser Forley sedící za stolem naproti. Za ním stáli dva strážní s býkem na prsou a za dveřmi další.

„Víno je dobré, nikoli společnost,“ odsekl.

Ráno poté co Jeyne zmizela, objevili strážní pod čarostromem tělo Lothara Freye. Ser Damion si nechal předvolat jeho i Roslin do soláru, kde je dlouhé hodiny s mistrem Creylenem vyslýchali. Mladík se obával, jak se zachová jeho žena, ale ta potvrdila každé jeho slovo.

Vybral jsem si správně, pomyslel si s láskou i vděčností.

Kastelán hradu je propustil, ale výhody, ze kterých se dříve těšil zmizely. Nemohl opustit zdi Casterlyovy skály a i zde se za ním dnem i nocí drželi strážní.

„Měl bys být šťastný. Budeš otcem, lorde Tully. Pomatuji se, když se mi narodila má první dcera Bethany…“

„Tvé děti mě nezajímají,“ odbyl staršího muže. Toho večera vypil příliš mnoho vína. Věděl, že jeho společník má pravdu, ale jeho mysl se s každým pohárem nořila hlouběji do obav a starostí.

„To je toto místo až tak špatné?“

Mladík se jízlivě usmál a dopil zbytek vína v číši. „Tento den jsem si představoval jinak. Myslel jsem, že budu v Řekotočí se svými přáteli oslavovat narození potomka. Jenže tomu tak není. Přátelé jsou mrtví a můj hrad patří těm, kteří je zabili. Víš, sere Forley, je to ironie. Pokud Roslin porodí dceru, rod Tullyů zanikne. Narodí-li se jí syn, tak mě Freyové zabijí, jelikož mě již nebudou potřebovat. Jedině, že by byla rychlejší lady Westerling, která má odstranit mého chlapce pro lady Gemmu. Jisté je, že s rodem Tullyů je konec.“

„To se nestane. Ser Jaime ti dal slovo a já a mí muži se postaráme o tvé bezpečí,“ řekl odhodlaně starý rytíř.

„Mám slovo Králokata,“ povzdechl si. Chtěl říci více, ale v té chvíli někdo zabušil na dveře.

„Co se děje?“

„Lady Roslin porodila,“ zněla odpověď zpoza dveří.

Celý večer ho mořila úzkost, strach, hněv a zoufalství. Všechny jeho obavy zmizely a jeho mysl vystřídala jediná myšlenka a přání. Chtěl být s Roslin a dítětem, které přivedla na svět.

„Chtěl bych je vidět,“ pořádal sera Prestera.

Cesta ke komnatám jeho ženy proběhla jako ve snu. Stěží vnímal chodby, schodiště i muže, kteří ho doprovázeli. Byl otec, byl šťastný a to byla jediná věc, na které záleželo. Před dveřmi ložnice mu strážní ustoupili a on vešel do pokoje, kde na loži seděla jeho manželka. Roslin byla popelavě bledá a čelo měla zborcené potem. Byla vyčerpaná, ale přesto ji nikdy neviděl více zářit štěstím než teď. V náručí chovala drobné růžolícé miminko, na které se usmívala. Edmur došel k ní a láskyplně ji políbil. Děťátko bylo vzhůru a hledělo na něj modrýma očkama.

Má oči Tullyů, uvědomil si a cítil štěstí zaplavující mu srdce. Roslin se usmívala a opatrně mu ho podala.

Byla hodina slavíka. Na východě začínal nový den, když Edmur Tully vzal do náručí své dítě. Nebyl nikdy šťastnější a po tvářích mu stékaly horké slzy, když se sklonil, aby poprvé políbil…