Svatební dar
Byl jako zraněné zvíře. Nenáviděl všechny a všechno kolem sebe. I když byl dost chytrý na to, aby na sebe zbytečně neupozorňoval, stále měl své nutkavé potřeby. Celé tohle město na něj působilo jako jeden velký navoněný cirkus. Všude samí šašci a cvičená zvířátka. Jediná pravá nezkrocená šelma v něm byl on. Zvolil si Yunkaipro svůj exil zcela náhodně. Prostě ho tam odnesla první loď, na kterou narazil. Nemohl si však na svůj nový domov stěžovat. Všude bylo plno otroků a otrokyň, které si mohl vybírat jako hračky v krámě. A on si hrál rád.
Ramsay Sníh, bastard zesnulého Lorda Boltona, moc dobře věděl, že je na jeho hlavu vypsaná v Západozemí vysoká odměna. Taky po něm určitě pořád pátrá Smraďoch, ale ten z úplně jiných důvodů. Stále v něm kypěl vztek, když si vzpomněl, co si ten pes k němu dovolil. Měl jsem mu vymlátit zuby, aby už nikdy nemohl kousat. Pomyslel si. Musel se však ovládnout, protože právě procházel po rušném tržišti v západní kupecké části města, a kdyby ho zase popadl amok, vzbudil by přílišnou pozornost.
Necítil se v nebezpečí když měl u sebe svůj meč a městské stáže byly vždy na dosah ruky. Prodíral se proto dál davem a sem tam se zastavil u nějakého stánku, aby si prohlédl zboží.Myrské koberce a hedvábné látky ani nefritové sošky či štíři nakládání v lihu. Nic z toho ho nezajímalo. Znuděně se rozhlížel svýma chladnýma očima a pomalu pokračoval směrem k jižní bráně. Ve skutečnosti mířil k trhu s otroky, ale času měl spoustu. První kusy se začínají předvádět sice už krátce po poledni, ale ty co za něco stojí, jsou k vidění vždycky až ke konci, v době kdy slunce zabarví celou Yunkai do oranžova. Právě o takové zboží měl zájem. Už ho dávno omrzelo mrskat bičem nemocemi prolezlé chudáky a válkami zohyzděné napodobeniny lidí. Nejlepší byly unesené dcery šlechticů se sametovou kůží nebo silní muži, jimž se na těle rýsovaly mohutné svaly.Peněz si z otcova sídla stihl vzít dost na to, aby mohl v klidu a pohodlí žít několik životů. Dokonce i dost na to, aby mohl ukájet své sadistické choutky. Návratu do Západozemí se už definitivně vzdal a hodlal si alespoň svůj život v exilu pořádně vychutnat.
Právě si prohlížel omamně vonící stánek s povzbudivými bylinami a jinými lehkými drogami a halucinogenními látkami, když na sobě ucítil něčí pohled. Zvedl oči a spatřil, jak se na něj z protější strany ulice zpoza svého stánku dívá vrásčitá a velmi stará žena. Dívala se na něho upřeným pohledem a on získal silně nepříjemný pocit, že ji odněkud zná. Obezřetně se rozhlédl, jestli neuvidí nic podezřelého. Když se mu zdálo, že je vše v pořádku, lehkým krokem zamířil k jejímu stánku.
„Proč na mě tak civíš ženská? Neznáme se odněkud?“ spustil vznešenou valyrijštinou se silným západozemským přízvukem, kterou se dalo se štěstím domluvit ve všech Svobodných městech.
„Myslela jsem, že by se ti mohlo líbit mé zboží.“ řekla stará žena s úsměvem.
Uvědomil si, že promluvila společným jazykem a zamračil se.
„Jsi ze Západozemí?“ zeptal se opatrně.
„Ano i ne.“ odpověděla tajemně.
„Nehraj si se mnou babko.“ Procedil mezi zuby a cítil, jak se ho začíná zmocňovat zuřivost. Už abych si koupil nějakou novou hračku, pomyslel si.To ho dokázalo vždycky rozptýlit.
„Chceš, abych ti vyprávěla celý svůj dlouhý život? Nechceš si radši prohlédnout moje zboží?“ zeptala se konverzačním tónem s mírně pozvednutým obočím a lehkým úsměvem na svých tenkých rtech.
„Seru na tvoje zboží.“ vyštěkl a zběžně prohlédl věci, které
měla vyložené na pultě. Jednalo se o pásky, řemínky, sandály a různé jiné věci z vydělané kůže. Chtěl vzít nejbližší věc a vhodit ji té ženské do toho jejího drzého ksichtu. Popadl šedivé rukavice, které měl nejblíž a chystal se jimi vlepit obchodnici políček. Jakmile je však pozvedl, strnul. Toto nebyla hovězina ani obyčejná
vepřová kůže. Rukavice byla z té nejjemnější kůže a navíc na ní nebyly žádné stehy. Pomalu je položil zpět na pult.
„Proč si myslíš, že by mě mělo tvoje zboží zajímat ženo?“ zeptal se, ale přitom nespouštěl chtivý pohled z rukavic. Jejich dokonalost a hlavně materiál mu vzali dech.
„U mě nakupují jen specifičtí lidé. Většinou jsou to ti, kdo se často pohybují na trhu s otroky, tak jako ty pane.“ Žena mluvila zastřeným, ale pevným hlasem.
„Tak ty jsi mě sledovala?“ zeptal se s předstíraným pohoršením, i když už mu to dávalo smysl. Výrobky z lidské kůže si určitě nekoupí každý.
„Jen jsem věděla, že by tě mé zboží mohlo zaujmout.“ poznamenala a dál se usmívala svým tajemným úsměvem. „Nebo nemáš zájem?“
Ramsay k ní zvedl oči a pozorně se na ni podíval v předstíraném zadumání. „Možná. Kolik by stály ty šedé rukavice?“ zeptal se.
„Tento druh zboží není příliš obvyklý. Na tom se odráží i poněkud vyšší cena…“ začala žena, ale Ramsay ji přerušil.
„Tak kolik. Řekni úvodní sumu, ať můžeme začít smlouvat ženská. Nemám na to celej den.“ Vyhrkl netrpělivě.
„Pět zlatých dragonů.“ řekla pevným hlasem.
Tato suma ho ohromila. Za tolik peněz mohl mít mladou v Lysu vycvičenou postelovou otrokyni nebo několik svalnatých zdravých mládenců. Přemýšlel zda,nezkusit taktiku uraženého nakupujícího a znechuceně se dát na odchod. Bál se však, že by ho žena nezavolala zpět a tak se jen rozesmál. „Pět zlatých dragonů!“ smál se. „Tolik by nestál ani dům v okrajové části města ženská!“
„Jak si můžeš povšimnout, není na těchto rukavicích žádný šev ba ani vpich jehly. Jen chemikálie na strávení vnitřku ruky a odstranění nehtů stály dva zlaťáky. Je to svatební dar velkému Lordovi. Vyzkoušej je, než se začneš zase
smát.“ Navrhla stará obchodnice, a když viděla výraz v jeho tváři jakmile si je nasadil, potěšeně přimhouřila oči.
Rukavice mu přilnuly k ruce jako nová kůže. „Musím uznat, že je to opravdu špičkově odvedená práce.“ říkal Ramsay a prohlížel si své ruce. Byla to pro něho opravdu slast. Připadal si zase jako doma na Hrůzově kde se odíval do plášťů z tohoto materiálu a rozhodl se, že ty rukavice už nikdy nesundá. „Dobrá. Dám ti za ně tři zlaté dragony ženo, ale věz, že víc ze mě nedostaneš.“
„V tom případě se budeme muset rozloučit. Kolik lidí myslíš, že si kupuje mé výrobky? Jsi můj první zákazník za velmi dlouhou dobu. Mohla bych jít na čtyři, ale méně ne.“ Hovořila teď téměř zlomeným hlasem. Musel uznat, že ve smlouvání není začátečnice. On však také nebyl včerejší a lecčemu se tu již přiučil.
„Dobrá ty stará zlodějko. Přihodím ti k těm třem zlatkám i nějaké to stříbro. Ber to jako mou poslední nabídku“ řekl s přísným výrazem ve tváři.
Stará obchodnice chvíli přemýšlela a zdálo se, že počítá. Nakonec však kývla na jeho nabídku a on vysázel na pult tři zlaté mince a celou kopu stříbrných. Žena shrábla mince do zástěry. „Modlila jsem se za tebe.“ řekla s úsměvem.
„Vždycky se modlíš za dobré zákazníky?“ zeptal se jí, ale už neposlouchal co odpovídá a otočil se k odchodu.
Stařena se za ním dívala, jak se prodírá davema odnáší si dar, za který zaplatil. Dar pro něj i pro celou Yunkai. „Dobrá žena se modlí za svého manžela RamsayBoltone, Lorde ze Zimohradu.“ řekla potichu. „Valarmorghoulis.“Pak se pomalu otočila a zašla do úzké uličky, kterou měla za zády. Už ji nikdy nikdo nespatřil.
Krátce poté co Arya opustila město, propukl v Yunkai Šedý mor. Věděla, že její královna s ní bude spokojena…