ELIA
(napsala: čejka)
„Kdy odjedeš?“
Oberyn se pohodlně opřel o polštáře rozložené na širokém okenním parapetu. „Nevím. Asi se ještě chvíli zdržím. Možná až do té doby, než skončí oslavy nového roku.“
„Opravdu?“ Elia byla vděčná za každý den, který její bratr u dvora strávil. „Nebudou tě doma postrádat?“
„Kdo? Doran? Myslím, že ty mě potřebuješ víc.“
„To ano. Když jsme spolu, nemusím nic předstírat.“ Vzdychla si. „Kdyby aspoň… už byla vdaná,“ dokončila s nezvyklou prudkostí. „Jenže to ještě pár obratů měsíce potrvá.“ Sklonila se k rozpracované výšivce, aby nemusela myslet na křivdu a smutek, které ji znovu dostihly.
I tak cítila, že ji Oberyn pozoruje. „Co je to?“ zeptal se? „Chystáš jí svatební dar?“
„Ne, tohle je jen přikrývka na oltář Matky do septa.“ Nejspíš jí opravdu budu muset dát svatební dar, pomyslela si hořce. Sňatek lorda bouřlivých zemí s dcerou lorda Severu – vznešenějším rodem jsou v Západozemí jen Targaryenové. Snad to nebudu muset udělat osobně. Doufám, že postačí, když něco vhodného vybere Symond Staunton jako správce pokladny.
„Občas přemýšlím, jestli matka udělala dobře,“ ozval se Oberyn. „Není to sice první svazek mezi námi a draky, ale…“
„Pst, nemluv tak.“ Opatrně se rozhlédla. V Rudé baště si člověk nikdy nemohl být jist, že je sám. Neviditelní špehové mohli být kdekoliv. „Já jsem přece šťastná.“
„Není to nijak zvlášť vidět.“
„Mám dceru a jsem manželkou následníka trůnu.“
„Který tě ponížil.“
„Proč mi to pořád připomínáš? Už tak je pro mě těžké se s tím vyrovnat.“
„To vidím. Nikdy dřív ses tak nechovala.“
Protože i když mě král urážel, vždycky jsem věděla, že nejsem sama. A jen málokdy se to dělo na veřejnosti. Jenže tentokrát…
„Máš pravdu,“ přiznala se. „Aspoň že je už dávno zasnoubená. Díky zdejším zvykům, kterými pohrdáš, bude muset po svatbě zůstat věrná manželovi.“
„Což ovšem pro Targaryena nemusí znamenat vůbec nic.“
„Doufám, že ano.“ Odmlčela se. „Myslíš, že je Rhaegar do ní zamilovaný, nebo ho jen zaujala?“
„To nedokážu říct. Ptala ses ho?“
„Zkusila jsem to. Nebo vlastně… Ne. Neměla jsem odvahu zeptat se přímo. A on se chová, jako by se nic nestalo. Proč mi to udělal?“ vyhrkla nešťastně. „Copak jsem teď tak ošklivá, aby dal přednost hubené holce vyhrabané ze sněhu?“
Oberyn chvíli váhal s odpovědí. „Krásná jsi dost. Ale chybí ti slunce,“ řekl nakonec. „Draci prý mají horkou krev, ale řekl bych, že to platí spíš o nás. Je si potřebuješ vzpomenout, kdo jsi.“
Vzpomenout? „Nikdy jsem nebyla jako ty. Ani jako většina dornských žen.“
„Zas tak se od nich nelišíš. Jen si to uvědom. A taky, že máš víc možností, než jen jednu.“
Přemýšlela nad jeho slovy celé odpoledne, které strávila ve společnosti svých dam, a dokonce i potom v komnatách své dcery. Víc možností. Věděla, co tím Oberyn myslí. Ale byla to příliš divoká a nebezpečná myšlenka, než aby ji chtěla sledovat dál. Protože přes všechno, co se stalo, patřím ke svému manželovi. Ještěže našeho strýce Lewin jako bílého rytíře váže slib mlčení. Kdyby mí bratři věděli, co se děje za zavřenými dveřmi Rudé bašty, kdoví, co by z toho vzešlo. A pokud jde o ženy u nás doma… Oberyn mě zná tak dobře, jako nikdo jiný, ale tohle snad nemůže myslet vážně. Většina jižanek se nedá svazovat zvyky, které dodržuje zbytek říše. Vybírají si muže, jak chtějí, někdy i mimo manželství. Já se jim nepodobám. Nikdy by mě nenapadlo Rhaegara podvést. Nejsem ani statečná. Neumím zacházet se zbraní; vždyť nůž používám jen u stolu. Doma jsem nedokázala ani lovit se sokolem kvůli vřískotu zabíjených zvířat. Když mě donutili dívat se na popravu, zavřela jsem oči. I na turnajích si v čestné lóži pokaždé najdu místo tak, abych byla co nejdál od hrazení. Věřila jsem, že to můj manžel chápe. Ale v Harrenově chtěl z nějakého důvodu ukázat ostatním, že porazí i ty nejlepší rytíře Západozemí. A já ho neobdivovala, jak jsem měla. Proto si vybral ji?
Oberyn se tentokrát večeře nezúčastnil, protože ještě před ní odešel dolů do města. Naštěstí se král tentokrát zdržel u stolu jen krátce a když opustil síň, atmosféra se značně uvolnila. Po několika šaškových žertech došlo i na hudbu. Loutnista doprovázený pištcem zazpíval několik rozverných kousků; dámy pak zkusily požádat o píseň od prince.
Rhaegar jim vyhověl, i když ta, kterou si zvolil jako první, zaujala spíš mužskou část obecenstva. Vyprávěla o bitvě u mostu přes Klidný proud, ve které Aegon V. zvítězil nad jedním z Černožárů. Pak následoval příběh o hrdinské smrti lorda Deremonda Darryho a hrstky jeho věrných. Třetí píseň byla proti předchozím o polovinu kratší a také o něco veselejší. Jedna z tradičních, co se zpívaly teď na konci roku a připomínaly nástup na trůn a sílu Aegona Dobyvatele.
Vypadalo to, že bude už poslední, ale prince ještě nesměle oslovila jedna z mladších dívek. „Kdyby se Tvojí Výsosti zlíbilo, zazpíval bys nám prosím Zimní pannu?“
Ten kupodivu souhlasil. Zvláštní, podobným tématům se obvykle vyhýbá, pomyslela si Elia. Dámy zatleskaly nadšením a princ znovu sáhl po harfě. Hrál, soustředěný jen na svou hudbu a slova, která k ní patřila. Občas si musel odhrnout dlouhé vlasy z čela. Díky tomu mohla Elia zahlédnout při jedné ze slok, které popisovaly krásu dotyčné panny, výraz v jeho očích. Zároveň se mimoděk usmál. Byl to zvláštní, sotva postřehnutelný, jemný a něžný úsměv…
… a Elia pochopila, na koho myslí. Vzpomněl na tu seveřanku. U bohů, na mě se nikdy takhle nedíval. Myslela jsem si vždycky, že mu stačí jen jeho písně a skutečného citu snad ani není schopný. Dokonce mě napadlo, jestli si u mě jen nehledá náhradu za matku. I když nejsem zas o tolik starší než on, choval se ke mně vždycky se stejnou úctou jako k ní. Ale ono to bylo jinak. Jestli na ni nezapomene, jak mu dokážu odpustit? Na chvíli měla pocit, že znovu čeká, až jí Rhaegar po vítězství na turnaji v Harrenově předá věnec určený pro královnu lásky a krásy. Vždyť které ženě by ho měl dát? Ale on si vybral jinak a ani přitom nepředstíral žádné ohledy ke mně. Že by chtěl být jen zdvořilý k nejurozenější přítomné svobodné dívce, jak se mi teď všichni snaží namluvit a jak to králi tvrdí i jeho nejbližší rádci včetně lorda Stauntona? Jenže pohledy lidí, co se dívali, jak přijmu tu urážku… Cítím je ještě teď. Předtím mě ponižoval jen král, ale po tom, co se stalo, jsem už k smíchu každému. Jestli mi můj manžel kvůli ní znovu ublíží… To nevydržím. Oberyn by si uměl poradit, a to i způsobem, jakým bych nikdy nemohla. Co ale udělám já, to nevím.
V zamyšlení, z něhož ji vytrhl až zvuk dveří, kterými dovnitř vešel sluha s čerstvě svařeným vínem, si ani neuvědomila, že píseň už skončila a začala jiná. Milostná, svatební. Dvě srdce, co bijí jako jedno. Myslím, že tu jsem od něj nikdy neslyšela. Požádal o ni někdo, nebo si ji vybral sám?
Hudba dozněla. Poslední akord se vznášel ve vzduchu jako průsvitný pták s tělem z hlasu stříbrné harfy.
Elia se otřásla.
„Jsi v pořádku, Výsosti?
„Jistěže. Jen ten závan chladu, když se předtím otevřely dveře.“
Dvorní dáma se uklonila. Sestra jednoho z gardistů, dívka nevšední krásy s tmavými vlasy a jemnou světlou pletí kamenných Dornů, v poslední době pobledlou. Lady Ašara Dayne. Ani jí jako jižance zřejmě zdejší podnebí vůbec neprospívalo a měla kvůli tomu brzy odjet domů, zpátky do Hvězdopadu. „Není divu, Výsosti. Vždyť vítr je tak studený, že do rána může přinést mráz.“
Skutečně. Jaro se podle počasí těchto dnů zřejmě vzdávalo vzdávalo a ustupovalo vracející se zimě. Falešné jaro. Stejně jako pocit důvěry, který jsem ke svému manželovi měla. Na urážky od krále jsem zvyklá; jenže nejvíc vás dokáže zranit člověk, kterému jste věřili.
Elia se přesto snažila nedat nic najevo. Možná že nejsem tak půvabná jako dřív, a Rhaegar dal proto přednost čtrnáctiletému děvčeti. Ale pořád ještě znamenám víc než všechny ženy u dvora, kromě královny.
Položila mu ruku na rameno. „Půjdeme už?“ Musí mě doprovodit do ložnice. To neodmítne. K veřejné hádce přece mezi námi nedošlo. Ať si teď ostatní poslouchají zas loutnistu; cti obdivovat hudbu prince už se jim dostalo až příliš.
Oheň v krbu jejich jediné společné komnaty hřál tak, že jí připomněl žhavé dornské léto. To jí dodalo odvahu. Na tom, co se stalo v Harrenově, už přece nemusí záležet, napadlo ji. Obyčejná mužská touha, nic nového, a v jejich rodě zvlášť. Co když k tomu opravdu došlo jen proto, že jsem to dovolila? Já jsem přece jeho manželka. Myslím, že tohle mi chtěl Oberyn říct. Musím bránit svoje práva. A navíc mám pořád ještě něco, co ona ne.
„Určitě se budeš chtít vrátit k Rhaenys.“
Zdvořilá nabídka, jakou by jindy uvítala. Dnes ale ne. Udělala krok směrem k němu. Lůžko uprostřed komnaty na ně čekalo, s načechranými přikrývkami a dlouhými závěsy, které rády ukryjí milence. Vždycky jsi přece chtěl další dítě. Dokonce dvě, prý kvůli proroctví. A já váhala jen proto, že jsem se bála. Měla jsem strach z to, co mě další těhotenství bude stát. Teď ale musím zkusit všechno.
Objala ho a políbila tak odvážně, jako ještě nikdy předtím. Na tváři se jí přitom objevil úsměv, o kterém netušila, že by k ní někdy mohl patřit. Úsměv vášnivé, svůdné ženy. Ženy jihu, jak jí předtím připomněl její bratr.
„Je pozdě,“ řekla. „Chůvy se určitě dávno postaraly o to, aby Rhae šla spát. A ve vzduchu je opravdu už zase cítit chlad.“ Přitiskla se k němu tak vřele, jako kdyby ji nikdy nezradil. „ Říká se, že milenci žádnou zimu neznají. Pro ně se vždycky změní v jaro. A tak si myslím, že dnes v noci bychom my dva měli zůstat spolu.“