DAREON

Paluba se mu náhle propadla pod nohama, bezmocně zamával rukama ve vzduchu, hledajíc oporu. Něco se mu dostalo do ruky. Lano! Pevně ho sevřel a na poslední chvíli se zachránil před pádem do mořských hlubin. Z černé oblohy křižované blesky hustě padal déšť, který mu silné poryvy větru hnaly přímo do tváře. Bouře si s mohutnou obchodní lodí pohrávala jako s třískou. Za rameno ho popadl jeden z námořníků. „Drž se, chlapče, drž se pevně!“ Dareon pohlédl směrem, kterým muž ukazoval a strnul hrůzou. Spatřil vysokou vodní stěnu valící se přímo proti nim. Pevně přitiskl víčka k sobě a v duchu vyslal prosebnou modlitbu ke všem bohům, na které si zrovna dokázal vzpomenout. Ucítil strašlivou tíhu sedající na jeho ramena a hruď, mrazivý chlad mu prostoupil celým tělem a pak tma.

Když znovu otevřel oči, nebe bylo jasně modré, kéž by to byla skutečnost. „To byla pořádná šlupka synku. Ještě, že sis tak šikovně zamotal ruku do toho lana, jinak by tě to nejspíš spláchlo do vody.“ Zamžoural ve snaze zaostřit na rozesmátý obličej námořníka. „Takže je konec, jsme z toho venku?“ Přijal nabízenou ruku a nejistě se postavil. V hlavě mu bolestivě pulzovalo, dotkl se temene a na prstech mu ulpěly kapky krve. Pořádná šlupka? Může být rád, že si neurazil hlavu. Vrhl na námořníka tázavý pohled a ten se zamračil. „Vlastně z toho nejsme tak úplně venku.“ „Cože? Myslel jsem, že jsme bouři unikli.“ A zahleděl se na průzračně modrou nebeskou klenbu nad sebou. „To ne pane, jsme právě v jejím středu.“ Až nyní Dareon spatřil šedivou hradbu mračen na obzoru. „Pane, v podpalubí…“ „Ne.“ Umlčel rázně Dareon mužova slova. Námořníci se ho snažili přesvědčit, aby se ukryl v podpalubí, ale Dareon tvrdošíjně odmítal krčit se ve stísněném prostoru s vyděšenými otroky. Tušil, že tady jen překáží, ale raději bude čelit rozbouřenému živlu tváří v tvář, než se dusit v tmavé kobce prosáklé čpavým pachem zvratků a moči.

„Pane Dareone, čeká nás ještě ta horší část bouře, mějte rozum.“ Temně fialové oči stříbrovlasého mladíka se zahleděly do hutné šedivé hradby rozvířených mračen, která se k nim rychle přibližovala příliš rychle. Jakoby hledal nějakou skulinu, kudy by se dalo bezpečně proklouznout. Náhle se jeho vysoká pružná postava zmenšila a schoulila sama do sebe. Kapituloval a odevzdaně následoval námořníka do podpalubí. Co by asi říkal jeho otec, kdyby tušil, že tu utone jako krysa v bludišti? Dareonovi po tváři přelétl neveselý úsměv.

LYRA

Lyra kráčela dlouhou bílou chodbou. Vysoká klenutá okna z barevného skla vrhala na mramorovou podlahu duhové odlesky. Den se pozvolna chýlil ke konci. Přes noc působily mdlé šedivé prostory paláce jako hrobka, chladně a nehostinně, zatímco nyní, když slunce klesalo za obzor, vytvářely poslední paprsky deroucí se dovnitř skrz vitrážová okna kouzelnou hru barev a světel. V tuhle chvíli vypadala jindy majestátní stavba křehce a zranitelně. Lyra zkřivila ústa v posměšném úšklěbku. Pouhý přelud, který se definitivně rozplyne, až žhavý zlatý kotouč nadobro zmizí za horami. Těsně před tím se na chvíli zjeví práva tvář Valyrijské chlouby. V okamžiku, kdy poslední záblesky umírajícího dne zalijí hladké bílé stěny královských věží krvavě rudou.

Rukou si setřela skvrnu z tváře. Světlé vlasy spletené do jednoduchého copu jí sahaly do poloviny zad. Na sobě měla staré otrhané šaty, které nosila, když trávila čas v Hnízdě. Jeden rukáv byl rozervaný na kusy a druhý chyběl úplně. Přes špinavou hrubě tkanou látku měla natažený značně opotřebovaný kožený krunýř.

V pravém koleni cítila ostrou bodavou bolest, ta zelená šupinatá bestie jí dala pěkně zabrat. Mladí draci jsou nejhorší, tenhle byl starý sotva tři roky. V žilách mu kolovala horká zpěněná krev a v jeho jantarově žlutých očích se zračila vzpurnost. Slyšela, jak mu srdce zrychleně bije v hrudi, když se na ni vyřítil s jasným cílem proměnit ji v prach. Lyra vyzbrojená dlouhým bičem opatřeným kovovými hřeby se nezalekla, očekávala jeho útok. Než se stačil nadechnout, šlehla ho přes čumák a pak znovu a znovu, dokud z jeho cárů necrčela jasně červená krev. Drak se stáhl, naježil špičaté ostny na temeni hlavy. Syčel jako podrážděná zmije. Zle se na ni podíval a obnažil tesáky. Do široka roztahoval nozdry, jak prudce nasával vzduch do plic. Cítila žár sálající z jeho těla, vnímala jeho divoký vztek. Švihla znovu bičem a rozsekla jemnou kůži v oblasti jednoho zlatavého oka. To ho rozzuřilo ještě víc. Drak zakoulel očima a stáhl hlavu dozadu, jako had chystající se k výpadu. Lyra ustoupila krok stranou a upřeně se zahleděla do strnulých žlutých očí, neunikl jí slabý záblesk strachu.

Napřáhla paži, v níž svírala bič. Drak postřehl její pohyb. Vzpomněl si na předchozí bolestivou zkušenost a hbitě chňapl po její ruce. Náhle se však zarazil a jeho hlava se malátně zakývala ze strany na stranu. Lyra se usmála, jeho mysl vzdorovala jen chviličku. „Teď jsi můj.“ Odhodila bič do písku a vydala se směrem k drakovi. Konejšivě přejela dlaní po hladkých horkých šupinách na jeho krku. Pamatovala si, jak bylo kdysi těžké ovládat dvě těla najednou. Nyní po letech výcviku pro ni nebyl problémem řídit jich naráz třeba dva tucty. Zavolala otroky a nařídila, aby drakovi vyčistili a zašili hluboké rány. Ještě ji čeká dlouhá cesta, než se jí podaří tuhle potvoru řádně vychovat, ale první nejdůležitější krok mají za sebou.

Smutně se usmála. Raději by teď čelila další rozlícené sani, než svojí drahé sestře. Hnízdo byla nebezpečná vražedná díra naplněná krví a ohněm, avšak ve srovnání s královským dvorem jí připomínala ráj na zemi. Zastavila se před dvoukřídlými vraty z bílého dubu, které pokrývaly rytiny vyobrazující Rhenys sestupující z vrcholků Čtrnácti ohňů v doprovodu svých okřídlených zubatých potomků. Vojáci stojící po stranách se uklonili a uvolnili jí cestu do jámy lvové. Jakmile vstoupila, hovor utichl. Lidé odvraceli pohledy, Lyra nesla hlavu hrdě vzpřímenou a nevšímala si jejich zášti. Na trůnu umístěném na vyvýšeném stupínku seděla císařovna obklopená svými dvorními dámami a oblíbenými pochlebovači. Chladná a nádherná z výšky shlížela dolů na ten bezcenný otravný hmyz bzučící jako roj much v očekávání další tučné mršiny, kterou jim brzy předhodí.

Lyra se zarazila, po boku císařovny stál cizí muž. Znechuceně se podíval na Lyru, jakoby byla bezvýznamným červem, jehož je potřeba zašlápnout. „Copak nevíš, co se sluší v přítomnosti císařovny? Padni na kolena!“ Trůním sálem se rozléhal vzrušený šum. Císařovna se, jak vidno také dobře baví. Lyra cítila, jak jí do krku stoupá žluč. „Ještě slovo a tvoje hlava se stane ozdobou městských hradeb.“ Stříbrovlasý cizinec nejdříve překvapeně zalapal po dechu jako ryba na suchu a pak bleskově sáhl po zbrani, její sestra ho však rychle zastavila. „Potlač svůj hněv, Pane z Dračího Kamene, jinak věz, že to bude poslední věc, kterou v životě vykonáš. Dovol, abych ti představila princeznu Lyru.“ Císařovnin hlas řezal jako dýka. „Lyro, má nejdražší, toto je lord Targaryen, pán Dračího Kamene a nejvyšší velitel valyrijských vojsk.“ Lyra se nezmohla na slovo, to nemůže být pravda, to není možné. Mae se zářivě usmívala. „Těší mne, že jste v sobě nalezli zalíbení hned na první pohled.“

DAREON

Dareon se potácel jako opilý, měl neodolatelné nutkání klesnout na kolena a políbit zemi. Nevěřícně se rozhlížel kolem sebe, stále překvapen, že se mu podařilo dorazit do cíle. Město dračích vládců ho vítalo vřelým objetím a odérem nemytých těl. Do přístavu dorazilo také několik otrokářských lodí. Vmísil se do davu

a nechal se unášet proudem lidí. Všechny domy byly bíle natřeny a střechy pokrývaly pálené tašky. Stavení v přístavu byla trochu zanedbaná, na některých místech se ze zdí odlupovala omítka a ulice nepříjemně zapáchaly. Čím víc se od něj vzdaloval, tím byly stavby honosnější. Některé z nich se zvedaly do výšky tří i více podlaží. Ulice se rozšiřovaly a jejich uspořádání dostávalo přísný geometrický řád. Dareon zakláněl hlavu a snažil se, aby mu neunikl ani kousek z té nádhery. Vchody byly bohatě zdobeny barevnou mozajkou, nebo složitýmy ornamenty, které zobrazujívaly náboženské motivy a draky. Všimnul si, že na vratech a dvěřích z tmavého dřeva, se mnohdy zalesklo zlaté kování.

Dareon přemítal nad tím, kdo ho bude čekat na Náměstí Vhagar. Otec mu smluvil schůzku s mužem,

jenž ho měl dostat do valyrijské armády. Nedoufal, že by mu snad zařídil nějaké teploučké bezpečné místečko, jako jeho mladšímu bratrovi, který podle klepů zahříval postel císařovně. Proslýchalo se, že to rozhodně není první milenec z řad Targaryenů, co vládkyni zpříjemňoval její dlouhý osamělý život. Dareon tušil, že nebude ani posledním. Mae už nyní patřila k nejdéle vládnoucím panovníkům říše. Pocházela z mocného rodu, který odvozoval svůj původ od matky draků Rhenys. Několik znich bylo svatořečených a každý z vládců měl v hlavním městě svobodné državy svůj vlastní chrám. Jako například Vhagar. Z její krve vzešel vůbec nejstrašlivější drak, který kdy brázdil oblohu nad Valyrií a téměř způsobil její zánik, když se čarodějnici vymkl z rukou.

Náměstí vévodila kruhová kamenná kašna. Zvenčí byla černá a zevnitř temně rudá, takže se na první pohled zdálo, že je naplněna krví. Dareon patrál očima mezi měšťany, jeho zrak padl na muže v černém plášti. Muž obešel loudavě kašnu a zastavil se naproti chrámu Vhagar, chvíli odpočíval a poté znovu počal obcházet kašnu. Bylo něco po poledni, přes všechny nesnáze se Dareonovi podařilo dorazit v určený den. Nejspíš při něm stáli všichni svatí. Schůzka se měla konat přesně v poledne. Když se neznámý potřetí zastavil na stejném místě, vydal se za ním.

LYRA

Targaryen, Targaryen…Lyra cítila, že přijdou potíže. Podařilo se jí o neznámém zjistit nějaké klepy od Nisy, stařičké otrokyně, která celý svůj život zasvětila péči o královskou rodinu. Našla ji v kuchyni, když připravovala večeři pro vládkyni a její společnost. Lyře se podařilo vyzvědět původ nového miláčka svojí sestry.

Targaryen pocházel z rodiny neúspěšných obchodníků žijícíh v přístavní čtvrti. Jeho otci se podařilo nějakým způsobem přijít o veškerý majetek, a tak byl nucen prodat svoje dvě dcery do otroctví a nejstaršího syna armádě. Matka se rodinné tragédie nedožila. Chlapec se stal majetkem Valyrie. Díky houževnatosti a silné vůli se mu brzy podařilo znovu nabýt svobody a stát se plnohodnotným občanem říše a dokonce vojenským důstojníkem. Jeho muži ho ctili a vážili si ho, pro mnoho ostatních se stal vzorem. Zdá se, že s tím se však Targaryen nehodlal spokojit a rozhodl se zamířit mnohem výš.

Lyře se nepodařilo zjistit, jakým způsobem se dostal tak blízko k Mae, ani kdy se mu to povedlo. Tahle nevědomost ji trápila, tušila, že tak vysoký titul si Targaryen zajistil ještě něčím jiným, než jen pouhým zahříváním postele její drahé sestry. Císařovna měla nějaký nový plán. Ten, který jí unikal už celé měsíce. Ten, v němž je zapleten i mladý velitel. Vzhledem k výši poct, kterých se mu dostalo, to bude zatraceně špinavá práce.

Rozhodla se dopřát si chvíli klidu a odebrala se do své oblíbené části paláce, kde se nacházely zahrady a také její komnaty. Jako ložnici si zvolila prostornou místnost, kterou od zeleně palácových zahrad oddělovaly pouze tenké posuvné stěny a závěsy. Lyra zapálila olejovou lampu a posadila se k zrcadlu. Rozpustila dlouhé vlasy spletené do tlustého copu a několikrát je prohrábla prsty, aby je mohla snáze rozčesat. Zaslechla tiché kroky. Mae! Její sestra se téměř neslyšně vplížila do pokoje. Posadila se za ni a začala opatrně rozčesávat dlouhé husté kadeře. „Za pět dní se vydáš navštívit prince Garina, tvým doprovodem bude Targaryen.“ Lyra si odfrkla. „Vskutku výborný tah sestřičko. Vyslat jako vyjednavače vrchního velitele armády. Myslím, že mě tam nebude zapotřebí.“ Mae nabrala do ruky hrst zlatých pramenů, pevně sevřela a prudce uděřila sestřinou hlavou o zrcadlo. „Pět dní! Přivrav, co je třeba.“ Na to se zvedla a beze slov opustila ložnici. Lyra mlčky sledovala krev vytékající z čerstvé rány. Zítra zařídí vše, co bude třeba pro výpravu do Ny Sar, hlavního města Rhoyne.

DAREON

„Vstávej pacholku! Dnes ti začíná služba v Hnízdě.“ Dareon se vmžiku probral a vymrštil z postele. „Nejsi tu vod toho, aby ses tu celej den válel.“ Než se stačil vzpamatovat, jeho velitel si to rázoval ven. U armády byl prozatím teprve necelé dva měsíce. Díky tomu, že mu jeho otec připravil půdu, šlo vše hladce. Prathis, obrovský holohlavý chlap, co smrděl jako stádo volů a pil jako duha, mu to dával už od počátku pěkně sežrat. Dareon byl rád, že se ho brzy konečně zbaví.

Hnízdo se nacházelo kus za městem, od něhož ho odděloval několik desítek stop hluboký příkop. Zde sídlila skutečná moc Valyrijské říše. Jednalo se o líheň draků a zároveň o místo, kde byli cvičeni. „Nechápu, jak se tam všichni vejdou.“ Plácl bez přemýšlení Dareon. „Hlupáku, tady hnízdí jen ty malý bestie. Dospělí spí nahoře v horách. Dovedeš si představit, kolik by toho sežrali? Jednou se probudila ta bílá obluda, co jí princezna říká Sníh. Zamířila si to někam na sever a měsíc jsme o ní neslyšeli. Když se Snížek vrátil, přitáhl s sebou velrybu větší než nákladní loď a dva týdny se na ní krmil v zálivu za městem. Říkám ti, z toho smradu by jeden pad.“ Dareon, pohlcen nezvykle

dlouhým proslovem svého nadřízené, si téměř nevšiml, že už jsou na místě. Prathis mu vysvětlil, kudy se má dát a nezapomněl připomenout, aby to nepodělal. Dareon pevně věřil, že zavírat a otevírat, zvládne hravě.

Dorazil bez problémů k železným vratům, u kterých měl držet stráž. Snad jen slepý by je minul. Přemýšlel, jesty byly uzpůsobeny tomu, aby jimi mohli procházet také draci. Hmm, kolik stop asi mají na výšku… „První den?!“ Z úvah jej vytrhl sladký ženský hlas. Otočil se a zůstal zírat s ústy otevřenými dokořán. „Ty dveře se samy neotevřou!“ Před ním stála nějaká žena? Nedokázal určit její věk. Rozhodně se jednalo o nejkrásnější živou bytost, jakou kdy spatřil. „Předpokládám, že…“ Dareon se vzpamatoval, pozdě ale přece. „Ah, no ovšem, dveře!“ Zdálo se mu, že ten jednoduchý úkon mu zabral snad celou věčnost. Jakmile se mu to podařilo, ovanul ho horký suchý vzduch. Před ním se rozprostíral kruhový prostor s vysokými příkrými stěnami. Zdálo se, že sahají až k samotné obloze. Přesně naproti němu, na vzdáleném opačném konci, se něco hnulo. V paprscích slunce, dopadajících sem ze zamřížovaného otvoru nad jejich hlavami, se duhově zaleskly šupiny nebezpečného predátora.

Dívka se zlehka dotkla jeho ramene. Až nyní si všimnul, že v jedné ruce svírá bič. „Jaké je tvoje jméno, mladíku?“ Zašeptal odpověď. „Dareon, Dareon Targaryen.“ Po její tváři přeběhl sotva znatelný úsměv. „Chápu.“ Dareon nechápal. Proklouzla ladně kolem něj a vrata se s hlasitým třesknutím opět zabouchla.