Povídka č. 2 (12. kolo)

Kterak  Edd houby hledal

 

Jiný den bychom v tuto brzkou ranní hodinu slyšeli na nádvoří i špendlík spadnout. Ne však dnes – celý Černý hrad byl na nohou! Od brány se ozýval křik a hlasitý dupot, který se neustále přibližoval. Mladý lord velitel vyhlédl z okna a hlasitě si povzdechl. Dole na nádvoří neslyšně, jako bílý přízrak, proběhl Duch a v těsném závěsu za ním pelášil s velkým rámusem jeden ze Stannisových vojáků, přičemž máchal rukama a hrozil zvířeti pěstí. „Stůj! Čokle prašivá! No tak…Sedni! Táák, tak je hodný… Fuj! Pusť to!“ „Duchu!“ Jon křikl z okna na svého mazlíčka a ten jen velice neochotně poslechl a vzdal se své kořisti, staré sedlové brašny, kterou si okamžitě vzal zpět udýchaný voják. „To zvíře by mělo být zavřené,“ bručel si pro sebe a ještě křikl naštvaně na Jona: „Pochcal mi štít!“ Život na Zdi nebyl lehký…

Jon, lord velitel Noční hlídky, měl však jiné starosti. Celý hrad byl vzhůru nohama, jelikož se zde usadil „Jediný právoplatný král Stannis Baratheon“ s celým svým vojskem. Jon mu vekoryse nabídl zásoby Noční hlídky, ale byl si vědom, že vojsko moc dlouho krmit nedokáží.

A pak tu byla ona – lady Melisandra! Jon se zamračil, měl pocit, jakoby ho Rudá kněžka všude sledovala. Ten její přezíravý arogantní pohled. Brr! „Nemůžu se ale k hostům chovat neuctivě,“ pomyslel si a znovu vyhlédl z okna. V rohu u zdi postával hlouček vojáků. Uprostřed stál Bolestínský Edd a zuřivě gestikuloval – střídavě ukazoval na oblohu a špičky svých bot. „Edd…“ Jon se pousmál, právě ho totiž napadl nápad. „A mám tě z krku, kněžko!“

Edd si to rázoval dlouhou chodbou k Melisandřině pokoji a v hlavě mu stále ještě zněl Jonův rozkaz – postarat se o pohodlí hostů, obzvlášť lady Melisandry. „Jako bych toho už tak neměl dost,“ zabručel Edd a zabušil na dveře místnosti. Proslýchalo se, že Rudá kněžka prvozuje svou magii výhradně nahá a Edd se těšil, že třeba zrovna bude čarovat.

O pár dní později se však milý Edd s nakvašeným výrazem brodil vysokým sněhem severně od Zdi. Ano, hádáte správně, žádná kouzla se nekonala. Naopak – sloužit Melisandře byla hotová noční můra! V uplynulých dnech ho donutila dělat snad všechny domácí práce. Také jí musel pravidelně dvakrát denně vyklepávat koberce, zametat, starat se o květinovou výzdobu (přesně tak –  květiny… na severu!) atd. Nakonec byl rád, když našel alespoň nějaké lišejníky…

Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Rudá kněžka zásadně odmítala jíst společně s ostatními. Na tom nebylo nic zvláštního, ale toho osudného večera dostala chuť na bramboračku a protože houby jaksi nebyly, poslala Edda nějaké nasbírat.

Taková potupa! Edd kráčel s košíkem a nakukoval za každý strom. Věděl, že je to zbytečné, protože na sněhu téměř nic neroste, ale aspoň se snažil. Celou cestu náš hrdina nadával: na „Rudou krávu“, „pitomej sníh“, „idiota Thorne“, „namyšlenou flundru“, a tak dále, pořád dokola. „Thorne!“ procedil mezi zuby a odplivl si. Thorne měl totiž na celé této nepříjemné záležitosti svůj podíl – zaslechl, jak se Edd hádá s Melisandrou o těch zpropadených houbách, vmísil se do debaty a jako by náhodou nadhodil, že nejlepší hříbky rostou za Zdí. Toho se ovšem Mel chytla a prohlásila, že v plamenech viděla spousty hub rostoucích na severu.

Tak tedy Edd šel a šel, až se dostal do míst, kde to neznal. Budete se asi divit, ale přepadl ho takový zvláštní druh houbařské posedlosti a to ho nutilo hledat dál a dál, a tak se ztratil. Jako každý, kdo se ztratí, snažil se náš dezorientovaný houbař najít nějaký záchytný nebo aspoň trochu povědomý bod v krajině. Výsledek? Nic! Edda začaly přepadat jeho obvyklé černé myšlenky, když tu náhle spatřil v dálce světýlko. Ze zvědavosti kráčel za ním a svítící bod zářil víc a víc, až milý Edd rozeznal, že se vlastně jedná o oheň. Okolo seděla skupinka postav. „Divocí!“ napadlo Edda a bleskurychle se pokusil zmizet, jenže neznámí si ho již všimli. Vytáhl tedy meč, připraven se bránit,  ale zjistil, že záhadné postavy jsou mnohem menší než on, vysoké asi jako děti a jejich barva je zelená a hnědá. Opatrně se přiblížil a některé z těch bytostí utekly do jeskyně za ohništěm. Ty, co zůstaly, se tvářily podezřívavě. Jeden z neznámých promluvil k Eddovi: „Co zde hledáš Eddisone, tak daleko na severu?!“

„Houby!“ vyhrkl Edd. Jakmile si uvědomil možnou dvojsmyslnost, opravil se: „Hříbky!“ Byl dokonale zmaten tím, že narazil na tyto záhadné bytosti, a tak ho ani neudivilo, že znají jeho jméno. „Hříbky! Tady! To je dobrý!“ Bytosti se válely smíchy kolem ohně. „A taky křemenáče…“ dodal Edd, který stále nechápal, oč běží. „Už jsi někdy viděl houby pod sněhem?“ řekla jedna z bytostí. Edd konečně pochopil. „Já vím, já vím…“ řekl. „No to je skvělý! Takový objev, nový neznámý druh a už tě mají za blbce!“ myslel si. „Sedni si mezi nás,“ vybídli ho. „Sam by možná věděl, co jsou zač,“ napadlo Edda. „Nestačily by ti jahody?“ „Jahody???“ podivil se Edd, ale to už se tajemná bytost vracela z jeskyně, nesouc Eddův košík plný jahod. „Děkuju… ehm… tvore,“ neohrabaně poděkoval vyjevený Edd. Bytost se zamračila a odešla. Edd pelášil pryč. V dáli na chvíli zastavil a ohlédl se. Tvorové stále seděli kolem ohně a Edd jich napočítal dvanáct.

Když se vrátil do Černého hradu, nikdo nevěřil svým očím. Bolestínský Edd nasbíral jahody! Za Zdí a v zimě! Thorne se musel štípnout, jestli se mu to snad nezdá. „Měl jste pravdu, pane, za Zdí jsou ta nejlepší místa pro sběr lesních plodin! Nevěřil byste, jak se jim v tom sněhu daří,“ prohodil Edd, když ho míjel a ještě zahalekal: „Dáte si je s cukrem, nebo máme radši udělat kompot?“ „Otázka pro lorda velitele,“ zasyčel Thorne a naštvaně zmizel. „A kde máš houby, Tollete?!“ Ve dveřích se objevila Melisandra. Zřejmě se v posledních dnech dobře bavila komandováním nebohého Edda. „Nemáš? Dobrá, tu polévku si dám zítra, teď bys mě však mohl trošku rozptýlit. Zazpívej něco veselého!“ Odpovědí jí bylo hlasité bouchnutí dveří. Mel se zasmála a šla hledat rozptýlení u Stannise.

Další den byl Edd na nohou jako první, sebral košík a hurá za Zeď. Několik bratrů ho užasle sledovalo, ale žádného z nich by ani ve snu nenapadlo, čeho se ještě dočkají. Tentokrát šel Edd už najisto a udržoval přibližně stejný směr jako včera. Přestože dvakrát nebo třikrát špatně odbočil, nakonec se dostal, kam potřeboval. Okolo ohně opět sedělo 12 tvorů a Edd jim z dálky zamával. Za chvilku došel k ohništi a nejdříve poděkoval za jahody. Měl spoustu otázek: „Jak je možný, že máte jahody? Vsadil bych se, že tu nic neroste, ale ty jahody…“ Jeden z tvorů se zvedl a pokynul Eddovi, aby ho následoval do jeskyně. Prošli dlouhou chodbou a najednou se před nimi objevil rozlehlý sál plný stromů a rostlin. Edd oněměl úžasem při tom pohledu! „Samozřejmě že by tu normálně nic nerostlo, ale vidíš, tady dole se jim docela daří,“ řekl tvor. „Podívej, tady ten strom jsme vypěstovali z pecky, kterou vyplavilo moře,“ dodal ještě. Edd se nenápadně rozhlížel, jestli někde neuvidí nějaké houby, ale jeho průvodce jako by mu četl myšlenky: „Ne! Žádné houby. Můžeš si místo toho natrhat tyhle švestky.“ Edd raději poslechl. Při odchodu se ještě zeptal, komu vděčí za ty úžasné švestky. „Vy lidé… Obsadili jste naši zemi, káceli naše stromy, a i tak jsme vám pomáhali. Teď se zdá, že jste zapomněli, ale až přijde Dlouhá noc a s ní vaše záhuba, možná si na nás Děti lesa vzpomenete.“

Když se Edd vrátil, čekala na něj před bránou skupina zvědavců. „No to snad není možný!“ ozvalo se z hloučku a Edd začal všem rozdávat švestky. Melisandra sice stále trvala na těch houbách, ale Edda to už nezlobilo. Každý den došel za Dětmi lesa a postupně přinesl ještě ořechy, dýně a lilky. Vždy se jich ptal na houby, jenže odpověď zněla pokaždé: „Ne!“ Ale znáte to: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Bolestínský Edd přišel jako obvykle k ohništi a jako obvykle se zeptal na houby. Děti lesa se  zamračily a jeden z nich spustil na Edda: „Tak podívej se chlape, takhle by to dál nešlo! Co si o sobě myslíš?! Už jsme ti několikrát řekli, že žádné houby nedostaneš a ty nás s tím pořád chodíš otravovat!“ „Ta červená čarodějnice na tom ale trvá…“ povzdechl si Edd. Děti lesa si potichu cosi šeptaly a pak jeden řekl: „Máme tu jedny houby exkluzivně pro tu tvoji čarodějku. Ale Edde, ne abys je snědl ty!“ Edd poděkoval a spokojeně odešel. Košík měl plný zvláštních hub, ale houba jako houba, hlavně že má Melisandru z krku.

Eddovo dobrodružství však ještě nemělo skončit. Najednou ho totiž přemohla zvědavost a do jedné z hub se zakousl. A nic… Edd se na houbu zamračil, nepřišla mu vůbec ničím exkluzivní. Pokračoval tedy lesem dál, až se dostal k zamrzlému jezírku. Zarazil se. Uprostřed sedělo na ledě divoké prase (vlastně to bylo teprve čerstvě odrostlé sele) a tvářilo se velice spokojeně. „Kšš, kšš!“ Edd se ho pokusil vyplašit. Čuník se místo útěku rozběhl k němu a obíhal kolem něj kolečka. „To je ale hloupé prase,“ pomyslel si. Náhle se z lesa ozval zlověstný řev.

Rauurrrrr! Edd vytáhl meč, prase vykviklo, zakouslo se do Eddovy nohavice a tahalo ho směrem k jezírku. Poslechl prase a běžel za ním. Čuník skočil do hromady mechu a lišejníku, Edd za ním a ani nedutali. Uvnitř zjistil, že to vlastně je jednoduchý přístřešek. Prásk! Útočník prorazil jejich úkryt. Edd i prase vyletěli ven a utíkali, jak nejrychleji dovedli. Prase běželo vepředu, Edd za ním, ale nepřítel je s divokým řevem pronásledoval. Zčistajasna se před nimi objevila dřevěná bouda. Vběhli dovnitř a zabouchli dveře. Edd se rozhlédl. Seděla tu prasata dvě! To už přiběhl i útočník a začal vrážet do dveří. Rup! Dveře se rozletěly a on vběhl dovnitř. Edd s čuníky naštěstí včas vyskočili oknem a utíkali pryč. Prasata Edda vedla ke skalnímu výběžku, pod kterým tekla divoká řeka. Grrr! Nepřítel byl opět za nimi. Když tu náhle – co to Edd vidí? Na skále stojí kamenná věž, z okna kouká třetí čuník a kvičí! Prasátka mu odpovídají, brána se zvedá, všichni vbíhají dovnitř, útočník padá z útesu. A najednou Edd sedí uvnitř obklopen třemi prasátky a jedním malinkatým drakem.

Ha! Drak! Edd vytřeštil oči a pokusil se ho chytit. Dráček ale vyběhl ven a Edd samozřejmě za ním. „A mám tě!“ skočil po dráčkovi, který se bránil a kopal na všechny strany. Najednou byl velký jako kůň, stále se zvětšoval a Edd zjistil, že letí!

Jakkoliv to zní neuvěřitelně, Eddison Tollet, muž Noční hlídky, seděl na dračím hřbetě a společně uháněli směrem na Černý hrad!

Před branou stáli snad všichni Černí bratři, vyděšeně na Edda zírali a něco křičeli. Dopředu se prodral Jon a mával rukama: „Edde!“ „Héééééj!“ hulákal Edd a zvedl ruce nad hlavu ve vítězném gestu. To však byla chyba! Edd ztratil rovnováhu a rozplácl se do sněhu. Jon byl okamžitě u něj: „Edde…“ hlesl a nepřestával na něj zírat. Edd se přetočil na záda a pomalu vstal ze země. „Edde, ty jsi přijel na jelenovi…“ Jon jakoby sám nevěřil tomu, co říká. Edd vykulil oči: „Cože? A kde je ten drak?!“ Pak se konečně dovtípil: „No jasně, to ta houba.“ Edd se usmál – „houby exkluzivně pro Melisandru“- a hned šel Rudé kněžce uvařit polévku z nich. Když jí hotový pokrm nesl, jen stěží potlačoval smích. „Dobrou chuť, má Lady!“

Ještě ten večer běžela Mel za Stannisem, prý viděla v plamenech porážku Boltonů a Stannisovo slavné vítězství spojené s dobytím Zimohradu. Toť vše k Eddovu houbaření (které, jak je vidět, nezůstalo bez následků :)).