Někde jsem slíbil dodání ještě "poslední kapitoly", tedy jsem si včera mákl a máme to zde... (a komu se nelíbí, tak příště neprovokovat tím, že to skončilo Happyendem. :o))
/10,5/ 298 PD Královo přístaviště Septa Mordane
Septa kupodivu nebyla tak stará, jak se o ní mínilo. Určitě ne starší než královna a snad dokonce krásnější. Leč její mládí i vzhled byly již delší čas skryty oděvem, který v nejmenším nedával tušit postavu ani barvu vlasů nositelky. Jediné, co ji prozrazovalo, byly oči, ty fialové jasné, pronikavé oči s vševědoucím pohledem. Do Králova přístaviště přijela v doprovodu lorda Starka coby vychovatelka obou jeho dcer, nezvladatelné Aryi i učenlivé, pilné a věčně zasněné Sansy. Sansu si během let na Zimohradě velmi oblíbila a nejednou se sama přistihla nad úvahami, jak ji připomíná ji samou v dobách svého mládí. Usměvavá, okouzlující a nebetyčně naivní. A občas pomyslela i na to, jestli by i ona měla takové děvče, kdyby se události vyvinuly jinak. A právě Sansa byla tím posledním koho ve svém životě viděla. Poté, co na schodech Pobočníkovy věže viděla lannisterské vojáky, se otočila ke své svěřence a křikla na ní, ať zavře ve své komnatě. Otočena zády ke schodům pozorovala, jak se za Sansou zabouchly dveře a uslyšela tvrdou ránu dopadu petlice. Snad měla sama utíkat, ale směs paniky a pocitu povinnosti chránit svěřené děvče za každou cenu, ji zadržely na místě. Přece by neublížili slabé ženě ve službě Víry, problesklo jí hlavou. Náhle ucítila ostrou bolest v zádech. Vlevo, těsně vedle páteře. Síla úderu jí postrčila o dobré dvě stopy vpřed a skloněnou hlavou viděla, jak jí z břicha vyčnívá železná hrot kopí i s kusem dřevěné násady. Vypadalo to zvláštně, čekala by z takové rány o hodně víc krve. Druhé, stejně brutální škubnutí a hrot zmizel. Septa se zhroutila obličejem k zemi a věděla, že tentokráte se Starkové ve svých slovech mýlí, teď se blíží smrt. Slyšela těžké kroky a pomyslela na to, jestli je pravda, že se člověku před smrtí promítne celý jeho život. A skutečně – znovu se jí vybavil Zimohrad, všechny Nedovy děti, i když nezbedná Arya a milá Sansa především. Všechny ty hodiny trápení hraničící s beznadějností v případě jedné a nečekaně precizní výsledky druhé. Kdosi jí ostře trhnul hlavou vzad a slyšela zvuk, který vydává jedno železo tažené po druhém. Její oči neviděly kamennou podlahu Pobočníkovy věže. Byla pohledem daleko v minulosti, ve Stromovině, kde viděla malou bílovlasou holčičku přibíhat k lordu Redwineovi a žadonit po něm příběhy z dob, kdy na mořích velel největšímu loďstvu Západozemí. A čím dál častěji přidávala otázku „Tati, kdy už se bratříčci vrátí od pana krále?“. Pamatovala si i ten bezmocný výraz tváře lorda Paxtera, když se slzou v oku děvčátku odpovídal, že neví, ale snad už brzy. Septa na svém hrdle ucítila chladný kov a její myšlenky skočily k jejímu bratrovi, kdysi nejlepšímu šermíři Západozemí. To, je spolu odjeli z Hvězdopádu do Stromoviny, kde žil coby dřevorubec ve vsi nedaleko sídelního města Redwineů. Na dobu štěstí, kdy mu tak často opakovala, že to on se měl stát vládcem Hvězdopádu, neb je víc Dayne než jeho bratr… nebo přesněji „More Dayne than his brother“, jak používala frázi ve starodornštině. Arthur se tomu vždy smál a posměšně jí opakoval jako mluvící krkavec zkomolené spojení „Mordejn, Mordejn“… A pak jednoho dne zemřel, skolen nemocí, která se jako bouře prohnala Stromovinou a zasáhla ji se silou uragánu. To tehdy se rozhodla Stromovinu opustit a vyrazit na sever k jedinému člověku, kterého kdysi tajně milovala a který nyní věděl, kým skutečně je. Ostří dýky jí prudce přejelo zleva po celé šíři hrdla. Z proříznuté tepny začala v tepavých pulsech stříkat krev. „Doprdele, teď jsem zasviněnej až po uši!“ zaslechla zaklení jednoho z vojáků. Že se promítne celý život? S bídou jeho půlka, pomyslela si a pak vše zahalil Cizincův černý plášť.
Tak u této povídky jsem se při hádání autora trefila :). Ještě jsem nedošla k výsledkům (odjela jsem na 2 týdny honit děti po přehradě a vy jste byli nějak aktivní, takže nestíhám), ale stejně děkuji a gratuluji.
Komentáře
/10,5/ 298 PD Královo přístaviště Septa Mordane
Septa kupodivu nebyla tak stará, jak se o ní mínilo. Určitě ne starší než královna a snad dokonce krásnější. Leč její mládí i vzhled byly již delší čas skryty oděvem, který v nejmenším nedával tušit postavu ani barvu vlasů nositelky. Jediné, co ji prozrazovalo, byly oči, ty fialové jasné, pronikavé oči s vševědoucím pohledem.
Do Králova přístaviště přijela v doprovodu lorda Starka coby vychovatelka obou jeho dcer, nezvladatelné Aryi i učenlivé, pilné a věčně zasněné Sansy. Sansu si během let na Zimohradě velmi oblíbila a nejednou se sama přistihla nad úvahami, jak ji připomíná ji samou v dobách svého mládí. Usměvavá, okouzlující a nebetyčně naivní. A občas pomyslela i na to, jestli by i ona měla takové děvče, kdyby se události vyvinuly jinak.
A právě Sansa byla tím posledním koho ve svém životě viděla. Poté, co na schodech Pobočníkovy věže viděla lannisterské vojáky, se otočila ke své svěřence a křikla na ní, ať zavře ve své komnatě. Otočena zády ke schodům pozorovala, jak se za Sansou zabouchly dveře a uslyšela tvrdou ránu dopadu petlice.
Snad měla sama utíkat, ale směs paniky a pocitu povinnosti chránit svěřené děvče za každou cenu, ji zadržely na místě. Přece by neublížili slabé ženě ve službě Víry, problesklo jí hlavou.
Náhle ucítila ostrou bolest v zádech. Vlevo, těsně vedle páteře. Síla úderu jí postrčila o dobré dvě stopy vpřed a skloněnou hlavou viděla, jak jí z břicha vyčnívá železná hrot kopí i s kusem dřevěné násady. Vypadalo to zvláštně, čekala by z takové rány o hodně víc krve. Druhé, stejně brutální škubnutí a hrot zmizel. Septa se zhroutila obličejem k zemi a věděla, že tentokráte se Starkové ve svých slovech mýlí, teď se blíží smrt.
Slyšela těžké kroky a pomyslela na to, jestli je pravda, že se člověku před smrtí promítne celý jeho život. A skutečně – znovu se jí vybavil Zimohrad, všechny Nedovy děti, i když nezbedná Arya a milá Sansa především. Všechny ty hodiny trápení hraničící s beznadějností v případě jedné a nečekaně precizní výsledky druhé.
Kdosi jí ostře trhnul hlavou vzad a slyšela zvuk, který vydává jedno železo tažené po druhém. Její oči neviděly kamennou podlahu Pobočníkovy věže. Byla pohledem daleko v minulosti, ve Stromovině, kde viděla malou bílovlasou holčičku přibíhat k lordu Redwineovi a žadonit po něm příběhy z dob, kdy na mořích velel největšímu loďstvu Západozemí. A čím dál častěji přidávala otázku „Tati, kdy už se bratříčci vrátí od pana krále?“. Pamatovala si i ten bezmocný výraz tváře lorda Paxtera, když se slzou v oku děvčátku odpovídal, že neví, ale snad už brzy.
Septa na svém hrdle ucítila chladný kov a její myšlenky skočily k jejímu bratrovi, kdysi nejlepšímu šermíři Západozemí. To, je spolu odjeli z Hvězdopádu do Stromoviny, kde žil coby dřevorubec ve vsi nedaleko sídelního města Redwineů. Na dobu štěstí, kdy mu tak často opakovala, že to on se měl stát vládcem Hvězdopádu, neb je víc Dayne než jeho bratr… nebo přesněji „More Dayne than his brother“, jak používala frázi ve starodornštině. Arthur se tomu vždy smál a posměšně jí opakoval jako mluvící krkavec zkomolené spojení „Mordejn, Mordejn“… A pak jednoho dne zemřel, skolen nemocí, která se jako bouře prohnala Stromovinou a zasáhla ji se silou uragánu. To tehdy se rozhodla Stromovinu opustit a vyrazit na sever k jedinému člověku, kterého kdysi tajně milovala a který nyní věděl, kým skutečně je.
Ostří dýky jí prudce přejelo zleva po celé šíři hrdla. Z proříznuté tepny začala v tepavých pulsech stříkat krev. „Doprdele, teď jsem zasviněnej až po uši!“ zaslechla zaklení jednoho z vojáků. Že se promítne celý život? S bídou jeho půlka, pomyslela si a pak vše zahalil Cizincův černý plášť.
Ještě jsem nedošla k výsledkům (odjela jsem na 2 týdny honit děti po přehradě a vy jste byli nějak aktivní, takže nestíhám), ale stejně děkuji a gratuluji.