(napsal: Azrael)
Pozn. autora: Tato povídka přímo navazuje na mou první povídku Druhá vláda Draků.
Když přišel správný čas, král Aegon se smíchem podotkl, že je čas na uvedení do lože. Lady Dyanna si tuto povinnost zjevně užívala a na každý obhroublý žert rozesmátých mužů, kteří jí odváděli do lože, odpovídala svým vlastním. Princ Rhaegar byl naopak rudý až za ušima, když z něj houfec dvorních dam a dcer lordů po cestě strhával šaty. Nakonec se ale oba novomanželé dostali až do svého lože a z jejich ložnice byly k potěše svatebních hostů slyšet ještě dlouho do noci slastné výkřiky.
Den po svatební noci prohlásila novopečená lady Targaryen, že si osedlala draka a v lůně již nosí malé dráče. Tato slova se ukázala jako pravdivá, když osm měsíců poté porodila velkého zdravého chlapce s havraními vlasy a temně purpurovýma očima, jemuž dala s princem jméno Vaemond, a říše se radovala, že trůn je díky početným Targaryenským princům do budoucna více než zajištěn.
V ten samý rok přišlo v Bouřlivém konci na svět další dítě s dračí krví v žilách, a to Davos Baratheon, syn sera Lyonela a lady Rhaenys.
Ovšem rok 324 p. D. nebyl bohatý jen na šťastné zprávy, ale i na ty chmurné. Ve věku jedenapadesáti let skonal správce Casterlyovy skály ser Daven Lannister. Do té doby zdravý a silný muž si začal týden před svou smrtí stěžovat na bolesti v žaludku a zanedlouho již v sobě neudržel ani jídlo. Jeho poslední dny provázelo krvavé zvracení a průjem a sedmého dne své nemoci byl nalezen ve svém loži mrtev. Okamžitě se vyrojily četné klepy, že mu ke skonu někdo pomohl a mnoho zlých jazyků označovalo jako viníka jeho nejstaršího syna a dědice Germiona, ovšem takovými nechutnými pomluvami se zde nebudeme vůbec zabývat.
Správce pokladny lord Tyrion Lannister musel tedy řešit otázku jeho náhrady. Sám lord Tyrion měl se svou manželkou Eleynou Westerling tři dcery; Johannu, Tyshu a Lannu, ale žádného mužského dědice. A již ani nemohl doufat, že nějakého zplodí, neboť při porodu nejmladší dcery Lanny jeho manželka málem zemřela a celý rok poté byla v péči mistrů. Nakonec se zotavila, ale velmistr Gerald lordu Tyrionovi řekl, že z jejího lůna se už žádné další děti nezrodí.
Lord Tyrion tedy situaci po smrti sera Davena vyřešil tak, že svou nejstarší dceru Johannu provdal za jejího vzdáleného bratrance Germiona a prohlásil ho svým dědicem a správcem Casterlyovy skály. V den sňatku bylo Johanně čtrnáct let, její manžel byl o tři roky starší a všichni se shodli, že tvoří krásný pár. Samotný Germion Lannister byl poněkud prchlivý a snadno se rozhněval, ale kromě toho proslul také svou spravedlností a ctí, když si rytířské ostruhy vybojoval již ve čtrnácti letech. Byl tedy zdaleka tou nejlepší možností pro celý rod. Oporou mu byli i jeho sourozenci – sestraJoalla a bratři Moreon a Tommion, oba již jako chlapci nadaní šermíři a nebylo tak pochyb o tom, že rod Lannisterů se o svou budoucnost nemusí bát.
Na Severu zase povstal ve vzpouře proti Zimohradu Mors Bolton, lord z Hrůzova, jelikož kvůli jeho špatné vládě trpěl Hrůzov i jeho léna hladem a on si usmyslel, že buď vyplení bohaté potravinové zásoby Zimohradu a vesnic v okolí nebo si v horším případě alespoň vyjedná dobré podmínky a zásoby. Král nabídl lordu Starkovi vojenskou pomoc, jelikož byl jeho věrným poddaným a přítelem, ovšem lord Rickon ho ujistil, že si se zpupným lordem poradí sám, a tak se také stalo, když přesila jeho vojáků dobyla a vypálila Hrůzov. V boji přišel o život lord Mors i jeho nejstarší syn Manfred a Hrůzov tak zdědil jeho mladší syn, teprve sedmiletý Torron, který před lordem Rickonem poklekl a znovu mu přísahal věrnost. Ovšem do jeho dospělosti vládla Hrůzovu jeho matka, obávaná lady Meriel.
Tím už ale rok 324 p. D. skončil a skončila také tři roky trvající zima.
V prvních měsících roků 325 p. D. vyslala Citadela bílé havrany zvěstující začátek jara a král Aegon uspořádal velkolepé oslavy dvacátého výročí své vlády. Bylo mu čtyřiačtyřicet let, ale stále se těšil plnému zdraví i dobré tělesné kondici a říše ho milovala. Ku příležitosti oslav oznámila lady Dyanna, že čeká s princem Rhaegarem druhé dítě a říše tak měla další důvody k oslavám. Král také oznámil zásnuby své dcery Daenerys s Garinem Martellem, synem a dědicem princezny Arianne. Tato zpráva vyvolala nevoli u jeho synů, Aelyxe a Aemona, kteří oba svou sestru milovali. Daenerys samotná byla ale tichá a poslušná dívka a svému otci bez protestů vyhověla.
Zatímco desetiletý Aemon zůstal jen u slovních námitek, čtrnáctiletý Aelyx přiletěl na zásnuby na své dračici Safír a když princ Garin úlekem z ní skoro upadl na zadek, Aelyx Targaryen se mu vysmál. „Jak chceš spát s naší sestrou, které v žilách koluje oheň, když se bojíš draků?“ prohlásil tehdy a umravnit ho musel až samotný král, který poté odlet svého syna pozoroval se zachmuřeným a také smutným pohledem.
Z Aelyxe Targaryena vyrostl obtížně zvladatelný mladý muž, který byl smrtelně nebezpečný na bojišti. Již ve třinácti si vydobyl rytířské ostruhy, zároveň byl ale velmi prchlivý, urážlivý, arogantní a krutý. Proto ho ještě téhož roku jeho otec donutil oženit se s lady Samanthou Arryn, jedinou dcerou lorda Harrolda. Princ Aelyx svou svatbu nepřešel bez vytáček a hrozeb, přesto se nakonec neochotně podvolil otcově vůli a odletěl se svou novomanželkou do Údolí, čímž se král svého vzpurného syna alespoň na čas zbavil.
Princ Aemon byl zpočátku také rozhněvaný, ale na rozdíl od svého bratra netrpěl jeho charakterovými vadami, a tak nakonec zasnoubení své sestry přijal a bez vytáček souhlasil i se svým vlastním zasnoubením. Jeho otec mu konec konců vybral za choť druhou dceru lorda Tyriona, Tyshu Lannister, která byla podle mínění většiny lidí ze všech tří sester tou nejkrásnější. Byla sice o dva roky starší než princ Aemon, ale to nebylo pražádnou překážkou.
Počátkem roku 326 p. D. říše znovu slavila, neboť lady Dyanna porodila krásného chlapce se stříbrozlatými vlasy a světle fialovýma očima s nádechem šedi. Princ Aenar Targaryen, pojmenován po svém dávném předkovi, byl sice menšího vzrůstu, ale zdravý a silný. Ihned po narození mu jeho otec položil do kolébky tmavě zelené dračí vejce se zlatými žilkami ze snůšky Rhaegal. Budoucnost rodu Targaryenů se zdála být prosluněná, dokud ovšem nepřišla tragédie…
***
Rhaegar s Dyannou leželi na posteli ve své ložnici, zpocení a udýchaní z právě proběhnutého milování. Dyanna měla hlavu položenou na Rhaegarově hrudi a on jí pravačkou objímal a levačkou si něžně pohrával s její ještě ztuhlou bradavkou.
“To čekání po porodu bylo nesnesitelné. Každým dnem jsem po tobě toužil víc a víc,” zašeptal Rhaegar.
“Já taky, má lásko. Velmistr mi dokonce radil, abychom počkali alespoň dva obraty měsíce.”
“Starý blázen. Už ten jeden byl k nevydržení,” zasmál se Rhaegar a vtiskl své manželce polibek do vlasů. “Přinesu nám víno… A až ho vypijeme, možná…” nasadil plachý úsměv.
“Rozhodně, má lásko,” oplatila mu Dyanna úsměv a pak ho na oplátku políbila na ústa.
Rhaegar vstal, zahalil se do hedvábné košile a s opatrností sobě vlastní otevřel dveře vedoucí z ložnice do soláru. Naposledy se ohlédl a jeho manželka se na něj láskyplně usmála.
Nikdy bych nepomyslel, že se dokážu takto bezhlavě zamilovat. Ale jen její úsměv na mě působí tak silně, že se mi podlamují kolena.
Rhaegar s úsměvem na rtech zavřel dveře a přešel do soláru, ve kterém panovala tma, ale on se v něm vyznal i beze světla. Našel malý stolek a hledal džbán s vínem. Ovšem ten tam nebyl. Zmateně po něm šmátral rukama.
“Hledáš víno?” ozval se opilecky znějící hluboký hlas z rohu místnosti, kde byly ve stínech patrné obrysy křesla.
“Kdo je to? Ukaž se!” vyzval neznámého poté co sebou trhl úlekem.
“To už ani nepoznáváš můj hlas?” ozvalo se v odpověď a zazněl zvuk křesadla. Ve světle právě zapálené svíce se objevil obličej TrystanaPeaka.
“Trystane? Co ty tu děláš?”
“Sedím, piju víno. A přemýšlím.”
“Jak ses dostal přes stráže?” zeptal se Rhaegar, ale už když dokončil otázku, začal si připadat hloupě. Spolu s Trystanem přece prozkoumali skoro všechny tajné chodby v Rudé baště.
“Zbytečná otázka, můj princi. Ale to přece víš,” odpověděl Trystan.
“Co tady chceš, Trystane?”
“Tato otázka už je moudřejší. Chci jen to, co mi náleželo celá léta a nyní mi to bylo sprostě ukradeno,” odpověděl Trystan a naráz dopil zbytek vína v poháru. Jazyk se mu už zjevně pletl.
“Jsi opilý, Trystane. Měl by ses prospat,” uzavřel princ, popadl džbán s vínem a chystal se odejít, ovšem za levačku ho uchopila silná ruka.
“Jsi můj! Myslel jsem, že budeme navždy… Co se… co se to s tebou stalo?!” začal Trystan křičet a rázně vstal.
“Oženil jsem se. Byla to povinnost… zpočátku,” odpověděl Rhaegar a začal se trochu červenat.
“Zpočátku?! A co teď? Teď už to tak necítíš?” vykřikl na něj v odpověď Trystan, stále do držíc za ruku.
Rhaegar se mu zahleděl do krví podlitých očí. Do těch očí, které kdysi tolik miloval… Ale nyní v nich viděl pouze chtíč a nenávist a rázně se mu vytrhl. “Nevlastníš mě, Trystane. Jsem princ a zamiloval jsem se!”
Trystane na něj hleděl vytřeštěnýma očima a Rhaegar v nich zahlédl lítost a smutek, proto se přinutil ke klidnějšímu tónu: “Je konec. Dříve nebo později jsem se musel oženit. To jsi přece musel vědět. Cením si tě jako přítele a navždy ti budu vděčný za naše… společné chvilky… ale je konec. Prosím, odejdi,” přičemž poslední dvě slova už vyslovil velmi chladně.
Trystane sklopil oči a viditelně se snažil potlačit pláč. “Co jsem… pro tebe znamenal?” zašeptal téměř neslyšitelně a Rhaegar se k němu naklonil.
“Odejdi,” zopakoval.
V tu chvíli se v Trystanových očích zablesklo, popadl na stole ležící tupý nůž na olivy a vší silou ho zabodl Rhaegarovi těsně pod ohryzek. Ten překvapeně vyvalil oči a zachroptěl…
Trystane na něj šokovaně zíral, jako by vůbec nechápal, co právě udělal.
Rhaegar si v tu chvíli vytrhl nůž z krku a zabodl ho rukojetí Trystanovi přímo do pravého oka. Poté se oba skáceli k zemi v proudech krve.
Poslední, co na tomto světě Rhaegar slyšel, byly hlasy členů královské gardy, když vtrhli do soláru a zoufalý nářek jeho milované ženy. Pak se vše propadlo do tmy.