(napsal: Oakenfist)
Básník se poslední hodinu jenom pohupoval nad svým nedopitým pohárem a klížily se mu oči. Propadl se do nesrozumitelného mumlání a když už s velkým úsilím rozlepil víčka od sebe a pohlédl mým směrem, vypadlo z něj jenom: „Létohrad …“
Seděl jsem s ním v hostinci, kousek od rozcestí, kde se blátivá cesta dělila, a vinula na západ směrem k Ashfordu. Celý večer se za moje peníze napájel levným, kyselým červeným. Nadával hostinskému a hulákal na něj, že ty jeho patoky pije jenom z donucení, když neumí uvařit pivo nebo ho někde ukrást. Provinile na mě mžoural a vzdychal: „Musíš se tam jet podívat … na Létohrad.“
Potkal jsem ho náhodou cestou z Bitterbridge. Potloukal se Rovinou, neměl se kam vrtnout. Pokoj si dovolit nemohl, ale hostinský, velmi starý, slušný a hlavně naivní člověk, ho nechal spát ve stáji, kde jsem uvázal svoje koně. Během večera mluvil o všem možném, ale s každým pohárem vína proud jeho řeči slábl a to, co říkal, přestávalo dávat smysl. Svoje skutečné jméno mi neprozradil, ale básník to nejspíš byl. Mluvil květnatě, jako každý veršotepec se rád poslouchal, a já byl jeho jediné publikum.
„Jsem … celou svou povahou založen – jako velká většina básníků – abych myslel a žil sám,“ pronesl zasněně a se zjevnou námahou v jednu chvíli. Tak jsme se vlastně dostali k Rhaegarovi Targaryenovi.
Byli jsme v hostinci sami, tak co už s večerem. Na cestách Sedmi království bylo smutno. Zima skončila, ale jaro si dávalo se svým příchodem na čas, i tady na Rovině. Vydal jsem se na cesty ze Starého města hned, jakmile Citadela vypustila hejno bílých havranů.
Jel jsem obloukem kolem západního pobřeží, kde se oteplovalo rychleji než ve vnitrozemí. Lannisport byl vylidněný, na Harrenov jsem přijel těsně po jeho dobytí, a viděl jsem tam tlupu lidojedů, houpajících se na šibenici. U Darry pode mnou padl kůň. Dorazil jsem po svých, promrzlý a polomrtvý, do Králova přístaviště, obklopeném jenom šedou půdou bezútěšných strnišť. Město páchlo rozmrzajícími mrtvolami a krysími vnitřnostmi. Na věžích zplihle vlály prapory se zlovlkem, lvem i drakem, tak špinavé, že je nešlo od sebe odlišit. Polovinu městské posádky tvořila Noční hlídka. Na sever od města začínala liduprázdná tundra, ze které jenom pomalu odtával a mizel ledovec.
Když jsem přecházel padací most do Rudé bašty, nevěděl jsem, co mi svírá útroby víc, jestli myšlenka na nadcházející setkání, nebo mrazivý chlad vanoucí z příkopu pode mnou, kde se ostré bodce na dně dusily pod tíhou šedočerného ledového příkrovu, plazícího se po stěnách jámy, tak jako se během této zimy dokázaly plazit uťaté ruce služebníků Jiných.
Doporučující dopis od arcimistrů mě dovedl až do Velké síně. Král ani královna se neukázali, šuškalo se o nějakém dalším z řady jejich vzájemných nedorozumění … Pod Železným trůnem mě ale přijal osobně jejich pobočník, kterému jsem předložil svůj plán. O tom mladém muži bylo už napsáno a řečeno mnohé. Nevím, jestli bych mohl já přispět něčím novým … i když budu asi jeden z mála lidí, který se nacházel chvilku v jeho přítomnosti a který s ním viděl jeho obrovského zlovlka a jeho obrovského, pokorného a skoro němého pomocníka. Spokojím se s tím, že prohlásím, že nic, co proniklo na veřejnost, ani to nejpodivnější, zdaleka nevystihuje to, co jsem viděl a slyšel. Víc už o tom neřeknu, a budu se modlit k Sedmi, aby ten na první pohled nemohoucí, bezbranný mladík obrátil svůj pohled jinam. Naštěstí jsou pro pobočníka důležitější věci než můj život a moje práce.
Moje práce … sepisuji dřívější události. Tak jak se staly, bez příkras a vymyšlených příběhů. Nechci svoje čtenáře pobavit, jako jiní rádoby dějepisci. Myslím, že dnešní doba vyžaduje upřímnost. Po těch letech šílenství, polopravd a nefalšovaného děsu je potřeba pohlédnout do očí čisté pravdě. O blízké minulosti se toho ví vlastně velmi málo a lidé si rádi pamatují něco, co se nikdy nestalo. O dávné minulosti se píše daleko více. Dá se to pochopit, protože připomínky dávných legend nikoho nebolí. Není nikdo, kdo by si kladl tyto vzdálené události za vinu. A když všichni v jednu chvíli zapomenou, dávná pravda ztratí špínu zrady a selhání, a takto zpovzdálí je každý hrdina ještě hrdinnější.
Odpouštění je z velké části zapomínání.
Období, které se prostírá od vlády nepravděpodobného krále Aegona V., až do současnosti, je v dějepravných spisech zachyceno nedostatečně a zaujatě. Máme sice mimo jiné spisy mistra Mandela, ovšem to byl tvor krále Roberta Baratheona, kterému by se znovu – řečí vítězů – mělo správně říkat Uchvatitel. Vzal jsem si za úkol vypracovat zprávu o těchto časech, a to přesně, věrně a nestranně. Můj plán se pobočníkovi zalíbil. Vyjádřil se ve smyslu, že každý přiměřeným způsobem pojatý příběh o nejbližších předcích vládnoucího páru podpoří jejich právoplatný nárok na Železný trůn a postaví tragédii po pádu Targaryenů za Aeryse II. do správného světla ve srovnání s vládou Uchvatitele a jeho ještě horších následovníků.
Dostal jsem doporučující dopis s královskou pečetí, který mi měl otevřít každé dveře a bránu v Západozemí, a peníze na to, abych si najmul pomocníky a ozbrojený doprovod na moje cesty. Koupil jsem si jenom dva koně a vyrazil po pár dnech zpátky na jih. Na prvním koni jedu a na druhém vozím všechny knihy a listiny. A moje cesta mě zavedla až do hostince za Básníkem.
Měl obyčejnou tvář, brunátnou a odulou z nezřízeného pití. Jednou rukou se křečovitě držel dubové desky stolu, z posledních sil, jako kapitán potápějící se galéry na podzimním Úzkém moři. Druhá ruka majetnicky spočívala na poháru s vínem. Při svém blábolení se zadýchával, zalykal se nevyřčenými obraty, upadal do opilecké letargie, aby se najednou s vyjeknutím probral. Skelnýma očima kradmo pokukoval do koutů prázdného hostince, ale častěji je obracel v sloup, snad aby ve zmateném, unaveném mozku vydoloval další obrazy svého pozoruhodného života.
„Klíč k pochopení všeho, nejen prince Rhaegara … najdeš v Létohradu,“ říkal mi vytrvale po celý večer. To místo a Rhaegar se mu pořád vraceli na jazyk, i když jinak brebentil o všem možném. Vyprávěl mi o svém mládí, strávil pár let v Řekotočí a když začala Robertova rebelie, nechal se naverbovat do tyrellského vojska, kde hrál na buben, skládal hrdinské písně a nesl prapor lorda Fossowaye. Válka ho zavála až na Trojzubec, který přežil náhodou, zaklíněný mezi dva padlé koně. Jeho buben mu zlámal tři žebra, ale byl schopen se po bitvě sám zvednout a doklopýtat se zbytky královského vojska do Králova přístaviště.
„Ten slavný souboj s Robertem v brodu jsem neviděl … ale byl jsem na nádvoří Rudé bašty, když prince pokládali na pohřební hranici. Bylo úplné ticho, takže jsme všichni slyšeli, jak žárem pukla princova zbroj. Když oheň dohořel, jeden z králových pyromancerů vytáhl ze zbytků zuhelnatělé zbroje princovo srdce, rudé a černé. Oheň ho nedokázal strávit. Srdce mělo být podle legendy dovezeno někam na jih … snad do Dorne. Ale já vím, že bylo pohřbené na Létohradu. Tam, kde Rhaegarovo srdce zůstávalo po celý čas.“
Básník konečně usnul a ještě chrápal v koutě hostince, když jsem ráno ve stáji sedlal koně na další cestu. Ten muž se mi vlastně celý večer snažil vyprávět o Rhaegarovi, ale vždycky když o princi začal, jeho myšlenky odletěly někam jinam. Přestože bylo patrné, s jakým úsilím hledá správná slova a jak ho jeho nemohoucnost trápí, nedokázal ze sebe dostat nic souvislého. Zapamatoval jsem si jednu jeho větu: Princ byl jako duše, která se náhodou potkala s tělem, a která se z něho snažila dostat, jak mohla.
Když už jsem byl v sedle a mířil k Ashfordu, uvědomil jsem si, že Létohrad není daleko. Rhaegar Targaryen byl bezesporu důležitá postava příběhu o zkáze královského rodu za vlády jeho otce Aeryse II. Co vlastně víme o Rhaegarovi? V očích známých dějepisců nebyl princ člověk dobrý, ani špatný, vzpíral se jakémukoli soudu … a ten příběh o srdci pohřbeném v ruinách pyšného sídla pozdních Targaryenů se nedal jednoduše ignorovat. I když jsem mohl klidně svoji pozornost věnovat jiným dračím pánům a rozjet se kamkoli, u Ashfordu jsem stočil koně k Létohradu.
Jel jsem tedy pořád na východ, pod stínem Červených hor, krajinou drolících se pískovců a pustých údolí, až jsem se dostal na okraj Bouřných zemí. Tady už opravdu začínalo jaro, krajina se změnila, ze špinavé okrové barvy se převlékla do světle zelené a vítala můj malý průvod trsy raných květin, vyrážejících z hnědožlutých hromad zetlelého listí. Prvosenky, čemeřice a ladoňky, a hrozny žlutých a bílých kvítků lískových a vilínových keřů lemovaly cesty a kamenité úvozy toho divokého kraje. A uprostřed ničeho, na rozlehlé planině osychající pod zářícími paprsky jarního slunce jsem před sebou uviděl ruiny Létohradu.
Až když jsem přijel blíž, došlo mi, jak byl jeden z posledních nově postavených hradů v Západozemí jiný než ostatní. Létohradu chyběly jakékoli hradby. Oheň přestály pouze subtilní kamenné pilíře a zdi, původně nesoucí vysoká okna. Spíš než pevnost připomínala stavba kostru obrovského draka, který v posledním životním záchvěvu padl na záda a zůstal bezbranně ležet břichem vzhůru.
Zbytky vstupní brány jsem vjel dovnitř. Bezpochyby jsem před sebou viděl vlastní palác, četnost kamenných zbytků a různě vysokých sloupů to potvrzovala. Uvázal jsem koně a dál pokračoval pěšky. Vlastně jsem vůbec nevěděl, kde začít.
Místo bylo úplně tiché. V bezvětří jsem někde za zdí slyšel slabě zpívat drozda nebo pěnkavu. Přejížděl jsem rukama po zprohýbaném, zčernalém kameni sloupů a procházel jsem dávnými chodbami. Hustá tráva tlumila moje kroky, vyhýbal jsem se polorozbořeným schodištím. Dostal jsem se na rozsáhlé prostranství, které mohlo být hlavním sálem. Tam jsem se zastavil.
Paprsky teplého jarního slunce mě zahřály do tváře a zasvítily ostře na sloupy kolem. V koutě za kamenným pilířem přede mnou odhalily velký kámen. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že je jiný než ostatní – novější – nebo ho něco, nebo někdo, po požáru ohladil a vyčistil. Vrátil jsem se pro koně, ale když jsem znovu stanul před kamenem a otočil se, abych prohledal svoje zavazadla, zarazil jsem se – skutečně chci tady hledat Rhaegarovo srdce? Vezmu teď nějakou větev nebo nůž a budu se na tomhle místě nebo v jiné části rozvalin hrabat v zemi? A co si počnu, když skutečně něco najdu? Netušil jsem … naštěstí se sluneční paprsky rozplynuly a na ruiny Létohradu padl večer. Rychle se stmívalo a já se rozhodl, že rozdělám oheň. Na kameni přede mnou nebyla žádná značka a nezdálo se, že by tady někdo v nedávné době tábořil, ale proč by právě tady nemohl princ Rhaegar trávit svoje večery a noci, když navštěvoval Létohrad tak často.
Nikdy jsem nebyl příliš romantický, ani jsem nevěřil na duchy, ale bylo jasné, že pokud je něco pravdy na tom, že se charakter lidské bytosti může otisknout do určitého místa, tak právě v Létohradu musí přebývat Rhaegarova aura. Já tedy myslím, že je to spíš naopak: že určité místo – trvalejší než křehká, smrtelná tělesná schránka – může zásadně ovlivnit lidskou bytost. A tak to prý bylo i u Rhaegara Targaryena. Jakoby zkáza Létohradu v den jeho narození určovala jeho cestu životem. A princ zřejmě nemohl dlouho být bez tohoto místa, proto se tak často toulal v okolí a snad právě tady u toho kamene složil svoje nejkrásnější písně.
Byl jsem tak zabrán do myšlenek, že jsem nevnímal rychle houstnoucí tmu. Vlastně mi není jasné, proč jsem se na místě, tolik vzdáleném od příbytků živých lidí, vůbec nebál. Ale byl jsem zvyklý na svých cestách nocovat sám, takže jsem se klidně, s hlavou plnou Rhaegara Targaryena, zabalil u ohně do pláště a brzy nevěděl o světě.
……………………
Ocitl jsem se na podivném místě, v podivném světě, kde všechno kolem mě bylo jiné. Když člověk upadne do snu, zvláště do živého snu, chová se normálně tak, jako v bdělém stavu. Také mě se zdál sen. Poznáte to jednoduše – v jednu chvíli se probudíte. Přesto jsem v tom světě, o kterém jsem snil té noci v Létohradu, měl od začátku zvláštní pocit nepatřičnosti, jakoby ten sen nebyl tak úplně můj, jakoby mi ho něco … nebo někdo … poslal, snad jako dar, snad jako úděl. Přitom to ale bylo jiné jenom trochu, takže jsem vlastně vůbec nepochyboval o tom, co dělám, co říkám, jak se dívám na věci, hovořím o nich a pojmenovávám je … a jak hovořím s lidmi.
Seděl jsem ve vlaku, který se řítil plochou krajinou s tu a tam roztroušenými stromy – nemohl bych je označit za les. Na stolku před sebou jsem měl rozložené listy s poznámkami. Zadíval jsem se do papírů. Název města, nebo vesnice, pár neznámých jmen. Dvě, tři věty, které nedávaly smysl. Cítil jsem se podivně, trochu se mi točila hlava. Pak jsem si ale vzpomněl na rozmluvu se šéfredaktorem a všechno mi postupně naskočilo, jeho kancelář s šedivým běhounem, nepohodlná designová křesílka, odpolední filtrovaná káva bez cukru, kterou mi pořád doléval. V hlavě mi zazněl i jeho monotónní huhňavý hlas, který připomínal sebejistý tón arcimistra … ale no tak, co to je! … potřásl jsem hlavou, abych se konečně soustředil.
Z nádraží v Healdsburgu je to ještě pár mil na severovýchod. Budu mít hodinu a půl i s focením, to není moc, ale ani málo. Když jsem se znovu začetl do poznámek, napsal jsem si o něm, že se posledních pár let věnoval pěstování vína a cvičení jógy, hlavně cvičil jógu … nevím o té jeho józe ani hovno … a nejí maso … docházelo mi, že tohle interview bude průšvih, ale taky jsem se nemohl dočkat, až ho uvidím. Kolika lidem se to poštěstilo? Je to už pár let, co jsem slyšel jednu jeho novou věc v autě v rádiu. Zabijáci tenkrát řekli něco ve smyslu: „Jsme rádi, že má zase po tolika letech hit … ale ta písnička je DĚSNÁ.“ Měli pravdu, kluci z Vegas, ale mohli si to nakonec odpustit.
Už jednou dával rozhovor do našeho časopisu, ale to bylo snad před třiceti lety. Jeho první kapela se právě rozpadla a on se ocitl na křižovatce, nadechoval se před sólovou kariérou, bilancoval – v pětadvaceti letech … taková hvězda už tenkrát, skutečný idol. Co já jsem dělal v pětadvaceti, bože … musím se trochu sebrat, ať neudělám ostudu. Znovu jsem si nalistoval ten rozhovor: Viděl jsem před sebou plachého, nádherného mladíka na fotografii v rozkvetlé zahradě, melancholickým pohledem už obraz opouštěl a směřoval někam daleko od čtenáře. Titulek článku hlásal, že klidný život může být projevem strhujícího vzrušení.
Kolega novinář tenkrát sebevědomě používal pojmy jako „až strašidelně pohledný“ a „dědičný pán neposkvrněných říší zbožňování“ … a v rozhovoru mluvil ten mladý muž vlastně pouze o tom, že po cestě životem někam zabloudil a že neví, jaký je přesný čas, protože nemá hodinky. Že vlastně zůstává na místě, šlape vodu, zděšen změtí kontextu, v obavách, co se stane dál. Právě opouštěl kolegy v kapele, která byla umělecky na vrcholu, a odhodlával se pustit se novým směrem. V té době si podle sebe připadal jako opak té správné osoby, jakou být měl a proto se „vytratil“. (taky přebral nejbližšímu kolegovi z kapely přítelkyni – a to se udávalo jako hlavní důvod jejich rozpadu, i když on sám to vehementně popíral) Zahodil tu nepatrnou veřejnou pozici, která mu byla udělena.
A teď, po tolika letech, na mě čeká ve své poustevně pod horami.
V Healdsburgu jsem před nádražní budovou chvilku hledal řidiče, kterého pro mě poslali. Limuzína se začerněnými skly stála ve vedlejší ulici pod čerstvě rozkvetlým, zdravě zeleným stromořadím. Ze všech věcí a lidí kolem sálala sebevědomá spokojenost, tahle komunita věděla, kvůli čemu být na světě. Řidič mi potvrdil, že Mistr v tomhle autě jezdí taky … seděl jsem na stejném místě, na kterém sedává on.
„Jestli jsou začerněná skla nutnost v jeho postavení? Ne,“ reagoval okamžitě řidič. „Tady nás nikdo nezná. Ostatně, proto tady jsme, že?“ Mrknul na mě spiklenecky. Pak už bylo ticho a já jsem pozoroval, jak vyjíždíme z městečka směrem do hor. Projížděli jsme krajinou, která připomínala kýčovité fotky z Toskánska nebo z Jižní Moravy, jenom to působilo trochu nepatřičně, když pár mil od nás začínala polopoušť. Taky už byly vidět vrcholky Forth Ross, v tomhle ročním období světle zelené, ale brzy bez zavlažování zežloutnou a zhnědnou.
Rezidence se nacházela na hranici obyvatelné oblasti, vinice se v pravidelných pásech vlnily do kopců, a když jsme přejeli pár horizontů, začaly se vytrácet. „To je všechno Cabernet Sauvignon“, reagoval na moji zoufalou otázku řidič – další klišé, nic tady nebylo původní, ani odrůda vína. Když se konečně objevily obrysy rezidence, ulevilo se mi, že nevidím rozebraný a znovu postavený zámek na Loiře.
Mistr seděl v křesílku na terase, zády ke vchodu do domu, jakoby si chtěl pojistit, abych mu doma neslídil. Zakázal mi kouřit, což mě překvapilo – pamatoval jsem si, že skoro na každé fotce z doby svojí slávy žmoulá v prstech cigaretu. Určitě vypadal mladší než kolik mu skutečně bylo, kdybych nevěděl, tipoval bych mu maximálně čtyřicet. Občas podrbal za ušima psa, žlutočerného podvraťáka, který na nás oba házel zoufalé pohledy, obcházel nás různě širokými oblouky a co chvíli zakňučel. Nabídl mi svoje víno, docela ucházející, a vodu v karafě. Před sebou měl na talíři malý kopeček suché rýže … a celkově působil unaveně. Vybavil jsem si ten starý rozhovor a říkal si, že jestli byl v té době tak intelektuálně na výši, jak na tom asi bude teď, když měl na všechno to vznešené přemýšlení tolik času.
„Mohli bychom to zkrátit na maximálně hodinu i s focením? V poslední době trpím na záda, cvičení už mi nepomáhá tolik, co dřív,“ řekl omluvně svým podivuhodným, zastřeným hlasem.
„Samozřejmě,“ přikývl jsem. To nezačíná příliš dobře …
„Nějak se to všechno zkomplikovalo,“ říkal a prohrábl si vlasy, pořád velmi husté. „Chcete se ptát taky na osobní věci?“
„Nepřijel jsem kvůli tomu.“ Věděl jsem, že je po rozchodu s druhou ženou, to ale věděl skoro každý, kdo slyšel jeho poslední album.
„Pořád toho ještě lituji … Ingrid byla, no, vždyť spolu máme dvě děti.“
„Rozumím …“ (O tom bylo to album, přece … v jedné skladbě chválí svého syna, a v další svoji jedinou dceru, kamarádku, která má vždycky uklizený pokoj. Taky se tam zpívá o tom, jak dobře se nakupuje v supermarketu hodně pozdě večer.) Najednou jsem si vybavil jedno odpoledne v pokoji mých rodičů, kde jsme tenkrát měli televizi. Viděl jsem ho, jak hraje jednu ze svých nejkrásnějších skladeb, byla to „Píseň o druhé straně života“, o tom, jak se časem sláva změní v živoření. Hrál na akustickou, dvanáctistrunnou kytaru, měl úžasně dlouhé, elegantní prsty, všechny akordy hrál přes barré a kolem jeho siluety v televizním studiu se šířila záře … byl jako Bůh … a teď z něj byl vlastně jenom obyčejný, stárnoucí vinař.
„Jestli bychom se mohli trochu věnovat tomu, co děláte teď?“ řekl jsem do nastalého ticha. Pes mezitím někam odběhl, na terase bylo slyšet jenom slabé pofukování teplého větru z nedalekých kopců.
Poplašeně se rozhlédl kolem sebe a pozvedl jemně ruce: „Myslíte, co dělám tady?“ Odkašlal si. „Víno zabere čas, i když na spoustu věcí mám samozřejmě lidi …“
„Ne, myslel jsem vaši novou tvorbu. Jdou zprávy, že chystáte nové album … taky jste založil vlastní hudební vydavatelství.“
„Ano, potkal jsem pár mladých muzikantů, co přistupují k hudbě tak, ehm, konstruktivně …“ Na mě tedy byly věci, co vydával ostatním, příliš experimentální. Některá jeho alba byla čistý ambient; nerytmické, hodinu trvající kompozice, opakující se struktury. Asi jeho nejslavnější pozdní věc se taky jmenuje „Směřování do ticha“. Ani remixy jeho starých skladeb, které spáchal se svými novými kumpány, neměly mnoho posluchačů.
„Hm, budete pokračovat ve své současné tvorbě ve zdůrazňování atonality?“ zeptal jsem se bez obalu. Ta otázka ho naštvala: „Promiňte, jak to myslíte? Přijde vám, že moje nové skladby nemají melodii?“
„Tedy … určité části vašich písní, myslím teď především ty instrumentální pasáže, které na posledním albu s vámi nahrával Berrick Daley … mohou připadat i vašim fanouškům, kteří jinak patří mezi vnímavější … poněkud překombinované.“
Chvíli mlčel a díval se někam do dálky nad moji hlavu, podobně jako na té dávné fotografii z rozhovoru. Když už to vypadalo, že se zvedne a bez rozloučení odejde, zamyšleně pronesl: „Vždycky jsem se těžce rozhodoval a mnohokrát jsem se rozhodl špatně. Se ženami jsem například nikdy neměl štěstí a dělal jsem obvykle přesný opak toho, co by se slušelo v dané situaci … a v umění … pro mě bylo těžké přiznat si, že jsem omylný. Víte, spousta lidí mě považovala za arogantního, ale já měl vždycky za cíl publikum přirozeným způsobem potěšit.“ Zatvářil se zoufale: „Vyměnil bych jakkoli nepatrnou popularitu – jakoukoli veřejnou pozici – za schopnost srozumitelně komunikovat něco, co je neobvyklé. A směřovat k určité podivné úrovni čistoty, která je vlastně nedosažitelná.“
Jeho obraz se mi začínal rozmazávat. Jeho tělo zprůhlednělo a já si připadal, že sedím v pracovně v Citadele u nějakého prastarého svitku a čtu si o hrdinech a bozích, o postavách, které se neslyšně vznášejí vzduchem, sotva obdařeny tělem…
…………………………..
Probudil jsem se do lezavě mlhavého rána, které mi nedovolovalo se ještě chvíli převalovat v teplém plášti a přemýšlet o tom, co mi přinesl podivný sen. Nerozuměl jsem téměř ničemu, ale věděl jsem, že sny jsou „stíny duše“. Jiná věc byla, čí duše. Že by se mi odhalila nějaká vzdálená historie, dávná minulost nebo naopak budoucnost?
Seděl jsem u ohně a jedl prostou snídani z chlebových placek, uleželého sýra a sušeného hovězího a přemýšlel o muži, se kterým jsem se ve snu setkal na terase toho rozlehlého paláce v kopcích. Vytáhl jsem pero a pergamen a rychle zaznamenával všechny detaily a myšlenky, než se potopí do zapomnění. Podobu prince Rhaegara jsem neznal. Věděl jsem, že to byl krásný muž – i pokud si odmyslíme přirozenou snahu jeho současníků a obdivovatelů korunního prince idealizovat – ale jestli se mohl podobat tomu muži ze snu, jsem netušil. Měl také světlé vlasy a jemnou až nelidskou targaryenskou tvář, ale zemřel mladý, nebylo mu ještě 25 let, když padl na Trojzubci, takže to ve snu nemohl být on. Ledaže … šlo skutečně o odlesk jeho duše a tohoto místa.
Básník měl pravdu … když se řekne Létohrad, musí se říct i Rhaegar. Obešel jsem během dopoledne ještě jednou létohradské rozvaliny, a přitom se snažil dát dohromady to, co jsem si pamatoval o muži ze snu, se známými fakty o Rhaegarovi:
Muž ze snu byl někdo slavný … to byl Rhaegar Targaryen samozřejmě taky, navíc ho lidé, jak vznešení, tak prostí, měli rádi. Na jednoho člověka, kterému se princ nezamlouval, připadlo deset těch, kteří ho následovali. Nebo ještě jinak – byli k němu přitahováni.
Muž žil někde v ústraní, daleko od lidí … to by taky odpovídalo Rhaegarově touze po samotě. Princ svoje právoplatné sídlo na Dračím kameni příliš nenavštěvoval, ale kdyby Létohrad nevyhořel, je možné, že by si z něj vybudoval svůj úkryt před světem, nebo přesněji před královským dvorem a šílenstvím svého otce.
Muž ze snu skládal písně, asi podivné, ale lidé je dobře znali … Rhaegarovy písně byly také opředené tajemstvím, ale byly nesmírně populární … znovu jsem si vzpomněl na Básníka a jak blábolil o tom, že klíč najdu v Létohradu. Byl ten ožrala snad prorok? Namísto řešení se mi rojily v hlavě spíš další otázky: copak můžu psát v historii pozdních Targaryenů o snech? Popíral bych tím sám sebe.
Opustil jsem Létohrad a znovu se rozjel po Sedmi královstvích. Nemohl jsem Rhaegara Targaryena dostat z hlavy. Vyptával jsem se na něj na každém hradě a nechával jsem za sebou jenom nerudné šlechtice, kteří mě museli hostit, a jejich nešťastné mistry, kteří mě museli vyprávět příběhy, když jsem jim ukázal dopis s královskou pečetí. O Rhaegarovi jsem se ale nedozvěděl nic. Každý opakoval pouze to, co bylo obecně známo – sečtělý, ale dobrý bojovník a rytíř, nedostižný harfista, každý se mu chtěl zavděčit, složitý vztah k otci, turnaj v Harrenově, Lyanna Stark a Trojzubec. Nedozvěděl jsem se vůbec nic o Rhaegarově srdci. Začal jsem podezírat Básníka, že mě v hostinci u Ashfordu vodil za nos.
Vyptával jsem se na osoby, které prince Rhaegara skutečně znaly. Ale bylo jich žalostně málo, mistři si vzpomněli pouze na pár notoricky známých princovy nejbližších lidí. Někteří mluvili o mladém Mylesi Mootonovi, jiní o upovídaném Richardu Lonmouthovi. A všichni samozřejmě o Arthuru Dayneovi. O oddanosti tehdejších členů Královské gardy, kteří poslouchali Rhaegara snad víc než samotného krále. Ale ti muži byli mrtví, většina z nich už velmi dlouho. Pár šlechticů prince vidělo a dokonce měli tu čest strávit okamžik či dva v jeho přítomnosti, víc ale ne. Zbýval jediný známý člověk, který mi mohl pomoci odkrýt roušku tajemství, halící princovu osobu a snad i pravdu o jeho srdci: jeho dávný přítel a poslední strážce jeho památky. I když, o tom, jestli toho muže mohu ještě zvát člověkem, jsem se musel sám přesvědčit …
Leprosárium se nacházelo na půl cesty mezi Parožnatým vrchem a Starým městem, v malém údolí, plném jabloňových a třešňových sadů. „Dům pokoje“ spravovaly tiché sestry, ale moje královská pečeť neotvírala pouze každé dveře, také rozvazovala jazyky. Matka představená si mě vyslechla a zatvářila se nešťastně: „Obávám se, že přicházíš pozdě, pane. Nemoc již pokročila tak, že na svoje otázky odpovědi nedostaneš.“
„Je mrtvý?“ zeptal jsem se netrpělivě.
„To ne.“
„Tak se mohu alespoň pokusit. Třeba mu zmínka o princi Rhaegarovi rozváže jazyk.“
„Nebo ho alespoň potěší v jeho posledních chvílích. Velmi ho miloval, často o něm mluvil … dokud ještě mohl. Nebude to už trvat dlouho.“ Žena stiskla pevně rty, které si kvůli mojí návštěvě – zjevně nerada – osvobodila z obvazu.
Do Gryfovy cely mě dovedly dvě novicky. V těchto pohnutých dobách se jaksi nedostávalo tichých sester, ale o nemocného bylo postaráno dobře. Kolečkové křeslo bylo přivezeno k oknu, kde jsem seděl u nízkého stolku a pozoroval vlnící se rozkvetlé stromy kolem domu. Venku bylo krásně. Jako student z Citadely jsem neměl strach … věděl jsem, že šedý mor je málo nakažlivý, ovšem o to hrozivější byly následky nákazy pro ty nešťastníky, které nemoc postihla.
Lord Jon Connington, řečený Gryf nebo také Starý Gryf, seděl toporně v křesle, tělo zahalené v plášti a s kápí na hlavě. Zahlédl jsem vlastně pouze jeho ruce se sevřenými prsty, volně položené na opěradla křesla – z kápě na mě hleděly světle modré oči, tonoucí ve zvláštním stínu. Ruce byly šedé jako kámen. Lord Jon stonal celou zimu, ale nemoc u něj naplno propukla až poté, co sehrál svoji nešťastnou roli v posledních událostech, které určily další osud Západozemí. V mojí knize o pozdních Targaryenech bude mít určitě svoji kapitolu. Všeobecně se vědělo, že všechno to, co udělal … jeho skutky a jeho omyly … bylo na památku prince Rhaegara. Byl, vedle Arthura Daynea, Mootona a Lonmoutha, asi nejbližším Rhaegarovým druhem – a také pobočníkem jeho otce v době, kdy se Robertova rebelie naplno rozhořela. Položil by za prince – a za jeho děti – i život, kdyby měl Robert Baratheon v Kamenném septu stejně silnou a přesnou ruku, jako na Trojzubci.
Když jsem začal mluvit, nebylo nejdřív zřejmé, jestli mě Lord Jon vůbec vnímá. Až když jsem vyjmenoval obecně známé věci o jeho životě a jeho vztahu k princi Rhaegarovi, zdálo se, že přerývaný dech pod kápí se prohloubil a nepatrně zrychlil. V zakalených modrých očích se zablesklo, ale neozval se žádný hlas … ani zvuk. Až po chvíli ticha jsem něco postřehl na hranici slyšitelnosti. Jedno slovo, ale třeba se mi to jenom zdálo. V očích zkamenělého Gryfa se zaleskly slzy.
Bylo mi jasné, že to nemá smysl.
—————————-
Byl jsem v koncích a musel se znovu setkat s Básníkem. U něj všechno začalo, on mi nasadil do hlavy Rhaegara Targaryena, s ním to vyřeším, nebo to u něj jednou provždy skončí. Poznámek z cest jsem měl spoustu, nekonečné rozhovory s mistry, majordomy, veliteli stráží, s lordy a jejich příbuznými. Celý zástup bohatých a důležitých lidí mi ale nepomohl ani zpola tak, jako ten ochmelka z hostince u Ashfordu.
Od té doby jsem byl v hostinci tolikrát, že hostinský držel jeden pokoj jenom pro mě. Ten starý muž mi byl za moje neustálé návraty vděčný, ale kam se Básník poděl, nevěděl, a nevěděl to ani nikdo z jeho dalších hostů, kterých přece jen, tak jak pokračovalo jaro, přibývalo. Celá Rovina se zazelenala a lidé opět začali věřit ve svou budoucnost. Tak jak najít Básníka? Kde jinde bych mohl narazit na ochlastu než zase v hostinci. Namísto nerudných pánů a nešťastných mistrů jsem tak nechával na svých cestách za sebou už jen spokojené hostinské. Těm jsem mohl ukazovat svoji královskou pečeť, jak jsem chtěl, slyšeli jenom na peníze. Když dostali něco na ruku, vzpomněli si na hosta, co by mi mohl být k užitku.
Někdy to byl jenom mluvka, který znal pána, u kterého sloužil zbrojnoš, který znal zbrojnoše, který nějakého básníka znal. Jindy jsem měl větší štěstí, potkal jsem člověka, co vykládal o všem možném … poslední zima byla plná příběhů, veselých, ale pohříchu daleko více těch smutných, nebo přímo děsivých … a občas věděl něco i o princi Rhaegarovi.
Jeden starý zbrojnoš v Šerodolu vyprávěl, že během služby u lorda Stokewortha poznal některé členy targaryenské stráže. Často prý pocházeli – jako on – z vesnic za Šerodolem, z rybářských vsí Prasklepeta … „Nikdo od nás by prince nikdá nepodved´, milostpane. My jsme všickni dobrý dračí muži.“
Ve Městě racků to byl stařec, ze kterého se vyklubal sloužící lorda Carona z Noční písně, kde se princ několikrát zastavil na cestě do Dorne. Vyprávěl, že slyšel prince hrát na harfu v hradní síni: „… a to jsem mohl srovnávat, vždyť Caronové hrají a zpívají skoro všichni,“ dodal sebejistě. „Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Když začal princ hrát, byl jakoby v zajetí tragického snu … ale dokázal také jednat rozhodně a srdnatě jako vládce, když se dostalo na nároky Caronů a jejich vztahy s lordy dornského pomezí.“
Na stařenu jsem narazil v Bleším zadku, stála na rohu u varného krámku, kde v kotli bublala tmavohnědá masa něčeho nepopsatelného – doufal jsem v krysy a shnilé tuříny. Říkal jsem si, jestli smrdí víc ona, nebo ta děsivá dušenina vedle ní. Otevírala bezzubá ústa do chladného vzduchu, jakoby si chtěla osvěžit vlastní hnijící útroby. Oslovil jsem ji nadvakrát a už jsem to chtěl vzdát, když se její kalné oči najednou rozzářily.
„Esli sem viděla ňáký Targaryeny? … To si pište, milospane. Já potkala toho největšího, ouplně posledního draka ze všech … sám princ Rhaegar jel jednou kolem, kousek vodtud, a sesednul, aby si upravil postroj,“ zakrákala na mě přátelsky.
„Byl s ním tenkrát takovej nafrněnej mladej rytíř … měl na štítu skákající rybu … červenou,“ vzpomínala dál. „Pořád něco povídal, a princ jenom přikyvoval a usmíval se. A v jednu chvíli, nelžu vám, milospane, se mi podíval do vočí a mírně se mi uklonil.“ Stařeně se oči zalily slzami – to se lidem často stává, když vzpomínají na minulost. „Tenkrát byla taky taková zima, já už onehdá byla stará ženská – jsem stará, co se pamatuju … byla sem jak rampouch, ale dyž se princ usmál, to bylo, jako dyž vám do vobličeje zasvítí sluníčko.“ Povzdychla si: „Nic tu nezbylo, jenom hlad a zima … jeho děti jsou taky pryč … kdo se vo nás všecky postará, milospane, dyž ne von?“
„Draci jsou přece zase na světě, paní,“ odpověděl jsem stařeně uctivě.
Ta se ale nedala: „Draci? Haha, milospane … já myslím vopravdický draky, naše skutečný krále, co drželi tuhle zem pohromadě … a to byl Rhaegar, poslední skutečnej drak, ne ta naleštěná bída, kerá sedí na trůně teď.“ Mumlala princovo jméno i poté, co jsem se od ní odvrátil a odcházel uličkou. Rhaegar … Rhaegar … Rhaegar. Znělo to za mými zády jako nějaké zaklínadlo, které mělo prince vyvolat z podsvětí zpátky na svět.
A tady bych chtěl svůj příběh ukončit.
Rhaegara už nikdo nevzkřísí. Stále s větší jistotou věřím tomu, že princ povstal ze zkázy a tragédie v Létohradu, krátce nás navštívil, aby dál žil jenom ve vzpomínkách. Třeba ožíval pouze, když se vracel na Létohrad a jinak byla jeho existence jenom sen … sen jeho otce, matky, dětí a žen, sen všech jeho obdivovatelů a svědků jeho umění, sen jeho přátel a jeho poddaných. A my živí sníme dál o Rhaegarovi Targaryenovi v našich životech, tak jako jsem snil já o vznešeném, krásném muži v opuštěném sídle, v podivném světě mimo čas a prostor.
Básníka hledat nepřestanu. Když ho potkám, třeba pak ve své věčně ovíněné paměti nalezne místo, kde skutečně spočinulo princovo srdce. Vysvětlí svoje tajemné blábolení o princově duši, která se náhodou potkala s tělem … To, co se mi tenkrát zdálo, byl snad jenom zvláštní výplod mých představ o Rhaegarovi a Létohradu.
Proč se s tím dál trápit? Možná jsem nakonec na Létohradu našel klíč ke svému životu.
Ve snu jsem nebyl dějepisec, kopírující staré příběhy. Označoval jsem se slovem novinář. Co by to mohlo být? Měl jsem podat zprávu lidem o setkání s živým člověkem. A jak jinak vyprávět o tom, kdo byl vlastně Rhaegar Targaryen, než zapsat vzpomínky živých lidí na setkání s princem? Do Starého města, do Citadely, nebo dokonce do Králova přístaviště se nevrátím. Tam bych jako dějepisec musel mluvit vysokým stylem a psát pouze o urozených, vzdělaných nebo jinak důležitých lidech, kteří o Rhaegarovi neví nic. Abych mohl mluvit o prostých lidech a skutečném životě, musí se ze mě stát pohádkář, loutkář nebo dokonce herec … nejspíš něco mezi tím.
Budu chodit mezi prostým lidem, psát o jeho radostech i strastech, skládat střípky vzpomínek, zapisovat si úvahy a přání těch, kteří budou ochotní se se mnou dát do řeči. Možná se nikdy nedozvím, jak to bylo s Rhaegarem a kde spočívá jeho srdce. Stále však budu mít u sebe zápisky o muži ze snu. Svědectví melancholického, stárnoucího mladíka, hledajícího čistou formu sdělení, která je vlastně nedosažitelná.
A třeba jednou budu schopen podat lidem tohoto světa smysluplnou zprávu o Rhaegarovi Targaryenovi.