Lev v kleci
Ser Cedrik se vynořil zpoza kopce na Jižní straně Velkého Pahorku. Do zad mu svítilo zapadající slunce a vrhalo před něj obrovský stín, který ostatně jen odrážel jeho velkou postavu. Měl velké masité nohy, větší než kterýkoli jiný člověk, o kterém byste prohlásili, že je velký. Statná ramena se mu rozbíhala do šíře a dlouhé hnědé vlasy mu na ně ladně spadaly. Do výšky měřil spíše k sedmi stopám, než k šesti a přes záda mu visel dlouhý purpurový plášť, čistě střižený a velkolepý, ačkoli na něm nebyly žádné zlaté, či jiné ozdoby. Navzdory svému velkému vzezření vypadal elegantně.
Kolem něj se vyklopýtal chlapec zhruba třináct let stár, na sobě měl hnědou koženou tuniku a hnědé podšité kalhoty a oproti svému pánovi vypadal spíše jako jeho trpaslík, nežli jako jeho panoš. Vedle sebe vedl za uzdu statného hnědého valacha, na kterém ser Cedrik už dobrou míli nejel, aby si protáhl nohy.
„Každé nohy potřebují pod sebou půdu a každý hřbet potřebuje trochu svobody.“, říkával pokaždé.
Ser Cedrik a jeho panoš Pate měli spolu velice vřelý vztah, někdy se dokonce zdálo, že mezi nimi není žádný rozdíl a že jsou si rovni. Tedy až na rozdíl ve výšce. Párkrát dokonce ser Cedrik nechal Patea jet na Hnědákovi, zatímco on sám šel pěšky vedle něj. Oba dva se znali dlouho. Když Cedrika vyhnal jeho otec lord Mooton z Panenského jezírka, Pate se rozhodl, že půjde s ním, aby zažil dobrodružství. Cedrik byl pro Patea jako otec, jelikož svého otce nikdy nepoznal. Jednou mu septon Clydase vyprávěl, že je bastardem jednoho urozeného lorda ze Severu, ale to vše bylo před jeho pěti dny jména a nyní byl oddán svému pánu, seru Cedrikovi.
Ser Cedrik zastavil u prvního hostince, který uviděl a odepnul si svůj plášť, složil ho a uložil do brašny na Hnědákovi.
„Pate, napoj Hnědáka a potom přijdi za mnou dovnitř.“ Já se mezi tím porozhlédnu po nějaké děvce. Když vešel dovnitř, do nosu ho praštil opilecký zápach a těsně vedle dveří ležel jakýsi pokálený žebrák. Cedrik nakrčil nos a velkým rychlým krokem přešel k výčepu. Velká hostinská měla celé hnědé zuby z toho, jak neustále žvýkala kyselolist a když si sera Cedrika všimla, uštědřila mu ten nejkyselejší pohled, jaký kdy viděl. Ta vypadá, jako kdyby sežrala deset citrónů.
Objednal si pivo a sedl si do rohu hostince tak, aby měl nejlepší výhled. Alespoň uvidím přicházet obchod, jestli se teda nějaký naskytne. Objednal by si i jídlo, ale po cestě z Řekotočí snědli s Patem kolo sýra a nasolené hovězí. Nuzná strava, ale to se dá na cestách očekávat.
Dopil druhé pivo a nechával si zrovna nalít další, když konečně dorazil Pate. Už se začínal obávat, že si jeho panoš našel nějakou děvku a utekl s ní. Tahle představa ho pobavila a přes rty se mu převalil menší úšklebek. Nepochyboval, že by se Pate tak styděl, že by nejspíš utekl, kdyby mu nějakou našel, ale jednou mu nějakou najde a udělá z něj muže. Nejlépe nějakou divošku. Nebo ještě lépe nějakou Braavosanku, aby nerozuměla jeho skřehotům. Tato myšlenka ho pobavila ještě více a teď už se Cedrik zasmál nahlas. Pate se k němu posadil a zmateně na něj pohlédl.
„Řekni mi Pate, co si myslíš o tomhle místě? Myslíš, že zde najdeme to, co hledáme?“
„Upřímně, pane? Myslím, že ne. Ten stařec povídal, že sláva a zlato čeká na Severu. Jsme ještě příliš na Jihu.“
Cedrik se zamračil. „Ano, jeden stařec povídal. Jenomže kam až máme jít, to nám neřekl.“ Ať toho starce vemou Jiní. „To máme jít až na Zimohrad? Nebo snad až na Zeď?“ V jeho hlase zněla ironie. „Já přece netoužím po žádné slávě Pate, to ty moc dobře víš.“
„Ano pane, jenomže si myslím, že spravedlnosti se dovoláš jedině na Zimohradu. Lord Stark…“ „K čertu se Starkem! Snad si nemyslíš, že lord Stark vytáhne proti Lannisterům jen proto, že nějaký potulný rytíř touží po pomstě?“
„Ne to ne, pane, ale…“ „Tak vidíš. Jít dál na Sever nemá smysl. Lev se schovává dole na Jihu za Robertovou sukní a já musím přijít na to, jak jej zpoza té sukně dostat.“
Cedrik vypil pivo do dna, hlasitě si říhl a zlehka se usmál.
„Starkové nikdy nezačnou válku. Na to jsou příliš čestní a úzkoprsí.“ Vyhodil stříbrňák do vzduchu, nechal ho spadnout na stůl a za zvuku cinkání šel obstarat pokoj.
Když se večer vracel Cedrik do pokoje, cítil lehkou opilost a lehkost v nohou. Rozšněroval si tuniku a kalhoty a praštil sebou do dřevěné nepohodlné postele. Bohové, kdybych spal v sedle koně cestou na vrchol Zdi, bylo by to pohodlnější. Zlehka si říhl a ucítil smíšenou chuť tuřínů, sýra a toho kousíčku kance, co měl k večeři a náhle dostal chuť na další pivo. Pivo v tomhle hostinci sice nebylo dobré, ale nic lepšího nebylo a opít se z něj dalo stejně tak dobře, jako z vína. Vstal a podíval se na Patea. Ten ležel na zemi vedle postele na hromadě navršených kožešin a Cedrik byl přesvědčen, že i on má pohodlnější spaní. Zítra si koupím nějaké kožešiny navíc. Znovu se oblékl a poněkud kolíbavě vyšel z pokoje. Chodba byla tmavá a Cedrikovi chvíli trvalo, než došel ke schodům. Další notnou chvíli mu trvalo, než ze schodů sešel, při posledním schodu však šlápl do prázdna a s hlasitým žuchnutím se rozplácl na zem. Když se nemotorně postavil, zjistil, že hostinec je úplně prázdný, ba co víc, je úplně temný. Cedrikovi to nedávalo smysl. Ještě před pěti minutami jsem odsud odcházel v největším návalu. Potřebuju ještě pivo.
Pomalým krokem se vydal k výčepu, přičemž stále mžoural do tmy s rukama nataženými před sebe, avšak tu a tam narazil do lavice či stolu. Když se konečně došoural k výčepu, natáhl ruku, aby si podal pohár piva, místo toho ale nahmatal něco ostrého a chladného jako led, nápadně mu to připomínalo dýku. Co by tu dělala dýka? Musím najít to pivo. Nahnul se dále a v tu chvíli mu to došlo. Jeho ruka spočinula na studenou koženou rukavici. Takže to byla dýka!
Cedrik sebou leknutím trhl, stáhl se dozadu, ale když chtěl udělat úkrok, zakopl o lavici a přepadl na záda. Než se stihl zvednout, chtěl tasit meč, ale s hrůzou zjistil, že u sebe nemá ani meč a ani dýku. Bohové buďte dobří! Já nemůžu umřít rukou zloděje, ne teď!
Pokusil se zavolat nahoru na Patea, ale jeho hlas se mu zadrhl v krku a ze sebe vydal jen zaškrcený zvuk. Nad sebou uviděl stín, pokusil se vstát, ale zvednul se tak rychle, že se hlavou praštil do stolu a svalil se zpátky na zem. To už stín nevydržel a začal se hlasitě smát. Byl to mužský smích, více přátelský, než nepřátelský a Cedrik to ani v nejmenším nechápal.
Cizí muž zapálil lucernu a postavil ji na stůl. Poté podal Cedrikovi ruku a pomohl mu na nohy. Měl na sobě černé vysoké boty, černé kalhoty a tmavý zdobený kabát. Byl o dost menší postavy než Cedrik, ale tvář měl uklidňující a měl elegantně zastřižený knírek. Cedrik si oprášil věci a muž promluvil.
„Spíše než rytíř si mi připomínal opilého kejklíře.“ Taky že jsem opilý.
„To byla jen shoda náhod.“ Zamrmlal Cedrik.
„Samozřejmě. Dáš si pivo, sere?“ Muž se otočil a podal Cedrikovi pohár s pivem. Cedrik se zamračil, změřil si pohledem obsah poháru a odložil ho vedle sebe. Jistě, a bude to poslední pivo, které ochutnám. Muž se zlehka usmál.
„Kdybych tě chtěl zabít, mohl jsem to udělat před pár okamžiky, nemyslíš?“ Jeho úsměv se rozevřel do široka. „Sere Mootone, nebo ti mám říkat sere Cedriku? Nu, to je jedno. Já nejsem tvůj nepřítel. Napijeme se tedy?“ Muž se stále usmíval a pořád držel nataženou ruku s pohárem. Jak sakra zná mé jméno?
Cedrik po chvilce pohár uchopil, lehce si přiťukl a malým douškem se napil. Muž naproti tomu vypil téměř polovinu svého poháru. „Nu, dávám sice přednost stromovinskému zlatému, ale tohle pivo taky není špatné pití.“ Jak špatná lež.
„Sere Mootone. Nebo Cedriku? Jak ti mám říkat?“ „Pouze sere Cedriku, pane. Ale ty jsi kdo? Odkud mě znáš? Proč jsi zde?“ „Příliš mnoho otázek najednou, sere. Neposadíme se?“ Jeho úšklebek začínal lézt Cedrikovi na nervy.
„Jistě, proč ne.“ Posadili se ke stolu, ale Cedrik si nemohl nevšimnout, že muž se posadil tak, aby nebyl v jeho přímém dosahu. Dej mi jen důvod a i když jsem opilý, uškrtím tě holýma rukama.
„Takže popořadě. Jsem pouze pocestný, nic víc, nic míň. Kdysi, když lord Tully svolal své vazaly do Řekotočí na hostinu, přijel si tam se svým otcem, tehdy jsi byl ještě malý panoš a já tam byl také. Možná si ještě vzpomeneš, jak jsi mě shodil do fontánky. Už tehdy jsi měl sílu a dneska…nu…ji máš ještě větší. Každopádně jsem dneska večer zaslechl tvé problémy a chtěl bych ti nabídnout pomoc.“ Muž si založil prsty mezi sebe a lišácky se usmál. Cedrik byl zmaten.
„Tu fontánu si nepamatuji.“
„Škoda, byla to tehdy zábava.“
„A taky nechápu, s čím by si mi mohl pomoct?“
„Slyšel jsem, že bys potřeboval dostat lva z klece a já bych to byl schopný zařídit.“ Cedrik se znovu zamračil. Tohle páchne jako kanály v bleším zadku.
„A jak by si to chtěl udělat?“ Nevěděl proč, ale nechtěl mu věřit ani slovo.
„To už bys měl nechat na mě. Po tobě budu chtít pouze jedinou věc. Potřeboval bych, abys doručil jeden dopis.“
„Kam?“
„Do Údolí Arryn, do Orlího hnízda. Lady Lyse.“
Cedrik upil piva a ostře se podíval cizinci do očí.
„A proč to neuděláš ty sám, k čemu potřebuješ mě?“
Muž se napřímil a usmál se snad ještě více, než to zvládne normální člověk.
„Víš, jsou věci, se kterýma bych nechtěl být spojován, kdyby se měli dostat na povrch. Navíc, až to začne, budu uprostřed všeho dění, kdežto tebe znát nikdo nebude.“ Cedrik se zamyslel. Nabízíš mi službu bez slávy?
„Proč bych to měl riskovat?“
„Protože toužíš po pomstě, protože nesnášíš Lannistery. Já ti mohu tvou pomstu dát. Ber nebo tady zůstaň, je to na tobě.“ Chytré. A kdyby to nevyšlo, jednoho potulného rytíře s tebou nikdo spojovat nebude. Cedrik dopil pivo, dolil si pohár a dolil také svému společníkovi. Znova se napil, říhl si a podíval se na dýku u mužova pasu.
„Jakou mám jistotu, že dodržíš dohodu?“
„Jediná jistota, kterou ti mohu dát, je mé slovo. Otázka však nezní, čeho se máš bát ty, ale čeho se mám bát já. Já riskuji mnohem a ještě víc a všechno vkládám do tvých rukou. To není malá důvěra.“ Jistě že ne. Ale taky za tím nebude čistá důvěřivost. Co z toho budeš mít?
„A ty? Co z toho budeš mít ty?“
„Já? Řekněme trochu zlata. Ne mnoho ale ne málo.“
Muž v Cedrikových očích uviděl zájem. „Dám ti čas do zítřejšího poledne. Doufám, že se rozhodneš správně, sere.“ Dopil pivo, zvedl se a ladným krokem odešel z hostince. Cedrik zůstal sedět sám v prázdném hostinci s hlavou plnou piva a myšlenek. Co když mě chce jen využít. Ale kdyby to byl zloděj, dávno by mě už okradl. A takové dobrodružství by nemuselo být špatné. Koneckonců, v Orlím hnízdě jsem ještě nebyl a Pate bude jistě taky rád.
Té noci Cedrik špatně spal. Soustavně se mu zdálo o tom, jak prochází bránou Orlího hnízda a přitom mu čtyřicet lučištníků prohání šípy srdcem. Když se ale ráno probudil, všechny pochybnosti byl fuč a Cedrik byl rozhodnutý cizincovu nabídku přijmout.
Rozhodl se, že udělá Pateovi radost, koupí mu koně a cestou do Údolí ho na něm naučí jezdit. Muž, který neumí jezdit na koni a má z nich strach, není muž!
Když se blížilo poledne, Cedrik pověděl o celém setkání Pateovi a o svém úmyslu jeho nabídku přijmout. Jak předpokládal, měl z toho Pate radost, i když v koutku očí mu postřehl zklamání, že se nepodívá na Zimohrad.
Přesně v poledne sešel Cedrik do hostince a jak bylo domluveno, cizinec na něj již čekal. Tentokráte měl na sobě sametový přehoz na šedém kabátku a vypadal ještě elegantněji než včera. Muž pokynul Cedrikovi, ať se k němu posadí, ale když si všimnul Patea, zarazil se.
„O tvém panoši nebyla zmínka.“ Cedrik byl překvapen.
„Bez něj nikam nejdu. Buď jde i on nebo nikdo!“
Muž jakoby lhostejně pokrčil rameny a pokračoval.
„Dobrá tedy. Jen pamatujte, že nesmíte nikomu nic říct. Tohle není žádná hra. V této brašně je dopis. Je důležité, abyste do údolí přišli jako kejklíři, ne jako rytíř s panošem. Budete tak méně nápadní, což nám jistě poslouží. Lady Lysa vás bude očekávat. Budeš nosit jméno Artur Voda. Samozřejmě do té doby, až splníš svůj úkol.“ Muž předal Cedrikovi brašnu.
„Co je v tom dopise?“
„Věř mi, že bys to raději nevěděl. Pro tvou bezpečnost ti radím, abys ho neotvíral. Pamatuj, na konci téhle cesty dostaneš svou odměnu. Pomstu. Nemusí to být hned, může to trvat i pár let. Jsi na to připraven?“ Pár let?? Nu, když už jsem čekal tak dlouho, hlavní je, že to bude.
„Ano, pane. Jen mi prozraď tvé jméno. Chci vědět jméno toho, kdo pomůže splatit Lannisterům jejich dluh.“ Muž se šibalsky usmál, postavil se a odpověděl s lehkostí v hlase.
„Až budeš jednou v Králově přístavišti, najdi Malíčka.“ S těmito slovy se otočil a zmizel. Malíčka? Co je to za blbé jméno?
Podíval se na brašnu a prohlédl si ji. Byla kožená, nenápadná, přesně jakou by si zvolil i on. „Pojď Pate, koupil jsem ti koně. Naučím tě jezdit, ať z tebe může být jednou rytíř.“
Za dva dny se Cedrik probudil uprostřed noci a našel Patea oběšeného na stromě…
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Již týden v kuse se k zemi snášel déšť a půda již byla celá promáčená a nasáklá vodou. Mohl vzít Pateovo tělo s sebou a zakopat ho teď, když by se do země lehce kopalo. Ale Pate by si přál ležet co nejvíce na Severu. Alespoň tohle pro něj mohl udělat. Když se před patnácti dny rozhodoval co udělat s jeho tělem, napadla ho i myšlenka, že ho odveze zpátky do Panenského jezírka. Jenomže k čemu by to bylo? O Patea se tam nikdo nestaral, neměl otce ani matku, vlastně si tam nepřipadal ani jako doma. Když nad tím tak přemýšlel, nevěděl ani, odkud Pate pochází. Smutný příběh malého chlapce, kterému osud nikdy nepřál, a přesto byl natolik dobrým člověkem, jak jen to šlo. Dokonce se naučil číst a psát, učil se dějepravu a rád lidem vyprávěl příběhy, které vyčetl z knížek. Jeho smrt dosud nechápal. Od začátku jejich cesty z Vysokého pahorku do Údolí Arryn vypadal spokojeně, dokonce měl radost ze svého vlastního koně, i když vždycky říkával, že žádného nechce, protože z nich má strach. Začal jsem ho učit jízdy a vypadal šťastný, tak proč se probůh oběsil? Nedokázal to pochopit.
Byl už notnou dávku na Jih od místa, kde Patea zakopal a déšť mu už začínal lézt krkem. Pár dní zpátky sjel z královské cesty a popojel blíže k Trojzubci, jenomže očekávání, že počasí zde bude jiné, bylo naivní.
Uvázal koně ke stromu a ze svého zavazadla vytáhl kousek plachty, která byla tak mokrá, že mu chvíli trvalo, než ji rozevřel. Jeden roh s protaženým provázkem přivázal k jednomu stromu, jak vysoko jen dosáhl, a to samé udělal s dalšími rohy. Pomyslná střecha, kterou si vytvořil, připomínala spíš skluzavku, jak byla křivá v důsledku rozložení stromů, ale alespoň trochu chránila Cedrika před deštěm. Zpropadený déšť. Přísahám, že jestli bude pršet ještě chvíli, tak umřu na podmáčenou kůži. Nanosil si dřevo na hromadu a vytáhl křesadlo. Dobrou půl hodinu se pokoušel mokré dřevo zapálit, ale nakonec to vzdal, vytáhl chléb s kouskem sýra, a k tomu trochu nasoleného hovězího.
Když dojedl, sundal si své mokré oblečení a rozvěsil ho po svém skromném příbytku. Když si navlékl nové ale téměř stejně mokré věci, posadil se zády ke stromu a přihnul si medoviny. Ta ho alespoň trochu zahřála, i když ho nevýslovně škrábala v krku. Jeho oblibou bylo kouření dýmky, kterou kdysi dostal od Garlana Velkého, zbrojmistra Panenského jezírka. Ten ji dostal jednou při své cestě na Jih do Braavosu a vždy si dělali legraci ze slov malého Ricka, „Prý má kouzelnou moc a když toho vykouříš hodně, stane se z tebe čaroděj.“ a tak rád kouřil, když neměl na práci nic jiného. Naplnil svou dýmku kouřivem, jak tomu říkával, zapálil a třikrát dlouze potáhl. Do plic se mu dostal ten příjemný starý známy pocit kouře. Nic není lepšího než dobré
pivo, dobrá ženská a dobrá dýmka.
Takhle probíhal každý den, někdy se Cedrikovi podařilo rozdělat oheň a mohl si usušit věci, jindy zase narazil podél Trojzubce na hostinec, což bylo pro něj dozajisté úlevou. Cestou potkával mnoho poutníků putujících na Sever, jiné zase na Jih. Tu a tam daroval pocestnému jeden stříbrný, tu a tam koupil od potulného obchodníka zásoby hovězího a sýra.
Po dvaceti pěti dnech od Pateova pohřbu došel Cedrik konečně k rozcestí na Královské cestě, odkud se mohl vydat do Údolí Arryn. Vešel do hostince U Rudé Maši a v průvanu dveří se zvedl jeho plášť. Porozhlédl se po hostinci a všiml si, že ho všichni uvnitř sledují. Vesměs tu seděla cháska z přilehlých vesnic, rolníci a starší ženy. U posledního stolu však seděli tři muži v lehkém stříbrném brnění, polopřílby měli položené na zemi a zvesela pořvávali na celý hostinec. Jeden z nich si ho změřil znechuceným pohledem a něco prohodil ke svým společníkům, načež se všichni tři začali hlasitě až škrábavě smát.
Cedrik se posadil co nejdál od nich na druhou stranou hostince a s mincí v ruce si poručil pohár tmavého piva. Když na něj čekal, vytáhl si znovu svou dýmku a naplnil ji kouřivem.
V hostinci byly opravdu různorodí lidé. Mladý štolba ze stájí vedle hostince bavil své společníky opilým zpěvem jakéhosi příběhu, který neznal. Na druhé straně zase hlasitě vyprávěl rybář, jak kdysi v Trojzubci ulovil rybu větší, než si kdo umí představit. Cedrika ovšem zaujal bard celý v modrém, který měl ten nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšel a zlehka a potichu si na harfu pobrukoval známou píseň Deště Kastameru. Zadíval se a vzpomněl si na slova.
„V zlatém kožiše, i rudém
lev má vždy drápy své.
A mé ostré jsou a dlouhé tak,
jakož i drápy tvé.“
Jak příhodné, brzy budou mít lvi drápky ostříhané.
Z jeho vnitřního zpěvu ho vyrušil hluk u výčepu. Mladý pacholek nesl pivo, když ho zastavil jeden z mužů v brnění, pohár mu vytrhl z ruky, půlku vypil a do zbytku si znechuceně odplivl. Poté pacholkovi pohár vrátil, hodil mu měďák a spolu s jeho společníky se nechutně rozesmál. Cedrikovi se udělalo špatně z toho pohledu a ještě hůře mu bylo, když pacholek dorazil k němu a se strachem ve tváři mu položil pohár na stůl před něj. Vzedmul se v něm hněv a pacholek se z jeho výrazu div nerozbrečel.
„Dej mi tu minci pacholku a vrať se k práci.“
Pacholek mu odevzdal měďák, a co nejrychleji zmizel zpátky za výčep. Cedrik se zvedl, pohár piva si vzal do ruky a rozhodným krokem přešel ke stolu s muži v brnění.
„Nesu ti tvé pivo, pane. Zřejmě si nás pacholek spletl.“
Muž, který mu do piva předtím plivl, se na něj pohrdavě a s úšklebkem podíval. Měl tmavé vlasy a hnědé oči. Na levé tváři měl menší jizvu, ale spíše než hrůzostrašně vypadala směšně. Nevypadal ani jako rytíř a ani jako dobrý člověk. Žoldák každým coulem. Ostatní dva se usmáli a jeden z nich prohodil jízlivou poznámku.
„Meryte, on si myslí, že tvoje matka byla taky obr. Ten pacholek by musel být slepý, aby si vás splet.“ Meryt, se zasmál a třískl pěstí do stolu.
„Hele obre, to pivo byl dárek ode mě pro tebe. Ten pacholek ti to neřekl? To si s ním vyřídím, zaplatil jsem mu velkou sumu.“ Ostatní dva se znovu začali smát.
Jejich smích Cedrika dopálil. Pohár piva převrátil obsahem na Merytovu hlavu, rukou ho zvedl ze židle a měďák, který dostal od pacholka, mu vší silou nacpal do úst. Meryt vytřeštil oči, chytil se za krk a se sípáním se skolil k zemi. Oba jeho společníci se neobratně zkusili chopit svých mečů u pasu, ale byli tak překvapení, že Cedrik stihl bleskurychle tasit svůj velký meč, jedním máchnutím jim je vyrazil z ruky, přičemž jednomu z nich ještě uštědřil pořádný šrám na zápěstí. Najednou byli oba dva jako neškodná malá koťata a Meryt se stále dusil na podlaze hostince.
Cedrik založil svůj meč, ostře se podíval na všechny tři žoldáky a přešel přes hostinec zpátky ke svému místu. Ze židle se zvedl svobodný jezdec v černém kabátu a zastoupil mu cestu. Měl vlasy černé jako uhel a pohledné tváře mu zakrýval vzhledně zastřižený knírek.
„Zdá se, že tito muži ti způsobili příjemnosti, sere.“ Měl zvláštní jiskru v očích a vypadal velice klidně.
„Už to tak vypadá, pane. Ale nebylo to nic, co by nějak stálo za řeč.“ Cedrik se pokusil kolem jezdce protlačit, ale muž mu znovu zastoupil cestu a podíval se mu prudce do očí.
„Tito muži patří mě.“
„Doufám, že zde neplatí přísloví, jaký pes, takový pán.“
„Ale jistě že ne, sere. Je mi líto tohohle…ehh…incidentu. Kdybych ti mohl nabídnout nějakou protislužbu, bylo by mi ctí.“
Toho by se dalo využít…
„Potřeboval bych doprovod. Byl bych rád, kdybych mohl využít tvých služeb.“
„Řekněme, že bych mohl mít zájem. Kam máš namířeno, sere?“
„Daleko. Skrz nebezpečí, pro slávu.“
„Nebezpečí je mé druhé jméno. Tedy vlastně třetí. Torren Černovlasý řečený Nebezpečný k tvým službám, sere.“
„Cesta bude dlouhá, do Údolí
Arryn budeme potřebovat mnoho zásob a snad i nějaké meče.“
„Ach, Údolí Arryn. Vážně se tam chceš vydat, pane?“
„Ano, zajisté tomu tak bude.“ „Pak tedy dobrá. Meryte, Osfryde, Lynete. Zvedněte své zadky a sežeňte zbytek družiny. Za svítání vyrážíme do hor. Jestli se dožijete konce cesty, což by bylo záhodno, dostanete svou odměnu. A sežeňte nějaké to jídlo, abychom tam nepochcípali hlady.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*