Dnes byl pro Alayne důležitý den. Měla se poprvé setkat s HarrymHardyngem. Otec jí řekl, aby si dala záležet na svém zjevu, neboť bude muset Harryho uchvátit na první pohled. Ser Harry byl znám slabostí pro hezké dívky. Zamiloval by si tě, i kdybys mu vyšla vstříc oděnájen v omšelé hnědé róbě septy. Ale proč nepodtrhnout přirozenou krásu, když to lze, řekl jí otec a hladil ji přitom po tvářích. Dlaněmi pak sjel po jejím krku až k ramenům a pak níž, kam by otec dceři sahat neměl. Z rukou mu sálalo teplo, přesto se jí při jeho dotecích rozlil po kůži chlad. Potlačila zachvění a místo toho se mu jemně vymanila se slovy, že bude problém vybrat si nejlepší šaty z té hromady, kterou jí otec přivezl z cesty, neboť všechny jsou tak okouzlující. Rty zkroutila do jemného úsměvu, který při té lži ani trochu nezakolísal. Alayne truhlu totiž ještě neotevřela a žádné z šatů neviděla.
A tak nyní klečela před velkou dřevěnou truhlou a prsty přejížděla po látkách různých barev a materiálů. V Králově přístavišti měla podobnou truhlu. Najednou jí hlavou proběhla myšlenka, která ji zmrazila na místě. Nesmysl. Jak by se k ní Petyr dostal, zůstala v jejím starém pokoji. Navíc byla plná šatů, které by nyní již možná neoblékla vzhledem k tomu, jak od té doby vyrostla. Nebo byly z hedvábí, které by se hodily spíše na jaro či léto. Přesto nemohla zahnat radostné třepetání v břiše způsobené očekáváním a zvědavostí. Vyházela vrchní vrstvy oděvů ven a pak prsty odhrnovala další, až se dostala ke dnu truhly.
Nemohla se ubránit zklamání, když na dně nenahmatala hrubou vlnu. Ten pocit ji zanechal zmatenou. Co na tom sejde? Co by beztak dělala se špinavým, krví a kouřem načichlým pláštěm? Přece jí na tom kusu hadru nezáleželo.
Naházela šaty zpátky do truhly. Nechala venku jen jedny, které si oblékne. Ve skutečnosti jí bylo trochu jedno, jestli se budou Harrymu líbit nebo ne. Okouzlit Harryho nemohlo být příliš těžké, pokud byly pověsti o jeho úletech a bastardech pravdivé. Což nejspíš byly. A možná k tomu ani nebylo zapotřebí drahých šatů a sladkých slov, ale jen poddajné hospodské děvečky se zástěrou kolem pasu. Odmítáním pravdy nebude skutečnost o nic krásnější. Ale Alayne z toho nebyla smutná, byla přislíbena už horším mužům. I muž s bastardem může být čestný, důkazem jí byl EddardStark.
Potom, co se oblékla a připravila na vyjížďku s Harrym, odešla nejprve za malým Robertem, aby se spolu najedli. Malému lordovi se opět přitížilo, takže nevylézal z postele a každodenní úkony prováděl za dveřmi svého pokoje.
Kvůli zavřeným oknům a zataženým závěsům bylo v pokoji šero a usadil se v něm pach nemocného těla, potu a moči. Uprostřed rozměrné posteli leželo malé tělíčko Roberta Arryna, vypadal v porovnání s postelí ještě slabší a křehčí než normálně. Alayne položila podnos s jídlem na noční stolek vedle a načechrala Robertovi polštáře, aby se mohl vsedě najíst.
„Doufám, že má Brouček velký hlad. Každý správný bojovník totiž vždy hodně jí, aby nabral na síle a moci a mohl se tak postavit nepřátelům,“ řekla Alayne a odhrnula mu jemné vlásky z očí.
Robert přikývl. „Mám velký hlad. Dnes budu potřebovat hodně síly, abych byl schopen tě ochraňovat, až spolu půjdeme na procházku, jak jsi včera slíbila.“
„Až se pořádně najíš, tak půjdeme,“ odpověděla Alayne a modlila se, aby jídlo Roberta tak vyčerpalo, že po něm hned usne. Její modlitba se naplnila, Robert sice ihned neusnul, ale byl stále unavený. Proto se spokojil jen s předčítáním pohádek a příslibem, že na procházku půjdou jindy. Když poté doopravdy usnul, Alayne ještě chvíli seděla po jeho boku, hladila ho po vlasech a sledovala jemné zdvíhání a klesání jeho drobného hrudníku. Je tak malý a slabý. Poslední dobou byl mnohem poslušnější, alespoň co se týkalo jeho chování vůči Alayne. Nevěděla, zda je to tím, že je jediná, kdo s ním jedná láskyplně a trpělivě od doby, co ztratil matku, nebo je to sladkospánkem, který mu pravidelně podával Malíček. Záchvaty, které Roberta občas popadly, mu na zdraví rozhodně nepřidávaly, sladkospánek je zmírňoval a také dával lordům deklarantům v Údolí zdání, že je Robert klidnější a tudíž zdravější, ale ve skutečnosti mu nápoj škodil. Mistr Colemon říkal, že pokud se Robertovi neomezí dávky sladkospánku, tak…Petyr však jeho slov nedbal. Ne jestli, aleaž Robert zemře. Náš Brouček je hrozně nemocný… Je to jen otázka času. Anebo dávek. Alayne napadlo, že se někdy člověk nerozhoduje mezi dobrem a zlem, ale mezi dvěma zly. Jak ale pozná, které z těch zel je horší?
Bodlo ji u srdce. Robert jí najednou připomněl Brana, chlapce stejně starého, ale mnohem silnějšího, milejšího a živějšího. Miloval lezení po stromech, zdech, cimbuřích a věžích Zimohradu, ač mu to matka mnohokrát zakazovala. Jak si přála, aby byli spolu a ona ho mohla sevřít v
náručí. Naposled ho viděla ležet zlomeného a nehybného, ještě slabšího, než byl nyní Robert. Jak mohou Bohové nechat dopadnout tolik utrpení a bolesti na ty nejbezbrannější?
Byl poměrně hezký zimní den, když vyšla Alayne na nádvoří. Obloha byla jasná, vzduch ostrý a studený, ale už nesněžilo. Přiblížil se k ní jezdec na hnědém koni.
„Slova o tvém půvabu tedy nejsou pravdivá,“ zvolal na ni jezdec. Hlas měl mladý a melodický. „Ve skutečnosti jsi mnohem krásnější.“
„Jsi příliš laskav, sere. I tobě to moc sluší,“ odvětila Alayne. Harrymu Dědici to dnes opravdu slušelo. Vítr mu čechral husté pískové vlasy a z pohledně tvarované tváře, zrůžovělé chladem, se na ni smály nebesky modré oči. Jejich hloubku podtrhoval stejně zabarvený plášť, který měl na rameni sepnutý stříbrným sokolem. Na zádech měl připevněný luk a toulec se šípy. Na zadku jeho koně byla přivázána klec s dravým ptákem. Byl to krásný sokol, vyzařovala z něj síla a hrdost. „Musím tě však varovat, že jsem o sokolnictví pouze slyšela. Budeš se mnou muset být trpělivý, až mě to budeš učit,“ zasmála se.
„Rád tě naučím i jiným věcem, jestli si to budeš přát,“ obdařil ji zářivým úsměvem a mrkl na ni. „A neostýchej se mi říkat Harry.“ Cítila, jak ji rudnou líce, ale snažila se předstírat, že je to mrazem. Harry slezl ze svého koně a natáhl k ní ruku schovanou v tuhé kožené rukavici, vysoké po loket. „Pojď, Alayne, dovol mi, abych ti pomohl nasednout. Rychlé a tvrdé rajtování člověka zahřeje lépe než kožichy či víno.“
S jeho pomocí se vyšvihla na šedou klisnu, kterou přivedl s sebou, a společně se pak rozjeli k okraji lesa. Nejeli příliš rychle, aby si mohli povídat. Harry byl příjemný společník, mluvil s lehkostí a jistotou člověka, který se často pohybuje ve společnosti lidí, sem tam jí zalichotil či pobavil vtipnou příhodou ze svého života.
Zastavili se na zasněženém palouku, kde nerostly téměř žádné stromy, jen sem tam holý keř či hubený opuštěný stromek. Harry vypustil sokola. „Pověz mi, Alayne, nepřijde ti zvláštní, že ti tvůj otec dohodl sňatek zrovna se mnou? Jsi půvabná dívka, to ano, ale, a to říkám bez jakékoliv povýšenosti, přeci jen jsi pouze nemanželská dcera PetyraBaelishe, sic našeho lorda protektora, ale přesto… na druhou stranu určitě víš, kdo jsem já.“ Alayne na něho pohlédla a setkala se s bezelstným úsměvem a zvědavým pohledem modrých očí.
„Můj otec má mnoho záměrů a já, jak říkáš, jsem jen jeho dcera. Nesvěřuje se mi se všemi svými plány,“ odpověděla nakonec opatrně a nebyla to úplně lež. Věděla, že jí Malíček neříká ani polovinu toho, co má v úmyslu.
Harry se usmál svým milým chlapeckým úsměvem. „Ani ty nejsi příliš sdílná. Já ti toho o sobě pověděl mnoho, ale ty jen mlčíš.“
„Já… nevím, co chceš slyšet. Všechno o mně musíš už znát z řečí druhých.“
„Nebudu se zlobit, jestli to uslyším podruhé. Jen povídej, mluv třeba o těch osobnějších věcech, které nevědí ani ti druzí. Bude to jen mezi mnou a tebou,“ řekl Harry šibalsky a i když se přitom odlehčené zasmál, Alaynecitíla, že se za jeho úsměvy a mrkání skrývá více než jen koketování. Popadlo jí najednou nutkání povědět mu pravdu. Pravdu o tom, kdo skutečně je. Beztak to bude dříve či později vědět. Ale nechtěla svým neuváženým chováním zkazit Petyrovy plány, plány na znovudobytí Zimohradu. Chtěla zpět Zimohrad. Vydrží ještě chvíli.
Bleskově si přehrála v hlavě ty noci, kdy ležela s Randou v posteli a spolu se chichotaly drbům, kterými byla Randa hojně vybavená. Žádná z těch příhod by se však nehodila pro Alayne, cudnou dceru lorda protektora, kterou vychovaly septy. Z některých Myrandiných vyprávění by se mnohá z tichých sester raději vzdala možnosti slyšet než možnosti mluvit.
Než stačilaAlayne otevřít ústa, aby Harrymu pověděla smyšlenou historku, klisna pod ní najednou divoce kopla nohama a zařehtala. Co se to děje? Alayne vyjekla, sotva se stihla přitisknout k hřívě klisny, než se zvíře pod ní dalo do zběsilého běhu. Harry za ní cosi volal, ale nesvedla rozlišit jeho slova přes hluk větru. Slyšela, jak pobídl svého koně do klusu.
Alayne před sebe neviděla, studené ostré návaly větru jí vháněly slzy do očí a braly jí vzduch od úst, takže jen lapala po dechu. V uších jí hučela krev. Klisna bila kopyty do zmrzlé půdy stejně splašeně a mocně jako srdce v jejím hrudníku. Dala by klisně pokyn k zastavení, ale ruce i nohy měla pevně přitisknuté ke koňskému tělu ze strachu, že by z něho spadla. Zastav, zastav, zastav! Doufala, že ji Harry dožene dřív, než se stane něco hrozného.
Alayne povyskočila spolu s klisnou, když klisna přeskočila přes cosi v cestě. Klisna zavrávorala a Alayne už cítila, jak se spolu řítí k zemi, jak ji těžké zvíře zaléhá, rdousí a drtí… V mysli jí kmitlo jméno WillaseTyrella, kterému kůň svou vahou roztříštil nohu. Ale kůň nabral rovnováhu a řítil se dál. Matko milostivá, zastav to zvíře, prosím. Zastav!
Alayne dále skákala nahoru a dolu, do rytmu běhu, ale nebyla na ničím hřbetě. Vlastníma pružnýma nohama dusala tvrdou zem pod sebou. Sníh pod kopyty křupal a další sníh při odrazech létal ve sprškách kolem. Zastav, šeptal jí jakýsi hlas v hlavě. Zařehtala, aby ho zahnala. Přestože držela hlavu zpříma a neotáčela jí, dokázala zrakem zabrat krajinu nejen před sebou, ale i po svých stranách. Vítr v očích už vůbec nebolel. Byl naopak příjemný, chladil jí boky a cuchal hřívu. Zastav… Už nevěděla, co ji přimělo do běhu, proháněla se pro ten pocit nespoutané svobody a divokosti. Tělo i mysl jí zaplavila radost, jakou už dlouho nepocítila. Proč by se zastavovala? Silné nohy ji zavedou, kam jen bude chtít. Nyní je svým pánem.
Periferně zachytila siluetu jiného koně s jezdcem na hřbetě. Zdáli se jí povědomí. Jezdci se v rukou objevil zahnutý kus dřeva a dlouhý rovný prut, na jehož konci se špičatě zablesklo ostří. Tento nástroj také znala. Poplašeně vykřikla, házela hlavou i svýma nohama. Všude vířil bílý sníh, ale ona viděla černě a slyšela jen ticho.
***
První věc, kterou ucítila, když se probudila, byla tupá bolest v hrudi a hlavě. V ústech měla sucho, potřebovala se napít. Na stolku vedle lože stála karafa s čistou vodou. Při pokusu se posadit se svět zatočil a ona opět padla na polštář. Přitiskla si ruce k hlavě, aby zastavila válečné bubny a kopí, které jí zevnitř duněly a bouchaly do lebky. Nahmatala obvaz a vybavil se jí Harry, projížďka, splašený kůň a rozvířený sníh, který rozmazal všechno ostatní do nesouvislých obrazů.
Po chvíli vešel dovnitř mistr Colemon. „Tak ses konečně probrala, moje paní. Lord Robert i lord Baelish budou mít velkou radost, až to uslyší.“
„Jak dlouho jsem…? Nechápu, co se tam stalo, ten kůň…já, viděla jsem, cítila jsem…“ Alayne zasténala.
„Už jsi v bezpečí, moje paní. Ser HarroldHardyng tě sem přivezl na svém koni před dvěma dny, byla jsi v bezvědomí. To splašené zvíře tě vyhodilo ze sedla a nakoplo přitom do žeber. Naštěstí nemáš nic zlomeného. Nyní odpočívej,“ řekl ji mistr Colemon uklidňujícím tónem. Pomohl jí do polosedu a k popraskaným rtům ji přitiskl šálek plný
makového mléka. Alayne ho vděčně zhltla. Poté opět vplula do bezbolestné říše spánku.
Podruhé ji probudily hlasité zvuky za dveřmi jejího pokoje. Slyšela Robertův křik a pláč, jak kope nohama o zem a volá její jméno. Opatrně se posadila, cítila se mnohem lépe. „Pusťte ho ke mně,“ zakrákorala, odkašlala si a zopakovala to silnějším hlasem.
„Alayne!“ zavřískal malý Robert a ve snaze se k ní rozeběhnout upadl na zem. Ale nerozplakal se. Mistr Colemon a služebná Gretchel ho zvedli a pomohli mu doklopýtat k ní a posadit se zkraje na její postel. „Alayne, nechtěli mě k tobě pustit,“ řekl obviňujícím tónem a rukama odstrčil mistra i služebnou.
„Ale teď jsi tady, Broučku, dokázal jsi to. Jsem ale moc unavená, nebudu ti moct nic vyprávět, ani přečíst.“ Robert se rozfňukal.
„Měl jsem jít s tebou. Ochránil bych tě, na rozdíl od Harryho. Nesnáším ho! Jsi moje a ne jeho. Příště tě už nikam nepustím, budeme pořád spolu, ano, Alayne?“ Robert se k ní přitiskl. Ucukla bolestí způsobenou jeho stiskem, ale neodehnala ho od sebe. „Ochráním tě,“ zamumlal jí do hrudníku. Proč chceš ochránit mě, když nebezpečí hrozí tobě, Roberte? Nedopustím to. Jestli tě neochrání Bohové, tak já ano.Alayne si vybrala. To menší zlo, alespoň doufala.
„Ano, Roberte, neopustím tě.“
Robertova návštěva netrvala dlouho. Na druhou stranu, jeho odchod spotřeboval mnoho času, trpělivosti a energie. Nechtěl od ní odejít, takže museli počkat, dokud neusne. Až poté ho služebné odnesly zpět do jeho pokoje. O několik hodin později se ve dveřích objevil sám lord protektor. Alayne předstírala spánek. Slyšela, jak přistoupil k její posteli a dlouhou dobu si ji prohlížel. Nakonec však odešel.
Večer přišliMaddy s večeří a mistr Colemon s hřejivou mastí a obvazem. Alayne všechno snědla a pak se nechala mistrem ošetřit. Když jí upevňoval nový obvaz, oslovila ho. „Děkuji ti, mistře Colemone, za to, že se o mě tak staráš. Mohla bych… mohla bych tě požádat ještě o další laskavost?“
„Pečovat o tebe je mou povinností, má paní. Pověz, co bys ráda,“ pobídl ji mistr. Byli v pokoji sami, přesto Alayne ztišila hlas. Sevřela si ruce, aby se jí netřásly.
„Víš, není to náhoda, že žádám zrovna tebe. Vím, že jsi byl odjakživa věrným a dobrým služebníkem rodu Arrynů a na malém lordu Robertovi ti velice záleží.“
„Děkuji ti, má paní. Zesnulého lorda Jona Arryna jsem choval v hluboké úctě. Nechť ho Bohové opatrují.“
Alayne se odmlčela. Celý den tu ležela a připravovala si svou řeč, ale najednou jí vyschlo v krku. Doufala, že nedělá chybu.
„I mně na lordu Robertovi záleží,“ pokračovala. „A ten sladkospánek, který ti lord Petyr nakázal mu podávat… Sám jsi říkal, že jeho vedlejší účinky jsou velmi rizikové, že větší množství té látky by lorda Roberta mohlo usmrtit.“
„Snažím se snižovat dávku sladkospánku, jak je to možné, ale tvůj otec trvá na neustálém přísunu, moje paní. Chce za každou cenu předejít záchvatům lorda Roberta. Věří, že mu záchvaty ubližují více než sladkospánek,“ odpověděl mistr váhavě, ohryzek mu divoce skákal po hubeném krku. Zdálo se, že v něm tento rozhovor probudil pochybnosti, které v sobě nosil celou dobu.
Alayne zavrtěla hlavou. „Já myslím… myslím, že lord Petyr chce lorda Roberta Arryna otrávit, mistře.“ Vytřeštil na ní oči, otevřel ústa a pak je zase zavřel.
„Moje paní… jak jsi… tvůj otec, on…proč,“ Mistr tam stál a vypadal jak kapr lapající po dechu.
„PetyrBaelish není můj otec. Musíš lordu Arrynovi pomoct, mistře. Musíš mi věřit. Robert je slabý a ten jed ho zabije. Je to jediný dědic lorda Jona Arryna, nedopusť, aby zemřel,“ řekla mu naléhavě. Mistr na ni chvíli zmateně mrkal a pak se ztěžka zeptal: „Co chceš, abych udělal?“
„Přiveď mi Bronzového Yohna, prosím. Co nejrychleji to bude možné a ať vás nikdo nezpozoruje.“
Alayne se cítila jako ve snu. Nemohla uvěřit tomu, co zrovna udělala. Musí přijít a musí jí uvěřit. Pamatovala si, že Bronzový Yohn byl Malíčkův nejzarytější odpůrce.
Po chvíli, která se zdála jako věčnost, se dveře opět otevřely. Byl to on. Vysoká statná postava, tvrdá zjizvená tvář, rozježené obočí s ostrým šedivým pohledem pod ním. Vypustila dech, o kterém nevěděla, že zadržovala.
„Děkuji, mistře Colemone. I tobě, lorde Royci, že jsi přišel,“ uvítala ho přiškrceně.
„Mistr Colemon mě rychle zpravil o té tvé domněnce. Musím říct, že mi tím vyrazil dech. Nemyslel jsem si, že je Malíček až takový had,“ zahromoval silným hlasem. Polekala se, že by je za dveřmi mohl někdo uslyšet. „Jsem rád, děvče, že jsi nás o tom informovala. Měl jsem o tobě pochyby, ale… Tví rodiče by na tebe byli pyšní, Sanso.“
Srdce jí vynechalo úder. Mistr Colemon věnoval Bronzovému Yohnovi šokovaný pohled a pak jím střídavě přeskakoval z lorda na Sansu. „Jak to víš?“ dostala ze sebe nakonec.
„Malíček si myslí, jak nás v Údolí přechytračil. Ale to se hluboce mýlí. V Králově přístavišti mu ty jeho úskoky mohly procházet, ale tady ne,“ zavrčel Bronzový Yohn.
„Jak dlouho… jak jste to vůbec zjistili?“ vydechla Sansa ohromeně.
„Seděla nám tu na trůně ryba z Tullyů, děvče, tvá teta Lysa. Měli jsme tu i tvého prastrýce Bryndena Černou Rybu, odvážný a čestný muž, Bohové ví, kde je mu konec. Navštívila nás tu i tvá matka, kterou jsem já znal ještě předtím ze Zimohradu. Poznal jsem tě v první okamžik, co jsem na tobě spočinul zrakem. Nějaký hnědý přeliv nesmaže tvé tullyjské rysy a oči, dítě. Můžu být starý, ale nejsem hloupý a slepý,“ řekl Bronzový Yohn. „Kromě toho, zatímco se v Západozemí hledá zmizelá lady SansaLannister, mladá dívka s kaštanovými vlasy a modrýma očima, zjeví se tu Malíček se záhadnou dcerou odpovídajícího popisu. Není to příliš náhod najednou?“
„Proč jsi to ale nedal najevo, můj pane? Myslela jsem-“
„A proč ses nám neodkryla ty, děvče? Příležitostí jsi měla dostatek, o to se postarala Myranda. Z pouhé nedůvěry, anebo proto, že jsi chtěla být Alayne Kámen?“
„Já.. nevěděla jsem, jestli… Nepřišli jste bojovat za Robba. Proč byste pomáhali mně? A potom, co teta Lysa, co Petyr… bála jsem se, já… lhala jsem a… nikdy jsem nechtěla hrát tuhle hru, ale co jsem měla dělat.“ Dolehl na ní tlak všech předešlých událostí a Sanse bylo do pláče. Chtěla jen domů, do bezpečí, zpátky svou rodinu, ale nic z toho nebylo možné. Pohřbila v krku první příval vzlyků, než jí stačil uniknout ze rtů. Nebude plakat, musí být silná, jako zlovlk jejího rodu.
Bronzový Yohn jí položil svou mohutnou těžkou ruku na rameno a řekl: „Neboj se, dítě, tvůj otec i tvá matka mi byli dobrými přáteli, nikdy nezradím jejich dceru. My pamatujeme, to jsou slova Royceů.“ Tíha jeho velké dlaně byla uklidňující a konejšivá. Sansa se chtěla schoulit do klubíčka a nechat se tou dlaní hladit po zádech, jako kdyby to byla dlaň jejího otce. Co by udělal EddardStark? Zamyslela se a pak se dala do vyprávění.
Začala Joffreyho svatbou, kde ji Malíček unesl, zmínila se o seruDontosovi a měsíčních kamenech, mluvila o tetě Lyse, jak byla žárlivá, jak chtěla Sansu vystrčit Měsíčními dveřmi, ale místo toho z nich vystrčlPetyrLysu. Řekla jim o posledních slovech její tety a přitom mistr Colemon vydechl: „Slzy z Lysu, ať je proklat!“ a mluvila o Petyrově lásce k její matce Catelyn a jak ji neustále viděl v Sanse, povídala jim o tom, jak jí Petyr slíbil Harryho, Zimohrad a Údolí a že jim stojí v cestě pouze Robert Arryn. Když skončila, měla tak lehkou hlavu, že by mohla odletět do oblak, volná jako pták. Cítila se jako opilá, jakoby v ní ještě doznívaly účinky makového mléka. Mísily se v ní úleva, strach, naděje, hrdost, nejistota, bolest a únava.
Bronzový Yohn ji opět hlubokým vážným hlasem ujistil o tom, že se o vše postará, že se jí nic nestane, že ji udrží v bezpečí a že je nejstatečnější dívka, jakou kdy potkal, ale Sansa ho již nedokázala dále vnímat, neboť usnula.
Pozdě v noci, když byla v pokoji ještě tma a ticho, se Sansa probudila s něčí dlaní pevně přitisknutou ke svým ústům. Chtěla se jí vysmeknout, ale zjistila, že je svázaná. Polil ji ledový strach. Házela sebou a pohmožděný hrudník jí při těch prudkých pohybech spaloval oheň. Snažila se křičet o pomoc, kousnout tu cizí ruku, ale nebylo to ničemu platné. Byla tak vylekaná, že nedovedla ani plakat. Na tváři ji zašimral horký dech. „Buď hodná holka a nesnaž se o žádnou hloupost. Nerad bych ti rozbil tu tvou hezkou hlavičku.“ Ten hlas znala, ale nedovedla ho zařadit. „Neříkají mi Šílená myš pro nic za nic.“
***
Uběhlo jen několik hodin od chvíle, kdy Brienne podruhé poklekla před CatelynStark, nebo přesněji před Kamenosrdce, která se z její paní stala, a složila slib, jenž nebude moci dodržet. Už v tu chvíli, kdy tam klečela a svírala zlatou hrušku meče zdobenou párem rubínů, věděla, že přísahá křivě. Bylo jí ze sebe zle. Vždycky pohrdala zrádnými, falešnými krysami a nyní se stala jednou z nich. Ale raději by na místě probodla mečem samu sebe, než aby jím ublížila Jaimemu. Stačily jí pohledy, výčitky a noční můry, které se na ni snášely pokaždé, když se zmínilo Renlyho jméno. Nepotřebovala tu samou zkušenost zažívat podruhé.
Nyní stála před Jaimem, který jí zrovna říkal: „Slíbila jsi jí, že mě zabiješ, ale neupřesnila jsi, kdy. Tady máš mé řešení, Brienne. Až budu starý a nemocný, objev se a až tehdy mě zapíchni k mému smrtelnému loži. Já nebudu muset umřít ještě dnes a ty tak dostojíš svých slibů, na kterých ti tolik záleží.“ Brienne se zamračila. Copak nechápe, v jakém nebezpečí se všichni nacházejí? Jak může být v téhle chvíli stále tak lehkovážný? Jaime si její výraz vyložil jinak.
„Tak do toho, děvče, ať to máme za sebou. Snad nečekáš, že se půjdu vyzbrojit, abych se s tebou utkal v boji o svůj život. Neměl bych teď šanci ani proti Tommenovi.“ Smích, který mu unikl ze zkroucených rtů, nenesl žádnou stopu po veselí.
„Neudělám to. Nezabiju tě, Jaime,“ zašeptala Brienne a samotnou ji překvapilo, když se jí při posledním slově zlomil hlas. Čekala, že se jí vysměje, že jí bude urážet pro její ženskou slabost, že ji škodolibě označí za stejného křivopřísežníka, jakým je i on, ale nic z toho neudělal. Jen se na ni díval těma svýma očima, ze kterých ji mravenčilo po celém těle a zároveň krvácelo srdce.
„Najednou se to už nezdá tak jednoduché, že?“ řekl nakonec tiše.
„Ne, Jaime, nebylo vůbec těžké rozhodnout se, zda tě zabít nebo ne,“ odpověděla Brienne a dívala se mu přitom do překvapením rozšířených očí. „Ale mají Hunta a Poda, drží je jako rukojmí. PodrickPayne byl panoš tvého bratra. Přidal se ke mně, aby mi pomohl najít lady Sansu. Je to statečný a dobrý chlapec. Nemůžu je tam nechat, aby je pověsili.“
„Řekni mi, kde jsou. Vyšlu tam své muže. Jestli budeme mít štěstí, chytneme i všechny psance pohromadě.“
„Já… nevím přesně.“ Nezrazuji svou paní. Tohle už není ta samá CatelynStark, které jsem zaslíbila svůj meč a štít. „Na cestě sem mi zavázali oči a propustili mě až na poslední úsek, tamhle,“ řekla Brienne a ukázala mu k nedalekému lesu, kudy sem vjela. „Předtím nás drželi v rozlehlé jeskyni, před jejím vchodem rostla velká vrba a kolem dokola stromy.“
„No, mapu podle tvého popisu asi nenakreslíme, ale je to lepší než to nic, co jsme měli dosud,“ řekl Jaime. „Pojď teď se mnou do mého stanu. Necháš se umýt, ošetřit a nakrmit, vypadáš ještě hůř než obvykle. Myslel jsem si nejprve, že si to pro mě přijel Cizinec.“
Později, po jídle, koupeli, vyčištění a převázání ran, si nechala Brienne osedlat nového koně. Přišel k ní Jaime. „Tvrdohlavé hloupé děvče, odpočiň si, než znovu vyjedeš. Jak chceš najít SansuStark, když projedeš cestami chrápající se zavřenýma očima.“
Kéž by s ním mohla zůstat o chvíli déle. Nejlépe napořád. Možná ho teď vidí naposledy. Ale čekají ji povinnosti, které se nedají odložit. A vyjet pod pláštěm šera a stínů bude moudřejší, než ve dne, kdy bude pro psance snazší ji vysledovat.
„Já ji najdu, Jaime. A pak ji odvedu do bezpečí. Tenhle slib dodržím,“ řekla mu a pak zalovila ve svém vaku. Vytáhla dopis, který napsala, zatímco jedla. „A až ty najdeš Poda, pošli ho prosím spolu s tímto dopisem k mému otci na Tarth.“ Jaime natáhl levou ruku k obálce a chytil přitom Brienniny prsty do svých. Nepustil ji hned, naopak ji přitáhl blíž k sobě. Uchopil její tvář do svých dlaní. Myslela, že jí horká tvář roztaje pod studeným kovovým dotekem jeho zlaté ruky. V hrdle se jí zastavil dech, když přitiskl své rty na její. Bylo to jemné jako dotek motýlích křídel, ale teplejší, měkčí a lepší. Skončilo to příliš rychle. Když se odtáhl, sklonila zrudlou tvář k zemi.
„Ber to jako přízeň, kterou dává dáma svému rytíři, když on vyjíždí do boje,“ zasmál se Jaime lehce. „Akorát já nejsem dáma a ty nejsi rytíř, ale jinak je to scéna jako z písně, nemyslíš?“
Brienne byla příliš rozčarovaná, než aby odpověděla. „Tak tedy sbohem, Jaime,“ zamumlala a vyšvihla se na koně. Klusala od něj pryč s tíhou jeho pohledu na svých zádech, ale neodvážila se otočit.
***
Byla už hluboká tma, když se rozhodla zastavit v nejbližším hostinci. Neměla mnoho peněz a musela jimi šetřit, proto si vystačila s kouskem místa ve stáji. Bude spát na slámě, se svým koněm po boku. Alespoň ji bude jeho tělo během noci zahřívat a taky bude mít jistotu, že jí ho nikdo neukradne. Jaime měl pravdu, poslední hodinu jízdy téměř nedokázala udržet oči otevřené. Těšila se, až se svalí do sena. Uvnitř v hostinci pobyla jen nezbytnou dobu potřebnou na to, aby zaplatila a optala se několika pocestných na mladou pannu s kaštanovými vlasy a modrýma očima.
Ve stáji nehořel oheň, ale díky zvířatům a zabedněným oknům tam bylo poměrně teplo. Kromě ní a jejího koně místnost obýval ještě pár oslů a šest dalších koňů. Jeden v rohu se obzvlášť vyjímal. Krásný mohutný válečný oř, jehož srst barvila černota černější než stíny kolem. Měla dojem, že ho už někde viděla.
Než ulehne, rozhodla se předtím sundat svému koni sedlo a pročesat mu srst, aby ji zbavila pěny z potu. Rezatá hněď se po Brienniným zásahu krásně leskla. „Kdepak jsi, Sanso?“šeptala Brienne s čelem opřeným do koňského krku a napadlo ji, že je stejně ztracená jako ona. Zvíře pohodilo hřívou a odfrklo si, jakoby říkalo, mě se neptej. Vzdychla a odešla pověsit sedlo ke zdi. Neslyšela za sebou žádné kroky a tak překvapeně vyjekla, když se najednou ocitla přimáčknutá ke stěně. Podbradou jí zastudila ostrá čepel.
„S tím obvazem, co ti zakrývá půlku obličeje, ti to sluší víc, sere,“ ozvalo se jí těsně u ucha, hluboký hlas připomínající skřípění ocele o kámen.„Vedletebe i já náhle krásním.“ Brienne vnímala, jak mu v hrudníku zarachotil smích.
Pod tou silou jí skoro praskla žebra, stěží se mohla nadechnout. „Co po mě chceš?“ vysoukala ze sebe.
„Chci s tebou mluvit. A to nebude možné, jestli se mě budeš pokoušet zabít. Takže až tě pustím a ty uvidíš, kdo jsem, o nic se nepokoušej, nebo tě zpracuju tak, že se na tebe pak budou i ptáci bát vysrat. Rozumělas?“
Přikývla. Když si byla jistá, že si neznámý odstoupil do dostatečné vzdálenosti, otočila se.
Nikdy v životě ho nespatřila, ale když mu pohlédla do obličeje osvíceného měsíčním svitem, okamžitě ho poznala.
„Jsi mrtvý,“ vydechla absurdně.
Ohař popošelk dřevěné stěně kóje a ramenem se o ni opřel. Rysy jeho ohněm zruinovaného obličeje se utopily ve stínech. Zablyštěly na ni zuby, které vycenil do křivého šklebu. „Já se cítím být docela živý.“
„Starší bratr mi řekl, že tě pohřbil, umřel jsi mu v náručí. A hrob, do kterého tě uložil, označil tvou helmou. Nosí ji teď jeden z Bratrstva bez praporců, Citroš,“ blekotala Brienne stále nevěřícně.
„Jestli toho bastarda ještě někdy potkám, zabiju ho,“ zavrčelClegane. „Pokud jsem podle něho já vrahem a zrůdou, co je pak on, když v Solnopánvích šoustal a vraždil septy.“
„To nebyl Citroš v Solnopánvích, ale Rorge. Nosil tvou helmu ještě před ním. A Rorge jsem už zabila,“ řekla Brienne.Cleganesi jí prohlédl pohledem, který by se dal považovat za uznalý.
„Jsi jak ta malá vlčice,“ zaskřípal. „Taky si hrála na vojáka, běhajíc kolem a máchajíc tím svým mečíkem. Spíš jak jehla než meč.“
Uvědomila si, že myslí AryuStark. Starší bratr řekl Brienne, že Cleganeneví, kam poté AryaStark zamířila, přesto se nemohla ubránit otázce: „Opravdu netušíš, kam mohla ladyArya odejít?“
„LadyArya,“ zopakoval posměšně, „byla divoká, tahle ta, na rozdíl od její sestry. Nejspíš chytila loď a teď se vyhřívá kdesi na Letních ostrovech, zatímco mně tu mrznou koule.“
„Clegane,“oslovila ho po krátkém zaváhání, málem mu řekla Ohaři, „tvrdil jsi, že se mnou chceš o něčem mluvit.“
Zabodl do ní světle šedivé oči. „Půjdu s tebou hledat SansuStark.“
Bleskově vytasila meč. Neviděla, že by se pohnul. Ale o chvíli později cítila, jak ji ocelové sevření zkroutilo ruku, a jen se dívala, jak jí meč padá s třeskotem k zemi.
„Pleteš se, jestli si myslíš, že tě nechám,“ procedila Brienne skrz zaťaté zuby. „Zabiju tě dřív, než ji stihneš prodat.“
Clegane vyštěkl smíchy. „Nepřipadá mi, že jsi v takovém postavení, abys mi mohla vyhrožovat.“ Pustil ji. „Nechci ji prodat. Nikdy bych jí neublížil.“
Promnula si zápěstí a vzpomněla si na slova Staršího bratra, že Clegane nebojoval pro peníze, moc ani slávu. „Proč mi chceš tedy pomáhat?“ zeptala se zmateně.
„Nedělám to kvůli tobě,“ zavrčel.
„Copak ses taky zařekl slibem vůči někomu ze Starků?“ Překvapilo by ji, kdyby se strefila. Nepovažovala ho za muže, který by plnil sliby. Ale nakonec, považovala ho i za Řezníka ze Solnopánve a přitom byla pravda jinde. Možná ho nezná natolik, aby mohla soudit.
Clegane zkroutil ústa do nepěkné grimasy. „Sliby jsou pro blázny,“ odplivl si. „A slova jenom vítr. Nepotřebuju nic z toho, abych dělal, co chci.“
„Jak můžu vědět, že mi nelžeš a že ji nechceš unést, stejně jako jsi unesl lady Aryu?“
Zacukal mu spálený koutek úst. „A komu bych ji teď prodal? Její bratr a matka jsou mrtví. Její zbylí příbuzní jsou buď v žalářích, nebo tam dole v zemi dělají společnostostatním Starkům a červům.“
„A co LysaArryn?“
„Právě u LysyArryn si našel ptáček novou klec, místo té v Králově přístavišti. Nejspíš ale o nic lepší, když musela opět uletět,“ řekl znechuceně.
„Lady Sansa se ukrývala v Údolí? Jak to víš?“ vyhrkla Brienne.
„ Kdyby ses vyptávala lidí místo koní, věděla bys to taky.“
Brienne doufala, že Clegane ve tmě nevidí, jak zrudla. „Půjdeš tedy se mnou, Clegane. Ale varuji tě…“ začala.
„Kdybych tě chtěl zabít, rytířko, už bys byla dávno mrtvá,“ vycenil zuby do napodobeniny úsměvu.
Stáj se koupala v paprscích slabého mlžného slunce, když ucítila Brienne na boku lehké kopnutí. Rozevřela spánkem slepené oči a rukou zašmátrala po meči, ale byl to jen Clegane. V denním světle vypadaly jeho jizvy ještě hrozivěji.
„Nepřidal jsem se k tobě, abych ti dělal chůvu a budil tě,“ zavrčel na ni a vysedl na svého velkého hřebce. „Pojedeme do Stromorostu.“
***
Nekonečně dlouhých hodin uběhlo, než se rozhodl serShadrich zastavit. Kvůli mrazu a nemožnosti se pohnout ztratila Sansa tou dobou už veškerý cit v těle. Alespoň ji nic nebolelo. Během jízdy několikrát upadla do bezvědomí. Možná by si serShadrich ani nevšiml, kdybych umřela, pomyslela si. Jak by ho to muselo naštvat, tolik námahy a žádné zlato z toho. Zpočátku se bránila a házela sebou, ale po pár tvrdých úhozech do hlavy toho nechala. Jen bezvládně ležela a sledovala míhající se kopyta pod sebou.
Ser Shadrich slezl dolu a pak rozvázal lana a strhl Sansu z koně. Několik kroků vrávorala na ztuhlých nohou, než spadla do sněhu. Pomalu se snažila rozhýbat ty části těla, které nebyly svázané, a kousala se přitom do rtu, aby nesténala bolestí. Všimla si, že se už začíná rozednívat, ale na nebi byl stále vidět měsíc.
Přistoupil k ní serShadrich s dýkou v ruce. Rozhodla se nedat mu najevo strach, když se k ní sklonil a odhrnul jí lem sukně. Pouze jí však přesekl provazy na kotnících.
„Ať si nepochčiješ nohy a šaty, až si teď půjdeš odskočit. Nerad bych to čuchal po zbytek jízdy. Cesta bude ještě dlouhá. Ale varuju tě, jednou se mi pokusíš utéct a useknu ti prsty na nohou,“ řekl a Sansa věděla, že nežertuje. „V manželské loži je snad nebude lord Bolton postrádat. Kdo ví, možná by mi ještě poděkoval. Měl by s tebou pak míň práce, kdyby ses mu taky pokusila utéct,“ dodal a ošklivě se zasmál. Zastrčil si dýku pod plášť k boku a sám vykročil k nejbližšímu stromu.
Sansa se opatrně postavila na nohy, zatímco ser Shadrich stál zády k ní a močil. Neměl ani tolik zdvořilosti, aby odešel někam dál mezi stromy. Pískal si přitom a byl to jediný zvuk široko daleko. Žádná jiná živá duše. Cítila se opuštěněji a zoufaleji než kdykoliv předtím.
Aniž by tomu věnovala druhou myšlenku, otočila se a dala se do útěku. Nohy měla v hlubokém sněhu a mezi kořeny stromů neohrabané, ale nevzdávala to. Ani potom, co za sebou uslyšela sera Shadricha. Smál se svým odporným smíchem a cosi volal, ale odmítala tomu rozumět. Místo toho myslela na rozlehlé pláně v Údolí, jíž se proháněla ta splašená klisna, kterou Sansa sedlala, kterou byla. Myslela na tu volnost, sílu a divokost. A pak zakopla, spadla a byla zas jen Sansa. Spoutaná, slabá a zlomená.
„Ubožátko malé,“ vzdychl za níserShadrich smutně. Sansa se však nedověděla, co chtěl říct dál. Před očima se jí mihl obrovský šedivý obrys a o okamžik později zaslechlaShadrichův zděšený výkřik.Jeho křik se však záhy proměnil v přerývané klokotání a bublání.
Sansa ležela stále ve sněhu, ztuhlá a vyděšená. Přes tlukot svého srdce slyšela, jak bublavé sípání postupně slábne. Pomalu, velice pomalu se zvedla a ještě pomaleji se otočila.
Dech se jí zastavil v hrdle. Klesla na kolena a pozvracela se. Téměř zasáhla mrtvolu sera Shadricha. Než se od něj odplazila, stihla očima zavadit o to, co mu zbylo z hrdla. Hlavu měl téměř oddělenou od těla. Sníh kolem něho rudl temnou krví, která se stále valila z otvoru uprostřed jeho ramenou.
A pak posunula svým zrakem a pohlédla dopáru zlatých očí. Tělo jí zaplavila bouře emocí.Znala ty oči a ty znaly ji. Jako by jí otevřely hruď, obnažily srdce a pohlédly až na úplné dno její duše. Její tělo reagovalo samo od sebe, když se připlazila blíž. Až nyní, když klečela jen krok od zvířete, si uvědomila, jak moc je velké. Tyčilo se nad ní jako ohromný skalní masiv, zcuchané šedé chlupy mu přidávaly na mohutnosti a kolem tlamy mu ještě nestihla zaschnout krev. Ale Sansa nepociťovala strach, pouze nekonečný žal. Žal nad ztrátou svých milovaných, své identity, svého starého života a všech svých snů a představ, které se nikdy nenaplní. Ale teď, když hleděla do toho žhnoucího jantaru, v nitru jí zatřepotal nový pocit, který zprvu nedokázala určit, neboť už dávno zapomněla, jak chutná naděje.
„Vzpomínáš si na mě? Já jsem Sansa, Nymerio, sestra tvé paní Aryi,“ zašeptala a natáhla před sebe roztřesenou ruku, ale neopovážila se zlovlka dotknout. Když už jí ruka visela ve vzduchu příliš dlouho a chtěla ji zas odtáhnout, zvíře se pohnulo. Přistoupilo k ní, přitisklo svůj čenich do její natažené ruky a olízlo jí dlaň. Sansa nevěděla, jak se to stalo, ale najednou se k ní tisklo silné teplé tělo a tak ho pevně
sevřela v pažích a prsty zabořila do hustých hrubých chlupů. Jen matně vnímala horké slzy na tvářích a drsný vlhký jazyk, který je z nich olizoval. Přitiskla obličej do srsti a poslouchala, jak zlovlk vedle ní vyje. A vítr roznesl jeho pláč široko daleko.
„Naříkáš pro svou sestřičku?I mně Lady moc chybí,“ šeptala Sansa. „Z celé smečky jsi zbyla jen ty a Duch, stejně jako já a Jon. Ale jsou tak daleko.“ Nymeria stále vyla. „Dokud budeme spolu, nikdo nám neublíží.“
Najednou si Sansa všimla, že vytí, které slyší, nepatří pouze Nymerii. Nebylo to už jen osamocené vytí opuštěného zlovlka, ale směska mnoha různých hlasů. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Neklamal ji sluch, kolem dokola opravdu stáli další vlci. Stovky vlků. A všichni vyli stejnou píseň.
***
Ve Stromorostu sice zpozorovali několik Arrynových mužů, ale ani stopy po SanseStark. Vyjeli tedy severněji a nyní se pro večer utábořili v lese. Brienne seděla s nataženýma nohama opřená o kmen stromu a žvýkala chleba s tvrdým sýrem. Naproti ní, přes praskající oheň, seděl Clegane. Od rána spolu až na pár vět nepromluvily. Rozhodla se rozlomit ticho, aby lépe poznala jeho osobu a tím i jeho záměry.
„Setkala jsem se s tvým bratrem jednou v Harrenově,“ a jak to dořekla, věděla, že nevybrala to nejvhodnější téma, když viděla, jak zatnul čelist. Ale nevěděla, o čem jiném by mohla s Cleganem hovořit. Měla by mu vyjádřit soustrast nad bratrovým úmrtím? Ne, to je hloupé. Nikdy neovládala umění vést rozhovor. Ze zbrklých úvah o hledání lepšího tématu ji vytáhl Cleganův skřípot.
„Proč jsi ho tedy nezabila? Čím kratší dobu by žil, tím méně škod by stihl napáchat.“
Protože jsem tehdy ležela zmlácená a svázaná v medvědí jámě. „Myslím, že bych ho neustála.“
Cleganeopřel lokty o pokrčené nohy a odplivl si do ohně. „Pro některé věci stojí za to umřít.“
„A pro co bys umřel teď, když je Hora mrtvý?“ zeptala se ho.
Upřel oči do dále a zamyslel se. „Už pro nic,“ řekl nakonec bezvýrazně a na tváři se mu opět rozhostil nečitelný výraz.
Brienne s ním nemohla souhlasit. „Jaký má pak důvod žít, když nemáš naději?“
„To se zeptej svých Bohů. A při té příležitosti se jich optej i na sebe,“ v hlase mu zazněl výsměch.
„Já svůj smysl znám. Slíbila jsem lady Catelyn, že naleznu její dceru a odvedu ji do bezpečí. A pro splnění tohoto slibu bych i položila svůj život.“
Clegane nebyl ohromen, naopak se dal do chraplavého smíchu. „Lady Sansa celý život čeká na svého krásného rytíře v zářivé zbroji a čeho se místo toho dočká?Ošklivé panny převlečenou v muže.“
Brienne se zamračila. „S protivným zablešeným psem po svém boku,“ oplatila mu trochu hněvivě.
Přepokládala, že ho tím naštve, ale Clegane jen pokrčil rameny. „Zablešený, zmrzlý a opuštěný čokl. Aspoň jsem k sobě upřímný. Snad bude mít lady Sansa pro svého psa pohlazení a pamlsek, až jí najde,“ dodal a tiše se uchechtl.
„Opravdu nejsi žádný rytíř,“ podotkla Brienne.
„Stejně jako ty,“ zavrčel. „Myslíš si, že jsi o něco lepší než já? Klidně si zdob své činy slovy jako čestný a správný, ale koneckonců… zabíjíš lidí stejně jako já.“
„Zabíjím ty, kteří si smrt zasluhují. Nedělám to z radosti, ale abych ochránila nevinné či bezbranné.“
„Nelži mi, že se ti zabíjení nelíbí. Můžou si říkat, co chtějí, můžou se snažit ti ublížit nebo tě zastavit, ale jakmile máš v ruce meč, stávají se najednou oni těmi zranitelnými. Tam, kde byla držka plná keců, zůstává náhle jen pohled plný strachu… Neříkej, že se ti to nelíbí.“
Brienne prolétli hlavou všichni ti rytíři a páni, kteří ji uráželi, kteří ji ponížili a ublížili.Samozřejmě, že měla chuť jim to oplatit, dát jim okusit stejnou bolest a potupu, ale nezabila by je. „Já se v zabíjení nevyžívám, Clegane. Svým mečem a štítem chráním, ubližuji jen, pokud nelze jinak.“
Odfrkl si. „Kopa hnoje. Nazývej si to hezkými slovy, ale je to zabití jako kterékoliv jiné zabití.Žádný důvod tohle nezmění. Lord ukáže, rytíř švihne.Jaké ušlechtilé cíle? Jen vlastní prospěch, moc a majetek. Jen se podívej na tu sebranku, co si teď říká Královská garda.“
„Můžeš si ale vybrat, jakému pánovi sloužit. Dobrý pán rytíře nenutí k špatným činům, svými příkazy nikdy neohrožuje rytířovu přísahu,“ namítla Brienne.
„Rozhlédni se a ukaž mi nějakého tohodobrého pána.“Brienne pomyslela na Renlyho, Eddarda Starka, CatelynStark… Ti jsou však mrtví.
Zavrtěla hlavou, neměl pravdu. „Na světě je vedle zla i dobro. Jen ty jsi k tomu slepý, protože jsi zkažený muž, Clegane.“
„Řekni mi, co ještě nevím,“ řekl a líně se protáhl. „A teď mlč, chci jít spát.“
***
Sansa si přes hlavu přetáhla kápi svého velkého pláště a snažila se nenápadně procházet ulicemi vesnice. Cítila se v neznámém prostředí ztracená a opět sama, neboť Nymeriu musela zanechat v lesích. Pořád si nezvykla na pocit, že je naprosto volná. Když si to v lesích poprvé uvědomila, byla z toho tak omámená, že se dala do hlasitého smíchu a křiku a pobíhala po sněhu, s Nymeriou hravě utíkající za ní.
Ale pak procitla a zjistila, že ta volnost s sebou nese i určité nepříjemnosti. Nevěděla, kam jít, na koho se obrátit a co dělat. Nymeria jí po nocích poskytovala teplo svého těla a bezpečí, ale Sansa takhle nemohla žít věčně. Nemohla na Zimohrad, byl vypálený a obsazený Boltony. Freyové, další Robbovi zrádci, zase obsadili Řekotočí. Mohla by jít za Jonem ke Zdi, ale bylo to příliš daleko. Možná by mohla nejprve zamířit do Bílého přístavu, lord Manderly byl odjakživa dobrým přítelem jejího otce. Rozhodla se proto najít nejbližší ves, kde snad získá nějaké informace.
Rozhlížela se po nějakém hostinci. Už několik dní nejedla nic krom sněhu, přestože Nymeria ulovila pár zajíců. Jenže ať se Sansa snažila, jak chtěla, nedokázala se donutit pozřít syrové maso. Proklínala přitom výchovu, které se jí v dětství dostalo, k čemu jí tu bylo vyšívání, tancování a zpívání? Kdyby ji raději naučili rozdělávat oheň.
Po chvíli bloudění nakonec narazila na budovu hostince. Vešla a zamířila rovnou k pultu.
„Co to bude?“ otočil se k ní hospodský, starší podsaditý muž, s chomáčem šedých vlasů nad ušima a velkým nosem protkaným červenými žilkami.
„Mohla bych dostat nějaké jídlo, prosím? Už několik dní -“
Hospodský zamával rukou, jakoby odháněl otravnou mouchu. „Tohle ani nezkoušej. Není dost pořádnýho jídla ani pro slušný platící lidi, natož pro žebračky jako ty. Padej odsud.“
Sansa položila ruce na pult a sevřela je zoufale v pěst. „Prosím, můžu vám výměnou za jídlo umýt nádobí nebo vytřít podlahu. Prosím, spokojím se i se zbytky,“ volala za ním, ale muž ji neposlouchal a zmizel ve dveřích do kuchyně.
Bylo jí do pláče. Otočila se, aby odešla, ale zadržela ji ruka na rameni.
Sansa sebou překvapeně cukla a vzhlédla. Sansa byla na dívku svého věku vysoká, přesto musela hodně zaklonit hlavu, když pohlédla do obličeje nad sebou. Část tváře zakrýval obvaz, ten zbytek byl pihovatý a nevzhledný.Sansa přemýšlela, zda hledí do tváře muži či ženě, zatímco si prohlížela široký nos, masivní rty a krátký rozcuch v barvě obilí. Azurové oči byly jediným krásným rysem na tom obličeji.Nejspíš rytíř, pomyslela si, když očima zavadila o meč připevněný k boku neznámého. Ten meč.
Vyděšeně vyjekla a vytrhla se ze sevření.
„Počkej, nechci ti ublížit, děvče. Chtěla jsem ti jen koupit jídlo,“ volal za ní hlas. Zdálo se jí, že byl ženský. Na tom nesešlo. Nesmí jí dostat. Nenechá se obalamutit. Je jasné, že ji za ní poslala Cersei. Chce pomstu za Joffreyho. Jako o překot utíkala k východu. Musí jim utéct. Daleko, k lesu, Nymeria ji ochrání.
Už byla u dveří, když ty se najednou s bouchnutím otevřely. Narazila do tvrdé hrudi a málem by upadla, kdyby ji nezachytily silné prsty. „Ne! Ne, pusťte mě, ne, prosím,“ ječela a snažila se z prstů vymanit. Kopala kolem a házela sebou, ale stisk nepovolil. „Neberte mě k ní, prosím… usekne mi hlavu!“ kvílela.
„U sedmi pekel,“ slyšela nad sebou, „nikdo ti sekat hlavu nebude, ptáčku.“
Okamžitě zanechala mrskání a ztuhla. To nemohla být pravda. Je mrtvý. Jestli je to nějaký krutý žert…
„Podívej se na mě,“ zaskřípal hlas, který tak dobře znala. Jako když pila řeže řetěz, ale v ten moment jejím uším neznělo nic ani zdaleka tak lahodně.
„Jsi mrtvý,“ zašeptala mu do hrudi. Jestli je to jen přízrak, rozplyne se, až na něho pohlédne. Ucítila, jak jeho prsty jemně sevřely její bradu a zvedly jí hlavu. Podívala se mu do očí a srdce jí vynechalo úder.
Hrdlo mu rozvibroval smích. „Zdá se, že si všichni přejete mou smrt.“
„Ne! Ne, tak to není, můj pane… já jen, slyšela jsem, že… Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím.“ Pak si Sansa vzpomněla na toho rytíře –ne, tu ženu – za ní a prudce se otočila.
„To tě ta rytířka tolik vylekala svým zjevem, že jsi mě málem porazila ve snaze od ní prchnout?“
„Já… myslela jsem, že ji za mnou vyslala Cersei. Má Joffreyho meč.“ A pak zmlkla. Vůbec nechápala, co se to děje.
Ta žena k ní váhavě přistoupila. Byla tak vysoká, téměř jako Ohař. „Lady Sanso, jsi to ty?“ vydechla a klesla přitom na kolena. „Moje paní, jsi to ty, Bohové jsou milostiví, jsi to ty. Vypadáš tolik jako ona, jak jsem tě mohla nepoznat. Moje paní, ani nevíš, jak dlouho jsem tě hledala… Tvá matka mě vyslala za tebou, abych tě našla a teď…“ Vzala Sansiny ruce do svých, tiskla je, až to bolelo, a po tvářích jí přitom stékaly slzy.
„Nech toho, rytířko,“ slyšela za sebou Ohařův skřípot. „Vstaň a utři si nos, všichni se dívají. Vezmeme si akorát jídlo a vypadneme.“
***
KdyžBrynden Černá ryba vyšel z jeskyně, byla stále noc. Před několika dny ho zavedl Tom Sedmistruna k Bratrstvu bez praporců. Našel tu Thorose a dalších několik známých tváří. A také ji. Snažil se nemyslet na její přítomnost, což se mu dařilo, protože byla často pryč věšet muže Freyů a Lannisterů.
A včera se v táboře objevily osoby, o kterých si myslel, že už jsou dávno mrtvé. Ani nedoufal v to, že by mohl být někdo z jejích dětí stále naživu. Nemohl tomu uvěřit ani ve chvíli, kdy svíral Sansu v náručí. Ta zvláštní dívka, Brienne z Tarthu, ji opravdu přivedla. Měla s sebou iobrovského zlovlka a ještě jiný druh divokého psa, SandoraCleganea. Netušil, k čemu došlo, ale Sansa trvala na Cleganeově loajalitě a důvěryhodnosti a tak tedy zůstal. Brynden si na něj však bude dávat pozor.
Krajinu osvětloval jen bledý modravý svit měsíce.Bryndenovi to nevadilo. Zrak měl namířený do hluboké temnoty mezi stromy, ale v mysli se mu míhaly obrazy, které očima už nikdy nespatří. Sansa mu připomněla jiné děvče, jiné a přece tolik podobné – děvče s načervenalými lokýnkami, usmívající se na něho očima, které ještě nepoznaly zradu, bolest, válku a smrt.
„Strýčku Bryndene, vyprávěj mi o tom, jak jsi bojoval ve válce Devítigrošových králů.“
„Však jsi to slyšela už tolikrát, že bys mi to mohla převyprávět ty sama, Cat.“
Cat se nikdy snadno nevzdávala. Vyšpulila rty a opáčila: „Ale tvým hlasem zní líp, když Maelys Obludný vykřikne: Vzdávám se ti, sere Barristane Selmy!“ Brynden se zasmál, tím hlubokým chraplavým smíchem, který měla Cat tak ráda. Ve skutečnosti Maelys Obludný vykřikl jinou větu. Sérii slov stejně obludných jako bylo jeho jméno, ale to nebylo nic určené uším malých dívek. Nebyla to jediná věc, kterou musel Brynden ve svém vyprávění pozměnit, mnoho věcí také vynechal. Přál si, aby jeho Cat nikdy nemusela poznat pravé hrůzy války.
Teď však byla mrtvá. Kreatura, která tu po ní zbyla, byla jen hnijící schránkou naplněnou spalující nenávistí a krvelačnou touhou po pomstě. Ve svém kamenném srdci neměla místo už pro nic jiného.
CatelynStark, jakou znal, zemřela ve Dvojčatech. Otevřeli jí hrdlo a její nahé tělo hodili do řeky jako kus zkažené flákoty. Zabili i jejího syna Robba a na krk mu přišili hlavu jeho zlovlka. Nyní mají jeho synovce EdmuraTullyho a spolu s ním Roslin s Edmurovýmdědicem v jejím lůně. Nedovolí jim vzít mu Řekotočí.
Předtím, než tohle všechno skončí, síň hradu zaplaví krev Freyů. Nechá ty krysy utonout v jejich zradou páchnoucím hnisu, který jim koluje v žilách místo krve. On je ryba. A ryby se netopí.
Před oním masakrem vlál nad Řekotočím prapor Starků a BryndenTullyse postará o to, aby zlovlk opět povstal. Ve jménu Catelyniny památky, ve jménu její dcery, nové královny Severu.