Poezie

upraveno 6. listopadu 2010 v Literatura

Podzim jsem zamlada nikdy neměl moc rád, právě kvůli těm břečkám, ale v posledních letech mě nějak chytnul za srdce. Má v sobě velkou vnitřní krásu, jako vznešený smutek bez hořkosti. Slovy Františka Halase:

"Nafintěné jaro brčálový čase

nafoukané jaro fantidlo

po fialky marně kde co namáhá se

nespolknu to vnadidlo

Nechci ani slyšet povídání listí

a nechci pít čím krmíš pupeny

jenom ten můj podzim jenom ten mi zjistí

jak je knotek touhy stažený"

O zimě mám trochu jinou představu - musí být zataženo a chumelit tak hustě, že není vidět na deset kroků. To má potom tu pravou severskou poetiku. A teď mě omluvte, jdu odhrabávat sníh před garáží. :D

«1

Komentáře

  • upraveno 25. ledna 2007

    Když už podzim a poezie, pak Veraine a jeho Podzimní píseň žije! :wink:



    Ó podzime,

    tak dlouze tvé

    housle lkají,

    mou duši tou

    hrou unylou

    utýrají.

    Dýchaje tíž,

    zesinám, když

    orloj slyším,

    vše je to tam,

    ten žal, co mám,

    neutiším.

    I odcházím

    povětřím zlým,

    jehož svistem

    jsem hnán sem tam

    jak byl bych sám

    suchým listem.

  • upraveno 29. ledna 2007

    Vždyť víš

    Vždyť víš

    že mráz přichází s podzimem

    když velké lásky vadnou

    když duše spěchá za dýmem

    a písně se rodí v hlíně

    že někdo umírá a jiný žije

    a popel

    a pláč

    a melodie

    pro roztrhané hedvábí pleti

    už neplač

    vždyť víš že ti neuletí

    Není to o tobě a není to o mně

    To jen on

    na zlomené fresce v mrtvém domě

    tvé jméno šeptá do ticha

    vždyť víš

    že když smutné větry vanou

    i růže usychá

  • upraveno 31. ledna 2007

    Léto wrote:
    Vždyť víš

    Vždyť víš

    že mráz přichází s podzimem

    když velké lásky vadnou

    když duše spěchá za dýmem

    a písně se rodí v hlíně

    že někdo umírá a jiný žije

    a popel

    a pláč

    a melodie

    pro roztrhané hedvábí pleti

    už neplač

    vždyť víš že ti neuletí

    Není to o tobě a není to o mně

    To jen on

    na zlomené fresce v mrtvém domě

    tvé jméno šeptá do ticha

    vždyť víš

    že když smutné větry vanou

    i růže usychá

    Autor?

  • upraveno 31. ledna 2007

    Týna wrote:
    Autor?


    Ano. :wink:
  • upraveno 16. února 2007

    Tak vida. Od ladovské zimy směrem k poetičnu.

    A tuhle znáte?

    Chvíle

    Za žádnou pravdu na světě.

    Ale jestli chceš,

    za malý pětník ticha.

    Je chvíle, která půlí krajinu.

    Pokorný okamžik,

    kdy někdo za nás dýchá.

  • upraveno 16. února 2007

    Bylo slyšet, jak tam dycha

    ale třicet vteřin ticha,

    to je tak,

    když se vam kamarad

    navali.

    (zpátky k Nohavicovi)

  • upraveno 16. února 2007

    Back to Earth.

    Od vznešeného k lidskému. :)

  • upraveno 17. února 2007

    Jen takové pokusy...

    Letní podvečer

    Konkubíno snů

    na lůžku z kopretin,

    neříkej,

    že světlo život bere

    a dává jenom stín

    Není ostře nachová,

    barva tvojí tváře -

    to si jen slunce

    namáčí jazyk

    do krvavého kalamáře.

    Zatímco ty spíš.

    Zimní podvečer

    Jsi teplá na pohled

    a chladná na omak

    to už si nevzpomínáš

    jak jsme chodili

    do sněhu trhat vlčí mák

    a na procházky

    do mrazivé

    zahrady lásky

    Otevři brány světla

    a zimních pavučin

    a dovol slunci

    ať ti vdechne

    život

    v klín.

  • upraveno 17. února 2007

    Jestli tě to napadlo právě teď, tak ti říkám, že ses minul výběrem povolání. :twisted: 8)

    A co takhle dát si...

    Polévka

    Viděl jsem slavného muže jíst polévku.

    Vážně, nabíral tučný vývar

    Lžicí a jedl.

    Toho dne bylo jeho jméno v novinách

    Vypíchnuté velkými černými titulky

    A mluvilo o něm tisíce lidí.

    Když jsem ho viděl,

    Seděl s hlavou skloněnou nad talíř

    A srkal polévku lžicí.

  • upraveno 17. února 2007

    Jedna proletářská...

    Studie k problému poezie

    Denis Diderot napsal: Krásno je jen pravda povýšená na vznešenost díky okolnostem možným, ale vzácným a neobvyklým.

    Na stanici Novolazarevskaja

    v Antarktidě

    chirurg Leonid Rogozov,

    sedmadvacetiletý,

    musel sám sobě

    odoperovat apendix.

    Tomáš Akvínský napsal: Málo věcí je hodnějších našeho zájmu než krása přírody, neboť v ní poznáváme plány světa.

    Sestavili mu všechny lampy,

    vydezinfikovali místnost.

    Pracoval se zrcadlem,

    na obyčejném stole.

    První řez vedl pevnou rukou.

    Søren Kierkegaard napsal: Věci jsou proto krásné, že oči, které uchvacují, jsou smrtelné. Krása je život zintenzivnělý až ke své mezi prožitkem smrti.

    Později

    byla jeho tvář zborcena potem

    a chvílemi přestával pracovat a zavíral oči.

    Krása nebyla nikdy úplnou jednoduchostí, ale zjednodušenou složitostí, napsal J.M. Guyau.

    Dával pokyny meteorologu a šoférovi,

    kteří mu asistovali,

    klidným hlasem.

    A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako nějaká řeč nebo nějaké vědění ani něco, co by bylo na něčem druhém, na příklad na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž to bude něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné, napsal Platon.

    Když ukončil výkon,

    meteorolog a šofér zašili ránu

    ve dvou vrstvách.

    Když člověk začíná o kráse přemýšlet, přestává ji vnímat, řekl Jean Jacques Rousseau.

    Operace trvala dvě hodiny.

    K ránu Rogozov usnul.

    Soudím, že jsme stvořeni k tomu, abychom v leže na zádech pozorovali krásu hvězd, řekl Gustav Flaubert.

    Za několik dní se rána

    po malé revizi zahojila

    a Rogozov mohl vstát.

    Bylo tenkrát sedmadvacet pod nulou

    a led skřípal od obzoru

    k obzoru.

    Ano, i pozorovat krásu hvězd.

    Jenom

    nevěřím na očištění a nanebevstoupení

    nevěřím na vykoupení,

    nevěřím na rozepínání knoflíku na duši,

    nevěřím na samoobsluhu a samospasitelnost poezie,

    nevěřím na nekvar,

    nevěřím na spokojenost,

    nevěřím na jakýkoli konec a začátek,

    věřím na oči a ruce

    a pot

    a zaťaté zuby

    Leonida Rogozova.

  • upraveno 17. února 2007

    ... a jedna od nás z Ústavu.:x

    Bílé ruce

    Tuto dámu s bílýma rukama přivedli letos podruhé do

    západního křídla druhého poschodí proslulého

    sanatoria.

    Její manžel je výrobcem říms v jednom městě v Iowě a ona

    často přednášela o viktoriánských básnících

    v tamějším literárním klubu.

    Včera si umyla sedmačtyřicetkrát ruce za bdělého stavu

    a ve spánku naříkala, neustále se pokoušejíc

    odstranit pomyslné flekance špíny ze svých rukou.

    Nyní primář opírá zahnutý ukazovák o svou bradu.

  • upraveno 17. února 2007

    heavy_head wrote:
    Jestli tě to napadlo právě teď, tak ti říkám, že ses minul výběrem povolání. :twisted: 8)


    Napadlo mě to v noci. Poezie mě vždycky napadá v noci před usnutím (pokud jdu spát), to je to zdaleka nejplodnější období dne. :)

    Snad se časem i ostatní podělí o své oblíbené kousky, popřípadě vlastní tvorbu. :)

  • upraveno 17. února 2007

    Tak já spíš o ty oblíbené kousky.

    Raději se realizuji v próze, má přece jen sevřenější charakter.

  • upraveno 17. února 2007

    Zajisté.

    Nicméně próza vždycky potřebuje alespoň trochu snahy a práce, řemeslnou zručnost při opracovávání vlastních nápadů.

    V poezii mnohdy stačí ten nápad, vychrlit ho na papír a v několika okamžicích je hotovo... :)

  • upraveno 17. února 2007

    Ano, vím. Obvykle stačí 15 minut.

    Netušíš náhodou, odkud pochází citát ze záhlaví tohoto topicu? :?:

  • upraveno 17. února 2007

    Víš? Takže nějaké zkušenosti přeci jen máš? Nejsi až tak nedotčený, starý poeticky nekreativní mládenec, jak ses snažil působit? Pochlub se! :)

    Odkud pochází ten citát, to netuším. Měl jsem za to, že pochází od tebe... :!:

  • upraveno 18. února 2007

    Mě nevyprovokuješ. 8)

    Můj volný verš by mohl slabším jedincům vyrazit dech. :wink:

    Ale kdeže! To Allen Ginsberg při své Improvizaci v Pekingu. Beat on. Beat generation.

  • upraveno 18. února 2007

    Kam jsem jen dal tu lopatu?

    Nebudu na tebe naléhat, sere!

    Aha, vždyť se o ni opírám. 8)

    Nicméně pár vyražených dechů by nebyl od věci. Toto fórum teče poslední dobou v přespříliš klidném a lenivém rytmu, jako Dunaj rozvalující se v meandrech... je třeba šokovat! :)

    Cože, takže ty nejsi Allen Ginsberg? Já věřil, že jsi zfalšoval svou vlastní smrt a nyní vystupuješ pod falešnou identitou na internetových fórech... zlovlčí rozvědce ovšem neunikneš! :P

  • upraveno 18. února 2007

    Itálie

    Vzpomínky

    Chuť bledých oliv

    je to tvá kůže?

    A šeříky

    mrtvé chryzantémy

    mezi kameny růže

    (Pach slávy a rozkladu)

    Ne,

    ty zlaté marše

    pod alpským vonným stínem

    ty ti za vinu nekladu

    To spíš

    ty mramorové rty v zahradě

    rty přátel a milenců

    Tam smí

    jen ona a on --

    "Spanilá dívko,

    lámou se tvé údy

    jak bílý chléb."

    Z nich prýští Rubicon.

  • upraveno 17. října 2008

    Robert Frost wrote:
    Some say the world will end in fire,

    Some say in ice.

    From what I've tasted of desire

    I hold with those who favor fire.

    But if it had to perish twice,

    I think I know enough of hate

    To say that for destruction ice

    Is also great

    And would suffice.
  • upraveno 17. října 2008

    Hm. Zajímavé. A o čem to vlastně je? :)

  • upraveno 17. října 2008

    překlad Hany Žantovské wrote:
    Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm,

    druzí, že zničí ho led.

    To co znám z vášně, přinutilo mě

    k ohni se přiklánět.

    Však jestli se ohněm svět nezmrzačí,

    znám natolik i nenávist,

    abych si docela byl jist,

    že led by to sved,

    že na to stačí.
  • upraveno 17. října 2008

    Může překlad psát? Jedině snad ten nade dveřmi. :twisted:

    Ale ano, poznávám ta slova... neříkala to Sansa, těsně poté, co usedla na Železný trůn? :P

  • upraveno 18. října 2008

    Nepojídali jste tu nějaký zelený koláčky? :-))

  • upraveno 19. října 2008

    Nééé, my nejsme přes bažinářky. :D

  • AvivAviv
    upraveno 15. července 2016
    Pojídali se citrónové, na počest Sansy, ale zezelenali plísní. To je taky houba, tak třeba kromě bolestí brucha vede i k blouznění ala lysohlávkový mejdan. :-D
  • Prosím, ať mi Krisa odpustí, ale myslím, že tyhle moje pokusy by překlad jen zhoršil.


    ANOTHER RIDE

    Just a little bit of lies,
    just a little bit of charm,
    to get what I want.
    I really mean no harm,
    just try to gain what I
    need and should've earned before.

    I know I sink into marsh,
    of spinning words and adrenaline rush.
    I sold my honor, put trust on stake,
    to steal long wasted time,
    to cover up my faults,
    to appear likable,
    to avoid deathly strikes,
    to feel I've got some power of mine.
    I do not feel remorse anymore,
    until I look into your pained eyes
    and I'd be rather for well deserved wrath,
    instead of your grief and bleeding, yet opening up heart.

    I feel I should leave you alone,
    for I can't make up for this slight.
    Only time soothes your aching, closes that gap between us.
    But then I cut you again with my shameless dirty lies.
    Straight face,
    boiling blood,
    acting is quite a fun,
    success a boost for my pride.
    Just don't get caught!
    Just don't get caught!

    I'd bid you farewell, say:
    "Get away, save yourself. There's no helping me.",
    but that roller-coaster without end takes me
    for another ride.
    And though I know I may crush down hard,
    a chance of flying seems worthy enough to try
    (and quite often actually is)
    and so I play, I play high again,

    again, again, again...

    ...just a little bit of lies,
    just a little bit of charm,
    to get what I want.
    I really mean no harm,
    just try to gain what I
    need and should've earned before.


    CLOCKWORK OF MY SELF

    Behind crystal mind
    resides empty heart
    a vast frozen realm
    dry whispers within.

    I look onto world,
    as it boils around,
    passion without reason,
    generous in its burst.
    And this perplexing irrationality,
    so often misplaced effort,
    though silly and ignorant from my point of view,
    attracts me beyond doubt.

    I claim to be curious,
    opportunistic in assimilation.
    But as I walk among them,
    cold pretense of sincere agitation,
    I devour every tingling glimpse
    like bottomless black hole.

    I don't love nor hate,
    there is no honest care.
    Just knowing without understanding.
    I drink from this well
    to escape numbing mildness.

    Now I know I am starved,
    for what I contempt.
    I've got precise clarity,
    sense for efficiency and mimicry,
    purposeless, collapsing in its hollowness,
    this clockwork of my self.
    I'll disintegrate once
    and I fear it not,
    the only sensation unsustainable hunger.


    IN THE CORNER OF MY EYE

    Do not leave me in dark,
    silence deafening.
    Please, give me at least spark
    to keep secure things.

    Do not leave me alone
    in this empty cell
    (for I won't be).
    Leave here at least guards,
    so terror stays at bay.

    I'm not afraid of shadows,
    but what lurks in.

    Swarming darkness,
    familiar steps,
    echo without former sound,
    a movement in the corner of my eye.
    I shudder at crawling touch on my skin,
    when no one is near.

    Second thoughts,
    a contradiction,
    foul urges beneath allowed feelings,
    a voice I know too well
    and alone only hear.

    Bars of cage are quickly breaking,
    a gleeful laugh at my anguished shriek.
    I'm gripped in choking embrace.
    I push outward, the other inward.
    Or is it other way?

    Web of cracks appears in mirror,
    on floor lie splinters of mask.
    Who was the one wearing it?
    Consumed by whirlwind maddening
    I beg you last time for ray merciful
    to find strength and regain dominance,
    because you wish even less than I to see taking over
    the other - the other me.


    BETWEEN SKY AND PITS

    Nothing is set in stone
    and I dream of blood.
    No more do I have home,
    just places, where I lied
    for a while.

    Wandering between sky and pits
    I stammer looking for an aim.
    But do I have any arrows?
    Do I have any bow?
    Few rocks in pocket would do,
    tough I would whine about getting stuck low.

    Blind, with nothing to contribute,
    barren, that's my fear.
    And so I stammer between sky and pits,
    seeking an inspiring thrill.
  • @Aviv můžu jeden dotaz? Proč oživuješ tyhle osm let starý témata?? (nic proti, jen mě to zajímá)
  • David23 napsal(a):

    @Aviv můžu jeden dotaz? Proč oživuješ tyhle osm let starý témata?? (nic proti, jen mě to zajímá)

    V pohode. Mám skrátka pocit, že ešte by v nich bolo o čom podebatiť. Je to trocha ako keď sa opráši starý notes a následne sa pridajú nové zápisky, či kresby, či čokoľvek podobné, prípadne ako keď sa oživí skoro zabudnutá tradícia. A taktiež je fajn vidieť občas tie pobavené reakce, že co jsem to zas vytáhla. A mám pocit, že fórum je na tom lepšie, keď 80% neleží ladom. Takže sa pokúšam trocha rozprúdiť stojatú vodu, ajkeď bystrina z toho asi nebude.
  • Prosím, ať mi Krisa odpustí, ale myslím, že tyhle moje pokusy by překlad jen zhoršil.
    @Aviv 8-O No tedy, šikovná :applause: Nejvíc se mi líbí asi ta třetí.
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.