Procitnutí
I.
Když jsme konečně dojeli k hradu, doslova mi ten pohled vyrazil dech. Byl opravdu krásný a majestátný. Věděla jsem, že původní stavba byla zničena, ale teď jsem před sebou viděla dokonalou rekonstrukci všeho, co mi kdy bylo o Zimohradu vyprávěno. Okolní příroda se mi líbila i vzduch zde byl svěží a příjemný. Vjeli jsme na nádvoří a tam nás už čekal pán hradu.
Stál tam, v jednoduchém oblečení, s kratšími vlasy, ale se svým typickým, zachmuřeným výrazem. Morous jeden, zasmála jsem se mu v duchu. Přijela jsem s koněm až k němu.
„Takhle se vítá vzácná návštěva?“ dobírala jsem si ho a nechala si pomoct z koně.
„Znáš mě, úsměvy šetřím,“ pokrčil omluvně rameny.
Upravila jsem si šaty a pořádně si ho prohlédla, tentokrát pěkně zblízka. Jeho šedé oči byly stále stejně zamyšlené, ale objevila jsem kolem nich řadu nových vrásek, stejně jako ve zbytku obličeje. Ale slušely mu.
„Ale jsem rád, že jsi konečně přijela,“ usmál se na mě.
„Já taky. Je to opravdu překrásný hrad,“ uznala jsem.
Vešli jsme do hradu a za nějakou chvíli se sešli u večeře. Hostina byla bohatá, ale já byla vcelku unavená z dlouhé cesty.
„Mohu ti nalít vína, má paní?“ zajímal se galantně můj hostitel.
„Jistě, děkuji,“ souhlasila jsem. „Odvedli jste tu spoustu práce. Slyšela jsem, že Zimohrad byl skoro úplně zničen, ale to co tu vidím teď… Je to opravdu nádhera.“
„Je to můj domov… Chtěl jsem mu vrátit zpátky jeho podobu,“ řekl prostě se smutným pousmáním. Bylo vidět, že se mu vzpomínky stále vrací…
„Nechtěla jsem tě rozesmutnit…“
„Ale s tím si nedělej žádné starosti. Vždyť víš, jaký jsem morous,“ povzbudivě mě uklidňoval. „Někdy se prostě zamyslím a vše z minulosti vidím před sebou…“
„Tomu asi nijak nezabráníš. Ale nechci ti to připomínat…“
„Naopak. Jsem rád, že jsi tady. Konečně mě něco vytrhne ze všední reality dnů,“ vrátila se mu dobrá nálada.
„Se mnou se nudit nebudeš, s tím počítej.“
„V nic jiného jsem ani nedoufal,“ usmál se.
„Zítra ti ukážu celý hrad i okolí. Bude se ti to líbit,“ slíbil mi.
„Budu se těšit,“ ujistila jsem ho. „Ale teď už se asi půjdu uložit ke spánku. Cesta mne znavila a víno dílo dokonalo,“ vysvětlila jsem.
„Samozřejmě, běž,“ propustil mě.
„Tak zítra… Dobrou noc, můj pane“ rozloučila jsem se způsobně a lehce škádlivě.
„Zítra. Dobrou noc, Val,“ popřál mi a já vyrazila do své komnaty.
II.
Moje únava způsobila, že jsem zaspala snídani a probudila se rovnou až k obědu. Možná to bylo trochu neslušné, ale vyspala jsem se naprosto skvěle. Místní vzduch mě nabíjel energií a já se cítila jako znovuzrozená.
Když jsem přišla do síně, Jon už končil s obědem.
„Omlouvám se, trochu jsem zaspala,“ snažila jsem se ospravedlnit, i když v duchu jsem věděla, že by mě z lože dřív nikdy nedostal ani pod nejhorší pohrůžkou.
„Nic se neděje. Můžeš spát tak dlouho, jak se ti zlíbí,“ odtušil. „ Dobře se naobědvej a pak ti udělám prohlídku Zimohradem.“
„Za hodinu budu připravena,“ ujistila jsem ho a pustila se s chutí do jídla. Jon mezitím odešel.
Zevnitř vypadal Zimohrad ještě větší než z venku. Prošli jsme všechna patra, většinu věží. Jon mi ukázal zbrojnici a nakonec jsme skončili v psinci.
„Máš tu spoustu psů. Jsou nádherní. Jde vidět, že tu o ně dobře pečujete,“ pochválila jsem ho a sehnula se k psíkům, abych je všechny pohladila.
„Ano, jsou to vděční tvorové,“ usmál se. „Ale ten nejlepší chybí…“
Vzhlédla jsem k němu a zahlédla v jeho očích záblesk smutku.
„Bylo to úžasné zvíře. A byl mnohem víc než zvíře…“
„Ano, byl to skvělý přítel. Měl tě moc rád. Poznal dobré lidi.“
„Já jeho taky,“ ujistila jsem Jona.
„Nepřesuneme se do stájí?“ změnil téma. „Koně už by měli být nachystáni…“
Souhlasila jsem a za chvíli už jsme vyjížděli z bran hradu.
„Je tady opravdu krásně…“ rozplývala jsem cestou.
„Že ano? Jsem rád, že jsem zpět. Představoval jsem si svou budoucnost jinak, ale tohle je možná lepší než původní plán,“ usoudil Jon.
„Ano, nikdy nevíš, kam tě osud zavane…“ souhlasila jsem. „Taky jsem si svůj život představovala jinak.“
„Kdo by to byl řekl na Zdi, že se jednou budeme spolu projíždět v lesích kolem Zimohradu…“
„Na Zdi. To už je dávno…“ vzdychla jsem.
„Ano. Dlouho jsme se neviděli. Zestárl jsem…“ konstatoval trochu hořce.
„Ale jen trochu,“ ujistila jsem ho.
„Zato ty snad vůbec… Vypadáš pořád stejně jako před lety.“
„Ale jdi ty. Ty vaše jižanské lichotky,“ zasmála jsem se.
„Ty jsi teď větší jižanka než já!“ bránil se naoko pohoršeně.
„Některé věci nikdy z krve nedostaneš, to bys měl vědět,“ poučila jsem ho laškovně.
„To je pravda. Ale jižanský šat ti moc sluší,“ ocenil mé současné odívání.
„Děkuji. S šatem jsem se smířila snadno, ale s jinými věcmi se dodnes peru,“ přiznala jsem a vzpomněla si na svého švagra.
Projížděli jsme krásnými severskými lesy a já si vzpomněla na místo, kde jsem se narodila. Zdejší příroda mi ho připomínala mnohem více než ta, kterou jsem se v posledních letech pohybovala… Lesy zde byly divoké, tmavé a nevyzpytatelné, zvěř taktéž. Na Jihu bylo vše úhlednější, klidnější a pro mě tím pádem nudnější. Tady bych zvládla žít…
„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z myšlenek můj společník pobaveně.
„Obdivuju vaši přírodu… Tolik mi připomíná krajinu za Zdí…“ přiznala jsem.
„Stýská se ti?“ zeptal se.
„Po krajině ano. Po některých našich zvycích také. Ale po některých podmínkách, ve kterých jsme byli nuceni žít…“
„Chápu,“ ujistil mě. „Ale ty časy jsou již pryč…“
„Ano, to jsou…“ zamyslela jsem se.
„Takže jaké jsou teď tvé životní plány?“ zvědavě čekal na odpověď.
„Popravdě – nevím. Ale takové závažné věci si nechme až na později… Ke sklence vína,“ zasmála jsem se.
„Dobrá. Už se těším, až mi u večeře povyprávíš své plány. A vlastně vše, co jsi mi v dopisech zapomněla zmínit,“ mrkl na mě Jon.
„Jsi zvědavý jak ženská,“ naoko jsem si odfrkla. „A jezdíš pomalu jak panička,“ zasmála jsem se a kopla koně do slabin. Za sebou jsem slyšela, jak se Jon zasmál, pochopil hru a zrychlil, aby mě co nejdřív dohnal.
III.
Na hrad jsme dojeli až za stmívání a domluvili jsme se, že povečeříme v Jonově komnatě. Bez mé družiny a bez jeho sloužících. Budeme tak mít větší klid na povídání. Převlekla jsem se do hezčích šatů a chvíli si odpočinula. Dokonce jsem na chvíli usnula, tak moc jsem byla utahaná. Po dlouhé době jsem mohla trávit čas aktivně a už jsem na to nebyla zvyklá.
Když jsem se vydala k Jonovi, na večeři už bylo vcelku pozdě, ale já jsem byla zvyklá ponocovat, takže mi to ani nevadilo. Sloužící mě pustil dál a já zasedla ke stolu. Za chvíli nám přinesli bohatou večeři a samozřejmě i dostatek vína na zapití.
Bez větších rozhovorů jsme se najedli a s plnými břichy uznali, že už konečně nastal čas na to, pořádně si popovídat.
„Tak mám začít?“ zeptal se iniciativně Jon.
„Můžeš,“ blahosklonně jsem mu dovolila a měla pocit, že snad ze všeho toho dobrého jídla prasknu.
„Nejprve bych moc rád řekl, že nejen, že jsem rád, že jsi tady, ale jsem hlavně rád, že si píšeme,“ začal.
„To já taky,“ usmála jsem se a myslela to naprosto vážně.
„Že jsi ráda, že ses naučila psát?“ zeptal se nadšeně.
„Nejprve se mi do toho moc nechtělo… Ale uznávám, je to umění, které se hodí. Zaprvé můžu psát a číst dopisy. I když popravdě, píšu si jen s tebou. A zadruhé, a to je skvělá výhoda, můžu číst knihy. Kdybych věděla dřív, co se v nich skrývá za tajemství, tak čtu už dávno!“ zaculila jsem se.
„Tak z divošky se stala čtenářka,“ utahoval si ze mě.
„No to víš, co jsem si tady měla počít…“ vysvětlila jsem.
„To mě přivádí k další věci, co mě zajímá…“ začal Jon.
„Mé manželství?“ pochopila jsem narážku.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš… Jen jsem byl zvědavý,“ řekl rychle.
„Ale ne, nevadí mi to. Nebyl to nějak otřesný zážitek. Sice jsem o ten sňatek neusilovala a vlastně to bylo proti mé vůli, ale nakonec to nebylo tak špatné. Můj muž byl milý a hodný člověk, i když trochu suchar…“ začala jsem s vyprávěním.
„To já jsem taky,“ uchechtl se Jon.
„Ale nejsi,“ odporovala jsem. „Ty máš skrytý humor, který ne před každým odhalíš. Ale já o něm vím, lorde Starku,“ nedala jsem se.
„Když myslíš. Takže to tedy bylo šťastné manželství?“
„Nevím, jestli „šťastné“ je to správné slovo, ale nebylo vyloženě nešťastné, dalo by se říct, že bylo vcelku ucházející. Ano, můj muž byl jiný než muži z mého lidu a trochu mi tam chyběla jistá… Nevím, jak to přesně říct. Možná mužnost nebo jistý druh vášně. Prostě byl trochu jalový. No a pak před rokem onemocněl a zemřel. Takže teď žiju na hradě s jeho bratrem a ženou. To už víš… Švagr by mne nejraději co nejdříve znovu provdal, ale já se bráním zuby nehty. Švagrové jsem trnem v oku, protože je to taková nehezká, zanedbaná ženština. Jednu takovou jsme měli na Zdi, vzpomínáš?“ připomněla jsem mu se smíchem „slavnou“ Stannisovu královnu.
„Taky má knírek?“ usmál se.
„Knírek nemá, ale má ošklivé srostlé obočí!“ popsala jsem mu ji s chutí.
„Takže ta dotyčná na tebe tedy žárlí?“ pochopil Jon.
„Dalo by se to tak říct. Můj švagr si sice nic nedovolí, ale dívá se na mne vcelku se zalíbením. Proto mě chce asi také co nejrychleji provdat, aby unikl pokušení. Jako kdybych měla snad v plánu mu podlehnout,“ odfrkla jsem.
„Vidím, že ještě zcela nepochopil tvou povahu,“ usmál se Jon. „Kdyby tě ráčil pořádně poznat, tak by věděl, že ty děláš jen to, co sama chceš a stěží tě někdo k něčemu přinutí,“ řekl s úsměvem a zvláštním zábleskem v očích… Co to mohlo být? Snad jisté uznání? Asi, řekla jsem si v duchu. „Ale už jsi trošku zklidnila své způsoby, že?“ zasmál se.
„Trochu. To víš, život tady na mně zanechal své následky,“ přikývla jsem.
„Takže co tedy máš v plánu? Předpokládám, podle toho, co jsi říkala, že znovu vdát se asi nehodláš…“
„Záleží na tom… Kdyby to mělo být za někoho, za koho se budu chtít vdát… Tak proč ne. Jinak v žádném případě,“ vysvětlila jsem. „A ty? Jak je možné, že tady nevidím žádnou lady Stark? Proč ses vlastně ještě neoženil,“ zajímala jsem se.
„Nevím, žádná mě nezaujala dostatečně na to, abych s ní chtěl sdílet život,“ odvětil stručně Jon.
„Jsi samotář,“ zhodnotila jsem.
„Tak to není. Není to tak, že bych neměl lidi rád. Jen mám některé raději než jiné a těch je zrovna o dost méně…“ objasnil mi.
„Určitě ti byly nabízeny zástupy nejrůznějších nevěst….“
„To víš, že byly, ale všechny pokusy jsem odmítl,“ usmál se spiklenecky. „Víš, že kdysi jsi mi byla „nabízena“ i ty?“
„Já?“ zeptala jsem se překvapeně, protože jsem o tom doposud neslyšela.
„Tenkrát na Zdi. Stannis mi nabízel tebe a Zimohrad k tomu.“
„Och, jaká laskavá nabídka,“ zadeklamovala jsem. „Mně se o tom samozřejmě nikdo nezmínil. To jsou ty vaše zvyky. Žena zde má pramalá rozhodovací práva. Jedná se s ní jako s kusem dobytka,“ odfrkla jsem si znechuceně.
„Můj nápad to nebyl… A jak si jistě vzpomeneš dle následujících událostí, tak jsem to odmítl. Kvůli svým povinnostem…. Ale vyhnula ses „neštěstí“,“ usmál se trochu hořce.
„Tak jsem to nemyslela…“ snažila jsem se zmírnit své předchozí řeči. „Mluvila jsem všeobecně. Manželství s tebou by jistě nebylo neštěstí,“ usmála jsem se na něj sladce, abych odčinila své „provinění“.
„No proto,“ zatvářil se naoko, že mi s velkými obtížemi odpustil a dolil mi další sklenici vína. „Vidíš, kdybys to přijal, už jsme tady tak mohli sedět dávno…“ napadlo mě v té chvíli, ale hned, jak jsem to vyslovila, začala jsem mít pochybnosti o tom, jestli jsem si tu myšlenku raději neměla nechat jen pro sebe.
„Víš, některé věci jsou špatně načasované. A když jsou špatně načasované, tak nemůžou dopadnout dobře…“ upřel na mě Jon zasmušilý pohled.
„Asi to tak mělo být,“ přitakala jsem.
„Nemrač se,“ napomenul mě jemně.
„Já se nemračím… To dělá to víno, nutí mě zamýšlet se nad hloupostmi,“ bránila jsem se a nemohla z hlavy dostat předchozí myšlenku. Kvůli tomu jsem také přijela… Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem mu říct, jak moc mi jeho dopisy pomohly a jak jsou to jediné, co mi v posledním roce pravidelně vykouzlí na tváři upřímný
úsměv. Ale když jsem tady, tak se odvaha najednou někam vytratila. A trochu jsem měla i pocit, že by to snad ani nechtěl slyšet…
„Ale teď už se opravdu nevymlouvej! Mračíš se… Nad čím tak usilovně přemýšlíš?“ vytrhl mne opět z myšlenek Jon.
„Tak já už se nebudu mračit,“ vytvořila jsem úsměv, který byl ale daleko upřímnosti.
„To nestačí,“ pohrozil mi na oko. „Víš, že z neupřímnosti rostou dámám vousy?“ poškádlil mě.
„To by se ti líbilo, viď?“ usmála jsem se.
„Tobě by to slušelo i s knírem,“ podíval se na mě přes stůl a v očích se mu zablýsklo.
„Jsem tak ráda, že jsem tady…“ vylétlo ze mě. Asi tím vínem…
„Já taky…“ odpověděl a mně poskočilo srdce. „Val?“
„Ano?“ zajímala jsem se o pokračování.
„Zůstaň tady…“ řekl.
„Už jsem myslela, že to neřekneš…“ usmála jsem se na něj.
Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali.
„Tak na co čekáš?“ zeptala jsem se nakonec.
Vstal a přešel místnost. Poklekl ke mně a zajel mi rukama do vlasů. „Ani nevíš, jak dlouho jsem tohle chtěl udělat,“ zašeptal tiše a políbil mě.
„Nápodobně,“ odpověděla jsem mu zastřeným hlasem…
IV.
Když jsem se vzbudila, už byl pryč. Na stole jsem objevila vzkaz: „Přijď na snídani do hodovní síně. J.“
Když jsem vešla do sálu, Jon už snídal. Služebná mu právě nalévala nápoj.
„Dobré ráno, lorde Starku,“ způsobně jsem pozdravila s potutelným úsměvem.
„Dobré ráno, lady Val,“ odpověděl na pohled vážně, ale já jsem viděla, jak se mu v očích zablesklo pobavení.
Posadila jsem se po jeho boku a zakousla se do chleba.
„Tak tys mi utekl?“ zašeptala jsem mu škádlivě do ucha, když se od nás služebná vzdálila. „To mě nenapadlo, že mi tak brzo pláchneš.“
„Promiň, nechtěl jsem tě budit. Spala jsi tak klidně a usmívala ses ze spaní,“ usmál se na mě omluvně.
„Chápu, povinnosti pána Zimohradu. Máš toho dost,“ přikývla jsem smířlivě a chytila ho pod stolem za ruku.
„Nenudím se,“ pokrčil rameny.
„Já trochu u nás doma ano. Manželův bratr sice je dobrý člověk, ale nebaví mě hrát si na ctihodnou vdovu… Nejraději by mě znovu provdal, ale já už se nenechám donutit do podobného sňatku. Nikdy,“ řekla jsem pevně.
„Nikdy???“ podíval se na mě Jon pohledem opuštěného štěněte.
„Myslím, podobným způsobem…“ vysvětlila jsem.
„A mě bys nechtěla?“ zeptal se prostě.
„Jako za manžela?“ zeptala jsem se trochu zmateně, protože jsem netušila, zda si ze mě utahuje, nebo mluví naprosto vážně.
„Ano. Vždy, když se objeví havran s tvým psaním, poskočí mi srdce. Když jsi přijela, úplně jsi to zde rozzářila…“
„Jone…,“ nevěděla jsem, co odpovědět.
„Val, staneš se lady Stark?“ zeptal se mě slavnostně.
Nadechovala jsem se už už k odpovědi, když tu jsem uslyšela…. „Princezno!“ Rozhlédla jsem se, nikoho jsem neviděla. „Ano, Jone,“ chtěla jsem říct. Otočila jsem se zpět k němu, ale už tam nebyl. Zimohradská síň kolem mě se postupně začala ztrácet v mlze. „No tak, princezno!“ uslyšela jsem znovu posměšný hlas. „Jone? Jone! Ano, vezmu si tě,“ chtěla jsem říct, ale slova mi uvázla v hrdle. Cítila jsem, jak mi někdo začal třást ramenem. „Jone! Jone, ano…“ vykřikla jsem a otevřela oči….
V.
…a nad sebou jsem uviděla ošklivý obličej jednoho z králových mužů. Jaký pán, takový pes, prolétlo mi hlavou při pohledu na toho muže.
„Tak od lorda velitele by naše princezna chtěla nechat probudit,“ ušklíbl se na mě.
„Jdi ode mě, klekači,“ s výhružným pohledem jsem ho odstrčila. Už tak si dovolil moc.
„No no, snad se nic tak hrozného nestalo,“ snažil se mě uklidnit. Báli se mě, znervózňovala jsem je a byli ze mě neklidní. Na Zdi normálně nejsou ženy a ty, co jsou tady teď…
“Tady máš snídani,“ kývl k prostřenému stolu.
Bez poděkování jsem si sedla ke stolu a začala jíst. A vzpomněla si na jinou snídani… Byl to jen sen. Ale byl tak živý… Ještě teď jsem cítila, jak se dotýkal mé kůže…
„ Po snídani budeš mít návštěvu, lady“ vytrhl mě z přemýšlení můj hlídač. „Ten co jsi ho volala ze spaní,“ uchechtl se.
Tak Jon přijde, kdoví, co potřebuje…, prolétlo mi hlavou. Stále jsem byla trochu rozrušená z toho živého snu, ale snažila jsem se na sobě nadát nic znát. Takový sen jsem ještě nezažila. Netušila jsem, proč se
mi zdálo zrovna o Jonovi. Nikdy jsem si na něj nemyslela. Ráda jsem ho popichovala, to ano, ale pořád byl vrána. Byl sice jednou z těch lepších vran, ale stejně…. Dokonce byl jejich velitelem. Pomalu jsem posnídala a pak čekala, až mě lord velitel poctí svou návštěvou.
Krátce před polednem jsem uslyšela klepání a můj hlídač dovnitř vpustil Jona.
„Dobré poledne, Val,“ řekl formálně. Podívala jsem se na něho a porovnávala si Jonův obličej s jeho podobou ve snu. Byl to hezký muž. Možná spíš ještě chlapec… Chlapec s funkcí pro muže. Ve snu měl v obličeji mnohem víc vrásek, nějaké šediny ve vlasech a celkově vypadal mužněji, ale byl to pořád on. Oči měl stejné, napadlo mě a všimla si jejich zvláštní barvy. Nikdy dřív jsem si je pořádně neprohlédla, myslela jsem, že jsou tmavé, hnědé. Ale nebyly. Byly ocelově šedé. Jako zdejší nebe. Zvláštní barva…
„Val?“ vytrhl mě z přemýšlení a já si uvědomila, že na něj civím jako blázen. Co si asi musí myslet… Civím na něj jako nějaká upejpavá jižanská lady. A přitom zrovna tento chlapec možná byl tím, kdo zabil mého Jarla.
„Omlouvám se, špatně jsem spala,“ rychle jsem se snažila vymluvit. I když absolutně netuším, co by mohl mít společného špatný spánek s mým hloupým
zíráním do jeho očí. Ale Jon to dále neřešil.
„V pořádku,“ ujistil mě. „Mám pro tebe důležitý úkol…“
„Úkol? Pro mě?“ tázala jsem se překvapeně.
„Přesně tak. Je to úkol, pro který jsi tou nejlepší volbou. Jistě se najde řada lidí, co bude proti, ale já si trvám na tom, že ty jsou tou správnou osobou, věřím ti,“ pohlédl mi upřeně do očí. Oči šedé jako ocel… Hlupačko, snažila jsem se sama sebe uklidnit.
„K věci, Jone Sněhu. Co po mně žádáš?“ řekla jsem co nejpevnějším hlasem.
„Chci, aby ses stala mým vyslancem. Potřebuji, abys našla Tormunda a předložila mu mou nabídku.“
„Našla? Sama? Pustíš mě z mého vězení?“ překvapeně jsem se zeptala.
„Ano, budeš moci opustit tyto komnaty i Černý hrad. Věřím, že se vrátíš.“
A myslíš, že děláš dobře? zeptala jsem se v duchu, ale nahlas to nevyslovila.
„Ovšem uvědomuji si, že tento úkol není zrovna z nejbezpečnějších…“ pokračoval Jon. „A jako žena se můžeš ocitnout ještě ve větším nebezpečí. Takže pokud se na to necítíš… Nebudu tě nutit. Je to žádost, ne příkaz.“
Konečně sis všiml, že jsem žena, prolétlo mi hlavou.
„Nepleť si mě s ženami z Jihu. Nebojím se. A tvou nabídku přijímám,“ řekla jsem rozhodně a přemýšlela, jestli se opravdu vrátím, nebo jen využiji nově nabyté svobody. Uvidíme…
„Ano, vím, že jsi mnohem odvážnější, než kdejaký muž. Děkuji ti, má paní,“ řekl ještě před odchodem.
On mi opravdu věří… běželo mi hlavou, když zmizel za dveřmi. Když se vrátím, je možné, že se zase dlouho nepodívám za hradby Černého hradu… Když se nevrátím, co pak? Budu svobodná, ale tam venku všude číhá nebezpečí a pořád zde zůstává to dítě. Chlapec, kterého vydávají za Dallina syna. Obludka moje malá…
VI.
Sešli jsme se před svítáním. Vyšli jsme před brány a nastal čas loučení. Byla překrásná noc. Sníh na polích se jemně třpytil a já se nadechla nově nabyté svobody.
„Vzduch je cítit tak sladce.“
„Mám příliš znecitlivělý jazyk, než abych s tebou mohl souhlasit. Já cítím jenom chlad,“ odpověděl Jon.
„Chlad?“ zasmála jsem se a v duchu jsem si řekla, jak toho ještě málo zná. „Ne. Když je opravdu chlad, tak bolí i obyčejné dýchání. Když přicházejí Jiní…“ řekla jsem se vzpomínkou na temné zážitky. Pořád jsou venku. Možná se s nimi potkám. Možná tento chlad již brzy pocítím…
„Vyřiď Tormundovi, co jsem říkal,“ vpadl Jon do mého přemýšlení.
„Možná na tvá slova nedá, ale vyslechne si je,“ ujistila jsem ho a podívala se do jeho tváře, kterou ozařoval měsíc. Byl to stejný muž jako v mém snu, jen mladší. Ucítila jsem jemné zašimrání v břiše. Byl tak blízko… Naklonila jsem se a jemně ho políbila na tvář.
„Máš moje díky, lorde Sněhu. Za napůl slepého koně, za nasolenou tresku, za čerstvý vzduch…“ řekla jsem tiše. „… za naději.“
Byl tak blízko, že jsem skoro cítila teplo, které vycházelo z jeho těla. Stačí udělat jen jeden krok…
A on se odtáhnul. „Jedinými díky, o které stojím, je…“
„Tormund Obrozhouba. Ano,“ dořekla jsem s lehkou hořkostí v hlase. Chtěla jsem být už pryč, daleko od tohoto prokletého hradu. Ale v tu chvíli mě napadlo, že ještě jednu věc musím vědět…
„Než pojedu, mám ještě jednu otázku,“ otočila jsem se na něj. „Zabil jsi Jarla, můj pane?“
„Jarla zabila Zeď,“ řekl bez váhání a já neměla důvod mu nevěřit.
„Tak jsem to i slyšela. Jen jsem si chtěla být jistá,“ vysvětlila jsem a v duchu se mi trochu ulevilo. Takže to nebyl on…
„Máš moje slovo, že jsem ho nezabil.“
„V tom případě sbohem,“ řekla jsem trochu laškovně.
„Jenom na čas. Vrátíš se. Kvůli chlapci, pokud z žádného jiného důvodu,“ zamířil šípem ke středu terče. Jak to ví? Snažila jsem se nedávat najevo jakékoli sympatie k tomu dítěti…
„Kvůli Krasterovu synovi?“ zatvářila jsem se co nejvíc lhostejně. „Není to můj příbuzný.“
„Slyšel jsem, jak mu zpíváš,“ odhalil původ svého zjištění.
„Zpívala jsem si pro sebe. Mohu snad za to, že poslouchal?“ hledala jsem výmluvy. “Vždycky ho tím rozesměju. Ach, ano. Je to milá malá Obludka,“ vylétlo mi s úsměvem.
„Obludka?“ pozvedl obočí.
„Jeho mléčné jméno, musela jsem ho nějak nazvat. Dohlédni, aby byl v teple a bezpečí. A drž jej mimo dosah rudé ženy. Ona ví, kdo to je. Vidí věci ve svých plamenech.“
„Popel a uhlíky,“ snažil se situaci zlehčit.
„Králové a draci,“ nedala jsem se a vzpomněla si, jak dopadl Mance.
„Kdyby to věděla, byla by nám chlapce vzala. Dallina syna, ne tvoji Obludku. Proč to dopustila, když o tom věděla?“ zeptal se.
„Protože se jí to hodilo. Oheň je vrtkavá věc. Nikdo neví, kterým směrem se plamen obrátí,“ pokračovala jsem v nedůvěře k rudé ženě. Nasedla jsem na koně,
ale ještě před odjezdem mi to nedalo a musela jsem ho ještě jednou varovat. „Pamatuješ si, co ti řekla moje sestra?“
„Ano,“ přikývl a vzhlížel na mě svýma šedýma očima. Těmi, ve kterých se v mém snu zračila žádostivost a ještě něco jiného. Láska? Možná…
„Dobře,“ uzavřela jsem to. „Tak tedy v první noc plného měsíce,“ stihla jsem ještě říct a vyrazila na cestu.
Cítila jsem, že mne vyprovází pohledem. Ten pohled jsem cítila na sobě, stejně jako jeho doteky ze snu, který se mi zdál už před několika dny. Divný sen… Divný, ale hezký. A já ho nemohla dostat z hlavy. Sleduje mě a přemýšlí, zda nevložil důvěru ve špatnou osobu. Přemýšlí, zda mne ještě uvidí. Uvidíš, Jone Sněhu, uvidíš.