Světla v té zemi zbylo už pramálo, ale zima tu ještě nezvítězila, ne úplně. To ráno všechno kolem pokrývala námraza, na nebi visela šedá mračna věčně hrozící protržením a zdálo se mu, jako by i samotná Vysoká zahrada zamrzla kdesi v čase.
Svého pána tu zdravili jen rychlou úklonou a rychle uhýbali očima. Byl pryč dlouho, a tak se modlili za dobré zprávy, protože poslední dobou měli tak málo důvodů k oslavám… Sansa na něj čekala až ve vytopené hlavní síni. Když se před Willasem otevřely dveře, otočila se a nasadila pečlivě trénovaný úsměv. Jako vždycky byla obklopená mladými dámami vystrojenými jako ptáčci lačnící po obdivu a on je jako vždycky je přejel znechuceným pohledem, který ty ptáčci nikdy nepochopí.
Když k němu Sansa přišla blíž, zhrozil se, přestože zhruba věděl, co má čekat. Tvář měla bledou s příliš ostrými rysy, oči vlhké a rty nezdravě rudé.
„Vítej doma, drahý,“ natáhla k němu ruku a jako by každou slabikou odsekávala kus ledu.
Trochu přivřel oči a v duchu zaklel nad tím, že hned prvními slovy mu musela připomínat, proč jí pohrdá. Vzal její ruku do své a vtisknul do ní polibek. Kůži měla horkou jako v horečce. „Jsi nemocná,“ podotknul a hrál překvapeného.
Zvonivě se rozesmála. Podívala se přes jeho rameno na šlechtice, kteří ho sem z Králova přístaviště doprovázeli. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, že sledovala Allyrii Dayne. „Vím, žes věděl, že jsem nemocná,“ řekla Sansa, „a já vím, že víš, že vím… Jsme vědoucí rodina, že?“
Přepokládal, že Sansa ví i to, že trám v její ložnici chvíli po jeho odjezdu nespadnul náhodou. On si rozhodně byl jistý, že růže, které mu odtud do Králova přístaviště poslala, byly otrávené. Služka, která mu je přinesla, umírala v horečkách s tělem plným krvavých puchýřů několik dní.
Sansa ho objala a bylo to tak překvapivé, že si to nechal líbit. Zašeptala mu do ucha: „Jsem nemocná, ale to ty umřeš spíš.“
„Je opravdu krásná, nelhal jsi,“ rozladěně zamumlala Allyria. Roztočila víno v poháru, který okamžik ho sledovala. Nakonec víno ještě dolila a smočila v něm rty.
„Říkal jsem, že je krásná jako socha od mistra tesaře.“
Byly ale věci, které by Allyrii říct nemohl. Byl trpělivý, Sedm vědělo, že je to pravda. Když se s ní ženil, Sansa byla jako dokonalá, ale rozbitá porcelánová panenka. Trvalo mu roky, než si připustil, že je příliš poškozená, než aby ji dokázal spravit. Když přišla o dítě a on poslal pro potulné herce, aby ji rozptýlil, dívala se na něj s ještě větším zoufalstvím. Rozptýlení ale bylo to poslední, co chtěla. Když jí řekl, že jeho bratr dlouho a ošklivě umíral a sestru nechala mladá královna popravit, takže ani on už nikoho nemá, jenom mu korektně vyjádřila soustrast, ale nechtěla o tom dál mluvit. Když s ní spával, jenom ho nechala, aby si ji bral, jak to krásné ženy mají ve zvyku, až jednou řekla, že po těch letech snažení nemá smysl, aby se jí dál dotýkal.
„Nechci o ní mluvit. Pojď sem,“ pokynul jí s úsměvem.
Seděl na posteli a ona udělala několik posledních kroků, aby mu podala pohár. Když ji chytil za předloktí a trhnutím přitáhl k sobě, část vína vyšplíchla a Allyria se tiše zasmála. Rukama ji teď objímal a hlavu měl skloněnou k jejímu rameni.
„Musím jí říct, co se bude dál dít, ale až zítra.“ Musí Sanse říct, že královna chtěla další obilí, protože ve třech královstvích znovu vypukl hladomor, ale on už jí prostě víc dát nemohl, nebylo kde brát. Křičela na něj a vyhrožovala, ale jinou odpověď jí dát nemohl. Willas si dokázal spočítat, že budoucí vzpouru pomůžou potlačit její draci, a tak pokud ty země do té doby nezmrznou, tak shoří určitě, a oheň brzy bude následovat led i sem do
Vysoké zahrady.
„Vždycky bylo zle a pak zase líp. Nemusíš jí říkat vůbec nic.“
„Nejhorší ze všeho je, že takové věci říkaš beze stopy ironie…“ Měla víc víry v jedinou svou myšlenku, než měl Willas v ty své i v těch nešťastnějších letech svého života. Svět kolem se hroutil, ale ona si to pořád odmítala připustit. Nepovažoval to za formu nevědomosti nebo hlouposti, ale za nevinnost, tu opravdovou.
„Jsem… nesnesitelná, já vím,“ sklonila se a nabídla mu rty k polibku, ale na posední chvíli ucukla. „Mě se zase líbí, jak se na mě díváš, jako bych opravdu řekla něco obzvlášť úžasného. Byla jsem dost ošklivá holčička, malá, pihovatá a s předkusem. Když jsem si tě vyhlédla, přála jsem si, aby ses na mě tak podíval, protože pak bych sama pro sebe možná přestala být ošklivá.“
Usmál se nad tím, jak otevřeně lichotila jeho ješitnosti, a brzy se ponořil do jejích očí i těla…
Sansu to ráno poprvé vzbudila dotírající zima, i když spala pod dvěma kožišinami. Několik minut strávila ostrým kašláním, ale to už byl v poslední době ritál, takže ji to neznepokojilo tolik jako nebe tmavé téměř tak, jako by dnes nevyšlo slunce.
Willas se dnes vydal na lov, jak jí řekli sluhové, a tak přišel čas jednat.
Allyria nasadila trochu roztrpčený výraz, když jí otevřela dveře. Těžko ale mohla odmítnout ji pustit dovnitř, ne pokud chtěla dál předstírat, že je jenom host a že se nepokládá na budoucí paní Vysoké zahrady. A tak jen rukou udělala gesto někam doprostřed své ložnice. „Lady Sanso.“
Sansa vešla, udělala několik kroků, otočila se a založila si ruce na břiše. Allyria zavřela dveře a čekala. Sansa ji studovala a došla k závěru, že i když ta druhá musí být o několik let starší, to ona proti ní působí jako stařena. To zjištěni ji rozladilo ještě víc.
„Myslím, že můžeme jít přímo k věci, Allyrio, souhlasíš?“ Kdysi Sansa věřila, že mluvit tak by bylo hrubé, ale tehdy věřila spoustě věcí, kterým už dávno nevěří.
Allyria mírně natočila hlavu ke straně. „Jak si přeješ, paní.“
„Kdo si myslíš, že můj manžel je? Nějaký princ na bílém koni, jenom tu nohu má zchromlou?“
Allyria na okamžik zaváhala, ale nakonec se rozhodla nic nezapírat. „Myslím, že je laskavý, ke mně rozhodně. Nechtěla jsem tě nijak urazit, ani jsem tě neznala.“
„Zato on mě zná dobře,“ zkřivila Sansa rty v prapodivném úsměvu. Došla k oknu a zadívala se ven. Tahle místnost byla skoro na vrcholu věže,
a tak by obvykle měla krásný výhled do krajiny, ale právě teď hustě sněžilo, takže to nebyl moc povzbudivý pohled. „Pojď sem,“ pobídla Allyrii, která se k ní pomalu připojila.
„Považuje tě za sladkou a milou, že?“
Allyria stiskla rty k sobě. „Nevím, za co mě považuje. Jenom těžko můžu změnit to, jak on mě vidí.“
Sansa si v duchu odfrkla – kéž by tak on občas dokázal tu svoji děvku ženskýma očima… „Kdysi považoval za sladkou i mě. Snažil se mě dokonce utěšit, když jsme jednnou přišli o dítě. Tedy příšli jsme o něj víc než jednou, ale to jsem mu nikdy neřekla. Muži nás chrání před tím, co by nám ublížilo, a my je zase někdy musíme chránit před tím, co by jim zlomilo srdce. Dokázala bys to taky?“
Allyria tím jedem z jejích slov na chvíli ztuhla, ale Sansa pokračovala dál.
„Náš starostlivý Willas ale dospěl nakonec k tomu, že mě urazil tvojí přítomností. Nedělej si naděje, že s tebou bude zacházet jinak. Ale pořad budeš mít pole, hrady…“ ukázala okázalým gestem do krajiny, jak si dělala legraci.
„To ale není to, na co jsem myslela jako první, věř mi.“
„A taky tvoje nikdy nebudou.“
Sansa právě stála o něco dál od okna než Allyria, a tak to bylo snadné. Vzala ji za ramena, vyvedla ji z rovnováhy a vystrčila oknem věže dřív, než se stačila začít bránit. Stihla vykřiknout jenom jednou.
Sansa dávno zmizela, než našli tělo, které pomalu začalo zapadávat čerstvým sněhem.
Allyriino tělo už putovalo na jih a Vysoká zahrada už pomalu nacházela jiné věci, o kterých se daly šířit klepy. Za den zvěst o její smrti putovala od dveří ke dveřím, za týden to byla stará zpráva a za čtrnáct dní terč opileckých historek. Spousta lidí tušila, kdo za tou smrtí stojí, a nikdo o tom nemluvil.
Ten večer Willas pořádal večerní slavnost, z jedněch z posledních zásob, protože když pán Vysoké zahrady odchází, odchází s úklonou. Dnes ale nebyl tak okouzlující společník jako jindy, byl spíš pobledný a zamlklý.
„Drahý?“ zamumlala Sansa, když ji už příliš dlouho ignoroval.
Ke svému překvapení v tom neslyšel ani kapku jedu. „Ano?“
Díval se na ni unavenýma očima, ale se zvláštním zájmem. „Vím, na co myslíš. Neměl jsi ji sem vůbec vodit, cos vlastně čekal?“
Snažila se v něm vzbudit pocit ještě větší viny a to ho rozčílilo ještě víc. „Já vím, že jsem to neměl dělat.“ Naklonil se k ní a zlehka se ústy dotkl jejího horního rtu a Sansa na okamžik ztuhla, protože to neudělal už celé století. „Ale ty už jsi prý beztak byla na umření a nevěděl jsem, jestli tu i já budu i zítra. Myslel jsem si, že nejsi vrah. Jenže to jsem i já a už nechci čekat – dneska jsi totiž radši neměla nic pít. Zapomněla ses pro tom triumfu, že?“
Na okamžik, na půl zabušení srdce, se jí oči rozšířily poznáním a vypadala zranitelně jako smutná holčička a na tu chvíli cítil stud a lítost.
Sklonila mírně hlavu a on to bral tak, že pochopila, že vyhrál,
a přijala to. „Jak… jak dlouho?“ Hlas jí trochu uvízl v hrdle, právě tak slabě, aby to nepovažoval za hru.
„Hodina, nenajvýš. A prosím, nedělej scény, všichni by to považovali za předsmrtné šílenství. Jsi přece dáma, to se ti musí nechat,“ zvedl ruku a pohladil ji po tváři.
Sansa zamrkala, aby zahnala první slzy za celou věčnost, když hudbu v sále hrubě přerušily trubky hlásící poplach. Hosté začali nervózně klábosit, část jich začala odcházet, ale větší část se přesunula k oknům.
Willasovi na okamžik zamrzlo srdce, když to viděl. Severní hradby se už na půl hroutily a noční oblouhou kroužila tři obrovská zvířata, která byla stále jasněji viditelná, protože víc a víc dřevěných krovů vnitřních budov zachvacoval oheň. Mazlíčci té vzteklé šílené holky, která je sem tak brzy poslala snad jenom proto, že jí Willas vzdoroval, a snad abych ukradla to málo, co v jeho zemi ještě zbylo…
Když jeden z katapultů zasáhl Drogona, který se zřítil k zemi, byl na své lidi pyšný. Drak sebou na zemi mrskal a vydával zoufalé skřeky. Ještě stačil zabít několik vojáků, než ho dorazili. V tu chvíli na nádvoří dorazili i zbylí dračí sourozenci a útočníky sežehli plamenem…
Willas si toho všiml jako první, zatímco jeho hosté ještě jako u vytržení sledovali boj. Vstupní dveře byly zavřené a nejspíš z druhé strany zajištěné petlicí, protože paní Vysoké zahrady už mezi přítomnými nebyla.
Sarkasticky se ušklíbl – takže přece jenom prohrál?
Když se jeho hosté tlačili k oněm dveřím, zatímco dolů padaly hořící trámy a ty zapalovaly další a další stoly a židle, byl pro radost démonů ještě chvíli živý.
Sansa vyběhla ze sálu a v tu chvíli ani nemusela hrát vyděšenou.
„Hrad je pod útokem, běžte!“ rozkázala strážím u dveří. Jakmile zmizeli za rohem, naposledy se podívala dovnitř, ale nemohla o té zkažené sbírce lichotníků a děvek tvrdit, že jsou nevinní. Postupně zavřela jednu a pak druhou část dveří a zajistila je petlicí.
Prošla hlavní chodbou až na první nádvoří, kde ještě čekala malá skupinka sloužících. Někteří jí ještě vyseknuli poslední úklonu, než utekli.
Slábly jí nohy, ale přece jenom se musela rozhodnout, kam ještě zamíří, než přijde konec. Nechala stále se šířící oheň za sebou a skoro na opačné straně hradu vstoupila do zimní zahrady. Prosklenou střechou sem dopadalo trochu měsíčního světla, a tak ty květiny viděla vcelku dobře. Uprostřed zahrady zrovna kvetly modré růže, přesně takové, jaké prý milovala její teta.
Klekla si k nim a pomyslela si, že tohle bude dobré místo. Pak přišel podivný pocit hrdosti na tím, že přežila Willase.
Otočila hlavu vzhůru a čekala. Jen o něco později oblohu proťala padající hvězda a Sansa se chraplavě rozesmála, než zavřela oči.
„Něco si přej…“