Povídka č. 3 (12. kolo)

O zkáze tyranských vlků aneb Vlčí král a hrdinný Ramsey

 

Jelikož autor není zběhlým výtvarníkem ani tvůrcem animovaných filmů, doprovodil povídku v zájmu navození patřičné atmosféry ilustracemi, jež jsou známými animovanými pohádkami inspirovány.

 

vlci kralBylo nebylo, v dobách, kdy severské lesy úpěly v okovech kruté zimy, vládnul tam zlý vlčí král. Jeho hrůzné činy a zvrhlé choutky přivedly do neštěstí tisíce mladých duší. Stovky mužů bídně hynuly pod jeho tlapami či v nesmyslných jižních válkách, zatímco ženy a děti zmíraly hladem pod závějemi a ledem. Byly to beznadějné časy pro ten lid. Králova mysl byla temná a vzhled hrozivý: rudé oči žhnuly v šedé kožešině, ostré žluté tesáky vykoukly pokaždé, když promluvil, na tlapách měl drápy jako nože a tak ani nepotřeboval nosit zbraň. Vlčí král měl navíc bratra čaroděje. Říkalo se, že Hran Havran umí hledat v minulosti a pátrat v budoucnosti a navíc pohlíží do myslí lidí. Krkavci a havrani byli jeho špehy a různé lesní stvůry podléhaly jeho vůli. Tak nikdo v severním království nebyl bezpečen před vlčím králem a jeho čarovným bratrem, každá myšlenka na vzpouru a záchranu byla potlačena už v zárodku a hrůzovláda neměla konce. Byly to strašné časy.

ramsey a psiV té době v lesním obydlí vyrůstal malý chlapec. Byl sirotek, o matku přišel a otec zašel ve válce vlčího krále. Chlapec však byl veselý a dobrý, neb v lese byl dalek od všeho. Učil se lovu a zpěvu a rád si hrál se svými loveckými psy. Ten nejlepší pořád někde hrabal a válel se ve smetí, a tak mu říkal Puch, protože ho měl nejradši.

Jednoho dne se, už jako mladý muž, vydal do lesa a šel a šel, dál než obvykle, když tu uviděl, jak se něco zablesklo, a hle, padá hvězda! Že byl rozverný a bezprostřední, rozběhl se za ní, že tu hvězdu chytí. A běžel a běžel za její červenou stopou, až uviděl malý kráter. Puch se tam hned vrhnul a hrabal hluboko, až si spálil tlapky o malý rudý kamínek. Protože žhnul, mladík ho schoval do rohu a zavěsil k pasu, možná se bude hodit.

Druhého dne se vydal jiným směrem a šel a šel, dál než obvykle, když uslyšel nářek a krákání, i rozběhl se tam, aby zvěděl, co za tím vězí. I uviděl divnou černou hromadu, to byli krkavci, a pod ní něco chundelatého, to byla raněná vlčice, a ptáci do ní klovali a doráželi na ni. Mladík neměl rád vlky, ale havrany úplně nesnášel a vlčice byla tuze pěkná, tak zavolal psy a vzal svůj luk a ty ptáky odehnali. Ukázalo se, že zvíře není divoké, ale krotké jako beránek. Tak ji vzal s sebou domů, možná se bude hodit.

Třetího dne se vydal na sever a šel a šel, dál než obvykle, když zmerčil závěj a v té závěji babku, která volala: „Pomoz mi, synku, ven!“ Jen hlava jí koukala. A tak chytil stařenku a vytáhl ji ze sněhu, ona se oklepala, a najednou tu stojí krásná paní, průhledná jak rampouch ve slunci, s losím parožím vyšitým na živůtku. A on poznal, že je to duch dobré paní, kterou vlčí král věznil v nedaleké věži za to, že mluvila proti němu.

„Udělal jsi dobrý skutek, Ramsey,“ řekla ta víla a vznášela se kousek nad sněhem, „a za to ti já dám dobrou radu. Vlčí král má zlého bratra, ale také dobrou sestru. Zaklel ji do vlčí podoby, protože ho nechtěla poslouchat. Klíč k její svobodě je stejný, jako klíč k moci jejích bratrů. Osvoboď tu princeznu, Ramsey, a porazíš její bratry.“

hran havran„Já nechci porazit vlčího krále,“ zvolal Ramsey, protože věděl, že havraní čaroděj slyší každou myšlenku, a tato byla obzvlášť nebezpečná.

„Neměj obavy, mladíče,“ pravila však víla. „Každý v této zemi chce porazit vlčího krále, a proto Hran Havran tu myšlenku slyší, ale nikdy neodhalí, odkud přišla. Teď jdi a zbav sever utrpení.“

„Ale jak?“

„Moc Vlčího krále a čaroděje jsou jedno. Znič její zdroj a zvítězíš. Princezna tě tam zavede,“ pravila paní a začala mizet jako raní mlha.

„Kde ji najdu?“ křičel mladík, aby ho slyšela.

„Sedí vedle tebe!“ zašeptal vánek a duch zmizel.

Ramsey se koukl vedle sebe. U jedné nohy mu seděl Puch, u druhé zachráněná vlčice s modrýma očima. Krátce štěkla a rozběhla se pryč a mladík za ní.

kouzelny stromPutovali mnoho dní, až přiběhli k lesu, který nebyl jako obyčejný les. Každý strom byl bílý mrazem, na každé větvi seděl krkavec. Na nejvyšší hoře stál čarostrom s krvavými listy.

„To je ono?“ zeptal se Ramsey vlčí princezny. Štěkla a zavrtěla ocasem.

„Když tam ale půjdu, Hran Havran si přečte moje myšlenky a zastaví mě. Vždyť je to tam samý zvěd.“ Princezna štěkla a oběhla kolečko.

„Ty jsi ve zvířecí podobě, takže tvé myšlenky nepřečte!“ Vlčice se vesele vyválela ve sněhu a mladík dostal nápad.

O hodinku později se zastavil kus od bran hradu Zimohradu a zvolal: „Vlčí králi, vyzývám tě na souboj! Pojď a změř své síly s prostým lovcem, uvidíme, jestli jsi tak dobrý, jak se říká!“

Vlčí král se rozlítil a obořil se na svého bratra: „Toho cvrčka rozmáčknu jako malinu! Proč jsi mi o něm neřekl? Co je to zač?“

Čaroděj zavřel oči a pak řekl: „Ouha bratře, vidím v jeho mysli, že až tě vyzve na souboj, podpálí můj kouzelný strom! Měj se před ním na pozoru!“

„Pche, tak to ho musím zabít rychle!“

Vlčí král vyběhl z brány a jako blesk se řítil na kluka, který sám stál uprostřed planiny. Běžel a hnal se, a když byl skoro u něj, uviděl koutkem oka, jak na hoře na obzoru zaplál veliký oheň. To vlčí princezna hodila žhnoucí hvězdu do suchého listí u paty stromu, a že byla hvězda kouzelná, nezahubil ji chlad, takže vzplála a strávila bílé dřevo.

Strom! zalekl se Vlčí král a chtěl se obrátit, ale to už jeho kožešina zjemněla, tesáky se zkracovaly a oči bledly, až nakonec před Ramseyho dopadlo ochmýřené slepé štěně. Hran Havran se vyděsil a zavřel oči, aby viděl, co bude dál, ale seznal, že už nemá žádnou moc. Z nebe zmizely mraky a vykouklo slunce a čaroděj roztál jako sněhulák.

Tak na severu zavládly dobré časy. Ramsey si vzal za ženu princeznu, která konečně mohla svléknout vlčí kůži, a povolal z války všechny dobré muže, aby mohli obdělávat pole, jež vykoukla zpod roztátého sněhu. Zima skončila a severští vlkové byli vyhubeni. A pokud nezemřeli, vládnou Ramsey s princeznou té šťastné zemi dodnes.

ruzovy zimohrad