Povídka č. 8 (12. kolo)

Zkáza ledu a ohně, smrt posledního ze Starkovi krve

 

               Planoucí čepel zasvištěla vzduchem, opsala elegantní křivku a její záře proťala stále trvající šero. Odsouzencova hlava dopadla k nohám královniným. Ten, jež vykoná rozsudek, musí tít mečem!

               Mrtvé oči hleděly na bělostně zářící pleť, za níž se pomalu začaly zjevovat paprsky vycházejícího slunce. Dlouhá noc skončila!

               „Konečně,“ zašeptala jeho milá s neskrývaným nadšením ve tváři. Doufal, že to mezi přihlížejícími poznal jen on.

               „Je mrtev,“ zašeptal Jon, „což se o všem nedá říct o podstatě jeho zla. Vyhubením Jiných a vyvražděním draků jsme možná zničili nebezpečí, které dokáže přinést jak oheň, tak i led, ale zapomněli jsme na zlo, které půjde zastavit jen vyhubením samotného jeho zdroje.“

               Zavrtěla hlavou, divíce se tomu, nad čímž on nahlas přemýšlí. Má se přece radovat!

               „Nic nám již nemůže ublížit,“ namítla jeho milá, „Démoni ze severu i zrůdní draci byli zničeni. Jedny pohltil smrtonosný oheň, další upadli do ledového zapomnění. Co nás může ještě ohrozit?“

               „Cožpak tě válka nic nenaučila? Cožpak tě nic nenaučil on?“ vrhl pohledem po kníraté hlavě, jež před chvíli sťal a dodal, „ty nic nevíš, Sanso. Existuje ještě mnoho odstínů zla, které my však nikdy nevymítíme, protože sami jsme jeho součástí.“

               „O čem to mluvíš,“ zděšeně zašeptala Sansa, nedbaje toho, že vojáci a lordi kolem se již začínají mírně nudit. Nepřítel byl zabit. Mohou snad jít domů.

               „Rozejděte se, „přikázal jim jejich nový král a oni s neskrývanou radostí poslechli. Pak se obrátil na ni samotnou, „a ty mě, drahá sestřenko, prosím následuj!“

              

               Zimohrad se již probouzel z nelidsky dlouho trvající noci. Staří bohové však nezanedbávali své povinnosti a tak se Jon a Sansa mohli procházet v tajícím sněhu Božího háje, dokud nedošli k čarostromu. Zde se vezmou a budoucnost Stark-Targaryenů bude zachráněna. Nyní sem však šli v zcela jiné záležitosti.

               „Jiní toužili zemi zahrnout netajícím ledem, draci zase neuhasitelným žárem. Existuje však jedna rasa, která, nebude-li vyhubena, zaplaví zemi krví a pachem smrti. Tou rasou jsou lidé, my, ty a já. I Malíček byl jedním z nás. A stejně jako mnoho jiných z vlastní rasy i on zabil svými činy více lidí, než dokázali démoni i draci dohromady. Zlo a temnotu z lidských srdcí nevymítíš. Stejně jako je led součástí démonů a oheň součástí draků, patří i zlo neodmyslitelně k lidské rase…“

               „…ovšem lidé dostali do vínku i dobro,“ namítla sladce Sansa.

               Jon tiše přikývl, nyní musel se sestřenkou souhlasit. Přestože lidé mohou vlastní chtíčí a nerozumem zničit a také zničili celé říše, byla jim dána i vlastnost, která se naprosto příčí s tou předchozí. Ačkoliv je to mnohdy k neuvěření, patří k nim neodmyslitelně i jejich světlá stránka a právě s její pomocí dokáží zvelebit trpící říši a zachovat mír.

               Jon přistoupil k Sanse. Rozhlédl se kolem, jako by doufal, že je nikdo neuvidí, a když se tomu snad ujistil, neváhal a svoji sestřenku objal, načež se jejich rty spojili a oni stáli uprostřed Božího háje, líbajíce a věříce, že jejich společná vláda nad Severem přinese jejich zemi mír a blahobyt.

 

               Ačkoliv sami věřili opaku, existovala jedna osoba, která je sledovala. Samotný představitel Starých bohů nyní svoji roli ve hře splnil a věděl, že jeho čas sice jednou přijde, nicméně stane se to nejpozději, až jej čarostromy zcela pohltí a ze spleti kořenů bude hledět již jen stařecká tvář.

               Nyní i on měl čas se radovat. Všechna proroctví byla vyplněna. Padli Jiní a s nimi i velcí draci. Píseň ledu a ohně byla dozpívána.

 

               Poslední úder do klávesnice vytvořil v textovém poli tečku jako symbol toho, že je dílo u konce. Hned poté, co spustil prst z tlačítka, začal jeho tělem postupovat onen úžasný pocit. Zaplavil celistvé jeho tělo, každý koutek se chvěl v nespoutané extázi vzniklé z radosti z dokončeného díla. V duchu gratuloval sám sobě. Dílo, které dokončil, se mu zdálo dokonalé. Postavy došli svého cíle. Všechny linky se propojily. Emoce, které vždycky přál čtenářům, nyní zažíval sám a věřil, že není šťastnějšího člověka, nežli jeho.

A zítra bude šťastných ještě více, jakmile se dozví, že svoji „Píseň“ konečně dozpíval. A ačkoliv nevěřil, že jejich radost překoná tu jeho, jedno věděl. Stovky, tisíce, statisíce, miliony a za nepřítomnosti skromnosti i biliony čtenářů budou po mnoho let číst jeho životní dílo. Tímto si prý člověk zajistí nesmrtelnost, ačkoliv žít jen v pomíjejících myslích lidí jej odrazovalo od smrti. Která se neodvratitelně blížila!

Stejně jako Zima, o níž psal. Smrt se blíží! Ovšem s tím rozdílem, že po ní nové jitro nenastane. Pohádky mají právo na šťastný konec a i přes všechnu tu krutost, krev a násilí jeho dílo pohádkou bylo. Zima odešla, nastalo léto, princ si vzal svoji princeznu a všichni byli šťastní až do smrti.

Ne jako on sám. Ačkoliv smrt přicházela neodvratným krokem, necítil, že by byl až do ní šťastný. Dalo by se spíše říct, že chvíli před ní šťastný.

Kliknutím odeslal své dílo do nakladatelství, s veškerými instrukcemi a s pocitem, že je-li to závěť, je tou nejmizernější, co kdy svět viděl. Nezbývalo však jen doufat, že ji budou jako závěť ctít.

„Konečně,“ ozval se za ním až příliš dobře známý chladný hlas, právě ten, který toužil slyšet nejméně ze všech, přesto však nemohl doufat, že jej neuslyší, jelikož mu to bylo určeno už, když začal psát o chlapci sledujícím popravu zběha.

„Konečně?“ vyprskl, „po všech těch letech, během kterých jste si lámal vousy nad tím, že práci na vzdor vám nikdy neukončím, bych si snad zasloužil slyšet něco lepšího, než ten klišoidní patvar, co jste vydral z úst!“

„Zdálo se nám to příhodné,“ bylo slyšet zasmání se hlasu, z něhož mu tuhla krev žilách, a ačkoliv jej jeho instinkty popoháněly k útěku, rozum, který s nimi obvykle souhlasil, tentokrát tvrdil něco jiného, „nicméně jsme rovněž podiveni nad tím, že jsi práci skutečně dokončil. Upřímně jsme doopravdy očekávali, že ji nikdy neukončíš a budeš se nám smát, jako první, kdo nás obelstil.“

„Přiznávám se, původně jsem měl původně v úmyslu přežít tímto všechny své vrstevníky…“

„Nicméně slyšel jsi o tom, jak by věčně žijící lidé trpěli, kdyby přežívali čím dál více nových generací, nemáme pravdu,“ zeptal se jej hlas, jemuž nebylo možno neodpovědět záporně, a přesto to musel učinit.

„Kdepak,“ namítl zcela klidně, stejně mu bylo souzeno zemřít, ať už tak či onak, „mám-li to říct zcela popravdě, dá se říct, že mě zabili mí vlastní čtenáři, jen a pouze svojí otravnou netrpělivostí a touhou znát konec ságy, až zapříčinili, že s pohárem mé trpělivosti přetekl i pohár mého života.“

Ten hlas se rozzvučel, smíchem krutým, až se to muži, jež to musel poslouchat, zařezávalo do žil, div že z nich nezačala stříkat krev. Jakmile si usmyslel, že jeho řev dokázal tomu lidskému červovi naprosté pohrdání, které vůči němu cítí, rozhodl se zastavit tep autorova srdce svým hlasem:

„Hlupáku! Čekal jsi snad něco jiného! Není to sladké. Ti, kteří tě k tomuto dohnali, se nyní stanou tvými vrahy, aniž by to sami tušili. Vypláčou moře slz, ale nikdy je nenapadne, že oni sami mohou za tvou smrt!“

„V tomto se mýlíte,“ odporoval ledovému hlasu stařičký autor, „neusmrtí mne oni, ale mé slabé srdce. Srdce, které se podvolilo jejich přání. Byl to však pouze verdikt. Skutečným vrahem budete vy!“

„Vrahem? Kdepak. Jsme výběrčí dluhu. Ten kdo si od nás přál úspěšnou románovou sérii, jež způsobí revoluci ve fantastické literatuře, nyní musí zaplatit tím, co nabídl. Nicméně ž potom, co splníš moji podmínku! Jedinou podmínku!“

Snad poprvé se v autorových očích objevil skutečný strach.

„Jste si jistý?“

Ledově chladný hlas se změnil v nelidský řev, že jen s maximálním zapojením smyslů si dokázal uvědomit, co mu bylo odpovědí.

„Jsme si jistí!

„Jsem přesvědčen, že jsem ji splnil od písmene do tečky.“

„Na tvém přesvědčení nezáleží. Zda jsi ji splnil, o tom rozhodujeme my a jen my!“

„Hloupost! To byste mohli přetvořit celé mé dílo jen z vlastního rozmaru a já předpokládám, že nemáte zájem, abych žil déle.“

Slabé vrčení jej utvrdilo v tom, že se mu hlas nepodařilo přesvědčit.

„Už jsem ten text odeslal,“ pokusil se o slabý argument.

Hlas přešel ze zuřivosti do tiché škodolibosti.

„I toto lze napravit!“

„Napsal jsem dokonalý závěr! Co chceš víc?“

„Napsat dokonalý závěr!“

„Můj závěr je dokonalý,“ namítl, již však ne tak jistě jak předtím, autor.

„Možná pro tvoji slabomyslnou duši. Ale neshoduje se s tvým slibem!“

„Dostal jsem zprávy od spousty lidí. Mnoho z nich se mi svěřovalo s tím, že zažili přesně to, co jste chtěl…“

„Znechucení? Pocit zkaženosti světa? Pocit, že neexistuje dobro?“

„A mnoho dalších aspektů tvé domény,“ potvrdil autor.

„A také závěr, který potvrdí, že všechno zlo zahyne a nastanou dobré časy!“

„Tak je tomu vždycky.“

„Dokonce ani dětské pohádky nekončí vždy dobrým koncem a o tvých knihách to platí dvojnásob. Těch knihách, kde se za krásnou pravdou skrývá lež. Kde se za čestný úmysl platí smrtí. Kde je vilná mladá dívka ve skutečnosti intrikářská zrádkyně a kde sladké kobylky s medem skrývají jed!“

„Ale…“

„Ale si nech pro vydavatele, až jim budeš vysvětlovat, že potřebuješ udělat ještě nějaké úpravy textu v knize před jejím vydáním!“

 

Zimohrad se již probouzel z nelidsky dlouho trvající noci. Ačkoliv i jim patřila zásluha na novém jitru, zůstávaly tváře Starých bohů stále zarmoucené, truchlící, po tvářích jim tekly karmínově rudé slzy. Patřila jim minulost, přítomnost i budoucnost, znaly vše, co bylo, je i bude a i přesto je rmoutilo to co se má stát, ačkoliv jim to bylo známo již velmi dlouho.

               Naivně si myslet, že moc ledu a ohně vyprchala z tohoto světa a nyní nastane dlouhé, nekonečné a šťastné léto byla mýlka, jim, kteří právě vyvázli z války o osud světa, mohl být tento omyl odpuštěn. Na rozdíl od Jona a Sansy bude muset trpět dál mezi kořeny, hrát roli dávno mrtvých Starých bohů, žili li vůbec a i nadále udržovat rovnováhu mezi svářícími se silami země.

               Docela jim jejich vzájemný osud záviděl…

              

               Kapesníkem si otřel upocené čelo. Vysvětlit editorům a redaktorům, že ještě opomněl udělat na díle nějaké to množství úprav, se nedalo srovnat s přepisem valné části posledních kapitol. A nyní již byl u konce.

Všichni musí zemřít. Vzpomněl si.

Toť jest bylo démonovým heslem, které se rozhodl vložit do knih a velice toho litoval. Vlastně litoval všeho. A přesto to tehdy, kdy se rozhodl, že ta v té době ještě trilogie bude mít úspěch, bylo tak jednoduché. Minimálně se mu to tak zdálo. Ale to bylo dávno. A přesto. Bolest. Kapičky vlastní krve. A pak již nyní jen ubohý podpis. Zdálo se to jednoduché, za megalomanský úspěch jeho ságy.

Nesmrtelnost, jež mu ta sláva zajistí, bude jen v těch vrtkavých myslích čtenářů. Nebude to život, který by si mohl užívat. Bude to smrt, nazývaná životem. A přesto však smrt.

Ještě pár řádků. Euforie, vzniklá z dokončení díla již vyprchala a nyní, kdy jej měl dokončit znovu, si domýšlel, že ten pocit již nezažije. Ne proto, že by konec nenapsal, ale proto, že si takový konec nikdy nepřál.

Jako když Lannisterové popravili Neda, když Stannis zavraždil Renlyho, když Freyové zradili Robba, když vlastní bratři v přísaze pobodali Jona, když Jaime zabil Cersei, Jon Daenerys a Sansa vlastní sestru, tak i nyní zažije smrt jednoho z vlastních dětí dalším ze svých potomků.

Vinu za to dával sám sobě. Upsal se k tomu, k špatnému konci, k zániku rodu Starků, jakožto představitelů dobra, rodu čestného a spravedlivého.

 

„Napijme se tedy na naše vítězství,“ usmála se sladce Sansa. Oči starých bohů hleděli na víno v poháru stejné barvy, které Sansa podala bratru, ležícímu vedle ní.

               „Na naše vítězství?“ prohodil Jon zachmuřeně vlasy. Bílá vlčí srst se otřela o svého pána. Duch ulehl vedle Jona, zývl a tiše zavyl.

               „Sám jsi to říkal, Jone, zabili jsme draky, porazili Jiné, popravili odpůrce. Nyní nám již nic nebrání žít šťastný život na Zimohradě,“ vysvětlovala mu jeho sestřenka.

               „Nic nebrání,“ jako by nechápal Jon, „snad ne. Zbývá jen jedna záležitost.“

               „Co se ještě má stát?“ podivila se Sansa.

               „Pamatuješ na to, jak jsi se svým manželem a falešným otcem přijela na Sever střetnout se s Lannistery?“ Kývla.

               „Toho dne přijela za tvým falešným otcem návštěva. Vzdálená příbuzná z Braavosu. Hádám správně, že odtamtud rod Baelishů pochází?“

               Znovu přikývla, již pomalu tušíce, o co jejímu bratranci jde.

               „Petyr byl mistr lsti a intrik. Odstraňovat nepohodlné osoby mu nebylo cizí. Nijak ale nedokážu přijít na to, co v jeho plánech sehrála ztráta jeho drahé příbuzné.“ Poslední věta byla podložena notnou dávkou ironie.

               Již věděla, na co naráží. Přesto však musela roli dohrát až do konce.

               „Nemám tušení.“

               „Shodou okolností jsme příbuznou lorda Baelishe nalezli den poté, uschovanou ve voze, opouštějícím Zimohrad. U toho kupce, který nám dodal dornské citrony!“

               „Na co tím narážíš!“ předstírala rozhořčení.

               „Tělo bylo probodnuté opravdu jedinečným mečem. Čepel se vzhledem podobá těm, které používají braavosští muži bez tváře. Ta čepel však nepatřila muži. Byla dívky, té které jsem ji osobně daroval. Mrtvé tělo patřilo braavošance, tedy až do té doby, než někdo tvář strhl a odhalil její skutečnou podobu. Tvář Aryi Stark.“

               Nyní předstírala úlek a údiv zároveň.

               „Kdo to mohl udělat!“

               „Myslím, že to víš moc dobře, drahá sestřenko. Dnes ráno jsem ti říkal, že lidské zlo nikdy nevymizí. Sama jsi to věděla. Žila jsi s Petyrem příliš dlouho. Vypěstoval v tobě touhu po moci. Už nejsi jedním ze Starků. Ti totiž vždycky věděli, kde je jejich místo.“

               „Nechápu,“ namítala.

               „Nemá cenu zapírat. Starkové nevraždí, ty však už dávno nejsi Stark. Lady Lannister, pak lady Kámen a nakonec i Hardyng. To vše pod dohledem tvého falešného otce. Tím, že chodíš po boku mého zlovlka ti neosvojí čestnou a spravedlivou povahu Starků, o kterou jsi přišla. Ostatně, Duch byl také kamenem tvého úrazu. Viděl tě vraždit… sestřenko!“

               Nechápala.

               „Již tu pro tebe není místo.“ Sklopil hlavu. „Její krev ti stále protéká mezi prsty.“ dořekl zničeně. „Pomstím tě… sestřičko,“ zašeptal.

               Jonův obličej náhle pozbyl výrazu a emocí. Zato Duch se zvedl a vycenil zuby. Sansa vykřikla, když se na ni zlovlk jejího bratrance vrhl.

               Vedle karmínové mízy čarostromů přistály kapičky jiného odstínu rudé. Sansiny krve…

               Bran zděšeně sledoval, jak Duch vytrhává Sanse vnitřnosti z těla. Náhle ustal a začal dívčino mrtvé tělo zvědavě očichávat. Jonovi se vrátil výraz, což Brana vyděsilo ještě víc. Výraz čirého uspokojení.

               Heslem Starků bylo“ Zima se blíží“, ale on byl z poloviny Targaryen a v jejich hesle se mluvilo o krvi. Na důkaz vítězství pozvedl pohár, který mu předtím Sansa podala a napil se.

               Po chvíli jej euforie zcela opustila. Začal se mu svírat krk a než se nadál, ležel vedle Ducha na zemi před čarostromem, po boku té, která do vína nasypala jed.  

               Nad mrtvými těly příbuzných dál slzeli Staří bohové. Tentokrát zároveň s nimi plakal i chlapec, jejich představitel ukrytý pod Čarostromy. Byl poslední toho rodu, jehož členové se nyní vzájemně povraždili v touze po moci. On sám již nikdy neusedne do síně svých předků, pohodlný trůn králů Severu zaměnil za spleť bledých kořenů v zatuchlé jeskyni. Jeho úkolem bylo nyní dohlížet na svět, který mu poskytovaly čarostromy a po nějaké době si najít vhodného nástupce…

               Všichni musí zemřít!