Povídka č. 7 (12. kolo)

Fate Ice/Fire: Stíny minulosti  

 

RIDER

Ležel netečně v posteli, zatímco Visenya ho dole laskala ústy. Proč pořád drhne těmi zuby. Jeho starší sestře prostě chyběla ta vášeň, kterou měla Rhaenys. Panebože, kdyby na jejím místě byla ona, už bych byl.

Visenya se znepokojeně přimhouřenýma fialovými očima pozorovala, že její snažení je bez výsledku. Vyplivla bratrovo přirození a zeptala se ho s předstíraným veselím: „Nezkusíme něco jiného?“

„Když chceš,“ odpověděl znuděně Aegon a vzal si ji několikrát zezadu, zepředu, ale  ať dělal, co dělal, necítil nic. Visenya ho prostě nepřitahovala a tohle bral jako svou povinnost vůči ní. Měl ji rád, ale Rhaenys miloval celým svým srdcem. Co ta dokáže v posteli, vzpomínal Aegon ve snaze předstírat, že Visenya je Rhaenys. Ale nefungovalo ani to. Začínal z toho být čím dal tím více otrávený.

„Přestaň,“ Visenya ho od sebe od strčila, „tohle nemá smysl.“

„Promiň,“ Aegon vstal z postele, vzal ze stolu lahev vína a začal lít její obsah do sklenice, „dneska nejsem nějak ve své kůži.“

„To proto, že jsi byl zase s ní,“ řekla Visenya ostře.

„Vis,“ opáčil Aegon konejšivě, „nezačínej zase, mám vás rád obě, ale každou jinak.“

„A proto všichni říkají, že kolik nocí strávíš se mnou, tak s Rhaenys strávíš dvojnásobek. Celá říše se mi směje.“

„Nevybíráme si, koho milujeme, promiň.“

„Nedokážu pochopit, co na té malé couře vidíš.“

„Takhle o ní nemluv,“ napomenul ji, „Rhaenys je milé děvče a nezaslouží si, abys o mluvila takhle.“

„No vidíš, jak se jí pořád zastáváš. Lituji dne, kdy se narodila. Měl sis vzít mne jako naši rodiče a prarodiče, ale ty si prostě….“

„DOST!“ zařval, „kdyby mi na tobě nezáleželo, dávno bych tě zapudil, místo toho jsem si tě nechal, i když jsem tě mohl odkopnout jako prašivou děvku,“ Aegon si do sebe vylil najednou sklenici vína.

„Podívej se kolem sebe, žiješ si jako královna, máš se snad tak špatně, že si musíš pořád na mně vylévat svou žárlivost vůči mladší sestře?“ Aegon mrštil sklenicí o podlahu a ta se s hlasitým třeskotem rozletěla na tisíc kousků. Pán Sedmi království nasupeně odkráčel. Co si vůbec o sobě myslí. Kráčel chodbami Casterlyovy skály plný vzteku. Míjel kamenné lvy, kteří na něj upírali svůj pohled. Jako by mne chtěli sežrat. Aegon kdovíproč měl z Lannisterů vždy rozporuplné pocity, i když Lorena III., teď už vlastně už lorda Lorena, omilostnil.

Začala ho bolet hlava. Zajdu za Rhaenys, ta mi spraví náladu. Rhaenys se ubytovala na druhé straně Casterlyovy skály než její sestra, protože Aegon chtěl předejít problémům. Už cestou na západ došlo k několika incidentům, během jedno z nich se dokonce obě sestry porvaly.

Rhaenys už spala, když přišel. Opatrně přivřel dveře a lehl si vedle ní. Prohlížel si její spící tvář, vypadala tak nádherně když spala. „Bráško, neměl bys dneska být s Visenyií?“

Aegon ztuhl překvapením: „Pohádali jsme se, Rhaen.“ Rhaenys se k němu otočila: „Už zase?“

„Visenya na tebe příšerně žárlí a říkala o tobě strašně věci.“

„Nesmíš se jí divit,“ položila svou hebkou ruku na jeho břicho, „to, co jsi tenkrát udělal, bylo přinejmenším neobvyklé.“

„Všechno, co jsem udělal, jsem udělal z lásky k tobě.“

Rhaenys zajela rukou níž a políbila ho: „Já vím, můj dobyvateli.“

Aegon jí chytl za zápětstí: „Dnes dne má dračice, dnes chci jen, abys mne hladila ve vlasech. Souložení mám pro tenhle večer dost.“

Rhaenys si povdzechla a odpověděla mrzutě: „Jak chceš.“

Začala prsty čechrat jeho stříbrozlaté vlasy. Aegon cítil na krku příjemné mravenčení.

„Tohle mi připomíná časy, kdy jsem byl ještě dítě, matka mi je takhle čechrala každý den,“ Aegon si slastně povzdechl.

„Takže teď hraju naši matku?“ Rhaenys se zasmála, „víš, možná bych měla řešení toho našeho problémů s Visenyií.“ Nevinně se usmála: „Všichni tři spolu.“

Aegon se chtě nechtě zasmál: „Spíš bych donutil Visenyi proběhnout nahou ulicemi Lannistportu, než k něčemu takovému.“ I když abych byl upřímný, tohle byl hlavní důvod, proč jsem se oženil s oběma, pomyslel si. Což bylo něco, co se ani jedné ze svých sester nikdy neodvážil říct.

* * * * * *

Starý král pozoroval chrliče na Dračím kameni a hleděl na moře. Vlny se klidně houpaly a tříštily o skály dole pod ním. Měl bych jít. Jeho kroky se stále více zpomalovaly a jeho obličej pokrývaly vrásky. Stříbrné vlasy už byly spíše šedivé. Měl bych už jít za vnoučaty.

Schody pro něj byly jako výstup na strmou skálu, kolena ho strašně bolela. Ještě kousek. Vstoupil do místnosti s malovaným stolem. Pamatoval si, když ho nechal vyrobit. Znovu se u něj zastavil. Bylo to zvláštní, vidět své celoživotní dílo. Podíval se na mapu Severu. Jednou bych mohl zase navštívit Zimohrad. Pokračoval.

Aegon s Viserysem na něj čekali.

„Dobré ráno, dědečku,“ pozdravili ho současně.

„Budeš nám zase vyprávět o dobývání?“ chtěl vědět Viserys.

„Ano,“ odpověděl s úsměvem Aegon a začal povídat, celý příběh od vylodění, bitvu na Ohnivém poli, pád Harrenova, neúspěšné tažení do Dorne, kapitulaci Údolí a nakonec skončil u Torrhena Starka: „….a nakonec přede mnou poklekl. Meče všech svých nepřátel jsem nechal Baleriona roztavit a dal je do Železného trůnu. Bylo to…“ Vnuci ho už nikdy neslyšeli říct zbytek, protože v ten moment Aegon Targaryen vydechl naposledy.

 

„Co je to přesně ten Svatý Grál?“ Rhaenys hleděla na Ridera, který seděl na kamenném trůně.

„Ah,“ Rider se chápavě usmál, „neustále zapomínám, že máš mezery ve vzdělání.“

„Je mi teprve deset,“ řekla Rhaenys nasupeně, „do tohohle celého jsem se dostala ve chvíli, kdy jsi spadl z nebe.“

„Takže ty ani nevíš, co je Válka o Svatý Grál.“

„Všechno, co jsem chtěla, byl drak. Nic víc, nic míň. Proč se páni o ten Grál perou?“

„Je to jednoduché. Svatý Grál je starověký artefakt, který dle legendy dokáže splnit tomu, kdo ho získá, jakékoliv přání.“

Rhaenys s podivem ve vykulila oči: „Jakékoliv přání? To znamená úplně cokoliv?“

„Dle legendy ano, já věřím ovšem v prozaičtější verzi Svatého Grálu. Víš, k tomu, abych ti přesně vysvětlil, co Svatý Grál je, potřebuji říct ti říct příběh první Války o Svatý Grál.“

Rhanys se začala tetelit blahem: „Něco jako pohádku?“

Rider se rozesmál: „Ano, Rhaenys, něco jako pohádku. Náš příběh začíná tisíce let v minulosti, jak možná víš, nedaleko na západ odsud se kdysi rozkládala říše mých předků. Valyrie. Mocné impérium dračích jezdců, kteří opanovali většinu dnešního Východního kontinentu. Staří dračí jezdci byli mocní čarodějové, kteří znali obrovské množství zaklínadel. A toužili čím dál tím po větší moci. Jednoho dne se třináct dračích lordů rozhodlo společně vytvořit mocný artefakt s obrovským množstvím magické energie, se kterým by se stali všemocnými. Společně použili mnoho čar a kouzel, až se jim nakonec povedlo vytvořit pohár, který později vešel do historie jako Svatý Grál. Ale po jeho dokončení se nemohli dohodnout, komu by měl Svatý Grál patřit. Nastala krvavá jatka, během kterých bylo šest ze třinácti zabito a dalších sedm se stalo pány v první válce o Svatý Grál.“

„Počkat,“ přerušila Ridera Rhaenys, „ to znamená, že tohle je už druhá válka, tohle už se někdy stalo?“

„Samozřejmě, maličká, dějiny se opakují, lidé mají tendenci dělat ty samé chyby. Dračí lordi během války o Svatý Grál proti sobě poštvali své armády, draky i služebníky. Inferno toho konfliktu zničilo Valyrijskou říši. Svatý Grál byl pak ztracen a upadl v zapomnění.“

Rhaenys chvíli přemýšlela. „Co je tvým přáním pro Svátý Grál?“

„Dobytí celého světa,“ odpověděl prostě Rider, „to, co se mi nepodařilo za mého života. Teď chci obsadit celý svět a vládnout mu.“

„Dobytí světa mi nepřijde jako hezká věc,“ zavuažovala Rhaenys, „nebudeme muset zabít spoustu lidí?!“

„Jen hlupáky, co se nám postaví do cesty,“ pronesl Rider udiveně, že se ptá, „jistě, přinesl jsem do Západozemí oheň a krev, ale také prosperitu a blahobyt. Díky mně se šest bojujících zemí stalo jednou. Ale selhal jsem.“

„Selhal?“

„Samozřejmě,“ Rider se zvedl z trůnu, „mým cílem bylo od začátku dobýt celý svět. K tomu jsem potřeboval prostředky, které jsem našel na západě. Svobodná města očekávala můj úder, proto jsem se rozhodl obsadit Západozemí, které na můj útok nebylo vůbec připravené. Ale vše nedopadlo  tak, jak jsem si představoval.“ Sešel dolů po kamenných schodech a zamířil k východu. „Pojď maličká, je čas na tvou další lekci.“

Rhaenys se zvedla a vydala se za Riderem. Od doby, co její služebník převzal kontrolu nad Meerenem, se změnilo mnohé. Páni a otroci byli teď na stejné úrovni, potraviny se spravedlivě dělily mezi všechny. Nebylo jich moc, v uzavřených koulích reality se sníženou teplotou se nedařilo čarodějům vypěstovat dostatek obilí. Otroci tedy vyráželi ven z města, aby lovili ryby.

Rider si vládu udržoval pevně a nestrpěl žádnou neposlušnost. Pár pánů mu samozřejmě chtělo vzdorovat, tedy do chvíle, než jednoho dne její služebník luskl prsty a nad městem se objevila obrovská příšera s křídly dlouhými tak, že zastínila téměř celé  město.

Drak Balerion byl pro pány dostatečným impulzem k poslušnosti. Nebylo to však jediné, co její služebník dokázal. Uměl také přivolat z ničeho několik vojáků v černých barvách a s rudým tříhlavým drakem na hrudi. Ti sloužili jako stráž a všichni to byli služebníci. „Jak to děláš?“ zeptala se ho Rhaenys.

„To je můj vznešený fantóm.“

„Vznešený f-fántom?“ zeptala se nechápavě.

„Každý služebník je vybaven triumfem, kterému se říká vznešený fantóm, jedinečná schopnost, která slouží k boji proti ostatním služebníkům. Ale na další vysvětlování si budeš muset počkat, dokud pořádně nezesílíš.“

A to byl důvod, proč začala navštěvovat Merlinovy hodiny. Merlin byl největší mezi třemi Meerenskými čaroději. Když Rider přezval město, nebyl z toho nadšený, ale protože její služebník měl draka, musel se před ním sklonit, i když nerad. Rider mu umožnil rozhovor s mudrci z jeho doby, které přivolal, takže čaroděj sloužil Aegonovi věrně.

Když se jednou zeptala, proč ji nemůže učit magii někdo z jeho mudrců, Rider jí odpověděl, že magie nebyla v jeho dobách tak pokročilá a ona se především bude muset naučit bojovat.

Každý den ji před odpolední prohlídku města doprovázel chodbami pyramid do Merlinovy místnosti v podzemí. Když tudy procházeli teď, Aegon se zastavil u jedné ze soch. Byla to socha krásné dívky s korunou na hlavě a dlouhými šaty, vytesaná do těch nejmenších detailů.

„Kdo je to?“ zeptal se Rider s pohledem jakoby v transu hledíc na sochu

„Hádám, že královna Daenerys,“ řekla Rhaenys nejistě, „říká se o ní, že to byla ta nejlepší královna všech dob.“

Rider mlčel po dobu, která Rhaenys přišla nekonečná. Pak se zničehonic rozesmál.

„Co je?“

„Ale nic, jen mne napadlo, že takhle bych asi vypadal s cecky.“

 

 

SABER, BERSEKER, ARCHER

Violanta a Saber pokračovali cestou přes zamrzlé ruiny, vánice jim zakrývala výhled na cestu. „Kdo je Melisandra?“ zeptala se ho Violanta.

„Žena, která upálila mou dceru. Nemohl jsem tomu zabránit, byl jsem daleko.“

„To je mi líto.“

„Lítost,“ Saber si opovržlivě odfrkl, „všechno tohle svinstvo pro potěšení vašeho údajného pána, ale vůbec se nezajímáte o osudy obyčejných lidí.“

Violanta nevěděla, co odpovědět. Po celý život ji učili, že víra v Pána Světla vyžaduje oběti, nevinné oběti nejvíce. Nikdy nepřemýšlela, jestli je to správně, ale přece muselo být. Bůh jako jediný věděl, co je správné.

Zničehonic jí projel záchvěv ledového chladu. Ucítila magickou přítomnost někoho dalšího. „Dávej pozor.“

Závoj sněhu se před nimi rozevřel. Na vrcholu šedivé budovy na konci ulice, stály tři postavy. Všechny tři byly oděné v tmavých pláštích, první byl plešatý s modrým tetováním na hlavě, druhý měl dlouhé stříbrné vlasy a viděla, že mu na zádech visí toulec se šípy a v pravé ruce má luk, třetí ji zarazil, byl to Inkvizitor z dřívějška, ale tentokrát neměl červené oči. Byly modré.

„Co to sakra je?“ ptal se Saber naštvaně, „toho chlapa už jsem zabil.“

„Nemám ponětí,“ odpověděla Violanta, „máme větší problém, ten lukostřelec, to je Archer a ten plešoun vedle něj pravděpodobně jeho pán.“

Ani to nedořekla, když do sněhu přiletěl šíp, který ji těsně minul. Další následovaly, ale to už Saber stačil tasit svůj meč a začal rychlými pohyby měnit šípy v prach.

Mezitím oživený inkvizitor seskočil ze střechy do sněhu vedle Violanty. Ta stihla zařvat těsně před tím, než na ni dosáhly jeho nože: „Arys!“ Inkvizitor vzplál oslnivým proudem ohně a změnil se v prach.

„Dobře učiněno,“ Violanta se otočila za hlasem, přímo za ní stál Archerův pán, „nyní zemři.“

Norgaretova ruka jí projela hrudníkem, ale v ten moment obráz rudé kněžky zmizel. Co ta sakra je?! Projelo mu hlavou, když ale v další moment rudá kněžka, která byla pět stop od něj zakřičela: „Arys maxima!“ Norgaret se pokusil vyhnout náhlé obrovské kouli ohně, ale ta mu upálila celou dolní polovinu těla. Zařval v agónii, když vzplály jeho kotníky, lýtka, stehna a genitálie. Horní polovina se bezvládně svalila do sněhu.

Mezitím Saber stále uhýbal před Archerovými šípy, posléze šípy vystřídaly rampouchy a nakonec vybuchující modré střely. Už toho mám akorát dost. Saber prokličkoval mezi modrými střelami energie a zabodl svůj meč do zdi domu, na jehož střeše stál Archer.

V tu chvíli se celá budova proměnila v popel a Archer sletěl dolů do sněhu, nicméně se rychle překulil a vymrštil na nohy. To už u něj stál Saber a začal na něj dorážet rychlými údery meče.

„Dlouho jsme se neviděli, Stannisi.“ Archerovi se též zhmotnil meč, dlouhá bílá zbrań posetá runami, která měla na záštitě lebku s modrýma planoucíma očima. Oba meče se zkřížily a služebníci spolu začali tančit ve smrtícím tanci, kdy se jeden snažil zasáhnout druhého.

„Krvevrane,“ Stannis se zamračil ještě více než předrtím, „já tušil, že ta oživlá hromada hoven není jediná známá tvář.“

„Jaké potěšení, můj milý Stannisi, že tě budu moct zabít podruhé.“ Krvevran s úsměvem vyrazil proti Stannisovi, „ zdá se, že tvůj vznešený fantóm je meč, který spálí vše, čeho se dotkne jeho čepel.“

„Tak to vyzkoužíme na tvém těle.“ Stannis s obrovským hněvem provedl sek na Krvevranovu hlavu, ale ten udeřil zezdola bílou čepelí, vychýlil jeho meče ze směru, bleskurychle udeřil zeshora a pak se zaútočil na jeho ruce. Stannis udělal krok dozadu, rychle udeřil mečem zezdola a bílá Archerova čepel ho jen škrábla do paže.

Saber zasyčel bolestí, ale v tom se po jeho levé ruce začal šířit led nahoru k rameni. Stannis se značil rozžhavit svou zbroj, ale nemohl.

„Ty máš meč, který spálí, čeho se dotkne a já mám meč, který zmrazí všechno, čeho se dotkne. Chcípni, falešný králi.“

Ledová vrstva se začala už rozšiřovat po Stannisově krku, ale v ten moment se ho dotkla Violanta a zašeptala: „Fiery.“ Led se v tu chvíli rozpustil v obláček páry. Stannis vyrazil proti Archerovi a začal na něj dorážet. Archer před jeho silnými údery začal ustupovat.

Norgaret se zvedl ze země, jeho dolní polovina se už stihla zregenerovat. Violanta stála proti němu s rukama připravenýma vrhnout další kletbu. Co to předstím bylo? Že by nějaký druh iluze? Norgaret vytáhl z kapsy svého hábitu nůž, řízl se do ruky a vrhl proud proti Violantě. Její postava se opět rozplynula a potom proti němu vyšlehl proud ohně. Norgaret rychle uskočil stranou. Zřejmě používá nějaký druh lomu světla, takže ji nemůžu zaměřit svým zrakem.

Celá země se otřásla. Ruiny Braavosu se rozechvěly a mezi Violantou a Norgaretem se zničehonic vynořily dveře. Velká černá vrata se otevřela a zpoza nicoty za nimi vyšel blonďaty mladík se zjizveným obličejem: „Ještě štěstí, že jsem tohle kouzlo konečně dokázal použít, trmácet se takovou dálku na východ pěšky by mohlo být otravné.“

Norgaret ihned toho muže poznal, byl to jeden z Domu Neumírajících, kterého zabil. „Zase ty?,“ zakřičle Norgaret, „ty máš být mrtvý.“

„Čekal jsem na tenhle okamžik,“ odpověděl mu Darios, „teď přijde den, kdy se ti pomstím, Norgarete. Zabij, Berserkere!“

Norgaret ani nestihl zareogovat. Ze dveří se přímo nadlidskou rychlostí vyřítil neuvěřitelně velký bílý muž. Obrovitý meč zasvištěl vzduchem a uťal Norgaretovi hlavu.

„Stexa!“ zařvala Violanta a z nebe na Daria začala padat ohnivá koule s velkým rudým ohonem. Darios jen líně luskl prsty a nad jeho hlavou se otevřely dveře. Koule vletěla do nich. Další dveře se otevřely vedle Violanty a do ní udeřilo vlastní kouzlo.

Darios si všiml bojujícího Stannise a Krvevrana. Zakřičel na Berserkera: „Skončí to s nimi!“

Obrovitá masa bílého brnění zaskřípala, když se dala do pohybu. „A-ARAAARRARAAHG.“¨ozývalo se z přilby a s tímto řevem se vrhl na další dva služebníky.

Jako první zareagoval Archer. Odrazil další Stannisův úder a zašeptal: „Frod!“ v ruce se mu objevil ledový kel, který hodil po Berserkerovi. Ten se mu ale obratně vyhnul a pokračoval v rychlém postupu. „Tančeme spolu, šílený pse!“ zařval Krvevran a vyskočil na střechu nejbližšího domu. Berserker ho s řevem následoval.

Violanta začala metat oheň proti Dariovi, který ho snadno pohlcoval svými dveřmi a vracel kouzla zpátky na svou sokyni. Norgaret se mezitím svým dezorientovaným tělem snažil nahmatat svou hlavu. Po chvíli plazení se ve sněhu se mu podařilo se křupnutím krčních obratlů nasadit hlavu zpátky, udeřil dlaní do bíle země a zakřičel: „Soldat!!! Ó, mrtvoly, půjčte mi svou sílu a já vám garantuji potěšení z bitvy!“

V ten okamžik se ze země začaly vynořovat celé legie kostlivců, pahýly zkostnatělých prstů se hrabaly ven zamrzlou půdou, valily se ulicemi a skákaly ze střech. „Před tímhle tě tvá optická iluze zachrání“ zařval Norgaret.

Tři služebníci, kteří spolu bojovali na střeše, byli záhy obklopeni hroudou mrtvol. Najednou se ozval ženský výkřik. Stannis se urychleně vrhl zpátky dolů, nechávající za sebou Archera s Berserkerem.

Violanta se snažila odrážet plameny hordu pochodujících kostlivců. Stannis s k ní přiškočil a popadl ji kolem pasu. Darios nebyl nikde vidět.

„Co to děláš?“ „Mám nápad.“ Stannis se s Violantou v náručí vrhl do nejbližšího kanálu, části, kde byl otvor v ledu. Oba je spolkla ledová voda. Violantě ten chlad vyrazil dech a málem omdlela. Stannis vystrčil ruku se Světlonošem nad hladinu a pak ji oslepila oslnivá záře.

Výbuch pohltil celé město. Když konečně zmizel, ležel Norgaret zuhelnatělý na sněhu. Objevil se u něj Brydnen Krvevran Archer. Ten zatracený Stannis, mečem zapálil kyslík ve vzduchu.

 

CASTER

 

Euron Greyjoy stál v čele železných mužů na pobřeží a vyhlížel  blížící se Železnou flotilu. Victarion, projelo mu hlavou. Bylo to už rok, co svého bratra poslal pro Daenerys Targaryen na východ. Doufal jsem, že se už nevrátí, pomyslel si.

Euron přesně pro tenhle případ spoléhal na sílu dračího rohu. Ta síla mu patřila, když roh našel v ruinách Valyrie. Přivlastnil si ho krví, takže draci budou poslouchat jeho. Železný trůn měl jistý.

Na jednu stranu byl rád, že jeho bratr vrátil, znamenalo to, že konečně můžou po porážce Redwynovi flotily vzít útokem Královo přístaviště. Byla příhodná doba. Stannis Baratehon dobyl Zimohrad a šikoval Seveřany, Connigton se spojil s Dorny, aby čelil Macemu Tyrelovi a rytíři Údolí pochodovali na Řekotočí. Říše byla rozdělená a on si ji hodlal vzít kousek po kousku.

Plachty Železné flotily se blížily. Koukám, že se bratříček snaží vetřít do přízně dračice, projelo mu hlavou s úšklebkem, když spatřil, že vedle zlaté krakatice Greyjoyů byl na plachtě namalovaný i červený drak se třemi hlavami.

V ten okamžik uslyšel řev, který mu drásal uši. Na obloze se mihly mezi mraky tři stíny, zelený, černý a bílý. Takže to byla pravda. Euron byl samozřejmě o jejich existenci přesvědčen dlouho, ale teprve teď je konečně viděl na vlastní oči. Už brzy, už brzy budou mí.

Černý drak, který byl zároveň největší z nich slétl z oblohy a s drtivým dopadem přistál ani ne deset yardů od něj. Na jeho hřbetě seděl Victarion Greyjoy.

„Zdravím bratře,“ zakřičel na něj Victarion, „přivedl jsem draky i ženu.“ Euron viděl, že jeho bratr má na tváři vítězoslavný úsměv. Euron Grejoy byl šílený, nikoliv hloupý, moc dobře věděl, že i kdyby jeho bratr uspěl, s draky ve svém držení ho okamžitě zradí. Pořád se užíral tou záležitost s jeho ženou.

Euron si to pamatoval, jako by to bylo včera. Upřímně řečeno byla to tehdy skvělá zábava a ten Victarionův výraz stál dokonce i za exil, který na něj Balon uvalil. A dneska se budeš tvářit stejně, bratříčku, ale bude to naposled. Euron mu se stejným vítězoslavným úsměvem odpověděl: „Vidím draky, ale kde je má nevěsta?“

„Letí přímo za mnou.“ odpověděl Victarion

O chvíli později slétl i zelený drak a jeho bílý sourozenec. Na hřbetě zeleného draka seděla Daenerys Targaryen. Euron ji ihned poznal z popisu, zlatostříbrné vlasy, indigové oči. Měla na sobě nádherné přiléhavé černé šaty. Ale z jejího obličeje se zračil neskutečný smutek a měla nepřítomný, vyhýbavý výraz.

„Skvělé, bratře,“ řekl Euron, „děkuji ti za tvé dobré služy.“

„Nemáš, za co mi děkovat, bratříčku,“ odpověděl mu Victarion, „protože tohle je moje žena, moji draci, tví muži jsou moji muži, tvá koruna je má koruna a ty jsi mrtvý muž.“

„Naivní jako vždy,“ opáčil Euron, „vážně si myslíš, že jsem tohle nečekal? No tak, můj malý bráško, znám tě jako své boty a jediný mrtvý muž jsi tady ty, zrádče.“ Euron triumfálně rozmáchl ruce a zakřičel: „DRACARYS!“ Tenhle starý valyrijský povel vyčetl z knih. Teď už se jenom budu kochat, až draci udělají z bratra pečeného holuba.

Ale nestalo se nic. Euron to nechápal, roh patřil jemu, tak jak bylo možné, že ho draci neposlouchali? Victarion se rozřehtal, až málem sletěl dolů z draka. „Pěkný pokus, Eurone, naneštěstí pro tebe jsem náhodou ten tvůj úskok s rohem odhalil. Jeden rudý kněz mi řekl, že si ten roh musím přivlastnit – krví.“

Victarion si zamyšleně promnul bradu: „Co bych teď měl udělat, bratře, můžu proti tobě obrátit draky. Ah, co bylo to slovo, co jsi před chvíli řekl?“ luskl prsty, „aááh ano, DRACARYS!“

Černý, bílý a zelený drak zvedli hlavy a Eurona Greyjoye pohltila smršť plamenů.

 

* * * * * * * * * *  *

 

Davon a několik kněží ze Železných ostrovů doprovázeli Castera, brodili se hlubokým sněhem, který se táhl až k obzoru, vítr fičel a roznášel vločky kolem nich, neviděli pomalu ani na špičku nosu.

„Je to ještě daleko?“ zeptal se Davon svého služebníka.

„Už jsme skoro tady,“ odpovědl mu Caster, „brzo bychom to měli vidět.“

A skutečně, za nedlouho se před nimi objevila zřícenina hradu nad řekou. Ten hrad vypadal jako dva, postavené na obou březích, kdysi je spojoval most, ale ten byl teď zničený, celá hladina zledovatěla mrazem. Konečně, pomyslel si Caster.

„Proč je tohle místo tak výjimečné?“ zeptal se Davon

„Kdysi tu vyvraždili během svatby celý rod,“ odpověděl Euron, „od té doby je tohle místo prokleté a prosycené uvolněnou energií ze smrtí tisíců duší. Perfektní místo pro přivolaní grálu.“

„Takže tvrdíš, že Svatý Grál můžeme přivolat tady. Jak?“

„Použijeme energii z tohohle místa a vytvoříme rituál podobný tomu, když jste přivolali mne, já posloužím jako relikvie, takže budeme moct Svatý Grál přivolat přímo k nám, bez toho, aniž bychom se obtěžovali s hledáním. Brzo bude Svatý Grál můj a pak, se konečně pomstím svému bratrovi. Konečně bude Železný trůn můj.

 

LANCER

„Snaž se zjistit o mladém králi vše, co se dá, jeho slabiny, jeho přednosti, najdi nám u dvora u nějaké přátele. Vypátrej o smrti Elie vše, co se dá, ale moc lorda Tywina neprovokuj.“

„Kdy já jsem naposledy někoho provokoval,“ opáčil Oberyn, „spíš si měl Lannisterům řícti, aby oni neprovokovali mne.“

„Ale, ale,“ začal Doran, „vždycky jsi tak horlivý, hlavně mi slib, že zachováš chladnou hlavu.“

Oberyn chvíli mlčel a zhlížel dolů z terasy dolů na prostor pod nimi, kde děti soutěžili v tom, kdo koho shodí do vody: „Pamatuješ si, jak jsem tuhle hru hrál já? Musím to udělat ještě jednou, ale tentokrát naposledy.“

 

* * * * * * * * * * * * *

 

Krayn a Lancer prohledávali zasněžené ruiny bývalého hlavního města. Dostihla je vánice, takže ruiny před nimi byl jen temné šmouhy vystupující z obrovského bílého povlaku. Tak tady jsem skončil, pomyslel si Lancer.

„Proč jsi mne přivedl na místo mojí největší potupy?“ zeptal se nahlas. Necítil se tu dobře a od té doby, co sem vstoupili, neustále cítil svrbění na hlavě, především kolem očí. Otřásl se.

„Královo přístaviště postavili Targaryeni. Dle informací, které se mi podařilo shromáždit, má Svatý Grál mnoho společného s Valyrijskou říší, začít shromažďovat inforamce tady je logický začátek.“

„Co se tu vlastně stalo?“ Lancer si prohlížel ruiny, „ vypadá to tu příšerně.“

„Předtím než začala invaze nemrtvých,“ Krayn se rozhlížel kolem, „vzal útokem město Victarion Greyjoy a Daenerys Targaryen. Cersei Lannister nechala před počátkem obléhání podminovat město divokým ohněm a když přiletěli draci, celé město vyletělo do povětří přesně ve chvíli, kdy v něm přistáli draci i se svými jezdci.“

„Příšerné, královna Cersei uhořela také?“

„Ne, kdosi ji zabil na cestě pryč z hlavního města.“

 

ASSASSIN

 

Velké zelené plameny pohltily celé Královo přístaviště a draky spolu s většinou Železné flotily v Černovodém zálivu. Arya Stark si nemyslela, že by ji v jejím strastiplném životě mohlo ještě něco zhnusit. Tak mnoho lidí. Nenávist, kterou cítila k Cersei, vzrostla a to už si myslela, že to víc není možné.

Cersei odmítala nechat Železným a dračí královně hlavní město a tak na její rozkaz pyromanceři měli vyhodit město do povětří, ve chvíli, kdy obléhatelé vstoupí do ulic.

Mezitím královna sama odjela s většinou dvora a vojska do bezpečí na Západ směrem ke Casterlyově skále. Bylo to už den a půl, co město vzplálo, a pořád hořelo. Jakoby cosi lilo divoký oheň a nutilo ho dál hořet.

Lannisterové opustili Královo přístaviště a vydali se směrem po Zlaté cestě ke Casterlyově skále. Kromě královny s ní jeli i její bratr Jaime a syn a král Tommen. Arya popohnala Klepnu a vyrazila za nimi na západ.

Neustále se ohlížela přes rameno. Zajímalo by mne, jestli je mi Jacquen´Hagar na stopě. Uplynulo již půl roku, co dala mužům bez tváře sbohem a teď byla na útěku. Přežila už několik útoků, ale věděla, že ji nakonec dostanou. Bylo jich víc, byli zkušenější, silnější a zatraceně vytrvalí. Než ale umře, chtěla za každou cenu vyrvat život z královny Cersei.

Od chvíle, kdy viděla na vlastní oči popravu svého otce, nedoufala ve šťastný konec pro sebe. Vše, v co mohla doufat, bylo, že vezme sebou co nejvíc lidí, kteří ublížili její rodině. Zimohrad už asi znovu neuvidím.

Večer dorazila ke svému cíli. Na obzoru se táhly k nebi kouře z táborových ohňů. Arya uvázala Klepnu k nejbližšímu stromu a dál šla pěšky. Zanedlouho došla k okraji tábora. Hlídky byly všude, Lannisterové zřejmě s rytíři z Údolí rozesetými po Říčních krajinách a s Dorny na jihu byli opatrní.

Arya uslyšela kroky v trávě několik yardů nalevo. Ohlédla se tam. Jeden z vojáků si právě šel ulevit. Tohle je moje šance. Okamžitě se k němu přikradla a podřízla mu krk jeho vlastním nožem.

* * * * * * *

„Aáááh, už jsi zpátky,“ řekl jeden ze strážců sedících u ohně, který měl o nohy opřené kopí, „posaď se a dej si ještě, když už ses vychcal.“ Arya si od něj vzala měch s vínem a pořádně si lokla. Kolem ohně sedělo několik vojáků v Lannisterských barvách.

„Říkám vám,“ začal ten, co jí dal měch, „podpálit to město byla zatracená chyba. Jakoby už nestačilo, že naše milá královna píchala a možná stále píchá vlasntího bratra, zavraždila přinejmenším jednoho krále a zapletla se s nekromantem. Teď jsme ještě zavraždili sta tisíce lidí. Žádné ze sedmi pekel nebude pro ni dostačujícím trestem, pro ni budou muset vymyslet nové.“

„Proboha, drž hubu  Doriane,“ zastavil ho další, „chceš za tyhle řeči viset? Lord velitel si v tom náramně libuje, zrovna včera pověsili čtyři další, když zkoušeli dezertovat. Jestli si nedáš bacha na hubu, přijdeš o ni.“

„Však taky říká jen samou pravdu,“ promluvil třetí, „vzpomeňte si, když při rozsouzení v souboji spadla Robertu Strongovi maska. Něco tak nechutného prý v Králově přístavišti ještě neviděli, štěstí, že ta věc chcípla na zranění, která jí uštědřil Ohař.“

„Jedno je jisté, Lannisterové tuhle válku nevyhrají,“ řekl ten, kterému říkali Dorian.

„Jo, to jo,“ přikyvovali ostatní.

Arya počkala, dokud jejich hlídka neskončila. Potom se vytratila z místa, kde měl spát člověk, jehož tvář nosila. Proplížila se procesím stanů. Nebylo těžké najít královnin stan, byl pravděpodobně někde ve středu.

Samozřejmě, že Cersei měla kolem sebe spoustu stráží, potřebovala nějakou jinou tvář, než tu, kterou měla nyní. Věděla, že přes ně se nedostane. Nevěděla, koho by královna přijala takhle pozdě v noci. Nemohla doufat, že se nepozorovaně proplíží kolem vojáků, kteří tvořili kolem Cersei kruh. Co bych měla udělat?

Netušila, jak tenhle zapeklitý problém vyřešit. Měla bych je nějak odlákat, ale jak. Pak jí svitlo. Je to už sice nějaká doba, co jsem ho viděla, ale mělo by to fungovat. Jenom si nebyla jistá, zda to funguje i na lidi, co jsou ještě naživu. No, nezbývá mi než to zjistit.

Když si konečně proměnila obličej, byl s výsledkem sice spokojená, ale přeston měla v úmyslu zakrát si obličej dlaní. Rozdíl pár let by neměl nikdo poznat, ale i tak by bylo nebezpečné, kdyby stráže pojaly jákekoliv podezření.

Přišla k nim.

„Výsosti,“ řekl jeden ze strážců před stanem, „co děláte venku?“

Arya začala fňukat: „Měl jsem ošklivý sen, můžu na chvíli k mamince?“

„Výsosti,“ začal strážný, „prosím vás, vraťte se zpátky do postele, vaše matka si potřebuje odpočinout.“

„JÁ JI CHCI VIDĚT!!!!“ Arya začala řvát na celé kolo, zburcovala celé okolí, sbíhali se vojáci, ale ona doufala, že řevem přivolá někoho jiného. A povedlo se jí to.

„Co má tohle znamenat?“ Cersei Lannister vylezla ze svého stanu. Vypadala téměř stejně jak tenkrát, zlaté vlasy, nutno říct velmi zkrácené od chvíle, co jí viděla naposledy, a stejné zmijí zelené oči. „Tommene, co tady děláš?“ zařvala Cersei, „nemáš být náhodou v posteli?“

„Když mně se zdál hrozně ošklivý sen, nemohl bych dneska spát s tebou?“

„Děláš si legraci, proboha Tommene máš být budoucí král. Pojď se mnou.“ Cersei Aryu hrubě vzala za ruku a začala ji odvádět.

„Výsosti, neobtěžujte se, my…“ začal jeden ze strážných.

„TICHO!“ vřískla Cersei, „ jak se ten kluk u všech sedmi pekel dostal sem, půjdu ho uložit sama, když jste takhe neschopní.

Cersei vlekla Aryu za sebou: „Nechám strážného, který bude sedět u tvojí postele, když v ní nedokážeš vydržet.“

Tohle je zlé. Arya věděla, že příšerně riskuje, každou chvíli by někdo mohl objevit skutečného Tommena a to by pro ni znamenalo problém. Když došly ke strážím u Tommenova stanu, Cersei jim vyčinila.

„JAK TOHO KLUKA HLÍDATE?“

Strážní pozorovali Aryu udiveně a kdyby před ně vletěl Aegon na Balerionovi a žongloval se shnilou zelenou, nemohli by být překvapenější.

„Výsosti, my…“ začala jeden z nich.

„Ušetři mne proboha svých hloupých výmluv, teď půjdu uložit svoje dítě, pak si to s vámi vyřídím.“ řekla a vstoupila do stanu, nechávajíce udivené strážné za sebou.

V ten moment, kdy zatáhla Aryu do stanu, se zastavila a ztuhla jako socha. V posteli ležel Tommen Baratheon a spal. Cersei vytřeštila oči. Nebyla schopná mluvit.

To byl okamžik, kdy jí Arya zacpala dlaní pusu a vrazila jí jehlu do zad. Z Cersei se ozvalo jenom slabé přidušené zamručení. Překvapeně se obrátila na Aryu, která si mezitím sundala masku: „Dlouho jsme se neviděly,“ řekla jí Arya škodolibě.

V Cerseiných očí se odráželo děsivé poznání. Arya jí pustila pusu. Cersei se snažila zařvat o pomoc, ale z hrdla se jí vyřinul proud krve. Skácela se k zemi.

Začala něco slabým hlasem blekotat. Arya se k ní naklonila: „Co prosím, nějaká poslední slova?“

„Va-va- valonquar.“ Tehdy Cersei Lannister vydechla naposledy. Arya si vzala její tvař a proměnila se. Vyšla ven ze stanu a obořila se na stráže:

„Vy idioti, ještě jednou se tohle bude opakovat a nechám Vás všechny pověsit.“

Potom odešla.

* * * * * * *  *

Arya se vracela tmou ke Klepně. Valonquar, co tím ta zatracená ženská, myslela. Pro ni to byla zvláštní volba posledních slov. I jako mrtvá ji nepřestávala Cerse dělat brouka v hlavě.

Šíp prolétl vzduchem a trefil ji do prsou. Náraz Aryu odmrštil na zem. Zalapala po dechu. Z úst se jí vyřinula krev. Pokusila se otočit, ale další šíp schytala do zad. Spadla na bradu a šíp v hrudi se jí ještě více zabodl. Zvedla hlavu.

Nad ní se tyčil Jacquen’Hagar: „Dlouho jsme se neviděli,“ řekl škodolibě, „ach, vražda matky přímo u jejího spícího syna, ach, jak hluboko jsi klesla, Aryo Stark.“

Arya chtěla něco říct, ale z úst se jí vyřinula krev. „Je to škoda Aryo, měli jsme dohodu, nemuselo to takhle dopadnout, ale Mnohotvařný bůh žádá to, co je jeho, zpátky,“ pokačoval Jacquen. „Děvče se teď odebere do hrobu.“ Třetí šíp už necítila.

 

* * * * * * * * *

 

Ubírali se podél zamrzlé řeky k severu. Nekonečný řetězec bouří se konečně přerušil a led se ve svitu slunce třpytivě leskl. Před nimi zářila obrovská bílá pláň. Už je to douho, co jsem byla v Říčních krajinách. Co si pamatovala, tak za jejího života v nich mnoho sněhu nebylo.

„Kam jdeme?“ bylo to podruhé, co na starce promluvila od svého vyvolání.

„Kam nás nohy ponesou,“ odpověděl stařec.

Aryu takováhle odpověď nesmírně dopálila. Rozhodla se to jen tak nenechat. Rychle předběhla starce: „Pokud mám bojovat po tvém boku, měl bys říct, kam jdeme.“

„A pokud máš bojovat po mém boku, měla by sis se mnou přestat hrát na schovávanou,“ Stařec vytáhl minci a hodil jí ji. Arya v ní poznala tu, kterou dostala od Jacquena v Harrenově. „Kdes to…?“

„Myslím, že teď bys mi mohla ukázat svou skutečnou tvář, chci ji zase vidět.“

„Zase?!“ Arya na něj hleděla nevěřícně.

„To už jsi zapomněla, jak jsi mne jako malého štípala do břicha nazývala trpaslíkem?“

Arya nevěřila vlastním uším. Pak si starce prohlédla mnohem podrobněji než předtím. Vůbec by ho nepoznala, protože vrásky změnily jeho tvář k nepoznání, tmavé vlasy zešedly, ale ty oči, ty živé šedé oči, ty zůstavaly pořád stejné.

Sundala si falešnou tvář a zeptala se: „Rickone?!“

„Vskutku, hodně jsem zestárnul,“ pak dodal smutně, „zato ty jsi koukám umřela mladá.“

„Špatné časy.“

„Vskutku, hodně špatné časy.“

Chvíli tam stáli, dva sourozenci ztracení v čase, po těch letech už ani nedokázali cítit nějkaou euforickou radost, ale přesto oba dva byli rádi za toho druhého. Nakonec ticho prolomila Arya: „Kam že to jdeme?“

„Ukážu ti to.“

Chvíli pokračovali, než konečně došli na dohled zříceniny. „V tom hradu začal někdo provádět černou magii,“ řekl Rickon, „musíme to zastavit.“

Arya tu zříceninu ihned poznala. Most mezi věžemi byl sice zničený, ale věděla moc dobře, co je to za hrad. Dvojčata.