Povídka č. 1 (12. kolo)

Král zimy na praporci zlovlka do boje nese,

však muže jiného temní tvorové následují.

Rudý déšť na padlá těla se snese,

tam kde s Gavenem Šedým vlkem pochodují.

Dech u úst zamrzá, rudě jest zbarven,

tam v krvavé Válce s vlky, kde padl šedý Gaven…

 

Probudil se nahý na podlaze, tělo schoulené a ztuhlé. Přes těžké závěsy pronikalo do okna právě tolik slunečního světla, aby stačilo dráždit jeho opuchlé oči. Ztěžka otevřel nejprve jedno víčko, potom druhé a hned na to na něho dopadla tíživá realita. Zase se to stalo, už po druhé…

 

Byl si naprosto jistý, že tyhle jeho stavy souvisí s tou malou potvůrkou, která se nejspíš právě teď snažila proškrábat ze svojí skrýše ve sklepení. Tu noc, co si ji přinesl domů, se mu to stalo po prvé a byl z toho tak vyděšený, že by nejraději skočil z hradní věže, jenom aby se to už nemohlo nikdy opakovat. Dnes v noci to však bylo jiné. Snad se mu to i líbilo… Smysly se mu napnuly, mohl běžet tak rychle, jako nemůže žádný živý člověk. Cítil, poslouchal, ochutnával všechny podoby světa. Bylo to krásné a zároveň děsivé a on si nebyl vůbec jistý, jestli by to měl chtít zažít znovu, protože věděl, že není sám sebou, neměl své tělo a hlavně své myšlení pod kontrolou. Pomalu se posadil, bolel ho každý sval. Musím se za ní zajít podívat, pomyslel si a začal se ztěžka sbírat ze země. Jeho první ranní myšlenky patřily jen jí. Nikdy k žádnému tvoru necítil to, co k tomuhle malému chlupatému stvoření.

 

Našel ji úplně náhodou při jednom z honů na divoká prasata. Sesedl právě z koně, aby ho napojil a naplnil měch vodou z potoka, když v tom za sebou uslyšel tenoučké zakňučení. Otočil se, ale neviděl nic než stromy, trávu a listí. Pak se hromádka listí jen pár kroků od něho pohnula a vykoukla z ní štěněcí hlavička bílá jako první sníh. Už se málem pohnul tím směrem, když v tom se zarazil a napadlo ho, že tohle není pes… Zlovlka viděl jen jednou v životě a slyšel o nich tolik historek, že neměl nejmenší chuť narazit tady na rozzuřenou matku. Rychle se vyšvihl do sedla a s divným pocitem cválal pryč. Po chvíli však přitáhl koni uzdu, otočil se a pomalým krokem se vracel zpátky na místo u potoka. Zlovlče tam stále sedělo a tázavě ho pozorovalo svýma žlutozelenýma očima. Nejevilo nejmenší známky strachu, ale pod jeho bílým kožichem se znatelně rýsovala žebra. Netušil, proč to vlastně vůbec dělá, ale opatrně k němu došel, pár kroků od něj si klekl na zem a čekal. Štěně se rozvážně postavilo, otřepalo ze sebe poslední zbytky listí a hopsavým krokem k němu přiskákalo, jako by ho znalo odjakživa. Vzal to malé chlupaté nic do rukou a cítil, jak je prochladlé. Byl konec podzimu a dny už začínaly být velmi studené. Zima se blíží, napadlo ho. Spěšně si štěně prohlédl a zjistil, že kromě značné vyhublosti nejeví žádné známky nemoci nebo poranění a že je to samička. Srst čistě bílé barvy narušovala jen šedá skvrnka na krku, připomínající svým tvarem sněhovou vločku. „Netuším, jak dlouho si tě budu moct nechat, ale zatím ti budu říkat Vločka, prcku“, usmál se na ni, zastrčil si ji do záhybu svého pláště a odjel domů.

 

 

„Pane Gavene“, ozvalo se chodbou. „Marvene, děje se něco?“ „Vaší matce zase dnes není moc dobře, dal jsem jí odvar z makového mléka na uklidnění, měla by víc odpočívat. Vzkazuje, že na večeři dnes nedorazí“. „Jste laskavý, děkuji vám“, odpověděl Gaven a jeho výraz se trochu víc zachmuřil. Když byl malý, jeho matka byla velice veselá a živá žena, hrávali si spolu často v háji starých čarostromů, běhali po loukách a on jí vždy natrhal náruč plnou divokých rudých máků, které tak milovala. Co se však přestěhovali do panství jejich strýce, lorda Rydera, ze dne na den se změnila. Kdysi krásné vlasy zešedly, hrdou bradu nosila už jen sklopenou a pod očima se jí objevily nehezké tmavé kruhy. Chodila také téměř celá zahalená v závojích a šálech, někdy z ní byl vidět jen její smutný obličej. Gaven tomu vůbec nerozuměl, několikrát se s ní o tom pokusil mluvit, ale vždy ho odbyla pouze tím, že musí být vděčni, že se jich strýc ujal, protože samotná matka s bastardem, ať už z jakékoliv krve, nemá v tomhle světě žádnou budoucnost. O svém otci Gaven věděl, byl to člověk, jemuž byl lord Ryder vazalem, samotný Král Zimy.  Jeho matka mu nikdy nesdělila podrobnosti, ale jednou zaslechl rozhovor dvou komorných a z něj se dozvěděl víc, než od své vlastní rodiny. Jeho krásná mladá matka se ráda samotná oddávala projížďkám na koni a při jedné z nich se setkala s mladým Starkem. Gaven byl plodem jejich setkání. Nevěděl, jestli o něm jeho otec vůbec ví, ale zřejmě měl podobných bastardů po okolí spousty. Gaven Sníh bylo odjakživa jeho jméno a on ho dovedl nosit hrdě.

 

Nyní však pospíchal tmavou chodbou do sklepení. Minul sklady potravin, sudy plné černého piva, které měl jeho strýc tak v oblibě, až dorazil téměř na konec, do nejodlehlejší části sklepení, kde se skladovalo víno. Prošel řadou menších soudků a zamířil ke třem obrovským, jako muž vysokým prázdným sudům, které tam musely ležet na boku už celé generace, jako připomínka starých dobrých časů, kdy v tomto malém panství teklo víno proudem. To už se z útrob prostředního sudu začalo ozývat kňučení a škrábání, Vločka ho poznala. Odtáhl těžké víko a hned ho zasáhl příval kousání a olizování. „Ahoj moje malá, jak ses tu beze mě měla?“ Sáhl do vaku u boku a vytáhl dvě králičí nohy, které ukradl v kuchyni. Vločka je okamžitě slupla, kosti jen zapraskaly mezi jejíma drobnýma, jako jehličky ostrýma zubama a zmizely také. „Ještě se na mě nezlobíš, že jsem tě strčil zrovna sem?“, podíval se jí do žlutozelených očí, ve kterých nebyl ani náznak uraženosti. „Strýc ani matka by zřejmě nebyli nadšeni z představy, že jim tady běhá zlovlk, musíš mi to prominout, ale jinak to zatím zařídit neumím“, povzdychl si do jejího měkkého kožichu, jako by mohla chápat jeho omluvy. „Jednoho dne se spolu proběhneme po lesích a až dost zesílíš, budeš volná.“ „Au, to už ale bolelo!“ Chvíli ji ještě nechal, aby mu trhala kalhoty a tkanice od bot, pohladil ji a jemně ji strčil zpátky do sudu. Způsobně se posadila, a když už víko téměř zašoupl, rozsvítily se v šeru jen její pronikavé oči.

 

Večeře se strýcem byla opět nudná. Gaven bezmyšlenkovitě polykal sousta dušených králíků s tuříny a těšil se, že se ještě před spaním podívá na Vločku. Zrovna vymýšlel, kam do svého oděvu by nenápadně nacpal alespoň pár kousků masa nebo kost, když v tom si všiml, že ho lord Ryder upřeně pozoruje. „Gavene, chlapče….“ začal strýc pozvolna. „Sedmnáctý den tvého jména je již pryč a tak mě napadlo, že bychom tě mohli oženit.“ Gaven vyprskl víno ředěné vodou, zakuckal se a nechápavě na strýce zíral. Ten bez ohledu na to pokračoval: „Vybral bych ti nějakou slušnou dívku z našeho panství, chápeš jistě, že nic lepšího si ve tvém případě nemůžeme dovolit. Věnoval bych ti kousek půdy dole u řeky a mohl bys tam prožít spokojený život, co bys tomu říkal?“ Gaven nebyl schopný jediného slova. Věděl, že to je skvělá nabídka, kterou by neměl odmítat, ale nikdy ho nenapadlo, že nebude žít tady, v jediném opravdovém domově, který kdy poznal. Nechápal, proč se ho strýc snaží zbavit. Ano, on se mě chce prostě zbavit! „Děkuji ti strýčku, myslím, že už nemám hlad“, prudce se zvedl od stolu, ale v půlce pohybu se ještě otočil a sebral z talíře poslední kus masa. Alespoň někdo mě dnes uvidí rád, pomyslel si trpce.

 

Návštěva u Vločky se trochu protáhla a tak byl rád, že se nenápadně proplížil Větrnou věží až do svého pokoje. Dnes už neměl náladu na dlouhé monology starého Marvena nebo košilaté vtípky služebnictva. Opláchl si obličej v připraveném lavoru s horkou vodou a chystal se vlézt do postele, ale ještě ho napadlo, že by se měl podívat za nemocnou matkou. Nazul si tedy boty, udělal pár kroků a v tom se objevil znovu ten svíravý pocit. Bylo to tu zase. Nejprve ho polil ledový pot, jehož čůrky mu stékaly po zádech až ke kalhotům. Zatočila se mu hlava, zrak se rozostřil a nohy mu vypověděly službu. Sesunul se na zem a pár zabušení srdce ležel jako mrtvý. Pak se jeho tělo vzepjalo v šílené křeči, on ještě stihl vykřiknout a najednou všechno zmizelo.

 

Když znovu procitl, nebyl to už on. Gaven Sníh teď nic neznamenal. Hbitě vyskočil na nohy a dvěma dlouhými skoky vyběhl do tmavé chodby. Jeho svítící oči se okamžitě přizpůsobily šeru a on bezpečně poznával všechny předměty a hrany. Natáhl vzduch do plic a ucítil vůni pečeného králíka z kuchyně ve Velké věži, pach loveckých psů v psinci i vůně všech služebných, spících v místnosti pod ním. Co však zaujalo jeho pozornost nejvíc, byl podivný pach spáleného masa, lidského masa. Neslyšně a pružně jako zvíře se rozeběhl chodbou dolů, přeběhl chladné nádvoří a zamířil do Velké věže. Útočiště jeho matky bylo až nahoře hned naproti komnatám lorda Rydera. Chvíli předtím, než stihl rozrazit dveře, uslyšel sotva znatelné vzlyknutí. Vší silou se opřel do tlustého dubového dřeva, dveře se rozletěly a zpoza nich se vyvalil ještě silnější pach spáleného masa. Jeho matka seděla nahá na židli, ruce svázané za zády. Lord Ryder stál za ní a nebezpečně blízko jejího krku držel hořící louči, oči mu svítily úchylným pobavením a vzrušením. Gaven si ještě stihl všimnout, že celé její tělo pokrývají pruhy spáleného masa, strupy a modřiny. Pak už jeho mysl zalila obrovská vlna vzteku. Prudce se vymrštil do vzduchu, dlouhým skokem přistál těsně vedle strýce a brutální silou se mu zakousl do ruky, ve které držel louči. Chuť krve ještě víc probudila tvora v jeho nitru a on začal zuby zběsile rvát kusy masa. Matka jen vyděšeně zírala, díky makovému mléku a vysílení nemohla už ani křičet. Lord Ryder zato ječel jako na rožeň napichované sele, oděv už měl celý potřísněný krví a druhou rukou bušil Gavena do hlavy, jak se ho snažil odstrčit. Během chvíle řev přivolal dva strážné. Gaven využil chvíle jejich zděšeného zírání na celou scenérii, pustil strýcovu ruku a dalším dlouhým skokem prorazil mezerou mezi nimi ven. Když vybíhal z nádvoří, uslyšel ještě z Velké věže, jak strýc zuřivě vyhazuje strážné z pokoje a volá na Marvena.

 

 

Probudil ho chlad. Ležel půlkou těla v potoce, trup a hlavu položenou na kluzkém kameni. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na události včerejšího večera. Vydrápal se z vody a chtěl se rozeběhnout domů za matkou, ale prochladlé nohy ho zradily a on se sesunul do vlhkého listí. Tak se to stalo zase, už po třetí, pomyslel si. Teď už si začínal připouštět, co by to mohlo být. Často a rád poslouchal tajemné příběhy staré kuchařky o obrech, zelenověštcích a měničích, ale nikdy neslyšel ani jeden příběh o tom, že by to mohlo být i opačně. Aby se jakékoliv zvíře mohlo napojit na člověka. Nevěděl, jak to Vločka dělá, ale zřejmě se už třikrát dokázala dostat do jeho mysli a ovládnout tak i jeho tělo.

 

„Který blázen by se chtěl v takové zimě koupat?“ Gaven trhl hlavou a uviděl za sebou stát mladou dívku, jak si ho se zájmem prohlíží. „Kde ses tu vzala?“ vrhl na ni nevrlý pohled. „Sledovala jsem tě potom, co jsi zmizel z hradu a zůstal tam po tobě pěkný povyk. Nevím tedy, co jsi provedl, ale lord Ryder je úplně bez sebe, všude tě nechal hledat a vyhlašuje, že tě pověsí na prvním stromě. Já jsem Elena, mimochodem, pracuju v kuchyni, ale pochybuju, že sis mě někdy stačil všimnout“, sklopila v náznaku cudnosti oči, přitom se lehce začervenala. Gaven se s vypětím všech sil postavil, mokré kalhoty ho pálily na zmrzlých nohách a neměl nejmenší náladu se tady vybavovat s nějakou holkou, i když musel uznat, že docela hezkou. Hnědé vlasy se jí v jemných vlnách stáčely kolem krku a ramen a jen dva malé copánky po stranách jim zabraňovaly spadnout do jejího zimou zrůžovělého obličeje. Stále na něj upírala své velké hnědé oči, jako by čekala, co se bude dít dál. Po chvíli ticha však znova promluvila: „Jestli chceš, můžu tě schovat u nás doma, nedaleko odsud už vyrostlo jedno z prvních zimních měst“. „To by bylo opravdu úžasné“, odsekl Gaven. „Žili bysme šťastně až do smrti, ty bys vařila v lordově kuchyni a já bych chodil pást prasata, ne?!“ „Takhle jsem to nemyslela“, řekla uraženě Elena a do tváří se jí vlilo ještě trochu víc růžové barvy. „Promiň, nemyslel jsem to tak“, zabručel si spíš pro sebe Gaven. „Tohle si ale musím vyřešit sám“. Otočil se a sotva udělal pár kroků, Elena ho doběhla: „Nechceš se snad vracet zpátky, lord Ryder tě nechá okamžitě popravit!“ třeštila na něj své hluboké oči. „I kdyby nic jiného, něco jsem si na hradě zapomněl a bez toho nikdy neodejdu“, řekl Gaven a rozhodnost jeho hlasu ho samotného překvapila. Už se chtěl opět vydat na cestu, když Elena chladně pronesla: „Ty myslíš tu malou bestii, kterou schováváš ve sklepení…?“ Zděšeně se na ni podíval a srdce se mu rozbušilo jako o závod. „Ty si myslíš, že je to tvé tajemství, viď, hlupáčku. Ale o tom zlovlčeti ví půlka hradu. Aby ne, když pořád tak vyvádí“. To už Elenu přestal poslouchat a rozeběhl se lesem pryč, nejkratší cestou zpátky.

 

 

Začalo se šeřit. Louče na ochozech se třepetaly v silném větru a Gaven cítil, že tady něco není v pořádku. Hlídky na věžích byly dvojnásobné a u brány stála skupina ozbrojených mužů, které nikdy předtím neviděl. Čekají na mě, dovnitř se sám nedostanu, povzdychl si pro sebe. Vločko, teď tě potřebuju, udělej to pro mě ještě jednou. Zavřel oči a snažil se všemožně myslet na zlovlče, zavřené kdesi ve sklepení. Nic se však nestalo. No tak, moje malá, jsem tak blízko, tak to prosím zkus! Jeho hlas zněl i v duchu víc než zoufale. Znovu zavřel oči a začal si představovat, jak Vločka vypadá. Viděl její bílou hebkou srst, černý vlhký čenich, kulaté tlapky a hlavně ty oči, žlutozelené oči, které se na něj tak upíraly. Nemohl se od nich vůbec odtrhnout, pohlcovaly ho a on v nich uviděl všechno světlo světa, měsíc, hvězdy i slunce dohromady. Pak znovu ucítil ten svíravý pocit, sesunul se na zem a pak už nebyl.

 

Zhluboka se nadýchl a do nosu mu jako nůž projel nepříjemný kyselý zápach vína. Začal prskat a otírat si nos, ale pak si uvědomil, že nic nevidí. Důkladně zamžoural do tmy a naproti sobě uviděl přes prkna pruhy slabého světla. To ne, tohle ne! vykřikl člověk v jeho nitru. Byl ve sklepení, zavřený ve velkém sudu od vína. Jeho vědomí se tomu poznání začalo okamžitě bránit, zmítat sebou a zápasit, až to s ním trhlo a všechno znovu zmizelo. Když konečně přišel k sobě, ležel opět v listí pod hradní věží. Přerývaně dýchal, jeho tělo se z toho šoku nemohlo vůbec vzpamatovat. Teď už jsme se dokázali úplně propojit, já a malý zlovlk. Jsem tedy měnič? Opravdu to může fungovat? Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek, ale neměl čas si je utřídit. Znovu se ho začal zmocňovat nepříjemně známý pocit, po zádech stekl první potůček ledového potu a pak už jeho mysl zaplnilo divoké zvíře, Vločka se dostala do něj. Protáhl si ruce, nahrbil záda a pak se z jeho úst vydralo žalostné zavytí. Muži u brány instinktivně couvli o několik kroků zpátky. Nečekali vlka tak blízko u hradeb. Dva odvážlivci vzali do ruky louče a mávali s nimi před sebou ve snaze zahlédnout něco v šeru. Udělali ještě pár kroků, až svým druhům u brány zmizeli z očí a ve tmě z nich bylo vidět jen pohybující se světlo loučí. V tu chvíli se ozval nelidský řev a jedno světlo zmizelo. Druhý vyděšený muž začal křičet „Utíkejte, je tady bestie, zavřete brá…“ a druhé světlo také zhaslo. Ostatní muži ještě ani nestihli tasit zbraně, když v tom mezi ně skočilo tělo, příliš velké na vlka. Postava se zdála být lidská, ale oči mu ve tmě svítily nepřirozeně žlutozeleně.  Popadl prvního z mužů a rychlým pohybem mu zlomil vaz. Musel mít obrovskou sílu. Otočil se a dlouhým skokem přistál na zádech předposledního z mužů, zakousl se mu z boku do krku a vyrval kus masa i se stříkající tepnou. Muži se podlomily kolena a se smrtelným chroptěním se svalil na zem. Poslední muž v panice zahodil meč a utíkal zpátky za hradby. Gaven se ho rozhodl dohonit, udělal dlouhý skok, ale ve vzduchu do jeho těla náhle udeřila známá síla a on spadl na zem. Vločka opustila jeho mysl. Bylo to však jiné než dříve, nyní cítil podivnou prázdnotu. Rychle se postavil na nohy a rozeběhl se přes nádvoří. U vstupu do sklepení ho však někdo prudce popadl za límec a zatáhl dovnitř. „Pane Gavene, není tady pro vás bezpečno“ přerývaně dýchal Marven. „Tys mě ale vyděsil, ty starý blázne!“ usmál se Gaven a byl rád, že v šeru si Marven zřejmě nemohl všimnout zaschlé krve na jeho obličeji a rukách. „Vaše matka“, začal koktat Marven. „Co je s ní, mluv, co je s mojí matkou?!“ „Vaše matka je mrtvá pane, skočila z Velké věže. Její tělo jsme našli tady dole“ „Ten zkurvysyn, to mi zaplatí!“ procedil Gaven mezi rudými zuby a žal zaplnil téměř každý kousek v jeho srdci. Ještě mu v něm však zbývalo jedno hřejivé místečko, tam, kde měl uchovanou Vločku. Vločka, musím ji zachránit, bleskl mu hlavou důvod jeho pobytu tady. Jemně odstrčil Marvena a utíkal dolů, schody bral po třech, minul soudky s pivem, proběhl kolem skladu vína, až konečně ve tmě rozeznal tři velké sudy na konci sklepení. K jeho zděšení však byl prostřední sud otevřený. Bez dechu k němu doběhl a chvíli si myslel, že je prázdný. Vločka tady určitě někde bude, schovává se mezi sudy a za chvíli na mě vyskočí, snažil se uklidnit sám sebe. Pak ale v šeru uviděl její bílé tělíčko. Leželo nehybně na podlaze uprostřed sudu. Gavenovi se podlomila kolena, po čtyřech dolezl dovnitř a opatrně ji vzal do ruky. Ještě byla teplá, jakoby jen spala. Na krku, v místě, kde původně byla její šedá skvrna ve tvaru sněhové vločky, teď zela rudá díra. Gaven zabořil hlavu mezi její malé uši a začal plakat. Nepamatoval si, kdy plakal naposledy, ale teď jako by ze sebe potřeboval dostat žal celého světa. Všechny ty hrůzy, které se děly jeho matce a on si jich nikdy nevšiml, její smrt a teď i smrt jeho jediného blízkého přítele. Byl by tam tak seděl do skonání světa, ale za jeho zády se ozvalo zaskřípání kovu. „Váš pan strýc si vás žádá na slovíčko, pane“, řekl jízlivě jeden ze strážných. Gaven jemně položil Vloččino tělo na zem a odevzdaně se nechal odvézt do horních pater Velké věže.

 

 

Strýcova komnata byla jako vždy temná a zapáchala hořkým pivem. Stráž dotlačila Gavena až na vyřezávanou židli před masivním stolem a potom byla k jeho překvapení propuštěna. Lord Ryder seděl před krbem, potrhanou ruku měl pečlivě ovázanou a nespouštěl svůj ledový pohled z Gavena. Ten se však na strýce nebyl schopný ani podívat. V jeho nitru zela obrovská prázdná díra a tato nicota zaplnila každé vlákno v jeho těle i mysli. Veškerá radost z něj už na vždy vyprchala a necítil teď jediný důvod, proč žít dál. Pak se ale podíval na strýce a uviděl v jeho očích jen výsměch a opovržení. Znovu se v něm vzedmula vlna vzteku: „Jsi zrůda, odporná lidská zrůda!“ „Ale ale chlapče, měl bys ke svému pánu chovat větší úctu. Tvůj život je teď čistě v mých rukách. Za to, co jsi provedl, tě nejspíš budu muset nechat popravit. Nebo je tu ještě jedna možnost. Zařídím ti útulný příbytek dole ve sklepení v tom velkém sudu, ve kterém jsi schovával tu malou bestii. Budu tě tam každý večer navštěvovat a hezky se spolu pobavíme, co ty na to?“ Vzpomínka na Vločku Gavenem projela jako nůž a výraz v jeho obličeji Ryderovi neunikl. „Copak, snad ti ta smradlavá mrcha nepřirostla moc k srdci? Bylo divné, že se vůbec nebránila, když jsem jí vrážel dýku do krku, vypadala, jako by tvrdě spala.“ To proto, že celá její mysl byla v tu chvíli v mém těle, dolehlo poznání na Gavena. „Jak jsi nám to mohl udělat?! Copak jsi mou matku i mě tak strašně nenáviděl?“ Strýc se zvolna postavil a začal si pohrávat s krátkým mečem ve své zdravé ruce. „Jste to jediné, co mi na světě zůstalo, tak jak bych vás mohl nenávidět?“ usmíval se strýc podivně falešně. Obě dcery, mé malé holubičky, raději vyletěly předčasně z hnízda a provdaly se, než by snášely mé záliby a ženu mám, jak víš, dávno po smrti… Žádná z nich ale nesnášela mé hry tak dobře, jako tvá matka. Mám takové podezření, že přes ty její otravné vzlyky se jí to přece jen někdy líbilo.“ To už Gaven nevydržel. Židle od něho odlétla dvě stopy a on se bezmyšlenkovitě vrhl přímo na strýce. Ten byl však na útok připravený a pohotově máchnul mečem přes Gavenovo břicho. Ruka zvyklá na zbraň však byla poraněná a ve druhé neměl ani z poloviny takovou sílu a cit. Meč Gavena jen lehce škrábl do boku. Ten sice sykl bolestí, ale okamžitě se vzpamatoval, sebral ze stolu těžký svícen a vší silou s ním udeřil strýce do hlavy. Na jeho čele vyrazil potůček tmavě rudé krve a strýc se sesunul k zemi. Gaven stál ve ztichlé místnosti a zrychleně oddechoval. Na pár chvil netušil, co má dělat. Na hradě už nemohl a ani nechtěl zůstat, nezbylo tu nic, kvůli čemu by měl. Přehodil přes sebe tedy těžký strýcův plášť, který visel vedle krbu, v zásuvce jeho stolu našel slušný obnos mincí a spolu se strýcovým mečem si ho zastrčil za opasek. Oknem seskočil na ochoz a o patro níž se zase vrátil na schodiště, kterým se nepozorovaně vyplížil z hradu.

 

 

Čím hlouběji zacházel do tmavého lesa, tím černější bylo jeho nitro. Plnilo se vztekem, žalem a znovu vztekem, jako jarní potoky horskou vodou. Tenhle svět si nezasluhuje přežít, ne v této podobě. Tam, kde zlovlk umírá pro bastarda. Tam, kde pán zplodí syna a odsoudí ho i s jeho matkou k záhubě. Tam, kde zvrácené zvíře trýzní své oběti! Pomstím se za všechny křivdy, které nám byly spáchány. Král zimy se dozví o svém synovi a pak bude litovat, že ho zplodil a opustil! Přijďte, tvorové noci, rozsviťte své oči ve tmě a veďte mě a na oplátku já povedu zase vás do vítězné bitvy se světem…